Jedná se o vývoj výzbroje československých obrněných transportérů OT 62 a OT 64, tím by mohly být jejich bojové možnosti posunuty na úroveň označovanou jako bojová vozidla pěchoty. Konstruovány byly bez organické výzbroje, ale po zavedení vyzbrojených OT do výzbroje armád NATO, byly zahájeny studie na možnosti jejich vyzbrojení. Původně to měl být BzK 82 mm a kulomet, který ovšem byl zaveden pouze u protitankových jednotek, uvedu jej v samostatném článku věnovanému tomuto BzK. Zavedena byla věžička s tarasnicí T – 21 a kulometem vz. 59 na OT 62 TOPAS. Tato však neměla dostatečný dostřel, proto bylo rozhodnuto jej vyzbrojit malorážovým automatickým kanónem. Proto na začátku 60. let započaly práce na úkolu VYDRA I, který využil zkušenosti a některá technická řešení z projektu SAMOTA ( automatický PL 30 mm čtyřkanón ).
VYDRA ( později upřesněn název VYDRA I ) : lafetace leteckého kanónu NS – 23 ( mm )
Požadovala se výzbroj s možností účinné střelba na pozemní cíle na vzdálenost 1500 m s průrazem pancíře 40 mm a přímá střelba na vzdušné cíle do výšky 2000 m. Celková maximální hmotnost byla určena do 600 kg. Na výzkumu se podílelo Výzkumné a zkušební středisko 010 a Velitelství dělostřelectva. V první fázi se zkoušely i neřízené letecké rakety LR 55 a LR 130 Výzkumným a zkušebním ústavem 011, ale tato cesta byla brzy opuštěna ve prospěch kanónové výzbroje. Ze zavedených zbraní žádná nevyhovovala základním podmínkám zadání, posuzovaly se 7,62 mm kulomet, 37 mm letecký kanón NS 37, 30 mm PLK vz. 53/59, již výše uvedené letecké rakety, tarasnice T – 21 a letecký kanón NS – 23.
Na levém snímku nahoře varianta z roku 1962, dole na na pravém obrázku varianta z roku 1964
---Z ekonomických důvodů bylo rozhodnuto využít NS – 23 z vyřazovaných MIG 15 a IL 10 v počtu 3500 kanónů a jako vedlejší zbraně 7,62 mm kulomet vz. 43. Ke splnění podmínek dostřelu a průraznosti byla vyvíjena nová munice ráže 19 mm, to však vyžadovalo novou hlaveň, a vývoj kumulativní střely ( ta měla průbojnost 45 mm, u NS – 37 až 75 mm ). Bylo však rozhodnuto zavést NS – 23 s původní municí a s jeho pozdější modernizací. V roce 1963 bylo řešení úkolu zadáno závodu ZŘR Vsetín s termínem sériové výroby v roce 1965, ale již v roce 1963 se začaly stahovat nad projektem mraky, podle názoru sovětských odborníků by plánovaný kanón 23 mm nezabezpečoval v plné míře splnění taktických požadavků. Proto byla v roce 1964 na doporučení sovětské strany zavedena věžička se sovětskými 14,5 mm a 7,62 mm kulomety na OT 64, jaký to kvalitativní skok, ale směrem zpět a hluboce dolů !!!!. Na OT 62 ponechána kombinace tarasnice T – 21 a 7,62 kulometu.
---Konstrukční řešení : Lafetace pro oba OT měla mít minimum rozdílných dílů, pancíř věže musel odpovídat odolnosti transportéru. Rychlost otáčení byla stanovena na 90°/s v odměru a 15°/s v náměru., ten měl být u OT 62 -5 až +70°, u OT 64 -3 až +70°. Zaměřovače musely umožňovat střelbu na pozemní cíle na vzdálenost 1500 m a střelbu na pomalé letící cíle. V noci by byl používán infrazaměřovač PPN 2. Hmotnost zbraňového systému se 400 náboji neměl překročit 600 kg. Kanón se natahoval pneumaticky, měl proto zásobník stlačeného vzduchu na 25 natažení.
VYDRA II
Jedná se o projekt nového 28 mm automatického kanónu, označovaného jako VK 28 pro vyvíjený jednotný transportér JETRA. Vývoj probíhal až do počátku 70. let. Nový náboj vznikl zmenšením náboje ráže 30 mm PLK vz. 53/59. Brzy se z důvodu náročnosti vývoje nové ráže a ekonomických důvodů přešlo na zavedenou ráži 30 mm, a to kanón VK - 30.
V roce 1968 byl hotov funkční vzorek celého vozidla na OT 62 s kanónem VK – 30 s pneumatickým zásobovacím bubnovým systémem umístěným ve střelecké věži pod kanónem se 120 náboji umístěnými ve třech spirálových kanálech. Dva pro tříštivotrhavé, jeden pro protipanéřové náboje. Pro posun nábojů byl používán stlačený vzduch.
Náboj : 30 x 211 mm, hmotnost střely 0,435 kg, úsťová rychlost 1000 m/s, kadence předpokládaná 600 – 650 ran/min, dosažená na prototypu 526 ran/min. Hmotnost kanónu činila 160 kg.
Pro dosažení požadovaného průbojného účinku byl vyvíjen kumulativní náboj, který pro zamezení nežádoucí rotace měl delší vodící část, vpředu tzv. stabilizační hranu a vzadu měl rážovou šípovou stabilizaci. Prorážel pancíř o síle 90 mm. Na přelomu 60. a 70. let se změnilo použité vozidlo, a to z OT 62 na BVP 1, na tomto podvozku byl odeslán v roce 1972 na zkoušky do Sovětského svazu, s typickými následky. V roce 1973 byl projekt zrušen. V roce 1977 byl celý projekt prodán Jugoslávii za celkovou cenu 400 000 USD. Až koncem roku 1983 bylo do naší armády zaváděno BVP 2 se 30 mm kanónem 2A42.
Zdroje :
ATM č. 9/2006
kniha Československé automatické zbraně & jejich tvůrci, Naše Vojsko 1999, Lubomír Popelínský
