PELELIU 1944
Podařilo se mi objevit článek, o pro mě neznámé bitvě, o bojích v Pacifiku na malém ostrově Peleliu. Na tomto ostrově došlo k tvrdým bojům, které stály život mnoha statečných Mariňáků. Muselo tomu tak být anebo zde došlo ke zbytečnému prolévání krve?
Boj o ostrov Peleliu
V roce 1944, kdy byla na pochodu americká ofenzíva v Pacifiku, se s ní dostáváme až k malému ostrůvku v soustroví Karolíny. Ostrov je to z vojenského a geografického hlediska bezvýznamný, ale kvůli nadcházející americké operaci a letišti, které je na něm umístěno se stal strategicky důležitým. Ostrov má tvar krabího klepeta a zmíněné letiště bylo v jeho jižní části.
V roce 1944 byly japonské síly v defensívě a americká strategie „skákání“ z ostrova na ostrov slavila svoje úspěchy, a to i za cenu vysokých ztrát. Vojska pod velením admirála Nimitze si razila cestu těmito ostrovy již od roku 1943, kdy dobyla ostrov Tarawa v Gilbertově soustroví. Několik měsíců nato padly Američanům do rukou ostrovy Kwajalein a Eniwetok v Marshallově soustroví. Dalším cílem byly Marianské ostrovy, jmenovitě Tinian, Saipan a Guam, které byly dobyty v létě roku 44. Po dobytí Guamu zavládlo velké uspokojení v řadách Američanů z toho, že dobyli zpět své svrchované území. Vojska pod velením MacArthura obsadily Šalamounovy ostrovy a osvobodily větší část Nové Guineji z japonského područí. V roce 1944 bylo veřejným tajemstvím, že MacArthur chce osvobodit Filipíny, jenže v tomhle bodě s ním moc spolubojovníků nesouhlasilo.
Situace se dostala tak daleko, že musel zasáhnout samotný Roosevelt. Ten si v červenci 1944 k sobě na Hawai povolal oba dva velící důstojníky a chtěl po nich, aby mu předložili svoje budoucí plány, což oba učinili. MacArthur chtěl osvobodit Filipíny a použít je jako odrazový můstek k útoku na Okinawu a pak do Japonska. Nimitz se chtěl vrhnout přímo na Okinawu
a Formosu a Filipíny úplně obejít. Roosevelt dal přednost MacArthurovu řešení a tím dal potažmo souhlas k operaci v Palauském soustroví, jejichž obsazení mělo zajistit jižní křídlo MacArthurova postupu na Filipíny.
Operace k vylodění na ostrově Peleliu se stala součástí Operace Stalmate II
Japonská příprava
Jejich nepřítel taky nezahálel, a Peleliu se měl stát jedním z prvních míst, kde dojde k veliké změně taktiky japonských vojáků. V prvních měsících bojů v Pacifiku byli japonští vojáci hnáni fanatickou touhou zabít ty „zrzavé barbary“ a prováděly to ve vlnách s vlajícími samurajskými meči nad hlavami a tyto vlny byly koseny americkými zbraněmi. Tou dobou ještě Japonci bojovaly o každý kus země. Tak, jak jim ubývaly síly a vojáci došlo samozřejmě i ke změně taktiky. Samurajský duch nemohl překonat palebnou sílu Američanů. V březnu 1944 se velitel sektoru generál Sadae Inoue setkal v Tokiu s japonským premiérem Hideki Tojo a probrali spolu budoucí operace. Tojo, jako zastánce tvrdé linie proti USA, byl natolik uvědomělý aby věděl, že je nutno udělat zásadní změny. I on věděl, že Japonsko již nemá síly na totální porážku USA. Z této schůzky vzešla taktika „fukkaku“ – opotřebovací války. Tato taktika počítala s omezeným působením japonských jednotek na plážích, kde byly vystaveny těžkému ostřelování a leteckému bombardování, a namísto toho měly být pláže postřelované ze skrytých pozic a hlavní obrana se měla opřít o velice výhodný terén na ostrovech. A tak Japonci začali terén vhodně doplňovat kulometnými hnízdy, bunkry a zátarasy. Bunkry byly převážně budovány v jeskyních a těžko dostupných oblastech a poskytovaly úkryt pro více jak 100 vojáků. Na ostrovech byly vytvářena „minová“ pole, které měly s klasickými minovými poli málo společného. Většinou to byly dělostřelecké granáty a letecké pumy zakopané v zemi s připevněným ručním granátem, od kterého byly vedeny nástražné dráty. Podle všeho jich bylo na ostrově takto položeno přes 500. Ostrov Peleliu se tak stal součástí Totálního obranného prostoru a byl druhým v řadě na kterém se měla tato taktika odzkoušet. Premiér Tojo věřil, že Američani nebudou mít žaludek na tento způsob války.
Na ostrově byly jednotky ze 14. divize, z největší části 2.pěší pluk a další, pod velením plukovníka Kunio Nakagawy. Na ostrově Angaur byl 1.prapor z 59.pěšího pluku pod velením majora Ushio Gota. Celkově bylo v Palauském soustroví rozmístěno přibližně 21.000 příslušníků pozemního vojska, 7.000 příslušníků námořnictva a 10.000 dělníků. Na ostrově Peleliu bylo podle různých zdrojů 10tis. až 13.5tis vojáků a na Angauru jich bylo cca. 2.600. Místní obyvatelé byly až na několik výjimek deportováni na ostrovy Koror a Babelthuap.
plukovník Nakagawa
Plánování
Úkol provést tuto operaci připadl 1.divizi USMC a 81.pěší divizi „Wild Cats“ ze III.obojživelného sboru pod velením generálmajora Geigera. První divize obdržela předběžné nařízení o účasti v této operaci již v květnu. Za 1.divizi USMC vedl plánování zástupce velitele divize brigádní generál Oliver P Smith, který v té době plnil funkci velitele divize. V rámci plánování byly identifikovány čtyři možné pláže pro vylodění:
Pláž Purple – na jihovýchodní straně ostrova. Její hlavní výhoda byla, že vojska mohla proniknout přes úzký útes přímo na pláž. Japonci si toho ale byli dobře a tak zde vybudovali důkladnou obranu. Také zde byla mokřina těsně za pláží, s hustou vegetací, kolem které se dalo jet pouze v koloně na jedné straně, což umožnilo Japoncům připravit další obranný úsek a tak byla tato pláž vypuštěna ze seznamu.
Pláž Scarlett – na jižním cípu, byla zavrhnuta ihned, neboť po vylodění dalších vojsk na sousedních plážích mohlo velice snadno dojít k „blue-on-blue“.
Pláž Amber – na severozápadě ostrova a její hlavní nevýhoda spočívala v možnosti jejího přímého ostřelování z ostrova Ngesebus, což znamenalo obsadit pláže co možná nejrychleji a uniknout tak smrtící palbě. Také zamítnuto.
Pláž White a Orange – tyto pláže nabízely možnost postupu přímo na východ k letišti. Nakonec tyto 2km dlouhé pláže byly vybrány jako nejvhodnější.
ostrov Peleliu
Na D-3 bylo naplánováno zahájení před-invazního bombardování, které měly mít na starost bitevní lodě USS Pennsylvania, Maryland, Mississippi, Tennessee a Idaho, těžké křižníky USS Columbus, Indianapolis, Louisville, Minneapolis a Portland, lehké křižníky USS Cleveland, Denver a Honolulu a samozřejmě palubní letadla ze tří letadlových lodí, pěti lehkých letadlových lodí a jedenácti eskortních letadlových lodí. Toto mělo trvat až do dne D.
V ten samý den, D+3, měly zahájit činnost Potápěčské demoliční týmy UDT 6, 7 a 8 , jejichž úkolem bylo odstranit podvodní zátarasy a prorazit průchody v útesech. Šestý a sedmý měly operovat u ostrova Peleliu a osmý tým dostal za úkol vyčistit pláže u ostrova Angaur.
Jak jsem již psal hlavní úkol dobytí ostrova byl dán 1.divizi USMC, což byla v bojích zocelená jednotka, která vznikla v únoru 1941 z 1.brigády USMC která byla umístěna v Guantánamo Bay na Kubě. Divize se zúčastnila bojů o Novou Británii a Guadalcanal, po kterých velká část veteránů divizi opustila. Divize vedla bojovou činnost od prosince 1943 do února 1944 ve velmi nehostinných podmínkách, což se podepsalo na jejích vojácích, kteří byli vyčerpáni a většina z nich byla podvyživená a trpěla kožními chorobami. Po těchto měsících plných bojů a strádání byla poslána na ostrov Pavuvu, což byl malý nehostinný ostrov, nějakých 35 mil severovýchodně od Guadalcanalu, který se stal jejich výcvikovým a odpočinkovým kempem. Zde byla divize doplněna o 5.000 nováčků. Na základě plánu k operaci STALEMATE II divize provedla 27. a 29.srpna uskutečnily dva generální nácviky vylodění, při kterých mnoho vojáků utrpělo zranění končetin. Mezi nimi byl i velitel divize generál Rupertus, který si vykloubil kotník.
generál-major Rupertus
První divizi USMC tvořily 1.,5. a 7.pluk námořní pěchoty a 11.pluk dělostřelecké podpory USMC. Pro vylodění měly pluky USMC v první vlně dva prapory a třetí byl ponechán v záloze.
Podle plánu 1.pluk USMC, s kódovým označením „Spitfire“, v čele s plukovníkem Lewisem „Chesty“ Pullerem, vyčlenil jako prvosledové jednotky 3-1 a 2-1, které se měly vylodit na plážích White 1 a 2. Do zálohy byl určen 1-1. Pluk měl dobýt předem stanovené body a pak se stočit na sever a dobýt vyvýšeninu Umurbrogol. Po jejím obsazení měl postupovat dále na sever až na ostrov Ngesebus. K tomu mu měl na pravém křídle pomoci 1-5.
5.pluk USMC, s kódovým označením „Lonewolf“, byl veden plukovníkem Haroldem „Bucky“ Harrisem. Tento byl u pluku nový, ale byl to velmi zkušený důstojník. Sestava pro vylodění byla následující: 1-5 na pláži Orange 1 a 3-5 na pláži Orange 2. V záloze zůstal 2-5. 1-5 se měl spojit spojit s druhým praporem 1.pluku a postupovat s ním na sever, kdežto 3-5 měl dobýt letiště a pak postupovat dál na východní pobřeží. 2-5 měl přistát v H+1, projít mezi prvosledovými prapory a pokračovat dál na severovýchod.
Na pravém křídle sestavy působil 7.pluk USMC, s kódovým označením „Mustang“, pod velením plukovníka Hermana „Hard-headed“ Hannekena a měl se vylodit na pláži Orange 3. Jeho úkolem bylo postupovat na východní pobřeží a pak se stočit doprava a dobýt jihozápadní část ostrova. Jelikož se v prostoru pluku nepočítalo až s takovým odporem, dostal pluk za úkol vyčlenit 2-7 jako divizní zálohu.
Plukovní dělostřelecké prapory s 75mm houfnicemi podporovaly svoje určené prapory a 4.dělostřelecký prapor byl jako záloha velitele divize. 11.dělostřelecký pluk byl posílen houfnicemi 155mm, které byly uvolněny ze sborové zálohy a jeho čas vylodění byl stanoven na D+1 na plážích Orange.
Druhý úkol této operace bylo dobytí ostrova Angaur, který se nachází jižně od ostrova Peleliu. Úkol byl svěřen 81. pěší divizi pod velením generál-majora Paula J. Muellera. Divize byla tvořena tvořena třemi plukovními bojovými týmy - RCT – 321., 322. a 323. První dva měly dobýt ostrov Angaur a 323.RCT měl dobýt ostrůvek Ilithi. Ke splnění úkolu měl divizi pomoci 710.tankový prapor. Obě akce byly naplánovány na 17.září – Fox Day, ale měly být zahájeny jen na rozkaz velitele 1.divize USMC. 322. RCT se měl vylodit na pláži Red na severu ostrova Angaur a pak postupovat na jihozápad. 321.RCT se měl vylodit na východě na pláži Blue a postupovat na západ a pak na jih společně s 322.RCT. Po splnění úkolu se měla divize stát zálohou III.sboru.
81.divize byla reaktivovaná v červnu roku 1942 v Camp Rucker v Alabamě. Její předchůdkyně se zúčastnila bojů ve WWI. Organizační jádro vytvořili příslušníci 3.pěší divize, kteří byli doplněni záložáky všech hodností. Po jejím doplnění prošla divize náročným pouštním výcvikem; v Kalifornii prodělala obojživelný-výsadkový výcvik a pak byla přesunuta na Hawai k dalšímu vyloďovacímu výcviku. Po přesunu na Guadalcanal prodělala divize výcvik v džungli, v těžkém terénu a pomalu se aklimatizovala na podnebí těchto ostrovů, kde měla strávit delší čas. Účast v operaci byla jejím bojovým křestem, proto jí byl svěřen i lehčí úkol - dobytí ostrova Angaur, kde se nepočítalo s tak tuhým odporem. V době operace měla divize 16.500 příslušníků.
generál-major Mueller
V případě potřeby měla 81.divize podpořit bojovou činnost 1.divize na ostrově Peleliu, a to vyloděním na plážích severně od výšiny Umurbrogol. To ale jenom tehdy, kdyby nešlo vše podle plánu. Nic tomu nenasvědčovalo, neboť 1.divizi vedl zkušený generálmajor Wiliam Rupertus. Ten měl na operaci velmi pozitivní pohled a nepřipouštěl žádné pochyby o kvalitách jeho mariňáků. Věřil, že ostrov bude osvobozen během několika dnů, jako kdyby říkal: „dávám Japončíkovi 4, maximálně 5dnů“. Byl to starý „kožený límec“ - leatherneck, který miloval tradice USMC a byl velmi sobecký, při jakékoli diskuzi se zbytkem ozbrojených složek. Bylo pro něj nemyslitelné připustit, že by jeho jednotka byla doplněna, nedej bože vystřídána, armádní jednotkou, která by mu ukradla vavříny vítězství.
Mariňákům bylo řečeno, že to bude „tvrdý, ale rychlý“ boj, neboť jejich divize obdržela posily, které byly větší než kdy jindy a také z důvodu „masivní dělostřelecké a letecké podpory“ od doprovodného svazu, kterou měla k dispozici. Někteří důstojníci měli svoje pochybnosti, neboť měli stále v živé paměti nezdařený útok jejich sesterské 2.divize USMC na ostrově Tarawa a neuklidnil je ani optimismus vyzařující z HQ. Zkušenosti říkaly, že k uskutečnění úspěšné obojživelně-výsadkové operaci na pobřeží je třeba poměr vojáků nejméně 3:1. Což by znamenalo aby 1.divize měla 28.000 vojáků v poli, neboť počty Japonců byly odhadnuty na 10.000. Na druhou stranu je třeba říct, že tento poměr byl dodržen. Celá divize měla tyto počty, ale jak poznamenal velitel 1. pluku USMC plukovník Lewis „Chesty“ Puller: „Do celkových počtů byly zahrnuty podpůrné prvky, ale pěšáků měla divize jenom 9.000.“ Jeho připomínky byly zahrány do autu nadřízeným stupněm a generál stále trval na svém, že ostrov bude dobyt do pěti dnů od vylodění. Bohužel, tak jak se situace bude vyvíjet, tak to bude právě 1.pluk, na který dopadnou důsledky generálova přesvědčení.
Dobývání začíná
Bombardování bylo opravdu zahájeno v D-3 (12.září) a podle plánu mělo pokračovat do doby těsně před vyloděním. Jenže po dvou dnech (14.září) se Admirál Oldendorf nechal slyšet „že již nemá žádné cíle“ a odeslal větší část lodí k Filipínám na podporu tamního vylodění.
Potápěčské týmy zahájily činnost přesně podle plánu a nutno poznamenat, že splnění tohoto úkolu byla velice riskantní práce, neboť Japončíci pálili na tyto týmy ručními zbraněmi přímo z pláží.
Po těchto přípravách se přiblížil den D - 15.září 1944
Nad ránem byly invazní jednotky připraveny v prostoru soustředění. Po obdržení signálu k zahájení operace vyrazily obojživelné traktory se svými osádkami vpřed. Osádky mohly vidět sloupy kouře z výbuchů granátů a raket, a aspoň něco jim dodalo trochu odvahu. Jakmile však první armtracky překročily výchozí čáru bylo všem jasné, že na ostrově zůstalo ještě více než dost Japonců, kteří na vpřed ženoucí se armtracky spustili minometnou palbu. Při přiblížení k ostrovu se traktory a mariňáci dostaly pod těžkou palbu minometů a 20mm kulometů. Palba přicházela z obou stran z vybudovaných střeleckých pozic. Traktory proplouvaly touto palbou a dost jich bylo zasaženo, konkrétně 26 jich bylo zasaženo během prvních 10 minut a nejméně 60 jich bylo zničeno či poškozeno během prvních hodin bojů. Pláže se proměnily v zadýmovanou zónu z hořících traktorů a ti co na nich přežili seskočili do vody a šli na pláž pěšky. Plukovník Puller dostal zásah střepinami, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Vzápětí bylo další ranou zlikvidováno jeho spojovací družstvo, a to nebylo pro začátek nic příjemného.
První, kdo přistál na pláži v 08.32 místního času, nějaké dvě minuty později oproti plánu, byl 3-1, po něm hned přistál 2-1 a 1-1 měl jako záloha přistát v 09.45. Jejich uchycení na pláži mělo pomoci i vylodění obojživelných traktorů LTVA s 75mm houfnicemi, které měly za úkol umlčet všechny dělostřelecké a obranné pozice, které přežily letecké bombardování a ostřelování z palubních zbraní doprovodného svazu. Tyto traktory si společně s 2-1 razily cestu zátarasy s nástražnými dráty, které byly pomalu na každém kroku. Naštěstí, když už nic jiného, tak se námořnímu ostřelování podařilo přetrhat většinu těchto drátů a to asi bylo to poslední štěstí, které potkalo námořní pěšáky prního pluku na tomto ostrově. Boje byly tvrdé po celé délce vyloďovacích pláží, ale nejhůře na tom byly 1. a 7. pluk, kde byla palba nejsilnější. 2-1 se v husté palbě podařilo překonat prvních 350m a pak se k nim přidaly Shermany. S jejich podporou se tyto jednotky dostaly na druhou stranu „pahýlového“ hájku, s výhledem na letiště kde se zastavily a spojily se s 1-5.
3-1 to měl o poznání těžší. Po vylodění se mu podařilo pohnout nějakých 100m, když dorazil k devět metrů vysokému korálovému hřebenu z kterého sršela palba. Mariňákům zbyly oči pro pláč když zjistili, že tento hřeben není ani zakreslený na mapě a ani na něj nebyla vedena přípravná PALBA. Hřeben byl celý provrtaný tunely a palebnými postaveními a byl brzy pokřtěn na „BOD“.
Japonská postavení byla skvěle zamaskována a vybudována tak, že z nich koukaly jenom ústí hlavní. K tomu byl před „BODEM“ vybudován protitankový příkop a tak tanky nemohly nijak účinně pomoci s likvidací kulometných hnízd na horní straně hřebene. Mariňáci je využily aspoň jako kryty, za které se schovávaly před palbou. Ze záložního praporu byly povolány roty A a B, ale i tak se nic nezměnilo. Tato situace vydržela několik hodin a po několika čelních útocích, které byly dost ztrátové bylo jasné, že jediná cesta jak „BOD“ zdolat bude ho obejít ze strany a vpadnout mu do týlu.
K tomuto úkolu byla vyčleněna rota K -3-1 pod vedením kapitána George P.Hunta, pamětníka bojů o Guadalcanal. Rota vyrazila jako jeden muž, ale postup nebyl ani náhodou snadný. Odevšad se vynořovaly jako houby po dešti betonová kulometná hnízda. Mariňáci z roty K, ale věděli co dělat. A tak začaly soustředěnou palbou ostřelovat střílny a určené dvojice vyrazily vpřed a vhazovaly dovnitř demoliční nálože nebo granáty. Bod byl dobyt v pozdních odpoledních hodinách, když padla jeho hlavní pevnost s 25mm děly, kterou se podařilo vyřadit s trochou štěstí četaři Andersonovi jenž puškovým granátem přesně trefil střílnu. Odražený granát spadl do skladiště munice, kterou přivedl k výbuchu. Z bunkru se ozvala série výbuchů po nichž začal stoupat kouř k obloze a ze zadních dveří vyběhlo několik hořících japonců, o které se postarali mariňáci. Rota splnila úkol po dlouhých dvou hodinách a přitom se dostala daleko od svých a blížila se noc. Té využili japonští obránci a provedli několik protiútoků na její pozice. Taktika byla infiltrovat se do obranného prostoru roty a pak další jednotkou zaútočit zvenku. Všechny tyto pokusy se mariňákům podařilo odrazit. Nekonečných 30hodin se rota K bránila za cenu neskutečných ztrát na dobytém „Bodě“.
To, že rota byla mimo sestavu pluku, způsobilo nemalé problémy plukovníku Pullerovi. Ten se obával možného protiútoku a nechtěl přijít o již dobytou pláž. Nezbylo mu ale nic jiného než vzniklou mezeru zacelit „nebojovými“ jednotkami. Což ve skutečnosti znamenalo nasazení 100 ženistů z 1.ženijního praporu a příslušníků jednotlivých štábů. Do bojů se dostaly i černošští vojáci, ze 16.polního skladu jenž se přihlásili dobrovolně do první linie. V té době byli černí američané určeni ke službě v nebojových jednotkách z důvodu rasové segregace. U mariňáků sloužily tito vojáci hlavně v 11. rotě logistiky a v 7. muniční rotě. Další službou, která byla určená pro černé vojáky, byl odnos raněných. Ve 40.letech byla rasová diskriminace v armádě stále na vysoké úrovni, ale v nouzi byla každá ruka dobrá.
Kvůli vyřazenému spojovacímu družstvu plukovníka Pullera se velitel divize jen těžko dovídal o problémech, které nastaly.
V prostředním sektoru se 5.pluku dařilo podstatně lépe, i když musel tvrdě bojovat o každý kus skály a země. V 09.30hod se mu podařilo dobýt první objektiv a spojit se s 2-1 na levém křídle. V průběhu vylodění došlo k několika vynuceným chybám. Jelikož Palba v sektoru 7.pluku byla silná, někteří piloti armtracků z 3-7 se svévolně vydaly na pláž Orange 2 a přistály na plážích určených 3-5. Tím se zpomalilo vylodění roty K-3-5, která se dostala do určeného prostoru až okolo 10.00hod. Prapor se dal opět do pohybu až v 10.30hod. Při průchodu hustou vegetací se rota K vzdálila víc než bylo zdrávo od roty I a vzniklá mezera musela být zacelena rotou L-3-5. V 09.35hod přesně podle plánu se vylodil 2-5 a vyrazil směle na východ, kde měl překročit rotu L-3-5 a vystřídat rotu I-3-5, a pak se spojit s rotou K-3-5. To všechno byl plán. Ve skutečnosti to až tak jednoduché nebylo z výše uvedených důvodů. A aby toho nebylo málo, došlo v průběhu bojů k japonskému minometnému přepadu který přímo zasáhl velitelské stanoviště 3.praporu při čemž většina štábu byla zraněna a byla nutná jejich evakuace. Mezi zraněnými byl samotný velitel praporu podplukovník Shofner. Na jeho místo nastoupil jeho zástupce podplukovník Walt.
Odpoledne prvního dne, okolo 16.00hod, se 3.praporu podařilo dobýt jižní část letiště a byl splněn jeden z cílů operace. Jenže necelých padesát minut poté, zesílila dělostřelecká palba na pozice mariňáků a pak se na severní straně objevila vpřed běžící pěchota a chvíli po ní se na obzoru objevilo 15 tančíků Type 95 Ha Go s nasednutou pěchotou. Ze začátku to vypadalo na sladěný útok tanků a pěchoty, ale po chvíli japonské tančíky zrychlily a ponechaly pěchotu svému osudu. První dva tančíky prosvištěly obrannou linií 2-1 a zapadly v bažině. Ostatní se prohnaly skrz 1-5 a byly vzápětí roztříleny Shermany. Osamělá vpřed běžící pěchota se stala „potravou“ po kanóny a přivolané letectvo. Jediným dvěma tančíkům se podařilo uniknout a ty byly zničeny při dalším útoku mariňáků. Pěchota buď padla nebo utekla zpět, když viděla jak se jejich tančíky proměňují v ohnivé koule.
Mariňáci na protiútok čekali, překvapilo je však v jakém stylu se odehrál. Pak už se pluk nachystal na noc, kdy si nikdo pořádně neoddychl neboť Japonci vyrušovali mariňáky ať už palbou nebo protiútoky.
Sedmý pluk se vylodil na pláži Orange 3 s prvním a třetím praporem přesně podle plánu. Druhý prapor zůstal jako plovoucí divizní záloha. 3-7 přistával první a měl dost problémů se zátarasy a nerovným útesem. Bylo nutné opět povolat potápěče, kteří se staly vítaným cílem pro Japonce.
Po problémech na pláži, které jsem uvedl výše, zabralo dost času vrátit vše na původní místo. Jakmile bylo vše urovnáno vyrazil 3-7 vpřed a po několika stech metrech narazil na protitankový příkop, který nebyl postřelován. Mariňáci ho využili pro svoje potřeby. V 10.45 měl 3-7 za sebou nějakých 500 metrů, když narazil na sérii bunkrů a kulometných hnízd v prostoru bývalých japonských kasáren. Velení ihned vyžádalo tankovou podporu, která vyrazila vpřed, ale jelikož situace v prostoru byla nepřehledná, skončila tanková podpora u 3-5. S touto nečekanou podporou se 3-5 vydal vpřed a šlo mu to skvěle. Jenže 3-7 se nemohl hnout z místa a tak mezi nimi vznikla mezera.
1-7 se vylodil na pláži Orange 3 v 10.30 a vydal se napravo jak bylo naplánováno. Jediné co na své cestě potkal byly bažiny, které opět nebyly na mapě, a daly se objet pouze po jedné cestě, která byla těžce bráněna. Těžké boje trvaly až do 15.20, kdy velitel praporu mohl zahlásit dosažení stanovených obranných čar pro tento den. V průběhu noci byl jeho prapor vystaven několika protiútokům, které byly odraženy jen za pomoci příslušníků Black Marine shore party – černoští vojáci z podpůrných jednotek, kteří se dobrovolně pro tuto noc staly pěšáky.
Po noci bez odpočinku bylo jasné, že se američani na ostrově udrží, ale taky všem bylo jasné že v nastálé situaci bude třeba udělat změny a povolat posily.
Jen tak dál, doplň Nelsonovu mozajku chybějícími střípky.
