IDEA SLACHTFLUGZEUGU
Idea těžce pancéřovaného bitevního letounu (Schlachtflugzeug) nebyla v Německých leteckých kruzích příliš populární. Byl zastáván názor, že masivní pancíř zatíží letoun natolik, že jeho výkony budou velice omezeny. Pozdejší vývoj (v Německu i jinde) dal těmto úvahám do značné míry za pravdu. Zkušenosti ze Španělska však přinesly určitou změnu pohledu, takže byl odstartován vývoj takového stroje. Ob.d.L. (Oberbefehlshaber der Luftwaffe - vrchní velitelství LW) požadovalo stroj schopný bojovat především s pancéřovou technikou. Jeho základní požadavky byly předány k upřesnění Technische Amtu RLM (technický úřad), který z nich však měl pramalou radost, neb stále trval na předpokladu o přílišném omezení výkonů vlivem přetížení mocným pancéřováním. Nicméně v dubnu 1937 zaslal požadavky firmám Focke Wulf, Gotha, Hamburger Flugzeugbau (pozdější Blohm und Voss) a Henschel. Požadován byl jednomístný dvoumotorový stroj vyzbrojený dvěma 20 mm kanony a dvěma 7,9 mm kulomety. Pro pohon měly být vybrány "nedůležité" motory, nejlépe Argus As 410. Tyto byly samy o sobě povedené, ale pro pohon silně pancéřovaných a tedy dosti těžkých strojů nedisponovaly dostatečným výkonem, což se později ukázalo být pro celý program málem fatální.
Gotha nabídku odmítla, takže bylo vybíráno z tří projektů. Asymetrický jednomotový projekt Ha P.40 (na bázi vyvíjeného průzkumného Ha 141) byl odmítnut jako příliš extravagantní. 1. 10. 1938 bylo rozhodnuto o stavbě bitevní úpravy pozorovacího/průzkumného stroje FW 189 (ZDE) a henschelově projektu P.46.
Při zkouškách FW 189 V1b od března 1939 se letoun ukázal být velice nepovedený, ani další úpravy a upravený prototyp V6 nepřinesly výrazné zlepšení. Stroj byl proto brán pouze jako náhrada pro případ totálního zklamání Henschelu.
Hs 129 A
P.46 byl vyvíjen pod vedením ing. Friedricha Nicholause. V květnu 1938 byla hotova maketa. Technische Amt na ní kritizoval extrémně stísněnou kabinu s minimálním výhledem, nicméně v září (?) byly objednány tři prototypy a letoun dostal označení Hs 129. Prototyp V1 poprvé vzlétl 26. 5. 1939 a rychle se ukázal být stejně špatný jako konkurent od FW. Dále byl vyvíjen pouze z důvodu nižší ceny. Motory As 410 A-0 o výkonu 316 kW byly zjevně nedostatečné, letové vlastnosti téměř katastrofální, řízení velice těžké, let na jeden motor prakticky nemožný. Extrémně malá kabina, v ramenou pilota široká pouze 60 cm (!), neumožnila ani montáž všeho vybavení, část přístrojů byla proto umístěna na krytech motorů (!!!), zaměřovač Revi C12/C byl zase před čelním štítem. Krátký knypl si záhy vysloužil velmi nelichotivou přezdívku odkazující k jistému tělesnému orgánu. Ke cti stroje je nutno připustit, že ochrana pilota byla na velmi vysoké úrovni, vana kabiny byla svařena z plátů silných 6 mm (boky) a 12 mm (zepředu, zezadu a zespodu), čelní štít byl tvořen dvěma pancéřovými skly silnými 75 mm. Také 200 l trupová nádrž a motory byly chráněny, ač ne tak silně, zde byly použity pláty o síle 6 a 5 mm. Dvojice nádrží po 205 l v centroplánu byla bez pancéřové ochrany.
Prototyp V1
Fotografie Hptm. Ruffera v kabině Hs 129 (zde verze B) jasně ukazuje její extrémní stísněnost Druhý prototyp V2 byl zalétán 30. 11. 1939, krátce po něm i třetí. V2 byl 5. 1. 1940 zničen, když se ukázalo, že let pod úhlem větším než 30° není fyzicky možno vybrat. Za bezpečný byl považován úhel pouze do 15°, což bylo pro praktické nasazení velmi omezující. Všechny tři prototypy byly vyzbrojeny dvojicí kanonů MG FF ráže 20 mm s 60 náboji v bubnu a dvojicí kulometů MG 17 ráže 7,92 mm s 500 náboji na hlaveň.
Přes špatné vlastnosti a výkony bylo v únoru 1940 objednáno 12 předsériových Hs 129 A-0 a o něco později 16 sériových A-1. První A-0 byl hotov v červnu, všech 12 do listopadu. Poháněny byly motory As 410 A-1 o výkonu 342 kW, byly provedeny i další úpravy, ale výkony a vlastnosti to zlepšilo jen nepatrně. Výzbroj tvořili dva kanony MG 151/20 se 125 náboji na hlaveň, dva kulomety MG 17 s 500 náboji na hlaveň a čtyři 50 kg pumy pod trupem. Bojová použitelnost byla prakticky nulová, takže bylo rozhodnuto přestavět již téměř dokončené sériové stroje A-1 na jiné motory.
Hs 129 A-0Hs 129 B
Těmito motory byly trofejní francouzské Gnôme-Rhône 14M-04/05 o výkonu 515 kW, také vrtule byly francouzské typu Ratier 1527/1528. Motor M-04 byl levotočivý, M-05 pravotočivý. Jako první je obdržel prototyp V3, byl s nimi zalétán 19. 3. 1941. Postupně bylo upraveno všech 16 A-1. Mimo motorů bylo mírně upravena geometrie křídla pro zachování těžiště. Stroje B-0 přinesly poměrně výrazné zlepšení výkonů, přesto však mnohé zápory zůstaly, především vysilující pilotáž se o moc nezlepšila. Jelikož však východní fronta začala naléhavě volala po bitevním, především pak protitankovém, letounu, bylo rozhodnuto o výrobě.
Protitankový Hs 129 B-1První sériový Hs 129 B-1 byl hotov 21. 12. 1941. Od B-0 se lišil zcela novým krytem kabinu, který výrazně zlepšil tolik kritizovaný výhled, a dále aerodynamicky lépe řešenou přídí. Hlavňová výzbroj byla stejná, pod křídlem byly standardně dva závěsníky ETC 50 pro pumy SC 50 či pumové kontejnery AB 24. Dále pak existovaly dvě v praxi používané výzbrojní sady: pumová, což byly čtyři závěsy ETC 50 pod trupem, a kanonová, což byl kanon MK 101 ráže 30 mm (s nejprve pouze 6 (?)náboji, později s 30), umístěný v pouzdru pod trupem. Problémy byly s motory, značně poruchovými a citlivými na prach. Později použité filtry se ukázaly být velmi málo účinné. Také jejich pancéřová ochrana o síle 5 mm byla nedostatečná. Přesto se letoun ukázal být při vhodném nasazení poměrně účinnou zbraní, včetně boje s tanky. Do května 1942 bylo vyrobeno 50 strojů v provedení B-1.
Protitankový Hs 129 B-2 V květnu 1942 začala výroba verse Hs 129 B-2. Upravena byla palivová soustava a řada detailů, a to i v průběhu výroby. Výzbroj byla stejná jako u B-1, od poloviny roku 1943 byly místo kanonů MK 101 montovány účiňnější MK 103 stejné ráže, pro nějž bylo neseno 100 nábojů. Varianta B-2 byla postavena v 734 kusech.
Existovaly i další alternalivy výzbroje, nebyly však v praxi používány. Jednalo se o možnost podvěsit pod trup rošt se závěsem pro 250 kg pumu nebo 300 l přídavnou nádrž. Vyzkoušen byl také rošt pro čtyři kulomety MG 17 s 500 náboji na hlaveň. Nevyužívána byla také možnost vestavby kamery Rb 20/30 nebo Rb 50/30 do trupu.
Kanony ráže 30 mm měly jen omezenou účinnost proti pancéřové technice, v zimě také často zamrzaly. Poměrně se osvědčily protipancéřové kumulativní pumičky SD 4/HL nesené v pumových kontejnerech, ale k dokonalosti to měly daleko. Při hledání účinnější protipancéřové zbraně byl zkoušen kanon BK 3,7 ráže 37 mm, vzniklo 10-12 zkušebních strojů, přinesly však zklamání, vliv palby kanonu na letoun byl tak velký, že efektivnost zničení středního tanku dosahovala stěží 1 %! Neslavně dopadly i zkoušky raket W.Gr. 21 ráže 210 mm a W.Gr. 28 ráže 280 mm, od těchto dělostřeleckých raket s nevhodnou balistikou se však nedalo mnoho čekat. Byly zkoušeny i speciální protipancérové rakety Pb 1 ráže 70 mm a Pb 2 ráže 55 mm, ale ty se uplatnily až na FW 190 F. Zoufalost Luftwaffe v boji s pancéřovou technikou dokumentují zkoušky plamenometu Gero (s 300 l hořlaviny) v pouzdru pod trupem. Velice zajímavou protipancéřovou zbraní byl systém SG 113A Förstersonde. Jednalo se o šest hlavní ráže 77 mm v trupu za nádrží, vertikalně umístěných pod úhlem 15° dozadu. Munice byla podkaliberní ráže 45 mm. K odpalu docházelo automaticky při průletu nad tankem pomocí magnetického detektoru s anténou na přídi. Zkoušky probíhaly na třech Hs 129, k bojovému nasazení nedošlo.
Jeden ze strojů zkoušených s BK 3.7Počátkem roku 1944 bylo rozhodnuto vybavit Hs 129 vysoce účinným protitankovým kanonem BK 7,5 ráže 75 mm. Ten byl vyvinut z pozemního protitankového kanonu PaK 40. Nabíjení u něho bylo z ručního změněno na elektropneumatické, bubnový zásobník pojal 12 nábojů. Dále byl kanon vybaven mohutnou úsťovou brzdou. Jeho délka byla 6,1 m, vážil 450 kg a teoretická rychlost střelby byla až 30 ran za minutu. Dále byl letoun vyzbrojen dvěma kulomety MG 17, které sloužily k zastřílení. Zaměřovač byl teleskopický ZFR 3V. V červenci 1944 byly postaveny první tři Hs 129 B-3. Výsledky zkouškek byly rozporuplné. Na jednu stranu se potvrdila vysoká účinnost kanonu, který na vzdálenost 500 m prorážel kolmý pancíř silný až 130 mm, skloněný na 30° pak až 95 mm. To zaručovalo schopnost zničit prakticky jakýkoli tank včetně IS (ZDE). Na druhou stranu těžký kanom v objemném kontejneru (bylo ho možno v případě nouze odhodit) výrazně zhoršoval už tak chabé výkony a vlastnosti a jeho zpětný ráz měl obrovský negativní vliv na stabilitu letounu. Přesto šel letoun do výroby, která dala do konce září 1944, kdy byla výroba Hs 129 ukončena, cca. 25 kusů. O nějakých větších úspěších této varianty, přezdívané Buchsenöffner (otvírač konzerv), není nic známo, vzhledem k nedobrým vlastnostem, mizivému počtu a tehdejším možnostem Luftwaffe však jistě nebyly valné.
JINÉ PROJEKTY
Plánována byla ještě verse Hs 129 C s italskými motory Isotta-Fraschini Delta o předpokládaném výkonu až 634 kW. Základem výzbroje měly být dva kanony MK 103 v samostatných, dálkově ovládaných věžích (?). Vznikla jen maketa, dříve než byly motory k dispozici, byla jejich továrna obsazena Spojenci.
Vzhledem k nasazení Hs 129 těsně u země bylo jejich nouzové opuštění často velmi svízelné. Objevila se proto úvaha o použití vystřelovací sedačky. Ta byla údajně na jaře 1944 na jednom stroji skutečně zkoušena, nic bližšího se k tomu bohužel nedochovalo.
Uvažovalo se také o vestavbě pancéřové kabiny do Ju 188, poháněného motory Jumo 222 A o výkonu 1838 kW. Další, snad ještě podivnější projekt počítal s její vestavbou do Ho 229 poháněného tlačným Jumo 213. K čemu měly tyto podivné hybridy sloužit se lze jen domýšlet.
V CIZÍCH SLUŽBÁCH
Mimo Německo se Hs 129 dostal ještě do dvou zemí. První z nich bylo Rumunsko, které v květnu 1943 získalo 40 kusů a dalších 23 začátkem roku 1944. Všechny rumunské Hs 129 byly vybaveny pro nesení pum. Používány byly u Grupul 8 Asalt a to jak v boji se SSSR, tak i - po 23. 5. 1944 - proti bývalým spojencům. Konce války se při osvobozování ČSR dožilo 12 strojů, poslední tři byly vyřazeny v roce 1950.
Rumunský Hs ještě na straně OSYO Henschely mělo zájem také Maďarsko, které 1. 7. 1943 založilo bitevní jednotku (csatarepüló - század), kterou jimy chtělo vyzbrojit. V srpnu 1943 obdrželo čtyři Hs 129 B-2 (pp. všechny s MK 101 či MK 103) na testy. Při těch byl jeden stroj zničen. Vzhledem k nedostačující výrobě nepokrývající ani požadavky Luftwaffe k dalším dodávkám již nedošlo. Zbylé tři Henschely byly předány k 5/1. Kíserleti Éjjeli Vadászzázad (experimentální noční stíhací jednotka - co tam s nimi chtěli dělat?), ale záhy nato byly vráceny Němcům.
HODNOCENÍ
Hs 129 byl rozhodně kontroverzní letoun. Obavy z negativního vlivu těžkého pancíře na výkony se nejen že potvrdily, ale dokonce předčily snad i ta nejnegativnější očekávání. Přesto tyto stroje vykonaly mnoho užitečné práce, především v boji s tanky. Nicméně účinnost byla značně omezena malými počty, citlivými motory a velmi špatnými letovými vlastnostmi. O účinnosti kanonů ráže 30 mm proti středním tankům, především tedy T-34 (ZDE), si nelze dělat velké iluse. S kanonem MK 103 se pravděpodobnost zničení středního tanku při útoku pohybovala okolo 2 %. Pro zajímavost, šance na zničení tanku lehkého byla cca 5 %, nákladního automobilu cca 15 %. Problém zjevně nebyl jen s nízkou účinností 30 mm munice, ale se samotným dosažením zásahu. Přesto se našli i piloti nárokující si i několik desítek zničených kusů obrněné techniky. To je však spíše důkazem vysokých schopností těchto můžů, nikoli Henschelova stroje...
Henschely se dostaly i do Afriky, ale jejich nasazení lze označit jako fiaskoTECHNICKÉ ÚDAJE (Hs 129 B-2 / Il-2 m2/43 pro srovnání)
ROZMĚRY
Rozpětí: 14,2 m / 14,6 m
Délka: 9,75 m / 11,65 m
Výška: 3,25 m / - m
Nosná plocha: 28,9 m² / 38,5 m²
HMOTNOST
Prázdná: 3810 kg / 4630 kg
Normální: 4200 kg / 6060 kg
Maximální: 5250 kg / 6260 kg
VÝKONY
Max. rychlost u země: 320 km/h / 390 km/h
Dostup: 7500 m / 6000 m
Dolet: 560 km / 680 km
ZDROJE
Hs 129, P. Stachura / D. Bernad / D. Haladěj, MBI 1996
Hs 129, B. Kempski, Typy Bronia i Uzbrojenia N°214, 2004
Hs 129, D. Bernad, In Action 176, Squadron/Signal Publications 2001
Internet
