Zajímavé, vypíchnu než se to ztratí:Padouch píše: ↑24/9/2026, 07:11 Podle autora je Skyfox nejlepší platforma pro mezinárodní protidronovou letku.
https://www.rusi.org/explore-our-resear ... n-squadron
Existuje relativně málo možností, které splňují všechna tato kritéria. Letadla s pístovými motory, která se dnes vyrábějí, obecně nejsou dostatečně rychlá, zejména po přidání odporu vzduchu a hmotnosti zbraní a zaměřovacího modulu nebo senzorové koule. Větší potenciál nabízejí pokročilé cvičné letouny s turbovrtulovými motory, jako jsou Pilatus PC-9 a Embraer A-29 Super Tucano . Takové cvičné letouny jsou široce využívány, mají dvoumístné kokpity a mohou nést zbraně, jako jsou kulomety ráže .50, moduly s miniguny ráže 7,62 mm nebo raketové moduly ráže 70 mm, spolu se senzorovou koulí.
Jeden PC-9 již používá dobrovolnická skupina na Ukrajině k zachycení dronů Geran-2 a Geran-3/4 s použitím 7,62mm minigunů. V diskusích s autorem vysvětlili, že pro spolehlivé zachycení dronů s proudovým pohonem je minimální potřebná rychlost 300 uzlů. PC-9 s kanónovými moduly a senzorovou koulí je schopen dosáhnout těchto rychlostí pouze ve střemhlavém letu, což omezuje, co lze zachytit, a časový rámec dostupný pro dosažení cíle po jeho zacílení za cíl. Nicméně skupina jej použila k úspěšnému zachycení několika dronů Geran-3/4 s proudovým pohonem za denního i nočního provozu s využitím této techniky.
PC-9 se však již nevyrábí, ačkoli je na trhu s použitými letadly k dispozici v rozumném množství. Novější, lehčí a výkonnější cvičný letoun PC-21 je mnohem rychlejší a snadno dosáhne rychlosti 300 uzlů ve vodorovném letu, ale má malá křídla, která nejsou navržena ani namáhána pro výzbroj. Švýcarské zákony o neutralitě by pravděpodobně také zabránily prodeji jakékoli nové ozbrojené varianty letkám NATO nebo jednotlivým státům, které by je pravděpodobně použily v boji.
A-29 Super Tucano je výkonnější letadlo než PC-9 a v současné době je v aktivní výrobě. Je větší a výrazně těžší, od počátku byl navržen jako lehký útočný letoun s kulomety ráže .50 v křídle, které přidávají menší odpor vzduchu než kanóny, a integrovanou senzorovou koulí pro vyhledávání a sledování cílů. Výkon, ovladatelnost, avionika a dvoumístný kokpit Super Tucana z něj činí mimořádně vhodného pro zachycení vrtulových dronů Geran-2 a Gerbera OWA. A-29 je však výrazně pomalejší jak v cestovním letu, tak ve stoupání než PC-21 a postrádá dostatečný výkon s užitečným užitečným zatížením pro spolehlivé zachycení proudových dronů Geran-3 a Geran-4, alespoň bez významné výškové výhody a téměř ideálního vektoru zachycení od řídícího.
Pokročilé cvičné proudové letouny nabízejí i další možnosti, jako například stávající varianty lehkých stíhaček Leonardo M-346 a KAI TA-50 . Poté, co měl autor možnost oba typy vyhodnotit, může potvrdit, že oba typy by mohly být vysoce efektivní v roli specializované protidronové interception. Oba nesou kompaktní radar v nose, nabízejí dvoumístný kokpit pro zvýšení kapacity posádky během složitých interceptionů, mají vynikající transsonický výkon (nadzvukový v případě FA-50), bezproblémové a přesné ovládání při všech rychlostech a několik potenciálních zbraní. Nabízely by také výhodu společného typu pro některé stávající členské státy NATO, jako je Polsko s FA-50 a Itálie s M-346A, což by snížilo režijní náklady na údržbu a výcvik posádek u nové jednotky. Nevýhodou obou jsou však provozní náklady, které jsou nižší, ale ne dramaticky nižší než u některých rychlých proudových letounů na první linii, jako jsou F-16 a Gripen C/D. Dodací lhůty by téměř jistě posunuly jakékoli možné datum vzniku letky NATO nejméně do roku 2030 kvůli značné stávající knize objednávek na oba typy. Jak M-346FA, tak FA-50 by také potřebovaly externí palivové nádrže, aby zajistily slušnou výdrž na základně, což by zmenšilo prostor na pylonech dostupný pro nezbytné raketové podvozky a zaměřovací podvozek.
Poslední a možná nejpřesvědčivější dostupnou možností je Aero L-39NG . Provoz tohoto letounu je výrazně levnější než u jiných pokročilých proudových cvičných letounů a provozní náklady jsou srovnatelné s turbovrtulovými cvičnými letouny, jako je PC-9. Je menší, lehčí a méně výkonný než M-346 a FA-50, ale stále dokáže snadno dosáhnout rychlosti 300 uzlů ve střední výšce za vodorovného letu s externími zbraněmi. Autor s ním během zkušebního letu v srpnu 2026 bez problémů zachytil několik simulovaných cílů třídy Geran-4 letících rychlostí až 270 uzlů ve střední výšce a 220 uzlů v nízké výšce. L-39NG má také poslušné vlastnosti při nízkých rychlostech až pod 100 uzlů, takže by mohl zachytit pomalu letící drony Geran-2 a Gerbera s nízkými předjížděcími rychlostmi a vyššími bezpečnostními rezervami, pokud to kontext dovolí.
Jako nosiče zbraní již byly integrovány dvě možnosti zaměřovacích modulů, raketové moduly LAU-32 a kanóny ráže .50 . L-39NG však nemá radar, takže stejně jako turbovrtulové varianty by musel být naváděn na přicházející hrozby buď pozemními řídicími jednotkami stíhaček, systémem AWACS nebo výkonnějšími stíhačkami, jako je F-35. Cíl by pak mohl zachytit a sledovat pomocí jedné ze dvou možností zaměřovacích modulů, které jsou již v letadle integrovány. Snad nejdůležitější je, že výrobní linka Aero pro L-39NG má menší objem objednávek a více volné kapacity než jiné pokročilé řady rychlých cvičných proudových letounů, takže letka NATO by mohla být tímto typem vybavena mnohem rychleji. Bylo by také snadné vycvičit posádky letadel a údržbářský personál ve většině východoevropských členských států, protože existuje mnoho společných rysů se starším L-39, který většina po desetiletí sloužil jako cvičný proudový letoun.
Jeden PC-9 již používá dobrovolnická skupina na Ukrajině k zachycení dronů Geran-2 a Geran-3/4 s použitím 7,62mm minigunů. V diskusích s autorem vysvětlili, že pro spolehlivé zachycení dronů s proudovým pohonem je minimální potřebná rychlost 300 uzlů. PC-9 s kanónovými moduly a senzorovou koulí je schopen dosáhnout těchto rychlostí pouze ve střemhlavém letu, což omezuje, co lze zachytit, a časový rámec dostupný pro dosažení cíle po jeho zacílení za cíl. Nicméně skupina jej použila k úspěšnému zachycení několika dronů Geran-3/4 s proudovým pohonem za denního i nočního provozu s využitím této techniky.
PC-9 se však již nevyrábí, ačkoli je na trhu s použitými letadly k dispozici v rozumném množství. Novější, lehčí a výkonnější cvičný letoun PC-21 je mnohem rychlejší a snadno dosáhne rychlosti 300 uzlů ve vodorovném letu, ale má malá křídla, která nejsou navržena ani namáhána pro výzbroj. Švýcarské zákony o neutralitě by pravděpodobně také zabránily prodeji jakékoli nové ozbrojené varianty letkám NATO nebo jednotlivým státům, které by je pravděpodobně použily v boji.
A-29 Super Tucano je výkonnější letadlo než PC-9 a v současné době je v aktivní výrobě. Je větší a výrazně těžší, od počátku byl navržen jako lehký útočný letoun s kulomety ráže .50 v křídle, které přidávají menší odpor vzduchu než kanóny, a integrovanou senzorovou koulí pro vyhledávání a sledování cílů. Výkon, ovladatelnost, avionika a dvoumístný kokpit Super Tucana z něj činí mimořádně vhodného pro zachycení vrtulových dronů Geran-2 a Gerbera OWA. A-29 je však výrazně pomalejší jak v cestovním letu, tak ve stoupání než PC-21 a postrádá dostatečný výkon s užitečným užitečným zatížením pro spolehlivé zachycení proudových dronů Geran-3 a Geran-4, alespoň bez významné výškové výhody a téměř ideálního vektoru zachycení od řídícího.
Pokročilé cvičné proudové letouny nabízejí i další možnosti, jako například stávající varianty lehkých stíhaček Leonardo M-346 a KAI TA-50 . Poté, co měl autor možnost oba typy vyhodnotit, může potvrdit, že oba typy by mohly být vysoce efektivní v roli specializované protidronové interception. Oba nesou kompaktní radar v nose, nabízejí dvoumístný kokpit pro zvýšení kapacity posádky během složitých interceptionů, mají vynikající transsonický výkon (nadzvukový v případě FA-50), bezproblémové a přesné ovládání při všech rychlostech a několik potenciálních zbraní. Nabízely by také výhodu společného typu pro některé stávající členské státy NATO, jako je Polsko s FA-50 a Itálie s M-346A, což by snížilo režijní náklady na údržbu a výcvik posádek u nové jednotky. Nevýhodou obou jsou však provozní náklady, které jsou nižší, ale ne dramaticky nižší než u některých rychlých proudových letounů na první linii, jako jsou F-16 a Gripen C/D. Dodací lhůty by téměř jistě posunuly jakékoli možné datum vzniku letky NATO nejméně do roku 2030 kvůli značné stávající knize objednávek na oba typy. Jak M-346FA, tak FA-50 by také potřebovaly externí palivové nádrže, aby zajistily slušnou výdrž na základně, což by zmenšilo prostor na pylonech dostupný pro nezbytné raketové podvozky a zaměřovací podvozek.
Poslední a možná nejpřesvědčivější dostupnou možností je Aero L-39NG . Provoz tohoto letounu je výrazně levnější než u jiných pokročilých proudových cvičných letounů a provozní náklady jsou srovnatelné s turbovrtulovými cvičnými letouny, jako je PC-9. Je menší, lehčí a méně výkonný než M-346 a FA-50, ale stále dokáže snadno dosáhnout rychlosti 300 uzlů ve střední výšce za vodorovného letu s externími zbraněmi. Autor s ním během zkušebního letu v srpnu 2026 bez problémů zachytil několik simulovaných cílů třídy Geran-4 letících rychlostí až 270 uzlů ve střední výšce a 220 uzlů v nízké výšce. L-39NG má také poslušné vlastnosti při nízkých rychlostech až pod 100 uzlů, takže by mohl zachytit pomalu letící drony Geran-2 a Gerbera s nízkými předjížděcími rychlostmi a vyššími bezpečnostními rezervami, pokud to kontext dovolí.
Jako nosiče zbraní již byly integrovány dvě možnosti zaměřovacích modulů, raketové moduly LAU-32 a kanóny ráže .50 . L-39NG však nemá radar, takže stejně jako turbovrtulové varianty by musel být naváděn na přicházející hrozby buď pozemními řídicími jednotkami stíhaček, systémem AWACS nebo výkonnějšími stíhačkami, jako je F-35. Cíl by pak mohl zachytit a sledovat pomocí jedné ze dvou možností zaměřovacích modulů, které jsou již v letadle integrovány. Snad nejdůležitější je, že výrobní linka Aero pro L-39NG má menší objem objednávek a více volné kapacity než jiné pokročilé řady rychlých cvičných proudových letounů, takže letka NATO by mohla být tímto typem vybavena mnohem rychleji. Bylo by také snadné vycvičit posádky letadel a údržbářský personál ve většině východoevropských členských států, protože existuje mnoho společných rysů se starším L-39, který většina po desetiletí sloužil jako cvičný proudový letoun.
Justin Bronk je hlavním výzkumným pracovníkem pro letectvo a technologie v týmu vojenských věd na RUSI a redaktorem online časopisu RUSI Defence Systems.
Mezi jeho oblasti specializace patří moderní bojové vzdušné prostředí, ruské a čínské pozemní systémy protivzdušné obrany a rychlé tryskové letouny, letecká válka během ruské invaze na Ukrajinu, bezpilotní bojové letouny a nové zbraňové technologie. Rozsáhle psal pro RUSI a řadu externích publikací a pravidelně se objevuje v mezinárodních médiích.
Justin také zastává pozici docenta na Královské norské letecké akademii a mezi lednem 2023 a srpnem 2025 byl na téže katedře profesorem II. Jeho doktorát se zabýval tématem Balancing Imagination and Design in British Combat Aircraft Development na katedře obranných studií Kings College London.
Justin je také soukromý pilot s více než 300 letovými hodinami v lehkých letadlech a kluzácích. Kromě toho má více než 40 hodin zkušeností s létáním na zadním sedadle u 12 různých leteckých sil na rychlých tryskových letounech, včetně Eurofighter Typhoon, Rafale, Gripen, Tornado, Mirage 2000, F-5, F-15, F-16, F/A-18, MiG-29, M-346, T-38, TA-50, L-39 a Hawk.
Mezi jeho oblasti specializace patří moderní bojové vzdušné prostředí, ruské a čínské pozemní systémy protivzdušné obrany a rychlé tryskové letouny, letecká válka během ruské invaze na Ukrajinu, bezpilotní bojové letouny a nové zbraňové technologie. Rozsáhle psal pro RUSI a řadu externích publikací a pravidelně se objevuje v mezinárodních médiích.
Justin také zastává pozici docenta na Královské norské letecké akademii a mezi lednem 2023 a srpnem 2025 byl na téže katedře profesorem II. Jeho doktorát se zabýval tématem Balancing Imagination and Design in British Combat Aircraft Development na katedře obranných studií Kings College London.
Justin je také soukromý pilot s více než 300 letovými hodinami v lehkých letadlech a kluzácích. Kromě toho má více než 40 hodin zkušeností s létáním na zadním sedadle u 12 různých leteckých sil na rychlých tryskových letounech, včetně Eurofighter Typhoon, Rafale, Gripen, Tornado, Mirage 2000, F-5, F-15, F-16, F/A-18, MiG-29, M-346, T-38, TA-50, L-39 a Hawk.
