Svůj premiérový článek zde na Palbě věnuji lodím, které nejsou tak notoricky známé jako jejich větší a „profláknutější“ souputnice. Nicméně, rozsahem bojového využití, efektivitou a v neposlední řadě výkonností si zaslouží trochu více pozornosti.
Po prohrané Velké válce bylo německé válečné námořnictvo téměř v rozkladu. Výmarská republika měla problémy sama se sebou a rovněž smlouva z Versailles tomu všemu také moc nepřidávala. Každopádně typické německé vlastnosti ve spojení s tvůrčí invencí nedovolily německému námořnictvu zaniknout. V souvislosti s výše uvedeným se přes veškerá omezení daná „Versailleskou smlouvou“ snažili zainteresovaní členové tehdejší Reichsmarine o průběžnou modernizaci a rozvíjení nových trendů námořního válečnictví.
V souvislosti s dosavadními zkušenostmi se stavbou a bojovým nasazením torpédových člunů (L, LM-Boot) a zejména faktem, že za poměrně malé vynaložené úsilí lze získat účinné bojové lodě malé tonáže, se počátkem dvacátých let rozeběhl program vývoje nového torpédového člunu pro Reichsmarine. Od roku 1920 bylo zkoušeno větší množství člunů různých koncepcí. V průběhu zkoušek se opustilo od hydrodynamicky výhodnějšího plochého dna s malým kýlem, které je sice výhodné pro tzv. rychlou skluzovou rychlost (člun jede ve skluzu, jako dnešní windsurfing), nicméně tato výhody byla znevážena špatnými nautickými vlastnostmi na větších vlnách respektive rozbouřeném moři. Rovněž noční plavba skluzovou rychlostí měla díky tvořící se velké zpěněné kýlové brázdě demaskující vliv, což při plánované taktice nasazení bylo velmi nežádoucí. Na základě těchto zjištění a s přihlédnutím na budoucí působiště (Severní moře) bylo v roce 1928 rozhodnuto soustředit se na klasický tvar trupu s výrazným kýlem.
V rámci vývoje byla velká pozornost věnována luxusní motorové jachtě Oheka II, dítku brémské loděnice Lürssen Werft Bremen -Vegesack. Člun, jehož majitelem byl bohatý židovský bankovní magnát Otto Herman Kahn (proto také název Oheka) a jenž později emigroval do USA, byl 22,5 metrů dlouhý, přičemž s výtlakem 22,5 tun dosahoval až 34 uzlů, čímž se řadil mezi nejrychlejší lodě své třídy na světě. Tak vysoké rychlosti bylo dosaženo nejen díky třem výkonným benzinovým motorům Maybach o celkovém výkonu 1 650 HP, ale rovněž originální konstrukcí trupu. Design podhladinové části trupu byl tvarován tak, že více jak tři čtvrtiny trupu měly vcelku konvenční tvar s výrazným kýlem, poslední čtvrtina však přecházela do dna plochého, umožňujícího po dosáhnutí určité rychlosti onen příslovečný skluz. Toto "hybridní" řešení pak v sobě zaručovalo dosažení velmi vysoké rychlosti ve shodě s velmi dobrými nautickými vlastnostmi.
Oheka II
V listopadu 1929 dostaly loděnice Lürssen Werft Bremen -Vegesack objednávku na motorový torpédový člun vycházející z výše uvedené jachty. Vojenská výzbroj a výstroj měla být samozřejmostí, dále mělo plavidlo dosahovat vyšší rychlosti. Nový člun spuštěný na vodu 7. srpna 1930 byl označen jako W-1 (Wachtboot), později S-1. S odstupem doby můžeme na S-1 nahlížet jako na experimentální prototyp a praotce německých „Schnellbootů“. Trup o délce 26,5 m, šiřce 4,5 m a ponoru 1,1 m byl smíšené konstrukce, s převahou mahagonového dřeva a lehkých kovů.
Člun byl vyzbrojen dvěma torpédomety ráže 50 cm, umístěnými po jednom na levé a pravé straně přídě. Tyto torpédomety bylo možno snadno sejmout a skrýt tak pravou identitu lodě před nežádoucími zraky. Palebný průměr torpéd činil čtyři kusy, nicméně praxe ukázala, že toto množství negativně ovlivňuje zejména rychlost a manévrovatelnost. Ve službě tak byla obvykle nesena torpéda dvě. Hlavňovou výzbroj zastupoval kanón Rheimetall 2cm/65 C/30, rovněž byla možná montáž lehkého kulometu. Signalizační a navigační prostředky byly poplatné tehdejší době: vlajky, signalizační lampy a radiový přijímač/vysílač.
Čluny byly z nedostatku výkonných dieselových agregátů vybaveny třemi dvanáctiválcovými benzinovými motory Daimler-Benz BFz V-12 o výkonu 900 k, které poháněly tři lodní šrouby. Loď o prázdném výtlaku 51,6 tun byla schopna vyvinout maximální rychlost 34 uzlů. Posádka byla tvořena 12 námořníky. Už v této „prenatální“ podobě vykazoval člun solidní výkony (poplatné době) a velmi dobré nautické vlastnosti. O čemž svědčí schopnost dlouhodobě udržitelné rychlosti 21 uzlů při stupni 5 Beaufortovi stupnice 1. Dosah pak činil 582 n.mil při 22 uzlech.
1) Stupeň 5: čerství vítr v rozsahu 8-10 m/s, výška vln od 1,5 do 2,5 metru, z hřebenů vln je strhávána vodní tříšť.
Na základě hodnocení S-1 byla loděnicí, v rozmezí května a června 1932, dodána Říšskému námořnictvu série 4 člunů Typu S-2 (S-2, 3, 4, 5). U nových torpédových člunů, úzce vycházejících z předchozí konstrukce, byly prodlouženy trupy na celkových 27,9 m, a dále pak provedeny další změny za účelem zvýšení bojové efektivity. Přidáním kompresorů k motorům Daimler - Benz BFz V-12 se podařilo navýšit výkon na 1 100 , přesto maximální rychlost díky většímu výtlaku, nyní 59 tun, poklesla na 33 uzlů.
Snaha o schopnost plavby v tichém režimu vedla konstruktéry k instalování pomocného motoru Maybach o výkonu 100 k, jenž poháněl prostřední hnací hřídel (pouze u S-5), nicméně od tohoto řešení bylo záhy upuštěno jako nepotřebného. Zřejmě nejvýznamnější změnou oproti prototypu, a která se spolupodílela na budoucí slávě Schnellbootů, byla inovace kormidel. Na každou stranu podél hlavního kormidla bylo instalováno nové pomocné kormidlo o cca poloviční ploše s možností vychýlení o 30 stupňů. Pomocná kormidla se taktéž nacházela velmi blízko osy hnacích hřídelí respektive lodních šroubů. Při vysokých rychlostech pak vychýlená pomocná kormidla snižovala síly působící na lodní šrouby, zvyšovala jejich účinnost a držela loď v relativně malém podélném náklonu. V poslední řadě pomocná kormidla měla pozitivní vliv na velikost kýlové brázdy, což pro lodě tohoto určení bylo životně důležité. Celé toto řešení je pak ve světě dodnes známo jako „Lürssen effekt“. Výzbroj a výstroj člunů tohoto Typu byla de facto totožná s S-1.
Lürssen efekt
Všechny čluny byly zařazeny u 1.S-Boot-Halbflotille, která sloužila k výcviku a vypracování taktiky bojového nasazení. V roce 1936 byla celá série vč. S-1 prodána „kamarádskému“ Španělsku. Lodě se v té době považovaly jako překonané, zejména kvůli benzinovému pohonu. Z S-1 se stal Badajos (později LT 15), S-2 Falange (LT 13), S-3 Oviedo (LT 12), S-4 Requete (LT 11)a z S-5 Toledo (LT 14). Poslední čluny (S-3, 4) byly vyřazeny v roce 1946 jako opotřebované.
S-1
Pokračování zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=3647
S-2 (S-2 až S-5)
TTD:
Výrobce: Fr. Lürssen Werft GmbH & Co. KG
Výroba: 4
Délka: 27,7m
Šířka: 4,20m
Výtlak: 59/63 tun
Pohon: 3 x Daimler - Benz Bfz V-12, 3 300k
Rychlost: 33 uzlů
Dojezd: 700 n.mil
Posádka: 12
Výzbroj: 1x20mm, 1xMG, 2x torpédomet 50,0cm
Zdroje:
http://www.german-navy.de
http://www.prinzeugen.com
http://www.valka.cz
http://www.boatdesign.net
http://www.paluba.info
http://www.warshipsww2.eu
http://www.s-boat.net
http://schnellboot.de
http://www.bmpt.co.uk
http://forum.valka.cz
http://www.collectrussia.com
http://www.warhistoryonline.com/
