Marja Fjodorovna (Dagmar Dánská)
(1847–1928)
"Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem: Kde zemřeš, tam zemřu také, a tam budu pohřbena.."
Starozákonní kniha Rút
Marie Sofie Frederikke Dagmar, princezna dánská, se narodila 26. listopadu roku 1847 ve Žlutém paláci v Kodani. Jejími rodiči byli dánský král Christian IX. a Luisa Hessensko-Kasselská. Měla pět sourozenců - z toho dvě sestry (Alexandru a Thyru) a tři bratry (Frederika, Vilhelma a Valdemara).
Dagmařin otec proslul svou výhodnou sňatkovou politikou, za což si vysloužil přezdívku "Tchán Evropy". Když o princezninu ruku požádal ruský carevič Mikuláš Alexandrovič (prvorozený syn cara Alexandra II. Nikolajeviče a jeho ženy Marji Alexandrovny), král souhlasil.
Roku 1864 přijel dědic Rusi do Dánska a poprvé se setkal s Dagmar. Když opouštěl Kodaň, byli již zasnoubeni. O Mikulášovi se hovořilo jako o ruské naději, člověku, který dále rozvine otcovy reformy a učiní z Ruska nejmocnější zemi na světě. Jenže ze smělých plánů brzy sešlo. Mikuláš se zranil roku 1865 při souboji se svým bratrancem Mikulášem Lichtenberským a způsobil si těžké pohmoždění páteře a kostní souchotiny, k nimž se v dubnu přidaly i poruchy mozku. Carevič blouznil a nikoho nepoznával. Okamžitě ho vyslali na léčení do francouzského přímořského letoviska Nice, ale bylo pozdě. Když Dagmar obdržela zprávu o jeho zdravotním stavu, rychle vyrazila do Francie, aby se s ním ještě setkala.
Ráno 12. dubna se Romanovská rodina naposledy sešla u následníkovy postele ve vile Bermont. Těsně před svou smrtí měl carevič prohlásit, že si přeje sňatek mladšího bratra Alexandra a dánské princezny a požehnal jejich manželství. Pro Dagmar však byla nestálá situace příliš stresující a týž den odjela zpátky domů.
Dánská královská rodina se velmi obávala o její zdraví, ale dívka se poměrně brzy vzpamatovala a přemýšlela, jak bude její život pokračovat. Během krátké návštěvy Petrohradu jí neznámá země přirostla k srdci a domnívala se, že je jí určeno, aby tam žila.
Nový následník trůnu Alexander Alexandrovič rychle vystoupil s řešením situace. Bratrova snoubenka se mu líbila, navštívil proto svého otce a vážně s ním prodiskutoval otázku možného manželství. Car vyslechl synovu zpověď poněkud překvapeně, ale souhlasil. Napsal dopis do Kodaně, v němž pozval Dagmar na návštěvu do Ruska. Její matce se návrh zamlouval a odpověděla, že své dceři bránit nebude, ale bude lepší počkat pár měsíců, aby se předešlo pomluvám po evropských dvorech.
Marja a car Alexander III.
V září 1866 opustila Dagmar se svým doprovodem rodnou zemi a podruhé přijela na zásnuby do Zimního paláce. Na počest této slavné události se konalo mnoho ohňostrojů, večírků a maškarních plesů.
Carevičova dívka si získala svou přirozeností náklonnost společnosti. Všichni jí obdivovali, jak se rychle smířila s tím, že místo elegantního a vzdělaného Mikuláše se má vdát za Sašu, který neumí pořádně francouzsky a nikdy s ní netančí. Všichni, kromě carevny.. Pro zoufalou Marju Alexandrovnu tento sňatek znamenal zradu na nejmilejším synovi a dánské princezny se stranila.
Když dívka souhlasila s přijetím pravoslavné víry, vybrali jí nové jméno Marja Fjodorovna, v rodině jí přezdívali Minnie. Svatba proběhla 9. listopadu 1866 v carské kapli Zimního paláce.
Ruský národ přijal Marju Fjodorovnu jako svou vlastní, ocenil její zaujatost pro rodinné záležitosti. Nechyběla na žádném večírku v Zimním paláci, užívala si zábavy a tance. Ve volném čase ráda malovala, některé její obrazy se zachovaly do současnosti.
Malba Minnie z roku 1868
Po týdenních oslavách se pár přestěhoval do Aničkovova paláce, tradičního sídla následníků trůnu. Zde jim bylo souzeno prožít patnáct let, léta trávili v krymské rezidenci Livadije.
Jako prioritu si Minnie stanovila plynulou konversaci v ruštině a pochopení myšlení obyvatel svého nového domova. Uvědomovala si, že by jí zásahy do politiky pouze uškodily a zaměřila se na podporu chudých, zakládání charitativních organizací a péči o rodinu. Jediné, co nemohla snést, bylo tradiční spojenectví Rusi s německými zeměmi. Urážely ji věčné snahy Němců ovládnout Dánsko, a proto navrhla uzavření smluv s Francií.
V květnu roku 1868 se jí narodilo první dítě, syn Mikuláš a pozdější poslední panovník Mikuláš II., svůj hlavní úkol tedy splnila napoprvé na výbornou. Manželství s Alexandrem se ukázalo navzdory počátečním pochybám jako mimořádně šťastné. Následník si své ženy vážil, nikdy ji nepodvedl a svým dětem se snažil být dobrým otcem a vedl je k lásce k vlasti. Celkem měli šest dětí, kromě nejstaršího Mikuláše další tři syny- Alexandra (*1869), Georgije (*1871) a Michaila (*1878); a dvě dcery: Olgu (*1882) a Xenii (*1875).
Marja Fjodorovna se svými dětmi roku 1879
(zleva): Georgij, Xenie a carevič Mikuláš
13. března (po starém způsobu počítání kalendáře 1. března) roku 1881 spáchali členové teroristické skupiny Narodnaja volja svůj poslední, v pořadí sedmý, atentát na cara Alexandra II.. Na rozdíl od všech předchozích pokusů dopadl úspěšně. Car týž den podlehl svým zraněním. U jeho postele se sešla celá rodina, kněžna Jekatěrina Dolgoruká (vladařova milenka, s níž uzavřel morganatický sňatek) plakala. V okamžiku, kdy lékař zvolal "Panovník zesnul!" se všechny páry očí v místnosti upřely na Alexandra. Klečel se skloněnou hlavou a potichu se modlil. Pokřižoval se a vstal už jako Alexander III. a jeho žena, milá Minnie, jako carevna veškeré Rusi.
Lid oslavoval nového panovníka, ale nejvíce nadějí vkládal do jeho manželky. Říkali o ní, že je to pravá a jediná vládkyně země. Samotné Minnie se postavení vládkyně příliš nezamlouvalo. Do svého deníku si napsala: "Naše nejšťastnější dny skončily. Klid a mír jsou pryč, teď se pouze bojím o život svého Saši."..
Korunovace carského páru se uskutečnila 27. května roku 1883 v moskevském Kremlu. Obřadu ze zúčastnilo asi osm tisíc lidí. Na bedrech vedoucího tajné policie, generála Črevina, spočíval těžký úkol – zajistit bezpečnost všem přítomným hostům. Naštěstí vše dopadlo dobře, žádný atentát se nekonal. Přesto se na Črevinovu žádost Alexander s Minnie přestěhovali do Gatčiny (asi 45 kilometrů jižně od Petrohradu), zdejší palác vystavěný panovnicí Kateřinou II. Velikou skýtal větší bezpečí a vyrovnal se vybavením tomu Zimnímu. V devíti stech místnostech vyzdobených malbami slavných umělců, zlatem a koberci mohly carské děti klidně vyrůstat.
Na důležitá jednání a schůzky s vyslanci přijížděli zpátky do Petrohradu. Carevna prahla po pořádné zábavě a tancích. Odlehlost Gatčiny ji nudila. Vždy, když se vraceli zpátky do svého paláce, přemlouvala muže, aby jí poslal nějaké muzikanty, aby se tolik netrápila.
Portrét Minnie od Vladimira Makovského z roku 1885
Narodniky (tj. příslušníky hnutí, které naplánovalo smrt Alexandra II.) se podařilo vymýtit, nikoli však jejich ideje, které uchvátili skupinku pěti mladých mužů – Vasilije Osipanova, Petra Ševyrjova, Vasilije Generalova, Pachomije Andrejuškina a především Alexandra Uljanova, staršího bratra Vladimira Uljanova, již vstoupil do dějin pod svým pseudonymem Lenin. Pětice navázala na názory Narodnaje volji a obohatila je o prvky marxismu. V teroru viděli nejrychlejší a nejúčinnější zbraň, jak nastolit socialistickou republiku a zbavit se nepotřebného báťušky cara.
1. března 1887, v den sedmého výročí úspěšného atentátu, naplánovali svoji akci, ale tajná policie reprezentovaná vybranými pracovníky III. oddělení je stihla včas pochytat. Odsoudili je do Šliesselburské pevnosti umístěné na ostrůvku uprostřed Ladožského jezera. Proběhlo krátké soudní řízení, kde se Uljanov odmítl hájit a nepožádal o milost. Nesl svůj úděl s noblesou. Popravili ho 8. května 1887 ve věku jednadvaceti let. I toto byl pozdější důvod k Leninově krutosti vůči carské rodině uvězněné v Jekatěrinburgu..
Pokus zabít cara, i když skončil neúspěšně, přidělal Marji řadu starostí. Bála se o budoucnost svých dětí, když by Alexandra zavraždili. Tato událost za sebou strhla lavinu neštěstí v jejím životě, od tohoto dne se málokdy upřímně zasmála..
V průběhu července 1894 navštívila Minnie její sestra Alexandra a zděsila se, když viděla svého švagra. Alexander zeslábl, jiskra v jeho očích pohasla. Aby neměla carevna málo starostí, její syn Mikuláš si vybral za svou ženu Alix Hessensko-darmstadtskou. Minnie ji považovala za příliš tichou a netečnou, pokusila se careviči dívku vymluvit, ale ten nechtěl nic slyšet. Natolik svou vyvolenou miloval.
Na konci října téhož roku se panovníkův zdravotní stav rapidně zhoršil. Carevna se s ním rozjela na léčebnou proceduru do Livadije, ale jejímu Sašovi už nebylo pomoci. Zemřel 1. listopadu ve věku pouhých čtyřiceti devíti let. Léta se tradovalo, že zemřel na otravu alkoholem ( když si tak rád hrál na obyčejného chudého Rusa, se vším, co k němu patří – tedy i vodkou), ve skutečnosti trpěl vážným onemocněním ledvin, které se tehdejším lékařům nepodařilo včas identifikovat a následně léčit.
Po manželově smrti se carevna vdova opětovně nastěhovala do Aničkovova paláce, kde žila do vypuknutí revoluce s heslem:"Všechno bude v pořádku".
S nástupem Únorové revoluce roku 1917 nastalo pro Minnie nejrušnější období života. Jakmile se doslechla o synově abdikaci, domluvila si s ním krátkou schůzku v Mogilově. 21. března viděla své potomky naposledy. Když se s Mikulášem loučila, ujišťoval ji, že se spolu brzy znovu setkají a Minnie ho při odchodu pokřižovala.
Poté okamžitě opustila bohatství Petrohradu a zamířila do Kyjeva, kde se zapojila do Červeného kříže. Od října 1917 se pro ni stalo nebezpečné i ukrajinské centrum a prchá s dcerami Olgou a Xenií na Krym. Zde strávila necelý rok ve vile Dulber než se jí podařilo s pomocí anglického krále Jiřího V. sehnat lístek na loď Marlborough a odplout do Anglie.
Během plavby po Černém moři ji zastihla zpráva o smrti milovaného Nickyho a jeho dětí. Do konce svého života tomu neuvěřila, nedokázala si připustit, že její rodinu vyvraždili. Do deníku si poznamenala:"Přesto si jsem jistá, že se všem podařilo uniknout z Ruska a nyní se bolševici pouze marně snaží zakrýt pravdu.". Nadále mu posílala do paláce dopisy a s rodinou o nich neustále hovořila v přítomném čase. Odpovědí na svá psaní se, jak jinak, nikdy nedočkala.
Za několik měsíců se s Olgou přestěhovala do rodného Dánska, když jí král Christian X., nabídl, že může obývat křídlo Amalienborgského pálace. Veškeré její výdaje ochotně platil a navíc každý rok posílala anglická královská rodina na Marjin účet částku 10 000 liber. Carevna vdova žila relativně skromně, opustila luxusní palác a usadila se v Hvidøre. Údajně pod svou postelí ukrývala krabici se šperky v hodnotě okolo půl miliónu liber.
V listopadu 1925 zemřela její nejmilejší sestra, britská královna Alexandra. Pro zoufalou Minnie to byla poslední ztráta, jakou ještě mohla snést. Uzavřela se do sebe, žila ve vzpomínkách na dobu, kdy byla mladá a šťastná.
V exilu roku 1920
Marja Fjodorovna zemřela 13. října roku 1928 ve věku osmdesáti let, opuštěná a v zapomnění. Pohřbili ji v Roskildské katedrále v Kodani.
Po její smrti se objevila řada legend, kam mohly zmizet drahocenné šperky a cennosti. Xenie zdědila 60 000 liber, její sestra Olga 40 000 liber, o dalším osudu čtyř set tisíc liber není nic známo. Někteří historikové tvrdí, že je v závěti odkázala synovi Mikulášovi a vnučkám, zvláště nejmladší Anastázii, kterou měla nejraději. Četné pokusy modrookých dívek se vydávat za velkokněžnu jí nezajímaly, s nejslavnější z nich- Annou Anderson- se v životě nesetkala.
Roku 2005 se dohodla dánská královna Margrethe II. s tehdejším ruským prezidentem Vladimirem Putinem, že carevnina rakev opustí Dánsko a bude uložena vedle Alexandra III. v Petropavlovské pevnosti v Petrohradě.
140 let po své první návštěvě Rusi, 28. září 2006, byla se všemi poctami pohřbena na ruské půdě.. Do země, kterou si dánská princezna zamilovala a snažila se jí být dobrou panovnicí, přesto, že ji připravila o většinu jejích nejdražších..
________________
* poznámka:
Přidávám pár poznámek o osudu Minniiných dětí:
I. Mikuláš byl zavražděn jednotkou ČEKy 17. července 1918 v domě průmyslníka Nikolaje Ipaťjeva se svou ženou Alexandrou Fjodorovnou, dětmi - Olgou, Taťánou, Marií, Anastázií a následníkem Alexejem.
II. Alexander zemřel 2. května 1870 na následky meningitidy, bylo mu jen deset měsíců.
III. Georgij zemřel roku 1899 na území dnešní Gruzie, pravděpodobně na tuberkulózu.
IV. Michaila zavraždili bolševici v Permu 13. června 1918.
V. Xenie zemřela 20. dubna roku 1960 v Londýně. Provdala se za svého bratrance Alexandra Michajloviče, narodilo se jim sedm dětí – nejstarší dcera Irina si vzala knížete Felixe Jusupova- známého jako údajného vraha Grigorije Rasputina.
VI. Olga se po matčině smrti přestěhovala do kanadského Toronta, kde zemřela 24. listopadu 1960. Vdaná byla dvakrát, po prvním nešťastném manželství s knížetem Petrem Alexandrovičem Oldenburgem se roku 1916 tajně vdala svého dlouholetého milence, plukovníka Nikolaje Alexandroviče Kulikovského..
Jak ses k nim prosím tě dostala?
