Bitva u Coronelu (1.11.1914)

[Nelson]

Námořní bitva u Coronelu
1.listopadu 1914



V době vypuknutí první světové války se v Tichém oceánu pohybovala Východoasijská eskadra viceadmirála Maximiliana hraběte von Spee. Jejím domovským přístavem bylo čínské Čching-tao, poměrně silná pevnost vyzbrojená mohutným dělostřelectvem ráže až 280 mm. Japonsko se však přidalo na stranu Angie a USA a 27.8.1914 jeho silné loďstvo německou základnu zablokovalo. Speeova eskadra složená z pancéřových křižníků Scharnhorst a Gneisenau a lehkých křižníků Dresden, Nürnberg a Leipzig však byla v té době na moři. Admirál se dozvěděl o napadení základny poměrně brzo a po několika týdnech křižování v Pacifiku se rozhodl pro návrat do Německa. Zvolil si trasu kolem mysu Horn, nechtěl riskovat cestu přes Indický oceán protože v této oblasti operovalo několik britských lodí včetně bitevního křižníku Australia. Ten měl sám o sobě dost síly na rozdrcení jeho svazu a při vyšší rychlosti si mohl diktovat podmínky boje. Oproti tomu v okolí Jižní Ameriky bylo nebezpečí napadení mnohem menší.

Spee nějakou dobu operoval u pobřeží Chile a snažil se narušovat anglický námořní obchod. Britská reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Do oblasti byl vyslán svaz kontraadmirála Christophera Cradocka složený z pancéřových křižníků Good Hope a Monmouth, lehkého křižníku Glasgow a pomocného křižníku Otranto. Problém byl v tom, že britská skupina byla výrazně slabší. Proto mu byla přidělena i stará bitevní loď Canopus. Ta však byla v tak katastrofálním stavu, že ji Cradock raději nechal na Falklandách a vyplul jen se svou původní skupinou. Canopus se měl připojit až po nutných opravách strojů.

Admirál Spee mezitím na ostrovech u Chilského pobřeží doplňoval uhlí a proviant. 29.10. dostal zprávu, že do oblasti dorazil britský svaz a bylo mu jasné, že v nejbližších dnech dojde k bitvě. Zamířil proto ke Coronelu kde byly hlášeny pohyby Cradockovy eskadry. Přibližně znal její složení a proto nepochyboval o výsledku boje.

Po polední 1.11. se ke Cradockově skupině připojil Glasgow (právě on byl zpozorován v Coronelu a nahlášen Speeovi). V 16.17 zpozorovali celou skupinu Němci, sami byli spatřeni až o 8 minut později. Spee se přibližoval od východu a jeho lodě byly proti pobřeží špatně vidět, zatimco britské lodě byly dobře viditelné proti slunci.
Po západu slunce zkrátil v 18.34 Spee vzdálenost na 10400 m a zahájil palbu. Německá převaha byla obrovská, 16 x 210 mm a 12 x 150 proti 2 x 234 a 32 x 152. Navíc netrvalo dlouho a v 18.36 přední dělo 234 mm na Good Hope vyletělo po zásahu do vzduchu. Celá jeho obsluha zahynula a mnoho mrtvých bylo i mezi důstojníky na můstku.

Celé střetnutí bylo dost jednostrané. Scharnhorst a Gneisenau drtily oba britské pancéřové křižníky, Glasgow bojoval s Leipzigem a Otranto po několika minutách přerušil boj s Dresdenem a podařilo se mu uniknout. To se později ve 20.05 podařilo i Glasgowu.
Mezitím admirál Cradock neustále zkracoval odstup, aby mohl zapojit do boje i pomocné dělostřelectvo a tak se oba svazy v 19.05 dostaly až na vzdálenost 4900 m. V té době však již Good Hope zasáhlo nejméně 35 granátů ráže 210 mm a celá loď hořela. V 19.20 náhle vybočila ze sestavy a zamířila ke Scharnhorstu. Protože se z posádky nikdo nezachránil panují spekulace o tom co měl tento manévr znamenat. Předpokládá se, že buď šlo o poruchu kormidla, nebo se Cradock rozhodl Scharnhorst taranovat. Tři minuty po změně směru se však Good Hope zastavil a v 19.50 šel po výbuchu muničních skladů ke dnu.

Také stav Monmoutha byl v té době kritický. Podařilo se uhasit silný požár který na něm vypukl po zásahu na počátku boje ale poškození strojoven si vynutilo výrazné snížení rychlosti. Německý svaz sice v 20.00 přerušil palbu a začal se stahovat z bojiště, přitom však německé lehké křižníky o Monmouth doslova zakoply. Nürnberg který se pro havárii strojů bitvy nezúčastnil se k britské lodi přibližoval velmi opatrně protože nevěděl o koho jde. Po nasvícení cíle světlomety však Němci poznali Monmouth a uvědomili si, že jde o snadný cíl. Okamžitě zahájili palbu a z minimální vzdálenosti dosáhli obrovského množství zásahů. Chvilkovým přerušením palby nabídli Monmouthu kapitulaci ale protože na předním stěžni stále vlála bojová zástava a nikdo se neměl k tomu aby ji stáhl, začali střílet znovu. Nürnberg kroužil kolem své oběti a pálil do jejího trupu salvu za salvou. Po mnoha desítkách zásahů (mluví se až o 75) se rozstřílený Monmouth v 20.58 převrátil dnem vzhůru a potopil. Také zde zahynula celá posádka.

Z celé britské skupiny se zachránilo Otranto které opustilo bojiště na Cradockův rozkaz hned na pořátku boje (byl to vlastně vyzbrojený parník a proti Dresdenu neměl šanci) a Glasgow. Ten se však stáhl až večer po potopení obou pancéřových křižníků. Přesto, že na něj dva německé lehké křižníky během hodinového boje vypálily přes 600 granátů dostal jen jeden zásah při němž byli lehce zraněni 4 muži jeho posádky.

Je paradoxem, že právě toto velké vítězství bylo příčinou pozdější porážky Speeovy eskadry o necelý měsíc později. Kdyby se Britům vyhnul možná by se mu podařilo proniknout do Německa, takto ale narazil na bitevní křižníky vyslané najít a zničit jeho svaz.


Monmouth

Good Hope

Gneisenau

[kacermiroslav]

Zhodnocení bitvy u Coronelu
2.listopadu 1914
WW1

1.díl
Německá eskadra opouští přístav Valparaiso den po bitvě u Coronelu, 3.11.1914

Britská protiopatření
Britská admiralita přijala první opatření, jež měla zabránit Speeově eskadře proniknout do Atlantiku, již 14.září 1914, kdy nařídila kontradmirálovu Christopheru G.F.M. Cradockovi, veliteli 4.eskadry křižníků, aby ponechal u západního pobřeží Ameriky jednotky nutné ke zničení německých lehkých křižníků Karlsruhe a Dresden a zbývající síly soustředil na Falklandských ostrovech ke střetnutí s německou eskadrou. Problémem ale bylo, že Cradockovy síly byly výrazně slabší než Speeova eskadra. Admiralita proto slíbila jako posilu obrněný křižník Defence a starou řadovou bitevní loď Canopus. Cradockova rozptýlena eskadra prováděla hlídkování u Hornova mysu a podél západního pobřeží Jižní Ameriky, zatímco sám Cradock se s vlakovou lodí Good Hope vrátil na Falklandy, odkud zaslal dne 8.října dvě depeše, které do Londýna dorazily 12.13.října. V první z nich informoval své nadřízené, že nařídil kapitánu Lucemu, aby neplul podél chilských břehů dále na sever k Valparaisu, protože chce nadále soustředit své síly u Fakland, a žádal o přidělení obrněných křižníků Defence a Cornwall. Ve druhé depeši pak popsal potřebu vytvořit dvě silné eskadry, z nichž jedna by pátrala po německé eskadře u západního pobřeží Jižní Ameriky a druhá zůstala u Fakland v záloze pro případ, že by Maxmilián von Spee první eskadře unikl.

Tento Cradockův návrh byl sice správný, na druhé straně však měl katastrofální následky pro výsledek bitvy u Coronelu. Admiralita dne 14.října 1914 rozhodla o vytvoření dvou eskader, z nichž ani jedna nebyla silnější než německá eskadra. Složení Cradockovy eskadry viz. Tab. č.1. Součástí této eskadry byla i stará řadová bitevní loď Canopus (výzbroj 4x305mm), která měla dle předválečných programů být v roce 1915 dána do šrotu. Konstrukce této bitevní lodi 2.třídy nebyla zdařilá a nedosahovala kvalit předchozí třídy Majestic či následující Formidable. Děla ráže 305 mm měla jen nepatrně větší dostřel než Kruppovy kanóny ráže 210 mm na Scharnhorstu a Gneisenau. Dosti často byla diskutována rychlost této jednotky, díky které byl Canopus z příkazu admirála Cradocka vyřazen z bitvy. Ten však byl zmýlen hlášením o omezení jeho rychlosti jen na 12 uzlů. Jednalo se však o jedno z falešných hlášení o technickém stavu lodě, jež po připlutí na Falklandy rozesílal duševně chorý technický důstojník Canopusu (vzápětí byl 31.října 1914 převeden do stavu nemocných a krátce poté propuštěn ze služby). Ve skutečnosti byl Canopus schopen vyvinout maximální rychlost 16,5 uzlů.

Nově zřízená eskadra (dle Cradockova návrhu), byla pod velením kontradmirála Archibalda P.Stoddarta a byla tvořena pancéřovými křižníky Carnarvon a Cornwall, lehkým křižníkem Bristol a pomocnými křižníky Orama a Macedonia. Tato eskadra měla operovat až u ústí La Platy, takže nemohla ani včas pomoci Cradockově eskadře pomoc, ani zabránit německé eskadře proniknout do Atlantiku. Admiralita znovu přislíbila pancéřový křižník Defence, ale tento silně vyzbrojený pancéřový křižník (4x234 mm, 10x190 mm) ještě neopustil Středozemní moře.

Podle mínění admirality a osobně i W.Churchilla, měla být hlavní Cradockovou oporou právě řadová loď Canopus, ale její schopnosti byli admiralitou přeceněni i bez ohledu na její skutečnou rychlost. Křižník Defence dorazil k Pernambucu koncem října, ale admiralita 28.října 1914 zaslala Cradockovi depeši, v které přiděluje tento pancéřový křižník do eskadry hlídkující před deltou La Platy. Za těchto okolností bylo o výsledku již rozhodnuto. Všechny trumfy (počet lodí, výzbroj, kvalita obsluhy, hmotnost boční salvy, rychlost…) byly na straně Němců.





Zdroje:
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Velká válka na moři 1914 (1) – Jasroslav Hrbek - 2001

[kacermiroslav]

Zhodnocení bitvy u Coronelu
2.listopadu 1914
WW1

2.díl

Dělostřelecký souboj
Střetnutí mělo jednostranný charakter. Palba byla zahájena na vzdálenost 10.400 metrů v 18:34 hod, po západu slunce, na kterou Němci mohli použít svá děla ráže 210 mm v celkovém počtu 12, která měla dostřel 12.000 metrů. Britové na tuto vzdálenost mohli odpovídat pouze 2 děly ráže 234 mm z pancéřového křižníku Good Hope. Ničivý účinek těchto děl byl přibližně srovnatelný, protože hmotnost granátu ráže 210 mm byla 108 kg, zatímco u britských 234 mm byla hmotnost granátu xxx kg. Velkou roli v úvodu střetnutí tak hrál počet děl hlavních ráží a jejich kadence, protože zatímco Britové dokázali každých 50 sekund vyslat na němce dva 234 mm projektily, Němci dokázali každých 15 sekund vyslat na Brity hned dvanáct projektilů ráže 210 mm. Navíc již třetí salvou Scharnhorstu se Němcům podařilo vyřadit přídově 234 mm dělo na Good Hope, takže Britům zůstalo již jen jedno, se kterým se mohli na tuto vzdálenost bránit. Britové tak měli jedinou šanci a to zkrátit vzdálenost a využít tak svou větší palebnou sílu v dělech střední ráže (32:12 - v boční salvě pak 19:6). Nevýhodou anglických pancéřových plavidel ale bylo, že jejich střední děla umístěna v kasematách ve dvou patrech a spodní patro bylo nízko nad úrovni hladiny. A protože v době střetnutí bylo moře rozbouřené, musely být spodní kasematy uzavřené. Tím se ocitla mimo boj celá třetina děl ráže 152 mm. Dosti důležité bylo pro průběh střetnutí i manévrování obou eskader před zahájením palby. Maxmilián von Spee využil vyšší rychlostí své eskadry a manévroval tak, aby se nepřiblížil k nepříteli na dostřel před západem slunce. Tehdy byly již všechny výhody na straně Němců. Jejich lodě bylo proti temnému břehu špatně vidět, zatímco britské se jasně rýsovaly proti dosud světlému nebi na západě. Slunce zapadlo v 18:34 a následně Němci zahájili palbu. Britové tak mohli svá děla zaměřovat jen podle nepřátelských záblesků děl.

Palba německých pancéřových křižníků, jak už bylo psáno výše, byla přímo drtivá a například vlajková britská loď Good Hope byla zasypávána lavinou střel ze Scharnorstu v takové míře, že 35 minut po zahájení bojů utržila na 35 - 40 zásahů a zuřily na ní požáry. Vzdálenost mezi plavidly byla již necelých 4.500 metrů a tak téměř každá následující salva nalézala svůj cíl. V 19:20 Good Hope náhle zabočila směrem k nepříteli, což bylo vysvětlováno jako že se admirál Cradock pokoušel německé lodě taranovat. Na jeho loď se pak snesla palba obou německých pancéřových lodí. Po třech minutách se však pod tíhou palby zastavil a nebyl schopen dalšího pohybu. Bezvládný vrak poté byl odnášen vlnama od nepřítele. Krátce před 20 hodinou na palubě Good Hope došlo k výbuchu skladiště střeliva a loď šla ke dnu i se svou celou téměř 900 člennou posádkou včetně kontradmirála „Kita“ Cradocka. Druhý britský pancéřový křižník byl německou palbou poškozen a zapálen již v úvodu střetnutí, ale podařilo se mu stáhnout se z bojiště. Po ztrátě kontaktu s nepřítelem zamířil Monmouth nejdříve na západ a poté na sever. Glasgow se držel v jeho blízkosti s úmyslem mu pomoci, ale poté co se znovu přiblížili německé lodě musel opustit bojiště na které se dostavil doposud mimo bitvu stojící lehký křižník Nurnberg (kvůli poruše strojů). Ten pak bezvládný vrak pancéřové křižníku z bezprostřední blízkosti rozstřílel. Po nejméně 27 zásazích z děl ráže 105 mm se Monmouth ve 20:58 převrátil dnem vzhůru a potopil. Zahynula celá posádka téměř 700 mužů. Protože nikdo z Monmouthu nepřežil, není známo kolik zásahu tento pancéřový křižník utržil proti svému úvodnímu sokovi, Gneisenau.



Samozřejmě je i logické, že pokud na jedné straně stojí pět lodí a na druhé straně jen čtyři, tak převaha bývá většinou na straně toho početnější. V tomto případě to rozhodně platilo i když německý lehký křižník Nurnberg se úvodní fáze bitvy z důvodu poruchy strojů nezúčastnil. Boční salva tak byla silnější na německé straně a to 1.921 kg ku 1.379 kg. Navíc na britské straně byl jeden ze dvou lehkých křižníků ve skutečností pouze ozbrojená obchodní loď (Otranto), která svými čtyřmi 120 mm děly mnoho proti dobře ozbrojeným a pancéřovým soupeřům nezmohla. Kapitán Otranta si byl dobře vědom, že nemá šanci proti svému soupeři, lehkému křižníku Dresden, a proto využil špatné viditelnosti (boj započal v 18:34 hod po západu slunce) a odpoutal se od nepřítele a plnou parou za stálého měnění směru odplul z bojiště. Tak se stalo, že lehký křižník Glasgow měl proti sobě náhle dva protivníky. Vzhledem k rozbouřenému moři byla palba ze všech lehkých křižníků málo účinná, a to umožňovalo anglické lodi uprchnout z bojiště.

Dostřel děl
234 mm (Good Hope) – 11.500 m
152 mm (Glasgow) – 10.000 m
152 mm (Good Hope, Monmouth) – 9.000 m
120 mm (Otranto) – 9.000 m
102 mm (Glasgow) – 9.000 m

210 mm (Scharnhorst, Gneisenau) – 12.000 m
150 mm (Scharnhorst, Gneisenau) – 10.000 m
105 mm (Leipzig, Dresden, Nurnberg) – 10.500 m


Úroveň výcviku posádek
V neposlední řadě Angličany znevýhodňovala úroveň výcviku posádek lodí. Na německých lodích sloužili pouze námořníci a důstojníci aktivní služby, lodě prodělal řadu společných cvičení a posádka Scharnorsta obdržela dokonce od císaře cenu za ostré střelby. Naproti tomu na Cradockových lodích bylo velké množství záložníků. Například na vlajkové lodi Good Hope to bylo 40% všech mužů obsluhy děl a na Monmouthu dokonce 90%. Přes tyto skutečnosti se anglický admirál rozhodl riskovat boj.


ZÁVĚR
Rozdělením britských sil v dané oblasti do dvou eskader (vlastní Cradockův návrh) a nezajištěním jejich posílení z jiných zdrojů bylo rozhodnutí, které Cradockovu eskadru předem odsoudilo k zániku. Bez palebné podpory pomalé řadové bitevní lodě Canopus, nemohl Cradock zabránit v proniknutí rychlejší německé eskadry do Atlantiku. Jedinou jeho šancí tedy bylo vsadit vše na jednu kartu a pokusit se Němcům způsobit co největší škody a v Nelsonovském duchu hrdě v boji zemřít. Rozhodnutí Admirality tak stálo život téměř 1.600 britských námořníků.

Německé lodi vyšli ze střetnutí téměř nepoškozené. Scharnhorst byl zasažen dvakrát, Gneisenau čtyřikrát. Nikdo z německé posádky nebyl zabit, pouze dva námořníci lehce raněni. Na lehkých křižnících nedošlo k žádnému poškození. Admirál Spee vplul dne 3.listopadu 1914 se svou eskadrou do Valparaisa, odkud poslal hlášení o svém vítězství do Berlína. Nadšený císař Vilém II. vyznamenal na 300 důstojníků a námořníků Speeovy eskadry Železným křížem I. či II. třídy, sám admirál však přivítání krajany ve Valparaisu chmurně poznamenal, že květiny by si měli raději nechat na jeho pohřeb. Možná ani sám nečekal, jak rychle se jeho slova vyplní.




Zdroje:
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Velká válka na moři 1914 (1) – Jasroslav Hrbek - 2001

[kacermiroslav]

Maximilian von Spee


Admirál Maximilian Johannes Maria Hubert říšský hrabě von Spee (22. červen 1861 - 8. prosinec 1914) byl německý námořní důstojník, velitel Německé východoasijské eskadry během první světové války. Jeho nadřízení jej již na začátku v podstatě odepsali, jeho úkolem bylo znepokojovat britský námořní obchod v jižních mořích co nejúčinněji a co nejdéle.

Nějakou dobu byla jeho činnost úspěšná, ochromil provoz britských obchodních lodí na velké části jižní polokoule a stáhl na sebe velkou část jejich tamějšího loďstva. 1. listopadu 1914 se střetl u Chilského pobřeží se zřetelně slabší flotilou viceadmirála sira Christophera Cradocka v bitvě u Coronela a porazil ji (HMS Good Hope a HMS Monmouth potopeny, Cradock padl). Royal Navy tak utrpěla první námořní porážku od roku 1812 a první námořní porážku v bitvě na úrovni eskader od roku 1781.

Speeovo štěstí však nemělo dlouhého trvání. 8. prosince téhož roku se střetl s mnohonásobně silnější britskou flotilou v bitvě u Falklandských ostrovů a jeho eskadra byla rozdrcena. V bitvě padl. Na jeho počest po něm bylo pojmenováno několik lodí, z nichž nejznámější byla kapesní bitevní loď Admiral Graf Spee.



Christopher Cradock


britský viceadmirál Sir Christopher George Francis Maurice Cradock, KCVO, CB, RN (2.července 1862 - 1.listopadu 1914). Do námořnictva vstoupil v roce 1875 a sloužil ve Středozemním loďstvu. V roce 1900 během čínského boxeeského povstání velel smíšeným britsko, německo, japonským jednotkám během operace u Taku. Za dobře odvedenou práci obdržel mimojiné Pruské vyznamenání. V roce 1910 byl povýšen do hodnosti viceadmirála. V roce 1913 mu bylo svěřeno velení námořních jednotek v Severní Americe a v Západní Indii.

Byl autorem tří knih, "Sporting Notes in the Far East" (1899), 'Wrinkles in Seamanship' (1894), a 'Whispers From the Fleet' (1907).

Nikdy nebyl ženatý, ale na moře s sebou vždy brával svého psa. Co se smrti týče, tak jeho představa byla zemřít na lovu nebo na moři v boji (což se mu také splnilo). Zemřel v bitvě u Coronelu proti Německé Východoasijské eskadře hraběte Maxmiliána von Spee dne 1.listopadu 1914.

[jarl]

Jako určitou zajímavost uvádím, že poškozený britský křižník Glasgow se po bitvě uchýlil do Rio de Janeira, kde se v tamějším doku podrobil opravě trvající pět dní, třebaže mezinárodní dohody nakazovaly, že každá loď válčícího státu musí opustit neutrální přístav nejpozději do 24 hodin. Ovšem velmoc jako je Velká Británie samozřejmě všechny dohody dodržovala pouze pokud to pro ní bylo výhodné.

[kacermiroslav]

Martin Hessler napsal:
"Cradock byl víceméně v bezvýchodné situaci. Jednak měl před bitvou špatné informace (domníval se, že pátrá po jediném lehkém křižníku - tuším že šlo o Nürnberg), a nečekaně narazil na celou Východní eskadru. Von Spee se ovšem rovněž domníval, že narazí jen na Glasgow...
Good Hope a Monmouth dosahovaly (tabulkově) rychlosti 22-23 uzlů, Scharnhorst a Gneisenau cca. 21-22 uzlů. Německá převaha v rychlosti byla tedy spíše teoretická. Lehké křižníky Von Speeovy eskadry byly sice rychlejší (zejm. Dresden - až 27 uzlů), ale ty zase nestačily britským obrněncům dělostřelecky.
Cradock zahájil boj přesto, že si musel být jako zkušený důstojník vědom, že všechny trumfy má v rukou protivník. Převaha Němců v těžkém dělostřelectvu byla 12:2 (pokud počítáme plnou boční salvu, 234mm děla na Good Hope mohla pálit na oba boky, zatímco u Scharnhorstu a Gneisenau pálilo bočně vždy šest 210mm děl, 4 věžová a 2 kasematová), přičemž druhá největší Cradockova loď, Monmouth, neměla těžká děla vůbec a dostřel její baterie byl jen asi 9000 metrů - méně než 105mm kanony německých lehkých křižníků (!). Němci tedy mohli Monmouth drtit ze vzdálenosti, na kterou byl vůči nim bezbranný. Minimální rozdíl rychlosti způsobil, že britským křižníkům trvalo příliš douho, než překonaly mrtvou zónu mezi dostřelem německých lodí a svm vlastním, a nedostaly se z ní. Zásahům 210mm projektilů nemohlo jejich pancéřování odolat.
Za dané situace by asi žádný velitel pozemní jednotky nepodstoupil boj a volil by ústup (přežij dnes, bojuj zítra). Cradock byl ale v zajetí námořních tradic do té míry, že než by se pokusil o únik nebo nařídil eskadře, aby se rozptýlila, volil raději beznadějný útok a vzal s sebou do hrobu dva pancéřové křižníky a půldruhého tisíce mužů.
Hrdinství, nebo šílenost? V jádru si bývají hrdinové i šílenci občas dost podobní. Rear-admiral Cradock se zachoval jistě statečně, ale řekli bychom totéž o japonských vojácích, vrhajících se s řevem "Banzaaai!" proti americkým kulometům?
Ostatně existují náznaky, že si byl pravděpodobného výsledku bitvy vědom. Hned na začátku boje dal signalizovat pomocnému křižníku Otranto, aby se odpoutal. Někteří historici se domnívají, že tím chtěl dát nejslabší jednotce své eskadry šanci spasit holý život".

Promiň ale máš tu zásadní chybu. Maximální rychlost německých pancéřových křižníků se blížila 25 uzlům, což znamenalo, že Cradock není schopen dostát hlavnímu úkolu a to zabránit průniku německé eskadry do Atlantiku. Chyba byla v Admiralitě, která mu ke splnění tohoto úkolu nepřiřadila dostatečné síly. Pouze palebná síla byla vyšší, ale ta byla vázána na starou řadovou bitevní loď, jejiž maximání rychlost byla nedostatečná. Z tohoto důvodu Cradockovi nezbylo nic jiného, než se pokusit alespoň nepřátelská plavidla poškodit, protože si byl vědom že pár dobře mířených zásahů může mít fatalní následky pro loď, která je daleko od domova a bez možnosti opravy, či doplnění zásob.

Jinak Cradock si byl dobře vědom marnosti svého počínání a proto žádal Admiralitu a silnější jednotky. Admiralita však rozhodla tak jak rozhodla. Cradock pak musel pouze poslechnout rozkazy a pokusit se o nemožné.

[Martin Hessler]

Promiň ale máš tu zásadní chybu. Maximální rychlost německých pancéřových křižníků se blížila 25 uzlům, což znamenalo, že Cradock není schopen dostát hlavnímu úkolu a to zabránit průniku německé eskadry do Atlantiku.

Dovolím si oponovat, byť tě považuji za odborníka. Ve tvém vlastním článku uvádíš, že Scharnhorst během zkoušek dosáhl rychlosti 23,5 uzlu.
Zkoušky se ale provádějí za ideálních podmínek, s neopotřebenými stroji, kvalitním palivem, vyčištěnými kotli a trupem.
Dovolím si předpokládat, že po dlouhé plavbě kolem půlky světa by faktická rychlost poněkud opotřebovaných a mořskou faunou a flórou obrostlých Scharnhorstu a Gneisenau byla o něco nižší.

Při dosažení rychlosti cca. 25 uzlů by Němci pravděpodobně unikli katastrofě u Falkland za situace, kdy britské bitevní křižníky nebyly připravené k vyplutí a eskarda byla nezformovaná. Podle J. Keegana se ale K.z.S. Märcker, velitel ustupujícího Gneisenau, "usilovně snažil plout rychleji než 20-ti uzly". Takovým tempem samozřejmě nemohl uprchnout Sturdeeovým bitevníkům, které běžně dosahovaly pětadvacetiuzlové rychlosti a krátce před odplutím na Falklandy prošly renovací v doku.

[kacermiroslav]

Máš pravdu....přepsal jsem se s tou rychlostí. U německých pancéřových křižníkl to byla maximální rychlost 23,5 uzlů, u britského Good Hopu a Monmouthu pak 23 uzlů. Samozřejmě jsou to všechno hodnoty dosažené při optimálním provozu a za ideálních podmínek. Což zrovna nebyl případ bitvy u Coronelu, kde naopak bylo počasí tak mizerné, že britové museli uzavřít spodní kasematy svých středních děl, aby je nezalévala voda. Bavit se tak o rychlosti je diskutabilní, protože podmínky boje byli právě silně ovlivněné počasím. Co se stavu plavidel týče, ja pravdou že Němci měli za sebou plavbu přes půlku světa, ale britové na tom nebyli o moc lépe. Přeplavit se přes Atlantik od severu až k Ohňové zemi taky není zrovna malá vzdálenost. A kdo z nás ví v jakém technickém stavu se nacházela jednotlivá plavidla. I roky provozu u britských plavidel mohli hrát svou roli. Monmouth byl zařazen do služby v roce 1903, Good Hope již o rok dříve. Naproti tomu německá plavidla Scharnhorst a Gneisenau byla zařazena do služby v letech 1907-1908. Pět let rozdílu v provozu a opotřebování mohli hrát dost významnou roli pro dosažení maximální rychlosti. Nicméně o tom dostat se k někomu není jen o rychlosti, protože obě eskadry se pohybovali směrem proti sobě.

Co se bitvy u Falkland týče, tak tam byla situce s počasím a hlavně skladbou eskader úplně jiná a je o tom na Palbě příslušný článek. Britské bitevní křižníky měli jasnou převahu ve všech parametrech včetně dostřelu svých děl. Německé lodě neměli šanci uniknout od momentu, kdy byli zachyceny britským lehkým křižníkem, který mohl z bezpečné vzdálenosti podávat info o jejich pohybu. Jediná šance byla promrhána, když Gneisenau připlul k přístavu kde zrovna kotvila britská eskadra. Pokud by zahájil palbu, mohl nepřipravené lodě nějak poškodit a nebo se obětovat. Tím by se jádro eskadry, které bylo desítky kilometrů od přístavu, mohlo včas rozptýlit.

PS: za odborníka se rozhodně nepovažuju:-)

[jarl]

Tady je obrázek hezkého pomníku obětem bitvy u Coronelu.

[Pátrač]

Jdnoduché a přitom velmi působivé. Kde se nachází? Ne že bych se tam dostal ale jsem zvědavý.... dík

[jarl]

Tak kde se ten památník nachází nevím, ale dost možná přímo v Coronelu.