Poslední ruská carevna
(1872 – 1918)
Když se někdo zmíní o rodině posledního ruského cara Mikuláše II. Alexandroviče, každý si povětšinou vybaví čtyři krásné velkokněžny, malého careviče Alexeje nebo majestátního panovníka. Kdo si však vzpomene na jeho manželku, Alexandru Fjodorovnu? Možná ho napadne její diskutabilní vztah s Grigorijem Rasputinem, posedlost nemocným synem a náboženský zápal. Alexandra není vnímána ve světě pozitivně, lidem je nesympatická. Ptám se, proč? Křehkou ženou pohrdali politici, když se jim míchala do státních záležitostí; společnost u dvora, protože zůstávala stranou; i chudý lid, který milovala. Ze všech sil se snažila být dobrou manželkou a matkou ruského národa. Za svou snahu ji potrestali smrtí, laskavý lid ji odebral právo žít. Zemřela s vědomím, že nesplnila svůj úkol a neochránila děti. Jen jediného ji osud ušetřil: nemusela se dívat, jak její dcery umírají mezi bajonety vojáků Čeky..
I devadesát let po smrti zůstává nepochopená jako karikatura. Její kreslené obrázky s Rasputinem oblétly svět. Úkolem tohoto článku není obhajoba jejího chování, jímž přispěla k pádu impéria, ale pouhý pokus ji nastínit v jiném světě jako milující ženu..
Alix Hessensko-darmstadtská
Viktorie Alix Helena Luisa Beatrice, princezna Hessensko-darmstadtská, se narodila 6. června roku 1872 v Novém paláci v německém městě Darmstadt. Jejími rodiči byli kníže Ludvík VI. Hessensko-darmstadstký a Alice Anglická, druhá dcera královny Viktorie. Měla pět starších sourozenců – sestry Viktorii, Alžbětu, Irenu a Marii; a bratra Ernsta-Ludvíka. Nejmladší bratr Fridrich zemřel, když mu byly tři roky.
Jako malá si Alix ráda hrála a pro svou veselost získala přezdívku "Sluníčko". Štěstí její rodiny však dlouho netrvalo. Když bylo Alix šest let- roku 1878, schvátila jejich sídlo epidemie záškrtu. Všechny děti onemocněly, s výjimkou Alžběty. Pro Alici bylo složité zvládat veškerou péči, v prosinci sama onemocněla a musela pochovat čtyřletou Marii. Z vyčerpání a nemoci se nikdy nevzpamatovala a 14. prosince zemřela. Matčina smrt malou Alix hluboce zasáhla, ztratila svou hlavní oporu a trápila se. Smích ji nadobro přešel. Útěchu hledala u své babičky Viktorie, která si ji vzala na starost a po anglickém způsobu ji vychovala. Říkalo se, že dívka byla její nejoblíbenější vnučkou.
Královna Viktorie mezitím hledala pro Alix vhodného ženicha, poohlédla se ve významných šlechtických rodinách a potom výsledky hledání oznámila vnučce. Dívka si postavila hlavu a řekla, že si nikoho z nich nevezme. Britská panovnice se jen smála její tvrdohlavosti.
Osudový byl pro pozdější ruskou carevnu rok 1884. V tomto roce se její starší sestra Alžběta vdávala za velkoknížete Sergeje Alexandroviče, syna cara Alexandra II. a bratra vládnoucího Alexandra III.. Na plese potkala dvanáctiletá dívka o čtyři roky staršího následníka trůnu, Mikuláše Alexandroviče, do něhož se okamžitě zamilovala. Ani carevič k ní nezůstal lhostejný, ve svém deníku si zapsal: "Mým snem je oženit se s Alix H. .. Po dlouhé době mám pocit, že by se mi můj sen mohl vyplnit."
Roku 1889 strávila šest týdnů v Petrohradě, kde se seznámila s tradicemi země. Rovněž jí oznámili, že pokud by se chtěla stát Mikulášovou ženou, musí přestoupit na pravoslavnou víru a přijmout nové, ruské jméno, což dívka zprvu odmítala. Mikuláše sice milovala, ale své víry si vážila a brala to jako zradu na svých předcích. Nakonec se rozhodla a přislíbila přestoupit na jinou víru.
V roce 1894 přijela Alix s doprovodem do Ruska, kde byla slavnostně pokřtěna a od tohoto roku nosila jméno Alexandra Fjodorovna. Ortodoxní náboženství se jí stalo vlastním, modlila se častěji a horlivěji než rodilí Rusové.
V době, kdy Petrohrad vítal novou carevnu, postihla Romanovskou rodinu nečekaná a krutá ztráta. V krymské Livadiji zemřel car Alexander III.. Lidé si šeptali, že Alixin příjezd v dobách smutku je špatné znamení značící, že jí nebude v Rusku čekat nic jiného než smrt.
Mladý pár se o pověsti chudých nestaral. Byli konečně spolu a téhož roku se vzali. Jejich manželství bylo velmi šťastné, plné úcty a pochopení. Celkem se jim narodilo pět dětí - čtyři dcery ( Olga- *1895; Taťána- *1897; Marie- *1899 a Anastázie- *1901) a jediný syn, dědic říše, carevič Alexej. Byl ze svých sourozenců nejmladší, narodil se roku 1904.
Alixina rodina- manžel Mikuláš, čtyři dcery a syn Alexej
Carevnu čekal nelehký úkol, být laskavou matkou milionům obyvatel, což byl pro ni nadlidský úkol. Kamkoli přišla, v duchu ji srovnávali s dánskou Dagmar, vdovou po Alexandru III.. Dagmar byla velice oblíbená a lid ji miloval. Pro Němku Alexandru měl jen opovržení. Na slavnostech stála carevna vždy stranou do tančících hostů, nemluvila a potichu si přála, aby ten ceremoniál už skončil. Její tichost a neochota ke společenské konverzaci ji posouvali v očích Rusů stále níž. Nenosila krátké šaty s výstřihy a neusmívala se. Byla v reji sukní dočista ztracená.
Romanovská dynastie ji také přijala s odstupem. Jak milovali Dagmar, nenáviděli Alix. Tvrdohlavá, skromná a lehce naivní panovnice utíkala před světem pryč. Bála se vyjít ven, že se ji budou posmívat. Uzamkla se v komnatě, klekla k oltáři a celý den se modlila. Když se jí narodily děti, věnovala svou lásku jim. Pečovala o ně a přísně dbala na anglickou výchovu. Žádné rozmazlování a lenošení, ale dlouhé hodiny výuky s krátkými přestávkami nebo sport. Carské děti se učili hrát tenis, šít oblečení a háčkovat krajky.
Velkou oporou byl Alix její muž přezdívaný Nicky. Rád ji poslouchal a řídil se jejími přáními. Když se nové zřízení vladařce nelíbilo, car jej zrušil. Politici odsuzovali její myšlení potlačující logiku a upřednostňující lásku k rodině.
V plesových šatech
Léta 1894 až 1904 přinesla zemi i Alix malé zadostiučinění. Došlo k povolení ledů a liberalizaci.
Krátce po korunovaci Mikuláš světu ohlásil, že se pokusí napravit rozhádanou zemi a rozvine nedokončené plány svého děda, velkého reformátora Alexandra II..
Začíná zemědělstvím: zavádí program vymyšlený předsedou vlády Petrem Arkaďjevičem Stolypinem, tzv. Stolypinskou agrární reformu, která omezovala tradiční způsob obdělávání půdy a naopak plně podporovala nově vzniklou společenskou vrstvu – bohaté statkáře, v nichž hledala pro cara další spojence.
Nedokončené úseky Transsibiřské magistrály (spojující Moskvu s přístavem Nachodka u Vladivostoku) se spojují a vylepšuje se tak komunikace a doprava mezi oběma konci Ruského impéria. Ruské námořnictvo se opíralo o přístavy na východě, při pobřeží Japonského moře, v části dnešní Číny zvané Mandžusko. Jedním z nich byl i Port Arthur. Pro Japonsko, které se stalo počátkem dvacátého století suverénní asijskou velmocí, bylo carské Rusko nebezpečným konkurentem. Nárokovalo si území zastavěné Mikulášovými městy a Korejský poloostrov a vidělo, že pokud je chce ovládnout, musí vstoupit do války. Když japonské jednotky zaútočily na Port Arthur a Vladivostok, vypukla roku 1904 Rusko- japonská válka.
Mezitím, co ruská flotila zažívala drtivou porážku, obletěla zemi radostná zpráva. Carevně se narodil dlouho očekávaný syn Aljoša. Car náhle zapomněl na potopené křižníky, padlé námořníky a zajatého velitele Zinovije Rodžestvenského. Měl plnou hlavu malého modrookého chlapce.
V bitvě u Cušimy se jen potvrdila výhra Japonska. Rusko prohrálo, a velmi krutě. Poraženého Mikuláše II. ostře kritizovali za jeho neschopnost a lid se proti němu vzbouřil. Kde je ten svatý ochránce národa? Objímá manželku a hraje si s dětmi a ruský národ krvácí. Takto to dál nepůjde.
Již na začátku roku 1905, v lednu, se donesly do Petrohradu zprávy o krizi na východě, obyvatelé města vyrážejí s peticí za carem do Zimního paláce. U bran narazili na ozbrojené hlídky, jež je dál nepustily a podle Mikulášova rozkazu je postřílely. "Krvavá neděle", jak se tomuto incidentu přezdívá, vyvolala vlnu stávek a demonstrací. Car, aby tyto vášně uklidnil, vydává Říjnový manifest (17. října 1905), v němž oznamuje zřízení prvního parlamentu v ruských dějinách – Dumy. Když vášně ochladly, car potichu svůj parlament zase zrušil, odsunul stát na druhou kolej a vrhl se do rodinného kruhu.
Carský pár dostal darem otrávené jablko. U careviče se vyskytla dědičná choroba Hessensko-darmstadtského rodu, hemofilie. Tato nemoc způsobuje poruchy ve srážlivosti krve, nesráží se jak by měla. Z malé oděrky se mohla stát smrtelná rána, z jednoho říznutí mohl chlapec vykrvácet. Všechny Alixiny děti touto nemocí trpěly, dcery se staly dalšími nositelkami. Hemofilii mohou přenášet výhradně ženy, ale nebezpečná je pouze pro muže. Jak si přála mít syna a teď ho sama zahubila..
Ode dne, kdy lékaři oznámili carevičův stav, se stala země pro Alexandru peklem.
Neviděla nic, ignorovala okolí. Existovala pro ní jediná věc, a to byl syn. Sháněla po Evropě všemožné doktory, zaříkávače a zaklínače, aby jejímu sluníčku pomohli. Každou noc prosila Boha o odpuštění a zázrak. Bolest se stupňovala k hysterii. Nevyrovnanost a labilita byla slabá slova. Alix byla nemocná, velmi nemocná. Dokázala mluvit jen o Alexejovi, trávila s ním každou minutu, nespala a nejedla, dokud neomdlela.
Roku 1907 přivedla chlapcova nemoc ke dvoru Grigorije Jefimoviče Rasputina. Rodák ze Sibiře, který si celý život užíval se ženami a alkoholem; a zároveň zázračný mnich a léčitel. Byl mnich, svatý muž, což pro zbožnou carevnu zaručovalo, že toto je ten pravý, který jejího Aljošku zachrání. Svou dojemnou péčí a působivými metodami léčby (nejčastěji se hovoří o hypnotizaci) vládnoucí dvojici očaroval. Zdálo se, že jeho metody fungují, následníkovi bylo lépe. Alexandra mu nemohla slovy vyjádřit svou vděčnost. Zvala ho na plesy a často s ním debatovala o všem, co se kde v říši šustlo. Rasputinův pohled, jímž prý každého pohlédl "na dno duše", a jakási nepochopitelná přitažlivost ho zavály do carevniny náruče. Pomohl jí ovládat své tělo a zbavit se dlouhodobých depresí.
Alixinu chválu zaznamenal i panovník, i jemu se mnich zalíbil. Úžasné putování ze zapomenuté vesničky započalo. Najednou tu byl někdo, komu se bylo možno se vším svěřit a poradit se. Důvěra dosáhla nepředstavitelných rozměrů. Sibiřský zázrak ovládal celou říši. Tu se zmínil Alix, že by tato reforma mohla počkat nebo tato záležitost vyřešit následovně, a už panovnice běžela do Mikulášova pokoje, sdělila mu Rasputinovy myšlenky, manžel souhlasil a bylo.
V roce 1912 odjela carská rodina na návštěvu do blízkého Polska.. Alexej se těžce zranil, okamžitě zavolali Rasputina. Podařilo se mu zastavit krvácení a po několika měsících léčby byl následník opět v pořádku.
Grigorij Rasputin.. Alkoholik.. Léčitel..
Roku 1913 oslavili Romanovci tři sta let vlády ve státě. Konaly se velké oslavy a vypadalo, že by se situace mohla zásluhou liberálního prostředí vylepšit. Budovaly se továrny a průmysl pomalu honil zbytek Evropy.
Následující rok určil vývoj Rusi jiným směrem. Definitivně odepsal báťušku cara.
Šťastný život v náručí své milované překazila Mikuláši II. první světová válka..
28. června 1914, Sarajevo.. Gavrilo Princip spáchal atentát na následníka trůnu Habsburské monarchie Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Rakousko-Uhersko hbitě sebralo hozenou rukavici a vyhlásilo 28. července válku Srbsku, Německo jako velký spojenec se okamžitě přidalo. Když Srby podpořili Rusové, vyhlásili jim Němci 1. srpna válku, o dva dny později Francii. Anglie vstoupila mezi válčící státy 4. srpna vypovězením války Německu.
Evropa se zmítala v bojích jako vlajka ve větru, otevřely se fronty na Balkáně, v Turecku, Itálii, na východě i na západě, na moři..
Rusko vstupuje do války na straně Dohody, mobilizaci vláda vyhlásila 30. července. Na východní frontě se četná, ale nepříliš dobře vybavená armáda střetla s vojsky Rakouska-Uherska, které Mikulášovi vyhlásilo válku 6. srpna, a Německa. Car jako vrchní velitel odjíždí na frontu za svými vojáky, během jeho nepřítomnosti vládla carevna Alexandra konzultující všechny problémy s Rasputinem.
30. prosince 1916 došla carským příbuzným trpělivost. Rasputin byl všude, každého sledoval svým plamenným pohledem. Člen Dumy Vladimir Puriškevič se domluvil s knížetem Felixem Jusupovem (manželem dcery Alexandra III. Xenie) a společně zosnovali vraždu. Do vína a moučníku nasypali dávku cyankáli, která měla podle ujištění zabít minimálně pět zdravých lidí. Rasputin vypil víno, uplynulo pár desítek minut a vrazi napjatě čekali, kdy sebou praští o podlahu. Po půl hodině po sobě několikrát mrkli. Mnich stále žil a nejevil žádné známky otravy. Zděšený Jusupov vyběhl do patra, popadl pistoli a sešel v klidu dolů, kde na nic netušícího Rasputina čtyřikrát vystřelil. Dvě kulky zasáhly srdce. Mnich padl na zem, vrazi si oddechli. Zbývalo ho odklidit, když v tom se oba málem zhroutili. Rádoby mrtvý Rasputin se pokoušel vstát.. Přiklekli k němu a dobili ho pěstmi. Zohavené tělo hodili do řeky Něvy. Našlo se až za tři dny. Oficiální příčinou smrti bylo utopení, rány si měl způsobil o rozlámané kry.
Není přesně prokázáno, že by byl tento mnich tak odolný a dokázal všechny pokusy o vraždu přežít. Nicméně každý tvrdí, že to tak bylo.
Jakmile přinesli Alix strašlivou zprávu o smrti milovaného Rasputina, její zdravotní stav se opět rapidně zhoršil. Vrátily se deprese, migrény a celková tělesná únava. Nařídila, aby jeho tělo pohřbili v Carském selu, odkud bylo po Únorové revoluci přeneseno. Carevna se ustavičně bála. Nevěděla, co bude se synem, když její věrný lékař zemřel; obávala se o život manžela na frontě, odkud dennodenně přicházely zprávy o vysokém počtu raněných nebo zajatých vojáků. Téměř celá ruská elita zůstala ležet na bojišti..
Neúspěchem v první světové války si car nad sebou podepsal konečný rozsudek smrti. Kořínky revoluce, nyní hluboko zakořeněné v duších všech Rusů, vyrostly. K čemu byl zemi car, který neumí vládnout, nebojuje s vojáky do své smrti a neumí zemi vést..
Mikuláš za všechny problémy samozřejmě nemohl, sečetly se výsledky staletí samoděržavného panování a výsledkem byla chudoba, hlad a bída. V Rusku stále platil juliánský kalendář, proto se převrat jmenuje Únorový, v Evropě bylo právě 15. března, kdy vypukla vzpoura národa. K moci se dostala liberálně-demokratická strana, již vedl menševický kníže Georgij Georgijevič Lvov. Zřizuje se Prozatímní vláda, carská rodina byla uvězněna v Carském sele.
Když Mikuláš podepsal bezpodmínečnou abdikaci, vykřikla zoufalá Alix:"Bože, zachraň Rusko!"Bolševici vedení Vladimirem Leninem se s nastávající situací nespokojili, přáli si větší zapojení lidu. Tajně naplánovali nový převrat. V létě roku 1917 se zasloužili o převoz Mikulášových blízkých do vyhnanství na Sibiř. Ubytovali je ve městě Tobolsk.
Slabá carevna den za dnem strádala, nebyla schopná chodit a musela se pohybovat na kolečkovém křesle. Nezvládala ani péči o Alexeje, v níž ji musela vystřídat ochotná Taťána a nahradila carevičovi matku. Vždy se carevna domnívala, že alespoň chudí ji obdivují a nedovolí si jí cokoli udělat. Mýlila se, zjišťovala ke své hrůze. Právě národ, kterému si přála být matkou, ji odsoudil k potupnému vězení..
7. listopadu 1917 (v gregoriánském kalendáři) zahajuje Lenin svůj sen. V rámci Velké říjnové socialistické revoluce zatýká vedení tehdejší vlády, obsazuje Zimní palác a získává kontrolu nad městem. Vlna násilí zaplavila celou Rus. Proti Rudému impériu vystupují jednotky nazývané bělogvardějci- Bílá garda. V jejích řadách se časem objevují i čeští legionáři.
Lenin nařizuje převést rodinu z Tobolska, vybírá si pro tento účel město Jekatěrinburg. Zde je zavřeli v domě průmyslníka Nikolaje Ipaťjeva. Na sibiřské poměry bylo toto sídlo přímo luxusní, zahrnovalo i koupelnu s velkou vanou.. V tomto domě se psala poslední kapitola Alexandřina života, mohla by se jmenovat "Ztracená žena". Ani samotní vojáci v ní nepoznávali ženu ověšenou kožešinami a šňůrami perel z portrétů. Viděli jen zlomenou bytost, již všichni zradili. Bledou, hubenou s obličejem plným vrásek. Třásly se jí ruce, téměř nejedla. Pila černý čaj a předčítala tenkým hlasem z Bible. Víru, že by její děti zachránili, ztratila.
Alexandra Fjodorovna
Lenin mezitím podepisuje smrtící rozkaz, k městu se blížily oddíly bělogvardějců. Nesmí získat nejcennějšího vězně. Musí zemřít.
V noci 17. července roku 1918 poslali carskou rodinu do suterénu. Namluvili jim, že se jedná o nevinné fotografování. Rozestavěli židle, posadili na ni cara s Alexejem v náručí a na druhou omdlévající Alix. Před nimi se objevují vojáci. Jakov Jurovskij předčítá rozkaz. Mikuláš náhle vykřikl:"Cože?", nemohl uvěřit, že by dokázali zabít děti.. Chtěl vstát a promluvit s ním, když Jurovskij vystřelil. Zasáhl cara přesně. Carevna nebrečela, neměla sílu. Natáhla ruku, aby se pokřižovala.. Uklidňující pocit při znamení kříže jí také sebrali. Zastřelili ji jako druhou.
Sklátila se ze židle v kaluži krve. Už neslyšela křičet milé dcery a synka opakujícího "Tati, tatínku.."; neviděla, jak její nejdražší mlátí bajonety..
Poté, co čekisté skončili, naházeli bezvládná těla na korbu auta a odvezli je za město, kde jim poleptali tváře kyselinou, aby je nálezci nepoznali, a těla zapálili. Pohřbili je do hromadného hrobu nedaleko dřevěného mostku.
Alexandře Fjodorovně bylo šestačtyřicet let.
Když o deset dní později Bílí dobyli Jekatěrinburg, pátrali po carových osudech. Ustanovili řídící komisi v čele s místním rodákem Sokolovem, ale nic nenašli. Nalezli přezku z údajného carova opasku a prst, který měl patřit Alexandře. V suterénu objevili vytrhané dlaždice a stěny plné krvavých šmouh. Víc nic.
Po osmdesáti letech byla se svým mužem pohřbena v Petrohradě a roku 2000 prohlášena pravoslavnou církví za svatou. 1. října 2008 rozhodl Nejvyšší soud Ruské federace, že rodina cara Mikuláše bude omilostněna a zbavena titulu nepřítel lidu. Mluvčí soudu prohlásil, že byli nespravedlivě pronásledováni a jejich jména by měla být očištěna..
Snad se tímto Alexandra Fjodorovna dočkala toho, co si vždy přála. Lásky a úcty ruského národa. Mohla spočinout vedle svého Nickyho v klidu a míru.
Příběh poslední ruské carevny není povídkou o inteligentní, vzdělané a oblíbené panovnici; připomíná spíše tragédii nevyrovnané, sentimentální ženy nadevše milující rodinu, zemi a Boha. Vše, co učinila, dělala pro jejich dobro.
Tak až se bude někdy mluvit o posledních Romanovcích, snad si na ni vzpomenete..
