Japonská migrace do Brazílie

[Rase]

Japonská migrace do Brazílie

Píše se 18. červen roku 1908 a parník proplouvá vodami poblíž brazilského Santosu. Na palubě 781 japonských farmářů svírá své věci a zírá na pobřeží, které jim ale vůbec nepřipomíná domov. Během dlouhé a náročné cesty překonali polovinu světa a zanechali za sebou rýžová políčka a horské vesnice ve prospěch země, o které téměř nic nevědí. Japonsko se tou dobou potýká s populačním tlakem a chudobou. Brazílie mezitím zrušila otroctví a zoufale potřebuje pracovníky pro své rozlehlé kávové plantáže. Tradiční evropská migrace (např. z Itálie) však začala klesat. Parník Kasato Maru se tak stává mostem mezi dvěma světy na prahu krize. Tito chudí zemědělci z venkovských oblastí Japonska (např. z Okinawy nebo prefektury Kagošima) se usazují převážně v okolí São Paula, zapouštějí kořeny v cizí půdě a zároveň si zachovávají svůj jazyk a tradice. Komunita se rozrůstá do největší japonské populace mimo samotné Japonsko. Japonská příjmení se mísí s portugalskými křestními jmény. Sushi bary se otevírají hned vedle churrascarií. Do začátku druhé světové války dorazilo do Brazílie téměř 190 000 Japonců. Pak se ale historie ironicky otočí.
Během druhé světové války se Brazílie přidala na stranu Spojenců. Japonská migrace byla okamžitě zastavena. Brazilská vláda pod vedením prezidenta Getúlia Vargase zavedla tvrdá asimilační opatření. Japonské školy byly uzavřeny, tisk v japonštině zakázán a mluvení rodným jazykem na veřejnosti se trestalo. Po kapitulaci Japonska v roce 1945 odmítala velká část brazilských Japonců uvěřit, že jejich vlast prohrála. Vznikla fanatická sekta Šindó Renmei, která terorizovala a vraždila ty členy vlastní komunity, kteří realitu porážky uznali. V 50. letech se migrační toky nakrátko obnovily. Noví přistěhovalci pomáhali s modernizací brazilského zemědělství, zaváděním nových plodin a rozvojem technologií. Celkem mezi lety 1908 a 1963 přišlo do země přes 242 000 Japonců.
V 80. a 90. letech postihla Brazílii hluboká ekonomická krize, zatímco Japonsko zažívalo hospodářský boom a trpělo nedostatkem pracovníků. Japonsko změnilo zákony a umožnilo potomkům migrantů legálně pracovat v zemi jejich předků. Tisíce lidí se vydávají na opačnou cestu. Do japonských měst přijíždějí a mluví portugalsky, touží po feijoadě (pokrm z masa a fazolí) a poslouchají sambu. Města jako Hamamatsu se proměňují. Na rozích ulic se objevují brazilské restaurace. V stáncích se objevují portugalsky psané noviny. Školy vyučují v obou jazycích. Potomci farmářů, kteří kdysi opustili Japonsko a hledali nové příležitosti, se nyní vracejí a přinášejí s sebou zcela novou kulturu utvořenou na brazilské půdě. Dnes tak žije v Japonsku přes 200 000 brazilských Japonců.
Dnes je Brazílie domovem největší japonské komunity mimo samotné Japonsko, ve které dnes žije přibližně 2 miliony lidí označovaných jako Nikkei. Komunita se plně integrovala do brazilské společnosti. Zatímco první generace pracovala na plantážích, dnešní generace patří mezi vysoce vzdělanou městskou elitu (lékaři, inženýři, politici). Symbolem této komunity je čtvrť Liberdade v São Paulu, která je největší japonskou čtvrtí na světě mimo Japonsko. Nejmladší generace již mluví primárně portugalsky a většinou uzavírá smíšená manželství.

Zdroj:
https://twitter.com/archeohistories/sta ... 0541278555
https://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_ ... _in_Brazil
https://en.wikipedia.org/wiki/Japanese_Brazilians
https://apexbrasil.com.br/content/expoo ... japao.html

Plakát japonské vládní společnosti Kaigai Kōgyō (podpora zahraničního průmyslu) používaný k přilákání imigrantů do Brazílie. Píše se na něm: "Pojďme do Jižní Ameriky (zvýrazněná Brazílie) s celou rodinou." Slovo "celá rodina" souvisí s tím, že cílem brazilské strany bylo zaručit ustálenou pracovní sílu, takže imigrační povolení byla udělena v podstatě pouze rodinám se třemi a více pracovníky.

[pjaro77]

Nielen do Brazílie, taktiež do Peru sa presťahovali státisíce.
První japonští imigranti přijeli do Peru v roce 1899 na lodi nazvané Sakura Maru. Většina pracovala na bavlníkových plantážích a polích s cukrovou třtinou. Podle odhadů z roku 2009 žije v Peru stále ještě kolem 100 tisíc japonských imigrantů.

Práve japonci naučili peruáncov v kuchyni pripravovať niektoré morské živočíchy.

[pjaro77]

https://www.finmag.cz/firemni-kultura/4 ... v-brazilii
Japonští přistěhovalci měli státu São Paulo pomoci vyřešit nedostatek levné pracovní síly na výnosných kávových a tabákových plantážích.
Až do roku 1888 na nich pracovali zejména otroci, po jejich propuštění majitelé nabírali v Evropě Italy, Němce nebo Poláky, kteří toužili po lepším životě v „Novém světě“. Podmínky ale bývaly tak strašné, že řada evropských zemí na začátku minulého století brazilskou propagandu a proplácení cesty přes Atlantik zakázala. A tak navzdory oficiální politice bílé imigrace došlo na Japonsko, které se zase v době prudké industrializace snažilo zbavit návalu zemědělského obyvatelstva do přelidněných měst a vystěhovávání za prací ještě dlouhá desetiletí podporovalo.
Většina imigrantů ze zmíněné první lodi se rychle vrátila domů, zděšená exotickým prostředím a neznámými nemocemi; malárie decimovala celé vesnice. O dva roky později ale připlula druhá loď a od té doby počet japonských imigrantů prudce rostl. V roce 1914 jich bylo deset tisíc, v roce 1932 už přes 130 tisíc.
Imigranti dlouho zůstávali ve vlastních čtvrtích nebo přímo městech, která zakládali, a brazilská vláda jim nevěnovala valnou pozornost. O všechno se staraly soukromé firmy, často vlastněné samotnými přistěhovalci. Budovaly silnice, rozváděly elektřinu, stavěly školy nebo kina.
V těch se učilo a promítalo v japonštině a v japonštině vycházely i noviny, které pro většinu přistěhovalců – spolu s poštou – představovaly jediný zdroj informací o Japonsku, Brazílii i světě vůbec. Znalost portugalštiny vlastně nebyla nutná a nikdo o ni zvlášť nestál ani nevyhledával styk s brazilskými sousedy. Zato brazilští politici o rostoucí komunitě dobře věděli. Japonští imigranti se stali oblíbeným strašákem, pověstným „žlutým nebezpečím“.
„Pokud můj návrh nebude přijat, budu muset svoje vnuky začít učit japonsky, protože se z nás za chvíli stane japonská kořist,“ hřímal v roce 1934 poslanec Miguel Couto, autor ústavního dodatku na zavedení imigračních kvót. Ten se mu skutečně podařilo prosadit a od poloviny 30. let začal počet japonských přistěhovalců prudce klesat.

Život nikkei počas 2WW
Brzy se začaly zhoršovat i podmínky těch Japonců, kteří už v zemi žili. Radikálně pak po tom, co Brazílie po sérii německých ponorkových útoků v roce 1942 vstoupila na straně Spojenců do druhé světové války.
Japonsko se stalo oficiálním nepřítelem a brazilská vláda přijala přísná opatření. I když ne tak ostrá jako v USA, kde byli občané japonského původu internováni v táborech. Brazílie nařídila „jen“ uzavření cizojazyčných škol, publikaci novin i časopisů v japonštině a přerušila s Japonskem poštovní spojení. Kdo promluvil japonsky na veřejnosti, mohl skončit ve vězení – den po zveřejnění vyhlášky byl třeba uvězněn buddhistický mnich, který v mateřštině vedl bohoslužbu.
Japonští přistěhovalci museli odevzdat rádia, nesměli používat vlastní auta nebo motorky, natožpak létat letadlem. Pohyb z místa pobytu byl bez zvláštního povolení zakázaný. A za účast Japonska ve válce draze zaplatili i doslova: majetek jejich společností byl zabaven a stát každému soukromníkovi uvalil deseti- až třicetiprocentní daň na bankovní vklady.
Někteří imigranti ale opravdu cítili povinnost pomoci ve válce staré vlasti.
Například Džundži Kikawa, bývalý důstojník japonské armády, vyzýval krajany k sabotážím při produkci hedvábí a máty; hedvábí využívali Spojenci pro výrobu padáků, mentol při výrobě třaskavin. Do historie se ale Kikawa nejvíce zapsal po skončení války, kdy spolu s dalšími fanatiky sdruženými v organizaci Shindo Renmei terorizoval členy vlastní komunity, kteří přijali, že Japonsko kapitulovalo.
Jejich řádění padlo v letech 1946 a 1947 za oběť 23 „špinavých srdcí“, tedy Japonců, kteří nebyli podle představ teroristů dost vlastenečtí. Dalších 147 bylo zraněno. Pachatelé se zpravidla ihned po útoku doznávali, což tehdy brazilské úřady zaskočilo.

Zákaz výuky mateřského jazyka a japonských zvyklostí znamenal pro přistěhovalce velkou ránu, i když někteří učitelé bez ohledu na hrozbu přísných trestů nadále potají učili po domácnostech, jak vzpomínají pamětníci. Zároveň tím ale fakticky začala jejich integrace – čím dál větší množství japonských přistěhovalců se chtě nechtě muselo učit portugalsky.
Druhá a především třetí generace nikkei už byla v podstatě plně začleněná do společnosti, chodila do brazilských škol a na brazilské univerzity a dokonce se účastnila politického života. V roce 1948 si voliči ve městě São Paulo zvolili prvního zastupitele japonského původu a v šedesátých letech se komunita dočkala prvních federálních poslanců i ministra; podnikatel Fábio Yassuda se stal ministrem průmyslu a obchodu za vlády vojenské junty.
Stále přijatelnější začaly být také smíšené svazky, které dřív v podstatě nepřipadaly v úvahu, ať už kvůli kulturním rozdílům a japonskému nacionalismu, nebo kvůli předsudkům většinového obyvatelstva. Upadat začala naopak znalost japonštiny, kterou už ve třetí generaci mluvila jen menšina. Také přísun nových imigrantů začal po krátkém vzedmutí v polovině 50. let postupně vysychat. Poslední loď s japonskými přistěhovalci zakotvila v přístavu Santos v roce 1973.

Návrat späť a reintegrácia
Na konci 80. let se pak trend obrátil. Japonsko se z ekonomických důvodů otevřelo potomkům svých bývalých vystěhovalců. Statisíce příslušníků japonské menšiny zlákala představa návratu do vlasti prarodičů a praprarodičů, kde je podle jejich představ čekaly lepší finanční podmínky i větší osobní bezpečí.
Byly to stejně falešné přísliby, jako ty, které kdysi nalákaly jejich předky do Brazílie. Dekasegi, jak se říká potomkům emigrantů, kteří se vrátili do Japonska, skončili na podřadných pozicích v továrnách a museli čelit posměškům a diskriminaci kvůli svému vzhledu, uvolněným zvykům i špatné nebo vůbec žádné znalosti japonštiny. Jejich děti pak kvůli jazykové bariéře doplněné o šikanu často vůbec nechodily do školy.
Podobně jako se kdysi v Brazílii tvořily japonské „kolonie“, začaly v japonských městech v 90. letech vznikat hlučné brazilské čtvrti, soustředěné kolem nákupních center nebo škol samby.
Brazilci japonského původu přicházeli do Japonska ve velkých vlnách, ta zatím poslední probíhá právě teď, zejména v reakci na doznívající brazilské ekonomické potíže a vysokou kriminalitu.
Japonské úřady na odhadovaných tři sta tisíc přistěhovalců evidentně nebyly připravené a zpočátku nabízely jen malou pomoc.
To se dnes mění: japonštiny neznalí školáci mají k dispozici asistenty, města se pokoušejí zprostředkovávat důležité informace v portugalštině a reintegrací japonských Brazilců se začínají věnovat i média. Nedávno například vznikl dokument Osamělé vlaštovky o každodenních problémech, s nimiž se denně potkává pětice dětí brazilských imigrantů v Japonsku.

[pjaro77]

V roce 1981 starosta jednoho z tokijských městských obvodů usoudil, že starobylá čtvrť Asakusa by potřebovala nějaký nový impulz. A rozhodl se ji před koncem léta osvěžit karnevalem. Video je z loňského 38. ročníku.

phpBB [video]