"Ruský Hamlet"
(1754 – 1801)
"Aristokratem je v Rusku ten, s kým právě hovořím a jen dokud s ním hovořím."
Pavel I.
Život Pavla Petroviče, jediného syna Kateřiny II. Veliké je jedna velká spekulace.. Jaký vlastně tento panovník byl? Fanatický, posedlý šikanou a nenávistí k carské gardě, náladový a krutý? Nebo jen nepochopený snílek a romantický hrdina, který se považoval za rytíře a přezdívalo se mu Ruský Hamlet? Existuje tolik povídaček a historek o Pavlově osobnosti, že téměř není možné poznat, kde začíná a kde končí pravda. Možná se budu v určitých částech pohybovat mimo realitu, proto v tomhle životopise nemusí být správné vůbec nic, nebo naopak všechno..
Už staří Římané přišli s citátem "Pater incertus, mater semper certa est.". Spory ohledně otcovství dané osobnosti nebyly v dějinách nic nevídaného, i Rusko si pamatuje řadu podobných případů, z nichž je právě ten Pavlův nejznámější. Když se 1. října roku 1754 v letním paláci carevny Alžběty ozval dětský pláč, bylo všem jasné, že šťastnou matkou je následníkova manželka Jekatěrina (česky Kateřina) Alexejevna - vlastním jménem Sofie Frederika Augusta Anhaltsko-Zerbtská. Jestli byl otcem skutečně její manžel Petr III. Fjodorovič (narozen jako Karel Petr Ulrich Holštýnsko-Gottorpský) není dosud jasno. O Petrovi kolovala řada pověstí, které tvrdily, že nebohý panovník neměl děti proto, že zkrátka nevěděl, co si počít s manželkou. Dvorní dáma vyslaná nedočkavou carevnou Alžbětou měla Kateřině naznačit, že vyšší zájmy si žádají dědice říše a mohou být proto porušeny manželské zásady. Z početných řad dívčiných milenců se nejvíce hovoří o gardistu Grigoriji Grigorijeviči Orlovovi případně Sergeji Vasilijeviči Saltykovi.
Navzdory zažitým pověrám se malý Pavel Petrovi neuvěřitelně podobal, ať už svým chováním, zvyklostmi či vzhledem. Pokud by se narodil carskému páru, vysvětlovalo by to carevninu zášť. Kateřina syna nesnášela a stranila se ho seč mohla, připomínal jí nenáviděného muže.
Sama netuším, která verse je správná, vyberte si tedy tu svoji a pokročme dále.
Krátce po svém narození byl na Alžbětin rozkaz chlapec odejmut z matčiny péče a několik let ji vůbec neviděl. O jeho výchovu se starala sama carevna, která byla z malého Pavla unesená. Přesto, že jí bylo přes čtyřicet let, houpala se s ním na dřevěném koni a honili se po chodbách. Poskytli mu výborné a všestranné vzdělání: naučil se mluvit plynně francouzsky, vyznal se v národní i světové historii, kultuře a všech druzích umění. Podobně jako u většiny Romanovců se u něj projevilo malířské nadání.
Dobové listiny jej označují jako pohledného a vtipného, když roku 1771 chytil tyfus, jeho pravidelné rysy se výrazně změnily. Malý Pavel opovrhoval typickým ruským úplatkářstvím a s dětmi sluhů se dělil o svoje hračky. Přál si, aby každý dostal stejně.
Jakmile se Pavel doléčil, jeho matka si uvědomila, že je načase, aby mu vybrali vhodnou manželku. Poohlédla se v mocných rodech Evropy a padla jí do oka sedmnáctiletá Vilemína Luisa Hessensko-darmstadtská. Pozvala ji do Ruska, kde ji přesvědčila k přijetí pravoslaví. Zvolili jí nové jméno Natalja Alexejevna. 29. září 1773 se konala svatba. Manželství Pavla s Nataljou trvalo jen tři roky, než milovaná žena 15. dubna 1776 zemřela při porodu. Spolu s ní zemřelo i dítě. Jejich smrt se následníka hluboce dotkla a slíbil, že už se nikdy znovu neožení, aby jí uchoval věrnost. Jenže jeho dojemný slib nebyl po chuti Kateřině. Nemohla pochopit, co si ten kluk vymýšlí. Rusko nemůže zůstat bez dědice..
Láska neláska, domluvila mu za několik týdnů novou manželku, Sofii Marii Dorotheu Augustu Luisu, princeznu württembergskou. Mezitím, co Pavel oplakával v komnatách Natašu, hodnotila carevna novou favoritku. Vysoká, statná dívka se jí zalíbila, nezdráhala se stát pravoslavnou křesťankou a ukázala se jako milá, inteligentní a schopná vést bázlivého manžela.
7. října 1776 proběhl svatební obřad, při němž württembergská princezna dostala jméno Marja Fjodorovna. Druhé manželství darovalo Rusi vytouženého následníka a vedle něj i řadu dalších potomků. Celkem se Marji Fjodorovně narodilo deset dětí:
čtyři synové: Alexander (*1777 - †1825), Konstantin (*1779 – †1831), Mikuláš (*1796 – †1855) a Michail (*1798 – †1849)
a šest dcer: Alexandra (*1783 – †1801) Jelena (*1784 – †1803), Marja (*1786 – †1859), Jekatěrina (*1788 – †1819), Olga (*1792 – †1795) a Anna (*1795 – †1865).
Marja Fjodorovna
Od okamžiku, kdy byl donucen ke sňatku s Marjou Fjodorovnou, proměnil se Pavlovi život v jeden dlouhý zlý sen. Najednou měl pocit, že všichni kolem něj pouze přemýšlejí, jak ho připravit o život. Podezíral i vlastní matku a veřejně ji obvinil z toho, že mu míchá do jídla sklo, aby mu zabránila stát se jednou ruským imperátorem.. Energická Kateřina ztělesňovala v Pavlových očích zlo. Viděl v ní osobu, která zabila jeho milovaného otce, nikdy si s ním nehrála, organizuje mu život podle svých plánů a neptá se, jak by si to představoval sám.
Strach z matky spustil řadu duševních poruch a způsobil jakousi rozštěpenost. Jestli nemohl věřit matce, komu jinému by se mohl svěřovat se svými problémy? Neustále se pohyboval v okruhu matčiných přátel, i ženu mu vybrala ona. Zdálo se mu, že ho na každém kroku pronásleduje. Paranoia a obavy ze smrti zavinily časté a nepředvídatelné změny nálad, záchvaty vzteku, podezíravost vůči celému světu a neopodstatněnou krutost. Pavel trestal své poddané, aby mu nemohli ublížit. Myslel, že když bude vystupovat jako silná osobnost, která se ničeho nebojí, nevztáhnou na něj ruku.
V soukromí si četl příběhy o středověkých rytířích a jejich ctnostech, představoval si sebe jako jednoho z nich; poté vyšel ven do společnosti a vrátil se ke své masce.
Roku 1777 se Marji Fjodorovně narodilo první dítě, syn Alexander. Za odměnu dostal Pavel od carevny území jižně od Petrohradu, s nímž mohl zacházet po svém. Nechal zde vybudovat rozsáhlou rezidenci pro carskou rodinu se zahradami a umělými jezírky, pojmenovanou Pavlovsk, kde měl větší soukromí a částečně unikl ostřížímu zraku své matky.
Po narození dalších dětí mohl Pavel s manželkou odcestovat do ciziny a mezi lety 1781 až 1782 podnikl výpravu do západní Evropy, během níž se seznámil s její kulturou a zvyklostmi. Roku 1783 mu carevna darovala komplex budov ve městečku Gatčina (asi 45 kilometrů jižně od Petrohradu) a umožnila mu zde cvičit jednotky vojáků.
Pavel miloval vše co mělo souvislost s vojenstvím, válkou a uniformami. Podobně jako jeho pravděpodobný otec Petr III. se shlédl v pruských gardách a aplikoval jejich metody do ruského prostředí. V klidu, jaký Gatčina skýtala, mohl konečně šikovat své gardisty podle tvrdé školy v Prusku. Navrhoval jim nové uniformy, pořádal přehlídky a pochodoval s nimi kolem bran paláce. Po dlouhé době se cítil volný a připadal si šťastný..
Originál Pavlovy uniformy
Carevna Kateřina II. Veliká zemřela okolo jedenácté večer 5. listopadu 1796. S její smrtí skončila jedna éra ruských dějin. Jakmile slavná panovnice vydechla naposled, začal její syn okamžitě pátrat po závěti, aby ji mohl spálit a předejít tak možným pokusům dosadit na jeho místo malého Alexandra.
6. dubna 1797 proběhla slavnostní korunovace a Rusko oslavovalo nového panovníka Pavla I., prvního a zároveň posledního cara téhož jména. Od tohoto dne zahájil Pavel své rytířské tažení proti matčině památce. Rozhodl se, že ji jednoduše vymaže z historie a bude předstírat, že nikdy neexistovala. Činil vše, s čím by jeho matka nesouhlasila, mstil se ji za své trápení..
V průběhu dubna provedl ráznou reformu následnictví a podřídil vše zásadě primogenitury (novým vládcem země se stane vždy prvorozený syn, žena by mohla nastoupit na trůn pouze tehdy, když by car neměl mužského potomka).
Carskou gardu, carevniny miláčky, podrobil čistce. S dětskou radostí je trestal za sebemenší nedokonalost na uniformě či chybičku v pochodovém rytmu. Bez milosti je posílal k pohraničním plukům a nechával bičovat. Z nejelitnějšího jízdního pluku přežili z původních 132 mužů Pavlovu očistu pouze dva.
Rakev nejdražšího otce Petra III. nechal vyzdvihnout z kláštera Alexandra Něvského (carevna Kateřina odmítla manžela pohřbít mezi ostatními příslušníky Romanovského rodu) a se všemi poctami ji uložili v Petropavlovské pevnosti. Rakev otevřeli a Pavel přinutil svou ženu a děti, aby se Petrovým ostatkům poklonili a políbili jeho lebku. Po tomto ceremoniálu se panovníkovi blízcí vydali na dlouhý pochod městem. Alexeji Orlovovi, bratru milence zesnulé carevny, který imperátora před lety uškrtil, přikázal Pavel nést celou cestu jeho korunu. Nemocný stařík Orlov však přijal jeho škodolibost s noblesou. Pětikilometrovou trasu zvládl a nedal na sobě nic znát.
Spisovatelé a umělci, kteří kritizovali Kateřininu vládu a byli posláni na Sibiř, se za vlády jejího syna mohli vrátit domů. Nejvíce si Pavel cenil Alexandra Radiščeva, jehož dílo "Cesta z Petrohradu do Moskvy" upozorňovalo na bídné postavení rolníků. Propustil rovněž řadu politických vězňů ze Šliesselburské pevnosti, jmenujme alespoň spisovatele Nikolaje Novikova nebo významného generála Tadeusze Kościuszka.
Šlechtu, označenou za dekadentní a zkorumpovanou, řádně potrestal. Aristokraty dělil do dvou kategorií: Ti první byli hodni svého postavení a odpovídali ideálů elegantního jezdce na koni (státník Fjodor Rostopčin, generál Alexej Arakčejev aj.), dostali milost. Druhá skupinka zahrnující 333 vysokých armádních důstojníků byla ze svých postů odvolána a zabavili jim veškerý majetek i nevolníky.
Nenáviděnou společnost u dvora častoval originálními zákazy. Mezi nejzajímavější patří: přísný zákaz vyslovování slov "Občan, společnost, revoluce", zákaz dovozu zahraničních knih, které měly podíl na změně módy - nesměly se nosit klobouky, dlouhé kalhoty a boty se šněrováním. Vznikl speciální oddíl vojáků kontrolující dav na ulici - kdo se protivil zákazu a odvážil se nosit klobouk, byl okamžitě uvězněn a poslán na mučení.
Za své zásluhy při šíření rytířských ctností byl car Pavel roku 1798 jmenován velmistrem řádů johanitů známých též jako Maltézští rytíři. Panovníkovi se jeho titul tak zalíbil, že nechal vystavět kolem Moskvy tři mohutné hrady podle vzoru křižáckých pevností v Palestině; dovolil johanitům po obsazení Malty pobývat v Rusku a založil v zemi novou větev jejich řádů.
Jediný problém tvořil vladařův poměr s dvorní dámou Marji Fjodorovny, Annou Petrovnou Lopuchinovou provdanou Gagarinovou. Tento vztah neodpovídal johanitské ctnosti.. Aby se mohl nadále považovat za pravého rytíře, udělil Anně Maltézský řád, přijal ji do rytířské komunity a jejich blízký vztah definoval jako snahu podělit se o všechny informace a příběhy o johanitech.
Anna Lopuchina-Gagarina
Zajímavý byl Pavlův vztah k Napoleonovi. Ruský car obdivoval schopnosti tohoto rodilého Korsičana, považoval ho za dalšího rytíře a roku 1800 mu poslal dopis. V psaní navrhoval, že si mezi sebou Rusko a Francie rozdělí svět a budou ho společně spravovat. Napoleona Pavlův list pobavil, s radostí mu přislíbil společné tažení do Indie a výzkumné expedice na Dálný východ.
Když car zjistil, že státní pokladna je prázdná, podezíral šlechtu, že peníze ukradla. Aby se jí pomstil, zavedl pro šlechtice vysoké daně a nařídil jim propouštět rolníky na svobodu. Zlepšení života nevolníků zasadilo vyšším vrstvám poslední ránu, jakou ještě mohly snést. Dvůr už měl dost vládcových nesmyslných nařízení, šikany a krutosti. Nestačilo, že přišli o většinu majetku. Ale aby osvobodili své poddané a rozdali jim půdu, to bylo opravdu moc..
Roku 1801 se sešla v petrohradských uličkách skupinka mužů, kteří přísahali, že donutí Pavla abdikovat a umožní jeho synu Alexandrovi nastoupit na trůn. Vůdčími osobnostmi spiknutí byli jmenováni carovi někdejší oblíbenci - hrabě Petr Alexejevič Pahlen a hrabě Nikita Petrovič Panin. Do intrik zapletli i váhavého careviče. Namluvili mu, že mu hrozí z otcových rukou smrt. Alexander souhlasil, ale zdůraznil, že imperátor nesmí zemřít, jen abdikovat. Gardisté slíbili a zašli si na bujarou večeři. Po řadě vypitých skleniček vína navrhl další účastník převratu, plukovník Bibikov, že by bylo mnohem výhodnější se kromě Pavla zbavit i celé jeho rodiny. Ostatní stolovníci ho nepodpořili, jedna smrt zatím bohatě stačila. Ostatně tuto myšlenku zrealizují o století později jiní..
Okolo půlnoci 11. března 1801 vtrhli spiklenci ve slavnostních uniformách s vytasenými šavlemi do carovy ložnice.. Ale postel byla prázdná a po carovi ani stopy.. Gardisty napadlo, že jejich dny jsou sečteny, panovník se určitě dozvěděl o chystaném převratu a nechá je všecky popravit..
Ve skutečnosti to bylo tak, že jakmile rozespalý Pavel uslyšel křik na chodbě, schoval se za paravan v rohu místnosti. Jeho skrýš záhy odhalil generál Leontij Bennigsen, když při obhlídce pokoje zahlédl bosé nohy velkého imperátora. Zvolal "Le voillà!", ukázal na paravan a tři gardisti vytáhli Pavla ven. Nedbali panovníkových proseb o milost nebo jenom přání poslední modlitby. Nešťastného imperátora uškrtili důstojnickým šálem a poté ho vesele bili tak, že ho během balzamování museli mnohokrát namalovat a stáhnout mu klobouk do čela, aby schovali modřiny po svém nočním reji..
Pavel I. Petrovič vládl čtyři roky a zemřel ve věku čtyřiceti šesti let.
Druhý den ráno, 12. března, jmenovali novým carem zděšeného Alexandra..
Alexander I. Pavlovič
Jméno mučednicky zavražděného Pavla se stalo legendou. Kdybyste se někdy dostali do Gatčiny a navštívili místní carskou rezidenci, ukáže vám průvodce pokoj se zatlučenými okny a zamčenými dveřmi. Podle pověstí v něm na věčné časy schovávají postel s polštáři potřísněnými jeho krví. Co je za dveřmi doopravdy nikdo netuší, dosud se nenašel nikdo, kdo by měl odvahu vejít do pokoje a vystavit se kletbě.
Vladařův duch se údajně stále toulá po gatčinských sálech, nemůže nalézt pokoje ani po smrti. Místní vyprávějí, že se objevuje vždy, když Rusko čeká osudová změna a tragické následky.
Na motivy příběhu tohoto panovníka se natočil roku 2003 film, hlavní roli ztvárnil Viktor Suchorukov. Dílo jsem neviděla, nemůžu posoudit jak odpovídá skutečnosti, ale rozhodně všem doporučuji zhlédnout drama Dmitrije Merežkovského "Smrt Pavla I.", které v současnosti hraje kupříkladu Městské divadlo Brno.
Pavlova osobnost byla natolik komplikovaná, že se nedá správně popsat. Přezdívka "Ruský Hamlet", jakou mu přiřkli moderní dějepisci, je docela výstižná. Ze všech carů Romanovské dynastie se o něm mluví nejméně, většinou každý řekne "jo, to byl ten cvok," a tím to pro něj končí. Nepřemýšlí, proč se choval tak odlišně a čím to bylo způsobeno.. Můj pokus o možné vysvětlení nemusí být vůbec správný a třeba to byl opravdu jen "cvok". Rozhodnutí nechám na vás..
