Rusové však potřebovali přesvědčit ostatní velmoci, že s námořní silou jejich země je třeba počítat a proto bylo nutno začít stavět i moderní bitevní lodě. Admiralitě se podařilo prosadit stavbu prvních čtyř plavidel třídy Советский Союз (pro mladší ročníky – Sovětský Svaz) na roky 1938-39 a celkem mělo být do roku 1947 postaveno minimálně 15 bitevních lodí jež měly patřit mezi nejmohutnější v této kategorii.
Ke slavnostnímu zahájení stavby první jednotky podle níž byla pojmenována celá třída došlo 31.7.1938 v Ordžonikidzeho loděnici v Leningradu. Druhou loď třídy pojmenovanou Sovětská Ukrajina začali stavět 28.11.1938 v Martího loděnici v Nikolajevu. Koncem roku 1939 (28.11. ??) začali stavět v loděnici v Molotovsku (dnešní Severodvinsk) třetí plavidlo Sovětské Rusko a ve stejné loděnici bylo na rok 1940 naplánováno zahájení stavby čtvrtého monstra které mělo nést jméno Sovětské Bělorusko. Stavba posledně jmenované lodě byla zrušena ještě před zahájením.
Podle projektu mělo jít o obrovské lodě které by se vyrovnaly tomu co ve stejné době stavěly ostatní státy. Siluetou a rozmístěním výzbroje se nápadně podobají americkým plavidlům tříd North Carolina, South Dakota a Iowa nebo japonským jednotkám Jamato a Musaši.
Pravděpodobný vzhled
Délka sovětských lodí měla být 271 (269.4 m??), šířka 38.9 a ponor 10.9 metru. Standardní výtlak měl dosahovat 59150 tun a plný byl projektován až na 65150 tun. Z těchto hodnot je jasné, že mělo jít o rozměrově jedny z největších bitevních plavidel na světě a výtlakem by je překonávaly jen japonské superbitevníky.
Také jejich pancéřová ochrana měla být ta nejlepší a nejmohutnější na světě. Boční pancéřový pás měl mít v oblasti mezi první a zadní věží děl hlavní ráže sílu 425 mm (některé zdroje uvádějí 406 mm). Celý prostor měl být vpředu a vzadu uzavřen a chráněn systémem vždy dvou pancéřových přepážek. Přední měly mít sílu 285 a 230 mm a zadní 365 a 180 mm (vždy odpředu). Horní krycí paluba měla mít sílu 25 a hlavní paluba 155 mm, pod ní byla v exponovaných místech ještě 50 mm silná střední paluba tvořící protistřepinovou ochranu. Stěny barbet děl hlavní ráže měly mít sílu 425 mm a čela dělových věží mělo chránit 495, boky a stropy až 230 mm pancíře. Protitorpédová ochrana byla řešena stejně jako u italských lodí třídy Littorio. Pod čárou ponoru se po obou bocích táhl válcový prostor využitelný jako palivová nádrž. Ten měl za úkol rozprostřít sílu výbuchu do co největšího prostoru. Jen pro zajímavost, u italských konstrukcí se tento systém příliš neosvědčil. Littorio zasažené v Tarentu třemi leteckými torpédy kleslo na dno mělkého přístavu.
Výzbroj plavidel měla odpovídat jejich velikosti. Jako primární ráže byla vybrána děla 406 mm/50 B-37 v počtu devíti kusů. Dvě třídělové věže měly být na přídi a třetí na zádi. Pomocnou výzbroj mělo tvořit 12 děl 152 mm/57 B-38 lafetovaných v celkem šesti věžích po obou bocích nástavby. Těžkou protiletadlovou výzbroj mělo podle původního projektu tvořit osm 100 mm dvojúčelových děl doplněných 24 dvojhlavňovými rychlopalnými komplety ráže 37 mm a 24 12.7 mm kulomety. Celá snížená zadní paluba měla být vyhrazena pro manipulaci s průzkumnými letouny. Dva jeřáby a dva katapulty měly zajišťovat provoz čtyř hydroplánů.
Pro pohon lodí zvolili Rusové stejný systém jako Američané u některých svých meziválečných superdreadnoughtů, turbogenerátory. A to ze stejného důvodu jako Američané u třídy Lexington, nebyli schopni zkonstruovat turbíny s požadovaným výkonem. 12 kotlů a tři soustavy turbogenerátorů a elektromotorů mohly na třech šroubech vyvinout výkon až 210000 HP (některé zdroje uvádějí hodnoty výkonu v rozsahu 164000-231000 koňských sil). Ten měl lodi umožnit dosáhnout rychlosti až 28 uzlů nebo při rychlosti 14 uzlů urazit vzdálenost 5580 mil (cca 10400 km).
Ani jedna z lodí se nedočkala spuštění, práce pokračovaly i na ruské poměry velmi pomalu. Později po přepadení nacistickým Německem se zastavily docela. Již první průzkumné lety Luftwaffe nad Leningradem odhalily rozestavěný trup obrovské bitevní lodě a při obsazení Nikolajeva v srpnu 1941 se Němci zmocnili i z cca 75% hotového trupu Sovětské Ukrajiny. Neměli však zájem na jejím dokončení a na její sešrotování a využití materiálu se jim nedostávalo prostředků. Při ústupu ji však ve „spolupráci“ s ruskými letadly a děly těžce poničili.
Trup Sovětského Svazu na snímku luftwaffe
rozestavěná Sovětská Ukrajina na snímku luftwaffe
Po válce nebylo ani pomyšlení na to, že by zdevastovaný sovětský průmysl byl schopen lodě dokončit a tak byly všechny tři jednotky rozebrány na skluzech.
Velitelstvo testovania delostrelectva) z mája 1941 mohli muničné výťahy dodávať medzi 23 až 25 nábojov za minútu, teda ekvivalent 3 rán za minútu. Rovnaká správa ale taktiež tvrdila že chyby v dizajne výťahov spôsobili počas skúšok dvakrát významné poruchy, ktoré spôsobili dlhé zdržania v dodávke munície. Na záver si treba všimnúť, že Bismarck vystrelil 91 rán počas 13 minútovej strelby počas bitky v Dánskej úžine, čo je menej ako jedna rana na delo za minútu.
