... ZIS-3 na kolech ...

V meziválečném období provozovala Rudá armáda značný počet obrněných automobilů, vyzbrojených tankovým kanonem ráže 45 mm (BA-3-6-10), děla větší ráže se na kolových podvozcích příliš nevyskytují. Asi jediným představitelem samohybného děla na kolovém podvozku je 76,2 mm kanon vzor 1927, umístěny na podvozku nákladního automobilu Ford (GAZ) AA. Samohybná děla nepatřila v Sovětském svazu mezi protěžované zbraně a proto byly většinou vyráběny v minimálních sériích. Situace se mění až během války, samohybná děla se stávají nedílnou součástí výzbroje Rudé armády a dá se i říci, že v mnoha směrech šlo o špičkové konstrukce. Všechna však používají coby podvozek prověřené podvozkové skupiny sovětských tanků, samohybné dělo na kolovém podvozku zde nenajdete.
Ono se není ani čemu divit, na východě neexistovala souvislejší silniční síť, navíc tamní silnice měly (a mají) k dokonalosti hodně. daleko. Bez pásu se prostě na východě nedalo existovat, změna však nastala po obratu na frontě. Rudá armáda se pomalu (někdy i rychle) prokousávala cestu na západ a zde již přece jen existovala lepší silniční síť. Tankové podvozky mají spoustu výhod, bohužel mezi ně nepatří zrovna rychlost a spotřeba paliva. Proto bylo rozhodnuto o vývoji samohybného děla na kolovém podvozku, schopného rychlého přesunu na poměrně velké vzdálenosti. Řešitelem se stala továrna GAZ v Gorkém, konstrukční tým pod vedením V. A. Gračova začal práce na projektu 19.10.1943. Tovární označení projektu bylo 63-SU (později GAZ-68) , jednalo se totiž o samohybné dělo postavené na podvozku nákladního vozku GAZ-63. Do konce roku 1943 byla vyrobena dřevěná maketa, 4.5.1944 byl dokončen prototyp. Po ukončení testu (listopad 1944) obdrželo vozidlo armádní označení KSP-76 (kolesnaja samochodnaja ustanovka), do sériové výroby se ale vozidlo i přes úspěšné testy nedostalo.



Nyní něco málo k technickému popisu vozidla. Jak jsem již uvedl, podvozek vozidla byl použit z nákladního vozu GAZ-63 (4x4). Pohon zajišťoval benzínový, vodou chlazený čtyřtaktní šestiválec GAZ-202, motor byl schopen vyvinou výkon 85 HP při 3600 ot/min. Šlo o variantu civilního motoru GAZ-11 s vylepšeným chlazením a mazáním. Motor byl uložen v zadní části vozidla. Zásoba PHM činila 140 litrů benzínu, nádrž byla umístěna v zadní části nalevo od motoru. Vozidlo bylo schopno zvládnout stoupání do 30° a mohlo se brodit až do hloubky 0,9 m.


Pancéřová nástavba zrovna neoplývala velkou sílou, čelní pancíř měl sílu 16 mm, boční a zadní 7 mm, dno vozidla potom 4 mm. Shora otevřený bojový prostor osádky byl umístěn v přední části vozidla, v jejím čele je umístěn velmi dobrý univerzální kanon ráže 76,2 mm vzor 1942, známý též pod označením ZIS-3. Jeho palná výška byla o 0,7 m nižší než u jeho souputníka, samohybného děla SU-76. Palebný průměr pro kanon byl 54 granátů, jinou organickou výzbrojí vozidlo nedisponovalo. Napravo od kanonu měl své sedalo řidič, nalevo velitel-střelec, vzadu seděl na sklápěcím sedadle nabíječ. Velitel ještě obsluhoval radiostanici 12 RT. Kanonem bylo možno manipulovat v rozmezí 37° (vodorovný odměr) a -3° až +15° (náměr).


Tolik o jednom zajímavém projektu. Nízké vozidlo, dosahující vysoké rychlosti a navíc vyzbrojené poměrně silným kanonem by se určitě v boji uplatnilo, nesmělo by ale být používáno pro jiné účely než bylo navrženo.
Technické data samohybného děla KSP-76
délka – 6,35 m
šířka – 2,05 m
výška – 1,55 m
hmotnost – 5,34 t
výkon motoru – 85 HP
zásoba PHM – 140 l
dojezd silnice – 580 km
maximální rychlost – 77 km/h
osádka – 3
zdroje:
I. Pejčoch, S. Spurný - Obrněná technika 4 - SSSR 1919 – 1945 (II. část) – ARES 2002
http://bronetehnika.narod.ru/ksp76/ksp76.html
http://www.panzernet.net
obrazová příloha:
http://bronetehnika.narod.ru/ksp76/ksp76.html