Historie této bitvy je spojená s rokem 1967, kdy izraelské letectvo provedlo překvapivý úder na egyptská letiště na počátku Šesti denní války.
Samozřejmou odpovědí arabských států a především Egypta bylo vybudování PVO se sovětskými raketovými systémy, aby mohli účinně čelit budoucím průnikům IAF do jejich vzdušného prostoru.
V Opotřebovávací válce v letech 1967-1970 IAF ztratila díky těmto systémům 22 letadel, z kterých si 21 připsal Egypt, ale stále tento systém nefungoval na 100%. Potřeboval další 3 roky, aby dokázal že je plně bojeschopný. Což egyptský systém dokázal v průběhu tří týdenní říjnové války v roce 1973. V tomto období se egyptskému PVO podařilo raketovými systémy SAM (surface-air missile) SA-2 Guideline, SA-3 Goa a SA-6 Gainful, doplněnými ZSU-23-4 Shilka, sestřelit 40 izraelských letadel v prvních 48hodinách bojů, což představovalo 14% nasazených letadel. Naproti tomu jenom 5 izraelských letadel bylo sestřeleno ve vzdušných soubojích v průběhu celého konfliktu.
Tento úspěch a ztráty američanů ve Vietnamu, vnesli rozruch do života leteckých expertů, kteří již viděli konec letadel na moderním bojišti.
Je třeba říct, že Izrael nebyl v roce 1973 připraven na prolomení raketové obrany. Jeho doktrína vycházela ze zkušeností v 6-ti denní válce, ve které rakety SAM nehrály roly. Až po tomto, dalo by se říci debaklu, v Říjnové válce změnili izraelci doktrínu a zanesli do ní jako jeden z úkolů – neutralizovat PVO systém. Na základě tohoto dodatku mělo být IAF schopno neutralizovat, jakýkoliv PVO systém nepřítele k čemuž potřebovala samozřejmě novou výbavu na které se začalo horečně pracovat ve spolupráci s americkými kolegy. K otestování výsledku jejich úsilí a nové doktríny mohlo dojít už v roce 1981, kdy IAF sestřelilo dva syrské vrtulníky, které se přiblížily ke křesťanským bojovníkům, kterým IAF poskytovalo letecké krytí u městečka Zahle v Libanonu.
3 F-4 Phantom nad jižním Libanonem
Po tomto incidentu syrská armáda rozmístila 3 baterie SA-6 Gainful do libanonského údolí El Beka’a. To pro izraelce znamenalo porušení dvoustranné “tiché” dohody o přítomnosti syrských jednotek v Libanonu a ohrožení, pro izraelce důležitého, leteckého průzkumu. Ačkoli se Izrael snažil jak demostrací síly, tak diplomaticky zastrašit syrskou stranu, PVO systémy zůstávaly nadále v Libanonu.
Jak na ně?
Celý další rok IAF provádělo intenzívní letecký průzkum údolí a podle jeho výsledků si zřídilo v Negevské poušti výcvikový proctor, na kterém pilně trénovalo varianty útoku. V průběhu tohoto roku také došlo k vytvoření operačního plánu na invazi do jižního Libanonu s úkolem zabránit nájezdům a ostřelování severního Izraele palestinským hnutím za osvobození Palestiny(PLO), při kterých od července 1981 až do června 1982 zemřelo 25 a bylo zraněno 250 izraelců.
3.června 1982, po nezdařeném atentátu na izraelského velvyslance v Londýně, se Izraelské vedení rozhoupalo k provedení Operace - Peace for Galilee, jejímž úkolem bylo zlikvidovat infrastrukturu a základny PLO v jižním Libanonu a neutralizovat hrozbu dělostřeleckých přepadů z tohoto území. I když po zahájení operace izraelská strana proklamovala, že se chce vyhnout všem nepříjemnostem se Sýrií, Damašek reagoval posílením PVO v údolí na 19 PVO baterii a roymístěním pozemních jednotek v tomto prostoru. Ze syrské strany toto bylo chápáno jako odstrašujícá krok, na izraelské straně toto navýšení vedlo k rozhodnutí, že PVO systém v údolí musí být zlikvidován!
Jelikož IAF pilovalo útok na toto údolí poslední rok, bylo provedení likvidace těchto PVO baterií snadnou záležitostí. Dne 9.června 1982 se IAF podařilo zničit 17 z 19 baterií!! Následující den byly zlikvidovány zbylé dvě. Ale aby to IAF nemělo až tak jednoduché muselo čelit útokům syrského letectva. V těchto bojích Sýrie ztratila 35 letadel a do konce července přišla o celkem 87 letadel, bez toho aniž by se syrským pilotům podařilo sestřelit jediné izraelské letadlo!! IAF ztratilo dva vrtulníky, po jednom RF-4E, A-4 Skyhawk, které byly sestřelené SA-7 Grail bojovníků PLO.
Výsledky těchto bojů se lišily od toho, která strana je prezentovala. Syrská SANA tvrdila, že došlo k sestřelení 19 letounů IAF a že 9.června bylo sestřeleno 14 syrských letadel. 10.června ta samá agentura tvrdila, že bylo sestřeleno 6 letadel IAF a 7 syrských, ale již nepadlo ani slovo o zničení PVO baterií. Do konfliktu byl samozřejmě zapojen i SSSR, jakožto dvorní dodavatel PVO systémů, a tam se tvrdilo, že bylo sestřeleno 67 letadel IAF a to i F-15 a F-16.
Byl špatný systém nebo jeho použití?
I přes výše uvedené tvrzení, zavládl v řadách sovětských špiček neklid. Jak se postupně ukazovalo, hlavní chyba ležela v použití systému syrskou armádou. Po likvidaci systému PVO a zneschopnění letectva musel generál Mustafa Tlas oznámit prezidentu Assadovi, že “letectvo bylo přemoženo, systém PVO k ničemu a že bez letecké podpory nelze vést pozemní válku proti Izraeli”. (V SSSR začal tam kolovat vtip o tom jak syřani hlídají vzlety letadel IAF, ale už nehlídají přiblížení.)
A na potvrzení toho, že je něco špatně, vyslali sověti velitele PVO, ke kontrole toho co bylo špatně a nikde se neobjevila chvála a oslava PVO systémů, co kdyby byla chyba u nich. Po ukončení návštěvy, kdy už bylo jasno kde se stala chyba, bylo rozhodnuto, že při dodání nových systémů SA-8 Gecko a SA-9 Gaskin bude vysláno 1000 až 1500 “poradců” ze SA.
V tomto střetnutí se ukázaly jako rozhodující factor - kvalita a možnosti zbraňových systémů. Hlavně letadel a raket vzduch-vzduch. V obou případech byla převaha na straně Izraele. Na syrské straně létaly hlavně Mig-21, značný počet exportních Mig-23 a k tomu byly nasazeny i Su-20.
IAF používalo nejnovější F-15 a F-16, staré ale stále dobré F-4 a izraelské Kfiry, které byly vybaveny raketami AIM-7F Sparrow a AIM-9L Sidewinder a počítačově zaměřovaným kanónem 20mm. Největší podíl na sestřelení syrských letadel měla druhá jmenovaná raketa, Sidewinder. Jednalo se o vylepšenou verzi oproti té, která byla používána ve Vietnamu. Tato verze měla již svůj bojový křest za sebou a to ve válce o Falklandy, kde ze 27 argentinských letadel bylo celých 25 sestřeleno právě AIM-9L. Nový Sidewinder bylo možné odpalovat z jakéhokoliv směru a nejenom ze zadní polosféry. Její úspěšnost zásahu po modernizaci stoupla na 90%, z přibližně 19% ve Vietnamu. Syřani v tomhle směru byli hodně pozadu neboť používali staré rakety AA-2 Atoll.
Další plus pro Izrael bylo vylepšení velitelského a řídícího systému – C2. V této bitvě bylo totiž poprvé použito systému AWACS a to amerického Grumman E-2C Hawkeye. Systém používal radar APS 125, který mohl sledovat více jak 200 cílů a sledovat něco kolem 130 vzdušných soubojů do vzdálenosti 400km. Další součástí AWACSu byl sytém pasivního sledování ALR-59, který byl schopen zachytit signál radaru na velkou vzdálenost. Díky tomuto systému mělo IAF skvělý přehled o tom co se děje v Sýrii.
E-2C Hawkeye
Izraelci také používali F-15 jako “mini” AWACS ke zlepšení řízení vzdušných soubojů. Celý tento systém umožnil IAF navádět svoje piloty do hluchých míst syrských letadel, které měly hlásiče zaměření jenom v přední a zadní části. A tak syrští piloti umírali aniž by věděli že na ně něco letí…..
IAF pracovalo samozřejmě i na tom jak zarušit velení a spojení syrských vojsk. K dispozici mělo upravené Boeingy 707, které byly vybavené rušičkami. Tyto pracovaly v různých pásmech a nerušili vlastní spojení. Jejich činnost byla velmi účinná a podařilo se zarušit spojení pilotů SAF a vyřadit radary. Takže syrští piloti létali naslepo a byli vydáni napospas IAF.
Další výhodou, kterou měly izraelské síly k dispozici byly RPV – remotely piloted vehicle – předchůdci dnešních UAV. Izraelci je používali před invazí k průzkumu a hlavně ke zjištění pozic pozemních radarů, což se jim beze zbytku podařilo. Jakmile byl zahájen boj byly tyto RPV použity k vytváření klamných cílů na syrských radarech a přinutily je spustit zaměřovací radary raketových systémů. Ty se pak staly snadnou kořistí protiradarových raket AGM-78 Standartní ARM a AGM-45 Shrike. Dalším úkolem RPV bylo navádění vypálených raket na cíl.
AGM 45 a AGM 78
K tomuto se ještě přidala vysoká vycvičenost vojáků a jejich roční trénink v Negevské poušti a nebylo nic co by je v danou dobu zastavilo.
Izraelci předčili svoje protějšky jak po taktické stránce, tak úrovní vycviku. Nevýhodou syrských pilotů byla jejich vysoká závislost na navádění pozemními radary, která omezovala jejich iniciativu a nezávislost v bojích. Izraelci si toho byli velmi dobře vědomi a tak rušili spojení jak jen to šlo. Po bojích izraelci prohlásili, že „i kdyby syřani létali na nejlepších letadlech, tak jak létali na těch svých, tak by vždycky prohráli“!
Další pohromou, kterou si způsobili sami syřani bylo použitím jejich SAM, které byly v té době hodnoceny velmi vysoko. Podle generála Perrootse používali syřani MOBILNÍ PVO jako stacionární, radary umístili do údolí místo na kopce, protože se jim nechtělo kopat záchody. Další chybou bylo nezamaskování jednotlivých stanovišť a na místo toho používali zadýmování, což je ještě více odhalilo. Je s podivem, že země, která lpěla na sovětské doktríně, nedodržovala její základní pravidla – manévr a maskování. Jiný kraj, jiný mrav. Podle této doktríny je základem dobrého použití SAM systémů – střídání palebných pozic, provádění léček a rozmístění klamných stanovišť.
Co si z této bitvy vzaly USA, potažmo NATO?
Nejdůležitější věc, kterou si USA vzali k srdci bylo maximální využití prostředků elektronického boje, ve kterém musí stále o krok dopředu před nepřítelem, tedy VS, jejíž raketová a letecká výzbroj byla na vzestupu.
Jaká byla úroveň REB a její použití ve vojscích NATO a VS?
Dalším poučením byla nová izraelská doktrína z roku 1971, která spojila letectvo, s vrtulníkovým letectvem a PVO. Pro američany z toho plynulo poučení v tom směru, že u nich jsou tyto složky samostatné a každá má svojí vlastní doktrínu, která se nezaobírá tím co se děje vedle a také se úkoly jednotlivých složek překrývaly.
Na druhou stranu je fakt, že IDF je podstatně menší armáda a tak tento systém funguje.
Američani byli velmi potěšeni, že jimi dodaná letadla a výzbroj si v rukou izraelců vedla tak dobře. Nutno poznamenat, že hlavně letadla byla dost modifikovaná pro potřeby IAF. E-2C AWACS byl speciálně modifikován firmou Elta. Další věc, kterou je nutno připomenout, že SAF byla vybavena exportními verzemi Mig-23 a Mig-21, takže US a jeho NATO spojenci nemohli vyvozovat jakékoliv závěry o stavu letadel VS, a spíš museli počítat s tím, že budou čelit tomu nejlepšímu co bylo k dispozici a budoucím letadlům jako Mig-29, Su-27 a Mig-31.
Ohledně nevycvičenosti a taktické úrovni syrských pilotů, se nedalo předpokládat, že sovětští piloti a piloti VS na tom budou tak špatně. Výhodou izraelských pilotů byla také účast v předcházejících bojových konfliktech a tuto zkušenost nemělo na takovéto úrovni žádné letectvo v NATO a VS. Početní výhoda, která byla na straně izraelců 3:2, nebyla u NATO uskutečnitelná.
Kolik letadel bylo v té době k dispozici na obou stranách?
Jaké typy a jak kvalitní byli?
Jak na tom byly letecké rakety?
Jak na tom byli piloti obou stran s výcvikem?
Nepočítám nasazení pilotů SA v Afghánistánu.
Další výhoda IAF – několika letý letecký průzkum prostoru jižního Libanonu. S touto výhodou USA ani NATO také nemohlo počítat neboť se neprováděly žádné průzkumné lety nad Československem ani NDR. K tomu se přidalo rozmístění nových systémů SA-10 Grumble, SA-11 Gadfly, SA-12 Gladiator a SA-13 Gopher, které bylo těžké zarušit, byly přesnější, mobilnější a byly v rukou lidí, kteří věděli jak je používat.
Bylo tomu opravdu tak? Jsou posledně jmenované systémy opravdu tak dobré? Kolik jich bylo u vojsk?
