
Tímto dílem ukončím svoji minisérii článků o cizích stíhacích letounech, sloužících v době Velké vlastenecké války v řadách VVS RKKA. V této poslední části půjde o letoun, který rozděluje fandy letectví na dva tábory. Podle prvních jde o velmi dobrý stíhací letoun, podle druhých je to vlastně jednomotorový bombardér. Je docela zajímavé, že u zrodu tohoto letounu stáli konstruktéři ruského původu. Dneska je tedy na pořadu dne nějaký kratší komentář o stroji Republic P-47 Thunderbolt.
O bojovém nasazení tohoto stroje se toho mnoho nedozvíme, sověti jej nezařadili do frontových jednotek. Vlastně je k tomu nic nenutilo, sovětský letecký průmysl dokázal produkovat stíhací letouny v dostatečném množství a dovozové letouny P-39/63 vyhovovali požadavkům VVS. Zájem sovětů o tento moderní letoun byl asi hlavně zaměřen na získání moderní techniky a technologie, nicméně P-47 měl i něco, co sovětům u jejich stíhacích letounů chybělo – velký dolet a dobré vlastnosti ve výškách.
Počátek zájmu VVS o P-47 se datuje na červenec 1943, tehdy sovětský letecký atašé požádal američany o dodávku novějších stíhacích strojů, mezi jinými i o P-47. V září téhož roku se tři letouny P-47D-10-RE připravili na přelet po trase AlSibu, v polovině listopadu začala samotná cesta, zakončená až v březnu 1944 v Moskvě. Dva letouny byly testovány NII VVS a LII NKAP (výzkumné ústavy), třetí byl dán k dispozici CAGI.

Testy u NII a LII potvrdili výkony P-47 ve výškách, rovněž dolet byl na sovětské poměry vynikající. U letounu je oceňována stabilita za letu, jednoduché ovládání, prostorná kabina a bohaté vybavení včetně účinné výzbroje. Stroj mohl pilotovat průměrný pilot. Asi největší pozornost byla věnována motoru Pratt & Whitney R-2800, na sovětské poměry vynikal skvělou kvalitou výroby....
A teď nějaké zápory. Na sovětské poměru byl letoun P-47 neobratný, měl vysoké plošné zatížení křídla. Na stíhačku měl vysokou hmotnost a rozměry, špatně akceleroval a pomalu reagoval na zásahy do řízení. Jinak řečeno, VVS nemělo pro tento stroj na frontě zařazení. Zprvu zde byla možnost použít P-47 k jednotkám PVO, jeho dolet a dostup by byl pro letoun PVO ideální. Ale horší to už bylo se stoupavostí, proto byl letoun u PVO nasazen jen krátce a jeho bojové nasazení bylo asi nulové.

Nakonec byl P-47 v Sovětském svazu nejvíce používán u vojenského námořnictva, první letouny byly VVS SF (severní flotila) dodány v říjnu 1944. Po testech bylo konstatováno, že P-47 je vhodným strojem pro dálkové doprovody torpédových a bombardovacích strojů, dále pak coby útočný stroj proti PVO nepřítele a pro bombardování v horizontálním letu. Mimo Severní flotily byl P-47 nasazen i na Baltu a Černém moři.
Do Sovětského svazu bylo během války dodáno 268 strojů P-47, většina z nich jižní cestou přes Írán. 73 P-47 bylo určeno pro VVS VMF (letectvo vojenského námořnictva). Do sovětského svazu byly dodány dvě verze P-47D, jednalo se o P-47D-22 a P-47D-27-RE. Po válce byly všechny P-47 soustředěny na severu a v 50. letech byly tyto stroje sešrotovány.

Tolik o stíhacích letounech VVS z „dovozu“, je samozřejmě jasné, že mimo stíhací letouny se na východ dostaly i další letouny – bombardéry, dopravní letouny a další. Některých bylo jen pár kusů, jiných, například DB-7, bylo více jak 3400 kusů. Tyto stroje nejen že významným způsobem pomohli VVS v boji, jejich dodávka také umožnila nahlédnout sovětským technikům pod pokličku západních technologií.
Použité zdroje:
Šedivý, Dymič – Triumf a Tragedie
http://lend-lease.airforce.ru
http://wp.scn.ru/ru