I.díl. Italský fašismus. Č 9.
Díl I.
Část 9.
Ještě než Benito Mussolini stanul na vrcholu moci, čekala ho jedna těžká zkouška.
V červenci 1921 se novým premiérem Itálie stává Ivanoe Bonomi, který byl sice poslancem zvoleným za „Národní blok“, ale přátelsky nakloněn Mussolinimu nebyl. To přesto, že mu Squadristé (tak se běžně začalo fašistickým oddílům říkat) k moci pomohli. Bonomi proti této „občanské guerille“ – Squadristům nechá zasáhnout státní moc.
Ve městě Sarzana se postavilo 9 karabiníků a 3 vojáci proti 500 ozbrojeným fašistům. Jeden ze Squadristů vystřelil, karabiníci a vojáci vystřelili také. Na zemi zůstalo ležet 10 „černých košil“. Ostatní čenokošiláci byli tak překvapeni, že se na odpor nezmohli a začali utíkat. Na utíkající Squadristy se vrhlo obyvatelstvo města a fasci měli dalších 18 mrtvých.
Benito Mussolini protestoval v Parlamentu tak, že hovořil o tom, že se „takto“ nemůže postupovat proti fašistickému hnutí, které sice přehnaně, ale energicky vystoupilo na obranu státu!
A pak přímo mimo mísu, k překvapení všech, začal hovořit o spolupráci se socialisty a lidovci. O tom začal přesvědčovat i své spolustraníky fašisty. Jediným s kým fašisté nebudou spolupracovat jsou komunisté, s těmi mohou fašisté jen bojovat. K překvapení všech pokračoval, že fašismus ani nepraktikuje antiklerikalismus, a že jsou fašisté dokonce pro spolupráci s Vatikánem!
To řekl on, zapřísáhlý ateista!
Obrátil se dokonce na odbory s tím, že Konfederace CGL nemusí být pro fašisty opozicí, když se odloučí od Socialistické strany. Kdyby v té době neřekl, že fašisté mají „republikánské sklony“, čímž zarýpal do monarchie, vypadalo by to, že vznikla nová strana, která chce se všemi spolupracovat - mimo komunistů.
Mussolini jasně taktizoval a sledoval tím několik cílů – chtěl se přiblížit k hlavním politickým stranám a zároveň chtěl získat na svou stranu podnikatelské kruhy. Pro své nejbližší pak vysvětloval, že chce touto taktikou rozdělit nepřítele, aby ho mohl lépe zničit.
Zdánlivě se mu to podařilo.
Po jednáních byla dne 3. srpna 1921 podepsaná „Mírová smlouva“ mezi fašisty, socialisty, za vydatného přispění předsedy Parlamentu Enrica de Nicoly a zástupců odborového svazu CGL. Touto dohodou se zúčastněné strany zavazují, že se budou vzájemně respektovat a že ukončí násilné akce. Socialisté dokonce zruší své ozbrojené jednotky „arditi del popolo“.
Mussolini se moc dlouho neradoval.
Radost mu zkazili jeho vlastní lidé Squadristi – místní velitelé, jako Bottai v Římě, Italo Balbo v Ravenně, Grandi v Bologni a Farinacci v Cremoně, tedy všichni budoucí nejvyšší pohlaváři fašistické strany. Všichni se na Mussoliniho sesypali, že je příliš měkký, že je zrazuje a odmítli mu poslušnost. Ale tu poslušnost oni stejně nikdy neměli. Mussolini se bránil, ale odpovědí jeho spolustraníků bylo - ještě větší násilí.
Začala velká roztržka ve fašistickém hnutí. Když Mussolini neuspěl po dobrém, vysvětlováním své taktiky, přešel k výhrůžkám do vlastních řad. Fašisté ho však neposlouchali.
Mladý ambiciózní advokát, ředitel fašistického deníku Assalto – Dino Grandi svolal na 16. srpna 1921 do Bologně, shromáždění nespokojených fasci z Emilia Romagna.
Nejvíce se na shromáždění hovořilo o tom zrádci Mussolinim. Největší rozjitření nastalo, když Grandi vědomě připomněl, že Benito Mussolini nezrazuje poprvé, ale zradu již prokázal při fiumských záležitostech (fiumské nešpory), kdy zradil básníka Annunzia. Tehdy mnoho fasci nesouhlasilo s „Mírovou smlouvou“, kterou vytvořil tehdy premiér Giolitti.
Celé dlouhé měsíce se snažil Mussolini dostat fašistické hnutí pod kontrolu a podřídit si jednotlivé náčelníky měst. Brzy však zjistil, že je v koncích. Oznámil svou rezignaci a řekl, že se stává prostým bojovníkem milánského svazu. Když se Mussolinimu zdálo, že stoupá, byl tady náhle pád.
Grandi a ostatní pohlaváři na to čekali. Fasci ještě zvýšili své násilnosti (podle statistiky bylo od vzniku fasci do 1. září 1921 v Itálii zabito 166 levicových činitelů a stoupenců a 500 jich bylo zraněno. Fašisté také zničili 726 různých budov.).
Dokonce v září 1921 jeden z fašistických předáků, markýz Compagni z Florencie, poslal předsedovi vlády Bonomimu telegram, kde oznamoval, že se necítí být vázán dohodou z 3. srpna 1921.
Fasci začínají dál ukazovat co dokáží. Vynutí si snížení cen zemědělských výrobků o 50%. Dne 12. září vtáhne 3 000 „černých košil“ v čele s Dinem Grandim, Italem Balbem a Leandrem Arpinatim do Raveny. V té době také jeden squadrista zavraždí v Mola di Bari socialistického poslance Giuseppe di Vagno.
Teprve tehdy Benito Mussolini pochopil, že nemůže plout proti proudu a otočí. Začal psát o tom, že nemůže být mír dokud se fašistům bude říkat, že jsou zákeřní vrazi. Začal se přiklánět k tomu, že cesta k moci vede přes násilí. Nevzdal se sice parlamentní cesty, ale připojil se k proudu násilí.
Jedinou cestu, jak si všechny své odpůrce ve fašistickém hnutí podrobit, viděl v přeměně fašistického hnutí, v politickou stranu.
Tím, že by fašistické hnutí bylo stranou, by dosáhl hned několika věcí. Chtěl fašisty sjednotit, vtisknout jim organizační strukturu, naučit je uznávat hierarchii a na druhé straně chtěl být šéfem politické strany, se kterým je nutno počítat a bez něhož se ve straně nic nepohne. Začal mluvit o disciplíně, o tom, že je fašismus třeba změnit v armádu schopnou zasáhnout a buřičským šéfům sliboval vítězství v celé zemi. Mussolini tak postupně získává své fašistické šéfy měst, zvláště když mezi nimi takticky rozlišuje a využívá jejich slabostí i předností a zejména využívá jejich věčnou řevnivost. Venkovští velitelé, kteří ho před několika týdny svrhli ho nyní začínají opět zvedat na vrchol moci. Mussolini obratně využívá vlny násilí a vyhoupne se znovu do čela.
Krize ve fašistickém hnutí je pro tuto chvíli zažehnána.
Ovšem program, který nyní Benito Mussolini připravuje už nemá skoro nic společného s tím, co navrhl v březnu 1919, v domě č. 9 na náměstí San Sepolero, kdy se fasci zrodilo, nyní jsou to nové cíle, cituji:
„Budeme vždy pro stát, když se ukáže jako strážce, obránce a propagátor národních tradic, národního cítění, vůle národa; když bude schopný vnutit za každou cenu svou autoritu. Zastoupíme stát pokaždé, když se ukáže neschopným čelit a porazit příčiny a nositele vnitřního rozkladu principu národní jednoty. Postavíme se proti státu, kdyby měl padnout do rukou těch, kteří jej ohrožují a útočí na život země.“
V době těžké situace v Itálii se tyto myšlenky líbí podnikatelům, středním vrstvám i dělníkům, neboť jich hodně touží konečně po klidu a tohle se jeví, jako záruka klidu v Itálii.
Fašistický sjezd svolaný do Říma na 7. listopad 1921 všechny teze Mussoliniho potvrdí. Na tomto sjezdu je hlavním bodem programu založení fašistické strany.
Tři dny tady jedná 15 000 delegátů, kteří zastupují 320 000 členů sdružených do 2 200 fasci.
Na sjezdu Mussolini uzavře s vůdci opozice dohodu o tom, že smlouva se socialisty nepřichází v úvahu. Mussolini musí ustoupit, aby nebyl svržen úplně.
Dokladem „usmíření“ je to, že se obejme s Dinem Grandim. Ovšem to se s ním ještě předtím pohádal o to, zda má být nová strana víc parlamentní, nebo vojenská. Mussolinimu jde v první řadě o jeho osobní moc, kdežto Grandi je spíš „idealista“, který prosazuje nový režim. Zatímco pro Mussoliniho je režim prostředkem, pro Grandiho je režim cílem. Také pro toto vše Benito Mussolini neváhá a podepíše telegram, kterým fašistický sjezd zdraví d’Annunzia. Mussolini jen dělá to, co dělala většina italských politiků – kličkuje, taktizuje, aby ze svých slabostí učinil přednosti.
Partito Nazionale Fascista – Národní fašistická strana je založena 8. listopadu 1921.
Tablo zakladatelů NFS Itálie 8. listopadu 1921.
Prvním generálním tajemníkem Fašistické strany je zvolen bývalý anarchosyndikalista a spoluzakladatel fasci z náměstí San Sepolero – Michele Bianchi.
Ve výkonném výboru je na prvém místě uveden Mussolini a na druhém Grandi. Grandi již za pár dnů uzná, že „Duce“ může být jen jeden a v rámci možností a svých názorů se podřizuje.
Benito Mussolini jako „Duce“ stane v čele Národní fašistické strany.
Za 7 dní po sjezdu vypovídá Národní fašistická strana smlouvu se socialisty. Je to stejně jen formální tečka za existencí dokumentu, který „černé košile“ nikdy nedodržovaly. Fašisté nikdy násilnosti nezastavili. Když je roztrhán tento poslední papír, který je morálně stavěl do špatného světla, aktivita Squadristů se ještě zvýší. Vše na pozadí hospodářských problémů Itálie, které přetrvávaly a kde stále rostla politická nespokojenost. Politická a hospodářská nespokojenost obyvatel Itálie stále roste, což je vodou na mlýn Národní fašistické strany.
Zkušenost první a druhé poloviny roku 1921 je zároveň poučením a varováním pro Benita Mussoliniho, aby postupoval tak, aby si své místo šéfa fašistické strany udržel.
