Model rok 1911
Varianta 1 a 2
Švédsko mezi neutralitou a rostoucím napětím
Na počátku 20. století se bezpečnostní situace v oblasti Baltského moře začala pozvolna měnit. Přestože si Švédské království již téměř celé století důsledně udržovalo politiku neutrality, vývoj v Evropě naznačoval, že období relativního klidu se chýlí ke konci. Prudký námořní zbrojní závod mezi Velkou Británií a Německým císařstvím, modernizace ruského baltského loďstva po porážce v rusko-japonské válce i rostoucí význam pobřežních opevnění přiměly Stockholm znovu přehodnotit schopnosti vlastního námořnictva. Geografická poloha Švédska přitom zásadně ovlivňovala podobu jeho námořní strategie. Země disponovala mimořádně dlouhým členitým pobřežím s tisíci ostrovů a skalisek, zatímco otevřené střetnutí s oceánskými loďstvy velmocí bylo z vojenského i ekonomického hlediska nereálné. Namísto budování drahých bitevních lodí se proto švédské námořnictvo již od konce 19. století soustředilo na vývoj specifické kategorie válečných plavidel – pobřežních obrněných lodí.
Tyto jednotky představovaly kompromis mezi klasickou bitevní lodí a pobřežní obranou. Nesly těžkou dělostřeleckou výzbroj a silné pancéřování, avšak jejich rozměry, výtlak i rychlost byly podřízeny operacím v omezeném prostoru Baltského moře a především v komplikovaných vodách švédského souostroví. Díky menším rozměrům byly levnější na stavbu i provoz, přesto však představovaly velmi nebezpečného protivníka pro každého útočníka, který by se pokusil proniknout k důležitým přístavům nebo vylodit vojska na švédském pobřeží. První generaci těchto lodí představovala třída Svea, následovaná modernějšími jednotkami tříd Oden a Äran. Každá nová konstrukce přinášela silnější výzbroj, kvalitnější pancéřovou ochranu i výkonnější pohonný systém. Přesto se technický pokrok v oblasti námořního stavitelství vyvíjel natolik rychle, že již krátce po dokončení posledních jednotek začalo být zřejmé, že bude zapotřebí další generační skok.
Rozhodujícím mezníkem se stal rok 1906, kdy britská HMS Dreadnought zcela změnila pohled na konstrukci těžkých válečných lodí. Ačkoli si švédští námořní stratégové uvědomovali, že koncept velkých dreadnoughtů není pro podmínky Baltského moře vhodný, nové technologie – zejména modernější dělostřelectvo, účinnější pancéřování a výkonnější pohonné jednotky – bylo možné využít i při návrhu budoucích pobřežních obrněných lodí. Švédské námořnictvo si zároveň uvědomovalo, že případný protivník nebude představovat jedinou konkrétní mocnost. Ve strategických úvahách se objevovalo především Rusko, jehož Baltské loďstvo po katastrofální porážce v rusko-japonské válce procházelo rozsáhlou obnovou. Současně však bylo nutné sledovat také prudký rozvoj německého císařského námořnictva, které se během několika let proměnilo v jednu z nejsilnějších flot na světě. Švédská neutralita sice zůstávala základním pilířem zahraniční politiky země, její zachování však bylo podmíněno dostatečně silnou obranou vlastního pobřeží.
V roce 1911 proto zahájila Královská námořní správa práce na nové generaci pobřežních obrněných lodí. Nešlo ještě o konkrétní stavební program, ale o sérii koncepčních studií, jejichž cílem bylo nalézt optimální podobu budoucí vlajkové jednotky švédského loďstva. Návrhy vznikaly v úzké spolupráci námořních důstojníků, konstruktérů státních loděnic i představitelů domácího průmyslu. Od samého počátku bylo zřejmé, že nová loď nebude pouhým zvětšením předchozích tříd. Požadována byla vyšší rychlost umožňující pružnější přesuny mezi jednotlivými operačními oblastmi, silnější hlavní výzbroj schopná účinně zasahovat moderní obrněné cíle a podstatně lepší ochrana životně důležitých částí plavidla. Neméně důležitým požadavkem byla vyšší odolnost proti zásahům těžkých granátů dopadajících pod větším úhlem, což byla zkušenost vyplývající z analýz námořních střetnutí rusko-japonské války. Současně však konstruktéři naráželi na tradiční omezení švédské konstrukční školy. Nové plavidlo muselo být schopno operovat v mělkých pobřežních vodách a bezpečně proplouvat úzkými průlivy švédského souostroví. Příliš velký ponor nebo nadměrné rozměry by výrazně omezily jeho využitelnost. Neméně důležitým faktorem byly finance. Švédský parlament nebyl ochoten schválit prostředky na stavbu oceánských bitevních lodí, a proto museli konstruktéři hledat maximální bojovou hodnotu při co nejmenším výtlaku.
První studie z roku 1911 proto představovaly několik odlišných konstrukčních směrů. Lišily se zejména rozmístěním hlavní výzbroje, výkonem strojního zařízení i úrovní pancéřové ochrany. Některé návrhy zachovávaly konzervativnější uspořádání navazující na starší pobřežní obrněné lodě, jiné již zřetelně odrážely vliv moderních dreadnoughtů, především v uspořádání dělostřelectva a v důrazu na centralizovanou ochranu nejdůležitějších částí trupu. Právě mezi těmito projekty se nacházela i varianta, která se později stala jedním z nejzajímavějších, avšak nikdy nerealizovaných návrhů švédského loďstva. Přestože se nedostala za rýsovací prkna konstrukční kanceláře, představovala důležitý mezistupeň mezi staršími pobřežními obrněnými loděmi a budoucí třídou Sverige. Mnohá technická řešení, která byla v roce 1911 pouze předmětem teoretických úvah, se totiž o několik let později objevila na skutečně postavených lodích.
Varianta 1 – první komplexní návrh nové obrněné lodi
První ucelený projekt nové pobřežní obrněné lodi, označovaný dnes jako varianta 1 z roku 1911, představoval snahu spojit dosavadní zkušenosti švédských konstruktérů s nejnovějšími světovými trendy v konstrukci těžkých válečných lodí. Přestože projekt nikdy nepřekročil fázi studií, je z něj patrné, jakým směrem se začínalo ubírat uvažování švédské námořní správy. Na rozdíl od předchozích tříd již konstruktéři neuvažovali pouze o modernizaci existující koncepce. Prakticky každý hlavní konstrukční celek byl přepracován. Cílem bylo vytvořit plavidlo s podstatně vyšší bojovou hodnotou při zachování rozměrů, které by umožňovaly operace ve vodách Baltského moře i mezi ostrovy švédského souostroví. Projekt počítal s normálním výtlakem přibližně 6 250 tun, což představovalo výrazný nárůst oproti třídě Oscar II. Délka trupu se měla pohybovat kolem 114 metrů, šířkou 18 m a ponorem kolem 6 mětrů. Tyto rozměry nebyly zvoleny náhodně. Delší trup umožňoval dosáhnout vyšší rychlosti při zachování přijatelného výkonu strojního zařízení a současně poskytoval více prostoru pro rozmístění pancéřové citadely i modernějšího dělostřelectva.
Charakteristickým rysem návrhu byla vysoká příď s výrazným klounovým zakončením, které bylo v té době stále běžnou součástí konstrukce evropských válečných lodí. Zvýšená příď měla zlepšit plavební vlastnosti při plavbě na rozbouřeném Baltu, kde zejména v podzimních a zimních měsících představovalo zalévání přední paluby významný provozní problém. Záď byla řešena klasickým křižníkovým způsobem se zaobleným zakončením, což napomáhalo lepším hydrodynamickým vlastnostem trupu. Celková silueta působila výrazně moderněji než u předcházejících švédských obrněných lodí. Dominoval jí jeden středový robustní stožár vybavený pozorovacími stanovišti a jednim komínem umístěným ve střední části lodi. Nástavby byly navrženy podstatně kompaktněji než u starších konstrukcí, což nejen snižovalo hmotnost ve vyšších partiích plavidla, ale rovněž zlepšovalo palebná pole hlavních děl.
Velká pozornost byla věnována rozložení hmotnosti. Již během prvních výpočtů bylo zřejmé, že kombinace silnějšího pancéřování, výkonnějšího pohonného systému a těžší výzbroje představuje značnou konstrukční výzvu. Švédští projektanti proto usilovali o co nejnižší těžiště lodi. Strojovny i kotelny byly umístěny hluboko v trupu, zatímco nástavby byly navrženy s důrazem na co nejmenší hmotnost. Tento přístup měl zajistit dostatečnou příčnou stabilitu i při střelbě hlavní baterie na velké náměry. Pozoruhodným rysem projektu byla rovněž snaha o výrazné zlepšení odolnosti proti zaplavení. Trup byl rozdělen na větší počet vodotěsných oddílů než u předchozích tříd a počítalo se s rozsáhlejším dvojitým dnem. Přestože tehdejší švédské pobřežní obrněné lodě nebyly primárně konstruovány jako oceánská plavidla, zkušenosti ze zahraničních konfliktů ukazovaly, že právě kvalitní vnitřní dělení často rozhodovalo o přežití lodi po zásahu torpédem nebo těžkým dělostřeleckým granátem.
Přestože základní koncepce stále odpovídala tradiční švédské škole pobřežních obrněných lodí, bylo patrné, že se návrháři začínají inspirovat i zahraničními konstrukcemi. Především důraz na kompaktní pancéřovou citadelu, efektivnější rozmístění výzbroje a lepší ochranu muničních skladů představoval výrazný odklon od řešení používaných ještě na přelomu století. Již při prvním pohledu na projekt bylo zřejmé, že nejde pouze o další evoluční krok. Varianta 1 představovala ambiciózní pokus vytvořit plavidlo, které by svou bojovou hodnotou překonávalo všechny dosavadní švédské obrněné lodě a současně si zachovalo přednosti nezbytné pro obranu členitého švédského pobřeží. V mnoha ohledech se právě tento návrh stal základem, z něhož později vycházely další studie vedoucí ke vzniku třídy Sverige.
Technické údaje – Varianta 1 (1911)
Parametr Varianta 1
Typ pobřežní obrněná loď
Rok projektu 1911
Standardní výtlak cca 6 250 t
Délka 114 m
Šířka 18 m
Ponor 6 m
Pohon dieselové motory Hesselman
Počet hřídelů 2
Výkon pohonné jednotky 14 000 shp
Projektovaná rychlost 20 uzlů
Hlavní výzbroj 6 × 305 mm ve 3 dvoudělových věžích
Střední výzbroj 6 × 105 mm
Lehké dělostřelectvo 2 × 37 mm
Torpédomety 2 × 457 mm, podhladinové
Maximální tloušťka hlavního pancéřového pásu 200 mm
Dosah cca 5 900 km při 14 uzlech
Výzbroj
Hlavní výzbroj Varianty 1 byla na svou dobu mimořádně silná. Projekt počítal se šesti kanóny ráže 305 mm uspořádanými ve třech dvoudělových věžích. Jedna věž byla umístěna na přídi, druhá ve střední části trupu a třetí na zádi. Všechny tři věže byly uloženy v podélné ose lodi, takže při střelbě na bok mohl projektovaný plavidlo využít kompletní šestidělovou boční salvu. Volba ráže 305 mm ukazuje, jak ambiciózní tento návrh byl. V době jeho vzniku představovaly dvanáctipalcové kanóny standardní hlavní výzbroj nejmodernějších bitevních lodí. Švédští konstruktéři se tedy pokusili soustředit palebnou sílu odpovídající kapitální lodi na plavidlo s podstatně menším výtlakem. Tři dvoudělové věže však současně znamenaly značnou hmotnost, kterou bylo nutné započítat do velmi úsporného hmotnostního rozpočtu celé lodi.
Sekundární výzbroj tvořilo šest kanónů ráže 105 mm/50. Ty byly určeny především k boji proti lehčím hladinovým cílům, zejména proti torpédoborcům a torpédovým člunům. Pro boj na velmi krátkou vzdálenost projekt počítal ještě se dvěma kanóny ráže 37 mm. Výzbroj doplňovaly dva podhladinové torpédomety ráže 457 mm. Torpéda představovala v tehdejších představách další prostředek pro boj na krátkou vzdálenost a jejich instalace byla u kapitálních lodí tohoto období stále běžná. Celá výzbroj tedy představovala kombinaci 6×305 mm, 6×105 mm, 2×37 mm a 2×457mm torpédometů. Ve spojení s pancéřováním a plánovanou rychlostí 20 uzlů šlo o velmi ambiciózní návrh malé pobřežní obrněné lodi, který se svým pojetím výrazně odlišoval od pozdějších skutečně postavených jednotek třídy Sverige.
Pohonná jednotka, manévrování a řízení lodi
Jedním z nejzajímavějších prvků Varianty 1 byla pohonná jednotka. Projekt počítal s použitím Hesselmanových dieselových motorů o celkovém výkonu 14 000 shp, které poháněly dva lodní hřídele. Pro loď o standardním výtlaku 6250 tun to představovalo poměrně vysoký výkon a projektovaná rychlost dosahovala 20 uzlů, tedy přibližně 37 km/h.Použití dieselových motorů bylo v roce 1911 velmi pokrokovým řešením. U velkých válečných lodí tehdejší doby stále jednoznačně převládal parní pohon a použití spalovacích motorů v této kategorii představovalo experimentální směr. Pro švédskou pobřežní obrněnou loď však měla tato koncepce určitou logiku. Odpadla potřeba rozsáhlého kotelního prostoru a především klasických vysokých komínů odvádějících spaliny z kotelen. Právě nízká silueta byla jednou z charakteristických vlastností projektu. Na dochovaném návrhu není patrný klasický vysoký komín a nad trupem vystupuje především jediný tripodový stožár. Konstruktéři tím získávali také další významnou výhodu. Pobřežní obrněná loď měla být obtížně pozorovatelným cílem a absence kouřové stopy z klasických kotlů mohla za určitých podmínek ztížit její včasné odhalení. Samotný projekt je proto možné chápat jako kombinaci silné výzbroje, pancéřování, relativně vysoké rychlosti a nízké zjistitelnosti. Při projektované rychlosti 20 uzlů měla loď dosah přibližně 5900 km při rychlosti 14 uzlů. Nešlo tedy o plavidlo určené pro dlouhé oceánské plavby, ale o jednotku s dostatečným akčním rádiem pro operace v Baltském moři.
Pohonná soustava byla rozdělena na dva hřídele, což odpovídalo snaze spojit dostatečný výkon s přijatelnou bezpečností provozu. Dvojice pohonných jednotek zároveň umožňovala lépe rozdělit strojní zařízení v trupu a při poruše jednoho systému zachovat alespoň omezenou schopnost pohybu. Konkrétní konstrukční detaily motorů, převodového ústrojí nebo pomocných strojů však dochovaný podklad neuvádí, a proto není vhodné je pro tento nerealizovaný projekt domýšlet. Zajímavé je rovněž uspořádání horních konstrukcí. Projekt měl velmi nízkou siluetu, kterou narušoval především jeden tripodový stožár. Ten měl plnit funkci stanoviště pro pozorování a řízení dělostřelecké palby. Právě umístění jediného výrazného stožáru namísto rozsáhlejších nástaveb odpovídalo celkové snaze o co nejnižší profil lodi. Z hlediska řízení palby byl tedy stožár nejdůležitějším prvkem horní části lodi. Z jeho vyvýšeného stanoviště mohl být pozorován cíl a řízena palba hlavní baterie. Vzhledem k tomu, že projekt pochází z roku 1911, nelze samozřejmě předpokládat pozdější centralizované systémy řízení palby, jaké se staly standardem až během první světové války. Dochované údaje rovněž neumožňují spolehlivě určit konkrétní typ zaměřovacích nebo dálkoměrných zařízení, a proto je vhodnější zůstat pouze u doloženého stanoviště řízení palby.
Podobně omezené jsou dostupné informace o komunikačním vybavení. Z projektu lze bezpečně vyčíst uspořádání stožáru a velitelských stanovišť, nikoli však přesnou specifikaci radiostanice, anténního systému nebo dalších prostředků spojení. U nerealizované studie by proto bylo spekulativní připisovat lodi konkrétní typ radiostanice. V roce 1911 sice bylo bezdrátové telegrafní spojení na válečných lodích již zaváděno, avšak jeho konkrétní použití u tohoto švédského projektu není v dostupných podkladech uvedeno. Z hlediska plavebních vlastností měl projekt díky délce 114 m, šířce 18 m a ponoru pouze 6 m zachovat schopnost operovat v relativně mělkých vodách švédského pobřeží. Právě omezený ponor byl jedním z důležitých konstrukčních požadavků. Rozložení hlavních věží v ose lodi navíc umožnilo soustředit těžkou výzbroj podél podélné osy trupu, zatímco pohonná soustava se dvěma hřídeli poskytovala lodi potřebný výkon pro dosažení rychlosti 20 uzlů. Celkově tak Variantě 1 nelze upřít značnou technickou odvahu. Na výtlaku pouhých 6250 tun měla nést šest 305mm děl, dosahovat 20 uzlů a využívat tehdy velmi neobvyklý dieselový pohon. Právě kombinace malého ponoru, nízké siluety, absence klasického komína, dvouhřídelového dieselového pohonu a silné dělostřelecké výzbroje činila z projektu pozoruhodný pokus vytvořit specificky švédskou odpověď na nástup dreadnoughtů.
Varianta 2 - od šestice 305mm děl k nové koncepci
Projekt pobřežní obrněné lodi z roku 1911 ve Variantě 1 představoval jeden z nejodvážnějších návrhů, které v této fázi švédského námořního programu vznikly. Na trupu dlouhém 114 metrů a při standardním výtlaku 6250 tun konstruktéři navrhli loď nesoucí šest 305mm kanónů ve třech dvoudělových věžích. K tomu přidali šest 105mm děl, dva 37mm kanóny a dva podhladinové torpédomety ráže 457 mm. Pohon tvořily Hesselmanovy dieselové motory o výkonu 14 000 shp a projektovaná rychlost činila 20 uzlů. Pancéřování dosahovalo v prostoru strojoven tloušťky 200 mm.
Z dnešního pohledu je však důležité si uvědomit, že nešlo o projekt lodi, u níž by již bylo rozhodnuto o zahájení stavby. Varianta 1 byla jednou z předběžných studií, které měly ukázat možné cesty, jimiž se může nová švédská pobřežní obrněná loď ubírat. V roce 1911 totiž švédské námořnictvo skutečně hledalo náhradu za stále rychleji zastarávající předchozí generaci pobřežních obrněných lodí a vznikala celá řada návrhů lišících se výtlakem, výzbrojí, rychlostí i konstrukčním řešením. Parlament v roce 1911 prostředky na novou loď schválil, avšak následná politická situace realizaci původního rozhodnutí zkomplikovala.
Právě v tomto kontextu je třeba chápat také Variantu 2. Nešlo pouze o jednoduché zmenšení původní výzbroje. Základní trup zůstal prakticky stejný, ale konstruktéři změnili samotnou filozofii plavidla. Z Varianty 1 zmizela jedna dvoudělová věž s 305mm kanóny, takže hlavní baterii nyní tvořily pouze čtyři 305mm kanóny ve dvou věžích. Uvolněná hmotnost a prostor však nebyly jednoduše odstraněny z konstrukce. Naopak byly využity pro podstatně silnější střední baterii. Šest 105mm děl bylo nahrazeno čtyřmi dvoudělovými věžemi s kanóny ráže 152 mm, tedy celkem osmi 152mm děly. Změna měla poměrně zásadní důsledek. Varianta 1 byla koncipována především jako malá, silně pancéřovaná loď schopná postavit proti velkým protivníkovým lodím mimořádně silnou šestidělovou salvu. Varianta 2 se naopak více soustředila na boj proti lehčím a středně těžkým jednotkám. Osm 152mm děl představovalo podstatně účinnější prostředek proti torpédoborcům a především proti lehkým křižníkům než původních šest 105mm kanónů. Podle dostupného popisu projektu byla právě schopnost účinněji bojovat proti menším protivníkovým plavidlům jedním z hlavních důvodů této změny koncepce.
Odstranění třetí 305mm věže mělo ještě jeden významný efekt. Uvolněný hmotnostní prostor dovolil zvětšit pohonnou jednotku z původních 14 000 na 18 000 k. Přestože výtlak Varianty 2 dokonce mírně klesl na přibližně 6100 tun, projektovaná rychlost vzrostla z 20 na 22 uzlů. Ostatní základní rozměry přitom zůstaly stejné – délka 114 metrů, šířka 18 metrů a ponor 6 metrů. Pancéřování rovněž zůstalo na stejné úrovni jako u první varianty. Varianta 2 tedy představovala logický vývoj předchozího návrhu. Konstruktéři zde už nekladli takový důraz na maximální počet těžkých děl, ale snažili se vytvořit vyváženější plavidlo. Čtyři 305mm kanóny stále poskytovaly velmi silnou hlavní baterii, zatímco osm 152mm děl umožňovalo mnohem účinnější boj proti početnějším lehkým protivníkům. Vyšší rychlost navíc zlepšovala možnost volby vzdálenosti a směru boje.
Je proto velmi pravděpodobné, že právě porovnávání podobných alternativ pomáhalo švédskému námořnictvu postupně dospět ke konečnému požadavku na novou pobřežní obrněnou loď. Nelze však tvrdit, že by Varianta 2 byla přímo a formálně „přestavěnou Variantou 1“ a že z ní bezprostředně vznikla pozdější Sverige. Dostupné podklady ji ukazují spíše jako další krok v sérii předběžných studií, které hledaly optimální poměr mezi hlavní výzbrojí, sekundární baterií, rychlostí, pancéřováním a výtlakem. Konečné řešení se od obou těchto návrhů nakonec značně lišilo. Třída Sverige dostala dvě dvoudělové věže s kanóny ráže 283 mm a výraznou baterii 152mm děl; skutečné lodě Sverige, Drottning Victoria a Gustav V se staly novou generací švédských pobřežních obrněných lodí. Původní program přitom počítal se čtyřmi jednotkami, avšak první světová válka a hospodářské okolnosti vedly k tomu, že byly nakonec dokončeny pouze tři. Právě zde tedy příběh Varianty 1 končí. Nikdy nebyla položena kýlem, nikdy nedostala jméno ani posádku a její dieselové motory se nikdy nerozběhly. Přesto představuje pozoruhodný doklad toho, jak daleko byli švédští konstruktéři ochotni zajít při hledání nové podoby pobřežní obrněné lodi. Šest 305mm děl na výtlaku pouhých 6250 tun, dvouhřídelový dieselový pohon, rychlost 20 uzlů a silné pancéřování vytvořily na papíře mimořádně neobvyklou kombinaci. Varianta 2 následně ukázala druhou možnou cestu – obětovat část těžké výzbroje ve prospěch rychlosti a výrazně silnější střední baterie.
Ani jedna z těchto lodí však nebyla postavena. Jejich význam spočívá jinde: zachycují okamžik, kdy švédské námořnictvo hledalo odpověď na nástup dreadnoughtů a současně se snažilo zachovat vlastní, velmi specifickou koncepci námořní obrany. Výsledná třída Sverige byla kompromisem, který z těchto experimentů nakonec vzešel – nebyla jejich přímou kopií, ale jejich zkušenosti pomohly vymezit hranice toho, co mělo švédské pobřežní obrněné plavidlo nové generace skutečně představovat.
Technické údaje – Varianta 2 (1911)
Parametr Varianta 2
Typ pobřežní obrněná loď
Rok projektu 1911
Standardní výtlak cca 6 100 t
Délka 114 m
Šířka 18 m
Ponor 6 m
Pohon dieselové motory Hesselman
Počet hřídelů 2
Výkon pohonné jednotky 18 000 shp
Projektovaná rychlost 22 uzlů
Hlavní výzbroj 4 × 305 mm ve 2 dvoudělových věžích
Střední výzbroj 8 × 152 mm ve 4 dvoudělových věžích
Lehké dělostřelectvo 2 × 37 mm
Torpédomety 2 × 457 mm, podhladinové
Maximální tloušťka hlavního pancéřového pásu 200 mm
Dosah cca 5 900 km při 14 uzlech*
Z konstrukčního hlediska je zajímavé především srovnání s Variantou 1. Výtlak klesl z přibližně 6250 na 6100 tun, výkon motorů vzrostl ze 14 000 na 18 000 shp a rychlost z 20 na 22 uzlů. Za tuto úsporu hmotnosti byla zaplacena ztrátou jedné dvoudělové 305mm věže. Místo šesti těžkých kanónů tak Varianta 2 nesla čtyři, ovšem její sekundární baterie byla výrazně silnější: původních šest 105mm děl nahradilo osm 152mm kanónů ve čtyřech dvoudělových věžích.
Na úplný závěr podotýkám, že uvedená data a informace mohou obsahovat chyby. Jedná se o nerealizovaný projekt a tak řada informací buď zcela chybí, nebo se zdroj od zdroje liší.
Zdroje
• tzoli.artstation.com – Design 1911 Coastal Battleship Variants
• en.wikipedia.org – Sverige-class coastal defence ship
• en.wikipedia.org – HSwMS Sverige
• en.wikipedia.org – Coastal defence ship
• en.wikipedia.org – Äran-class coastal defence ship
• en.wikipedia.org – Svea-class coastal defence ship
Strojovny i kotelny byly umístěny hluboko v trupu, zatímco nástavby byly navrženy s důrazem na co nejmenší hmotnost.