Mapa - Trondheim – severně Namsos – jižně Alesund a víc ve vnitrozemí Andalsnes.

Až do 18. dubna 1940 unikají transportní lodě Spojenců pozornosti německých průzkumných letadel. Večer a v noci vždy vyložily lodě vojáky a materiál a do rozbřesku nezůstala u Namsosu ani stopa pro letecký průzkum. Nic tady nenasvědčovalo tomu, že by tady proběhla nějaká lidská, v tomto případě vojenská – činnost ( Maskování bylo do určité doby OK).
Dálkové a střemhlavé bombardéry Luftwaffe se proto soustředily jen na spojenecké válečné lodě, které zpozorovaly ve fjordu, neboť takový konvoj nebylo možné skrýt. Zvláště pak konvoj, ve kterém byly i francouzské transportní lodě. Neboť tento velký konvoj připlul 19. dubna 1940 ještě dlouho před setměním ( prakticky odpoledne za plného světla). Když konvoj s transportními loděmi vplouvá do fjordu směrem k Namsosu, má sice na čele protiletadlový křižník „Cairo“

( rok spuštění 1918, jako lehký křižník – v roce 1939 přestavěn na protiletadlový křižník – výtlak 4 200 tun - 8x102mm, 4x40mm, 8x13mm – rychlost 36 uzlů) , ale stejně další plavbu konvoje doprovází letecké bomby, které dopadají všude okolo. Německé letectvo sice nezasáhne žádnou transportní loď, ale přímý zásah dostane francouzský doprovodný křižník „Emile Bertin“

( rok spuštění 1933 – výtlak 5 886 tun – 9x152mm, 4x90mm, 8x37mm, 8x13mm a 6 torpm. – rychlost 39 uzlů). -. „Emile Bertin“ nebyl vážně poškozen, ale plul raději zpět na moře a tak k ochraně konvoje zůstal jen protiletadlový křižník „Cairo“ a 4 francouzské torpédoborce.
I tentokrát se podaří v noci vysadit všechny vojáky, ale pro Němce už nebylo tajemstvím, že se u Namsosu vylodili spojenečtí vojáci.
Reakce Němců byla velmi rychlá. Již za několik hodin, aniž by jim v tom někdo bránil, přiletí Luftwaffe a vrhne se na město Namsos. Německá výšková ( Do 17 a He 111 a Ju 88 ) bombardovací i střemhlavá letadla ( Ju 87 Stuka) postupně město zapálí a netrvá dlouho a Namsos je srovnán se zemí.

Pro Spojence to znamená, že Namsos, jako základna pro operaci „Mauriceforce“ je s největší části zničena a přísun posil a zásob se pomalu stává téměř nemožným.
Tady si také řekněme, že vylodění britští a francouzští vojáci pak jako severní rameno postupují v malých skupinách na jih směrem k Trondheimu. Britské jednotky jsou naprosto nezkušené v jakémkoli způsobu vedení války ( nikdy nebojovali), a o to míň však ještě ve specializované arktické verzi boje. Ani francouzské jednotky, ani britské jednotky nemají ve své výzbroji protiletadlová a pozemní děla a tak když postupují k Trondheimsfjordu, musí přestát těžká bombardování Němců námořními děly Kriegsmarine, i bomby Luftwaffe a to vše bez obrany – jen se svou pasivní odvahou. Ze stran na ně útočí výborně vycvičené a pohyblivé německé lyžařské jednotky. Ke všemu se ještě přidá to, že francouzští horští střelci jsou sice pro tento arktický boj dobře vycvičeni, ale, tady je nutno říct ale! Francouzským horským jednotkám chybí jeden nezbytný řemínek k vázání lyží, který nebyl vyložen a ani se nikde momentálně nenachází. Lyže jsou Francouzům na nic. Francouzští horští střelci byli také zvyklí, že dopravu zásob a válečného materiálu jim vždy prováděly muly, ty s sebou také nemají a tak vlastně trpí nedostatkem všeho při svém boji. A i pohyb po bojišti je, jak jsme již řekli, bez lyží takřka nemožný – přinejmenším je v tom množství sněhu strašně obtížný.
Vyloděné spojenecké jednotky po nějakou dobu drží své dosažené pozice, nakonec spořádaně ustoupí, aby se mohly znovu nalodit ( datum si řekneme potom u druhého ramene kleští - u jižního).
Již v průběhu této krátké doby prohlásí generálmajor Carton de Wiart zklamaně o nepřivezených mulách, cituji:
„Byly by pro nás vskutku neocenitelný, kdybychom je byli mohli použít.“
Generál de Wiart možnosti operace „Maurice“ odhadl velmi rychle. Sám osobně byl 17. dubna 1940 dočasně povýšen na generálporučíka, ale vůbec se nenamáhal své nové označení hodnosti nosit, neboť jak řekl, cituji:
„Cítil jsem v kostech, že tažení patrně nebude ani dlouhé, ani úspěšné.“
Musíme jednoznačně říci, že to byla naprostá německá převaha ve vzduchu, která spojeneckou operaci „Mauriceforce“ předem odsoudila k nezdaru.
Ano!
Letadla Luftwaffe si tady u Namsosu létala a bombardovala vojenské cíle dle své libosti.
O tom jak to vypadalo v Namsosu podal svědectví fregatní kapitán Ravenhill, velitel torpédoborce „Nubian“, který se sem 20. dubna 1940 v noci vrátil, aby poskytl alespoň nějakou protivzdušnou ochranu. Již jsme si řekli, že ta PVO přístavu Namsos mohla být jen v rámci toho špatného náměru děl, která tehdy Angličané na svých torpédoborcích měli, když k tomu přistupovala ještě nevhodnost daná krátkou dobou od objevení k zaměření letadla. Tak tento fregatní kapitán Ravenhill, když to v Namsosu viděl tak řekl, cituji:
„Celé město bylo v plamenech od jednoho konce na druhý a záře, odrážející se ve sněhu okolních hor, poskytovala nezapomenutelný pohled.“
A generál Wiart, který přišel na palubu „Nubianu“ mu pak řekl, že, cituji:
„Skladiště i mola jsou zničena; evakuací Norů pak přišel i o veškeré dopravní prostředky (když spojenečtí vojáci zachraňovali norské civilisty). V důsledku toho by jakékoliv vyloděné zásoby byly vystaveny téměř jistému zničení dříve, než by byla naděje na jejich odnesení… Pokud Němci nebudou během velmi krátké doby rázně omezeny v letecké aktivitě, je expedice ztracena.“
Velmi zkušený generálporučík (který nenosil distance) Wiart (VC z Afriky) také v tomto duchu informuje ministerstvo války, když tam posílá hlášení, ve kterém říká, že došel k závěru, cituji:
„Vidím jen malou možnost provést rozhodující či vůbec jakoukoliv operaci, nebude-li německá nepřátelská letecká činnost značně omezená.“
Generálporučík Carton de Wiart byl voják tělem i duší a měl pověst odvážného člověka, který chladně pohrdal i nebezpečím během leteckých útoků. Takový člověk tedy pronesl o vylodění u Namsosu takto pochmurná slova – viz nahoře.
Situace u Namsosu byla neudržitelná nejen z důvodů leteckých útoků, ale i z námořního hlediska.
Válečné lodě Spojenců tady v Namsosu, v závislosti na své protiletadlové výzbroji, musely bojovat s německým letectvem a to jak výškovým, tak hloubkovým, pro které představovaly cíl číslo 1. Útokům Luftwaffe jsou všechny válečné lodě spojenců vystaveny po celou dobu denního světla.
Spojenecké válečné lodě tady mají jedno velké štěstí. Tím štěstím je, že střemhlavé bombardéry Luftwaffe mají v dubnu 1940 ještě nezkušené piloty, kteří ještě nedosahují té zručnosti, kterou pak prokáží v celém průběhu 2. světové války. Kdyby tomu tak bylo nepřežila by u Namsosu ve fjordech jediná spojenecká válečná loď ani jediný den.
Když fregatní kapitán Ravenhill, velitel „Nubianu“ podával hlášení, zmiňoval se také, cituji o:
„obrovském vypětí požadovaném od posádek těchto protiletadlových lodí. Okolní vysoké hory znemožňovaly jakékoliv časné varování o přiblížení se letadla… Lodě musely být ve dne, v noci v pohybu, a když došlo k útoku, bylo málo místa k manévrování. Vládne trvalé napětí a vědomí, že vám nikdo nemůže přijít na pomoc, je zkouškou nervů.“
Dne 21. dubna 1940 připluje šalupa „Auckland“

( protiletadlová šalupa – rok spuštění 1938, výtlak 1 250 tun – 8x102mm, 4x13mm – rychlost 19 uzlů), aby vystřídala torpédoborec „Nubian“ ( spuštění 1937 – výtlak 1 960tun – 8x120mm, 4x40mm, 8x13mm a 4 torpm. – rychlost 36 uzlů).
Když pluje „Auckland“ Namsenfjordem, útočí na něj po celou dobu německá letadla jak bombami, tak kulomety, ale loď vpluje k Namsosu, jako zázrakem, nepoškozena.
To, že byly válečné lodě protiletadlové ochrany posílány před přístav, mělo jedinou pozitivní věc. Tou pozitivní věcí bylo, že Němci útočili především na válečné lodě a vojáci ostatních obsluh a vojáci jdoucí do boje byli relativně ušetřeni.
U Namsosu britské námořnictvo pozná, co to znamená úplná nadvláda ve vzduchu, kterou zde Luftwaffe má v celé oblasti. Spojenci zde mají jako jedinou obranu proti nadvládě Luftwaffe ve vzduchu, jen právě protiletadlová děla na válečných lodích. A to je málo.
Přestože se spojeneckým válečným lodím daří zadržovat letecké útoky Luftwaffe alespoň částečně, nejde to nastálo a není to plně účinné. Již jsme říkali, že většina britských válečných lodí má těch protiletadlových děl vhodných pro PVO, nejen málo, ale ta protiletadlová děla, i u nejnovějších torpédoborců, mají malý náměr hlavní. Vždyť u těch nejnovějších britských torpédoborců má i hlavní výzbroj náměr jen 40 stupňů. Jedinými protiletadlovými zbraněmi u nových torpédoborců je několik dvouliberních pompomů a velkorážní kulomety. Dokonce i na větších britských lodích, které mají baterie šesti až osmi vysokoúhlých děl ráže 102 mm se brzy zjistí, že nejsou dostatečnou obranou proti odhodlanému útoku střemhlavého bombardéru.
Řešením celé situace by samozřejmě bylo, kdyby tady Spojenci měli ochranu svých stíhaček. To jak víme by znamenalo, že tady u Norska by musely být letadlové lodě, kterých má v polovině dubna 1940 Velká Británie málo a navíc jsou staršího data. Na nich je stejně jen hrstka zastaralých stíhaček, které by situaci jen velmi málo ovlivnily.
To britské letectvo, které by bývalo mohlo pomoci, má tehdy velmi žalostný nedostatek stíhaček s velkým doletem. Vlastní tehdy jen – Bristol Blenheim I.

a Hudson I..

, které jsou svými rychlostmi spíše bombardéry a jejich posádky nejsou vycvičeny pro spolupráci s námořnictvem a jen velice neradi operují nad mořem.