VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 8.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940 Č 8.

Útoky Royal Navy a Kriegsmarine mezi 7.,8. a 9. dubnem 1940.





Byl to právě statečný ranní odpor Norů dne 9. dubna 1940 u Oscarsborgu, který znamenal pro Oslo potřebný oddechový čas. Když se pak stalo, že nad Oslo přilétávají první německé dopravní letouny, je norská protiletadlová obrana připravena a její děla zahajují palbu. Informace získané norskou vládou jasně říkají, že obrana hlavního města je beznadějná
a tak již 9. dubna 1940 v 7 hodin 30 minut vyjíždí z nádraží směrem k severu na Hamar zvláštní vlak. V tomto zvláštním vlaku je celá královská rodina a většina členů norského parlamentu.
Zrádce Vidkun Quisling tak může vytvořit novou norskou vládu, která kolaboruje s Němci. Quislingova vláda však zůstane bez podpory lidu i parlamentu, neboť nemá žádné zdání legálnosti a skutečná vláda Norska zůstává na území státu zachována.
Okolo poledne pak okupují německé výsadkové a úderné jednotky město Oslo, které bylo již předtím prohlášeno za nebráněné – otevřené město.
Tady na chvilku odbočme a řekněme si něco o německém výsadkovém vojsku v operaci Waserübung.

Adolf Hitler nechal vytvořit také nový druh vojska, kterým bylo parašutistické a letecké výsadkové vojsko, které ještě pro jeho novost a také tím tajnost, ale také pro nedostatek vhodných cílů nepoužil v polském tažení.
Adolf Hitler tvrdil, že akce tohoto nového vojska musí být provedena se vší silou a smělostí a na rozhodujícím místě bitvy, či války…
Toto nové vojsko nechal připravovat, ale již pro operaci Fall Gelb, kde si pak řekneme jeho nezastupitelnost. Německá 7. letecká a 22. vzdušně výsadková divize se tedy připravují na Fall Gelb – útok na Západ. Když se pak Adolf Hitler 3. března 1940 rozhodne provést před úderem Fall Gelb operaci v Norsku, tedy Waserübung, není generálmajor Student, velitel parašutistických vojsk ( 7. parašutistické divize) nadšen, že chce použít i jeho jednotku. Adolf Hitler na svém rozhodnutí trvá a tak je generálmajor Student nucen vyčlenit pro Waserübung I. prapor 1. parašutistického pluku pod velením majora Ericha Walthera. Plán operace Waserübung, použití parašutistů v Norsku předpokládá tyto akce:
1) Polovina praporu (1. a 2. rota) pod velením jeho velitele, kterým byl major Walter, obsadí a zajistí letiště Oslo-Fornebu pro následující přistání.
2) 3. rota pod velením nadporučíka von Brandise zabere letiště Stavanger-Sola.
3) 4. rota pod velením kapitána Gerickeho obsadí nejdůležitější mosty a letiště v Dánsku.
Začíná ostré nasazení parašutistického vojska v 2. světové válce.

Jsme tedy u úkolu 1. a 2. roty parašutistického vojska pod velením majora Walthera. Jeho 1. a 2. rota přiletí nad letiště Oslo-Fornebu v Ju 52/3m a má hned na začátku smůlu.
Mapa, která ukazuje umístění letiště Oslo – Fornebu.




Zde ještě norská protiletadlová obrana Oslo – Fornebu






Když se transportní letouny přibližují k místu seskoku a klesají na seskokovou výšku, vidí velitel II. skupiny 1. bombardovací eskadry zvláštního určení podplukovník Drewes, že mlha je natolik hustá, že není vůbec vidět země. Nechá proto letadla, která již byla připravena k výsadku vyletět zpátky nahoru a kroužit. Mlha nad poli kolem Osla však neustále houstne, takže se tato skupina musí vrátit s nepořízenou. Přistane nakonec v Aalborgu v severním Jutsku, když toto letiště v Dánsku dobyla a obsadila již 4. rota pod velením kapitána Gericka, při svém dalším postupu Dánskem (o úloze kapitána Gericka a 4. roty si řekneme zvlášť).

Odpoledne přijde zpráva o potopení těžkého křižníku Blücher a zbytky jeho posádky jsou převezeny na německé velvyslanectví. Tato ztráta těžkého křižníku vrhá temný stín na celkový triumf nacistické válečné bezohlednosti.
Ale Oslo nebylo jediným místem, i když nejdůležitějším, kde dojde k časovému skluzu při německém vylodění.

Německá SKUPINA IV. pro Kristiansand a Arendal, která je vedena lehkým křižníkem Karlsruhe se přiblíží k pobřeží a zde narazí na hustou mlhu.
SKUPINA IV. a další popisované SKUPINY viz. čl. Č 2.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3062
Tápe v temnotě a se zapnutými naslouchacími přístroji se přiblíží dne 9. dubna 1940 ve 3 hodiny 45 minut na několik mil před vjezd do fjordu u Kristiansandu.
Až teprve v 6 hodin ráno, když se viditelnost trochu zlepší se lodě SKUPINY IV. mohou odvážit připlout ke skalnatému ústí fjordu.
Když se však německé lodě vynoří z mlhy mezi majáky Oksö a Grönningen, zahajují norská děla z pevnosti Odderöy, která ovládají přístup k městu, tak silnou a přesnou palbu, že se námořní kapitán Rieve, velitel SKUPINY IV., který byl na lehkém křižníku Karlsruhe, rychle otočí a ustupuje dále na moře. Svůj svaz musí zahalit kouřovou clonou. Pak povolá na pomoc Luftwaffe, aby bombardovala norské baterie a v 7 hodin ráno podniká druhý pokus, aby si vynutil vjezd. Ale znovu promluví norské baterie a znovu jsou lodě SKUPINY IV. donuceny k ústupu zpět na moře.
Nyní se kapitán Rieve rozhodne, že pošle vojáky na břeh na torpédovkách, krytých dalekonosnou palbou křižníku. Při tomto pokusu padne znovu hustá mlha.
Vyloďovací skupiny jsou oslepeny, bez vzájemného spojení, ve zmatku a za houkání sirén. Lodě se znovu obrátí zpět a znovu čekají, až se mlha rozptýlí. Zatím je časový plán Waserübung zpožděn o 2 hodiny.
Nakonec ztratí kapitán Rieve trpělivost a vydá se se svým svazem opět směrem k pobřeží, přičemž zvolí kurs, o kterém se domnívá, že vede k ústí fjordu. Zastaví jej výkřik hlídky na přídi lehkého křižníku Karlsruhe a jen rychlý povel na zpětný chod strojů zachraňuje lehký křižník jen o vlásek. Jinak by ztroskotal na skalnatém pobřeží.
Slunce zde pronikne mlhou až v 11 hodin dopoledne. Teprve tehdy německá eskadra, tentokrát s torpédovkami v čele znovu zamíří do fjordu.
K norskému veliteli pevnosti však mezitím dorazila zpráva ( samozřejmě falešná) – „Britské a francouzské torpédoborce vám připlouvají na pomoc.“
„Nestřílejte!“
Němci své řemeslo znají – zpráva je v norském kódu a tak norský velitel nemá žádný důvod pochybovat o její pravosti.
Na norské straně kdosi hlásí, že vidí francouzskou vlajku. Vznikají pochybnosti.
A v takto nastalém zmatku vpluje lehký křižník Karlsruhe rychle do přístavu, kde je již v bezpečí před norskými bateriemi Odderöy. Pak se vyhrnou na břeh v Kristiansandu německé úderné oddíly, jimž nikdo neklade odpor.
Dne 9. dubna 1940 je v 17 hodin je město Kristiansand obsazen, včetně jeho obranných postavení.

Odtud na sever – ve Stavangeru – spatří norský torpédoborec „Sleipner“, krátce poté co zachytil poplašný signál z „Polu III.“, obchodní loď vplouvající do přístavu. Velitel norského torpédoborce „Sleipner“ vyzve tuto obchodní loď k zastavení. Zdá se mu totiž podivné - proč by loď, která tvrdí, že pluje do Murmaňska, měla vplouvat do Stavangeru?
Velitel norského torpédoborce „Sleipner“ na sebe vezme zodpovědnost a obchodní loď „Roda“ potopí.

Norský torpédoborec Sleipner.




Obchodní loď „Roda“ byla německá loď. Byl to jeden ze sedmi „Trojských koní“. Ve svých nákladových prostorech veze pro invazní armádu protiletadlová a pěchotní děla pro výsadkáře, kteří mají zanedlouho seskočit na důležitém – řekněme nejdůležitějším „Stavangerském letišti“.
Ale i přes tento dílčí neúspěch Němci rychle ovládnou toto nejlepší letiště v Norsku – Stavangerské letiště.

Nad západonorským letištěm Stavanger–Sola přistávají němečtí parašutisté 3. roty (I. prapor, 1. parašutistický pluk, 7. letecká divize) pod velením nadporučíka von Brandis.


Důležité letiště Stavanger – Sola.




Tady se nadporučíkovi von Brandisovi podaří shromáždit všechny své muže, když byli jen sporadicky ze země ostřelováni. Parašutisté 3. roty pak postupují k norským opěrným bodům a k letištním protiletadlovým dělům a tady norská palba sílí.
Pro tento boj jsou však němečtí parašutisté cvičeni a tak rozhodnými údery, útoky z boku a cílenou palbou, vyřazují jedno norské hnízdo odporu po druhém. Po chvíli palba ustane a o něco málo později už přistávají první německé letouny s výsadkovými jednotkami na palubě. Pak také konečně přistávají těžké i lehké stíhačky Luftwaffe, které pak odsud vedou boj s anglickou flotou. Zde u Stavanger–Sola odvedou němečtí výsadkáři svou nezastupitelnou práci.

Z tohoto Stavangerského letiště již velice rychle začínají operovat střemhlavé bombardéry německé Luftwaffe proti britskému loďstvu a zatlačují ho k severu.
Tady odtud, ze Stavangerského letiště, pak začne Luftwaffe podporovat roztříštěné německé síly, které by se bez podpory tohoto letectva velmi brzy staly obětí převahy Spojenců a norských sil (pochopitelně později Luftwaffe získá další letiště).

Tak jako mlha v Kristiansandu zkomplikuje vylodění, tak naopak v Bergenu přikryje německou SKUPINU III.
Tady byla rychlost svazu německé SKUPINY III. omezena na 18 uzlů, neboť zde byla přítomná školní dělová loď „Bremse“ a doprovodné lodě „Karl Peters“. Eskadra SKUPINY III. zde u Bergenu musí obeplout jihozápadní výběžek Norska ještě za denního světla. Pokud by nebyla mlha, byl by objeven svaz SKUPINY III. již 8. dubna 1940 v 17 hodin a to pouhých 60 mil od britského Edward-Collinsova svazu (2 křižníky a 11 torpédoborců), který se právě blížil ke svému výchozímu postavení pro průzkumnou plavbu směrem na sever.
Velitel německé SKUPINY III. kontraadmirál Schmundt by tak byl donucen k boji za velmi nevýhodných podmínek. Měl zde lodě, které by ho zdržovaly, měl zde i lodě, které byly přecpány vojáky a výzbrojí. Aby mohl bojovat, musel by obětovat své pomalejší lodě a se zbylými zamířit rychle k Bergenu, a nebo se obrátit nazpět a vzdát se vůbec splnění svého úkolu.
Takhle se však stalo něco jiného.
Mlha se sice rozptýlila, ale okamžitě jí nahradila tma.
A tak SKUPINA III. může vplout nezpozorována do Korsfjordu na přístupech v Bergenu dne 9. dubna 1940 ve 2 hodiny ráno.
Norové na německou SKUPINU III. zamíří světlomety a norský hlídkový člun je vyzve, aby prokázali svou totožnost.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 9.

Německý lehký křižník „Köln“ se ohlásí jako britský křižník „Cairo“. To zřejmě Nory uspokojí a německé lodě pokračují bez obtíží v plavbě.
Ve 4 hodiny 30 minut ráno potká německá SKUPINA III. znovu norský torpédoborec a tady stačí jen anglický signál – „Plujeme do Bergenu na krátkou návštěvu.“ Pak se pokračuje již bez otázek.
Ono se však stále více rozednívalo a lest nemohla dlouho vydržet.
Na posledním úseku před Bergenem, u ústí Byfjordu, se tedy SKUPINA III. zastaví a chtějí vysadit úderné skupiny, které mají zezadu dobýt dělostřeleckou baterii u Kvarvenu na jižním břehu. Od tohoto manévru se nakonec upustí, neboť lodě by musely čekat a dobytí pevnosti by příliš zdrželo operaci.
Kontraadmirál Schmundt dá povel plout dál.
Norské baterie jsou zprvu překvapeny, takže lehký křižník „Köln“ a torpédovky proplují bez újmy. Pak se Norové rychle vzpamatují a zasahují Bremse jedním a Königsberg třemi granáty, které způsobí poškození, jež se ukáže jako rozhodující pro nastávající operaci.
Přes toto vše celá německá eskadra SKUPINY III. prorazí do bergenského přístavu a po výsadku úderných skupin je veškerý odpor v městě a okolí rychle potlačen.
Když v Bergenu vyjde slunce ( z mlhy) dne 9. dubna 1940 je nejdůležitější město a přístav v jihozápadním Norsku Bergen plně pod německou vojenskou správou.


Také přístav Trondheim, stejně jako ostatní norské přístavy, je chráněn stařičkými, leč dobře fungujícími děly. Děla jsou umístěna na úzkých místech přístupových fjordů. Jenomže tady u Trondheimu nejsou norští dělostřelci dobře vycvičeni a ani jejich pohotovost zde není dobrá. Jinak by to určitě pořádně nandali německé SKUPINĚ II., tedy těžkému křižníku „Admirál Hipper“ a 4 torpédoborcům. Bohužel, celé století nepřetržitého míru a zároveň norský odpor zúčastnit se války přispěje tady k tomu, že u Trondheimu organizace obrany vázla.
„Admirál Hipper“, při svém průjezdu „Úžinami“ rychlostí 25 uzlů, vyvolával opakovanou světelnou signalizací pochybnosti a zmatek u nevycvičených norských dělostřelců, než vůbec mohli zaměřit vzdálenost lodi. Norské světlomety sice německé lodě osvětlovaly, ale ty pluly takovou rychlostí, že se celá SKUPINA II. brzy ocitla z dosahu norských děl. Norští obránci si situaci uvědomili příliš pozdě, ale úporně se bránili německým úderným skupinám vyslaným k dobytí pevností. Německé úderné skupiny za bombardování z těžkých děl z „Admirála Hippera“ potřebovaly 2 dny než pevnosti dobyly. Pro celkovou situaci to velký význam nemělo, neboť samotné město Trondheim padne do rukou německých úderných skupin bez jediného výstřelu.

Nyní si něco řekněme o Narviku – což byl největší hazard v plánu admirála Raedera (samotný popis námořních bitev u Narviku bude později).
Operace Waserübung u Narviku znamenala bezpečnou dopravu úderných jednotek, ale to nezáviselo jen na překvapení norských obránců, ale také na předpokladu, že britský letecký průzkum nebude schopen najít a sledovat SKUPINU I. (10 torpédoborců) během její dlouhé plavby podél norského pobřeží za denního světla dne 8. dubna 1940.
To dopadlo dobře, vždyť sama britská Admiralita stáhne v rozhodujícím okamžiku britské torpédoborce hlídkující před Vestfjordem, což je pro SKUPINU I. „dar z nebes“.
Tak se stane, že komodor Bonte, velitel SKUPINY I., může zcela nerušeně proplout za tmy a sněžení dlouhými fjordy až k Narviku. Víme, že na palubách svých 10 torpédoborců dopravuje vojáky 139. horského pluku, 3. horské divize generála Dietla, kteří jsou speciálně vycvičeni pro boj ve sněhových podmínkách.
Navíc zde dopravě německých torpédoborců pomůže i nedisciplinovanost norských obránců – norská vláda nařídí zhasnutí majáků a navigačních světel – na pobřeží jich však hodně svítí, takže Bonte může bez obtíží dodržet časový rozvrh své plavby.
Již ve 3 hodiny ráno dne 9. dubna 1940 proplouvá SKUPINA I. okolo lodivodní stanice Tranöy, ve 4 hodiny 10 minut mine Baröy a vplouvá do dlouhého Ofotfjordu. Dva norské malé hlídkové čluny u ústí Ofotfjordu sice vyhlásí poplach, ale z nějakého důvodu, zřejmě, že chtěli Němce zdržet, je informují, že v Ofotfjordu je 8 válečných lodí.
Podle zpráv, které Němci měli, mělo být v Ramneské úžině norské opevnění, ale když tudy SKUPINA I. proplouvá není po něm ani vidu, ani slechu. Přesto komodor Bonte vyšle 3 ze svých lodí, aby zde vysadily úderné skupiny, které mají norské opevnění najít a obsadit.
Tady je skutečně zajímavostí, že jak Britové, tak i Němci byli přesvědčeni, že zde norská opevnění jsou, ale ve skutečnosti zde žádná opevnění nikdy nebyla.
Se zbytkem svých lodí SKUPINY I., tedy se 7 torpédoborci pokračuje Bonte v plavbě a na úrovni Herjangsfjordu vyšle do fjordu další lodě a vylodí z nich vojáky, kteří bez odporu obsadí malé městečko Elvegärd, kde bylo velké norské plukovní skladiště s důležitými zásobami a s výzbrojí. Potom se vydává komodor Bonte na své vlajkové lodi, kterou je torpédoborec „Wilhelm Heidkamp“, doprovázen torpédoborci „Bernd von Arnim“ a „Georg Thiele“, do přístavu Narvik.
Již přestalo sněžit a na minutu přesně v určenou dobu, tedy v 5 hodin 15 minut dne 9. dubna 1940, se objevuje narvický přístav, který je plný lodí různých národností. Tyto lodě jsou naloženy železnou rudou, nebo naopak na svůj náklad železné rudy čekají.
Přímo u vjezdu k přístavu kotví válečná loď, kterou německá flota okamžitě identifikuje jako pobřežní obrněnou loď „Eidsvold“ norského Královského námořnictva – výtlak 4 000 BRT. Je to stařičké plavidlo z roku 1900, ale je vyzbrojené dvěma děly ráže 210 mm a šesti děly ráže 150 mm. To již zabliká signální lampa z norské lodi, která nařizuje německým lodím zastavit, a před přídí torpédoborce „Wilhelm Heidkamp“ dopadne granát.
Komodor Bonte, který dobře poslouchal Raedera, když říkal, že se musí postupovat bezohledně, zastaví své lodě a plánuje přitom již černou zradu.
K pobřežní obrněné lodi „Eidsvold“ vyšle Bonte člun s důstojníkem, který má požádat norskou válečnou loď o volný průjezd. Pokud jednání neuspějí, to se jisto jistě předpokládalo, má důstojník vystřelit okamžitě po opuštění norské lodi červenou světlici.
Po dobu co Bonte čekal na výsledek jednání, manévruje s torpédoborcem „Wilhelm Heidkamp“ nenápadně tak, aby jeho torpédomety neustále mířily na „Eidsvold“. Když potom stoupá červená světlice, dle úmluvy vzhůru, vyletí z torpédoborce „Admirál Heidkamp“ 2 německá torpéda na svou krátkou cestu k cíli. Než si Norové vůbec uvědomí o co jde „Eidsvold“ vybuchne, rozlomí se v půli a potopí se s téměř celou posádkou.
Tyto zvuky exploze naznačují „Eidsvoldově“ sesterské lodi „Norge“, což byla vlajková loď nejstaršího námořního důstojníka komodora Askima, která kotvila v přístavu, co může očekávat.
Ale to již německý torpédoborec „Bernd von Arnim“ pluje podél nábřeží, na jeho palubě se hemží vojáci. „Norge“ na něj zamíří děla, ale střelba je neúčinná. Odpověď Němců je okamžitá. Nejdříve je „Norge“ zasypáno přívalem střel z rychlopalných děl torpédoborce a pak jej zasahují 2 torpéda.
Pobřežní obrněná loď „Norge“ se převrátí a potopí. Z její posádky se zachrání jen asi 50, nebo 60 námořníků.
„Eidsvold“ a „Norge“ se snažily, i když neúčinně svou vojenskou povinnost splnit.
To norský plukovník Sundlo, velitel narvické posádky, se projeví jako zrádce. Je to Quislingův stoupenec a nařizuje narvické posádce, aby nekladla odpor. Bylo příliš pozdě, když přišel rozkaz z divizního velitelství, který plukovníka Sundlo zbavoval velení. V tuto dobu již měl generál Dietl a jeho 139. horský pluk situaci v Narviku pevně v rukou.

A tak během osudného 9. dubna 1940 padnou všechny klíčové pozice na norském pobřeží do německých rukou. A je to přesně tak, jak ve svém plánu Waserübung předpokládal admirál Raeder. Byla to německá drzost, rychlost a bezohlednost, kterou dosahují úspěchů v tváří tvář norské váhavosti a řekněme si také - špatně připravené britské námořní strategii.
Do této chvíle 9. dubna 1940 je jedinou větší ztrátou německé Kriegsmarine potopení těžkého křižníku „Blücher“ a velkoadmirál Raeder může být spokojen. Těžké chvíle však ještě přijdou. Ta nejnebezpečnější fáze operace Waserübung totiž teprve začíná.
Teprve nyní 9. dubna 1940 jsou známa Britům místa pobytu německých lodí. A silné britské loďstvo nyní křižuje na moři, aby Kriegsmarine odřízlo ústupovou cestu.
Dvě největší lodě Kriegsmarine, tedy „Gneisenau“ a „Scharnhorst“ již nejsou plně bojeschopné, neboť na obou lodích je vyřazena vždy jedna věž nejtěžších děl a rychlost obou lodí klesla na 25 uzlů.
Velkoadmirál Raeder to ví, připravuje Adolfa Hitlera na rány, které mají následovat, když mu hlásí, cituji:
„Probíhá 3 část operace, v níž patrně zaznamenáme další ztráty.“

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 10.

Britská Home Fleet přišla 7. a 8. dubna 1940 o jedinečnou příležitost, kterou bylo, že by jediným velkým úderem smetla německou Kriegsmarine ze Severního moře i s jejími invazními jednotkami mezi Bergenem a Stavangerem. Naopak, Němci svým jediným velkým úderem obsadili významná místa na norském pobřeží. Když již bylo 9. dubna 1940 admirálu Forbesovi, veliteli Home Fleet jasné, že probíhá německá invaze do Norska, uvažuje jaké kroky by měl nyní podniknout.
Dne 9. dubna 1940 v 6 hodin 30 minut ráno se k Home Fleet připojuje viceadmirál Layton se svou Osmnáctou eskadrou křižníků, tvořenou „Manchesterem“, „Southamptonem“ a 7 torpédoborců. Tehdy tvoří vzdálenost Home Fleet k Bergenu 90 mil na závětrné straně. Tam někde je Kriegsmarine, ale ještě se neví všechno o její síle. Admirál Forbes odesílá britské Admiralitě signál, ve které žádá informace a návrh, aby byl do útoku vyslán Laytonův svaz.
Již za úsvitu dne 9. dubna 1940 jsou v Londýně vytaženi z postele náčelníci štábů zprávami, které začínají přicházet z Norska.
Zasedání náčelníků štábů začne již v 6 hodin ráno.
Náčelníci zvažují obraz, který se jim dle přicházejících zpráv rýsuje.
Ukazuje se, že Bergen a Trondheim je již v německých rukou, zatímco podle přicházejících zpráv v tuto hodinu Narvik do německých rukou ještě nepadl.
V této době se již 1 prapor 1. skotských gardistů nalodil na transportní lodě na řece Clyde podle plánu R 4, který byl však zrušen. Teď mají 1. skotští gardisté rozkaz – „Vyplout okamžitě do Narviku!“ – optimistické a nereálné prohlášení – tak typické pro vrchní velení v této první vážné válečné operaci.
Prvořadým úkolem však bylo znemožnit Němcům, aby upevnili své pozice v Bergenu a Trondheimu. A tak první rozkaz admirálu Forbesovi od Sboru náčelníků štábů je v souladu s tímto rozhodnutím a obsahuje Směrnici:

„Připravit plány útoku na německé válečné a transportní lodě v Bergenu a na ovládnutí přístupů k přístavu za předpokladu, že opevnění jsou dosud v rukou Norů.
Je záhodno připravit podobné plány i pro Trondheim.“

Dne 9. dubna v 10 hodin 15 minut schvaluje britská Admiralita návrh vrchního velitele Home Fleet admirála Forbese, na vyslání svazu do Bergenu, a tak již v 11 hodin 30 minut viceadmirál Layton odpluje s křižníky „Manchester“, „Southampton“, „Glasgow“, „Sheffield“ a 7 torpédoborců, aby úkol Admirality splnil. Předtím plulo loďstvo během celého rána 9. dubna 1940 na jih, nyní musí Laytonova eskadra překonat značnou vzdálenost proti severní vichřici. To znamená, že Laytonovy torpédoborce mohou na rozbouřeném moři plout maximálně rychlostí 16 uzlů, což je má přivézt k ústí fjordu až tak za soumraku dne 9. dubna 1940.
Rozkaz pro Laytona zněl, že vyšle do fjordů vedoucí k Bergenu 7 torpédoborců a své křižníky ponechá jako krytí obou ústí fjordů.
Je to polovičaté řešení, které ztratí význam úplně, když průzkumné letadlo ohlásí, že v přístavu kotví 2 německé křižníky.
Tady vedou obavy britské Admirality k tomu, že již brzy odpoledne odvolá operaci a Layton se obrátí, aby se znovu připojil k Home Fleet, která v poledne zamířila k severu. Pomoc Norům 9. dubna 1940 se nekoná, neboť by byla účinná jen první večer, tedy 8. dubna 1940, tedy dříve než se norského opevnění zmocnili Němci, nebo ještě 9. dubna 1940 večer, kdyby v přístavech proti sobě měli jen německý Königsberg a Bremse, oba poškozené a to se mohli ještě střetnout Kölnem, který odplul dne 9. dubna 1940 po setmění.
Ale 9. dubna 1940 také postihne Home Fleet zkouška, která ukazuje změny ve vedení války od 1. světové války do 2. světové války. Tato změna je zrození účinnosti letectva ve vedení námořní války.
Znovu se ukáže jak špatné je to, že britské námořnictvo vstupuje do 2. světové války oslabeno nedostatkem letadlových lodí, letadel a pilotů. Je to nedostatek, který později vede k osudným potížím Velké Británie na všech bojištích a ve všech fázích 2. světové války. Tady stačí jen připomenout, že když Britové prováděli letecký průzkum nad mořem je Royal Navy závislá na nedostatečně vybaveném a nedostatečně vycvičeném pobřežním velitelství britského Královského letectva RAF (RAF před 2. světovou válkou cvičila piloty pro letadla na letadlové lodě. RAF také vlastnila ty nepočetné letouny Skua, které v době války měla předat Royal Navy).
Celá stíhací ochrana Royal Navy se opírala – v důsledku omezeného doletu Hurricanů a Spitfirů ze stíhacího velitelství – o tak nekvalitní letadla, jako byly Blenheimy a Hudsony, a nebo na hrstku špatně konstruovaných letadel z jediné letadlové lodi schopné od počátku operovat s loďstvem - Gladiátory Mk I. a později II. Sea Gladiátory – a zastaralé, také dvouplošné Swordfish.

Hawker Hurricane viz. na Palbě zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=391
Hawker Sea Hurricane:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1164
Supermarine Spitfire:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2773

Ale byl tady ještě jeden zásadní problém!
Ničím nepodložená, mám na mysli válkou nevyzkoušená, byla přílišná důvěra Royal Navy a britské Admirality v účinnost protiletadlové palby z válečných lodí.
Britské válečné lodě byly vybaveny jednak nedostatečným počtem děl s vysokým úhlem střelby, systémem palebné kontroly, který se nemohl měřit s moderními letadly, která byla proti Royal Navy nasazena (ať již Německem, nebo Japonskem).
Na britských křižnících a větších lodích (bitevní lodě) sice byl leckde dostatečný počet protiletadlových děl, kterých mohlo být použito proti vysoko letícím bombardérům, ale jen zřídkakdy tato palba dosáhla většího úspěchu. Když pak nepřítel nasadil taktiku střemhlavého bombardování, a Luftwaffe tomuto způsobu dávala velice rychle přednost, mohly britské lodě střílet jen hromadnou kulometnou palbou a proto byly lodě špatně vyzbrojeny.
Britské torpédoborce, a to dokonce i ty, které byly postaveny v letech těsně před válkou, měly jen neohrabané a nespolehlivé dvouliberní pom-pomy a velkorážní kulomety proti leteckému útoku jakéhokoliv druhu. Hlavní výzbroj torpédoborců, děla ráže 120 mm, měla maximální náměr 40°.
Když pak německá Luftwaffe, která nyní v Norsku mohla vzlétat ze základen položených severněji než kdykoli předtím, vyslala za jasného a bezoblačného počasí odpoledne dne 9. dubna 1940 své bombardéry proti Home Fleet, uvědomil si velmi brzy admirál Forbes, že jeho lodě již nemohou operovat tak daleko na jihu, aniž by neutrpěla značné ztráty.
Hned 1. britským svazem, který Luftwaffe nalezla a napadla, je Laytonova eskadra, která se vracela k hlavnímu loďstvu.
V tomto prvním náletu měli Britové štěstí, protože první hlavní útok provedou německé výškové bombardéry ( již v druhé vlně – menší co do počtu – střemhlavé bombardéry). Byl to první velký útok Luftwaffe na britské loďstvo, a Němci si totiž stejně jako Britové ještě neuvědomovali, jakou obtížnou formou je výškový útok, když mají zasáhnout lodě na širém moři, když tyto lodě mají možnost manévrovat.
Přes toto vše však německé bomby dopadnou těsně vedle 2 Laytonových křižníků a lehce je poškodí. Britská protiletadlová palba je na rozbouřeném moři velice chaotická a nepřesná.
Britské lodě plují velkou rychlostí a torpédoborce, neustále zalévané vlnami a vodní tříští, mohou jen velice zřídka kdy použít svá děla, a to i v tom omezeném rozsahu, který by jim dovoloval jejich náměr.
Britský torpédoborec „Gurkha“, který snížil rychlost, aby mohl lépe mířit a střílet, se opozdil a zůstal bez podpory ostatních. Německé střemhlavé bombardéry, které sem v tu chvíli přiletěly, jako druhá vlna, jej objeví, vrhnou se na něj, několikrát jej zasáhnou a poškodí tak, že „Gurkha“ musí zastavit a začne se potápět. Kdyby nebylo britského křižníku „Aurora“, který připlouval k loďstvu, byla by celá posádka torpédoborce „Gurkha“ zahynula. Křižník „Aurora“ sem připlul náhodou, naštěstí včas, aby většinu posádky britského torpédoborce zachránil.


Použité podklady:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Debata bude po skončení VII. díl.