Velkokníže Nikolaj Nikolajevič

[Ljubov]

Nikolaj Nikolajevič
Vrchní velitel armád Ruského impéria ve WW1
(1856 – 1929)

"Bože, zachraň Rusko!"
carevna Alexandra Fjodorovna



Nikolaj (tj. česky Mikuláš) Nikolajevič, prvorozený syn velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče a jeho manželky Alexandry Petrovny (vlastním jménem Alexandry Frederiky Vilemíny Holštýnsko-Gottorpské) se narodil 6. listopadu roku 1856 v Petrohradě.
Pojmenován byl na počest svého dědečka - cara Mikuláše I. - a počítalo se, že stejně jako on získá slávu na bitevním poli. Aby Mikuláše rozlišili od jeho bratrance, pozdějšího cara Mikuláše II., říkali jim "Malý a Velký Mikuláš".
Vzdělání "Velký Mikuláš" získal na petrohradské universitě, Nikolajevském inženýrském učilišti, kam nastoupil 11. června roku 1871. V následujícím roce byl povýšen do hodnosti praporčíka a pověřili ho vedením pěšího praporu, s nímž procházel každodenními cvičeními. Od roku 1873 působil v jezdectvu. Studium ukončil v roce 1876, na památku mu udělili stříbrnou medaili s jeho jménem.

V roce 1875 vypuklo povstání v Bosně a Hercegovině, které však bylo velmi krutým způsobem zlomeno. Srbové se odmítli dívat na utrpení bratří a vyhlásili Turkům válku, záhy je následovala i Černá Hora s Bulharskem. Malé země bojovaly do posledního dechu a kde bylo Rusko? Kde je car, když Slované trpí? Dobrovolníci z řad chudých rolníků, šlechticů i zdravotních sester překročili hranice a podpořili příbuzné. Demonstrace v Moskvě i Petrohradě neměly konce. 12. dubna 1877 je car vyslyšel, vyslal armádu do války. Alexander II. odjížděl v očích společnosti jako vrchní velitel, jak se na samoděržavného panovníka slušelo. Ostatními veliteli jmenoval své příbuzné, aby měl jistotu oddanosti a mohl si být jistý, že se bude vše řídit jeho plány. Do čela dvousettisícové pěchoty postavil velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče staršího, otce našeho hrdiny. Ten vzal sebou i syna, aby mu konečně ukázal, jak to válce chodí.
A Nikolaška, jak mu říkal otec, se rychle učil. Do roku 1884 se stihl vypracovat na velitele gardového husarského pluku. Provázela ho pověst tvrdého a respektovaného velitele, k němuž vojáci vzhlíželi. Časem se ukázalo, že spíš než post vojevůdce v bitvě mu svědčila role učitele na cvičišti. Zjistili to pozdě.. Ve válce přesto nasbíral řadu zkušeností, které se mu později hodily při vážnějších problémech země.
Byl pověřen průzkumem břehů Dunaje, kde měl vybrat nejvhodnější místo pro přebrodění toku. Rozhodl se pro vesnici Zimnica. Svou jednotku vedl sám a podařilo se mu zdárně přejít Dunaj, za což byl odměněn řádem sv. Jiří čtvrtého stupně.

Za Dunajem se spojil s vojsky generála Dragomirova a společně se vydali na dlouhou cestu k průsmyku Šipka. Několikasetkilometrový pochod v horkém létě ruské vojáky stál mnoho sil. Jakmile dorazili k Šipce, museli bez odpočinku zahájit útok. Strhla se série bitev o strategický průsmyk, která připravila spojené rusko-bulharské oddíly o tisíce mužů. Na vojáky čekaly mnohaměsíční boje, Šipka brzy zapadla sněhem. Mráz nakonec stál víc životů než vzájemné bitky.
Poslední boj o Šipku proběhl v lednu 1878, potvrzoval konečné vítězství Rusů a Bulharů. Na jejich památku byl později vystavěn památník a Mikuláš získal zlatou medaili "Za odvahu".


Takto vypadá průsmyk Šipka dnes.. Překrásně.

Po vítězných bojích u Šipky a Plevna Rusové rychle postupovali a obsazovali bez boje osmanská města. 8. ledna 1878 dobyli Adrianopol a blížili se ke Konstantinopoli, jejíž obsazení si plánovala už Kateřina II.. Tehdy však zasáhla Anglie, vypravila lodě se vzkazem, že jakmile se jediný Rus objeví u městských zdí, celá zem bude odvracet anglickou invazi. Vyčerpaný Alexander souhlasil a postup zarazil. Po podpisu smlouvy v San Stefanu 3. března 1878 získaly Srbsko, Černá hora a Rumunsko nezávislost, Rusku vyplatili válečnou daň ve výši 310 miliónů rublů a přenechali mu jižní Besarábii.
Angličany s Rakušany smlouva rozzuřila, svolali nový kongres do Berlína, kde se usnesli, že Rusko musí vrátit získanou pevnost Bajazet, Srbsku odebrali většinu území a Rakousku - Uhersku svěřili pod ochranu Bosnu a Hercegovinu. Ruský lid cara jednohlasně odsoudil, jaké državy získali a téměř všechny zase ztratili!! První seznámení s válkou tak neskončilo jednoznačně pozitivně ani pro Mikuláše.

RODINNÝ ŽIVOT
Mikuláš byl velmi nábožensky založený člověk, jenž si na modlitby našel čas i v bojích. Ráno a večer, stejně jako před a po jídle. Nejraději se věnoval lovu zvěře, objížděl své pozemky a vystavoval v nich trofeje.

Byl mnoho let zamilovaný do dcery petrohradského obchodníka S. I. Bureninové, která měla se svým bývalým manželem, kožešníkem, dvě děti. Velkokníže dokonce roku 1887 požádal cara Alexandra III. o souhlas k sňatku. Jenže pro panovníka bylo manželství s rozvedenou ženou nižší vrstvy nemyslitelné. Když návrh odmítla i jeho žena Marja Fjodorovna, bylo o Mikulášově partii rozhodnuto. Brzy poté svou milou opustil, když se zamiloval do herečky Marji Alexandrovny Potocké, ale ani tuto dívku mu panovník neschválil.

Manželku Mikulášovi nakonec našla náhoda. Během návštěvy u bratra Petra a jeho manželky Milici, ho paní domu seznámila se svou sestrou, černohorskou princeznou Anastázií přezdívanou Stana.. Stana byla už několik let provdaná za knížete Georgije Maxmilianoviče Romanovského, ale kvůli Mikulášovi ho ráda nechala a začala si s ním románek. V roce 1906 požádala o rozvod a bylo jí vyhověno. 29. dubna 1907 se mohli vzít v letní rezidenci na krymské Jaltě. Anastázii bylo devětatřicet let. Pravoslavnou víru už přijala zároveň s prvním sňatkem, vybrali jí pouze "nové" jméno Anastázie Nikolajevna. Romanovská rodina přivítala Stanu vlažně a s rozpaky. Nevěděli, co od ní mají čekat. Blízkou přítelkyni byla Staně carevna Alexandra Fjodorovna, spojoval je zápal pro náboženství a teologii.
Žádné děti neměli, pouze z prvního manželství měla Anastázie dvě děti, ale vztah to byl pro obě strany šťastný.


Anastázie "Stana" Nikolajevna

VOJENSKÁ KARIÉRA
Po seznámení s válkou na Balkáně nabrala Mikulášova vojenská kariéra závratný směr vzhůru. Roku 1895 byl na dobu deseti let jmenován velitelem ruského jezdectva. Během svého působení v této funkci modernizoval způsoby výuky pro mladé kadety v jezdeckých školách, vylepšil systém zásobování a propojení s dalšími složkami armády.
Roku 1904 prosil cara Mikuláše II., aby mu dovolil bojovat s Japonci, ale car odmítl. Obával se, že by byla při možném neúspěchu pošpiněna romanovská čest, dále by mu hrozilo nebezpečí a navíc jej panovník potřeboval pro řešení domácích nepokojů ve městech.


"Malý a Velký Mikuláš"

V průběhu povstání v Petrohradě v lednu 1905, tzv. Krvavé neděle, hrál Mikuláš důležitou roli. Car se nemohl rozhodnout, jestli podpoří reformy hraběte Sergeje Witteho nebo zavládne přísná vojenská diktatura. Jediným člověkem, který by v takovém případě přinutil armádu plnit carské rozkazy, byl právě Nikolaška. Car proto bratrance požádal, aby se při převratu stal jeho pomocníkem a přijal tento úkol. Jenže Nikolaška nesouhlasil, údajně vytáhl pistoli a prohlásil, že se raději zastřelí. Car podle něj musí přijmout Witteho nápady a začít s povstalci jednat.
V témže roce se stal správcem vojenského okruhu se sídlem v Petrohradě, kde dohlížel na všechny bezpečností složky a vybíral vojáky vhodné ke službě v carském paláci. Těžko říct, jak by se vyvíjela další Mikulášova kariéra, když by 28. června 1914 nezačala první světová válka.

VRCHNÍ VELITEL VE WW1
Mobilizaci ruská vláda vyhlásila 30. července. Panovník jmenoval bratrance Nikolašku nejvyšším velitelem před radou ministrů navzdory tomu, že velkokníže obvykle velel jen jezdectvu, s pěchotou neměl moc zkušeností. A teď měl vést největší armádu na světě a zodpovídat za situaci na frontě. Nikolaška neměl možnost zasáhnout do plánování operací, tuto povinnost panovník přisoudil generálu Vladimiru Alexandroviči Suchomlinovi a generálnímu štábu.
Vlastní boj na východní frontě začal 17. srpna 1914, kdy vpadla I. ruská armáda do Východního Pruska a díky své početní převaze 20. srpna zvítězila v bitvě u Gumbinnen. Její útok záhy podpořila i II. ruská armáda vedená Alexandrem Samsonovem, když snadno přešla přes špatně bráněnou jižní hranici.

Stávajícího německého velitele Maximiliana von Prittwitze nahradili Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, kterým byl svěřen úkol zastavit postupující jednotky, aby se nedostaly k pobřeží Baltu. Spolu s plukovníkem Maxmilianem Hoffmanem naplánovali účinnou strategii: využili rozporů mezi Alexandrem Samsonovem a velitelem I. ruské armády Paulem von Rennenkampfem. Rozhodli se rozdělit své síly a zaútočit zároveň na severní i jižní křídlo II. ruské armády, doufali, že odpočívající Rennekampfovi muži by dorazili později, pokud vůbec. Vlákali Samsonova mezi dvě části německé 8. armády. Útok začal 25. srpna, Němci včas odřízli Samsonovovi cestu pro ústup do Ruska a obklíčili jej. Bitva u Tannenbergu znamenala jasnou německou výhru, II. ruská armáda ztratila asi 90% vojáků. Samsonov raději spáchal 29. srpna sebevraždu nedaleko vesnice Willenberg, aby se nemusel po porážce podívat do očí carovi.
Druhou velkou porážkou pro Rusko byla bitva u Mazurských jezer trvající od 7. do 14. září 1914. Německá 8. armáda s posilami uvolněnými ze západní fronty dostihla ustupujícího Rennenkampfa, obklíčila jej mezi Mazurskými jezery, která Rusům bránila v dalším ústupu. 9. září se Rusům nakonec zdařilo ustoupit. Východní Prusko však bylo plně pod kontrolou Německa.


Nikolaška v průběhu WW1

S Rakouskem - Uherskem se Rusové střetli v oblasti Haliče, zpočátku pro ně situace vyznívala úspěšně. Do listopadu 1914 ovládli Halič, přešli přes Karpaty a dostali se až na území dnešního Slovenska. Rakušané, povzbuzení úspěchem Německa u Tannenbergu, do konce roku 1914 dobyli zpět Karpaty. Válka se postupně přesunula do zákopů.
Roku 1915 došlo k rozhodujícímu německému útoku. Rusové museli po četných porážkách předat nepříteli Polsko, vyklidit Bělorusko a stáhnout jednotky z Pobaltí.

Nikolaška sledoval, jak se jeho armáda stahuje. Byl si dobře vědom vysokých ztrát i častých porážek, ale dokázal si udržet na velitelství klid. Vše řešil pomalu, rozmýšlel se. 22. března 1915 mu udělili řád sv. Jiří druhého stupně za úspěšné obléhání Przemyśle.
Ústup ruských sil se dokonale hodil Grigoriji Rasputinovi, využil svého vlivu na všechna carova rozhodnutí a přiměl ho, aby 21. srpna 1915 odvolal bratrance z postu nejvyššího velitele a na jeho místo raději nastoupil sám, aby měl jistotu, že vše bude probíhat pro dobro carství. Bývalého velitele poslali na Kavkaz, aby tam mohl uplatnit své vojenské dovednosti.

Působení Mikuláše na Kavkaze, kde nahradil stařičkého generála Illariona Ivanoviče Voroncova-Daškova, trvalo jen krátce. V bojích s Osmanskou říší Nikolaška spoléhal na generála Nikolaje Judeniče a plně důvěřoval jeho schopnostem. Plánovali, že vyšlou jednotky do Persie, kde se spojí s Brity u budou čelit útoku Osmanů společně.
Roku 1916 zaznamenali Rusové první úspěchy: ovládli pevnost Erzerum, přístav Trabzon a dobyli město Erzincan. Osmané, zklamaní porážkami, zahájili novou ofensivu u jezera Van. Boje trvaly dlouho, úspěch slavili jednou Rusové, podruhé zase Osmané. Bitva skončila nakonec nerozhodně.


Rusové oslavují vítězství u Erzera
(Kavkaz, rok 1916)

Mikuláš II. si přál na počátku roku 1917 zaútočit znovu a s mnohem větší silou, ale smělé plány mu překazil převrat.

Únorová revoluce zastihla Nikolašku na Kavkaze. Posel mu přinesl zprávu, že car ho svým posledním nařízením opět jmenoval vrchním velitelem armády. Velkokníže okamžitě vyrazil do Petrohradu, setkal se s Georgijem Lvovem (pozdějším vůdcem Prozatímní vlády), který mu oznámil, že carovo nařízení již není platné.
Mikuláš opustil týž den město a se Stanou se usadili na Krymu, kde přečkali Leninův říjnový převrat. Do politiky vůbec nezasahovali, nikdo o nich nevěděl. Mikuláš zde začal pracovat na svých pamětech. V dubnu 1919 Nikolaška dospěl k názoru, že situace se stále zhoršuje a už pro ně není v Rusku bezpečno. Sehnal pro sebe a ženu lístek na britskou loď Marlborough a odpluli ze země.

EXIL
Po krátkém pobytu v Janově u švagra, italského krále Viktora Emanuela III., se Mikuláš s manželkou přestěhovali na venkov. Koupili si domek v Choigny asi 20 mil za Paříží, doprovázela je skupinka kozáků, aby jim zajistila bezpečnost. I ve Francii byli pod neustálým dohledem, francouzská tajná policie měla přehled o každém Mikulášově kroku.

Vytvořil kolem sebe antisovětskou organizaci, které předsedal spolu s generálem Petrem Wrangelem. Posílali vycvičené agenty do Ruska, aby mapovali situaci a posílali zpět zjištěné informace. Když se o jejich síti dozvěděli sovětští špioni, rozhodli se vyslat své složky do Francie a Mikuláše zajmout. Plán naštěstí selhal, ale Nikolaška se raději přestěhoval na jih. Azurové pobřeží mu mělo poskytnout větší bezpečí a vylepšit jeho zhoršující se zdravotní stav.
Zemřel ve městě Cap-d'Antib 5. ledna roku 1929. Bylo mu sedmdesát dva let. Je pohřben v kryptě kostela sv. Michaela v Cannes vedle své manželky Anastázie.

_________________________
* poznámky

Pár knížek: Zajímavý pohled nabízí memoáry velkoknížete Alexandra Michailoviče nebo kniha Jevgenije Pčelova "Romanovci - historie jedné dynastie". Předpokládám, že se v knížkách o WW1 nějaké zmínky najdou.

Nikdy jsem se první světovou důkladněji nezabývala, takže jsem určitě napsala ještě víc chyb než bývá obvyklé, budu ráda za každou opravu. Jinak přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod.
Zároveň by mě zajímalo, jak vy, znalci, hodnotíte působení Mikuláše jako hlavního velitele, v čem vidíte jeho hlavní pozitiva a chyby. Za případné odpovědi velmi děkuji..

[Julesak]

Zaujímavý článok o zaujímavom človeku, ďakujem.
Vojenský okres zo sídlom v Petrohrade nemá byť vojenský okruh?

[Ljubov]

Má tam být vojenský okruh, samozřejmě. Hned si to opravím.
Jinak děkuju. O Mikulášovi se moc nemluví, a to je podle mě škoda. Až pozdě jsem zjistila, že jedna část jakéhosi seriálu o slavných vojevůdcích mu byla věnována. Ale nejspíš se zabývali více těmi bitvami než samotným Mikulášem..

[Pátrač]

Tato práce je vyjímečná. Skutečně si myslím, že by se jí mělo věnovat hodně pozornosti. Zde se dá dovodit jak ta zapomenutá armáda žila, bojovala i jak zanikla.

Ale zatím by nám mělo jít o velkoknížete. Jestliže se podíváme na jeho působení ve vojenské struktuře bojující ruské armády je to složité. Do čela armády byl určen krátce před zahájením války. Jak jsi napsala bylo to 30. července 1914. Jestli to byla chyba nebo ne je těžko posoudit. Rozhodně si myslím, že měla širá Rus lepší kandidáty na toto místo.

Jeho bojové zkušenosti byly ve své podstatě malé a byl příliš chráněn. Díky tomu, že se nemohl zúčastnit bojů v rusko – japonské válce měl velkou nevýhodu. Nedovedl si představit co udělá s bojištěm a pěchotou kulometná palba a přímá podpora těžkého dělostřelectva. Jeho řízení boje nikdy nepřekročilo schopnosti myšlení kavaleristy.

Myslím si, že nikdy nepochopil to co se na bojišti děje. Jeho tlak na útok 1. a 2. armády do Východního Pruska kde rozvrátil formaci německé Prittwitzovy armády a vyvolal paniku v německých štábech, první dny vypadal velmi nadějně. Neschopnost Samsonova i Rennenkampfa udržet operační spolupráci, skončil naprostou katastrofou a zajetí 125 000 ruských vojáků byla porážka jakou do té doby moderní dějiny neznaly. Koneckonců ti dva ruští generálové se nesnášeli a na ně padá lví podíl na porážkách ruské armády ve válce proti Japonsku. O tom jaký měli tito generálové spolu vztah jasně ukáže skutečnost, že se navzájem zpohlavkovali na nádraží v Mukkdenu.

Na druhou stranu pak dokázal vytvořit na jihu obrovitou falangu ze sedmi armád. Dvě se přemístily do Východního Pruska a zaměstnávali vítězné německé divize. Tři se pak staly údernou silou a dvě kryly obě křídla. Ruský válec o 60 soustředěných divizích se dal do svého těžkopádného pohybu. Ale Němci měli na východě Tebou zmíněné Hoffmanna a Ludendorffa. Hindenburga klidně nebudu počítat – byl to člověk jehož nezasloužená sláva vyšla z práce jiných. Navíc rádiová nekázeň ruských štábů a dokonalá schopnost manévru vojsky a logistikou po železnicích – to nikdo jiný tak dokonale neuměl – zapříčinily že spořádaně ustupující 9. německá armáda nečekaně přešla po skvělém manévru do protiútoku a zasadila Rusům těžký úder.

Ruský parní válec se zastavil a rozpadl. Už nikdy se v této válce ruská armáda nepřiblížila k německým hranicím. 15. prosince ruská armáda byla vržena na čáru Brura – Ravka před Varšavou a válka byla opět na počátku.

Hoffmann totiž byl v této válce vojenským pozorovatelem za Německé císařství a prostě věděl, jak myslí a jak se rozhoduje ruský velitelský sbor. Znal nepořádek který v ruské armádě panoval a prostě to do svých plánů zakalkuloval. Nespletl se ani jednou. Nakonec je pro ruskou armádu nestrašlivější ze všeho to, že je potřeba konstatovat fakt, že jeden německý plukovník znal ruskou armádu lépe než její vrchní velitel.

Ale podívejme se na jeho vojenské působení dál. Zde jen doplním že by se každopádně nemělo zapomenout na to, že i rozhodování o spojenecké akci v Dardanelách, která skončila pro Brity, Francouze a Australany těžkou porážkou bylo podpořeno prosbou velkoknížete Nikolaje o pomoc ze dne 15. ledna 1915. Nikolaj potřeboval od spojenců odlehčovací akci, která by ulevila jeho těžce zkoušeným vojskům na Kavkaze.

Pád Přemyšlu dne 22. března 1915 byl vlastně jediným opravdovým úspěchem ruské armády od počátku války. Všude jinde utrpěla nezdar. Německá armáda a jejími úspěchy podpoření Rakušané nakonec zlomily Ruským armádám vaz a začala zákopová válka i zde. Odvolání velkoknížete bylo jen logickým výsledkem těchto neúspěchů.

Lubov – skvělá práce. Jakmile se mi podaří ještě něco zkompilovat, zase to sem doplním.

[Ljubov]

Děkuju, Pátrači, přesně tohle jsem si představovala. Takto pěkně bych to nejspíš nikdy nenapsala, nemám ve WW1 nijak velký přehled, takže se divím, že tam nemám napsaných více chyb. Jestli ještě něco objevíš, budu moc ráda. Pokus o odpověď bude docela mizerný, omluva všem znalcům.

Přesně, jak říkáš, o ruské armádě se v souvislostí s první světovou příliš nemluví. Možná je to způsobeno tím, že až na pár výjimek všechny bitvy prohráli a museli předat nepříteli část svého území. Když byla poté fronta předčasně uzavřena, neměli možnost se pokusit zlepšit situaci. Třeba by se jim nepodařilo zvítězit a dobýt vše zpět, ale takto mi připadá ta válka jakási neuzavřená, neúplná. Zajímal by mě pohled na ruské vojáky, dozvědět se něco o jejích myšlení a názorech na celý konflikt. Žádnou knihu, který by se tím zabývala, jsem nenašla.
V Rusku se nejspíš nacházeli lepší a schopnější generálové než byl Nikolaj. Prošli Rusko-Japonskou válkou, viděli, jak vypadá boj v reálu. Nikolaj mohl vycházet z toho, co ho naučili na universitě a co vypozoroval ve válce na Balkáně, když pomáhal otci. Zkušeností s jezdectvem měl poměrně hodně, ale se všemi složkami armády zkušenosti neměl. Bojovat s Osmany bylo úplně jiné než s Němci. Rozdílná mentalita, metody boje a vybavenost. Němci byli odedávna v boji jednička. Nikolaj si podle mě ani nedokázal představit, že by jeho soupeřem byl někdo tak dobrý, nikdy nic podobného nezažil. Doufal, že se mu to snad nějak podaří.
Ale je pravda, že pro Mikuláše II. bylo jeho zvolení výhodné. Znali se od dětství a panovník mu důvěřoval, věděl co od něho může očekávat. Také byla mnohem menší pravděpodobnost, že by se mohl pokusit zradit.

Začátek ruské ofensivy do Východního Pruska se mi taky zdá být úspěšný, zaútočili dřív, Němci nebyli kompletně připraveni a navíc měli Rusové početní převahu. Když se srovnali, neměli Rusové téměř žádnou šanci a když Ludendorff, Hoffman a von Hindenburg dokonale využili rozporů mezi Samsonovem a von Rennenkampfem, byl výsledek jasný. Netušila jsem, že zajali 125 000 vojáků. II. ruská armáda měla nějakých 206 000 mužů a přes devadesát procent jich padlo. Asi jsem to pochopila nějak špatně.
Vztahy mezi Samsonovem a von Rennenkampfem byly na bodu mrazu od roku 1904, jak je uvedeno výše. Samsonov mu vytýkal přílišnou aktivitu v Koreji a obvinil ho, že mu nepřišel na pomoc, když se ocitl v obklíčení.

Díky za ty Dardanely, tato mezihra roku 1915 mi byla neznámá.

Přemýšlím, jestli bylo Nikolajovo odvolání opravdu nutné. Chápu, že by si možná mohl počínat lépe, ale toho roku 1915 bylo celkem jasné, že Rusy žádné oslňující vítězství nečeká. Car jako nový hlavní velitel taky nebyl nejlepší řešení. Válka a všechny věci s ní související se carovi příčily, nenáviděl boj a nikdy ho příliš nepochopil. Takže svým vojákům moc nepomohl a navíc za jeho nepřítomnosti v Zimním paláci roztahoval sítě Rasputin a řídil místo slabé carevny Alexandry celou zemi. Car by byl doma užitečnější než na bojišti.

Ještě mě napadá, jestli vůbec Rusko mohlo ve WW1 vyhrát. Třeba si Nikolaj uvědomil, že je to skoro nemožné a snažil se alespoň zachovat noblesu.

[Pátrač]

Ruskáarmáda si do I.SV nesla všechno špatné. Měla mizerné bojové zkušenosti i když na druhou stranu se zdá, že trauma z rusko-japonské války překona poměrně rychle.

Jejím hlavním bolavým bodem byl krajně špatný průmysl. Rusko se nezbavilo ani jednoho atributu agrární feudálně řízené země. Měla prostě pramalé možnosti obstát ve válce trvající déle než 6 měsíců. Jediné čeho bylo dost byla živá síla jako už toikrát v ruských dějinách.

Od poloviny roku 1915 byl tato armáda závislá na dodávkách od spojenců ve všem co bylo pro boj potřeba. Více či méně. Její útočné aktivity byly velmi ambiciozní ale nebyly podloženy vyspělostí velitelského sboru a tedy ani vycvičeností hybné masy těchto akcí, tedy vojáků.

Způsobilost německého důstojnického sboru byla příznačná a to platí pro obě světové války. Navíc po spotřebování prvních 2 milionů vojáků těch nelepších co Rusko mělo v prvním roce války šla bojeschopnost ruské armády ještě více dolů. Výjimkou byl Brusilov a jeho vojáci.

Ruská armáda asi na to aby sehrála opravdu významnou roli v I. SV neměla. Sloužila jako kanónen futr pro spotřebování části sil vojsk Trojspolku a nic víc. Navíc byla vnitřně leptána duchem revoluce.

To nic ale nemění na tom,že to byla armáda statečná a jediná, která mimo Němce dokázala válku rozhýbat a dostat ze zákopů do otevřeného prostoru. Viz Brusilovova ofenziva.

Mám obavu, že lépe by nemohla dopadnout ani kdyby jí velel vojenský génius. A to ani velkoníže ani car rozhodně nebyly. Svoji poslední větu psanou kurzivou vymaž - je to jediná špatná věc které jsem si ve Tvých skvělých stupech v tomto tématu všiml. A já se podívám co bych ještě k této osobnosti ruských dějin dokázal napsat. Tohle téma se mi prostě líbí.

[Ljubov]

Dobře, už jsem to smazala.
Děkuju, kdyby se našlo ještě něco dalšího, bylo to určitě skvělé. Pěkně to vystihuje situaci v ruské armádě, které jsem se příliš nevěnovala. Mikuláš mě nikdy moc nezajímal, nechala jsem se přemluvit jen proto, že byl z Romanovského rodu. Postupně zjišťuju, že je to mnohem zajímavější téma než jsem si původně myslela.

Brusilovova ofensiva byla asi jediným pořádným úspěchem na východě, jinak to bylo asi vážně pouze odčerpávání německých sil. Fronta to byla široká a pohltila tisíce vojáků a techniky.
Car, Nikolaj a všichni další Romanovci armádu milovali, trpěli "posedlostí vojenskou přípravou". Bylo pro ně důležité, jak jejich gardisti vypadali, jak měli vyladěné uniformy a jak jim to slušelo na přehlídkách. V dohledu na své stráže neměli konkurenci, ale když došlo na vlastní boj, byli bezradní. Tam jim byla upravenost vojska k ničemu.

Rusko bylo odedávna zemědělský stát, ani snaha velkých carů-reformátorů o budování průmyslu nepomohla. Velký vliv na tom mělo tisícileté samoděržaví, které v ruské duši zanechalo schopnost poslouchat. Pracovat a nepřemýšlet.
S osvobozením rolníků se strhla lavina, následovaly demonstrace, revoluce a zklamání. Krátce před WW1 už byli lidé v Rusku prosyceni vůní převratu, chtěli rychle změnu.
Početná ale špatně vybavená armáda byla v minulosti nezbytnou součástí země. Od Napoleonova tažení po druhou světovou to tak fungovalo. V dnešní době už je situace lepší.. Alespoň podle toho, co jsem slyšela.

[kacermiroslav]

Já bych možná zase roli Nikolaje Nikolajeviče jako vrchního velitele armády tolik nehaněl. Ve skutečnosti to je vše o tom, jakými lidmi se takový velitel (dneska třeba i manager firmy) obklopí a nakolik jim nechá volnou ruku v působení (viz. výše uvedený Hindenburg a jeho podřízení Ludendorf a Hoffman). To že například na Kavkazské frontě nechal rozhodovat hlavně Judeniče, který měl dobré vojenské zkušenosti svědčí o tom, že si byl vědom svých nedostatečných znalostí, ale zároveň nebyl tak ješitný, aby o všem rozhodoval sám.

To že byl jmenován carem vrchním velitelem armády v době již prakticky začínající války, to považuju spíše za chybu cara. Určitě pak Nikolaj Nikolajevič neměl dostatek času se seznámit se vším potřebným na tomto postu.

[Pátrač]

Miro - není to o hanění. Spíše jsem to psal proto, abych ukázal to co jsi napsal Ty. Že to byla špatná volba která vycházela z kriteria důvěry než z kritéria odborné způsobilosti.

A pak je potřeba vidět a zde je velmi málo informací kdo ještě se ve vrcholném vedení armády angažoval. Kydž porovnám tři aktéry - vechní veltele kteří bojovali spolu nebo proti sobě na východní frintě. tak stojí tito lidé:
- velkokníže Nikolaj Nikolajevič za Rusko
- Moltke za německou stranu
- Konrad von Hotzendorf za naši monarchii

Z těchto tří byl zcela jistě jako stratég na nejvyšší úrovni náš rakousko - uherský Konrad von Hotzendorf. Jeho plán byl velmi dobrý a jeho provádění nebylo až tak krizové. ale R - U armáda prostě nebyla ve stavu aby dokázala tento plán splnit.

Moltke se soustředil na západ a na východě nechal volnou ruku Lundendorfovi a ten Hoffmannovi. Hindeburk se jen svezl. Moltke ani nedokázal bezesporu dobrý plán na porážku Francie svého předchůdce přetavit do úspěchu a velmi rychle se poroučel.

Velkokníže Nikolaj Nikolajevič se dostal, jak jsi naznačil do vleku událostí. Plány de facto žádné, armáda mimo početnost vojáků slabá - takticky nevyzrálá, málo cvičená a hlavně její velení nedorostlo ani do pasu svým protějškům. Jistě i zde byly skvělí vojáci: Judenič, Wrangel, Brusilov a další. Ale na té gigantické frontě se ztratili v záplavě šedi průměrnosti a temnoty podprůměrnosti.

Velkokníže pod touto tíhou neobstál - snaha o útočné aktivity byla jistě pozitivem ale chyběl mu pohled za roh. Když zjistil, že to nejde nenašel odvahu to přiznat a říci - musíme do obrany. A tak se poroučel také. Myslím si, že tato skutečnost pak vedla k tomu, že si na dalších postech ponechal konečné slovo ale do přímého velení nezasahoval a tím umožnil dílčí úspěchy svých podřízených.

Pokud se v tomto nepletu tak si zaslouží uznání - alespoň si vnitřně přiznal svoji omezenou způsobilost a nechal vyniknout druhé.

[Zdeněk]

V průběhu povstání v Petrohradě v lednu 1905, tzv. Krvavé neděle, hrál Mikuláš důležitou roli. Car se nemohl rozhodnout, jestli podpoří reformy hraběte Sergeje Witteho nebo zavládne přísná vojenská diktatura. Jediným člověkem, který by v takovém případě přinutil armádu plnit carské rozkazy, byl právě Nikolaška. Car proto bratrance požádal, aby se při převratu stal jeho pomocníkem a přijal tento úkol. Jenže Nikolaška nesouhlasil, údajně vytáhl pistoli a prohlásil, že se raději zastřelí. Car podle něj musí přijmout Witteho nápady a začít s povstalci jednat.

Rozumím tomu dobře jako odmítnutí podílet se na potlačování revolucí 1905? Carský režim k tomu hodně používal kozáky, volba Nikolaje Nikolejeviče jako důstojníka jezdectva a zároveň pro cara důvěryhodnou osobu by jistě byla logická.

A musím se připojit s pochvalou. Nikolaj Nikolajevič je určitě velmi pozoruhodná osobnost, přiznávám, že jsem na ni narazil poprvé.

[Ljubov]

Jo rozumíš tomu správně. Nevím přesně, co k tomu Nikolaje Nikolajeviče vedlo, ale nechtěl mít s demonstracemi lidu nic společného. Raději carovi navrhl, aby se s nimi pokusil domluvit, splnit alespoň část jejich požadavků a zabránit krveprolití. Možná je verse že se chtěl zastřelit trochu přehnaná, ale rozhodně neschvaloval žádné násilí.
Nikolaj byl určitě zajímavou osobností, které se historici ještě tolik nevěnovali. I pro mě je to jen odskok ze středověku, kdyby nebyl Romanov, stačilo by mi znát pouze jméno.

Nemyslím, že by carův nápad jmenovat bratrance vrchním velitelem byl zcela špatný. Třeba to byla dobrá volba, zvlášť když se znali a byli součástí stejné rodiny, jen jsem přemýšlela, jestli by se někdo jeho úkolu nezhostil lépe. Ruská armáda nebyla na dlouhou válku se silným protivníkem připravena, možná by jí nepomohl ani zázrak, aby vyhrála. Tím méně Nikolaj, který neměl s vedením tak obrovského celku zkušenosti; nebo car, který nenáviděl válku a nejraději by zůstal pěkně v Zimním paláci s ženou a dětmi.
Ohledně generálního štábu a velitelů menších celků: V Německu měli celou řadu kvalitních velitelů se zkušenostmi, netuším, jak přesně to bylo v Rusku, ale napadá mě, jestli tam byl dostatek podobně znalých vojáků. Nikolaj Judenič tyto znalosti určitě měl a přispěl velkým dílem k většině úspěchů na Kavkaze. Je otázka, jestli by se našel potřebný počet takových "Judeničů" pro zbylé části fronty.

Nikolaj si podle mě uvědomil, jaké jsou jeho možnosti a jak celá válka nejspíš dopadne a snažil se s nepříznivou situací vypořádat tak, aby zůstal nad věcí a uchoval si noblesu. Zkrátka aby svůj úkol nesl jako příslušník nejvyšší vrstvy. Sice se stal vojákem, ale pořád byl bratranec Mikuláše II.

[kacermiroslav]

Miro - není to o hanění. Spíše jsem to psal proto, abych ukázal to co jsi napsal Ty. Že to byla špatná volba která vycházela z kriteria důvěry než z kritéria odborné způsobilosti.

Však si rozumíme...:-) oba víme, že na to prostě neměl, ale oba víme že si toho byl sám vědom a nesnažil se těžit z příbuzenstva a nechal plánovat a rozhodovat své podřízené. Což je jeho plus. Mínusem, ale to celé ruské armády, pak bylo, že není de facto z čeho brát. Rusko v té době prostě nemělo generalitu, která by byla na úrovni té západní. A i když se časem taková osoba našla (třeba Brusilov), bylo carství již úplně někde jinde a řešilo spíš již vlastní existencionální problémy, než dodržování nějakých spojeneckých závazků. Tím pádem Brusilov neměl zázemí, které by mohl využít pro svou ofenzivu a ta se tak logicky musela zadrhnout. Vnitřní ruské rozpory, zhroucení carské vlády, Prozatimní vláda a hlavně pak bolševická, měli za následek prosincové příměří (1917) mezi bolševiky a centrálními mocnostmi a následně uzavření míru z 3.března 1918. Rozpad carského Ruska pak s plnou silou koncem března 1918 pocítilo západní bojiště na které bylo vrženo na 400.000 vojáků z východní fronty a na opakování německého útoku na Paříž, kterému ale znovu došel pár desítek kilometrů před Paříží dech jako na podzim 1914.

[Pátrač]

Ještě mě napadá, jestli vůbec Rusko mohlo ve WW1 vyhrát. Třeba si Nikolaj uvědomil, že je to skoro nemožné a snažil se alespoň zachovat noblesu.

Po pravdě řečeno bych rád věděl jestli vůbec někdo v I. SV vyhrál. Já si myslím, že prohráli všichni. A pokud by se dalo říci kdo prohrál nejvíce tak by to bylo Rusko a Rakousko - Uhersko: přestali totiž existovat.

Miro - takže nakonec to vidíme stejně.

[Zdeněk]

K vítězům - třeba Československo by podle mne bez I.sv.války nebylo. Když srovnáte hnutí za nezávislost nás a třeba Maďarů, sami bychom se nikdy nesebrali. Bylo potřeba sebrat karty do balíčku, pořádně je zamíchat a znovu rozdat - potřebovali jsme válečný konflikt o velikosti světové války, jinak bychom se nerozhoupali.

[Ljubov]

To je složité posoudit, kdo válku vyhrál, pokud vůbec nějaká taková země byla. Můžeme to srovnávat podle počtu padlých, vyhraných bitev, úspěšných ofensiv, územních ztrát a dalších věcí, které mě momentálně nenapadají. Němci třeba z východní fronty vyšli úspěšně ale celkově prohráli. Kromě Ruského impéria a Rakouska-Uherska přivodila WW1 konec i Německého císařství a za pár let i Osmanské říše. Takže snad země, které se podílely na smlouvě ve Versailles?

[kacermiroslav]

Po pravdě řečeno bych rád věděl jestli vůbec někdo v I. SV vyhrál. Já si myslím, že prohráli všichni. A pokud by se dalo říci kdo prohrál nejvíce tak by to bylo Rusko a Rakousko - Uhersko: přestali totiž existovat.

WW1 měla hned dva vítěze a to USA a Japonsko. Tyto dvě země z války vyšli silné, jako nikdy před tím. Především pak USA, které vystoupily z vlastní izolace a stali se prakticky přes noc největší světovou velmocí.

[Pátrač]

Jo to je ono. Všichni ostatní byly v háji - rozpadlé a zniklé země, jiné slabé a bezmocné vzniklé, politický a revoluční pohyb jaký neměl v dějinách obdobu ale tyto dvě země bylo v pohodě.

Koneckonců Ljubov píše, že se velkokníže zapojil do zahraniční politické rezistence. Rusko bylo postiženo velmi těžce a to hlavně novým státním zřízením.

[Ljubov]

Zapojil, asi posledních deset let svého života se věnoval řízení protisovětské organizace. Ale žádné velké výsledky jeho špioni nepřinesli, seznámili ho s vývojem situace v zemi, ale na podrobnější průzkum neměli finanční prostředky a dostatečné zkušenosti. Nikolaje jeho aktivita proti režimu málem stála život, naštěstí se plán nezdařil a velkokníže vyvázl.

[Zdeněk]

Určitě je to nesmírně zajímavá osobnost. Víš třeba něco o jeho vztazích s "bílými" generály?

[Ljubov]

Vztahy Nikolaje Nikolajeviče s bělogvardějskými generály byly velmi pozitivně naladěné. S většinou z nich se seznámil už za války (třeba s Nikolajem Judeničem), další přizval do své organizace. Nejdůvěrnějším přítelem mu byl Petr Wrangel, s nímž celou skupinu založil, dále se přátelil s Jevgenijem Karlovičem Millerem a Alexandrem Pavlovičem Kutepovem. Oba později jmenoval do čela svého hnutí. Se slavným Antonem Děnikinem nebo Alexandrem Kolčakem žádné bližší vztahy neudržoval nebo jsem o nich nic nenašla.

Jestli objevím nějaké přínosnější detaily, pošlu.