Poznámka: K historii tohoto ruského cara se váže i jiný příběh- vývoj hnutí Narodnaja volja a Zemlja i volja, čemuž jsem se věnovala podrobněji v tématu zde - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2689. O slavných teroristech je pár informací tady- http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2722 . Proto je následující článek zaměřen na osobu panovníka, jeho rodinný život a nejvýznamnější činy v oblasti politiky a vnitřní správy státu.
L.
Alexander II. Nikolajevič
Poslední slavný car Romanovské dynastie
( 1818 – 1881)
"Tohle mu ani ruský lid, ani světová historie nikdy nezapomene. Z dálky svého vyhnanství ho celkem nezvykle častujeme jménem, které se zrovna neslučuje s postem samoděržavného panovníka, a nikterak tím nechceme vyvolat hořký úšklebek - nazýváme ho osvoboditelem."
Alexander Ivanovič Gercen, slavný ruský liberál
"Vnímal jsem to tehdy tak, že kdyby někdo spáchal na cara atentát, budu ho krýt svou hrudí."
Kníže Kropotkin, známý ruský radikál a zastánce anarchie, když nechal car osvobodit rolníky[/align]
Alexander II. Nikolajevič, prvorozený syn cara Mikuláše I. Pavloviče přezdívaného "Četník Evropy" a carevny Alexandry Fjodorovny ( vlastním jménem Frederiky Luisy Charlotty Vilemíny, dceři pruského krále Fridricha Viléma III.) se narodil 29. dubna roku 1818 v Petrohradě.
Dvorní dámy jej popisovaly jako milého, citlivého, nervózního a neprůbojného chlapce, který zůstal zcela zastíněn svým ambiciózním otcem. Jako sedmiletý zažil povstání děkabristů –1825, kdy se důstojníci gardových pluků rozhodli, že toho oficíra Mikuláše na trůnu nestrpí a zvolili si jeho bratra Konstantina. Na Senátním náměstí mu provolávali slávu a věrnost, podporovaní zástupci městské chudiny. Mikuláš sebral odvahu, vypravil se přímo mezi povstalce a jal se předčítat manifest, v němž byl označen právoplatným nástupcem na trůnu. Odvaha, kterou prokázal a čerstvé posily mu nakonec umožnily povstání potlačit a zlomit odpor. Lid pochopil, přichází zcela nový vládce, pravý samoděržavný car..
Mikuláš I.
Pro jemného Alexandra byl život v otcově stínu se všemi jeho vojenskými přehlídkami a neúnavným cvičením nekonečným utrpením. Jak rád by se svým vychovatelem Vasilijem Žukovským četl básně a rozjímal nad životem, a místo toho musel běhat na carův rozkaz mezi fontánami..
Výukový program mladého následníka byl velice obsáhlý, učil se mnohem více a podrobněji než dnešní školáci. Mezi jeho předměty patřily: jazyky –ruština, angličtina, polština, francouzština a němčina; tělesná výchova- jízda na koni, plavání, šerm a tanec; hudební a výtvarná výchova, dějepis, fyzika, geologie, právní vědy, filosofie a historie vojenství. Od deseti let se stal členem sboru mladých kadetů, kde se učil být správným a statečným vojákem, po čemž vždy toužil otec.
V šestnácti letech složil oficiální přísahu následníka Rusi a zvládl všechny zkoušky na výbornou. Nastal čas, aby se Alexander seznámil s Matičkou Rusí. Vypracovali speciální program, během šesti měsíců procestoval většinu evropské části Ruska a zavítal též na dalekou, neznámou Sibiř.
Když důkladně prostudoval rodnou zemi, vypravil se toulky Evropou, aby zažil na vlastní kůži odlišný svět a vybral si mezi princeznami svou budoucí nevěstu.
Sjezdil Itálii, Rakousko, Prusko a zavítal i do Anglie, kde potkal královnu Viktorii, do níž se bláznivě zamiloval, ale car prohlásil, že jeho syn nebude otrokem nějaké Angličanky! Zklamaný Alexander opouští milou Viktorii a vrací se do Pruska, v němž se na něj usmálo štěstí. V Darmstadtsko-hessenském knížectví nalezl oddanou manželku, princeznu Maxmiliánu Vilemínu Augustu Žofii. Vzali se 16. dubna roku 1841.
Mikulášovi se Maxmiliána velmi zamlouvala, přijala pravoslavnou víru a jméno Marja Alexandrovna. Splnila svůj hlavní úkol, dát Rusi dědice, skvěle. Celkem porodila osm dětí- Alexandru ( zemřela ve věku šesti let), Nikolaje = Mikuláše ( tragicky zemřelého následníka trůnu), Alexandra ( pozdějšího cara Alexandra III.), Vladimira, Alexeje, Marju, Sergeje a Pavla. Vlhké petrohradské počasí však zapříčinilo plicní chorobu a pomalu odsoudilo Marjin život ke konci.
carevna Marja Alexandrovna
Alexander trávil nejvíce času s rodinou. Mikuláš s tím nebyl spokojen, Rusko potřebuje silného vládce a proto ho napadlo, že vyšle syna na Kavkaz do války, aby také ochutnal štiplavý dým, uslyšel svist kulek a viděl prolévanou krev.
V roce 1828 zahájil Mikuláš tažení proti odbojným Kavkazanům vedeným Šámilem. Jenže synové islámu se jen tak nevzdávali, dvacet let bojů a žádný výsledek. Alexander zamířil roku 1850 do dnešního Čečenska a Dagestánu hájit zájmy země.
Ani následník nedokázal rozmetat Šámilova vojska. Car opustil zájmy na Kavkaze, náhle spatřil mnohem lepší a větší kořist.. Turecko.. Roku 1853 podpořil pravoslavné křesťany žijící v Palestině a žádal po Turcích, aby jim darovali speciální práva. Osmanská říše odmítla a Mikuláš se opět uchýlil k vyhlášení války. K Turkům se připojilo Rakousko, anglické a francouzské lodě vypluly na Černé moře, ale on byl pořád pevně přesvědčen, že jedině ruská armáda je nejlepší na světě a nikdy nemůže být poražena. Konflikt, který v tomto roce vypukl, nazýváme Krymská válka.
Naprostá nedostatečnost ve vybavení ruských vojsk se ukázala během první bitvy, loďstvo zastaralo a zbraně se výrazně nezměnily od dob Napoleona. Protiruská koalice vyhrála v září 1854 bitvu na řece Almě, o měsíc později i boj o Balaklavu ( město na jihozápadním pobřeží poloostrova Krym) a v listopadu se radovala z vítězství potřetí – po bitvě u města Inkerman. Zároveň obléhala déle než rok Sevastopol, kam vedla druhá cesta careviče Alexandra. Následník trůnu v obleženém městě pochopil, že jakmile důležitý přístav padne, ztratí poslední šanci válku vyhrát.. A bylo jasné, že město se již dlouho bránit nedokáže.. Po návratu do Petrohradu otce seznámil s vývojem situace.
Mikuláše válka zmohla, přestal se starat o osudy obránců Sevastopolu i všech dalších. Viděl na vlastní oči pád svých milovaných vojáků a chtěl už jen jedno: zemřít. 2. března 1855 se mu přání vyplnilo..
Alexandrovi stále zněla v uších otcova slova: "Nic neměň, vše nech tak!", rád by otci vyhověl, ale uvědomoval si, že to dost dobře není možné. Mikulášova říše, nejsvatější impérium je v troskách.. První starostí nového vládce byla Krymská válka. Krátce po své korunovaci se podruhé vydal do obleženého Sevastopolu, aby zjistil, jak dlouho město vydrží. Cestou na Krym se zastavil v klášteře, poklonil se svou ženou ostatkům svatého Sergeje a doufal, že mu modlitby pomohou. Nepomohly, 8. srpna 1855 přístav padl. Car ztratil poslední zbytky naděje a aby se vyhnul dalším bojům, naplánoval uzavření mírové smlouvy.
Válka skončila podpisem dokumentu roku 1856 v Paříži, s následky se Rusko dlouho nemohlo sžít. Přišlo o téměř celé pobřeží Černého moře, nemohlo nadále stavět pevnosti kolem jeho břehů ani držet vojenské loďstvo na hladině. Dvůr byl nespokojen s výsledky pařížského míru a Alexandra označil za příliš dobrotivého. Car však jinou možnost než příměří neměl, se svou armádou by se neubránil.
Spory na jihu byly vyřešeny, zbýval Kavkaz. Neústupný Šámil byl stále připraven, ale zradila ho víra, jež mu v počátcích tolik pomohla. Vojáci byli unaveni dlouhotrvajícími boji, ruský útok na jaře 1859 přinesl Alexandrovi malé zadostiučinění. Šámil musel podstoupit Dagestán a Čečensko, vojáci houfně přestávali bojovat. Slavný válečník zůstal skoro sám, nevěřil Rusům, že by mu a jeho rodině neublížili, když by se vzdal, ale nakonec, po poradě s Alláhem, prohlásil, že vládu pravoslavného vůdce uznává a je připraven mu sloužit. Očekával, že ho popraví, ale laskavý car ho štědře obdaroval, přestěhoval do města Kaluga ( leží ve středním Rusku, jihozápadně od Moskvy na řece Oka) a umožnil mu cestu do Mekky. Do svatého vojevůdce města nedorazil, zemřel dříve, než spatřil mešitu Al–Masjid al–Haram.
"Války díkybohu skončily," myslel si panovník. Nenáviděl prolévání krve. Konečně se mohl pořádně zamyslet, co podnikne s vlastí. Rozhlédl se kolem sebe a pohled mu spočinul na otrocích. Jak správně prohlásil spisovatel Nikolaj Černyševskij : "Od zdola až nahoru samí otroci.". Takto Alexandrovo liberální Rusko fungovat nemůže. 20 miliónů rolníků se naučilo vyslovovat jeho jméno s přídomkem Osvoboditel.
19. února 1861 podepsal Manifest o zrušení nevolnictví, jedním pohybem pera propustil poddané. Slavnostní vyhlášení proběhlo v neděli 5. března. Lid se shromáždil u zdí paláce, do ochraptění provolával Alexandrovo jméno. I budoucí teroristé a jejich přívrženci ( jako byl autor úvodního citátu kníže Kropotkin) se modlili k carovým ikonám.
Přesto tento čin, který panovníka pasoval do role ruského Lincolna, způsobil jeho pád.
Ve vsi Bezdna ( nachází se v Kazaňské gubernii) žil jeden gramotný rolník jménem Petrov, který se v dokumentu dočetl, že by měla veškerá půda patřit rolníkům. Carská vojska jej však, i se skupinou shromážděních rolníků, nechala postřílet. Mládež byla se zásahem vojsk nespokojena a pořádala schůze, kde o situaci rokovali. Postupně se vytvořila řada "proticarských" organizací s cílem zlikvidovat nepotřebného panovníka a nastolit republiku.
Za Mikuláše nemohl člověk napsat jedinou špatnou větu o Rusku, tvrdá cenzura vše nebezpečné odstranila. Alexander ji zrušil a dovolil autorům psát. Atmosféra se zklidnila a potlačovaná kultura se bleskově rozvíjela. Dmitrij Mendělejev sestavil periodickou tabulku prvků, Fjodor Dostojevskij píše své známé knihy (Zločin a trest, Bratři Karamazovi) a Lev Tolstoj publikuje obsáhlé romány (Anna Karenina, Vojna a mír). Zmínění spisovatelé soupeřili o čtenáře a titul nejčtenějšího spisovatele. A co se nestalo, ani jeden nevyhrál! Nikolaj Černyševskij jim vyfoukl cenu. Celé Rusko četlo jeho román Co dělat?- příběh Rachmetova, který se chystá opustit bohatství a vydat se mezi lid, promlouvat k němu a dosáhnout revoluce.
Roku 1865 zastihla cara tragická rodinná událost, milovaný syn Mikuláš zemřel. Naděje země pohasly, vzdělaný a moudrý mladík se odebral na věčnost a nahradit ho měl Alexander, poněkud neohrabaný chlapec se způsoby obyčejného statkáře.
Jako by jedno neštěstí nebylo málo, 4. dubna 1866 byl na vládce spáchán první atentát. Dmitrij Karakozov na něj vystřelil na procházce. Netrefil, ale částečně naplnil svou představu. Obyvatelé pochopili, že samoděržavný panovník není nedosažitelný Bůh, jak je učili, ale obyčejný smrtelník a nechrání ho svatozář. Což byl problém.
Definitivně si car znepřátelil lid o rok později, roku 1867. Navrhl Spojeným státům americkým, že jim prodá Aljašku. Dohodu o prodeji podepsali ve Washingtonu 18. března. Vypuklo všeobecné rozhořčení, jen 7,2 miliónů dolarů za tak veliké území?! Hloupý panovník, šeptali si.
V témže roce podruhé potkal svou osudovou ženu, Jekatěrinu Michajlovnu Dolgorukou, mladou a půvabnou kněžnu, do níž se okamžitě zamiloval. Přestěhoval ji k sobě do Zimního paláce a zahrnoval poklady. Stala se jeho hlavní milenkou, ilegální manželkou. Jejich vztah dal život třem dětem – Georgijovi, Olze a Jekatěrině, Boris zemřel několik měsíců po narození.
Jekatěrina Dolgoruká
V průběhu 70. let devatenáctého století se Alexander rozjel dobývat Střední Asii, bohaté chanáty Bucharu, Taškent, Chivu a Samarkand. Oddílům generála Čerňajeva se podařilo porazit nepřátele a připojit orientální státečky do ohromeného kolosu Ruského impéria.
Prokletý Balkán.. V roce 1875 vypuklo povstání v Bosně a Hercegovině, které však bylo velmi krutým způsobem zlomeno. Srbové se odmítli dívat na utrpení bratří a vyhlásili Turkům válku, záhy je následovala i Černá Hora s Bulharskem. Malé země bojovaly do posledního dechu a kde bylo Rusko? Kde je car, když Slované trpí? Dobrovolníci z řad chudých rolníků, šlechticů i zdravotních sester překročili hranice a podpořili příbuzné. Demonstrace v Moskvě i Petrohradě neměly konce.
12. dubna 1877 je car vyslyšel, vyslal armádu do války. Společnost jásala, podruhé a naposledy si vážila svého panovníka.. Po bojích o Plevno a průsmyk Šipka, během nichž Rusko ztratilo tisíce mužů, generál Skobelev 8. ledna 1878 bez boje obsadil Adrianopol a blížil se ke Konstantinopoli, dávnému snu Kateřiny II.. Tehdy však zasáhla Anglie, vypravila lodě se vzkazem, že jakmile se jediný Rus objeví u městských zdí, celá zem bude odvracet anglickou invazi. Vyčerpaný Alexander souhlasil a postup zarazil.
Po podpisu smlouvy v San Stefanu 3. března 1878 získaly Srbsko, Černá hora a Rumunsko nezávislost, Rusku vyplatili válečnou daň ve výši 310 miliónů rublů a přenechali mu jižní Besarábii.
Anglii a Rakousko - Uhersko smlouva rozzuřila, svolali nový kongres do Berlína, kde se usnesli, že Rusko musí vrátit získanou pevnost Bajazet, Srbsku odebrali většinu území a Rakousku - Uhersku svěřili pod ochranu Bosnu a Hercegovinu. Ruský lid cara jednohlasně odsoudil, jaké državy získali a téměř všechny zase ztratili!! Teroristům přibyl do rukou další trumf..
Carova manželka, věrná a laskavá Marja Alexandrovna velice trpěla: manžel jí utíká za mladými a jeho tajná žena žije v jejím vlastním paláci! Uzavřela se do svých komnat, obklopila se obrázky svatých, věnovala své šperky chudým a čekala na smrt. Léčení ve Francii nepomohlo, byla vyhublá a bledá. Vrátila se ještě unavenější než před odjezdem a její Saša si trávil odpoledne s Jekatěrinou na sluncem zalitém Krymu..
Zemřela 8. června roku 1880, oplakávána jen svými dvorními dámami. Alexandrovi její smrt rozvázala ruce, byl volný a konečně si mohl vzít svou velkou lásku. Za čtyřicet dní skončilo období smutku, proběhla zádušní mše a car si nechal zavolat kancléře. Sdělil mu, že se hodlá oženit s kněžnou Dolgorukou, zděšený kancléř ho začal přemlouvat, ale panovník byl pevně rozhodnutý. 6. července 1880 si svou kněžnu vzal v Carském selu, přisvojil jí jméno kněžna Jurjevská a titul Nejjasnější.
Od počátku roku 1881 se připravoval další důležitý spis pro ruské dějiny- ústava, nazvaná podle svého autora Lorise-Melikova. Jaký to byl div v ruských dějinách..
Nicméně se slavnostního podpisu car Alexander nedožil. Již v lednu teroristé připravili vše pro další, v pořadí sedmý, atentát. 13. března se vládce vracel z přehlídky v Michajlovské jízdárně přes ulici Jekatěrinský kanál. Tam na něho čekali tři mladíci (původně zde měl stát i Timofej Michajlov, ale příliš se bál a zůstal doma): Ignacy Griniewski, Nikolaj Rysakov a Ivan Jemeljanov. Rysakov stál první, ale z přílišné nervozity hodil bombu zabalenou do bílého šátku pozdě. Výbuch poškodil jen zadní stranu kočáru, carovi se nic nestalo. Vystoupil ven, pokřižoval se a vydal se promluvit s chyceným atentátníkem. Zeptal se, zda je šlechtic a ujištěn, že je měšťan, se šel podívat na místo, kde nálož vybuchla. Stráž ho přesvědčovala, aby jeli honem domů, ale Alexander odmítl. Přecházel po Jekatěrinském kanálu tam a zpátky.. Najednou se u zábradlí objevil jiný mladík a z blízkosti trefil cara druhou bombou.
Griniewského rána byla přesná, příliš přesná. Rozdrtila panovníkovi obě nohy a zabila okolo stojící lidi. Ignacy se prý před smrtí usmíval, viděl, že se nemýlil a s klidem se poddal smrti.
Alexandra v rychlosti převezli do Zimního paláce, ale pomoci mu nedokázali. Týž den vykrvácel. Terorismus triumfoval..
Doslov: Na místě imperátorovy smrti byl postaven chrám Spasitele v krvi. Novým carem se stal Alexander III. Alexandrovič. Sen o demokracii, ústavě a reformách se rozplynul..
Se zbylými teroristy si nový panovník poradil po svém, nechal je pověsit v rubáších s nápisem carovrah. Touhu po revoluci však z lidu nevymýtil. Pád Ruského impéria byl jen otázkou času..
