Mapa války proti Dánsku a Norsku od 9. dubna 1940 do 8 června 1940.
Ještě než začneme samotný popis spojenecké operace Wilfred – zaminování „Úžin“ a německé operace Weserübung (cvičení na řece Weser) – vylodění v Norsku a Dánsku, řekněme si něco o tzv. „Tajné frontě“, tedy o pronikání informací do německých a spojeneckých štábů.
Tak například, na německé straně lidé maršála Göringa – tato jeho soukromá zpravodajská služba (mimo oficiální Abwehr) odposlouchávala všechny telefony diplomatů a to i v neutrálních státech. Od roku 1935 jim k tomu sloužil i magnetofon, malý nahrávací přístroj z laboratoří AEG a IG – Farben. Tak se také stalo, že nahrávka hlasu velvyslance a byl jím francouzský velvyslanec, který opakoval poznámku francouzského premiéra, prozradí Němcům britský plán Wilfred – položení min v norských vodách, což přispělo k tomu, že Hitler dal souhlas s operací Weserübung. Na tajné frontě se udály i další skutečnosti. Skvělá německá odposlechová služba – Forschungamt (byla skvělá po celou 2. světovou válku), která uměla částečně dešifrovat britské radiové signály je počátkem března 1940 vyvedena z míry změnou britské radiové šifry. Na věc musí jinak. Dne 22. března 1940 zachytí německá odposlechová služba zprávu, kdy švýcarský velvyslanec ve Stockholmu odesílá své vládě informaci, že německá i spojenecká invaze do Norska je na spadnutí. I to sloužilo k mozaice při vyhodnocování zpravodajců.
Na druhé straně, odposlechová služba Spojenců je v březnu a dubnu 1940 méně výkonná. Dokonce někteří britští historici říkají, že oproti německé odposlechové službě přímo selže.
To všechno však neznamená, že by spojenecká rozvědka zprávy neměla. Zprávy měla od utečenců z Německa a některých dalších kanálů. Bohužel, tehdy byly mnohé zpravodajské zprávy protichůdné, nebo byly znehodnoceny poznámkou – ještě nutno prověřit – nebo zpráva nebyla ověřena – nebo může být i jiné vysvětlení.
Přes toto vše, když 3. dubna 1940 vyplouvají německé zásobovací lodě (měly to být „Trojské koně“ v norských přístavech – jak později uvidíme, nestalo se tak, většina jich byla potopena na moři), s vojáky, děly a municí – lidé z britského pověstného Bletchley Parku – odpovědní za „Provozní analýzu“, tj. vyhodnocování objemu depeší, nikoli jejich obsahu, varují středisko operačního zpravodajství v Admiralitě, že objem německých námořních signálů západně od Dánska a u výjezdu z Baltského moře nebývale vzrostl.
To německé invazní loďstvo jasně mířilo k Norsku (potvrzuje to Kahn – Seizing the Eningma) a právě v této době bylo nejvíce zranitelné.
Všichni v Admiralitě i v okolí toto varování ignorují a britské námořnictvo bude, jak uvidíme, pokračovat v operaci Wilfred, tedy v kladení min v norských vodách podle plánu.
Tehdy se i 1. lord Admirality Winston Churchill se svým štábem domníval, že německé válečné lodě, které mířily k severu, chtějí proniknout do Atlantiku. Válečné lodě Královského námořnictva jsou tak vyslány příliš daleko na sever, takže německé invazi nemohou zabránit (bude vycházet plán a potřeba dle německého admirála Raedera).
Že bylo Královské námořnictvo ( Royal Navy) totálně přelstěno, tak takové první náznaky jsou až když polská ponorka Orzel (Orel) potopí německou transportní loď Rio de Janeiro (jeden z Trojských koní), ze které do chladných norských vod musí skákat němečtí vojáci, jejich koně a začnou tam padat děla a bedny s municí.
O ostatních zpravodajských událostech si řekneme při samotných námořních, leteckých a pozemních bitvách.
Také bychom si měli něco říci o působení německé propagandy. Historik Len Deighton ve své knize – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – nám o tom podává svědectví, když říká, že v pátek 5. dubna 1940 pozval německý velvyslanec vybrané hosty (vyslance mnoha zemí) včetně členů norské vlády na filmovou projekci.
To byl ještě v Norsku mír.
Tento film – Křest ohněm – je surový a hrůzný dokument o válce, kterou Luftwaffe přinesla do Polska. Samotný scénář a letecké záběry jsou dílem bývalého leteckého esa ( Hans Bertram) a jeho letecká kamera klouže po roztřískaných budovách a dýmajících troskách Varšavy. Filmový komentář pak říká – „ A pamatujte, takhle to dopadne, když zaútočí německá Luftwaffe. Samotné finále tohoto filmu je tvořeno písní „Bomben auf England“, prokládanou fanfárami a vířením bubnů a končí vášnivým veršem: „Bomby! Bomby! Bomby na Anglii!“ Kdyby to snad někdo nepochopil, tak závěrečný titulek říká, že za tento výsledek mohou Poláci poděkovat svým britským a francouzským přátelům.“
Byla to pravá diplomacie v nacistickém stylu, drsná a válečnická.
Když se v sále rozsvítila světla, nikdo netleskal, nikdo nemluvil. Diváci byli otřeseni.
Nejen pro tuto válku o Norsko, ale i pro pozdější válku proti Francii, bych rád uvedl stavy britské pozemní armády, to proto, abychom měli představu, jak velkou armádu Velká Británie měla.
Velká Británie v roce 1939, na jeho konci, má jen 1 mobilní divizi, která je pak přejmenována na tankovou. Má v srpnu 1939 celkem 9 pěších divizí své regulérní armády. K tomu má ještě 16 teritoriálních divizí, 8 pěchotních, 2 jezdecké a 9 obrněných brigád ve svých koloniích. Nutno zde však říci, že motorizace britských vojsk byla v té době, při tak malém množství jednotek, na velmi vysokém stupni.
Později si ještě v bitvě o Francii blíže uvedeme další skutečnosti. Zde bych chtěl jenom říci, že ve Francii je od roku 1939 britský expediční sbor, který má v dubnu 1940 10 divizí a nemá tam žádnou tankovou divizi (ta je ve Velké Británii a také tam v začátku bitvy o Francii čeká na nalodění). Pro svou potřebu využívá britský expediční sbor ve Francii pouze 7 mechanizovaných jezdeckých pluků a 1 tankovou brigádu. Celkem má expediční sbor 310 tanků, z toho pouze 23 nového typu „Matilda“
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1240
, dalších 174 lehkých tanků a 156 „Cruiserů“ (křižníkový tank).
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1162
Uvádím to zde proto, abychom měli představu, jak byla velmoc, jako je Velká Británie připravena na 2. světovou válku. Snad si opravdu myslela, že všichni nepřátelé vyplují na moře.
Pro náš další historický popis je pak důležitá ještě jedna informace. Tou informací je, že v průběhu měsíce března 1940 přesouvá britská Admiralita své – Domácí loďstvo (Home Fleet) – zpět na základnu Scapa Flow, když ta byla vyklizena po útoku německé ponorky U 47 kapitána Priena (14. října 1939). Anglické námořnictvo zároveň instaluje široce rozloženou síť minových polí, kterými uzavře výjezd ze Severního moře do Atlantiku na zeměpisné šířce Shetlandských ostrovů. Admiralita si nyní myslí, že nově vybudovanou ochranou Scapa Flow, a širokou sítí minových polí provedla všechna nezbytná opatření proti německé flotě a k ochraně britských zásobovacích cest v Atlantiku.
To, že v březnu 1940 potopí německé ponorky v Atlantiku a v Severním moři 23 obchodních lodí o celkovém výtlaku 66 246 BRT a německé miny způsobí zkázu 14 lodí o výtlaku 35 501 BRT o tom moc nesvědčí, když Němci ztratí jen 2 ponorky.
Ale vraťme se zpět k Norsku a řekněme si jak vyplouvaly v rámci operace Weserübung první lodě Kriegsmarine.
Ve středu dne 3. dubna 1940 vyplouvají první nákladní parníky – tzv. „Vývozní oddíl“. Tyto nákladní parníky mají ve svých útrobách těžké zbraně, děla, protiletadlová děla, munici i proviant. Mají za úkol dosáhnout včas dohodnutého operačního místa, kterým je již v Moskvě dohodnutý, sovětský přístav Murmansk ( vysvětlíme si později). Dne 3. dubna 1940 také vyplouvá z Hamburku německý parník Bärenfels (7 600 tun) a Alster (8 500 tun) s municí a Rauenfels (8 500 tun) se 150 mm kanóny, protiletadlovými kanóny ráže 88 mm a těžkými pěchotními zbraněmi. Ve stejnou hodinu opustil wilhelmshavenský přístav tanker Kattegat (6 000 tun). Ani jedna z těchto zásobovacích lodí, maskovaných jako normální parníky, však nedosáhne svého cíle jak si později řekneme. Všechny jsou na cestě potopeny letouny RAF, britskými ponorkami, nebo v lepším případě zajaty britskými námořními silami.
Pro první obojživelnou operaci 2. světové války má Kriegsmarine k dispozici: 2 bitevní lodě, 1 obrněnou loď, 2 těžké křižníky, 4 lehké křižníky, 14 torpédoborců, 7 torpédových člunů, 30 ponorek a další minolovky a pomocná plavidla, jakož i nákladní lodě a tankery.
Toho samého dne, tedy 3. dubna 1940, informuje britská tajná služba své ministerstvo války i zahraničí, že se v německých přístavech, které leží nejblíže Norsku, shromažďuje velký počet lodí s vojáky na palubě. Zrovna probíhá zasedání válečného kabinetu, na kterém vystoupí ministr války se sdělením , že se právě dozvěděl o silné koncentraci vojsk v oblasti Rostocku a že vše nasvědčuje „bezprostřednímu začátku invaze do Skandinávie“. Bohužel, ta zpráva je interpretována tak, jakoby se německé jednotky nacházely ve stavu bojové pohotovosti, aby mohly reagovat na spojenecké přepadení Norska. A tady právě padlo to rozhodnutí, po této zprávě, že se odkládá spojenecká invaze na 8. dubna 1940.
Ve čtvrtek 4. dubna 1940 hlásí německý vyslanec v Helsinkách, že se z věrohodných zdrojů dozvěděl o bezprostředně chystané spojenecké akci chystané proti Narviku a Bergenu.
Tento den proběhne další důležitá zpravodajská informace. To totiž německý plukovník Oster, vedoucí zahraničního oddělení vojenské rozvědky Abwehr, informuje nizozemského vojenského atašé v Berlíně majora Sasse o operaci „Waserübung“ a také o plánu Fall Gelb. Major Sass ihned informaci předá švédským kolegům a dánskému vyslanci Zahlemu. Ti ji odešlou ještě tento den, tedy 4. dubna 1940, po zvláštním kurýru svým vládám. Když je dostanou odpovědná místa v Paříži a Londýně, jsou toho názoru, že se jedná o zpravodajskou hru, kterou se německé vrchní velení snaží vyprovokovat protivníka.
Němci neváhají – Němci jednají! V tomto duchu bude i celé norské tažení.
Den 6. dubna 1940 hraje Němcům do karet, narůstá oblačnost doprovázená přeháňkami a zhoršuje se viditelnost. K německé invazi do Norska vyčleněné jednotky se 6. dubna 1940 naloďují v přístavech ve Wilhelmshavenu, Wesermünde, Kielu, Cuxhavenu, Travermünde a ve Svinoústí. A několik hodin poté zahajuje viceadmirál Lütjens se svým mohutným námořním seskupením plavbu, jejímž cílem je Norsko. Viceadmirálovi Lütjensovi podléhají i bitevní lodě Scharnhorst (kapitán Hofmann) a Gneisenau (kapitán Netzbandt).
Ten den 6. dubna 1940 odpoledne přijíždí na nádraží v Brémách vlak s osvědčeným a zkušeným (z polského tažení) 139. plukem horských myslivců (plukovník Windisch), který je doprovázený štábem 3. horské divize generálmajora Dietla. Začíná se ihned naloďovat v přístavu Wesermünde. Tito rakouští horští myslivci mají za úkol, podle operačního plánu Weserübung Nord dobýt město Narvik. Kromě horských myslivců se musí na německé torpédoborce vejít i jejich výzbroj a výstroj. Těžké zbraně, protiletadlové kanóny, větší část munice a proviantu je však v té době již 3 dny na lodích oné „Vývozní skupiny“. Na každý torpédoborec je naloděno 200 až 250 rakouských horských myslivců, kteří jsou rozděleni tak, aby tvořily ucelené a bojeschopné jednotky.
Tento den opouští ve 22 hodin večer tajnou německou základnu Sever tanker Jan Wellem. Je plně naložen pohonnými hmotami a velkým množstvím dalšího vojenského materiálu, aby mohl včas zásobit invazní jednotky v norském Narviku a zároveň doplnil palivové nádrže německých torpédoborců před jejich návratem do domovských přístavů. O 3 hodiny později, tedy v 1 hodinu dne 7. dubna 1940 vyplouvá z ústí Wesery do Severního moře první skupina lodí, jejímž úkolem je obsazení Narviku. Torpédoborce plují po proudu se zacloněnými světly až na širé moře. Teprve na širém moři je rakouským horským myslivcům oznámeno, že jedou dobýt Narvik. Tady je nutno říci, že většina horských myslivců je na moři poprvé.
