Německé námořnictvo se nacházelo v žalostném stavu. Početní stav byl omezen počtem 1500 důstojníků a 13500 poddůstojníků a námořníků. Tady se však vítězné státy dopustily vážné chyby. Bylo totiž stanoveno, že námořníci (samozřejmě i ostatní vojáci) musí být dobrovolníci kteří se upíší na minimálně 12 let. Tak vzniklo dokonale vycvičené profesionální jádro budoucí Kriegsmarine, muži kteří se po obnovení všeobecné branné povinnosti změnili ve skvěle proškolené instruktory a poddůstojníky.
Co se týká lodí, mohlo mít Německo pouze 6 starých řadových lodí, pro tento účel byly vybrány Braunschweig, Elsass a Hessen (třída Braunschweig 1902-1903) a Hannover, Schleswig-Holstein a Schlesien (třída Deuschland 1905-1906). Šlo o zastaralá plavidla a ani průběžná modernizace příliš nedokázala zvýšit jejich v té době již minimální bojovou hodnotu.
Tyto jednotky doplňovalo 6 malých stejně zastaralých křižníků tříd Gazelle a Bremen a po 12 torpédoborcích a torpédovkách (také staré předválečné konstrukce).
Navíc náhrada těchto plavidel byla povolena pouze když bitevní lodě a křižníky dosáhnou stáří 20 let, v případě lehkých jednotek byla tato hranice stanovena na 15 let. To bylo hodně restriktivní opatření. V té době například Japonci předpokládali u svých bitevních plavidel službu v první linii maximálně osm let a po dalších osmi letech je označovali jako zastaralé. Navíc nová německá plavidla nesměla překročit výtlak 10000 tun u bitevní lodě, 6000 tun u křižníku a 800 a 200 tun pro torpédoborce a torpédovky.
Ponorky byly zakázány úplně, jak se toto nařízení dařilo Němcům obcházet jsem stručně popsal zde.
Vedle utajeného vývoje ponorek přistoupilo německé námořnictvo i k modernizaci svého loďstva. Umožnila jim to klauzule o povolených náhradách zastaralých plavidel. A tak byl v letech 1921–1925 postaven lehký křižník Emden a v průběhu dalších pěti let tři jednotky třídy K, Königsberg, Karlsruhe a Köln. Tato plavidla však trpěla přílišnou křehkostí konstrukce, kvůli dodržení limitu 6000 tun bylo například v rozsáhlé míře použito elektrické sváření a také pancéřování bylo spíše symbolické, boční pancíř jen 40-50 mm a paluba 20 mm. Výzbroj těchto lodí tvořilo 9 děl ráže 150 mm (Emden jen 8 ), dvě dvojúčelová děla 88 mm, několik rychlopalných protiletadlových děl a 12 torpédometů (Emden 4 ). Postupně byla protiletadlová výzbroj rozšiřována.
V téže době vzniklo také 12 torpédoborců tříd Raubvogel a Raubtier (někdy se tyto lodě řadí do společné třídy Möve). Malá plavidla s výtlakem kolem 930 tun byla vyzbrojena třemi 105 mm děly a šesti torpédomety ráže 500 mm (později 533 mm). Postupně byla doplňována lehké pl. kanóny a na některých jednotkách se v průběhu války objevila děla 127 mm.
V roce 1928 konečně došlo na první těžké plavidlo. Podle nařízení mohlo Německo vlastnit loď o výtlaku 10000 tun. Šéf válečného námořnictva, admirál Zenker nechal vypracovat několik studií s různou kombinací pancíře, rychlosti a výzbroje. Nakonec se mu sešly na stole tři návrhy. První předpokládal loď s výzbrojí 4x381 nebo 6x305 a s bočním pancířem o síle 250 mm. Rychlost tohoto plavidla však byla doslova bídná, maximálně 18 uzlů. Při omezení pancíře na 200 mm u druhého projektu bylo možno se stejnou kombinací výzbroje dosáhnout rychlosti 21 uzlů. Ani to však nebylo dostačující. Pozornost však vzbudil třetí návrh. Předpokládal výzbroj 6x280 a pancéřování trupu o síle do 100 mm avšak rychlost 26 uzlů. Toto plavidlo by bylo rychlejší než tehdejší bitevní lodě a zároveň silnější než jakýkoliv běžný křižník. Britové tento typ posměšně označili jako kapesní bitevní loď zatímco Němci jako panzerschiffe, později je překvalifikovali na těžký křižník. Jediný kdo pro něj představoval smrtelné nebezpečí byly britské bitevní křižníky a později i francouzské rychlé bitevní lodě.
Vznikly tři jednotky, navzájem se lišící systémem pancéřové ochrany. Deutschland, Admiral Scheer a Admiral Graf Spee měly boční pás zeslabený až na 80 mm a výzbroj 6x280 mm, 8x150 mm, 3x88 mm (později nahrazeny třemi dvohlavňovými komplety stejné ráže a konečně v roce 1939 je nahradila ráže 105 mm)) a 8 torpédometů 533 mm. I tak byl však překročen povolený výtlak a v průběhu války bylo dosaženo hodnoty až 15900 tun maximálně.
Poslední dvě lodě stavěné podle podmínek Versaileské mírové smlouvy byly lehké křižníky Leipzig a Nürnberg (1928 – 1935), řazené často do stejné třídy i přesto, že druhá loď byla o 4,2 metru delší.
V roce 1932 připravilo námořnictvo plán rozvoje německého námořnictva. Byl rozvržen na pět let a při jeho splnění měli Němci disponovat 6 bitevními a pancéřovými loděmi, letadlovou lodí, 6 křižníky, 36 torpédoborci, 16 ponorkami a několika desítkami lehkých plavidel. Zatím to byl pouze plán, ale již ten porušoval versaileskou smlouvu.
O rok později se dostal k moci Adolf Hitler a obnova námořnictva se rozběhla naplno. Admirál Raeder se přestal ohlížet na všechna omezení a s oficiálním pověřením vlády zahájil vyzbrojování.
V červnu 1935 byla s Brity podepsána smlouva týkající se mimo jiné i procentuálního poměru Kriegsmarine a Royal Navy a tento akt uvolnil Němcům ruce. Už se nemuseli ohlížet na ustanovení Wersaileské mírové smlouvy. Stavba pancéřových lodí byla ukončena a v roce 1935 byla zahájena stavba dvou jednotek třídy Scharnhorst. Tyto bitevní lodě již měly standartní výtlak přes 31500 tun, jejich výzbroj tvořilo 9 děl ráže 280 mm a dvanáct děl 150 mm. Původně plánovaná 380 mm děla nebyla včas dokončena a tak byla prozatím použita modifikovaná děla a věže třídy Deutschland. V roce 1936 byla zahájena stavba vrcholných německých konstrukcí, bitevních lodí Bismarck a Tirpitz vyzbrojených osmi děly ráže 380 mm dvanácti 150 mm kanóny, šestnácti 105 mm protiletadlovými děly a cca třiceti malorážními automaty. Obě byly dokončeny až po vypuknutí války. Všechny čtyři lodě představovaly ve své době technologickou špičku.
Od roku 1935 (od podpisu anglo-německé námořní smlouvy) probíhaly projektové práce na první dvojici letadlových lodí. Stavba první byla zahájena 28.12 1936 a o dva roky později 8.12.1938 ji pod jménem Graf Zeppelin spustili na vodu. Nikdy se ji však nepodařilo dokončit, dílem i kvůli neshodám mezi Kriegsmarine a Luftwaffe a druhá jednotka (Petr Strasser ??) nebyla ani spuštěna. Stavba dalších dvou lodí C a D nepřekročila stádium projektových příprav. Stejně dopadly i plány na konverzi parníků Europa, Gneisenau, Hansa a Potsdam a křižníků Seydlitz a De Grasse na letadlové lodě.
Byly vypracovány plány těžkých křižníků třídy Admiral Hipper (neoficiálně se na nich pracovalo už několik let). Vznikla velká plavidla překračující povolený výtlak 10000 tun o cca 50%, v průběhu války se například Prinz Eugen dostal až na 19000 tun. Vzhledem k velikosti však byla jejich výzbroj spíše podprůměrná, pouze osm děl ráže 203 mm doplněných dvanácti dvojúčelovými 105 mm děly a asi dvaceti malorážními kanóny.
Z menších plavidel je potřeba zmínit se ještě stručně o torpédoborcích. Dříve zmiňované třídy Raubvogel a Raubtier byly po několika letech služby zařazeny mezi torpédovky. Plnohodnotné torpédoborce začali Němci budovat až po roce 1934. První tři třídy (celkem 22 jednotek – Z1 až Z22 byly předány mezi lety 1935 – 38. Jejich plný výtlak se pohyboval kolem 2500 tun a výzbroj tvořilo pět 127 mm děl, osm 533 mm torpédometů a kolem 10 malorážních kanónů.
Další trochu větší plavidla používala jako hlavní ráži 150 mm děla, později se Němci vrátili opět k ráži 127 mm.
Mimo to Němci postavili nebo ukořistili velké množství malých eskortních plavidel, minolovek, minonosek a motorových torpédových člunů. Ponorkám se budu věnovat v samostatném článku.
V roce 1938 představil admirál Raeder dvě představy dalšího rozvoje loďstva.
Jedna, výrazně levnější, se opírala o ponorky, pomocné křižníky a obrněné lodě a předpokládala od počátku totální válku proti britským námořním komunikacím. Druhá se naopak vyvinula do známého plánu Z. Mělo vzniknout vyvážené loďstvo schopné postavit se Royal Navy. Hitler se nadchl pro druhou variantu a v lednu 1939 rozhodl, že má být realizována do šesti let. Zároveň vůdce Raedrovi slíbil, že před rokem 1945 není plánována válka s Velkou Británií.
Plán Z byl velmi ambiciózní, v roce 1945 – 46 měla mít Kriegsmarine 10 bitevních lodí vyzbrojených děly 380 – 406 mm (výhledově se počítalo i s bitevními loděmi o výtlaku 140000 tum vyzbrojených 20'' děly), 12 obrněných lodí po 20000 tunách (tyto později zrušeny a nahrazeny třemi bitevními křižníky s 380 mm děly) 6 letadlových lodí, 5 – 6 letadlových křižníků (lehké let. lodě s klasickými dělovými věžemi na přídi), 5 těžkých 16 lehkých a cca.20 tzv výzvědných křižníků, přibližně 160 torpédoborců a torpédovek, kolem 250 ponorek a kolem tří stovek malých plavidel.
Schválení tohoto plánu možná zachránilo Brity. Válka vypukla už v roce 1939 a automaticky jeho realizaci ukončila. Z jeho programu se podařilo dokončit jen několik desítek lehkých plavidel, všechna ostatní rozestavěná byla sešrotována. Pokud by v roce 1938 soustředili Němci všechny dostupné prostředky na rozvoj ponorkového loďstva, mohli mít krátce po vypuknutí války mnohem více než těch skutečných 57 podmořských člunů.
A jen bůh ví, jak by to vypadalo s britským námořním obchodem a se schopností Britů ustát neomezenou ponorkovou válku.
Použitá literatura:
Erich Raeder – Mein Leben
Karl Dönitz – Zehn jahre und zwanzig Tage
Ivan Hrbek , Jaroslav Hrbek – Salvy nad vlnami
I.Pejčoch, Z.Novák, T.hájek – Válečné lodě 4
Internet:
http://www.bismarck-class.dk/
http://www.german-navy.de/kriegsmarine/index.html
