Díl první: trochu historie
Polská republika je stát ležící ve střední Evropě. Polsko hraničí s Německem na západě, s Českem a Slovenskem na jihu, Běloruskem a Ukrajinou na východě a s Litvou a Ruskem v pásmu Kaliningradské oblasti na severu. Ze severu má Polsko přístup k Baltskému moři.
Polsko je členskou zemí Evropské unie, Severoatlantické aliance (NATO) a dalších mezinárodních organizací.
Dějiny této země jsou bohaté na vojenské události i na vojenské osobnosti. Není potřeba snad příliš zmiňovat bitvu u Grunwaldu, která se odehrála 15. července 1410. Byla to bitva mezi řádem německých rytířů a polsko-litevskou koalicí, výrazně podpořenou českým vojevůdcem Janem Sokolem z Lamberka a Janem Žižkou z Trocnova. Veliteli vítězné polsko-litevské koalice byl polský král Vladislav II. Jagellonský a litevský velkokníže Vitold, zatímco řádové rytíře v bitvě vedl jejich velmistr, Ulrich von Jungingen. Jednalo se o rozhodující bitvu polsko-litevsko-teutonské války která se odehrávala v letech 1409 až 1411 a jednu z největších bitev v dějinách středověké Evropy.
Pokud jsem se dostal do historie, nesmím zapomenout na významnou polskou osobnost, kterou bezesporu je :
Jan III. Sobieski, narozený 1629 a zemřelý 1696, velký korunní hejtman a vrchní velitel vojsk Polsko-litevské unie a od roku 1674 polský král . Je historiky považován za posledního z velkých polských králů a jednoho z největších bojovníků proti Tureckému nebezpečí. V roce 1683 přitáhl v čele spojených polsko-litevsko-německo-rakouských jednotek na pomoc Turky obležené Vídni a dne 12. září 1683 rozdrtil podstatně silnější turecká vojska vedená pašou Karou Mustafou, čímž zastavil turecký postup do nitra Evropy. Tato bitva by si zcela jistě zasloužila samotný článek na Palbu a možná se ho někdo ujme.
Během první světové války po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem bylo na tomto území zřízeno autonomní Království polské jako stát pod patronátem Centrálních mocností.
Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností. Nezávislost si udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. Jde o tvrdou porážku Rudé armády a zejména Buďonného 1. jízdní armády pod Varšavou. Druhá polská republika byla ustavena jako parlamentní demokracie, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní; ozývalo se volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl převrat a zavedl vojenskou diktaturu. Před vypuknutím druhé světové války měl velký vliv na chování Polska na mezinárodní aréně ministr zahraničí Józef Beck. Mimo jiné prosadil , že po podpisu Mnichovské dohody zaměřené proti naší zemi Polsko obsadilo části našeho území a tak se stalo dalším státem který se podílel na likvidaci naší státnosti.
Na počátku druhé světové války v roce 1939 bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Německem jako aktem vyhlášené a realizované regulérní války sovětským svazem pak na základě tajných dodatků Sovětsko – německé smlouvy ze srpna 1939. Během války bylo Polsko těžce zasaženo na lidském potenciálu a byla velmi významně poničena jeho infrastruktura. Nejznámější je určitě zničení Varšavy po Varšavském povstání a je bohužel zřejmé, že jeho území se stalo hlavním prostorem pro organizované vyvražďování židovského obyvatelstva z celé Evropy. Po válce SSSR většinu svého původního záboru anektoval a Polsko bylo naopak rozšířeno o nová území až po hranici s Německem na Nise a Odře.
Polští vojáci všech druhů zbraní bojovali po boku spojenců i Rudé armády na většině druhoválečných front. Polští piloti bojovali stejně jako naši letci a letci dalších států v RAF a mají velký podíl na tom, že RAF vyhrála svoji osudovou Bitvu o Anglii. Vojáci generála Andersona bojovali na Středním východě a byli jednou z obětí čelních útoků na Monte Casino v Itálii. Polští výsadkáři generála Sosabovského byli nasazeni na pomoc poražené 1.výsadkové britské divizi u holandského města Arnhem a stejně jako tato divize po urputném boji byli poraženi. Po boku vojáků Rudé armády bojovali polské pěší i tankové svazky už od operace Bagration a nakonec byli mezi těmi, kdo bojovali v berlínských ulicích.
Po celou dobu války proti okupačním jednotkám i vlastním kolaborantům nekompromisně bojovala Armija Krajowa řízená vládou generála Sikorského z Londýna a menší ale stejně výkonná Armija Ludowa řízená Moskvy. Polsko se stalo dějištěm dvou vojenských vystoupení, která jsou jedinečná svou beznadějnou statečností i osudovými následky pro povstalce a celou zemi. Šlo o dvě Varšavská povstání.
19.dubna tohoto roku uplyne už 66 let od chvíle, kdy v roce 1943 ve Varšavském ghettu vypuklo židovské povstání. Historikové, a nejen ti polští, hodnotí tento čin, ač v konečném důsledku neúspěšný, jako jeden z důležitých momentů 2.světové války. Němci se poprvé setkali s tím, že Židé, které chtěli vyhladit, nejdou na smrt jako beránci vedení na porážku, ale že se dokážou postavit na odpor. Varšavské povstání bylo potlačeno 16.května 1943. Padlo v něm asi 1000 židovských povstalců se zbraní v ruce a asi 30 000 ostatních lidí, příslušníků národa určeného k vyhlazení. Jeden z povstalců řekl svému příteli před tím než padl větu, která se zachovala v jeho deníku a zveřejnil ji ve své knize britský autor Gilbert.
„Bojujeme, aby po nás zůstaly alespoň tři řádky v učebnicích dějepisu”.
Myslím si, že toho nakonec dokázali mnohem více
O rok později v roce 1944 když byla Rudá armáda na konci července na dohled a dostřel od Varšavy, chtěli z ní Němci udělat hlavní opěrný bod své obrany. Mobilizovali proto asi 100 000 Varšavanů k opevňovacím pracím. Netušili však, že Armija Krajowa chystá svůj odboj - splnění tohoto příkazu by jí znemožnilo další aktivity, a proto jej Poláci ignorovali. Reakce Němců se dala předvídat a povstání muselo začít co nejdříve - stalo se tak 1. srpna 1944 kdy Varšavské povstání vypuklo.
Poláci nebyli dostatečně vyzbrojeni ale čekali, že vzhledem k postupu Rudé armády stačí vydržet nejdéle 10 dnů. Cíle povstání byly vyzrazeny hned první den a povstalci tak ztratili výhodu překvapení. Heinrich Himmler posléze nařídil zničení města a vyhlazení veškerého obyvatelstva. Rusové čekali na svých pozicích ještě další dva měsíce - pravdou zůstává, že byli oslabeni boji ve východním Polsku, ale zároveň je jasné, že pro Stalina bylo výhodné jak vyhlazení Armiji Krajowej, tak i nárůst polské nenávisti k Němcům. Díky leteckým dodávkám zbraní a léků od Spojenců sice povstání pokračovalo, nezabránilo však Němcům ve vraždění civilistů, kterých zahynulo asi 200 000.
Začátkem října se povstání vyčerpalo, ale i Němci byli oslabeni - 10 000 jich padlo, bylo 7000 nezvěstných a 9000 raněných. Byla podepsána kapitulace, ale s příslušníky Zemské armády se zacházelo jako se zajatci, podle Ženevských konvencí.
2. října 1944 podepsal generál Tadeusz Bór-Komorowski smlouvu o ukončení bojové činnosti na území Varšavy. Povstání se nezdařilo, do německého zajetí padlo 15 378 příslušníků Zemské armády. Na straně bojujících Poláků zůstalo 18 000 mrtvých a nezvěstných a 7000 těžce raněných.
Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem a bylo ustaveno v dnešních hranicích.
Velmi neblahou roli jak v polské politice tak i v polské armádě sehrál jeden sovětský maršál. Jde o velmi rozpornou osobnost Konstantina Kontantinoviče Rokossovského. Jeho život byl bohatý na zvraty a stál by za samostatný článek. Třeba se ho Ljubov ujme.
Ale je neoddiskutovatelnou pravdou, že na „žádost polských soudruhů“ ochotně přijal polské občanství a vzdal se toho sovětského. Záhy byl jmenován polským maršálem a stal se tak jediným držitelem sovětské maršálské hvězdy, který byl zároveň maršálem jiné evropské země. Kromě toho byl jmenován ministrem obrany ve své staronové vlasti. Narodil se totiž 21. prosince 1896 buď ve Varšavě nebo ve městě Velike Luki. Jeho otec byl polský šlechtic a jeho matka Ruska. Cíl jeho působení byl velmi prostý. Svojí aureolou válečného hrdiny - osvoboditele měl krýt přechod sovětských generálů do polské armády a její ovládnutí.
Nicméně Rokossovskij se v Polsku příliš populárním nestal. Mnozí mu nejspíše nezapomněli srpen 1944, kdy jeho armáda stála před Varšavou a dívala se jak tato hyne v boji a nepomohlo ani to, že polsky uměl velmi špatně. Pro většinu Poláků tak byl Stalinovým agentem. Také byl zodpovědný za faktickou stalinizaci polské armády a vznik tamních PTP.
Vrcholem všeho bylo násilné potlačení nepokojů v Poznani v roce 1956. Na Rokossovského přímý rozkaz byly nasazeny tanky proti demonstrantům a 74 civilistů bylo zabito. Tato kapitola jeho života je přímo tristní. Jak to bylo?
Po smrti stalinistického premiéra Bolesława Bieruta v roce 1956 nastalo krátké období, kdy polská společnost doufala v uskutečnění reforem. V Poznani došlo v červnu protestům dělníků, vyvolaných nedostatkem potravin a spotřebního zboží, špatnou úrovní bydlení, poklesem reálného příjmu obyvatel, vývozem zboží do Sovětského svazu a obecně špatnou ekonomickou politikou. Polská vláda nejprve odpověděla označením protestujících za skupinu provokatérů, kontrarevolucionářů a imperialistických agentů. Bezpečnostní složky zabily a zranily větší množství protestujících. Brzy ale stranické vedení pochopilo, že protesty dělníků získávají podporu v celém Polsku, a změnilo svůj postoj. Nyní protestující označovalo za poctivé dělníky s legitimními požadavky. Platy byly zvýšeny o 50% a vláda slíbila ekonomické i politické změny.
Po velkém otřesu v polské komunistické straně nový polský premiér Edward Ochab pozval v roce 1954 vyloučeného TOP komunistu a nyní čerstvě rehabilitovaného Gomułku do funkce prvního tajemníka PSDS. Gomułka si vymínil skutečnou moc k provedení reforem. Jednou z jeho podmínek byl odchod sovětského maršála Rokosovského, který nařídil ozbrojený zásah proti poznaňským dělníkům, z polského politbyra a ministerstva vnitra, s čímž Ochab souhlasil. Maršál polské armády Rokossovskij byl nekompromisně vyhoštěn, zbaven občanství a musel se vrátit do Moskvy.
Polsko a jeho armáda však zůstalo pevnou součástí Varšavské smlouvy, čemuž zcela jistě napomáhala i přítomnost sovětských divizí na polském území. Byla zde už konce II.světové války dislokována severní skupina vojsk Rudé, později Sovětské armády. Změna se začala rýsovat až v roce 1980. V tomto roce byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita, které se postupně staly důležitou politickou silou a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1989. Někdy v této době také došlo k přiznání Sovětského svazu k hromadné vraždě několika tisíc polských důstojníků v Katynském lese, což byla událost která poznamenává vztah Poláků k Sovětskému svazu a dnes Rusku ještě dnes a bude tak ještě několik generací.
Hlavní město této země se stalo místem kde vznikla na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR nová forma spolupráce mezi socialistickými státy a to vojenský pakt nazývaný Varšavská smlouva. Na palbě je k ní založeno samostatné téma ale po jediném malém článku tiše zemřelo na zapomenutí.
Polská lidová armáda byla považována za platného a významného člena koaličních sil. Bylo to dáno jejím postavením na hlavním směru boje proti potenciálnímu protivníkovi tedy státům NATO. Pravidelně se účastnila většiny spojeneckých velitelsko štábních i polních cvičení a prověrek bojové připravenosti, tedy spojenecký cvičení Varšavské smlouvy.
Pokud vím, přímo se účastnila těchto cvičení:
- Kvarteto v roce 1963
- Říjnová bouře v roce 1965
- Rodopy v roce 1967
- Odra – Nisa v roce 1969
- Bratrství ve zbrani v letech 1970 a 1980
- Štít v letech 1972, 1974 a 1976
- Družba v letech 1974, 1977 a 1982
- Družba 1982. Pokud vím později se již dalších cvičení mimo vlastní území neúčastnila.
V rámci svého začlenění do možného ofenzivního nebo branného boje na hlavním předpokládaném směru MOSKVA – VARŠAVA – BERLÍN –PAŘÍŽ nebo obráceně PAŘÍŽ – MOSKVA, byly jednotlivé armády Polské lidové armády začleněny převážně do:
PŘÍMOŘSKÉHO FRONTU, který byl tvořen:
- 1. polskou armádou
- 4. polskou armádou
- 18. gardovou armádou SSSR
- 5. leteckou armádou
Měl celkově 15 divizí – z toho jedenáct polských s celkovou údernou silou asi 3200 tanků a měl operovat nepřímořském baltickém směru. Jeho velitelství bylo utvářeno přímo z polského ministrova obrany. Další polské divize byly začleněny do:
1. ZÁPADNÍHO FRONTU, který byl tvořen
- 1. gardovou tankovou armádou SSSR
- 2. polskou armádou
- 5. armádou NDR
- 8. gardovou armádou SSSR
- 16. leteckou armádou SSSR
Tento front měl celkově 23 divizí z toho 6 polských a měl celkovou údernou sílu 5300 tanků. Měl operovat přímo z území HDR ve směru Berlín – Paříž. Jeho velitelství bylo utvářeno z Velitelství skupiny vojsk v Německu.
V minulém století se tato země a její armáda málem dočkaly toho, čeho se účastnily v roce 1968 u nás. S nástupem hnutí odborářů se dostalo Polsko do situace, kdy Nejvyšší sovět SSSR nabyl dojem, že Polsko je na odchodu ze socialistického tábora. Bylo se vší pravděpodobností rozhodnutotento proces zvrátit. Na tomto možném potlačení nástupu demokratických sil se měla podílet i naše armáda. Celá akce byla označena jako akce „KRKONOŠE“.
Hlavním cílem cvičení „KRKONOŠE“ bylo demonstrovat připravenost zúčastněných armád vstoupit na území Polska v případě, že polské vedení nepřijme opatření k potlačení tzv. protisocialistických sil. Cvičení se uskutečnilo v době od 6. do 9.12.1980. Příprava na jeho provedení byla zahájena 1. prosince poradou na Generálním štábu Sovětské armády v Moskvě, kterou řídil jeho náčelník maršál Ogarkov. Zúčastnili se jí:
- gen. Těreštěnko – 1. zástupce NŠ vrchního velení varšavské smlouvy,
- gen. Abolins – zástupce NGŠ Sovětské armády,
- gen. Blahník – náčelník GŠ naší armády,
- gen. Stechbart – velitel pozemního vojska armády NDR
- gen. Hubalowski – zástupce NGŠ polské armády.
Cvičení mělo proběhnout ve dvou částech:
Fáze 1: samostatná divizní taktická cvičení na území armád zúčastněných států v délce 5 až 6 dnů,
Fáze 2: frontové velitelsko-štábní cvičení se soustředěním vojsk na území Polska délka této etapy nebyla stanovena.
Předpokládala se účast:
- pěti až šesti divizí Sovětské armády jedné byla vyčleněna ze složení Střední skupiny vojsk v ČSSR,
- čtyř divizí Polské lidové armády,
- dvou divizí ČSLA
- jedné divize armády NDR.
Signál k zahájení 2. fáze a překročení polských hranic měl vydat sovětský generální štáb.
Za čs. stranu se na cvičení podílely 1. a 9. tanková divize, jejichž činnost řídilo velitelství Západního vojenského okruhu. Po překročení polských hranic měla 1. tanková divize směřovat do VVP Zagaň a následně do prostoru Opole, zatímco 9. tanková divize by se rozmístila na jih od Katovic.
Po návratu z Moskvy svolal genplk. Blahník dne 2. prosince shromáždění vybraných funkcionářů MNO, GŠ ČSLA, Západního i Východního vojenského okruhu, na kterém vydal pokyny pro přípravu čs. jednotek na cvičení jehož oficiálním vojensko-odborným tématem mělo být:
„uvedení vojsk do zvýšené bojové pohotovosti, přesun a zasazení do sražení s následným rozvíjením útoku do operační hloubky“.
Termín zahájení cvičení v této době ještě nebyl znám a podle informační zprávy ministra národní obrany arm. gen. Dzúra pro prezidenta republiky G. Husáka z 3. prosince se předpokládal týden na přípravu vojsk i štábů. Ve dnech 4. a 5. prosince provedla styčná skupina pod vedením zástupce velitele ZVO – náčelníka oddělení bojové přípravy genmjr. Gottwalda rekognoskaci na území Slezského vojenského okruhu. Součinnostní dohovor s 11. tankovou divizí zabezpečil náčelník štábu 1. armády genmjr. Vacek. Zajímavé je, že polská armáda bezprostřední přípravu na cvičení neprováděla a naši generálové se na území PLR pohybovali v civilním oblečení. Gen. Gottwald ve své závěrečné zprávě uvedl, že cvičení bude z polské strany chápáno jako intervence.
Zdá se že Poláci měli přece jen větší sílu pudu sebezáchovy než mi v roce 1968. Navíc viděli co se s námi stalo a byli připraveni tomu čelit.
5. prosince vydal ministr Dzúr nařízení pro velitele ZVO s úkolem „zpracovat, provést a řídit taktické cvičení dvou tankových divizí s vojsky na plných počtech“ s dobou pohotovosti k zahájení cvičení 6. prosince v 15.00.
Cvičení „KRKONOŠE“ bylo zahájeno 6. prosince v 17.00 vyhlášením bojové pohotovosti. Během noci se do sestavy hlavních sil přesunuly nejvzdálenější útvary:
- 11. motostřelecký pluk z Klatov,
- 74. motostřelecký pluk z Karlových Varů a
- 9. průzkumný prapor z Vimperka.
Přesun operační skupiny štábu ZVO z Tábora do Kuřivod ve VVP Mimoň proběhl od 7. prosince 16.00 do 8. prosince 02.00. Hlavní síly začaly stálé posádky opouštět 7. prosince v 19.00. Jako první přesun ukončila 1. tanková divize, která do 16.00 následujícího dne dosáhla určených prostorů ve VVP Mimoň. K zaujetí stanovených posádek 9. tankovou divizí ve středních a východních Čechách došlo až 8. prosince ve 23.00. V důsledku extrémního zimního počasí a nedostatečně rekognoskace pochodových os se přesun 1. tankové divize opozdil o dvě a půl hodiny a 9. tankové divize dokonce sedm hodin. Celkem bylo vyvedeno z posádek:
- 17.309 osob,
- 541 tanků,
- 261 BVP,
- 335 OT a
- 139 dělostřeleckých prostředků.
Ve vyčkávacích prostorech vojska doplňovala PHM a připravovala se k dalším přesunům. Následujícího dne, tj. 9. prosince ale ministr Dzúr nařídil cvičení ukončit. Jednotky 1. tankové divize e dostaly domů 12. prosince a 9. tanková divize o dva dny dříve.
Vojensko-odborný rozbor cvičení provedl 16. prosince velitel ZVO genplk. Veselý. Poukázal především na nepřipravenost techniky. V průběhu přesunů došlo celkem k 328 vynuceným technickým zastávkám, což se mimo jiné týkalo 80 tanků a 122 BVP/OT.
Zásadní nedostatky dále spatřoval v plánovací činnosti štábů a doplňování zásob ve vojscích v zimních podmínkách, které se v prostorech rozmístění opozdilo o 12 až 24 hodin. V průběhu cvičení došlo i k jedné mimořádné události, při níž zahynuli čtyři příslušníci 9. tankové divize.
Fakt, že nešlo o běžné divizní taktické cvičení potvrzuje i značná pozornost, která byla věnována jeho tzv. kontrarozvědnému zabezpečení, na němž se kromě kmenových příslušníků VKR pod vedením náčelníka Správy VKR ZVO plk. Navrátila podílelo i 168 agentů a 212 důvěrníků.
K další fázi nikdy nedošlo díky rozhodnutí polského generála Wojciecha Jaruzelskeho. Ten rozhodl o vyhlášení výjimečného stavu v noci z 12. na 13. prosince 1981, kdy stanul v čele Vojenské rady národní záchrany (WRON) , kterou tvořili vyšší důstojníci.
Tento krok a následný tvrdý zásah proti pozici kdy během roku a půl výjimečného stavu byly uvězněny tisíce členů Solidarity a odpor proti vyhlášení stanného práva stál život 11 lidí. Při následných "prověrkách" byly vyhozeny z práce tisíce lidí včetně 800 novinářů. Proti opozici bylo nasazeno 70 000 vojáků, 30 000 příslušníků státní bezpečnosti, 1750 tanků a 1400 obrněných transportérů.
Za toto všechno byl Wojciech Jaruzelski obžalován. Zástupci Institutu národní paměti generála Jaruzelského obvinili z komunistického převratu. Hrozí mu až osm let odnětí svobody. Generál později na svou obhajobu opakovaně prohlašoval, že jeho rozhodnutí bylo "menším zlem", jež údajně zabránilo sovětské intervenci v Polsku.
Podle historiků ale takový zásah nehrozil. Myslím si, že výš uvedený text dokazuje, že hrozil a byl pečlivě nacvičován. Já za svoji osobu mohu sdělit jen jedno. V té době jsem byl studentem na VSOŠ v Žilině. Pamatuji si vážné tváře našich velitelů. A nikdy nezapomenu jak s ke mně přitočil jakýsi Slovák a řekl mi, že bych měl co nejrychleji utéct ze školy protože bude válka, že Poláci se nedají. A já mu vůbec nerozuměl.
Tolik k první části.
Druhý díl následuje níže
