Tady ale postupem času vznikl obrovský a neřešitelný problém. Jakákoliv větší přeprava posil, nebo zásob na ostrov byla nemyslitelná bez současné rozsáhlé operace japonského válečného loďstva.
Ale ani tato součinnost s bojovými svazy nebyla zárukou úspěšného vyložení zásob a jednotek. O tom se Japonci přesvědčili i v závěru operace která vyústila ve výše zmiňované noční bitvy. Velitel skupiny, kontraadmirál Tanaka dostal rozkaz aby zbývající transportní lodě s cenným nákladem navedl na břeh a s doprovodem se stáhl zpět do Rabaulu. Ráno je však objevil protivník a Japonci přišli prakticky o vše co před pár dny naložili.
Druhou možností dopravování zásob byly ponorky. Jenomže toto řešení mělo jeden háček, no spíš pořádný hák. Čluny podílející se na přepravě proviantu byly schopny naložit mezi 10 – 30 tunami a toto množství stěží pokrývalo denní spotřebu ostrovní posádky. Potom se nelze divit tvrzení některých Japonců, že nedostatek jídla byl často větším nepřítelem než Američani. V této souvislosti je také paradoxní pojmenování celé japonské kampaně zaměřené na dobytí a udržení ostrova. Byla totiž pojmenována "Operace KA" a jedním z významů tohoto znaku je totiž termín hlad. Zprvu to znamenalo hlad po dalším úspěchu, později tento výraz vyjadřoval krutou skutečnost jíž byly japonské jednotky vystaveny. Převážná většina Japonců, kteří byli vysláni aby vybojovali pro svou zemi další skvělé vítězství a kteří zde zahynuli, totiž podlehla hladu, vyčerpání a nemocem.
Proto japonské velení zaměřilo svou pozornost na flotily rychlých torpédoborců. Tento, jak jej pojmenovali Američané „Tokijský expres“ byl schopen během noci se přiblížit k ostrovu, vyložit náklad a do rána se stáhnout tak aby jej ranní letecký průzkum z Hendersonu nedokázal zachytit. Bylo však nutno vypracovat nové postupy vykládání, Vzhledem k charakteru lodí byla totiž jediným řešením zdlouhavá ruční vykládka do člunů a postupná přeprava na pobřeží.
Potom však přišli Japonci na celkem efektivní řešení. Zásoby byly uzavřeny do ocelových sudů a umístěny na palubě. Sice všem překážely a výrazně snižovaly bojové možnosti plavidel, v blízkosti pobřeží je ale posádka jednoduše naházela do vody a vojáci na ostrově si je pomocí člunů vylovili. Tento způsob byl ještě zdokonalen tím, že sudy byly silnými lany svázány do skupin, zjednodušovalo to jejich pozdější lovení.
Právě účinnost posledního řešení měl ověřit kontraadmirál Tanaka. Jeho 2, eskadra se skládala z osmi torpédoborců rozdělených do tří divizí. Protože byla v předchozí akci poškozena Tanakova vlajková loď lehký křižník Jintsu, vztyčil kontraadmirál svou vlajku na torpédoborci Naganami.
Odpoledne 29.11.1942 informovalo Halseyho velitelství v Noumée všechna příslušná velitelství, že následujícího dne v noci lze očekávat skupinu nepřátelských torpédoborců se zásobami pro Hjakutakeho jednotky.
Vzhledem k síle Američanů mělo být překažení dodávky snadnou záležitostí. I přes ztráty v minulých bitvách měl Halsey k dispozici několik silných námořních uskupení. Dva operační svazy zformované kolem letadlových lodí Enterprise a Saratoga, dvě eskortní letadlové lodě s doprovodem, a dvě skupiny jejich jádrem bylo pět bitevních lodí (tři nové a dvě modernizovaná plavidla. Největší naděje však byly vkládány do nově vznikajícího TF 67.
Toto uskupení skládající se prozatím ze tří těžkých a jednoho lehkého křižníku s lehkým doprovodem mělo pod velením kontraadmirála Kinkaida projít náročným výcvikem s primárním zaměřením na noční boj a ofenzivní použití torpédové výzbroje. Kinkaid navrhl jednoduchý a přitom efektivní plán při jehož dodržení by nebyl problém „Tokijský expres“ vykolejit. Počítal s vysunutím torpédoborců poměrně daleko před křižníky kde měly po radarovém kontaktu zaútočit torpédy a potom se stáhnout z bojiště. Následně měly křižníky děly dorazit ochromeného nepřítele. Zároveň byly vyřešeny otázky spojení a koordinace s velením na „Cactusu“.
Na papíře vše vypadalo ideálně a TF 67 začal nácvik boje ve formaci. Pouhý den po jeho zahájení však došlo ke změně velení. Kontraadmirál Kinkaid byl jmenován velitelem severotichomořského loďstva a bylo mu nařízeno okamžitě předat křižníky a hlásit se na novém působišti. Byl to ale velmi nešťastný příkaz, funkci na severu převzal až o týden později a jeho nástupcem ve velení TF 67 se stal poměrně nezkušený kontraadmirál Carleton Wright. A jen o den později byl nucen vyplout proti jednomu z nejlepších japonských odborníků na noční boj, kontraadmirálu Tanakovi. Stále zde však byl Kinkaidův plán boje dávající Američanům značnou šanci na úspěch.
Po obdržení informace z Halseyho štábu svolal Wright na svou vlajkovou loď těžký křižník Minneapolis poradu velitelů plavidel. Všechny seznámil s plánem jež vypracoval jeho předchůdce a informoval je, že pro nedostatek času na vypracování vlastního se jím bude řídit. Provedl v něm však jednu drobnou změnu, která se později ukázala jako velmi zásadní. Stáhl totiž torpédoborce blíže ke křižníkům a tak znemožnil včasné radarové varování.
Až hodinu před půlnocí 29.11. dostal Wright příkaz okamžitě vyplout tak aby byl následující noc schopen napadnout japonský zásobovací konvoj a jeho svaz vyrazil vysokou rychlostí do tmy. Vzdálenost ze základny na Espíritu Santo ke Guadalcanalu totiž byla více než 600 mil.
TF 67 byl tvořen těžkými křižníky Minneapolis, New Orleans, Pensacola a Northampton, lehkým křižníkem Honolulu a čtyřmi torpédoborci. V průlivu Lengo se téměř srazil malým americkým konvojem a s Halseyovým souhlasem si z jeho eskorty stáhl dva torpédoborce.
Celkem jedenáct amerických lodí mířilo dál do prostoru mezi ostrovy Guadalcanal a Savo.
Přibližně ve stejné době kdy Wright vyplul z Espíritu Santo opouštěla Tanakova skupina základnu na ostrově Shortland. Jak jsem již uvedl, japonský admirál měl k dispozici osm torpédoborců. Bojeschopnost šesti plavidel však byla výrazně omezena. Na jejich palubách bylo rozmístěno celkem 1100 sudů se zásobami pro ostrovní posádku. Kvůli tomu bylo nutno ponechat na základně část munice pro palubní děla a všechna záložní torpéda. Poslední dvě plavidla měla poskytovat krytí zbytku svazu.
Ve 21.40. se japonská plavidla dostala do oblasti severozápadně od ostrova Savo. Tanaka, již v podvečer informovaný o přítomnosti TF 67 nařídil že zničení nepřítele má přednost před dodáním zásob, obsluhy torpédometů se začaly připravovat na noční střetnutí. Zbytek posádek mezitím chystal sudy se zásobami tak aby je bylo možno v co nejkratším termínu naházet do vody.
Ve 22.45 Tanakova skupina zamířila v jediné řadě s přibližně 600 m rozestupy k jihovýchodu do prostoru kde Hjakutakeho vojáci čekali na přivážené potraviny a munici a rychlost všech plavidel byla snížena na 12 uzlů. 5 minut předtím se oddělil torpédoborec Takanami a při stejném kurzu plul vysunutý asi 1.5 míle dál od pobřeží. Tato loď také vydala ve 23.12 varování o kontaktu s nepřátelským svazem. Během tří následujících minut ji potvrdily hlídky na ostatních torpédoborcích a přípravy na vykládku byly zastaveny.
Američané o nepříteli věděli o šest minut dřív, nedokázali však tuto výhodu jakkoliv zužitkovat. Jejich svaz plul ve stupňovité formaci a teprve po potvrzení kontaktu začal vytvářet kýlovou řadu se čtyřmi torpédoborci na čele následovanými všemi křižníky. Zbylé dva torpédoborce formaci uzavíraly. Ve 23.16 už měly vedoucí americké torpédoborce všechny potřebné údaje pro úspěšný torpédový útok a čekalo se jen na pokyn k jeho zahájení, ten však nepřicházel. Wright si neuvědomil že mu protivník pluje v ústrety a dokonce si rádiem vyžádal potvrzení že jeho torpédoborce jsou v ideálním postavení.
Konečně ve 23.20 vyslala radiostanice Minneapolisu očekávané povolení, bylo však už pozdě. Čelní lodě Tanakova svazu minuly čelo americké formace a vzdalovaly se podél pobřeží k jihovýchodu. Přesto že se vzdálenost každou vteřinou zvětšovala vypálily tři torpédoborce na střed japonské skupiny celkem 20 torpéd. Čtvrté plavidlo, vybavené pouze přehledovým radarem, už nedokázalo cíl odlišit cíl od pobřeží a tak se jeho kapitán rozhodl nezahajovat palbu vůbec. Poté celá skupina zvýšila rychlost a za palby všech svých děl se odpoutala od nepřítele. Její velitel, kapitán Cole se rozhodl obeplout ostrov Savo.
Po obdržení zprávy že americká torpéda míří k cíli vydal Wright rozkaz zahájit palbu. V průběhu několika minut se všech devět lodí původního TF 67 zapojilo do boje a cílem většiny z nich se stal osamocený Takanami plující ve vzdálenosti zhruba čtyř mil od Američanů. Jeho situace byla již od počátku kritická, posádka sice zvýšila rychlost a plavidlo divoce manévrovalo ale vysoký počet přímých zásahů proděravěl trup a zdemoloval většinu nástaveb. Nepodařilo se zamezit zaplavování podpalubí ani uhasit požáry a Takanami se v 01.37 po výbuchu muničních skladů potopil.
Mezitím se americká torpéda dostala do blízkosti Tanakova svazu. Shodou náhod většina z nich směřovala do blízkosti vedoucí lodě, vlajkového torpédoborce Makinami.
Chvíli předtím nařídil japonský admirál odpovědět torpédy. Celá formace měla současně provést obrat doleva zhruba o 180°, dohnat Američany zaútočit a rychle se stáhnout. Kapitán torpédy ohroženého Makinami byl však nucen odbočit doprava a tak se japonská formace částečně rozpadla. Další čtyři plavidla v řadě totiž ještě chvíli pokračovala v původním kurzu a posádkám se podařilo část zásob naházet do vody. Potom velitel této divize, kapitán Satóo provedl nařízený obrat a po chvíli jeho skupina vypálila celkem 26 torpéd. V té době už bylo ve vodě dalších šestnáct japonských torpéd vypálených dvěma plavidly 24. divize námořního kapitána Nakahary. Celkem 44 vysoce výkonných „dlouhých kopí“ tak směřovalo proti americkému svazu, zatímco lodě které je vypustily mezitím mizely ve tmě. Záhy se ztratily i z obrazovek radarů a neúčinná kanonáda nepřátelských křižníků postupně utichala.
Potom však došlo ve vývoji střetnutí ke zvratu. Dorazila japonská torpéda a ve 23.27 dvě z nich narazila do trupu Minneapolisu. Jedno zdevastovalo celou příď až k pancéřové přepážce před věží A a ohnulo ji dolů v úhlu téměř 70°, druhé vyřadilo jednu z kotelen. Dělostřelcům se ještě podařilo vypálit tři plné salvy a potom plavidlo ochromil výpadek proudu. Havarijní týmy se překonávaly i za cenu možného vážného poškození zbývajících kotlů byly jejich zásobníky naplněny mořskou vodou, stroje a hlavně čerpadla se však nesměly zastavit. Dvě hodiny po půlnoci oznámila obsluha strojoven, že má dostatečný tlak pro spuštění části turbín a zmrzačená loď se rychlostí asi čtyř uzlů vydala na cestu k Tulagi. S pomocí čerpadel vlečné lodě, která mu připlula na pomoc, se podařilo udržet pod kontrolou i vodu pronikající do zmrzačeného trupu.
Zmrzačený Minneapolis
New Orleans, plující zhruba 900 metrů za vlajkovou lodí se jí dokázal vyhnout, jeho manévr jej však neuchránil od zásahu. Jediné torpédo zasáhlo příď křižníku ale následky byly strašlivé. Došlo k explozi muničního skladu věže A a celá příď až k druhé věži byla odlomena. Bylo to tak šokující, že námořníci, mající stanoviště na zádi se domnívali že právě míjí potápějící se Minneapolis. Jejich loď se nacházela v kritickém stavu, více než pětina lodě byla odtržena a v podpalubí kolem muničních skladů věže B zuřil požár. Křižník však zachránil fakt, že nebyly zasaženy kotelny ani strojovny. Všechna čerpadla fungovala tak jak měla a zhruba po hodině se záchranným týmům podařilo požár a průniky vody zvládnout. I tento křižník, nebo spíš to co z něj zbylo, se ráno objevil v Tulažském kotvišti.
Těžce poškozený New Orleans při nouzových opravách na Tulagi
Třetí křižník v řadě (Pensacola) byl též přinucen k divokému manévrování. Jeho kapitán se rozhodl obě zasažená plavidla obeplout zleva a pokračovat v pronásledování Japonců. Ve 23.38 se vysokou rychlostí vracel na původní kurz a v tom okamžiku se do jeho trupu na úrovni zadní strojovny zabořilo japonské „dlouhé kopí“. Došlo k proražení palivových nádrží a ke vznícení mazutu, mnoho členů posádky křižníku uhořelo. Celou zadní část lodi zachvátil rozsáhlý požár a i zde hrozila exploze desítek tun munice. Její sklady se ale podařilo zaplavit a prostory muničních výtahů a překladišť kde se nacházelo dalších přibližně 150 granátů pro hlavní děla byly ochlazovány proudy vody. Po dvou hodinách hašení se podařilo lokalizovat největší ohniska, poslední plameny však uhasly až po dalších zhruba deseti hodinách.
Pensacola po bitvě
Další v řadě Honolulu prošel jako jediný křižník celou bitvou beze škod. Na rozdíl od Pensacoly se hořícím plavidlům vyhnul obratem doprava. Vysokou rychlostí se řítil směrem k ostrovu Savo a přitom nepřestával pálit ze všech svých patnácti 6'' děl. Přitom se dostal do prostoru postřelovaného dělostřelci poškozených Minneapolisu a New Orleansu. Po odvysílání identifikačního signálu „přátelská palba“ ustala, samotný křižník se však s problémy vyhnul pobřežním útesům Sava. Při pátrání po Japoncích od západu obeplul Savo, poté se otočil a stejnou cestou se vracel zpět.
Posledním zasaženým plavidlem a zároveń jediným jehož posádce se nepodařilo svou loď zachránit byl těžký křižník Northampton. Jeho kapitán se rozhodl následovat Honolulu a provedl ostrý obrat doprava. Potom opět přešel na západní kurz a kvůli snadnějšímu řízení palby vlastních děl zpomalil. A tato dvě rozhodnutí jej přivedla přímo do dráhy japonských střel. Dvě „dlouhá kopí“ explodovala na úrovni strojoven a vzniklý otvor měl plochu více než 100 m². Současně vypukl obrovský požár a Northampton se během pár desítek vteřin silně naklonil na levobok. Vodu zaplavující rozervaný trup nebylo možné zvládnout a tak byl křižník v 01.15 evakuován. V 02.40 byly nuceny opustit loď i havarijní družstva a v 03.06 zmizel křižník pod hladinou Ptačího průlivu. Torpédoborcům Fletcher a Drayton se podařilo vylovit celkem 773 mužů jeho posádky.
Dva torpédoborce 9. divize se do boje vůbec nezapojily. Jednak na bojiště dorazily až bylo po všem a navíc jejich velitel fregatní kapitán Abercrombie vůbec nevěděl co se od něj očekává. Wright totiž jeho lodě zařadil až na konec své linie bez jakýchkoliv taktických pokynů. Navíc se obě lodě dostaly do „přátelské palby“ zbývajících plavidel TF 67 a protože nebyl Abercrombie seznámen ani s identifikačními signály svazu jeho skupinka vysokou rychlostí ustoupila.
Na záchraně tří těžce poškozených křižníků se na Tulagi podíleli i potápěči kteří před rokem vyzvedávali lodě potopené v Pearl Harboru. Těmto specialistům se za pomoci posádek podařilo zpevnit obnažené příďové přepážky Minneapolisu a New Orleansu a u druhé jmenované vytvořit celou „novou“ příď z dřevěných desek a kmenů kokosových palem. New Orleans následně odplul do Sydney kde dostal provizorní příď vytvořenou z ocelových profilů a plechů. Kompletní oprava všech tří lodí se protáhla až do podzimu následujícího roku.
Minneapolis a New Orleans s provizorními plechovými příděmi__________________Poškozený bok Minneapolisu
Tato bitva zároveň znamenala konec v používání amerických těžkých křižníků jako základních plavidel samostatných bojových uskupení. Jejich poměrně silnou dělostřeleckou výzbroj handicapovala relativní pomalost palby 8'' děl. Všechny těžké křižníky byly staženy a začleněny do operačních skupin letadlových lodí.
V dalším období operovaly v oblasti Šalamounů pouze rychlé a obratné lehké křižníky a torpédoborce.
Při vyšetřování této katastrofy, která se svými následky téměř vyrovnala bitvě u ostrova Savo 8. - 9. 8. 1942 byl později kritizován postup kapitána Colea, velitele čelní skupiny torpédoborců. Bylo mu vytýkáno, že odpálil torpéda víceméně odhadem na příliš velkou vzdálenost a potom se z boje stáhnul. Naopak Wrightův postup byl omlouván tvrzením že je v jižním pacifiku nováčkem, byl v časové tísni a navíc se v boji musel řídit plánem který vypracoval někdo jiný. S těmito závěry souhlasil i Halsey a tak se už nikdo neodvážil upozornit na fakt že ten plán byl dobrý a že kdyby se jej Wright držel důsledně mohl Tanaku díky momentu překvapení a obrovské palebné převaze porazit. A že právě Wrightovo zrušení radarového průzkumu a jeho čtyřminutové váhání na počátku bitvy bylo příčinou neúspěšného amerického torpédového útoku který měl podle Kinkaidova plánu vše rozhodnout.
A tak měl William Cole smůlu v tom že byl pouhý fregatní kapitán, zatímco pravý viník Carleton Wright byl kontraadmirálem.
Tanaka se žádných větších chyb nedopustil, Tassafaronga znamenala v celé jeho kariéře největší úspěch. Ztratil sice jednu loď, protivníkovi však dokázal způsobit katastrofální škody. A to se Tanaka celou dobu domníval, že v americkém svazu je i bitevní loď. I přes tento svůj omyl se v duchu tradic Japonského císařského námořnictva pustil do boje, který měl podle prostých počtů o poměru sil prohrát. Že se tak nestalo je zásluhou hlavně kapitána Satóa a díky nerozhodnosti svého protivníka na admirálském můstku Minneapolisu, kontraadmirála Wrighta.
Je otázkou jak by se boj vyvinul, pokud by jej z americké stany vedl podle svého plánu kontraadmirál Kinkaid.
Ale kdo ví??
připouštím, ale ta se týkala toho, že dlouhodobě nesouhlasil s nasazováním torpédoborců jako zásobovacích lodí. Příliš si jich cenil na to aby byly vystavovány riziku při každodeních plavbách "Tokijského expresu". Chtěl torpédoborce i prvotřídně vycvičené posádky používat na úkoly, pro které byly určeny a právě zmiňovaná bitva ukázala jejich hodnotu. Na druhou stranu chápu jeho nadřízené, že něco takového nebyli ochotní tolerovat. On je to poměrně častý problém velitelů na všech úrovních, že nevidí věci v širších souvislostech a tak kritizují rozhodnutí "těch nahoře". Koneckonců v civilním životě je to zrovna tak.
