Ztráty Velké války na moři 1914-1918 - bilancování

[kacermiroslav]

Ztráty Velké války na moři
1914 – 1918
WW1

1. díl

Země ve válce k 31.prosinci 1914


První světová válka změnila mapu světa a především pak Evropy. Německo bylo poraženo a leželo v troskách zmítaných sociálními nepokoji. Rakousko – Uhersko se rozpadlo a na jeho území vzniká řada nástupnických států. Osmanská říše (Turecko) se taktéž rozpadla a přišla o většinu svého území. Rusko po dvou revolucích upadlo do chaosu občanské války. Ale i země Dohody utrpěly značné ztráty a byly oslabeny. Francie a Itálie stály na pokraji finančního krachu, Velká Británie byla rovněž hospodářsky značně vyčerpaná a z velkého věřitele se stala velkým dlužníkem (především vůči Spojeným státům americkým). Na válce pak pro změnu dokázalo vydělat Japonsko, které se posílilo svůj politický i ekonomický vliv. Hlavním vítězem celého konfliktu pak byly Spojené státy americké, které do války aktivně vstoupily až v její závěrečné fázi v roce 1917. Staly se nejsilnější velmocí a po mnoha letech izolacionismu se otevřely světu i politicky.

Samozřejmě výsledek války se promítl i do poměru námořních sil jednotlivých velmocí. Německo, které před válkou bylo druhou největší námořní velmocí světa, po válce v důsledku mírových smluv o pozici námořní velmoci přišlo úplně. Německo akt ztráty své pýchy, námořnictva, odmítlo přijmout a tak internované loďstvo na britské základně Scapa Flow potopilo vlastní posádkou v roce 1919. Rakousko-Uhersko zaniklo sice jako stát, ale jeho loďstvo tu stále existovalo. Jeho dědicem se stal nově vzniklý stát Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie), ale vítězné mocnosti tento akt předání flotily odmítly akceptovat. Proto bylo rakousko-uherské loďstvo rozebráno vítěznými mocnostmi. Rusko bylo po válce oslabeno především ztrátou své Černomořské flotily, které se z části zmocnilo Německo a z části bylo potopeno vlastní posádkou. Po těchto ztrátách se tedy na druhé místo námořních velmocí vyšvihly Spojené státy americké, které ještě navíc usilovaly o paritu s britským královským námořnictvem. Rozdíl tu panoval především v hospodářských možnostech obou velmocí, kdy Velká Británie byla postavena před otázku, jestli by další kolo zbrojení se svým poválečným hospodářstvím dokázala vyhrát. Na třetí místo námořních velmocí se dostalo Japonsko, které bylo dostatečně daleko z dosahu velkých bitev a velkých ztrát z bojů v Evropě a tím pádem dokázalo nerušeně stavět nové a nové lodě. Ovšem Velká Británie a USA se s možností, že by se jim Japonsko mohlo vyrovnat, odmítly smířit.

Velká válka byla, co se ztrát týče, do té doby nejkrvavějším válečným konfliktem v dlouhých lidských dějinách. Na frontách zemřelo na následky utrpěných zranění na 10 milionů vojáků. Taktéž civilní ztráty dosáhly statisíců a následkem podvýživy a nemocí zemřely další statisíce a další velké lidské ztráty přinesla arménská genocida. Navíc miliony lidí těsně po válce podlehly epidemii zhoubné španělské chřipky, která zasáhla skoro celý svět.

Co se ztrát na mořích týče, tak pro období Velké války nemáme k dispozici přesná data. Nicméně dá se odhadovat, že celkový počet padlých námořníků na válečných plavidlech se blížil 100.000 a přibližně dalších 50.000 cestujících, civilistů a vojáků zemřelo na obchodních lodích potopených hladinovými korzáry a ponorkami. Počet potopených válečných a civilních plavidel na všech mořích přesáhl 10.000 lodí.



Ztráty válečných plavidel ve WW1
Co se válečných lodí týče, tak od léta 1914 do podzimu 1918 kleslo ke dnu na všech mořích světa v důsledku válečných akcí, ale i nehod, 7 moderních bitevních lodí, 4 bitevní křižníky, 22 řadových bitevních lodí, 1 pobřežní bitevní loď, 27 obrněných a 36 chráněných a lehkých křižníků, 168 torpédoborců, 73 torpédovek a 291 ponorek. Největší ztráty utrpěly nejsilnější námořní velmoci, které zároveň měly největší počet plavidel. Velká Británie přišla v důsledků válečných aktivit a nehod o 113 hladinových plavidel srovnatelných a větších než torpédovka a o 53 ponorek. Německo pak přišlo o 132 plavidel srovnatelných a větších než torpédovka a o 192 ponorek. Naopak nejmenší ztráty, tedy pokud nepočítáme Japonsko a USA, jejichž účast v bojích na moři byla omezená, utrpělo „staré dobré“ Rakousko-Uherské mocnářství. Císařské a královské rakousko-uherské námořnictvo zničilo více nepřátelských plavidel, než samo ztratilo. Jmenovitě se jim podařilo zničit bitevní loď Leonardo da Vinci, řadovou bitevní loď Benedetto Brin (obě sabotáží), obrněné křižníky Léon Gambetta a Gisuseppe Garibaldi (oba potopeny ponorkami), šest torpédoborců (britský Phoenix, francouzské Fourche a Renauldin a italské Borea, Turbine a Impetuoso), dále jednu torpédovku (italskou 36 PN) a 11 ponorek (britské B 10 a H 3, francouzské Circé, Monge, Foucault a Bernouilli a italské Jalea, Nereida, Giacinto Pullio, Balilla a W 4).




Hladinová plavidla - Soupeření na moři
Hlavním úkolem všech námořních sil je zajistit bezpečnost vlastních plavebních tras, pobřeží a případně rušit trasy a komunikace nepřátelských sil. Taktéž provádění blokády bylo tradičně účinným prostředkem. V 19.století začali vojenští teoretici razit názor, že k získání námořní nadvlády je potřeba svést tzv. generální bitvu, tedy bitvu se všemi silami. Tento názor razil především americký admirál Alfred T. Mahanan. Průběh WW1 však jasně ukázal, že je těžké vůbec svést tuto rozhodující bitvu a navíc válečná plavidla v bitvách jako byl Skagerrak prokázala svou obrovskou odolnost vůči poškození.

Do velké války vstupovala Velká Británie jako námořní velmoc číslo jedna, která dokázala udržet svou nadvládu po celou dobu války a to i nad Severním mořem (místo společného zájmu s Německým císařským námořnictvem). Tohoto vítězství dokázala Velká Británie dosáhnout i bez svedení rozhodující bitvy se svým největším soupeřem Německem, i když se o to opakovaně pokoušela. Na tomto výsledku nedokázaly nic změnit ani korzárské akce německých hladinových plavidel v první fázi války, které operovaly ve vzdálených mořích a poměrně úspěšně narušovaly spojenecké námořní trasy.

Izolovaná německá Východoasijská eskadra pancéřových a lehkých křižníků viceadmirála Maxmiliána hraběte von Spee musela již od prvních válečných výstřelů řešit problém zásobování, ztrát domácích základen a námořní převahy svých soupeřů. I přes vítězství v bitvě u Coronelu musela tato Východoasijská eskadra neustále prchat přes silami Dohody a tak byl její osud již v den vypuknutí války de facto zpečetěn. Tak se i stalo počátkem prosince v bitvě u Falkland, kde německé lodě již nemohly vzdorovat soustředěným britským silám a až na jeden lehký křižník byla celá Východoasijská eskadra velkou britskou přesilou rozstřílená. Od tohoto momentu již nebyla žádná síla, která by britskou, spojeneckou nadvládu mohla zpochybnit. A tak jediným soupeřem zůstalo Širomořské loďstvo, která však bylo uzavřené na Baltu, a Rakousko-Uherská Kriegsmarine, uzavřená na Jadranu.

Skutečnost, že se na žádném z námořních bojišť nestrhla v celém průběhu války žádná rozhodují bitva o nadvládu na mořích, by se však neměla mylně vést k závěru, že se na mořských vlnách žádná válka nevedla. Tento boj tu byl, ale byl veden trochu jinými prostředky, než předpokládané střetnutí těžkých plavidel. Například obrovským způsobem narostla minová válka, která byla vedena především v Severním a Baltském moři. Zde byla vytvořena obrovská minová pole tvořená desítkami tisíc min. Jejich kladení a tralování vedlo k řadě šarvátek a střetnutí hladinových lodí, které se snažily akcím nepřítele bránit nebo naopak operace vlastních minonosek či minolovek chránit. Také poměrně často probíhalo ostřelování pozemních cílů a to jak v rámci vyloďovacích operací (viz. Gallipoli), tak především nepřátelského pobřeží. Německo vedlo několikrát ostřelování anglického pobřeží, které sice nemělo žádný strategický význam, ale psychologický účinek na britskou veřejnost byl obrovský. Snaha zabránit dalšímu ostřelování vedla k setkání těžkých plavidel obou soupeřů v bitvě u Doggerbanku. Dále proběhla celá řada šarvátek složena z lehkých sil u pobřeží Flander a v Doverské úžině, kde probíhala intenzivní malá válka.




Zdroje:
Velká válka na moři – 5. díl rok 1918 – Jaroslav Hrbek – 2002
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Ztráty Velké války na moři
1914 – 1918
WW1

2. díl

Německý bitevní křižník Seydlitz (děla 10x280mm) po bitvě u Skagerraku (Jutska)

Situace na Severním moři
Britská nadvláda nad Severním mořem byla již před válkou zajištěna velkou palebnou a soustředěnou silou Velkého loďstva. Od roku 1906, kdy byla na vodu spuštěna nová bitevní loď revolučního typu Dreadnought, se sice námořní zbrojení přiostřilo, ale královna moří si i tak stále udržovala dostatečný náskok před svým největším rivalem, Německem. Kromě starších jednotek (postavených před rokem 1906, před revolučním Dreadnoughtem) měla Velká Británie na začátku války ve stavu 20 moderních bitevních lodí a 9 bitevních křižníků. Tedy 29 velkých, moderních a silně vyzbrojených hladinových plavidel, přičemž 24 z těchto plavidel bylo soustředěno na Severním moři. Německo, jakožto druhá světová námořní velmoc měla ve stejném období ve stavu 13 bitevních lodí a 4 bitevní křižníky, tedy 17 velkých hladinových plavidel. Všechna tyto plavidla až na bitevní křižník Goeben, byla rovněž soustředěna v domácích vodách, tedy na Severním moři. SMS Goeben společně s lehkým křižníkem Breslau byly v době vypuknutí války zrovna ve Středozemním moři a tak jim byla cesta zpět přes Gibraltar uzavřena britským loďstvem. Proto se obě plavidla raději odevzdala do tureckých rukou. Poměr dvou hlavních rivalů tak na začátku války byl 1,7 : 1 a na Severním moři 1,5 : 1.

Tato převaha na straně britského loďstva byla předpokladem úspěšné strategie blokády ve válce proti Centrálním mocnostem. A rozdíl se neustále zvyšoval v prospěch států Dohody. Především Velká Británie stále produkovala další a další válečná plavidla, zatímco válkou a blokádou postižené Centrální mocnosti se musely soustředit na pro ně důležitější záležitosti přímo na frontě. Když se pak úplnou náhodou v roce 1916 střetla hlavní loďstva Velké Británie a Německa v bitvě u Skagerraku, měli Britové již ve službě 32 bitevních lodí a 10 bitevních křižníků, celkem tedy 42 velkých moderních hladinových plavidel. Němci pak měli ve službě 18 bitevních lodí a 6 bitevních křižníků, celkem tedy 24 lodí moderního typu (bitevní křižník Goeben se však nalézal zapůjčen Osmanské říši včetně posádky a operoval především v Černém moři). Ve vlastní bitvě byl poměr sil 37 britských těžkých lodí (28 bitevních lodí a 9 bitevních křižníků), proti 21 německým (16 bitevních lodí a 5 bitevních křižníků). Samotný výsledek bitvy u Skagerraku však na celkovém poměru sil i přes dosažené ztráty nic nezměnil. Koncem roku 1916 pak stálo na Severním moři 42 britských těžkých lodí (33 bitevních lodí a 9 bitevních křižníků) proti 22 německým (18 bitevních lodí a 4 bitevní křižníky). Poměr námořních sil velkých hladinových plavidel na Severním moři byl tedy 1,82 : 1 před bitvou u Skagerraku, v samotném průběhu bitvy pak byl poměr 1,76 : 1 ve prospěch Britů. Na konci roku 1916 pak byl tento poměr 1,9 : 1 ve prospěch Britů a to i přes citelné ztráty, které Britové zaznamenali v průběhu bitvy u Skagerraku, kde přišli o tři bitevní křižníky. V dubnu roku 1917 do války na straně Dohody vstoupily i Spojené státy americké, které do konce války poslaly do Evropy 9 bitevních lodí. Vzhledem k tomu, že na konci války provozovala Velká Británie 33 bitevních lodí a 9 bitevních křižníků, měla spolu s USA v britských domácích vodách dohromady k dispozici 51 těžkých lodí. Ve stejné době Německo provozovalo 19 bitevních lodí a 6 bitevních křižníků, přičemž Goeben nadále zůstával v Cařihradu. Poměr sil na Severním moři tak na konci války byl 2,1 : 1.





Velkou roli v německém neúspěchu na větším oslabení britského Velkého loďstva sehrál jistě i fakt, že Velká Británie neprováděla přímou blokádu Německého pobřeží, ale vedla blokádu z větší vzdálenosti. Při blízké blokádě by totiž britské lodě operovaly poblíž německých základen a byla by tak větší šance, že tato plavidla budou napadána německými hladinovými plavidly i ponorkami. Avšak Britové prováděli jen dálkovou blokádu a de facto německé Širomořské loďstvo uzavřeli v Severním moři. Britská linie blokády probíhala mezi Shetlandskými ostrovy a pobřežím Norska. Dálkově vedená blokáda tak britské loďstvo uchránila před útoky německých lodí a ponorek a trvalá převaha Velkého loďstva zabraňovala Němcům tuto blokádu prorazit. Konečným důsledkem blokády tak byl nedostatek strategických surovin u Centrálních mocností, ale i nedostatek potravin, což mělo přímý dopad na zbrojní výrobu, ale i na výživu obyvatelstva. Tím pádem se postupně zvedala nevole obyvatelstva s dalším průběhem války. Na podzim roku 1918 pak obyvatelstvo již dále odmítlo snášet další strádání, což vedlo k porážce Centrálních mocností. V tomto směru byla blokáda bezesporu úspěšnou zbraní totální války, ve smyslu války vedené s cílem jakýmkoliv způsobem oslabit protivníka.

Ovšem zůstává otázkou, nakolik tento způsob vedení války ze strany Velké Británie a jejich spojenců provádějících blokádu, odpovídal normám mezinárodního práva válečného. Britská strana několikrát jednostranně rozšířila seznam zakázaných komodit, které byly považovány za kontraband a které mohly být zadrženy i na neutrálních plavidlech. Postupně tak bylo za kontraband považováno prakticky vše až na léky a léčiva. Vše ostatní bylo dle britské vlády považováno za materiál, který mohl být využíván pro vojenské účely. Navíc se britské vedení rozhodlo omezit dovoz celé řady komodit i do neutrálních zemí s odůvodněním, že by tento materiál mohl být následně dodáván Centrálním mocnostem. To už opravdu zavánělo porušením mezinárodního práva válečného. I přes tyto kroky britské vlády zaznívaly stále hlasy z řad admirality, že válka je proti Německu vedena vlažně. Názor této skupiny admirality byl, že se dovoz zboží do Centrálních mocností musí zakázat úplně. Kritický nedostatek strategických surovin se snažilo Německo řešit stavbou obchodních ponorek, které se měly pokusit zajistit dovoz těchto surovin z dosud neutrálních Spojených států amerických. Tento pokus byl jen z části úspěšný, když se ponorce Deutschland podařilo absolvovat dvě úspěšné plavby přes Atlantik. Po vstupu USA do války na straně Dohody tato možnost dovozu surovin z USA zcela odpadla.

Císařské Německo si bylo vědomo tíživých dopadů blokády a opakovaně se ji pokusilo napadnout. Ale v žádném případě se mu nepodařilo blokádu prorazit či nějakým způsobem britské loďstvo výrazně oslabit. Německo tak zůstalo proti dálkové blokádě až do konce války bezmocné.

Britská bitevní loď Warspite (děla 8x381mm)

Německá bitevní loď Grosser Kurfurst (děla 10x305mm)

Vrak britského bitevního křižníku Invincible (děla 8x305mm), bitva u Skagerraku (Jutska)


Zdroje:
Velká válka na moři – 5. díl rok 1918 – Jaroslav Hrbek – 2002
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Ztráty Velké války na moři
1914 – 1918
WW1

3. díl



Rakousko-Uherská bitevní loď Tegetthoff a potápějící se Szent István


Situace na Baltském moři
Jediným mořem, kde se Němcům podařilo udržet své námořní komunikace, bylo Baltské moře, což znamenalo, že se po celou dobu války mohla dovážet kvalitní železná ruda ze Švédska. Jediným soupeřem v dané lokalitě bylo ruské Baltské loďstvo, které se však se svými skromnými silami nemohlo postavit do otevřeného boje se silnějším Německem. Zprovozněním Kielského kanálu (dříve Kanál císaře Viléma) mohlo totiž německé velení podle potřeby přesunovat své námořní síly ze Severního moře na Balt a obráceně. Vzhledem k této skutečnosti tak ruské baltské loďstvo nikdy nemohlo plnit roli „fleet in being“ a svou pouhou existencí vázat nepřátelské síly. Kielský kanál tak měl pro německé námořnictvo klíčový význam. Ruské Baltské loďstvo se tak muselo omezit pouze na občasné výpady vedené lehkými silami a na minové akce a akce ponorek. Avšak německé obchodní lodě, dovážející potřebnou železnou rudu, opouštěly švédské teritoriální vody až daleko na jihu, kam se za nimi ruské loďstvo nemohlo z důvodu hrozby velkých německých hladinových plavidel odvážit. Centrální část Baltu tak zůstala až do konce války pod německou kontrolou. Hlavní ruské síly se prakticky až na výjimky po celou dobu války skrývaly na svých základnách, které kromě těžkých děl pobřežních baterii byly chráněny především minovými přehradami v celém Finském zálivu. Do těchto vod se tak německým plavidlům až do uzavření příměří s bolševickým Ruskem na konci roku 1917 nepodařilo proniknout.



Situace na Jaderském moři
Druhým mořem, na kterém si Centrální mocnosti udržely nadvládu, byl Jadran. Zde působila rakousko-uherská Kriegsmarine a jejím protivníkem byly od počátku války francouzské námořnictvo a britská Středomořská flotila, ke kterým se v roce 1915 přidala i Itálie. Od vstupu Itálie do války tak byla v dané oblasti převaha námořních sil Dohody přímo drtivá, ale i přesto si rakousko-uherské námořnictvo po celou dobu války udrželo celkovou nadvládu nad Jaderským mořem po celou dobu průběhu První světové války. Velkou zásluhu na tom měla až patologická opatrnost italského námořního velení, která umožňovala rakousko-uherskému loďstvu udržet si pod kontrolou větší část Jaderského moře a tím i nadále udržovat námořní konvojovou dopravu podél východního pobřeží až k obsazenému Albánskému pobřeží. Dohodové námořní síly se stejně jako britské Velké loďstvo spokojilo s dálkovou blokádou a uzavřením Otrantské úžiny. Tím bylo rakousko-uherské námořnictvo uzavřeno na Jaderském moři, odkud stejně císařská flotila neměla nikdy v úmyslu vyplout. Oproti ruskému Baltskému loďstvu tak námořní síly habsburského mocnářství plnily od začátku až do konce války roli „fleet in being“ a vázalo na sebe mnohem větší a silnější námořní síly nepřítele. V průběhu Velké války Rakousko-Uhersko provozovalo 4 moderní bitevní lodě. Jejich soupeř Francie měla 7 moderních bitevních lodí a Itálie 6 bitevních lodí (Itálie v průběhu války ztratila moderní bitevní loď Leonardo da Vinci). Poměr sil na moři u moderních jednotek (typ Dreadnought) v roce 1918 tak činil 3 : 1 ve prospěch Dohody (před ztrátou Szent Istvanu v červnu 1918).


Situace na Černém moři
Poměrně složitá a proměnlivá situace byla v Černém moři, kde se střetávaly turecké a ruské námořní síly. V srpnu 1914 dostalo Turecké námořnictvo výraznou posilu ve formě německého bitevního křižníku Goeben a lehkého křižníku Breslau. Tato posila byla „nedobrovolná“, protože se obě plavidla v době vypuknutí války zrovna nalézala ve Středozemním moři a Velká Británie pro ně okamžitě uzavřela zpáteční cestu přes Gibraltar nebo Suez. Německému velení tak nezbylo nic jiného, než se „prodat“ do služeb Osmanské říše, kde lodě sloužily pod tureckou vlajkou včetně německé posádky. Tento akt hrál i výraznou roli ve změně postoje Osmanské říše a v jejím rozhodnutí přidat se na stranu Centrálních mocností. Při vypuknutí války totiž Velká Británie zabavila pro své potřeby dvě nově stavěné turecké bitevní lodě (jako britské HMS Erin a HMS Agincourt). Zařazením Goebenu a Breslau do tureckých námořních sil, vznikla na Černém moři výrazná převaha ve prospěch Osmanské říše, která se tak mohla těšit z volnosti pohybu po Černém moři. Ruská Černomořská flotila totiž neměla k dispozici žádné plavidlo, které by se mohlo turecko-německé flotile postavit. Pro eliminaci palebné síly 10 děl ráže 280mm na Goebenu by musely vyplout alespoň 4 starší ruské bitevní lodě, z nichž nejsilnější loď Jevstafij měla pouze 4 těžká děla ráže 305mm. To znamenalo prakticky nutnost nasadit na jeden bitevní křižník celou bitevní eskadru, protože pátá ruská loď Rostislav měla pouze děla ráže 254mm. Ovšem ruskou operační situaci ztěžoval fakt, že Goeben byl o téměř 10 uzlů rychlejší než nejrychlejší ruská bitevní loď v Černém moři. Avšak vše se změnilo po vstupu první moderní bitevní lodě do ruských služeb. Její výzbrojí 12 děl ráže 305 získalo Rusko převahu na Černém moři. Tato převaha se vstupem dalších dvou moderních jednotek do služby proměnila v nadvládu, což ruským plavidlům umožňovalo provádět výsadky na anatolském pobřeží. Štěstěna a válečný osud jsou však vrtkavé. V roce 1917 se zhroutilo carské Rusko a byla ustavena prozatímní vláda, kterou v říjnu vystřídala vláda bolševická, která se k moci dostala říjnovou revolucí. Ruské loďstvo, včetně toho v Černém moři, pak bylo paralyzováno začínající občanskou válkou. Situace se pak ještě dramaticky změnila v květnu roku 1918, kdy se část Černomořské flotily dostala do rukou Němců a část byla potopena vlastními posádkami. Od této chvíle až do konce války se Černé moře stalo německo-tureckým teritoriem.





Zdroje:
Velká válka na moři – 5. díl rok 1918 – Jaroslav Hrbek – 2002
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Ztráty Velké války na moři
1914 – 1918
WW1

4. díl


Německý lehký křižník Emden

Křižníková válka
Německé císařské námořnictvo vlastnilo kromě těžkých válečných hladinových plavidel a ponorek také řadu speciálních plavidel, pomocných křižníků. Snahou zřízení těchto plavidel bylo narušení britské námořní dopravy, na které byla ostrovní říše závislá až ze 70%. Dle výpočtu německých stratégů a ekonomů by přerušení toku potravin a materiálu na Britské ostrovy mělo hrdý Albion srazit na kolena za šest až osm týdnů. Proto se již od prvních válečných dní pokoušely ponorky i hladinové lodě o soustředěný útok proti britskému obchodnímu loďstvu. Hladinová plavidla pak operovala v Atlantiku a na Dálném východě. Páteří hladinových pacifických sil byla eskadra admirála von Spee, která na počátku války kotvila v asijském Tsingtau. Jádro eskadry bylo tvořeno dvěma pancéřovými křižníky Scharnhorst a Gneisenau a třemi lehkými křižníky. Tato eskadra se v listopadu 1914 vítězně utkala s britskými silami v bitvě u Coronelu. O měsíc později v prosinci 1914 však byla až na lehký křižník Dresden zničena v bitvě u Falkland. Lehký křižník Dresden se pak dal na pirátskou dráhu. Na počátku války se na pirátskou dráhu dala i řada dalších lehkých a pomocných křižníků.

Během roku 1914 a počátkem roku 1915 však britská Royal Navy dokázala postupně vyřadit všechny samostatně operující lehké křižníky. Posledním z nich byl křižník Konigsberg, který se dlouhou dobu bránil v nepřehledné deltě africké řeky Rufuji. Nakonec ale i tento korzár podlehl velké spojenecké přesile.

Kromě samostatně operujících lehkých křižníků operovaly na všech mořích a oceánech i pomocné křižníky. Většinou se jednalo o lodě, které byli přestavěné z obyčejných nákladních parníků, i když v jejich případě bylo kromě výzbroje potřeba provést i jisté konstrukční úpravy, jako zvětšení uhelných bunkrů, skladů vody, ubytovací prostory, muniční sklady atd. Navíc vzhled takové nákladní lodě byl standardní jako stovky dalších, které denně křižovaly světová moře a oceány. A samozřejmě takové nenápadné plavidlo šlo poměrně snadno přetřít nebo pomocí jiných drobných změn pozměnit jeho vzhled a vydávat jej tak za nezajímavou neutrální loď, jakých byly stovky.

I když dvě desítky vzniklých korzárů samozřejmě nemohly rozhodnout výsledek války a nemohly úplně zastavit tok potravin a surovin na britské ostrovy, přesto se významně podílely na bojové činnosti německého císařského námořnictva. Kromě vlastní potopené obchodní tonáže, která za celou válku u těchto korzárů (včetně německých lehkých křižníků) dosáhla výše nějakých 550.000 BRT (113 obchodních lodí), dokázaly na minách potopit i dvě bitevní lodě a v osobním souboji dva chráněné křižníky, jeden pomocný křižník a jeden torpédoborec. Tato čísla se mohou zdát být zanedbatelná v porovnání s ponorkovou válkou, kde ponorky za celou dobu WW1 dokázali poslat ke dnu více jak 12.000.000 BRT, ale ochranná opatření ze strany Dohodových zemí, jako zřízení konvojů, výroba nových výrobně levnějších nákladních lodí, zajišťování vojenské ochrany konvojů i ve vzdálených místech světa….to vše výrazně prodražovalo a odčerpávalo potřebné síly jiným směrem, než by bylo žádoucí. Britská Royal Navy spolu se spojenci musela vynaložit obrovské finanční náklady na vysílání klasických křižníků, které se snažily zamezit činnosti německých korzárů. K potopeným lodím je ještě potřeba připočíst řadu poškozených plavidel nebo lodě ztracené na minových polích, taktéž i paniku, kterou tato činnost hladinových korzárů po všech mořích světa vyvolávala.

Celkový součet škod vzniklých během celé Velká války hladinovými korzáry tak byl překvapivě šokující a stál spojence mnoho sil a finančních prostředků. Relativně malé náklady do dvou desítek lodí se tak císařskému Německu vrátily mnohonásobně. Po uzavření příměří v listopadu 1918 se přeživší korzárské lodě vrátily ke svému původnímu účelu. Nejúspěšnějším hladinovým korzárem WW1 byl pomocný křižník Mowe, který potopil nebo zajal 41 obchodních lodí o více jak 180.000 BRT a dále na minách jednu řadovou bitevní loď.

Více o křižníkové válce - ZDE
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2977


Potopení obchodní lodě

Ponorková válka
Novým druhem námořní války, který vznikl v průběhu První světové války, byla válka ponorková. Tedy v pravém slova smyslu se o ponorky nejednalo. Spíše šlo o ponorné čluny, protože jejich rychlost a akční rádius pod hladinou za první i druhé světové války byl minimální a tato plavidla tak musela většinu svého času trávit na hladině. Pod hladinou se schovávala až v případě ohrožení nebo plánovaného útoku. Skutečnými ponorkami, schopnými operovat pod hladinou prakticky po neomezenou dobu a dosahovat přitom rychlosti hladinových plavidel, jsou až moderní jaderné ponorky.

Do začátku Velké války, později nazvané první světová válka, vstupovaly válčící státy s jistým množstvím ponorek. Nicméně, i když se tyto neustále zdokonalovaly, bylo na ně pořád nahlíženo jako na druhořadou válečnou techniku a tak jim nebyla v žádné z válčících stran věnována patřičná pozornost. Jedině snad Vilémovské Německo se mohlo chlubit flotilou ponorek na vysoké technické úrovni a v množství srovnatelným s Francií nebo Anglií. Ale k smůle Německa ani zde jim nebyla věnována patřičná pozornost, i když již delší dobu existovaly studie, které poukazovaly na ponorku jako na ideální válečný prostředek pro vedení blokády a ponorkové války proti možným nepřátelům Anglii a Francii.

Modernímu pojetí války nejlépe odpovídala neomezená ponorková válka, při které byla nepřátelská válečná, ale i obchodní plavidla potápěna bez varování. Stejný osud čekal i neutrální plavidla. Taková válka však může probíhat v předem vytyčených zónách. Ovšem tento způsob boje byl v rozporu s mezinárodním právem válečným. Podle tehdy platného kořistního práva mohla válečná loď zadržet obchodní plavidlo nepřítele, ale musela dbát na bezpečí její posádky a cestujících. Zadržena obchodní loď pak mohla být zničena až poté, co všichni opustili její palubu. Ovšem poté se musel velitel ponorky (nebo jiný útočník) postarat o tuto posádku. Buď je vzít na svou palubu (ovšem vnitřní prostory ponorky to téměř zcela vylučovaly), nebo vysadit do člunů, ale to pouze v případě, že břehy souše byly v dosahu. Nikoliv tedy na širém moři. Ovšem pokud obchodní loď neuposlechla výzvu k zastavení nebo projevila nepřátelskou aktivitu, mohla být ponorkou napadena.

Dalším problémem vedení ponorkové války pak byla technická nevyzrálost tehdejších ponorek. Jejich konstrukce byla natolik křehká, že ji každý větší parník mohl potopit taranováním. Ani jejich výzbroj nebyla z počátku moc valná. Sice měly hrozivá torpéda, ale ta byla mnohdy značně poruchová a měla i omezený dostřel a přesnost. A to jedno dělo na palubě taky nebylo zrovna zárukou, že se jim podaří obchodní loď zastavit před tím, než ta ponorku poškodí nebo potopí taranováním nebo nějakou svou nouzovou dělostřeleckou výzbrojí zahájí palbu. Mezinárodní právo totiž nijak nebránilo ve vyzbrojování obchodních lodí. Takové plavidlo sice riskovalo, že s ním bude nakládáno jako s válečným plavidlem a hrozí mu tak potopení bez předchozího varování, ale v praxi nešlo dopředu odhadnout, která loď je či není vyzbrojena. V případném dělostřeleckém souboji pak měla obchodní loď dokonce navrch, protože konstrukce ponorky obvykle nevydržela mnoho zásahů.

Ponorková válka byla vedená po celou dobu války od jejich prvních výstřelů až po ty poslední a byla vedena všemi námořními velmocemi, které se aktivně do války zapojily (až na Japonsko a USA). Ovšem ne pro všechny státy byly podmínky k vedení ponorkového boje stejné. Samozřejmě největší šance byla vést boj proti ostrovní říši Velké Británii, která byla na zásobování z moře zcela závislá. Největší soupeř, Německo, však k uskutečnění těchto záměrů neměl na začátku války dostatečný počet ponorek. Proto se ponorková válka proti Velké Británii rozbíhala tak pomalu. Větších úspěchů dosáhla až v roce 1915. Mnohým stratégům však bylo hned od roku 1914 jasné, že proti ostrovní říši musí být vedená neomezená ponorková válka i bez ohledu na malý počet ponorek. Částečná neomezená ponorková válka také byla uskutečněna, ale již v únoru 1915 byla pro velký odpor politických činitelů zastavena. Až do února 1917 tak měly německé ponorky řadu omezení, které jim bránily potápět větší množství plavidel, přivážejících zboží na britské ostrovy. Ne všichni velitelé ponorek však dodržovali mezinárodní pravidla. Potopení několika neutrálních plavidel s civilními pasažéry pak proti Německu popudilo veřejné mínění (například potopení pasažérské lodi Lusitania a další).

Válka se však vlekla dál a císařskému Německu s jeho spojenci začínal docházet dech. Proto určité vojenské části stále více apelovaly na neomezenu ponorkovou válku. Koncem roku 1915 přišel se svou studií šéf admirálního štábu Henning von Holtzendorff, ve které dokazoval, že pokud by Německo v březnu 1916 vyhlásilo neomezenou válku, byla by Velká Británie z důvodu hospodářských těžkostí nucena k uzavření míru. Tváří v tvář hospodářské porážce však v Německu narůstaly tlaky na vojenské i politické velení na vyhlášení neomezené ponorkové války. Koncem ledna 1917 náčelník admiralitního štábu Holtzendorff předložil šéfovi generálního štábu von Hindenburgovi memorandum na neomezenou ponorkou válku. Ze studie vyplývalo, že pokud se německým ponorkám podaří měsíčně potopit 600.000 BRT, nebude britské obchodní loďstvo tyto ztráty schopno již nahrazovat (v říjnu a listopadu potápěly německé ponorky v průměru 400.000 BRT). Navíc zóna neomezené ponorkové války kolem Velké Británie, Irska, Francie, Itálie a ve východním středomoří, by odradila i značnou část neutrálních lodí a to by v konečném důsledku vedlo k pádu Velké Británie dříve, než by USA aktivně vstoupily do války. Císař Vilém II. se rozhodl pro vedení neomezené ponorkové války dne 9.ledna 1917. Dne 31.ledna 1917 obdrželi velitelé ponorek nové rozkazy. S platností od 1.února 1917 vstupovalo Německo do neomezené ponorkové války. Prezident W.Wilson se ještě jednou pokusil pro své lodě zajistit bezpečný průjezd do Anglie, ale Německo jménem císaře rezolutně řeklo ne! Dne 1.února 1917 začala neomezená ponorková válka kolem Britských a Irských ostrovů, Francie, Itálie a východního středomoří. Spojené státy vyhlásily Německu válku dne 6.dubna 1917.

Do neomezené války vstupovalo Německo s celkem 99 ponorkami v tomto rozložení (43 ks v Německu, 21 ks v Belgii, 21 ks v Jaderském moři, v Tureckých vodách se plavily 4 ponorky a 10 ponorek zůstalo na Baltu.
německá ponorka U9


I přes značné úspěchy, kterých německé ponorky za války dosáhly, však nakonec neomezené ponorková válka nedosáhla očekávaných výsledků. Příčin byl hned několik. Prvním byl nedostatečný počet ponorek (celkem 99 německých ponorek) a jejich malý akční rádius. Ponorky nemohly se svým malým akčním rádiem zasáhnout západní Britské pobřeží, kudy procházely nejdůležitější transatlantické námořní trasy. Ty, které operovaly z pobřeží Flander, se sice do operační oblasti západně od ostrovů dostaly, ale limitující pro ponorky byla zásoba torpéd a paliva. Takže část ponorek byla vždy v operačních oblastech, část na cestách do těchto oblastí nebo na základny a část byla vystrojovaná a opravovaná na základnách. Jednoduše řečeno, na velkých a širých mořských pláních bylo v akci vždy jen pár ponorek. Druhou a asi rozhodují příčinou bylo zavedení konvojů, nebo spíše jejich ochran. Odhodlaný velitel ponorky se sice mohl opovážit útoku na konvoj (pokud jej vůbec našel), ale stále zesilovaný konvojový vojenský doprovod dokázal potápět více a více nepřátelských ponorek. Němci plánovali i soustředěné útoky skupiny ponorek, ale pro nedostatek plavidel od této myšlenky upustili (o pár desítek let později tuto myšlenku oprášil admirál Doenitz, tzv. „Vlčí smečky“). Takže většina obětí byly i nadále osaměle plující lodě, ale díky stále vylepšovanému systému konvojů těchto volně plujících lodí obývalo.

Za celý průběh WW1 potopili německé ponorky kolem 6.000 obchodních lodí o celkovém objemu 12.000.000 BRT.




Jako efektivita je počítán poměr mezi potopeným lodním prostorem a počtem nasazených nebo ztracených ponorek. Během WW1 bylo k německému námořnictvu zařazeno do služby 372 ponorek z nichž 192 bylo zničeno. Na jednu činnou ponorku tak připadalo 33.023,5 BRT potopeného lodního prostoru. Na jednu zničenou ponorku pak připadalo 63.983 BRT potopeného lodního prostoru. Tato efektivita nebyla dosažena ani za WW2.

Co se německých spojenců týče, tak rakousko-uherské ponorky v prvních letech války zůstaly uzavřené na Jadranu pro svůj nedostatečný akční rádius. Až v druhé polovině války obdrželo Rakousko-Uhersko od svého spojence nové typy modernějších ponorek a začalo zařazovat do služby i své vyzrálejší modely. S nimi se pak podíleli na neomezené ponorkové válce na Středozemním moři. I když rakousko-uherské ponorky nedosáhly takových úspěchů jako jejich němečtí spojenci, přesto jejich přínos nebyl nezanedbatelný (cca 2.000.000 BRT). Na těchto výsledcích se podílely i německé ponorky operující z rakousko-uherského pobřeží. Téměř zanedbatelný vliv měly pak na válečné výsledky turecké a německé ponorky operující z bulharského pobřeží.

Dohodové ponorky neměly mnoho možností jak vést válku proti svým nepřátelům. Jejich akce se svými výsledky nemohly německým vůbec rovnat a omezily se stejně jako hladinová plavidla především na posílení blokády. Výjimečnými bylo například proniknutí Dohodových ponorek na Marmarské moře a potopení zde staré turecké řadové lodě.

Více o ponorkové válce - ZDE
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2593



Zdroje:
Velká válka na moři – 5. díl rok 1918 – Jaroslav Hrbek – 2002
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Ztráty Velké války na moři
1914 – 1918
WW1

5. díl


Sopwith Cuckoo - jeden z prvních torpédových letounů

Role letectva ve válce na moři
Kromě ponorek dala První světová válka světu další nový typ zbraně, letadlo. Od roku 1903, kdy první stroje těžší než vzduch vzlétly, prodělal jejich vývoj obrovský skok. Od nemotorných strojů dospěla letadla a letectvo v moderní zbraň schopnou plnění různých specifických úkolů. Součástí letectev prakticky všech válčících států byly i řiditelné vzducholodě a upoutané pozorovací balóny, které se na obloze objevovaly v do té doby míře nevídané. Válka tak dostala novou dimenzi a dostala se i do vzduchu.

Počátek války využíval letadla a především vzducholodě jako průzkumný prostředek. Vůdčí roli v konstrukci vzducholodí mělo Německo, a to především díky průkopníkovi vzduchoplavectví, hraběti Zeppelinovi. Jeho vzducholodě brázdily oblohu nad celým Severním mořem, kde prováděly především průzkum a až jako doplňková akce bylo bombardování cílů na Britských ostrovech. Ovšem vzducholodě, které hrály prim především na počátku války, byly značně odkázány na vrtochy počasí. Jako denní bojový a průzkumný prostředek se tedy začaly více prosazovat stroje těžší než vzduch. Po průzkumných letounech se nad mořem začaly ukazovat stíhací a bombardovací letouny, které prováděly bojové akce především proti vzducholodím. Zprvu se jednalo o hydroplány a létající čluny a až později se začala ukazovat nad mořem i klasická stíhací letadla startující z pevniny. Jedním z hlavních úkolů námořního letectva byl protiponorkový boj, protože už jen svou přítomností nutily ponorku držet se pod hladinou, což vzhledem k jejich nevyzrálé konstrukci byl mnohdy problém a stejně tak i manévrovací schopnosti a rychlost.

Nejúspěšnějším námořním letectvem, co se úspěchů týče, se stalo rakousko-uherské námořní letectvo v jehož čele stál od 18.dubna 1917 Čech, námořní kapitán (později kontradmirál) Bořivoj Radoň. Například již 8.června 1916 se Rakušanům podařilo v Benátkách potopit britskou ponorku B 10 a o pár dní později (15.června 1916) šla ke dnu u Boky Kotorské francouzská ponorka Foucault. Ta dokonce drží smutné prvenství, protože se stala první ponorkou potopenou ze vzduchu na širém moři. Dohodové námořní letectvo se takovými úspěchy pochlubit nemohlo a to i přesto, že v boji proti německým ponorkám bylo nasazeno obrovské množství strojů. (Sporným i nadále zůstává údajné potopení UB 32 britským námořním letectvem). Ironií osudu je potopení britské ponorky D 3 dne 15.března 1918, kterou však poslala ke dnu v kanále La Manche spojenecká francouzská vzducholoď.

Již na počátku války se objevily požadavky na sestrojení lodě pro přepravu hydroplánů, které prováděly nejen průzkumnou činnost, ale v případě potřeby řídily i dělostřeleckou palbu bitevních plavidel. Tato letadla byla občas vystrojovaná i pumami proti námořním cílům, avšak úspěchy na pohybujících se plavidlech se dostavovaly výjimečně. Mnohdy se nepodařilo zasáhnout ani nehybný cíl, jako například turecký bitevní křižník Yavuz (Goeben), který v lednu 1918 dočasně uvízl na mělčinách.

Příčin, proč nebylo dosaženo větších úspěchů, bylo hned několik. Největším z nich byla asi slabá konstrukce tehdejších letadel, která neumožňovala použití těžších pum. Až ke konci války se objevily těžké bombardéry schopné nést těžší pumy a pokročil i vývoj leteckého torpéda. Důkaz o možnostech námořního letectva v boji proti vojenským plavidlům podal v roce 1921 americký brigádní generál Billy Mitchell, který sérií náletů nechal pumami potopit kořistní německou bitevní loď Ostfriesland.
Vzhledem k tomu, že hydroplánové letouny nedosahovaly takových výkonů jako běžná letadla, vyvstala tu otázka jak tato standardní letadla dostat na loď. Tyto úvahy vedly nakonec ke konstrukci lodí, které by byly opatřeny vzletovou i přistávací dráhou, tedy letadlové lodě. První takovou lodí byla Furious, což byl původně lehký bitevní křižník s výzbrojí dvou monstrózních děl ráže 457mm. Tato loď byla ještě během své stavby opatřena vzletovou palubou na přídi (namísto jedné dělové věže). Později pak byla odstraněna i zadní dělová věž s děly ráže 457mm a místo ní zde byla taktéž zřízena letová paluba. První úspěšnou akcí palubního letectva pak byl nálet letounu Sopwith Camel na německou základnu vzducholodí v Tondernu dne 19.července 1918. Další přestavby Furiousu na sebe nenechaly dlouho čekat. Nutnost poskytnout letounům celistvou palubu a hangár vedl k přestavbě na již plně hodnotnou letadlovou loď. První skutečně stavěnou letadlovou lodí (nikoliv jen přestavbou) byla britská HMS Hermes. Její stavba se však vlekla a tak první do služby zařazenou letadlovou lodí byla japonská Hóšo. Tím započal soumrak bitevních lodí.

HMS Furious v roce 1917

HMS Furious v roce 1918



Zdroje:
Velká válka na moři – 5. díl rok 1918 – Jaroslav Hrbek – 2002
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina – 1986
www.warshipsww2.eu
www.wikipedia.org

[kacermiroslav]

Námořní rozpočty velmocí 1900, 1906 a 1913

V letech bezprostředně předcházejících první světové válce věnovalo osm námořních velmocí na námořní zbrojení obrovské částky. Ve svém součtu představovaly námořní rozpočty těchto zemí za léta 1906-1913 ohromující sumu 5.150 milionů dolarů. Velká Británie utratila v těchto letech za své námořnictvo 1.491 milionů dolarů, Spojené státy 1.008 milionů, Německo 733 milionů, Francie 580 milionů, Rusko 519 milionů, Itálie 329 milionů, Japonsko 318 milionů a Rakousko-Uhersko 172 milionů dolarů.




Zdroje:
Velká válka na moři 1914 (1) – Jaroslav Hrbek – 2001
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil - 1988