VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 20.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 20.

Mapa Vestfjordu, neoznačený ostrov je Baröy, při vjezdu do Ofotfjordu a na konci fjordu je Narvik.




Dne 10. dubna 1940 je strategické myšlení Spojenců ještě stále zamlžováno dalšími protichůdnými informacemi.
Zde u Narviku, přesněji řečeno ještě v Severním a Norském moři, je admirál Whitworth podrážděn tím, že kontrola jemu svěřených lodí je stále obcházena Admiralitou, když ta hovoří s jedním z jeho kapitánů křižníků (je jím myšlen kapitán Yates na křižníku „Penelope“).
Admirál Whitworth se naštve a Admiralitě posílá radiogram, ve kterém říká, že jeho svazu křižníků, jako celku, jsou dány 3 rozdílné úkoly a zda si to Admiralita uvědomuje, že tyto úkoly nejsou vzájemně zcela v souladu:
1) Úkolové uskupení křižníků má Němcům zabránit v úniku z Narviku.
2) Úkolové uskupení křižníků nesmí dovolit čerstvým německým silám doplout do Narviku.
3) Úkolové uskupení křižníků má zaútočit na německé síly v Narviku.

Později admirál Whitworth řekne pro historiky, cituji:
„Podle mého názoru vyžadovala situace vyjasnění.“
Admirál sir William Whitworth




pak v dané situaci Admiralitě oznamuje, že rozkazy křižníku „Penelope“ od Admirality jsou v rozporu s původně přijatým oficiálním stanoviskem, se kterým on souhlasil, že prvotním cílem je zabránit, aby se do Narviku dostaly německé posily po moři. Dále oznamuje, že jakékoliv nové ztráty lodí jeho svazu, které pravděpodobně v důsledku útoku na Narvik nastanou, mohou úplně ohrozit tento prvořadý cíl.
Ale odpověď britské Admirality je, že na svém plánu trvá a že schvaluje návrh kapitána Yatese na jeho útok na Narvik za svítání dne 12. dubna 1940.

V době kdy probíhá tato výměna korespondence mezi Admiralitou a admirálem Whitworthem, Němci v Narviku nezahálí.
My víme, že odpoledne obdržel námořní kapitán Bey z Německa rozkaz, že má vyplout na moře se všemi loďmi schopnými plavby ještě tuto noc, tedy noc z 10. dubna na 11. duben 1940.
Večer 10. dubna jsou k plavbě připraveny jen 2 německé torpédoborce a to „Erich Giese“ a „Wolfgang Zenker“. Námořní kapitán Bey tedy vyplouvá s nimi již brzy po setmění a aniž by zahlédl nepřítele propluje Ofotfjordem a Úžinami až dospěje k ostrovu Tranöy, odkud se Vestfjord otevírá do širokého ústí a dál do Severního moře. Skončila sněžná bouře a přestože převládá stále trochu tma, otevře se směrem k severu výhled, neboť je jasná polární noc.
Právě ve světle této polární noci, směrem na sever, spatří hlídky a přivolaný námořní kapitán Bey britský křižník „Penelope“ a 2 hlídkující torpédoborce. Němci Brity vidí, Britové však Němce ne. To však ani jedna strana netuší.
Při pozdější historické rekonstrukci bylo jasné, že kdyby se 2 německé torpédoborce námořního kapitána Bey držely těsně u jižního břehu, kde obrysy jejich lodí splývaly s temným pozadím pevniny, mohl Bey skoro na 100% proklouznout aniž by byl Brity odhalen.
Britové totiž zde na těchto třech lodích radar neměli, německé torpédoborce by nespatřili. Německé torpédoborce tak mohly vyvinout plnou rychlost a maximálně tedy riskovaly krátkodobý boj v noci.
Ale.
Právě v tuto dobu selže Beyova odvaha - vše je připisováno hrůze, kterou všichni němečtí námořníci včetně Beye prožili toto ráno dne 10. dubna 1940, kdy byli Brity napadeni.
Námořní kapitán Bey velí a oba torpédoborce se vrátí do Narviku!!!

Když se blíží poledne dne 11. dubna 1940 jsou další německé torpédoborce v Narviku schopné plavby. Strach a nerozhodnost kapitána Beye však pokračuje, když hlásí do Německa, že podniknout výpad a odjezd do Německa v noci 11. dubna 1940 je nemožné.
U námořního kapitána Beye to svědčí i o nedostatku podnikavosti, což jak někteří historici říkají je překvapivé u člověka, jako je kapitán Bey, který svůj dosavadní dospělý život strávil výlučně na torpédoborcích. Ví jak rychlé a pohyblivé lodě to jsou, a že úspěch těchto lodí je závislý především na odvaze a rychlosti.
Na váhavost Beye má draze doplatit celé nacistické loďstvo.

A opět si odskočme k Britům, abychom si řekli, že v jejich plánech zase dochází k dalším časovým odkladům.
Co se stalo?
Totiž u ostrova Baröy






jižně, před Úžinami před vjezdem do Ofotfjordu, hlídkuje v noci z 10. dubna 1940 skupina britských torpédoborců, kterým velí nejstarší důstojník, fregatní kapitán McCoy na torpédoborci „Bedouinu“.
Aniž o tom tato hlídka Britů ví, pozoruje je v periskopu německá ponorka U 25 a již krátce po setmění vystřelí torpéda na nic netušící cíl.
Ponorka se rychle potopí a výbuchy, které následují vedou velitele ponorky k přesvědčení, že potopil 2 britské torpédoborce.
Jenomže Britové mají štěstí.

Totiž v této době, v dubnu 1940, trpí německá torpéda dvěma vážnými poruchami (už jsme o tom jednou mluvili a tady jsou ty poruchy německých torpéd, které budou odstraněny až v pozdním létě a na podzim 1940).

První porucha je, že vlivem rozdílu mezi zemským magnetickým polem v těchto severních šířkách a v německých vodách - magnetické roznětky v bojových hlavicích torpéd nefungují správně – dochází k chybě.
Druhou poruchou je to, že byl nespolehlivý samotný mechanismus udržování hloubky torpéd.

Již během „První námořní bitvy u Narviku“ dne 10. dubna 1940 ráno propluje několik německých torpéd neškodně pod britskými torpédoborci, zatímco další torpéda plují těsně pod hladinou, jsou vidět a britské lodě se jim mohou snadno vyhnout.
V této době dochází zde na severu velice často k těmto poruchám a německé ponorky jsou tady skoro neškodné.

Když se to všechno z hlášení dozvěděl velitel německého ponorkového loďstva admirál Döenitz rozhořčen vybouchne, cituji:
„Nevěřím, že by kdy ve válečných dějinách byli muži poslány proti nepříteli s tak neúčinnou zbraní.“

Účinek torpéd vyslaných německou ponorkou U 25 se však přece jenom nějak projeví.
Totiž ta německá torpéda proplují neškodně okolo torpédoborce „Bedouin“, ale fregatní kapitán McCoy se po výbuchu domnívá, že se jeho torpédoborce ocitly uprostřed minového pole, které je ovládáno elektricky z ostrova Baröy. On totiž celou dobu fregatní kapitán McCoy viděl v dalekohledu na ostrově Baröy neobvyklou aktivitu a nedovedl si ji vysvětlit.
A tak je to fregatní kapitán McCoy, který přispěje k další nesprávné informaci směrem nahoru - pozorujme to co se stane.
Fregatní kapitán McCoy po tomto výbuchu přemýšlí co se stalo a po takovém myšlení rozhodne, že nejrozumnější je vyvézt svůj hlídkující svaz torpédoborců z této oblasti a velí odjet směrem k severu a trochu dál ve Vestfjordu. To samozřejmě znamená, že uvolní cestu právě těm dvěma německým torpédoborcům námořního kapitána Beye, o kterých jsme si říkali. Je tím jasné, že kdyby námořní kapitán Bey a jeho 2 torpédoborce „Erich Giese“ a „Wolfgang Zenger“ chtěli, mohly nepozorovaně proplout Úžinami a upalovat do Německa.
Ale pojďme dál na ten informační šum!
Kapitán McCoy nejenže odjede dál do Vesfjordu a na sever, ale svá zjištění hned hlásí svému veliteli, kapitánu Yatesovi na „Penelope“ a ještě k tomu dodá, že pobřežní obrana Norů, nebo Němců je podle jeho mínění v plné pohotovosti, takže operace podobného druhu, jako byl útok „Druhé flotily“, cituji:
„Již nemůže být úspěšně provedena.“

Jeho velitel námořní kapitán Yates tuto chybnou interpretaci McCoye přijme, neprověří, a za tepla jí naservíruje Admiralitě, když k tomu dodá, že souhlasí s McCoyovými závěry ( to je to – „již nemůže být úspěšně provedena“).
Britská Admiralita cítí, že by neměla jednat v rozporu s názory velitelů na místě, tedy na moři, ale zároveň pochybuje o správnosti této informace a z ní provedeného závěru. Sděluje proto kapitánu Yatesovi, aby přesto učinil všechna předběžná opatření pro případ, že bude útok nařízen.
Nutno říct však na závěr tohoto celého dne 10. dubna 1940, že příležitost pro Brity provést v tuto dobu rychlou vítěznou akci prostě nenávratně minula, a již se takto, v této podobě, nikdy nenaskytla (většina německých torpédoborců neschopná plavby, bez paliva, nedozbrojená a všichni Němci v šoku).

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 21.

A pronikání nepřesných informací na všechny stupně Royal Navy i 11. dubna 1940 pokračuje.
K admirálu Whitworthovi, veliteli Severní skupiny křižníků, se dostane informace od fregatního kapitána Wrighta, velitele torpédoborce „Hostile“, který kotvil v Skjeltfjordu, podle které musí křižník „Penelope“ okamžitě odjet jinam. Norská policie totiž fregatnímu kapitánu Wrightovi sdělí, že 10. dubna 1940 byla spatřena v Tennholmfjordu, což je 50 mil jižněji podél pobřeží, nějaká válečná loď. Policisté upřesňují, že s touto válečnou lodí tam prý stála i velká cisternová loď, která čekala na lodivoda, aby ji doprovodil do Narviku, a do Bodö

Pro představu kde je Narvik a kde Bodö.




a u vjezdu do Vestfjordu připlulo několik velkých transportních lodí.
Ve válce se nesmí žádná informace podcenit a prostředky průzkumu byly na počátku 2. světové války přece jenom nedostatečné – zvláště pak koordinace průzkumu a pronikání zpráv k velitelům a štábům.
A tak na základě této zprávy z topédoborce „Hostile“, dostane námořní kapitán Yates, velitel křižníku „Penelope“, časně ráno dne 11. dubna 1940 rozkaz, aby vzal na ostrově Tranöy na palubu lodivoda a spolu se dvěma svými torpédoborci zaútočil na údajné transporty u Bodö a potom se pokusil zajmout cisternovou loď v Tennholmfjordu. Admirál Whitworth pak určí jednoznačné priority, cituji:
„Útok na nepřátelské transportní lodě musí mít přednost před útokem na Narvik.“

Bohužel tady z této akce se vyklube honička za přízraky s následky.

Na ostrově Tranöy kapitán Yates lodivody nesežene a tak křižník „Penelope“ s torpédoborci „Eskimo“ a „Kimberley“ pluje k jihu, aby se ještě pokusili nalézt jiného lodivoda u Fleinvaeru, což je několik mil od Bodö. Kapitán Yates má rozkaz, aby plul na určené místo i kdyby lodivoda nesehnal.
A v tom byl ten kámen úrazu – ani k Bodö nedoplul.
Již v 15 hodin dne 11. dubna 1940 narazí křižník „Penelope“ na útes a dojde k takovému poškození, že je křižník jen s velkými obtížemi odvlečen torpédoborcem „Eskimo“ zpět do Skjeltfjordu.
Torpédoborec „Kimberley“ tak musí plout k Bodö sám, aby tam zjistil, že od počátku německé invaze sem připlula jen jedna jediná německá loď a tou byla zásobovací loď „Alster“. Tuto německou zásobovací loď „Alster“ dožene ještě 9. dubna 1940 britský torpédoborec „Icarus“ a zajme jí ve Vestfjordu (to pronikání důležitých informací a souvislostí prostě vázlo).

Váhavost, špatné pronikání informací, souvislosti, špatný odhad situace, to není v začátku 2. světové války jen doména Britů, ale i Němci s tím mají samozřejmě problémy.
Přímo v Narviku, jak víme, je také jeden nerozhodný velitel, a tím je námořní kapitán Bey, který v noci 11. dubna 1940 opět odmítne riskovat průlom z Narviku. Nyní 11. dubna je to již těžko omluvitelné, neboť má opravených a plavby schopných 7 z 8 torpédoborců.
Tady, dnes a skoro 69 let po těchto událostech, my dokonce víme, že mu křižník „Penelope“ ještě více uvolnil cestu k odplutí.
Samozřejmě tento fakt námořnímu kapitánu Beyovi tehdy znám není – on se obává večer 11. dubna 1940 každého bojového střetnutí.
Samozřejmě z Německa ho i tento den 11. dubna 1940 vrchní velení Kriegsmarine pobízí, aby z Narviku odplul se všemi plavby schopným torpédoborci. Aby využil špatné viditelnosti k průlomu. Je ale evidentní, že námořní kapitán Bey ztratil veškerou odvahu a rozhodnost.
Prý tehdy pesimisticky usuzoval, že vzhledem ke krátkým nocím v tomto ročním období bude nutné čekat na vhodné podmínky k plavbě ještě nějakou dobu.
Jak nás bude Nelson – Norad ve své „Druhé námořní bitvě o Narvik“ informovat, postihne německé torpédoborce v Narviku další neštěstí, které někteří historici nazývají – „Osud“.
V přístavu Narvik večer 11. dubna 1940 manévrují jediné dva nepoškozené německé torpédoborce ( ze tří) „Wolfgang Zenker“ a „Erich Köllner“. Při těchto manévrech oba německé torpédoborce najedou na břeh.
Torpédoborec „Wolfgang Zenker“ si poškodí lodní šrouby a není schopen rychlejší plavby než je 20 uzlů/hod.
Hůře dopadne německý torpédoborec „Erich Köllner“. Ten má taková poškození, že se stane úplně neschopným plavby, takže nemůže být ani řeč o tom, že by se mohl dostat zpátky do Německa. Torpédoborec „Erich Köllner“ chtěli Němci zakotvit u Taarstadtu, blíže k fjordu, kde by sloužil jako plovoucí baterie do té doby, než by byl dostatečně opraven, aby s ním bylo možno vůbec pohnout.
A Norad – Nelson nás bude informovat v úvodu k „Druhé námořní bitvě o Narvik“ a já z dalších pramenů potvrzuji, že britská Admiralita se konečně koncem dne 11. dubna 1940 rozhodne, po celkovém zvážení situace a vyšle vrchnímu veliteli Home Fleet rozkaz, aby připravil nový námořní útok na Narvik, ke kterému by použil 1 bitevní loď a jako doprovod silnou eskortu torpédoborců a celý útok na Narvik synchronizoval s náletem střemhlavých bombardérů z letadlové lodi „Furiouse“.
I u Norada – Nelsona uslyšíme, a já to kvůli mnou popisovaných souvislostech dále, také musím říci, že když neuspěl letecký útok na Trondheim pluje svaz admirála Forbese, velitele Home Fleet na sever, kde se letadla z „Furiouse“ mají pokusit o podobnou operaci, proti značně silnému německému svazu v Narviku. Admirál Forbes tehdy podle všech informací věřil, že v Narviku jsou křižníky dokonce dva.
Časně ráno 12. dubna 1940 se k Home Fleet připojí 2 bitevní křižníky, je to „Renown“ a „Repulse“, které tam poslal admirál Whitworth.
Letecký útok z letadlové lodě „Furiouse“ se uskuteční odpoledne dne 12. dubna 1940 a trpí stejnými improvizacemi, tak typickými pro britské operace na začátku války.
Britové opět neprovedou předběžný průzkum oblasti a to ani, když vlastně nemají pořádné mapy těchto oblastí, takže piloti musí spoléhat na fotokopie map, které neukazují žádné podrobnosti.
A je jasné, jak to může dopadnout…
Piloti letadel startují proti temným mrakům, které pokrývají i strmé svahy hor. Pod nimi zuří sněžná bouře, když se první peruť letadel Swordfish odlepí v 16 hodin dne 12. dubna 1940 od paluby „Furiouse“ a letí na 150 mil dlouhý let k Narviku. Letci většinou letí naslepo mezi sráznými útesy úzkých fjordů, kde se teprve dostanou do jasnějšího počasí a pak pod sebou zahlédnou přístav Narvik.
Swordfishe, tyto pomalé neohrabané dvojplošníky, nebyly nikdy zamýšleny pro střemhlavé bombardování a nyní ho mají provést.
Vletí do prudké protiletadlové palby, která k nim stoupá k obloze. Provedou otáčku a řítí se dolů, aby pak ve výšce – někteří 400, někteří 100 metrů – svrhly své bomby. Nebylo divu, že tito nezkušení letci, kteří se do boje dostali poprvé den předtím v Trondheimu, ani tady v Narviku nic nezasáhnou.
Z letadlové lodě „Furiouse“ pak odstartuje půl hodiny po první vlně, druhá vlna Swordfishů. Ta dopadne mnohem hůř, neboť kvůli povětrnostním podmínkám Narvik vůbec nenajde.
Potom obě perutě přistávají na letadlové lodi „Furiouse“ až za tmy, daleko na moři. Pro všechny piloty Swordfishů je to první noční přistání na palubě letadlové lodi.
V době tohoto útoku a přistání Swordfishů zformuluje konečně admirál Forbes, velitel Home Fleet, svůj rozkaz pro své hladinové lodě na 13. dubna 1940 ráno.

V tomto rozkaze k útoku na Narvik dne 13. dubna 1940 admirál Forbes nařizuje admirálu Whitworthovi, aby přešel na bitevní loď „Warspite“ a převzal pod své velení 4 velké torpédoborce „třídy Tribal“ – „Bedouin“, „Cossack“, „Eskimo“, „Punjabi“, a 5 menších – „Hero“, „Icarus“, „Kimberley“, „Foerster“ a „Foxound“.
Tato eskadra pod velením admirála Whitwortha se shromáždí ve Vestfjordu, přibližně 100 mil od Narviku dne 13. dubna 1940 v 7 hodin 30 minut a zamíří do fjordu. Torpédoborce budou plout napřed, některé budou chránit bitevní loď „Wartspite“ a jiné poplují s nataženými paravány kvůli minovému poli, jehož existence se lze obávat!

Dne 12. dubna 1940 pak dostává z Admirality admirál Forbes ještě také zprávu, že je konečně na cestě vojenská expedice do Narviku.
První předsunutou skupinou je ½ praporu skotské gardy s armádním velitelem generálem Mackesym, která vyplula ze Scapa Flow na křižníku „Southampton“ a do oblasti Narviku má dorazit 14. dubna 1940.
Další zpráva Admirality říká, že přibližně ve stejnou dobu vyplul z Clyde křižník „Aurora“, na jehož stěžni vlaje vlajka velkoadmirála lorda z Corku a Orrery, který je jmenován námořním velitelem celé expedice. Protože nebyl určen žádný společný vrchní velitel (pozemních sil, které se mají vylodit a námořních sil, které je mají koordinovaně podporovat), má se zato, že velkoadmirál lord z Corku a Orrery je současně velitelem celé operace.
Následující den, tedy 15. dubna 1940, pak má připlout konvoj pěti transportních lodí se zbytkem gardové brigády a s další, 146. brigádou na palubě.
Jako ochrana tohoto konvoje, který je označen jako NP 1, je vyslána vrchním velitelem bitevní loď „Valiant“, bitevní křižník „Repulse“ a 3 torpédoborce.
Winston Churchill, 1. Lord Admirality optimisticky očekával, že tento vojenský svaz bude rychle dopraven do Narviku. Tedy, že využije rozbití a demoralizaci Němců, které způsobí britské námořní vítězství, vylodí se a obsadí Narvik. Dal proto celé expedici krycí název „Rupert“, což bylo podle odvážného vůdce jezdectva v anglické občanské válce.
Winston Churchill tehdy nemohl ještě tušit, částečně ani ovlivnit (například společné velení – určovala vláda - a také neovlivnil odvahu jednotlivých zodpovědných velitelů) zmatky, které v Norsku nastanou.
Celá Admiralita netušila, co taková zámořská vojenská expedice v této 2. světové válce znamená. Netušila, že expedici nelze provést tak rychle, nyní, když ji předtím, kdy byla vhodná doba, nejprve vyslala, pak zastavila, rozpustila a rozptýlila (mluvili jsme o tom 6., 7., 8. dubna 1940).

Ale tehdy 12. dubna 1940 panuje v námořních kruzích Velké Británie velká naděje, že po zničení německých námořních sil v Ofotfjordu velmi rychle pak padne Narvik – jak tehdy říkali „jako zralá švestka“ – do klína vyloděným britským vojákům.
Podobné naděje však nesdílí ministerstvo války a jím jmenovaný velitel generálmajor P. J. Mackesy. K jeho směrnicím je připojena rukou psaná poznámka generála Ironsida, náčelníka imperiálního generálního štábu, která obsahuje tyto věty, cituji:
„Budete snad mít příležitost využít námořní akce a měl by jste tak učinit, jestliže budete moci. Smělost se vyžaduje (tak zněl klíčový výraz jeho rozkazů). Neočekáváme však, že se vylodíte tváří v tvář nepříteli kladoucímu odpor.“
Vskutku divné poznámky!!!

Takže mezi 12. a 13. dubnem 1940, v době kdy se Whitworthův svaz připravuje k akci, která má zničit zbytek německých námořních sil na severu Norska, v Narviku, spěchají sem také 2 velitelé expedice, kteří mají Narvik dobýt. Bohužel, oba mají velmi odlišné představy o úkolu, který je čeká.
My uvidíme později, co to znamená, když není 1 velitel, když není odvaha, když není rozhodnost. Máme před sebou další těžká nedorozumění z britské strany - průvodní jev počátků 2. světové války.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 22.

Nyní se blížíme k místům, kde budu Norada – Nelsona v jeho „Druhá námořní bitva o Narvik“ opět opakovat, nebo doplňovat, protože potřebuji po skončení bitvy plynule pokračovat dál.
V jedné úvodní části „Druhá námořní bitva o Narvik“ Norad – Nelson hovoří o odposlechové službě Německa.
Již jsme zde o tom mluvili v článku 16, zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3175
že odposlechová služba Němců v oblasti Severního moře a Narviku dešifruje v dubnu 1940 více než 30% britských námořních depeší (na tom samém místě pak hovoříme, že V. B. dešifruje Enigmou německé zprávy až od 15. dubna 1940, ale neumí je využít).
Mezi dešifrovanými britskými depešemi je také velice podrobně Němci zmapováno to, že Spojenci, lépe řečeno Britové chystají na 13. dubna 1940 odpoledne mohutný útok na Narvik. Tuto zprávu odešle velení Kriegsmarine kapitánu Beyovi s tím, že útoku proti německým torpédoborcům se zúčastní bitevní lodě, torpédoborce a letadla.
Jak správně říká Norad – Nelson, chce to kapitán Bey Britům pořádně osladit a tak vydá rozkazy, které však nezkontroluje. V rozkazech Beye se říká, že se mají jeho torpédoborce rozptýlit do postraních fjordů. Chce donutit Brity, aby rozptýlili své síly, aby je mohl obklíčit, a aby svůj úspěch Britové zaplatili krví. Má to být něco podobného, jako se podařilo dne 10. dubna 1940 při „První námořní bitvě o Narvik“.
V těchto nařízeních je, že německý torpédoborec „Erich Köllner“ má být okamžitě odvlečen torpédoborcem „Hermannem Künnem“ do Taarstadtu, kde by číhal ve skrytu.
Jsou to právě hlídky na německém torpédoborci „Erich Köllner“, které doprovázel při plavbě do Taarstadtu torpédoborec „Hermann Künne“, které zahlédnou dne 13. dubna 1940 ve 13 hodin britský svaz přibližující se Úžinami, ale zbývajících 6 německých torpédoborců nemá ještě v narvickém přístavu dostatek páry pro vyplutí.
Německé torpédoborce tedy vyplouvají až po „echu“ od „Hermanna Künna“, a následném nařízení od Beye, když první vypluje „Hans Lüdemann“, za ním „Wolfgang Zenker“ a „Bern von Arnim“, „Georg Thiele“ a „Erich Giese“. Jak víme „Diether von Roeder“ není schopen plavby a zůstává na kotvě, jako stálé dělostřelecké postavení.
Nyní tedy následuje popis bitvy od Norada – Nelsona zde na Palbě:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1083
„Druhá námořní bitva o Narvik“.

Co ještě Norad – Nelson ve svém popisu historie nemá, já ještě doplním.
Tak třeba, že praktický průzkum dění a řízení palby pro celou britskou flotilu v Ofotfjordu prováděl hydroplán Swordfish, který byl katapultován z britské bitevní lodi „Warspite“.
Hydroplán Swordfish hned na začátku, již kousek dál v Ofotfjordu, ohlašuje německé rozmístění lodí a potom se pustí do průzkumu v Herjangdorfu.
Norad – Nelson tam nemá popis náletu, že je to právě tento hydroplán Swordfish, který objeví německou ponorku U 64 a provede nálet. Pilot hydroplánu Swordfish, kterým je F. R. Price provede se svým neohrabaným strojem ten nejstřemhlavější let jakého byl vůbec tento letoun schopen, a svrhne dvě 350 liber těžké protiponorkové bomby.




Německá ponorka U 64 dostane přímý zásah a během ½ minuty jde ke dnu.

Hydroplán Swordfish se pak vrací do hlavního fjordu, a je to právě včas, aby viděl německý torpédoborec „Erich Köllner“ a podal o něm zprávu na bitevní loď „Warspite“, která se pak svými 380 mm děly podílí na jeho potopení.






Ještě snad k popisu Norada – Nelsona dodám, že se v historické literatuře také říká, že zvuk výstřelu 380 mm děl „Warspite“ se odrážel a točil podél strmých břehů fjordu. Tento pekelný rachot přispíval k atmosféře, která se v Ofotfjordu a u Narviku vytvořila. Strašné otřesy z dělostřeleckých výstřelů uvolňují laviny na svazích hor a oblaka oslepujícího sněhu zahalují toto strašné bojiště ve fjordech, které Norad – Nelson popisuje.

Abychom doplnili některé další údaje, které v této bitvě Norad – Nelson nemá, přesuneme se ve svém líčení do míst, kde dojde k neobyčejnému poškození britského torpédoborce „Eskimo“ a blíže si vše vylíčíme.
V „Druhé námořní bitvě o Narvik“ od Nelsona – Norada se tak přesouváme k místům, kde britské torpédoborce „Eskimo“, „Forester“ a „Hero“ plují do Rombaksfjordu za německými torpédoborci, když nejprve svou palbou zasahují torpédoborec „Hans Lüdemann“, který dostane několik zásahů dříve, než odpálí poslední torpéda, a pak se německý torpédoborec vrací do vnitřního fjordu k „Wolfgangu Zenkerovi“ a „Bernardu von Arnim“, které se sami potápějí a jejich posádky utíkají na břeh.
Německý torpédoborec „Georg Thiele“ je hodně poškozený, hoří na přídi i na zádi, ale vystřelí svá torpéda a pak jeho velitel, který je raněn, dá rozkaz do strojovny, aby torpédoborec plnou rychlostí najel na skálu, kde se „Georg Thiele“ později převrátí a potopí.

Georg Thiele najel na skály.




V tuto dobu není žádná z britských lodí plujících do Rombaksfjordu zasažena německou dělostřelbou, ale stane se jiná věc.
Britský torpédoborec „Eskimo“, který vplul do ústí Rombaksfjordu, 5 mil od ústí, kde se zužuje průjezd na 500 metrů se potřebuje obrátit, aby vystřelil poslední torpédo.
„Eskimo“ se natočí bokem k německým torpédoborcům, aby mohl vystřelit své poslední torpédo, čímž mu zbude malé místo pro manévrování. V tu chvíli zpozorují na „Eskimu“ 3 torpéda, která vystřelil německý torpédoborec „Hans Lüdemann“. Fregatní kapitán Micklethwait se jim vyhne tím, že nařídí plnou rychlostí vpřed, hned potom nařídí přehození strojů na zpáteční chod a to právě včas, aby zabránil nárazu lodě na skálu. Za ním pluly britské torpédoborce „Forester“ a „Hero“, přímo proti dráze blížících se torpéd a nemají místo, aby se otočily. Jejich velitelé nařizují okamžitou plnou zpáteční rychlost a velice rychle plují pozpátku fjordem, čímž se jim podaří se německým torpédům vyhnout. Ovšem ona následovala ještě druhá salva čtyř torpéd z německého torpédoborce „Georg Thiel“ a to už nebylo tak snadné se vyhnout. Fregatní kapitán Micklethwait se při plavbě pozpátku drží co nejblíže břehu fjordu, ale přesto jedno z torpéd svůj cíl najde a to pod nástavbou „Eskima“.
Po mohutném výbuchu, který následoval se utrhla celá přední část lodi a zůstala viset ve změti trosek. Mezi palubami – v mezipalubí, kde čekají obsluhy pro přísun střeliva a havarijní čety, dojde k velkým ztrátám na životech. Přední pár děl torpédoborce „Eskimo“ je vyřazen z činnosti, ale ve věži „B“ na přední nástavbě dělostřelci ani na okamžik neváhají a ani neztratí hlavu.
Korvetní kapitán E. B. Tancock, velitel Foersteru, který před sebou pozoroval „Eskimo“ o tomto pak říkal, cituji:
„Obsluha věže „B“ neohroženě pokračovala ve střelbě, jako by se nic nestalo.“
S nesmírnou chladnokrevností pak na můstku řídí velitel „Eskima“ fregatní kapitán Micklethwait celý následný manévr, dokud nebyly jeho torpédové zaměřovače na cíli a jeho poslední torpéda odpálená. Teprve potom obrací fregatní kapitán své zmrzačené „Eskimo“ zádí napřed a vycouvá z fjordu. Roztržené „Eskimo“ se vyhne nebezpečnému ohybu u ústí Rombaksfjordu, ale pak už se masa trosek, která visela v místech, kde bývala příď, spolu s kotvami a řetězy sesune dolů, narazí na dno a loď se zastaví ( právě tento boj Eskima jsem chtěl popsat – jeho další osud si pak řekneme, ale Norad – Nelson již řekl, že byl odvlečen do VB a zde je fotografie Admirality).

Je to vůbec možné? Tak vypadal britský torpédoborec Eskimo po boji, když se zastavil.




„Eskimo“ pak zůstane na místě kde se zastavil, pod ochranou britských torpédoborců „Forester“ a „Punjabi“ , zatímco „Hero“, „Icarus“ a „Kimberley“ proniká dál do Rombaksfjordu.
Přibližně 1 míli, nebo 2 za Soldvikou, kde skončil německý torpédoborec „Georg Thiele“ spatří britské torpédoborce 2 německé torpédoborce, uvízlé na břehu mlčící a opuštěné. Když se námořníci podívají nahoru, vidí na cestě z údolí vedoucí do hor německé posádky torpédoborců, které utíkají do vnitrozemí. Tím tichým prvním torpédoborcem Němců je „Hans Lüdemann“, který stojí na rovném kýlu a z jehož zádi se valí kouř. Britové ze svých torpédoborců tam posílají k prozkoumání ozbrojené námořníky ve člunech. Když se Britové přiblíží, zjistí, že druhá loď v dohledu je německý torpédoborec „Wolfgang Zenker“, který se pomalu obrátil na bok, sklouzl ze skaliska a potopil se - tím odkryl pohled na třetí loď „Bernd von Arnim“, také potopenou a s přídí na břehu. Je tedy zničen celý německý svaz, který sem do Rombaksfjordu unikl.

Vraky posledních tří německých torpédoborců na konci Rombaksfjordu.




Britové se vysadí na torpédoborci „Hans Lüdemann“, vztyčí zde vlajku britského námořnictva místo nacistické a důkladně prohledají loď, aby zajistili případné dokumenty. Důkladnost Němců je však větší, britští námořníci žádné dokumenty nenajdou. Němci vše spálili. Svědčí o tom hromada zuhelnatělého papíru na můstku.
Britové chtěli „Hanse Lüdemanna“ zachránit, ale to přesahovalo tehdejší možnosti britského svazu. Jsou tedy nuceni stáhnout svou vlajku a opustit německý torpédoborec.
Britské torpédo vystřelené do boku „Hanse Lündemanna“ pak zajistí totální zničení.
Tak končí poslední z Beyových lodí, tak končí desátý torpédoborec v Narviku.
Osud všech německých torpédoborců byl totiž zpečetěn v době, kdy se námořní kapitán Bey vzdal pokusu v noci 10. i 11. dubna 1940 prorazit britskými hlídkami.
Zajímavostí je, že tento námořní kapitán Bey projde v nacistické hierarchii, při vyšetřování, po porážce lodí v Narviku - bez poskvrny.
Kdo se o 2. světovou válku zajímá víc tak ví, že tento námořní kapitán Bey je v roce 1943 povýšen na kontraadmirála, že je mu bylo svěřeno velení na bitevním křižníku „Scharnhorst“, aby pak na něm zahynul dne 26. prosince 1943, při pokusu o útok na konvoj do Murmaňska – a opět je to vinou stále stejné jeho taktiky, ale především jeho váhavosti!!!

Když skončí poslední ozvěny výbuchů, je ještě slyšet třesk lehkých polních děl, která střílejí na britský křižník „Cossack“, který leží na mělčině a pálí na Němce ze svých 120 mm děl.
V tuto dobu připluje do vnějších vod Rombaksfjordu britský křižník „Warspite“ se svým velitelem, aby svolal všechny své torpédoborce.

Přístav Narvik po „ Druhé námořní bitvě o Narvik“ – jen stěžně potopených lodí ukazují co se zde stalo.




A admirál Whitworth, velitel útoku na Narvik, přemýšlí o svém dalším tahu. Je 13. dubna 1940, pozdní odpoledne.


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata bude po skončení VII. dílu.