(1796 – 1855)
"V Evropě musí panovník ovládat umění být hned lstivou liškou a hned zase lvem. To učil politiky generál Bonaparte. V Rusku stačí ovládat umění být lvem."
Základní poučka Mikuláše I. o vládnutí.
"Nepotřebuji vzdělané lidi, ale věrné poddané."
Heslo pro chod impéria, které pronesl Mikuláš.
"Samoděržaví – pravoslaví - národnost."
Tři pilíře Ruska..
Životopis údajně nejsamoděržavnějšího ruského panovníka
Mikuláš (Nikolaj) I. Pavlovič, třetí syn cara Pavla I. Petroviče a carevny Marji Fjodorovny (vlastním jménem Sofie Marie Dorothey Augusty Luisy, princezny Württembergské), se narodil 6. června roku 1796 v paláci ve městě Gatčina (asi 45 kilometrů jižně od Petrohradu).
Rodiče nepočítali se situací, která by přivedla Mikuláše k trůnu, a proto mu neposkytli dostatečné vzdělání. Jeho výchovu zaměřili na rozvoj vojenských schopností a dovedností. Se svým mladším bratrem Michailem si často hráli na vojáky. Mikuláš se nerad učil humanitní vědy, vyučování ho nebavilo. Vynikal v malbě obrazů, malovat ho učil slavný malíř Akimov. Ve vytváření uměleckých děl mohl projevit svůj smysl pro humor. Nejčastěji obyčejnou tužkou načrtl situace z denního života za okem paláce nebo karikatury neoblíbených členů rodiny. Jako správný voják dodržoval přesně stanovený denní režim, vstával vždy okolo sedmé hodiny ráno. Vyznával zdravý životní styl, nekouřil ani nevyhledával vodku a místo cesty kočárem chodil pěšky. Byl věrným křesťanem a navštěvoval všechny bohoslužby.
Roku 1801, když mu bylo pět let, se stal jeho otec Pavel obětí dvorského spiknutí. Jeho krutá vláda, šikana carské gardy a neočekávatelné změny nálad přiměly skupinku důstojníků, aby zosnovala plán vraždy. Zapletli do ní i Pavlova syna, careviče Alexandra. Namluvili mu, že mu hrozí z otcových rukou smrt. Alexander souhlasil, ale zdůraznil, že imperátor nesmí zemřít, jen abdikovat.. Gardisti slíbili a zašli si na bujarou večeři. Okolo půlnoci vtrhli do paláce, vedl je Pavlův oblíbenec hrabě Pahlen. Nešťastného panovníka uškrtili důstojnickým šálem a poté ho vesele bili tak, že ho během balzamování museli mnohokrát namalovat a stáhnout mu klobouk do čela, aby schovali modřiny po svém nočním reji.. Novým panovníkem jmenovali zděšeného Alexandra, budoucího vítěze Napoleonských tažení do Ruska.
Od Alexandra I. se s počátkem nového století očekávaly velké změny, ale car raději o liberálních myšlenkách jen uvažoval. Zrušil některá vojenská nařízení svého otce, uklidnil gardu očekávající novou vlnu šikany a umožnil návrat vyhnancům ze Sibiře. Roku 1802 zakládá nová ministerstva a pokračuje ve výbojích do okolních zemí: roku 1801 připojuje Gruzii, kolonizuje Aljašku a ovládá vzbouřeneckou jižní část ostrova Sachalin. Podpořil rozvoj školství a nechal zbudovat několik významných univerzit - ve Vilniusu, estonském Tartu, Kazani a Charkově. Prvních pár let se pokoušel zmírnit důsledky samoděržaví a zavést v zemi konstituční monarchii, ale brzy musel plánů s rozvojem vlastní říše zanechat. Ve Francii se zformovala Velká armáda a její vojáci byli připraveni ovládnout Evropu hnáni vpřed hlasem Napoleona.
14. prosince 1812 opustil území Ruska poslední francouzský voják, ruská armáda slavila velkolepý úspěch. Lid byl spokojený a opěvoval cara, zdálo by se, že musí být spokojený i car. Nicméně tomu tak nebylo. Alexandra zmáhala nevysvětlitelná melancholie, smutek a mlčenlivost. Uvažoval, že mu vládnutí žádnou radost nepřináší a rád by se vzdal trůnu..
Mikuláš neměl o bratrově trápení ani ponětí a roku 1814 se vypravil na dlouhou cestu po Evropě, navštívil významná města a zároveň v nich hledal vhodnou manželku. S bratrem Michailem přicestovali na sklonku roku do Berlína, kde budoucí car potkal sedmnáctiletou Frideriku Luisu Charlottu Vilemínu, nejstarší dceru pruského krále Fridricha Viléma III., do níž se okamžitě zamiloval. Princezně se velkokníže rovněž líbil, do svého deníku si napsala:"Mám ho ráda a jsem si jistá, že bych s ním byla šťastná.". Pár si spolu zajel na představení do berlínské opery a na projížďku do Potsdamu. Když Mikuláš odjížděl domů, byli snoubenci.
9. června roku 1817 přijela Charlotta s bratrem Williamem do Ruska. Mikuláš svou lásku předvedl petrohradské smetánce a rodině, s níž se brzy spřátelila. Nejtěžší pro dívku bylo přijetí pravoslavné víry, jako oddaná luteránka se zdráhala zradit víru předků, ale nakonec svolila. Vybrali jí jméno Alexandra Fjodorovna.
Alexandra Fjodorovna
V den jejích devatenáctých narozenin - 13. července téhož roku - se v kapli Zimního paláce konala velkolepá svatba. Alexandra byla ve své nové vlasti velmi šťastná a splnila svůj hlavní úkol, dát Rusi dědice, na výbornou. Celkem porodila osm dětí: čtyři syny - Alexandra (pozdějšího cara Alexandra II., narodil se roku 1818, zemřel v roce 1881), Konstantina (*1827), Mikuláše (*1831) a Michaila (*1832); a čtyři dcery - Marju (*1819), Olgu (*1822), Alexandru (*1825) a Jelizavetu (*1826).
Carevnino zdraví záhy podlomily petrohradské zimy, vlhké klima a četné porody. Přesto, že Mikuláš svou ženu miloval a vždy, když byla nemocná, u ní sedával celou noc, našel si milenku v podobě krásné měšťanky Varvary Nelidovové, s níž měl syna Alexeje. Alexandra Fjodorovna jeho aférky přehlížela, pochopila, že nemá smysl mu cokoli vymlouvat. Když se objevila v paláci nová dvorní dáma, přivítala ji s úsměvem, a když po několika měsících dvůr opouštěla, vyprovázela ji s přáním dobrého a šťastného života. Mikulášův poměr s Varvarou Nelidovovou je neznámější, ale nebyl jediný. Panovník hledal útěchu u kněžny Varvary Jakovlevové (z tohoto vztahu se narodila roku 1828 dcera Olga) i u Anny-Marie Charlotty de Rutenskiold.
Z náruče krásných žen vytrhla Mikuláše bratrova smrt. 1. prosince 1825 imperátor nečekaně umírá, přivolaní lékaři nebyli schopni určit diagnózu a do lékařské zprávy přesný důvod úmrtí nenapsali. Mezi lidem kolovaly pověsti, že Alexander nezemřel, ba naopak: utekl na Sibiř v převlečení na poustevníka a živořil mezi chudými, aby se kál ze zločinů spáchaných na otci..
Protože Alexander I. neměl žádného mužského potomka, pouze dvě dcery, které obě zemřely v dětském věku, měla koruna připadnout druhém nejstaršímu bratrovi Konstantinovi. Mikuláš vyslal posla za sourozencem do Varšavy, aby mu tuto událost oznámil a zároveň ho vyzval, aby přijel a přijal carskou korunu. Konstantinova odpověď byla jasná: za žádnou cenu se nestane vládcem Rusi, příliš se bál povstání. Vdova po Pavlu I., Marja Fjodorovna, ho prosila, aby alespoň předstoupil před lid a veřejně prohlásil, že se trůnu vzdává, Konstantin odmítl i tento návrh a umožnil spiklencům využít zmatků k provedení nového převratu známému jako Povstání děkabristů.
13. prosince Mikuláš strach překonal a splnil Alexandrovu poslední vůli. Oznámil, že přijímá povinnosti samoděržavného vládce. V kasárnách se okamžitě shromáždila skupinka intrikujících gardistů a ujednali, že po odstranění carské rodiny vyhlásí republiku. Druhý den – 14. prosince měl Mikuláš složit slavnostní přísahu. Gardisti rozhlásili, že jejich právoplatný car Konstantin byl k odmítnutí trůnu donucen, svolali vojáky Moskevského pluku, rozdali jim zbraně a vytáhli do ulic hájit zájmy svého pravého pána. Dav se uskupil na Senátním náměstí a provolával Konstantinovi slávu. Mikuláš se odhodlal k riskantnímu kroku: sám se objevil před vzbouřenci a přečetl jim Alexandrův manifest. Obyvatelé Petrohradu mu tleskali a zdálo se, že by se povstání mohlo zastavit včas a předejít zbytečnému prolévání krve. Náhle do slavnostního ticha zaduněly bubny a oddíl gardistů – granátníků se řítil na palác. Jeden z pluků, který Mikulášovi zůstal věrný, se za nového imperátora postavil. Mikuláš nasedl na koně, vydal rozkaz přesunující jeho příbuzné do bezpečí a rozjel se přímo na Senátní náměstí, kde gardisté volali:"Chceme Konstantina!".
Vyslal napřed petrohradského gubernátora Milodaroviče a mladšího bratra Michaila, aby se je pokusili uklidnit, ale dav gubernátora v mžiku ušlapal a Michail smrti unikl jen o vlásek.. Neuspěl ani metropolita a jeho bohoslužby. Moskevský pluk si vyvolil Konstantina a nechtěl se ho vzdát.. Mikuláši zbylo jediné řešení, nepomohly prosby ani mírová cesta, pomůžou zbraně. Ujal se velení dělostřelců a s myšlenkami na odplatu za smrt otce i děda zahájil útok na vzbouřené pluky..
Zvítězil, odpor byl rozmetán a děkabrističtí vůdci pozatýkáni. Mikuláš nastoupil na trůn provázen krveprolitím. Pět hlavních organizátorů nechal popravit a zbytek poslal na Sibiř do vyhnanství, degradoval je a se ztracenými hodnostmi jim odebral i výsostní práva..
Mikuláš Pavlovič
Jakmile se vypořádal s povstalci, zahájil nový panovník radikální změny ve státě. Nejprve ho napadlo, že bude nutné zařídit jakési hnutí stoprocentně oddané carovi, které bude pátrat po náznacích revolty a hlídat, aby se nikde neproletěla ani muška, pokud by o tom Mikuláš nevěděl.. Do té doby existovala jakási carova družina, která kontrolovala, co se kde děje a zdali někdo neporušuje zákony, ale nebyla nijak dobře organizována. Mikuláš, jako velký voják, byl zvyklý na kázeň a disciplínu, což požadoval i od svých poddaných. Tak vzniklo pověstné III. oddělení. Šéf III. oddělení byl vždy nějaký carův přítel a spolu s ním cenzuroval všechny knihy. Byl podřízen jen panovníkovi a pouze jemu mohl předávat své informace. Postupně dosadil své špehy na ministerstva a přímo do Zimního paláce. Skutečných pracovníků bylo kolem stovky, ale dále měli k dispozici celou ruskou armádu, kterou mohli kdykoli využít. Začali si říkat žandáři. Většinou pocházeli tito agenti z řad vyšší šlechty. Hlavním úkolem III. oddělení bylo rozmetat jakýkoli odpor nebo pokus o něj. Potrestáni nebyli lidé jen za svoje činy, ale i za pouhé hříšné myšlenky.
Nejsamoděržavnější ruský car
Poté, co III. oddělení proniklo téměř do každého domu, opřel se vladař do umělců a literátů. Nařídil, aby se mu nepletli do jeho záležitostí, zakázal kritiku vlády a nechal všechna vycházející díla cenzurovat. Cokoli, co obsahovalo nepatrný nádech dvojjazyčnosti, se označilo tečkami a příslušná místa byla vynechána. Přesto v této době Rusko zažilo nebývalý rozkvět kultury, mohla za to především díla A.I. Puškina a N. V. Gogola. V hudbě se prosazuje Michail Glinka a odvěká inspirace ve Francii přinesla do země balet.
Roku 1833 vytvořil ministr školství Sergej Semjonovič Uvarov základní heslo Mikulášovského Ruska, nesmrtelnou triádu "Samoděržaví - pravoslaví - národnost", označovanou jako tři pilíře, na nichž stojí celé impérium.
Touha rozšiřovat pravoslavnou víru výrazně ovlivnila početné židovské obyvatelstvo. Židé byli nuceni přestoupit na jinou víru, ty, kteří odmítli, přinutil car platit vysokou daň za nošení jarmulky a ostatní typické oblečení jim zakázal. Malé chlapce posílal do speciálních vojenských škol již od 12 let. Řecko-katolické náboženství, jaké vyznávají například Rusíni a někteří obyvatelé Ukrajiny či Běloruska, také potlačil a omezil jeho vliv. I pro ostatní neruské národy nastalo špatné období, menšiny Poláků, Němců a Finů musely houfně opustit zemi.
Nad otázkou zrušení nevolnictví dumal car mnohokrát. Došlo mu, že jednoho dne se ty miliony nevolníků vzbouří a potom mu už nikdo nepomůže, ale přesto nechal vše tak, jak bylo zvykem. Několik set rolníků propustil na návrh ministra pro vnitřní správu státu Pavla Dmitrijeviče Kiseljova.
Mikuláše odedávna lákal Kavkaz. Roku 1828 zahajuje tažení a posílá k vojákům svého nejstaršího syna Alexandra. Carovým snem bylo spojení již obsazeného Ázerbajdžánu, Gruzie a Arménie se severním Kavkazem. Kavkazani však nehodlali své sousedy následovat a Rusům vyhlásili svatou válku – džihád. V prvních liniích se objevují murídové, kteří věřili, že jejich duše bude spasena pouze po prolití křesťanské krve. Krutě se mstili na Mikulášových oddílech, ale ty se velmi brzy naučily s nimi jednat stejně a vypalovali jim obydlí. Když si válčící kavkazské národy vybrali za svého vůdce Šámila, sjednotily se pod záštitou islámu. Imám Šámil své muže vedl vždy sám, byl devatenáctkrát zraněn, ale dokázal bojovat s jinověrci přes dvacet let, přežil imperátora Mikuláše a stál v čele vojsk i za vlády jeho syna - Alexandra II..
V roce 1830 vypuklo v Polsku velké povstání, lid se bouřil proti útlaku ze strany Ruska a požadoval vlastní samosprávu či dokonce nezávislost. Místodržícího, carova bratra Konstantina, donutili k útěku ze země, když obsadili jeho palác. Mikuláš okamžitě řešil situaci vojensky a poslal své vojáky na Varšavu. Koncem září 1831 se oddílům generála Ivana Fjodoroviče Paskeviče zdařilo dobýt hlavní město, zlikvidovat povstalce a definitivně připojit Polsko pod ruskou nadvládu..
Malba Mikuláše z pozdějších let
Věčně nespokojení Poláci byli umlčeni. Přišel čas na řešení tzv. "východní otázky" alias Osmanské říše. V bojích mezi lety 1828- 1829 nedosáhl car žádného výsledku, roku 1833 byla uzavřena smlouva v Hünkâr İskelesi.
Mír nepřestával Mikuláše trápit, chtěl bojovat a hledal vhodné záminky pro vyhlášení války Turkům. Jedna se naskytla roku 1853, car prohlásil, že Turci utlačují křesťany žijící v Palestině a odmítají jim darovat řádná občanská práva. Osmanská říše však nehodlala svá stanoviska změnit, osudy křesťanů ji nezajímaly, čehož hbitě využil ruský panovník. Konečně mohl zahájit útok. Jeho vojáci, nejslavnější a nejlepší ruská armáda, přece nemohou prohrát..
Osmanskou říši podpořilo Rakousko a loďstvo Francie a Velké Británie vyplulo na Černé moře. Tak byla zahájena Krymská válka..
Carovi neporazitelní muži však tvrdě narazili. Během první bitvy se ukázala naprostá nedostatečnost ve výbavě armády. Protiruská koalice vyhrála v září 1854 bitvu na řece Almě, o měsíc později i boj o Balaklavu (město na jihozápadním pobřeží poloostrova Krym) a v listopadu se radovala z vítězství potřetí – po bitvě u města Inkerman. Zároveň obléhala déle než rok Sevastopol, kam vyslal vládce careviče Alexandra. Následník trůnu v obleženém městě pochopil, že jakmile důležitý přístav padne, ztratí poslední šanci válku vyhrát.. (Toto mě docela pobavilo: Následník pohovořil se zajatými Angličany a Francouzi a ptal se jich, jak jsou spokojeni s podmínkami v zajetí. Na to jeden francouzský důstojník odpověděl: "Což o to, Vaše veličenstvo, byli bychom na výsost spokojeni, kdybyste nás nedávali dohromady s Angličany.") Výsledkem carevičovy obhlídky bylo, že město se již dlouho bránit nedokáže.. Po návratu do Petrohradu otce seznámil s vývojem situace.
Mikuláš, když uslyšel pravdu, plakal. Litoval svých vojáků i své slepé víry v neporazitelnost. Najednou se mu nechtělo dál žít. Zde se dějiny trochu nemohou shodnout, jaká je vlastně pravda o jeho smrti, tak uvádím obě dvě verze.
Dle první možnosti panovník spáchal sebevraždu, když se doslechl o porážce v bitvě u města Jevpatorija. Tato verze není potvrzená, možná je to jen další povídačka o Romanovské dynastii, to dnes asi nikdo nezjistí.
Pokud bychom považovali za správnou druhou versi, platí následující: Mikuláš se nakazil chřipkou (nebo chytil zápal plic) a odmítl se léčit. Krátce před svou smrtí požehnal synovi Alexandrovi a jeho ženě Marji Alexandrovně a rozloučil se s milovanou Alexandrou. Následníkovi měl sdělit: "Nepředávám ti velení v takovém stavu, v jakém bych chtěl. Přenechávám ti spoustu trpkosti a starostí. Nic neměň! Všechno nech tak!". Poté se obrátil k ženě a řekl: "Nyní už musím zůstat sám.".
V posledních minutách života s ním zůstal jeho osobní lékař Mandt. Mikuláš se ho optal: "Bude ještě dlouho znít tato příšerná hudba?" a lékař ho ujistil, že nebude. Poté zavolali kněze, aby udělil carovi poslední pomazání a požehnal mu znamením kříže. Milované Alexandře adresoval vzkaz "Od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl, až do této poslední chvíle, jsi byla mým andělem strážným.". Jeho poslední slova byla prý: "Pane, přijmi mě v pokoji."
Bylo právě 2. března 1855, panovník zemřel ve věku 58 let. Je pohřben v Petropavlovské pevnosti v Petrohradě. Alexandra Fjodorovna vložila do rakve kříž z mozaiky v chrámu sv. Sofie v Konstantinopoli na znamení panovníkova boje za osvobozování bratrů křesťanů od turecké nadvlády.
Varvara Nelidovová po jeho smrti zešílela, několik dní se toulala po paláci a neustále opakovala slova:"Jakápak krásná noc.". Na trůn nastoupil prvorozený syn Alexander, korunovaný na Alexandra II..
Mikulášův syn Alexander
Dovětek: O Mikuláši dodnes koluje řada pověstí. Moderní historikové odsuzují jeho fanatický absolutismus. O jeho vládě napsal knihu Astolphe de Custine, francouzský markýz cestující po Evropě. Panovníka popsal jako despotu s dobrým srdcem. Možná, že je jeho dílo ovlivněno autorovou homosexualitou a tím, že jej ruský car přitahoval, ale třeba na tom něco bude.
Jinak po sobě Mikuláš zanechal studnici nápadů pro bolševiky. Použili jeho slavnou triádu, aplikovali ji do 20. století a přeměnili své impérium v jedna velká kasárna, tak, jak to panovník miloval. Dále využili jeho III. oddělení jako předlohu pro ČEKu, NKVD nebo KGB.
Příběh tohoto Romanovce bych uzavřela krátkou historkou, která ho zcela vystihuje:
Jednou navštívili technici cara s návrhem železniční trasy Moskva - Petrohrad, ale jemu se pořád něco nelíbilo. Nakonec zoufalí konstruktéři řekli, aby to car navrhl sám. A panovník vzal do ruky pravítko a tužkou narýsoval přímku spojující obě města..
