Zásobování armád v období WW1

[kacermiroslav]

Zásobování armád v období WW1
Velká Británie

čekání na jídlo

Jak jednou řekl Napoleon Bonaparte, armády postupují podle svých žaludků. Když evropské mocnosti vstoupivší do První světové války povolali kromě své pravidelné armády i miliony branců, stalo se dostatečné zásobování důležitějším více než kdy před tím. V srpnu roku 1914 činil počet denních přídělů britské pravidelné armády (což znamená předválečné) 164.000 dávek pro muže a 27.500 pro zvířata. V listopadu, po nástupu branců při mobilizaci, dosáhlo toto číslo již 5.363.352 dávek pro muže a dalších 895.770 dávek pro zvířectvo, které bylo v době WW1 hojně používáno pro mobilitu armády. Proto bylo zapotřebí každý den obrovské množství potravin.

V letech 1914 až 1918 bylo jen do Francie a Flander pro britské vojáky dopraveno celkem 3.241.000 tun potravin, 5.438.602 tun krmiv pro zvířectvo a 5.253.538 tun střeliva. Britská armáda samozřejmě působila i na dalších četných frontách jako například ve svých koloniích v Africe, na blízkém východě v Palestině, Iráku atd. Navíc v britském námořnictvu, které bylo největší na světě, sloužilo také nemalé množství vojenských sil, kterým bylo potřeba dopravovat zásoby. Z tohoto hlediska jsou výše uvedená čísla o dodávkách zásob do Francie a Flander v porovnání s celobritským zásobováním jen částí nutných k chodu armád.

Ovšem nejenom množství bylo větší než kdy předtím, ale vzrostla i spotřeba jednotlivce. Například za období americké občanské války (1861 – 1865) měl vojín Unie k dispozici denně asi 2 kg zásob. O pár desítek let později jejich následovník z amerických expedičních vojsk v období WW1 již potřeboval 18 až 22 kg zásob denně. Požadavky na zásoby (spotřeby) ovšem stoupaly i bez ohledu na velikost armád. V roce 1914 britská pěší divize o 17.000 mužů denně spotřebovala 27 železničních vagónů zásob. O dva roky později v roce 1916 byl denní příděl stejné pěší divize 20 vagónů potravin a píce a k tomu dalších 30 vagónů dalších nutných potřeb. Podobně na tom byla i například francouzská armáda, kdy divize z roku 1918 měla spotřebu vyšší než armádní sbor z roku 1914. Výsledkem bylo, že zázemí armád začínalo připomínat obrovská předměstská skladiště pro zásobení velkých evropských měst (aglomerací). Britové pro další distribuci zřídili několik hlavních skladišť, jako v Le Havre, Bolougne (Francie), nebo Kantára v Egyptě. Zde se shromažďovaly potraviny, které se rekvírovali doma nebo se nakupovali v cizině. Ovšem mnoha milionové armády nebylo možno kolikrát živit z vlastních zdrojů. Proto bylo potřeba dovážet zásoby i z dalších míst. Čerstvé mražené i konzervované maso bylo dováženo především z USA, Austrálie a Latinské Ameriky. Mléčné výrobky z Holandska, brambory z Itálie a ryby z Norska. Distribuce zásob k frontovým liniím pak byla prováděna železnicí, říčními loděmi a motorovými vozidly. Především pak motorová vozidla začali v průběhu válečného konfliktu hrát důležitou roli. Jejich výhoda v porovnání s jinými prostředky byla neoddiskutovatelná. Například v roce 1914 měla britská armáda k dispozici jen 80 motorových vozidel, avšak o čtyři roky později v roce 1918 již 121.702 strojů. O významu svědčí i to, že francouzská armáda ve své stěžejní bitvě u Verdunu, byla zásobována motorovými prostředky. V průběhu této bitvy v roce 1916 projelo po 60 km dlouhé trase mezi Bar-le-Duck a Verdunem, nazývaná „Svatá cesta“, každých 14 sekund jedno auto. Zásoby se tedy dopravovali z hlavních skladišť k menším a menším a na závěr z předsunutých skladišť bylo pak jídlo (zásoby) dopravovány na frontu na hřbetech zvířat a na zádech vojáků. Ve Východní Africe pak obě bojující strany používaly domorodých nosičů.

Zákopová válka vázaná na jedno místo, umožňovala armádním zásobovačům neustále vylepšovat přísunové komunikace, ovšem je logické, že při mobilním způsobu vedení války, by automaticky narostly i zásobovací a logistické potíže. Armády pak mohly být odkázány na sklízení úrody z polí, ostatně tak to byla nucena dělat německá armáda již při svém letním tažení do Belgie a Francie v roce 1914. Německé pochodující kolony jen prostě předstihly koňské povozy i motorová vozidla, která se pokoušela dopravit zásoby ze vzdálených zásobovacích železničních stanic.

Architekt německého útočného plánu, hrabě von Schlieffen, si zřejmě nedokázal představit obtíže zásobování, neboť pouze připouštěl, že vojáci budou nuceni vyvinout „velmi velké úsilí“. Od neúspěchu počátečních válečných akcí v roce 1914, nemohlo již vojenské velení více opomíjet zásobování celé té vojenské mašinérie. Proto se zásobování později věnovalo výrazně větší úsilí. Britská armáda tak byla již dobře zásobována díky odborné znalosti takových mužů, jakým byl generální ubytovatel britských expedičních sil generálporučík sir Travers Clarke.



Zdroje:
První Světová válka – J.M.Winter - 1990

[kacermiroslav]

STRAVA za WW1

odpočinek s korbelem piva

Asi nikoho nepřekvapí, že vojáka, který je denně konfrontován s realitou války nakonec nezajímalo prakticky nic jiného, než strava, kterou denně dostával. A mnozí velitelé si uvědomovali, že pouze voják s plným žaludkem dokáže zodpovědně a efektivně plnit rozkazy. Ale dostat denní dávku přídělu potravin do zákopových linii nebylo tak jednoduché. Navíc po mnoha letech války nebylo jednoduché zajisti ve válkou zbídačené zemi dostatek potravin pro mnoha milionové armády. Celá záležitost produkce potravin byla o to složitější, že muži v nejproduktivnějším věku, byli právě v zákopech. Například Francie, která měla 39,5 Mio obyvatel, měla ve zbrani 5 Mio mužů.

A jak na tom byli jednotlivé země co se denního přídělu potravin týče?


NĚMECKO
Rok 1914
750 g chleba, nebo 400 g vaječných sucharů, nebo 500 g polních sucharů
350 g čerstvého masa, nebo 200 g konzervovaného masa
125-250 g zeleniny, nebo 1.500 g brambor, nebo 60 g sušené zeleniny
28 g kávy, nebo 3 g čaje
25 g soli

Dávka masa se postupně s potížemi plynoucími z dlouholeté války snižovala na 350 g na konci roku 1915, na 288 g v polovině roku 1916 (kdy byl zaveden týdně jeden den bez masa). V říjnu 1916 poklesla denní dávka masa na 250 g. Porce konzervovaného masa klesla až na 150 g. Od června 1916 dostávali vojáci, kteří přímo na frontě v danou chvíli nebojovali 200 g. Velitelé rot mohli nařídit výdej denního přídělu 0,5 l piva, 0,25 l vína a 250 ml brandy rumu nebo araku. Denní příděl cigaret nebo doutníků byl 2 kusy, nebo 30 g dýmkového tabáku.

V zákopech bývala ale situace často jiná, než bylo určeno armádními tabulkami. A tak přímo v zákopech se museli vojáci spokojit často jen se svou „železnou zásobou“. Ta se skládala ze:

250 g sucharů
200 g konzervovaného masa nebo slaniny
150 g konzervované zeleniny
25 g kávy
25 g soli



FRANCIE
Země galského kohouta měla dvě různé dávky výdeje stravy a to podle typu operace, kterou daná vojenská jednotka prováděla. Hlavní rozdíl byl v přídělu brambor, těstovin, cukru a kávy.

700 g chleba (obě verze výdeje)
600 g čerstvého masa
300 g konzervovaného masa
50 cl vína
1 litr piva nebo jablečného vína, nebo 6,25 cl lihoviny

Poměrně častou náhradou za porci masa bývala konzerva sardinek v oleji. Jako perlička je, že v muslimských plucích (Francie měla početné africké jednotky z afrických muslimských kolonií) se nevydávalo vepřové maso a lihoviny.



VELKÁ BRITÁNIE
Oficiální tabulková denní dávka jídla britského vojáka byla standardně větší, než kolik jídla se nakonec k vojákům do zákopů dostalo. Jednotky v první linii často trpěli hladem, protože se do zákopů nepodařilo dostat dostatek potravin, kvůli dělostřeleckému ostřelování nebo chybným rozdělováním.

680 g čerstvého masa, nebo 453 g soleného masa
453 g sucharů nebo mouky
113 g slaniny
85 g sýra
226 g čaje
113 g džemu
85 g cukru
57 g sušené zeleniny, nebo 227 g čerstvé zeleniny
57 g tabáku
60 ml rumu

Ale jak už bylo výše řečeno, vojáci v první linii měli často úplně jiný příděl potravin. Například vojín Jarman ve svém denníku poznamenal: „nejčastěji jsme měli k jídlu dušené hovězí. O bochník chleba jsme se dělili čtyři. Někdy jsme dostali sýr nebo máslo, zejména když jsme neměli žádný chleba. Plechovky se suchary byly k dispozici stále. Chutnaly jako psí suchary“.

Tento suchar měl podobu kousku betonu o rozměrech 90x100 mm a byl i stejně tak tvrdý. Kousnutí do takového sucharu, to byla velká šance přijít o své zuby. Dal se ale rozbít pažbou pušky, smíchat s hovězím masem, nebo se mohl usmažit či rozmočit přes nos s rozinkami a sušeným ovocem a upéct na uhelném prachu. Pokud bylo chladno a chybělo dřevo nebo uhlí, tak se tímto sucharem dalo i topit. Někteří vojáci by suchar dokázali použít i v boji jak sami tvrdili; stačilo by jej jen přilepit k násadě ženijního nářadí a byl by z něj slušný biják.

Voják Fred Wood nám zanechal tento popis denní dávky jídla:
„Po skončení pohotovosti jsme si uvařili snídani. Obvykle byla stará slanina s přilepenými kousky pytle, usmažena ve várnici. Jediné jídlo, kterého byl nadbytek, bylo konzervované hovězí, suchary, švestkový a jablečný džem. V týlu jsme utratili za jídlo všechny peníze. Pokud zásobovací skupina pronikla dělostřeleckým ostřelováním, měli jsme k obědu teplé dušené maso. Pokud ne, tak jsme měli mizerné hovězí. Někdy jsme dostali Maconochie (konzerva dušeného masa, které bylo docela oblíbené) nebo sýr a syrové maso (pokud je přinesli), to vše smíchané v jednom pytli. Ani jednou jsem neměl vejce nebo čerstvé ovoce. Jednou jsem dostal bochník, který byl celý krvavý, ale oškrábali jsme to nejhorší pryč a snědli jsme to. Zacházeli s námi jako se zvířaty a nikdo si nemyslel, že to bylo fér.“


Zdroje:
Válka na západní frontě v zákopech 1.světové války – Gary Sheffield - 2009

[Rase]

[Alfik]

421442850_7806580629370089_6176467476486773718_n.jpg

Všimněte si na tom lístku, že je na dobu určitou. Tedy že jej museli lidé uplatnit (tehdy se říkalo postaru "udat", to slovo změnilo význam ) ať kávu pili či nikoli.
To v praxi podporuje černý obchod, jak s těmi lístky, tak s kávou samotnou.
Podobně bude s největší pravděpodobností i nový čínský experiment, tedy "mobilové" Juany s expirační dobou, vést akorát tak ke šmelině. Např., aby nepropadly, nakoupíš něco pro souseda, a on zase pro tebe. A čenžnete.

[bat]

Ten princip časové omezení platnosti podporuje obecně ekonomiku. Lidé si nemohou takové peníze, kupóny apod. syslit a je výhodné je udat/směnit apod. Pamatuju si, že na podobném principu fungovalo (v době krize) a možná i funguje několik komunitních měn a je to jejich inherentní vlastnost.
Jestli tato vlastnost (časové omezení) vede ke šmelině? To tedy nevidím.

Mě na tom kupónu zaujaly pěkné fonty a zápis datumu 20./8. .
Někdy si člověk láme hlavu (zvláště u překladů) jestli 1.2. je prvního února nebo druhého ledna, ale tady je to jasné (navíc tyto konkrétní datumy neumožňují dvojí výklad).