(1672 – 1725)
"Vysekal okno do Evropy.."
Alexander Sergejevič Puškin, ruský básník, o Petru I.
Petr Alexejevič, známý jako Petr I. Veliký, se narodil okolo půlnoci 9. června roku 1672 v Moskvě caru Alexeji I. Michajloviči a jeho druhé manželce Natalji Kirillovně Naryškinové. 29. června, v den svatého Petra a Pavla, byl pokřtěn v Čudském klášteře. Vybrali mu jméno Petr.
První čtyři léta svého života strávil ve společnosti matky a sestry Nataši.
Když byly Petrovi čtyři, zemřel car Alexej I., dalším panovníkem byl zvolen Fjodor, jeho nejstarší syn z prvního manželství, korunovaný na Fjodora III. (jeho matkou byla Marja Iljinična Miloslavkaja). Nový vládce přislíbil malému Petrovi ochranu a zajistil mu kvalitní vzdělání. Za hlavního vychovatele mu vybral Nikitu Mojsejeviče Zotova, který chlapce naučil správně číst a psát. Roku 1680 ovládal Petr všechny potřebné znalosti a jeho výuka skončila.
Car Alexej I. Michajlovič, otec Petra I.
Fjodor zemřel roku 1682, jeho smrt vyvolala vlnu nepokojů. Car neměl žádné děti a jeho jediný bratr Ivan trpěl duševní chorobou, jež mu neumožňovala schopně a pevně spravovat ruskou zem. Petr splňoval všechna hlavní kritéria a všeobecně vyhovoval představám o dobrém panovníkovi. Jenže se narodil až v Alexejově druhém manželství a tudíž jeho nároky na trůn nebyly tolik oprávněné jako Ivanovy. Aby se zabránilo dalšímu krveprolití, jmenovali 25. června 1682 cary oba dva malé chlapce..
Nastalých zmatků hbitě využila Fjodorova starší sestra Sofja a nechala se jmenovat regentkou. Slíbila, že bude na oba vladaře dohlížet a radit jim, ve skutečnosti plánovala státní převrat, díky němuž by se dostala k trůnu. Jedinou výraznou překážkou na její cestě k moci byl právě Petr, jehož ctižádostivost a schopnost oslovit dav jí děsily. Aby oslabila Petrovo postavení, přinutila ho i celou rodinu Naryškinů opustit Moskvu a usadit se v malé vesnici Preobraženskoje (východně od Moskvy na řece Jauza).
Sofja se domnívala, že se svého konkurenta jednou provždy zbavila a mohla se věnovat politice.
Vylepšila vztahy s Polskem dalším mírem, v roce 1689 společně s Čínou uzavřela Něrčinskou smlouvu (upravující politické a obchodní kontakty, rozdělení vlivu na Sibiři a společnou hranici) a vedla neúspěšnou válku proti krymským Tatarům, kteří chtěli ovládnout Pravobřežní Ukrajinu. Společná nenávist k Osmanské říši svedla dva odvěké konkurenty – Rusko, Polsko - dohromady a obě země vstoupily do protiturecké Svaté ligy.
Ambiciózní Petr vyrůstal daleko od všeho dění. Roku 1689 mu matka domluvila výhodný sňatek s Jevdokijí Fjodorovnou Lopuchinovou. Nevěsta nepocházela z nejvyšší vrstvy, ale její matka Ustiňja Bogdanovna Rtiščeva byla vzdálenou příbuznou slavného bojara Fjodora Rtiščeva, který za vlády Petrova otce Alexeje získal velké statky a ovlivňoval dění v zemi.
18. února roku 1690 se Jevdokiji narodilo první dítě, syn Alexej. Další dva synové Alexander (*1692) a Pavel (*1693) zemřeli krátce po svém narození. Netečná manželka Petrovi dlouho útěchu neskýtala a brzy si našel milenku - dceru německých kupců Annu Ivanovnu Mons. Jevdokije mu posílala dopisy, v nichž ho prosila, aby se k ní vrátil, ale Petr odmítl. Roku 1696 požádal manželčiny příbuzné o její umístění do kláštera, za dva roky byla Jevdokije s konečnou platností zavřena do Pokrovského ženského kláštera ve městě Suzdal. Přijala zde jméno Jelena a stala se jeptiškou. Ve svém vězení strávila dvacet let, roku 1718 ji převezli do Uspenského kláštera nedaleko Ladožského jezera. Ani zde dlouho nepobyla, několik let prožila ve vězeňské cele Šliesselburské pevnosti než jí bylo dovoleno v klidu dožít za dveřmi Novoděvičího kláštera v Moskvě, kde zemřela roku 1731.
Jevdokije Fjodorovna Lopuchina
Vraťme se nyní zase zpět do roku 1689, kdy bylo Petrovi sedmnáct let. Rozhodl se, že už má dost života v ústraní a naplánoval převrat, který mu měl umožnit svrhnout regentku Sofju Alexejevnu a nastoupit na trůn. Jeho nevlastní bratr Ivan nepředstavoval velkou překážku, neměl žádné ambice a raději volil život mimo společnost, kde by se mohl sám modlit k Bohu. Přivolaní zahraniční vyslanci ho prohlédli a oznámili, že tento mladík není schopný řádně vládnout, čímž otevřeli Petrovi cestu k trůnu. Po Ivanově smrti roku 1696 zbývalo vyřešit problém se Sofjou. Rod Naryškinů, z něhož Petr pocházel, žádal její okamžité odstoupení, ale ctižádostivá regentka se nechtěla svého místa vzdát. Teprve, když se jí zřekli i její nejbližší rádci, byla donucena odejít do Novoděvičího kláštera, aniž by formálně vstoupila do řádu. Pokusila se o převrat, ale její snahy Petr rychle zastavil a potrestal jí doživotním vězením v klášterní cele a odřízl jí od zbytku světa, nesměl s ní nikdo promluvit ani se s ní vídat kromě jediného dne v roce. Zemřela zde v roce 1704..
Petr, již zbaven všech konkurentů, se konečně stal samovládcem veškeré Rusi a mohl se naplno věnovat zbídačené zemi. Jeho plány vyvedou zemi z krize způsobené boji o moc a častými vzpourami lidu a zajistí jí místo mezi evropskými velmocemi. Rusové dodnes tohoto panovníka jako jediného cara své historie nazývají přídomkem Veliký. Stejný titul si vysloužila o několik let později i carevna Kateřina II., jinak žádný vládce už toto ocenění nezískal.
Panovník si nejprve vypracoval program, na jehož základě postupoval při rekonstrukci země. Jeho osnova vypadala asi následovně:
1. Získání opětovného přístupu k moři
2. Navázání důvěrných vazeb s vyspělým Západem
3. Zapojení Ruska do celosvětové politiky jako budoucí velmoci
4. Vlastní obnova Ruska – podpora infrastruktury; rozvoj průmyslu; změny v armádě, politických orgánech, a rozdělení země; omezení vlivu církve a šlechty aj.
Za nejdůležitější považoval bod číslo 1, jehož splnění by výrazně ulehčilo dalším povinnostem, a začal se mu věnovat jako prvnímu. Moře mohl získat na dvou místech - na jihu, kde Černé moře hlídala Osmanská říše; nebo na severu Balt, jehož břehy hájilo Švédsko.
Roku 1696 zahájil tažení proti Osmanům, v němž bojoval sám jako řadový dělostřelec. Účastnil se dobývání Azova (na řece Don), ale kromě dobytí této pevnosti ruská armáda jiného úspěchu nedosáhla. Válka byla ukončena a roku 1699 byl podepsán mír.
Petr I. Veliký
První plán selhal, ale panovník se nechtěl jen tak smířit s porážkou a rozhodl se otevřít další frontu na severu se Švédskem. Využil současných dobrých vztahů s Polskem a vytvořil koalici, zahrnující kromě těchto dvou států ještě Dánsko a Sasko, a s vervou zaútočil. Tak vypukla roku 1700 Severní válka.
Ruský car tušil, že porazit Švédy bude obtížné a nemusí se mu to podařit, ale složitost tohoto úkolu jej přesto ohromila. Silná švédská armáda vedená králem Karlem XII. jeho vojáky doslova smetla v bitvě u Narvy. Vítězný Karel XII. poskytl krátkou dobou klidu zbraní Petrovi čas na doplnění předních řad armády, čehož Petr okamžitě využil a přeorganizoval své jednotky. Švédům, oslabeným boji s Poláky, odejmul území Livonska a ovládl téměř celé Pobaltí včetně delty řeky Něvy, kde roku 1703 založil město pojmenované na svou počest Petrohrad.
Karel, roztrpčen z neúspěchu v Pobaltí, vytáhl na Ukrajinu. Plánoval se spojit s kozáckým hejtmanem Ivanem Stěpanovičem Mazepou, kterého znechutily Petrovy počáteční prohry a ve švédském králi viděl možnost osvobodit Ukrajinu od ruské nadvlády. Ruský car, jakmile obdržel zprávy o švédském pochodu na Ukrajinu, vyslal na místo svého dvorního favorita knížete Alexandra Daniloviče Menšikova. Menšikov nechal vypálit Mazepovo sídelní město Baturin a významně se podílel na Petrově vítězství roku 1709 u Poltavy. Výhra znamenala první obrat v průběhu Severní války, Rusové získali šanci na konečné vítězství.
Prohra u Poltavy donutila Karla XII. hledat nové spojence. V roce 1710 požádal o pomoc Osmanskou říši. Možnost bojovat proti Rusku se zalíbila osmanskému vezírovi Alimu pašovi a v témže roce vyhlásil Petrovi válku. Petr v červenci 1711 vytáhl s vojsky k řece Prut, ale i když tolik věřil, že nemůže být poražen, turecká armáda ho obklíčila. Ali paša přesto nechal ruské vojáky v klidu odejít (mohla za to především finanční odměna carovy manželky). Slibovaný mír byl podepsán o dva roky později v Adrianopoli, car získal velkou část Finska a aby si přiklonil Prusko, daroval mu polské město Štětín. Prusové se na oplátku v roce 1715 přidali do koalice proti Švédsku.
Karel vložil své zbývající síly do města Stralsund na severovýchodě dnešního Německa, které hodlal opevnit a následně se v něm ukrýt. Spojené armády Dánska, Pruska a Saska jeho poslední výspu v prosinci 1715 dobyly, Karlovi se jen o vlásek zdařilo uniknout. V roce 1716 vtrhl do Norska, ale kvůli nedostatečnému zásobování se musel stáhnout. Naplánoval poté ještě jedno tažení, na rok 1718, během něhož byl zabit. Švédská vojska bez svého velitele musela ustoupit, Petrovi bylo nyní zcela jasné, že Severní válka se chýlí k vítěznému konci.
Mírovou smlouvu z města Nystad stvrzenou roku 1721 získal Petr většinu švédského území – kromě Pobaltí také Karélii s důležitým přístavem Vyborg a Ingrii (oblast mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem). Švédsko ztratilo své mocné postavení mezi evropskými zeměmi a uvolnilo prostor vzkvétajícímu Ruskému impériu..
Obsazení Pobaltí přineslo carovi i další výhodu, získal novou manželku Kateřinu. Příběh Petrovy druhé manželky je jakousi ruskou obdobou pohádky o Popelce. Kateřina se narodila roku 1684 jako Marta Elena Skavronska do rodiny litevského rolníka. Provdala se za švédského dragouna Johanna Rabbe, který ji za několik dní opustil. Marta si našla práci jako služka a kuchařka v domě pastora Glücka. Po ovládnutí Livonska Rusy padla do zajetí, kde si jí všiml hrabě Boris Šeremětev a učinil ji svou milenkou. Od hraběte vedla její cesta k carskému favoritu Menšikovovi a odtud přímo do ložnice Petra. Milá a jednoduchá Marta si získala srdce panovníka a roku 1707 byla pod novým jménem Kateřina Alexejevna korunována. Z kuchařky se stala carevnou..
Manželství s Martou Skavronskou přineslo Rusku sedm dětí, z nichž se jenom dvě dožily dospělosti - dcery Anna a Jelizaveta (česky Alžběta). Ostatních pět (Natalja, Margarita, Petr, Pavel a jedna dívka neznámého jména) zemřelo ve věku okolo dvou až pěti let na dětské nemoci.
Kateřině Alexejevně nemůžeme upřít jednu věc - mezitím, co Petr pomýšlel na smrt v tureckém obklíčení, rozjela se za Alim pašou vyjednávat osobně. Přivezla mu hřivny stříbra, zlato a drahé šperky, jimiž ho uplatila a přesvědčila, aby dovolil Rusům v míru odejít ze země. A osmanský vezír souhlasil.. Petr byl zachráněn.
Marta Skavronska, později carevna Kateřina I. Alexejevna
Bod číslo jedna se vládci splnit zdařilo a mohl se věnovat druhým plánům.
Krátce před Severní válkou, roku 1697, se vypravil v utajení na návštěvu západní Evropy. Její vyspělost ho naprosto ohromila. Kontaktoval slavné umělce, vědce, vynálezce a politiky a pozval je do Ruska, aby zdejším lidem předali něco ze svých znalostí.. Jejich působení se ukázalo jako velmi výhodné, po celé zemi vznikaly manufaktury a rozvíjela se celková samostatnost Rusi.
Mezi další důležité změny patří:
A) Reforma armády: Zavedla se pravidelná armáda; zastaralé zbraně se nahradily účinnějšími a zbudovalo se válečné loďstvo
B) Reforma církve: Pravoslavná církev měla v Rusku tradičně velmi silné postavení, což si Petr dobře uvědomoval. Viděl v ní nebezpečného soupeře disponujícího až příliš velkou mocí, které může kdykoli zneužít. Aby postavení pravoslavných mnichů oslabil, zavedl roku 1721 nový náboženský institut nazvaný Nejsvětější synod. V čele synodu stál oberprokurátor, kterého volil přímo panovník. Dalšími členy byli metropolita moskevský, kyjevský a petrohradský a gruzínský eparcha (eparcha = sídelní biskup). Tímto činem si Petr podrobil pravoslaví a mohl ho ovládat. Synod fungoval v téměř nezměněné podobě až do roku 1917. Petrovi vydatně pomáhal Feofan Prokopovič, jeden z nejslavnějších ruských teologů. Narodil se roku 1681 v Kyjevě, zúčastnil se Petrova tažení proti Turkům a roku 1718 byl vysvěcen na biskupa Pskovského, Izborského a Navarského. Od roku 1721 se stal arcibiskupem v Novgorodu. Sepsal pro panovníka své základní teze, které byly schváleny roku 1719. Naváděl v nich ke zrušení centralizovaného moskevského patriarchátu a navrhoval založení synodu. Imperátorovi se návrh natolik zalíbil, že ho po třech letech příprav do puntíku splnil. Ustanovil Feofana prvním místopředsedou čerstvě založeného Nejsvětějšího synodu a velmi si ho vážil pro jeho schopnost zaujmout lid při modlitbách a vést ho svou cestou. Přisoudil mi roli prostředníka mezi světskou mocí carů a všemi vrstvami obyvatelstva. Za svůj život (zemřel roku 1736 v Petrohradě) stihl Feofan korunovat řadu panovníků a napsal mnoho knih obsahujících náboženská kázaní, poetické latinské i ruské verše, historii panování Petra I. nebo vážná dramata. Dodnes ho někteří Rusové považují za otce teologie.
C) Reforma vnitřního uspořádaní země: Bojarské dumy, díky nimž bohatla šlechta, byly na Petrův příkaz zrušeny. Založila se první ministerstva a senát. Pro zlepšení infrastruktury jednotlivých částí Ruska bylo území obrovské říše rozděleno na menší, snadněji kontrolovatelné celky tzv. gubernie. Těchto gubernií bylo celkem 12 a dělily se na drobnější útvary, provincie.
D) Reforma školství a kultury: V většině důležitých měst se založily vysoké školy; učilo se na základě přeložených knih zahraničních spisovatelů a učenců; pro zvýšení míry gramotnosti se zjednodušilo písmo. Možnost psát latinkou panovník odmítl. Zavádí se též juliánský kalendář.
E) Reforma měny: Podle inspirace Evropy se razily stříbrné rubly
F) Reforma životního stylu: Petr přikázal ruským bojarům nosit šaty dle evropské módy a pravidelně se holit. Poplatek za neoholený knír činil 50 rublů.
Z Petrohradu, města založeného mezi močály, vytvořil prosperující centrum Ruského impéria. Na 30 kilometrů vzdáleném ostrůvku Kotlin v Baltském moři vybudoval rozsáhlou pevnost Kronštadt, která Petrohrad chránila před dobyvateli.
Proti absolutistickému režimu se konala řada vzpour, ale žádná chod říše neohrozila. Tajná policie stihla vždy včas informovat o plánovaném převratu. Otcův způsob vlády se protivil careviči Alexejovi. S několika kozáky zosnoval spiknutí, které dopadlo katastrofálně. Kozáci byli hned popraveni, syna vyslýchal sám car. Navzdory tomu, že to byl jeho jediný mužský potomek, neměl s ním Petr ani kapku soucitu. Poslal ho jako jiné na mučení. 5. července 1718 byl carevič Alexej Petrovič uznán vinným ze vzpoury proti carskému majestátu a odsouzen k trestu smrti. Zemřel ve věznici 7. července. Oficiální zprávy pokládají za příčinu úmrtí záchvat mrtvice, ale pravděpodobnější je, že osmadvacetiletý následník zemřel na následky mučení.
Roku 1725 car těžce onemocněl, nejspíše dostal zápal plic. Když se okolo jeho postele shromáždili velmožové a ptali se, komu že mají říši přenechat, šeptl panovník jen "Dejte všechno..". Než stihl vyslovit jméno, přišla si pro něj smrt. Bylo právě 8. února. Jeden z nejslavnějších panovníků zemřel ve věku 53 let.
Na smrtelné posteli..
Závěť nikde nenašli. Sešla se proto rada, aby zvážila možné kroky. Jediný syn zemřel, zůstala manželka Kateřina s dvěma dcerami. Mají nyní přenechat prosperující impérium ženě či povolat šlechtice z jiné dynastie? Odpověď našla carská garda, kterou Petr na počátku 18. století založil: Romanovci musí na trůnu zůstat. Obsadili palác a poslali pro Kateřinu.
Litevská služka se roku 1725 stala první samostatně vládnoucí ruskou carevnou, korunovanou na Kateřinu I.. S podporou Alexandra Menšikova vládla dva roky do své smrti roku 1727. Poté nastalo období zmatků a neustálého střídání panovníků, které skončilo nástupem její dcery Alžběty roku 1741.
Alžběta (Jelizaveta) I. Petrovna
Za Petrovy zásluhy o rozvoj ruského státu byla na jeho památku postavena řada soch a pomníků po celé východní Evropě a zemích bývalého Sovětského svazu. Nejznámější je jezdecká socha vyrobená z mědi na petrohradském Senátním náměstí.
