Středověké fortifikace na našem území byly dvojího druhu. V první řadě to byla slovanská hradiště a hradiště jiných kultur, které na našem území přežívaly různě dlouhou dobu. V druhé řadě to pak byly středověké hrady v celé šíři svých variant. Od 80. let minulého století se objevil třetí termín a tím jsou hrady přechodného typu. A této třetí skupině se bude věnovat tato práce. Hlavním nositelem myšlenky jejich reálnosti v našich dějinách je autor knihy, která je v záhlaví článku.
Pokud se zabýváme středověkými fortifikacemi, měl bych zde i když možná nesu dříví do lesa vysvětlit, co se pod tímto termínem rozumí.
Fortifikace - je po našem označována za opevnění, je obecně řečeno stavební dílo - zahrnující stavby i terénní úpravy - jehož účelem je ochrana a obrana před nepřítelem. V užším slova smyslu jde také o jednotlivé prvky takových zařízení.
Specifickým druhem hradní architektury jsou pak externí fortifikace což jsou vnější opevnění hradů mimo rámec souvislého hradebního prstence. Především se jedná o vysunutá tedy s hradem spojená koridorem jakéhokoliv provedení a samostatná předsunutá opevnění.
Hrady přechodného typu jsou zajímavé mimo jiné i tím, že se jedná o archeologické a historické jablko sváru. Tento typ hradu byl zjištěný až archeologickým výzkumem posledních asi tak 30 let dvacátého století. Dá se říci že zastánců tohoto typu hradu je výrazně méně než těch, kteří tvrdí že žádné takové hrady neexistovaly a že vše je omyl způsobený špatnou interpretací objevených terénních úprav a zbytků fortifikací a nebo stop po nich. Já osobně si myslím, že tyto hrady si nakonec své pevné místo v typologii hradů zajistí.
Vyplývá to nepochybně i z faktu, že hrady přechodného typu, díky užitým metodám, zcela unikly aktivitám staršího, převážně uměleckohistoricky orientovaného bádání a díky krátkému výzkumu který skutečně trvá jen pár posledních desítek let známe doposud pouze malý počet kandidátů na toto označení. Nelze proto vyloučit, že další studium přinese doladění chápání tohoto typu hradu nebo možná i jeho další rozčlenění. Přes svou na údržbu poměrně náročnou konfiguraci a v některých případech i jakoby primitivnější podobu, představovaly v době svého vzniku hrady přechodného typu zcela plnohodnotné a kvalitní královské hrady, které hrály ve struktuře panovnických mocenských opor velmi důležitou roli.
Tato práce bude vedena několika směry. Pokusím se na pár příkladech ukázat proč se zdá, že před klasickými hrady zde bylo něco co stálo někde na půl cestě mezi slovanskými hradišti a klasickými středověkými hrady. Zároveň se pokusím při jejich popisu probrat trochu té nejdůležitější hradní terminologie a názvosloví. Zabrousíme i do pohledů jak se takové hrady stavěly.
Pro začátek budu předpokládat, že tento typ sídel, kterých výstavbu podle všech zjištění vždy povoloval nebo inicioval král existovaly. Pokud ano budeme předpokládat, že hrady přechodného typu stojí na rozhraní mezi raně středověkými hradišti a vrcholně středověkými hrady. Prvky charakteristické pro obě tyto kvalitativní skupiny se u nich prolínají ve svérázné syntéze. Co měly vždy společné?
Je to nepřítomnost klasické kamenné hradby. Jejich hradba byla konstituována jako kvalitní valové opevnění. Tyto hradby se však od valů starších hradišť výrazně liší tím, že:
- zpravidla neobsahují vnitřní ztužující konstrukci jakéhokoliv typů - ani dřevěnou ani kamenné pláty
- tvoří je prostý násyp z dusané hlíny opatřený čelní kamennou plentou. Co to bylo?
Plenta, neboli hezky česky obezdívka byla u valů slovanských hradišť i těchto prvotních hradů je to zídka zbudovaná bez použití malty, tvořící čelo opevnění.
V jiných případech pak plenta též může tvořit stěny zahloubených objektů, například zemnic, na což narazíme dále při popisech některých objektů. U zděných staveb pozdější doby je pak plenta užívána k zesílení stěn, např. při statických poruchách či pro uložení vestavěných konstrukcí jako jsou například klenby.
- stejně, či dřevěným roubením nebo prostým vysvahováním je upravena zadní strana. Jedinou výjimku představuje vnější val na Hlavačově zbudovaný z vrstev písku prolévaných maltou – bylo to asi tím, že písek není možno zhutnit jako zeminu. Navíc se zdá že zde byla jistá výjimka, zde val nesl podle odhalených stop na své koruně opukovou zídku.
- i hradba hradu v Olomouci byla stejná ale zatím je to jediná hradba u těchto hradů, která naopak měla zadní stěnu vyztuženu dřevěnou konstrukcí palisádového typu. Ale o tom později.
- často se objevuje starý známý prvek a to palisády, které jsou umístěny jak na vnějších valech tak se nachází jako třeba u Olomouce i uvnitř hradu a dělí jej na několik samostatných částí.
Technická definice praví, že palisáda je dřevěné opevnění tvořené hustě vedle sebe zaraženými kůly, nahoře zašpičatělými.
Následují dva obrázky, které jednoznačně osvětlí jak palisáda a palisáda s vetknutou bránou mohla vypadat:
Pokud nejsou kůly zaráženy těsně vedle sebe a mezery mezi nimi vypleteny proutím, hovoříme o polském plotu. Obrázek polského plotu následuje:
Oba tyto druhy opevnění měly u českých hradů přechodného typu pomocnou funkci spíše pomocnou funkci a setkáváme se s nimi nejčastěji na koruně valů přímo před příkopy.
Celé uspořádání ukazuje na jednu zásadní věc.
Tyto hrady byly postaveny na pasivní obraně, což byl způsob obrany, při němž obránci spoléhali především na nepřekonatelnost překážek stavěných útočníkovi do cesty například hradeb, věží, příkopů a podobně. Hlavní obrannou linií je vlastní opevnění zde nejmasivnější hradba.
Pasivní obrana těžila z nedostupnosti, mohutnosti a výšky, eventuálně ze zmnožení linií opevnění. Proto se zde často objevuje několik valů a příkopů různé mohutnosti řazených za sebou které končí hlavní hradbou. Nevýhodou je existence mrtvého prostoru při patě opevnění, který nemohou obránci z ochozu kontrolovat. K částečnému odstranění této nevýhody mohl být zřízen parkán či opevnění opatřeno podsebitím což ale byl prvek který se objevil až u hradů ve 14 a 15 století. na hradech přechodného typu se nevyskytoval.
Pasivní obrana charakterizuje středoevropskou hradní produkci východně od Rýna prakticky po celý středověk až po nástup palných zbraní. Kromě základních článků hradní dispozice představují typické specializované prvky pasivní obrany např. štítová zeď čí plášťová zeď. Prvky pasivní obrany byly úspěšně rozvíjeny i v době dělostřeleckých opevnění, kdy svou hmotou kryly před ostřelováním hrad či jeho části.
Obytné stavby zde již bývají po způsobu vrcholně středověkých hradů vetknuty do obvodového opevnění tak, že jedna jejich strana tvoří součást ohrazení. tak vznikla integrace obytné a obranné funkce, která je znovu považována za výrazný typický prvek vrcholně středověkých hradů. Na obrázku Olomouckého hradu je to na obrázku vidět, ta rekonstrukce je vytvořena na základě 15 let vykopávek.
U hradů přechodného typu mohly být užity i další základní prvky hradního organismu, například věž nebo kaple. Vzniklo tak několik variant od nejprimitivnějších přes bezvěžovou až k nejnáročnějším s věží. Variační šíře typu hradu který zde řešíme a tak jak je v současné době chápán, tedy byla značná.
Je zde i další zajímavost. Ani u jednoho z hradů které sem lze zařadit nebyla u hradeb nalezena berma. Hradby plynule přechází do příkopu. Ten někdy byl pro plynulý přechod mezi stěnou příkopu a čelní stěnou hradby také vyztužen plentou. To že chyběla berma mohlo znamenat to, že byl velký zájem aby byl mrtvý prostor, tedy prostor v nejbližším okolí opevnění, v němž nemohou obránci bez nebezpečí například při vyklonění se a podobně zasáhnout útočníky. Mrtvý prostor se vyskytuje často u opevnění s pasivní obrannou schopností, zvláště při patě hradeb a dalších objektů. Jeho odstranění například užitím různých flankovacích prvků je jednou z hlavních zásad aktivní obrany. Tyto se ale u ani jednoho z hradů přechodného typu nepodařilo objevit. Ale aby bylo jasné co berma byla či je, následuje obrázek který to osvětlí.
Pro úplnost si uvedeme ještě definici. Berma je rovinný pás mezi hradbou a příkopem, případně svahem. Pochází ještě z hradištního období, kdy odstup hradby od svahu zajišťoval její stabilitu. Bermy se užívalo zejména tam, kde ze statických důvodů nebylo možno založit konstrukci opevnění přímo na hraně příkopu či svahu.
Klasickou érou výskytu těchto hradů je prvá polovina 13. století, kdy představují jeden ze tří základních typů nejstaršího období výstavby královských hradů. Protože typ rychle morálně zastarával, ve druhé polovině století již panovník hrady přechodného typu v úrovni základních mocenských opor nestavěl. Setkáváme se však se šlechtickými variacemi. Primitivnější objekty mladšího období již s hrady přechodného typu nesouvisejí, ale představují retardované provedení jiných tehdy užívaných hradních typů. Ukázky hradů přechodného typu:
KRÁLOVSKÉ HRADY KTERÉ JE MOŽNO OZNAČIT ZA HRADY PŘECHODNÉHO TYPU
Hlavačov u Rakovníka
Pozůstatky hradu Hlavačov, jednoho z nejstarších českých hradů, stojí na vrcholu zalesněného ostrohu zvaného Hlavačov (405 m) asi 3 kilometry severně od Rakovníka ve Středočeském kraji. Nejvýraznějším zbytkem hradu je dosud hluboký příkop s valem, obklopující celý areál. Hrad měl 4 části:
- první a druhé předhradí,
- přední část hradního jádra
- zadní část hradního jádra mající charakter akropole známé z hradištní architektury.
Nevysoké hradní budovy byly vybudovány převážně z opuky a dřeva. Ze zdiva zůstaly pouze drobné úlomky kamene.
Archeologický výzkum v roce 1974 prokázal, že hrad vznikl zřejmě na počátku 13. století jako královský hrad a zřejmě plnil funkci prvního centra přemyslovského loveckého hvozdu. V roce 1253 hostil král Václav I. na hradě salcburského, míšeňského a bamberského biskupa a v letech 1245 – 1252 zde vydal některé významné listiny. O zánik hradu se po polovině 13. století postaral mohutný požár. Jeho trosky pak po staletí sloužily jako levný zdroj stavebního materiálu. Značné škody tu v minulosti napáchaly i některé amatérské archeologické průzkumy.
Hrad Angerbach u Kožlan
Stával pod městečkem Kožlany na zalesněném ostrohu obtékaném z jedné strany Javornicí a z druhé Hradeckým potokem. V době existence hradu se rozlévala voda obou toků doširoka a vytvářela pod ním bažinu a nepřístupné údolí.
Hrad měl dvojdílnou dispozici. První přibližně obdélná část byla chráněna příkopem, před kterým byl ještě val, opevněna byla roubenou stěnou. Uvnitř stála rozměrná zemnice vyhloubená ve skále se stěnami z kamenné obezdívky. Zde se dostáváme k důležité definici. Co to byla zemnice?
Zemnice byla jednopodlažní stavba obytného i provozního charakteru, zahloubená do terénu a přístupná zahlubující se vstupní šíjí. Stěny mohla tvořit kamenná, nejčastěji bez použití malty stavěná plenta. Zemnice hrály důležitou roli v městech 13. století a v prvé polovině téhož věku byly užívány i jako významné a důležité stavby královských hradů což je u hradu Angerbach dokázáno nade vší pochybnost. V dalším vývoji se zemnice užívají pro pomocné objekty či na hradech nízké kvalitativní úrovně. Jak vypadá její pozůstatek na tomto hradu?
Druhá část hradu byla oddělena dalším příkopem a přístupná po dřevěném mostě. Čelní a obě boční strany byly opevněny sypaným valem bez jakékoliv vnitřního zpevnění, čelní stranu zpevňovala kamenná obezdívka. Hrázděný palác byl vsazen mezi boční valy tak, že jeho zadní strana byla součástí obvodového opevnění. Zadní strana ostrožny byla přeťata dvojicí příkopů. Hrad neměl žádnou věž.
Zde se opět dostáváme k definici - hrázděné zdivo. Byl způsob zdění, při němž je nosná konstrukce tvořena dřevěnou trámovou kostrou, jejiž jednotlivá pole jsou pak vyplněna kamennou či cihlovou vyzdívkou nebo mazanicovou výplní. Trámy konstrukce většinou zůstávají neomítnuty a jsou na líci stavby patrné. U českých hradů představovalo hrázděné zdivo spíše doplňkovou technologii, s oblibou užívanou buď u provozních staveb, vnitřních konstrukcí nebo především pro obranná patra, polopatra a střelecké ochozy. V našich podmínkách se hrázděné zdivo dochovalo pouze vyjímečně. O jeho hojném výskytu svědčí především historická vyobrazení, otisky na ostatních hradních konstrukcích či jejich omítkách a vzácné archeologické doklady.
Primitivnější podobu hrázděného zdiva ukazuje první obrázek a tu vyspělejší druhý:
A když jsem u definic musíme se podívat i na termín mazanice, který dneska používáme spíše pro označení obrazu který se nám moc nelíbí. Co se hradů týká, byl to tento doplňkový stavební materiál:
Mazanice byla kvalitní hrnčířská hlína rozmíchaná s plevami. Mazanicí se utěsňovaly spáry mezi prvky dřevěných konstrukcí, mohla tvořit výplně hrázděného zdiva, jako protipožární ochrana se s ní nahazovaly různé dřevěné konstrukce, např. ochozy, podsebití či hrázděná a roubená patra a polopatra. Takto zajištěné části stavby se nazývaly "v kožichu". V interiérech byla na mazanicové nahazována ještě normální omítka, pro jejíž dobré přilnutí byl povrch vrstvy mazanice opatřen buď pekováním připomínajícími vrypy či vpichy nebo naopak zaraženými kolíčky, zlomky prejzů a podobně. Mazanice se uplatňovala i v jinak výhradně zděných objektech, především ve formě podlahových omazů či izolací. V této druhé roli byla též úspěšně užívána na klenbách ohrožených zatékáním jako například sklepů pod nádvořím a podobně. Kvalitní mazanice s menším množstvím organických příměsí či zcela bez nich hrála důležitou roli i při stavbě kachlových kamen u hradů vrcholného středověku. V případě zániku hradu požárem se mazanice často vypálila a zachovala na sobě otisky konstrukcí k nimž přiléhala, nebo těch, jejichž byla součástí. Z této definice plyne že mazanice se užívala ve středověkém stavitelství několik set let.
Ale vraťme se zpátky k Angerbachu, tedy samotnému hradu.Z pohledu hradní architektury to tedy byla hrázděná stavba, opevněná příkopy a sypanými valy, které jsou dokladem přechodu slovanského hradištního opevnění ke středověkému. Obytná budova byla postavena na špici ostrohu a odděloval ji příkop a val, na němž stála jiná budova, chráněná dalším příkopem a valem. Přes příkopy vedly dřevěné mosty. Opět to evokuje poměrně jednoznačně podobu malého hutně sestaveného hradiště s akropolí
Vstup do hradu byl pouze ze západní strany, z lesa zvaného Královská hora. Kámen ze zříceniny byl rozebírán a využit na stavbu obecního mlýna pod Angerbachem a na jiné stavby. Dosud jsou však dobře zachovalé valy a příkopy.
Je zajímavé že tyto asi jedny z nejstarších královských hradů spadají do územního celku který je nazýván Přemyslovský lovecký hvozd
Je to lesnatá oblast ve středním povodí řeky Berounky v západní části středních Čech, představující jakési srdce knížecích a později královských držav v Čechách. Původním centrem oblasti byl knížecí lovecký dvorec ve Zbečně a snad i původní Křivoklát což je pouze jmenovec dnes velmi známého hradu. Zde šlo o hradiště možná dokonce už hrad přechodného typu jehož polohu ani podobu doposud neznáme.
Na počátku 13. století centrální funkci získal Hlavačov a okolo něj se rozvíjející osídlení v širším prostoru Rakovníka. Po založení Týřova přešlo na tento hrad vůdčí postavení a mezi ním a starším Hlavačovským centrem vznikl v hvozdu osídlený, dodnes patrný odlesněný pás s vesnicemi. Pro antipatie Přemysla Otakara II. k Týřovu došlo za jeho vlády k definitivnímu přesunu centra na velkoryse dostavovaný Křivoklát. Za jeho vlády byla též oblast rozšířena směrem na východ o území, která dříve patřila k Tetínu, který jako centrum přemyslovské hradské správy v předcházející době dosloužil. Tato východní část byla zajištěna hrady Nižborem, Jenčovem a Tetínem. V Přemyslovském loveckém hvozdu ve 13. století postupně vznikla nápadná kumulace nejstarších královských hradů:
- v první polovině Hlavačov, Týřov, Angerbach, Džbán, Křivoklát, Jivno,
- v druhé pak Nižbor, Jenčov a Tetín.
Oblast, jejíž život byl organizován v rámci manských systémů centrálních hradů, si svůj význam a výjimečné postavení podržela po celý středověk, jak dokládá i její rozšíření Karlem IV. a zastoupení jejích hradů v Majestas Carolina.
Hrad Tachov
Město Tachov leží nedaleko západní české hranice, na dálkové cestě mezi Prahou a Norimberkem. Strategický význam místa ukazuje zdejší zeměpanský hrad, doložený mezi důležitými pohraničními body již ve třetině 12. století. Byl zde zajímavý stavební vývoj:
Asi v letech 1126-31 zde kníže Soběslav I. vybudoval strážní hrad, který zaujímal temeno nízkého pahorku v údolí řeky Mže, ve stoupajícím terénu severně od něho se rozkládalo jádro podhradního osídlení.
V průběhu času prošel několika přestavbami.
- ve 13. století Přemysl Otakar II nechal vystavět nový, již kamenný, gotický hrad s mohutnou válcovou věží. Z této fáze byla v dnešním zámku rozlišena především okrouhlá dispozice hradu, jejíž opevnění v jádru tvořil sypaný val, využívající masy materiálu z valu raně středověkého období. Podle archeologického výzkumu vyrostla teprve za Přemysla Otakara II. uvnitř opevnění volně stojící válcová věž, jejíž hranolová soklová část byla částečně vystavěna z bosovaných kvádrů.
- v roce 1664 přechází Tachov na Jana Antonína Losyho z Losimthalu. Losyové kolem roku 1700 zahájili přestavbu hradu v prostorný čtyřkřídlý dvoupatrový barokní zámek. V r.1770 zámek vyhořel a
- v roce 1680 jej koupil kníže J.J.Windischgrätz a dal přestavět. Nechal zbořit starou věž a ponechal pouze dvě klasicistní křídla ve tvaru L s mansardovou střechou. Ze středověkého hradu se zachovalo zdivo sklepení a spodní část válcové věže.
Hrad díky svému valovému opevnění, na jehož temeni stála zděná hradba, patří k reprezentantům hradů přechodného typu. Zdejší využití valového tělesa jako základního prvku obvodového opevnění přímo navázalo na předchozí raně středověkou formu a hmotu fortifikace. O jeho vnitřním uspořádání s dnes už nedá moc zjistit, na asi nejdůležitějších místech dnes stojí hlavní hmota tachovského zámku který vyrostl z hradu který na původní fortifikaci vystavěl král Přemysl Otakar II. v letech své vlády.
Hrad Týnec nad Sázavou
Hrad Týnec stával na nevýrazné ostrožně ve stejnojmenném městečku. Nejstarší stavbou v areálu byla rotunda s apsidou plnící funkci fary a pohřebiště, pocházející snad již z 11. století. Severně od rotundy odkryl archeologický průzkum pozůstatky kůlové konstrukce, pravděpodobně sídelního objektu. Ten na sklonku 12. století či nejpozději na počátku století 13. nahradil kamenný románský palác na půdorysu téměř obdélníka s dělením v přízemí do tří prostor. Palác byl zasazen do obvodového opevnění vymezujícího hradní nádvoří oválného tvaru. Toto opevnění však ještě tehdy netvořila klasická kamenná hradba, ale val bez vnitřní ztužující konstrukce a čelem ukotveným mohutnými kůly. Před valem byl vyhlouben okružní příkop. Na severu vedl přes příkop můstek ke vstupnímu portálku do paláce, avšak podle archeologa Durdíka se nejednalo o jediný vstup do hradu. Umístění hlavní brány není známo. Ze stejné doby jako palác pochází hranolová věž, přiléhající k rotundě na severozápadě. Všechny stavby realizované na Týnci do počátku 13. století byly románské a daly hradu ráz, který přetrval dodnes.
O obvodovém opevnění z první vývojové fáze lze dokonce říci, že má blíže k hradištím nežli středověkým hradům. V dalším středověkém vývoji nahradila obvodový val kamenná hradba, k níž se přiložila další obvodová zástavba a starý románský palác byl směrem do nádvoří rozšířen o gotický trakt. Odolnost vnějšího opevnění hradu byla patrně v 15. století zesílena baštami.
Hrad Olomouc
Podobu toho co se stalo zárodkem významného královského hradu Olomouc, ukazuje následující obrázek:
Hrad, jak vypadal v této době, se vyznačoval mohutnou obvodovou hradbou. Byla to ještě hradba hradištního typu. Tedy čelní stěna byla postavena z kamení propojených jílovou maltou, což je posun proti jiným plentám na jiných hradech, které byly kladeny nasucho. Zadní stěna byla vytvořena z masivní dřevěné palisády. A meziprostor byl vyplněn dusanou hlínou. Vykopávky pak potvrdily, že hradba obsahující vstupní bránu, už byla částečně vyzděna - byla při případném dobývání nejvíce ohrožena. Vstup do hradu byl po dřevěném mostě položeném přes uměle vykopaný příkop.
Samotný hrad byl rozdělen na tři prostory.
- hospodářský prostor sloužící pro chov potřebných hospodářských zvířat, prostory pro ustájení jezdeckých koní a zároveň byl použitelný pro ubytování olomouckých obyvatel při ohrožení. Plnil tak i funkci útočiště
- na vyšším stupni byl prostor pro umístění vojenské posádky, skladů potravin, kovárna a vývařovny. Tento prostor byl od prostoru A oddělen dřevěnou palisádou a zemní stěnou.
- nejvýše byl umístěn prostor akropole - sídlo knížete. Akropole - původně vyvýšená opevněná část řeckých měst, v přeneseném smyslu samostatně opevněný areál v nejlépe chráněném a zpravidla i nejvyšším bodě hradiště, obsahující ústřední stavby duchovního a světského určení.
Opět kryto samostatnou palisádou a zemní stěnou.
Celkově byl pak hrad obkroužen hlubokým příkopem. Vykopávky pak naznačily, že příkop byl na některých místech. Byl zcela bezvěžový i když se nedá vyloučit dřevěná strážní věž někde v prostoru brány.
Zde uvedené královské hrady jsou zajímavé tím že podle všech náznaků zde bylo velmi pečlivě vybudováno předpolí. Předpolím je podle obecné hradologické terminologie nazýván prostor v nejbližším okolí hradu důležitý z hlediska obrany. Předpolí bylo zpravidla udržováno bez vzrostlejšího porostu a bez staveb, které by mohly poskytnout případnému útočníkovi krytí. Ze stejných důvodů zde mohl být upraven i terénní reliéf. Nemožnost respektování z hlediska obrany výhodné podoby předpolí tedy třeba u městských hradů, představovala značnou nevýhodu, která si vyžádala speciální řešení například zmnožení věží.
ŠLECHTICKÉ HRADY KTERÉ JE MOŽNO OZNAČIT ZA HRADY PŘECHODNÉHO TYPU
Zde zatím máme jen jednoho kandidáta, a tím je
Hrad Budětice
Hrad Budětice si někdy po polovině 13. století postavila odnož rodu pánů z Velhartic, která se po Buděticích psala. Hrad tehdy nahradil starší dvorec při románském kostele ve vsi. Neexistoval však dlouho, protože ještě na konci 13. století získali páni z Budětic sousední hrad Rábí a rodový hrad poručili osudu. Naposledy se po něm psal Bohuslav z Budětic v letech 1290 – 1291.
Jeho podoba přímo vyzývá ho zařadit mez hrady přechodného typu. Tvoří ho jednodílný areál oválného půdorysu, který obíhal val a příkop, pouze na nejsráznější jihozápadní straně tato fortifikace chyběla. Na severovýchodě přerušuje přístupovou šíji rozsedlina, upravená jako ještě jeden šíjový příkop. Obranný prvek šíjový příkop byl příkop přehrazující před čelem hradu nebo jeho částí ostrožnu nebo jiný úzký, svahy oboustranně ohraničený, terénní útvar.
Jestli byla na koruně vnějšího valu palisáda není jisté. Vnitřní ovál naopak byl ohrazen prostou palisádou. Bránu ve zcela zaniklé, možná jen dřevěné obvodové fortifikaci pak střežil subtilní okrouhlý bergfrit, za nímž byl v ose stavby skryt zděný obdélný palác. Ostatní zástavba neznámé podoby byla nejspíš lehčí konstrukce.
Přes svoji krátkou existenci tento hrad v sově zahrnul prvky hradištní a vyspělé hradní architektury. Je to dobrý kandidát na hrad přechodného typu.
Co ještě by se k hradům přechodného typu dalo říci? Už toho moc není. Jejich archeologický průzkum je v počátcích a navíc u většiny i nadějných kandidátů je tento průzkum velmi obtížný. Na jejich místě bylo v dalším období provedeno velké množství stavebních úprav, jako třeba rozvezení valů. Zasypání příkopů, výstavba kamenných hradeb a výstavba pevných zděných objektů a tyto aktivity způsobily, že stopy těchto předchůdců klasických hradů jsou často několikrát narušeny nebo překryty.
Jejich průzkum by byl zajímavý i z důvodu že by možná odkryl u nás doposud velmi vzácnou hradní stavbu tedy refugium. Toto slovo pochází z latiny a znamená útočiště. Opevnění označovaná jako refugia byla v různých částech Evropy a v různých -většinou velmi dramatických historických souvislostech zřizována různými komunitami – vesnickými, náboženskými, menšinově národnostními jako místo možného úkrytu a zabezpečení majetku v dobách ohrožení. Refugia často situovaná na dominantních návrších mívají většinou jednoduchou podobu vymezenou obvodovým ohrazením bez vnitřní zástavby či s minimální zástavbou. V dobách míru nebyla obývána a využívána. V Čechách nemáme ani užívání, ani zřizování takovýchto opevnění písemnými prameny doloženo a společenské poměry pro ně ani neponechávaly prostor. I v dobách intenzivního tureckého nebezpečí koncem středověku a počátkem novověku byly ve středoevropských poměrech spíše opevňovány kostely. Poměrně ekonomicky málo náročná - staví se pouze z místních zdrojů- architektura hradů přechodného typu napovídá, že možná by tyto fortifikace mohly tuto roli plnit.Výzkum se ale v této ideové rovině rozbíhá pomalu z důvodu silného odporu ortodoxnějších vědeckých elit.
Než tento díl a bezesporu zajímavé stavební činnosti našich předků ukončím rozhodl jsem se přidat samotnou kapitolu o tom jak naši předkové volili místo kde bude hrad stát a hlavně pro nás technicky zajímavý popis jak při jejich budování upravovali terén. Odpovíme tak na otázku:
CO VŠECHNO MUSELI NEBO CHTĚLI STAVEBNÍCI HRADŮ PROVÉST S TERÉNNÍMI PODMÍNKAMI
A. Úpravy podoby terénního reliéfu pro potřeby jejich obranné funkce.
Obranná funkce byla prvotní a základní funkcí všech hradů stavěných do asi tak roku 1380. Po této době se objevily i hrady, které měly jako prioritu funkci správní a obranná funkce u nich nebyla tak exponovaná i když někdy nebyla úplně potlačena.
Takže obranná funkce byla velmi značná a pro volbu staveniště často rozhodující. Jednou ze základních mechanických překážek, kladených do cesty případnému oblehateli, je strmý sráz. Takže staveniště bylo vybráno tak, aby sám terén tuto obrannou funkci usnadnil. Strmý sráz byl tedy v naprosté většině hradních staveb pochopitelně přirozeného původu. Ovšem prakticky ve všech případech není přirozený terénní reliéf na všech místech staveniště hradu dostačující.
V Čechách se, nepochybně díky členité krajině, prakticky nesetkáváme s tím, že by celé návrší, na němž hrad stojí, bylo uměle nasypáno . Určitou výjimku by mohly představovat pouze některé lokality v blatném terénu, např. hrad Mydlovar u Nymburka. Tento hrad je bohužel takzvaný zavřený hrad a tak to jestli je pahorek na němž stál opravdu nasypán uměle není jisté. Já osobně jsem ale přesvědčen, že hrad Melice u obce Pustiměř kousek od Vyškova na Moravě stojí na lokalitě, která je minimálně z 60 % uměle nasypána a použit byl materiál z velkého příkopu který tento hrad ze tří stran obklopoval.
Nejčastěji byla pro výstavbu hradu vybrána skalní ostrožna, což byl jazykovitý terénní útvar, který byl na bocích a na zadní straně která se nazývala opyš ohraničený příkře klesajícími stráněmi.
Někdy to byla skalní kupa, stolová hora, shluk skal - to u skalních hradů, dominantní kopec a podobně. Samotné přírodní podmínky však nestačily a zásahy do původního terénního reliéfu z obranných důvodů byly tím pádem zcela běžné. Byly prováděny z těchto důvodů:
a-1/ úpravy týkající se obvodu hradu – zde šlo zcela jednoznačně o snahu vytvořit staveniště potřebného tvaru a rozměru. Někdy stačilo odsekat překážející skály které nebylo možno včlenit do samotné stavby, jindy bylo potřeba vyplnit dutiny nebo jakoby překlenout rozsedliny. U skalních hradů pak šlo o úpravu jednotlivých skalních bloků tak, aby bylo možno splnit záměr stavebníka.
a-2/ odkopávání svahů za účelem jejich výrazně větší strmosti není zcela obvyklé, i když doložitelné archeologicky v Hradci Králové. V případě, že svah byl tvořen skálou, mohlo její odtěžení kromě obranně výhodné úpravy terénního reliéfu posloužit. i jako zdroj stavebního materiálu to je nezpochybnitelně prokázáno u hradu Cvilín na Moravě. Na hradu Náměšť na Hané dokonce byl celý hradní příkop vysekán do křehké horniny a veškerý vytěžený materiál skončil ve stavbě hradu a po jeho opuštění pak recyklací skončil v místním nádherném zámku.
a-3/ nejčastějším způsobem úpravy terénu z obranného hlediska z obranného hlediska nevhodných úseků přirozené terénní konfigurace je hloubení příkopů a nasypání valů před nimi. Například u hradu Šaumburk je dodnes zachován příkop v koruně široký až 17 metrů a na některých místech hluboký 7 metrů. A to už je více než 550 let neudržován.Jde-li o exponované polohy - přístupové cesty může být toto opatření násobeno. Jsou hrady kde je za sebou i několik příkopů a valů za sebou. Do doby než se objevily palné zbraně mají zásahy tohoto typu spíše lineární charakter a jejich šíře je dána vlastními dimenzemi příkopu a eventuálně valu. Z toho vyplývá i jejich relativně dobrá rozpoznatelnost. Po pravdě řečeno u mnoha hradů hlavně těch dlouho opuštěných jsou příkopy a valy jediné snadno rozpoznatelné části fortifikace.
a-4/ druhým okruhem významných obranných terénních změn staršího období vývoje českých hradů bylo zřizování parkánů. byl to významný zesilující prvek gotických opevnění. Byl to prostor mezi vyšší hlavní a nižší parkánovou hradbou, většinou upravený navezením zeminy. Parkán umožňoval nasazení dvou řad střelců nad sebou a kromě toho zmenšoval možnost prolomení celého okruhu opevnění. V případě proražení parkánové hradby při její patě by se na útočníky v nejlepším případě vysypal hlinitý či kamenitý násyp parkánového tělesa. Parkán též zajišťoval plynulý pohyb obránců po celém obvodu opevnění. Pokud do něj zasahovaly či byly dodatečně dostavovány různé stavby, musela být průchodnost parkánu zachována, a proto jejich nejspodnější úroveň tvoří klenuté průchody. Parkán mohl být užit i ve více liniích za sebou. V době nástupu palných zbraní se parkán stal nejvhodnějším místem pro jejich osazení a v mnoha případech se na něj po zpevnění články umožňujícími boční a křížovou palbu – hlavně šlo o bašty - přesunula hlavní tíže obrany. I parkány mají liniový, dobře čitelný charakter.
a- 5/ s nástupem palných zbraní a při jejich rostoucím dostřelu a účinnosti kdy se obranná pásma obecně stávají širšími a vzhledem k tomu, že postupně tvoří dokonale promyšlené obranné systémy i zásahy do původního terénu jsou stále zásadnější. Přitom se různé úpravy nedotýkají pouze vlastní plochy opevnění, ale začínají postupně postihovat nejčastěji formou nivelizace tedy vyrovnáním výškových rozdílů terénu v celém předpolí, které bylo možno pokrýt palbou z děl umístěných na vlastním opevnění. Takto mohlo dojít až k zániku tedy odtěženími i velmi výrazných terénních útvarů. Klasickou a zřejmě poměrně časnou ukázku představuje například razantní nivelizace původně zřejmě výrazně skalnatého a tím tedy eventuálním oblehatelům ukryt poskytující výšiny severně od hradu Týřova do podoby až nepřirozené rovinky, kontrolovatelné z ochozu velké věže.
a-6/ I na našem území v druhé polovině 15. století byla rozpoznána výhodnost sypaných zemních opevnění, spočívající v jejich bezkonkurenční odolnosti vůči dělostřelbě - byl tak vlastně položen základ evropského vývoje novověkých opevnění. Sypané zemní fortifikace, především pak rondelové realizace pánů z Pernštejna které se objevují na jejich hradech, s sebou přinesly obrovské přesuny zeminy.
- na jedné straně zeminu bylo nutno navršit do velkoplošných, v základně či průměru i několik desítek metrů širokých a mnoho metrů vysokých, článků opevnění;
- na druhé straně pak tuto zeminu někde a to pokud možno blízko – hlavně z ekonomických důvodů za tímto účelem získat. Výsledkem se pak mohla stát situace, která z původního terénního reliéfu nezachovává prakticky nic, nebo pouze velmi málo.
Pro představu jaký mohl být rozsah všech zemních prací jsem vybral malý hrad Doubravice.
Hrad byl vybudován na velmi příkrém výběžku mírně klesající planiny do hlubokého údolí potoka kdy základní převýšení je asi 30 metrů .Hrad je od předpolí na jihu oddělen příkopem, který je 10 až 15 m široký a 4 až 5 m hluboký. Za příkopem je val ( v koruně až 5 m široký ), na západě se rozšiřuje v plošinu, na níž byl dřevěný most. Z plošiny vedl přes 20 - 25 m široký a dodnes 6 m hluboký příkop druhý most, spojující hrad s valem.Na východě a severovýchodě byl příkop uzavřen valy.Val opevněný ještě palisádou měl dostatečnou šířku pro pohyb obránců.Vstupní brána se nacházela ve věži, jejíž zbytky jsou to jediné, co ze zděné architektury zbylo.Věž měla rozměry 6 x 7 m, zdi silné 1,5 m, ve výši prahu brány byl sešikmený pískovcový sokl. Zdivo bylo spojováno kvalitní maltou a poměrně dobře lícovalo. Brána byla oddělena od hradu parkánem, který fortifikačně navazoval na val s palisádou. Parkán obepíná hrad na jihozápadě, na jihu a západě a jeho pozůstatky jsou patrné dodnes. Potřebnou představu vám umožní následující obrázek.
Hradní jádro se nacházelo na nejlépe chráněném místě - bylo vysunuto až na nejzazší konec terénního výběžku, který na severu, východě a západě příkrými a skalnatými srázy spadal do údolí k potoku Nešůrce.Poloha zajišťovala hradu ze tří stran bezpečnost a navíc umožňovala kontrolu prostoru údolí, jímž procházela lokálně důležitá cesta, spojující rad s městečkem Doubravicí.
a-7/ specifickou problematiku představují obranné zásahy do terénního reliéfu u hradů situovaných v rovině, u nichž značnou roli hrála voda. Kromě vlastních vodních příkopů se může jednat o rozsáhlejší či rozsáhlá vodní díla sloužící k nahánění vlastních příkopů, či regulaci vodního režimu. V extrémním případě jako třeba u hradu Švihov mohlo jít až o rozsáhlou úpravu velmi širokého okolí, které bylo uzpůsobeno tak, aby je bylo možno v případě potřeby zatopit či rozbahnit.
B. Úpravy hradního staveniště z důvodu provozních potřeb.
b-1/ nejčastější případ byla nutnost vzniku alespoň částečně rovného hradního nádvoří. Terénní útvary, na nichž byly hrady zakládány, vykazovaly často členitý charakter a jejich horní plocha nebyla často dostatečně rozsáhlá. Vznik potřebné rovné plochy byl v naprosté většině případů řešen odstraněním vyšších partií a zasypáním kapes mezi přirozeným svahem a obvodovými zdmi hradu, které v něm byly založeny níže, než byla přirozená či odlámáním vzniklá hrana. V případě mimořádně velkých rozměrů takovýchto kapes mohly být překlenuty, čímž byl získán vysoce kvalitní a veliký sklepní prostor – jako příklad poslouží hrad Hasištejn nebo Jindřichův Hradec.
b-2/ u hradů v kontaktu s vodou mohly pohyby její hladiny vést k nutnosti zvýšení celé vnitřní plochy hradu. To platilo především při změnách hladiny spodní vody. Takto vyvolané navážky mohou být i velmi masivní jako u hradů Švihov nebo Pardubice.
Výrazná změna celkového terénního reliéfu mohla z tohoto důvodu nastat i u lokalit, které pod vzedmutou hladinu spodní vody zasahovaly pouze částí. To se stalo např. v Jindřichově Hradci, kde po napuštění rybníka Vajgaru ve 14. století bylo nutno výrazně přisypat úroveň spodní části prvního, nejníže situovaného nádvoří, čímž byl značně změněn původní, v podstatě svažitý profil celého areálu. Takže druhotný produkt celé akce byl rovný prostor nádvoří.
b-3/ významné zásahy mohly být vyvolány i komunikačními potřebami. Samo zřizování přístupové cesty formou různých zářezů (a nebo naopak náspů) značně postihovalo přirozený terénní reliéf. Různé nivelizace, zářezy (nebo naopak navýšení) vyplynuly i z nutnosti provozu schopného propojení jednotlivých, v početných případech i značně výškově rozrůzněných částí hradního organismu.
b-4/ zcela odlišnou problematiku zásahů do přírodní terénní konfigurace představují skalní hrady na pískovci. Měkká hornina umožňovala velmi výraznou modelaci a odstraňování i velkých objemů jak z obranných, tak provozních a dalších důvodů včetně zasekávání jednotlivých obytných a užitkových prostor (světniček) přímo do skalního masivu. Výsledná podoba je tak přirozené terénní konfiguraci mnohdy v četných aspektech dosti vzdálena.
Tolik tedy k terénním úpravám, které stavebníci hradů od samého počátku museli překonávat. Zároveň jsem se pokusil vysvětlit potřebné pojmy, které mi usnadní práci při dalším pokračování a tím budou hrady vrcholného středověku. Koncepci jsem rozpracoval, jde jen o to, jak moc ta práce naroste, z toho se odvodí počet dílů. Seznam literatury připojím zítra , nemám ho v tomto počítači.
