Plavba a boj „Gneisenau“ a „Scharnhorsta“ – operace Juno – od 4. do 10. června 1940.
Stožáry letadlové lodě „Glorious“ zahlédne průzkum německé námořní eskadry v 15 hodin 45 minut dne 8. června 1940. Stožáry se objevily na východ od německých bitevních lodí „Gneisenau“ a „Scharnhorst“, a Němci se za nimi pustily plnou rychlostí (max. rychlost obou bitevních lodí byla tabulkově 32 uzlů). Typická silueta letadlové lodě „Glorious“ se nad obzorem vynořila velice rychle a v 16 hodin 30 minut zahájilo 2 x 9 hlavní 280 mm z německých bitevních lodí palbu a to již ze vzdálenosti téměř 14 námořních mil (1 námořní míle dle mě dostupných pramenů 1,851515 km – tzn. zde 14 námořních mil – 25,92121 km – tedy skoro 26 km). Němečtí dělostřelci se nemuseli vůbec ničeho obávat. Daleko široko nebyla žádná velká hlaveň, která by je ohrožovala a byly daleko z dostřelu i 120 mm britských torpédoborců. Britská letadlová loď „Glorious“
se okamžitě obrátila na útěk největší možnou rychlostí (její tabulková max. rychlost 30, 5 uzlu), když maximální rychlost nemohla dosáhnout ihned, a tak se vlastně od útočníků nevzdalovala.
Němečtí radisté z „Gneisenau“ byli připraveni na vše a okamžitě začali rušit radiové signály Britů na „Gloriousu“.
Plavba jednotlivých lodí konfliktu dne 8. června 1940.
Dostupné prameny říkají, že němečtí dělostřelci stříleli jako na nějakém cvičení a velice rychle zaznamenali úspěch. Byl to hned ten první granát 280 mm, co zasáhl „Glorious“ a který byl velice ničivý, on totiž prorazil tenký nepancéřovaný bok letadlové lodi, vybuchl v předním hangárů a zapálil letadla Hawker Hurricane Mk. IA, které tam byly nouzově uskladněny. Vzniklý požár se rychle rozšiřoval a úplně znemožnil, aby byla připravena jakákoliv letecká obrana letadlové lodi, kterou by zde byly dvojplošníky „Swordfish“ se svými torpédy. Britské torpédoborce „Ardent“ a „Acasta“ sice okamžitě položily kouřovou clonu, ta sice pro letadlovou loď znamenala určitý čas oddychu, ale skutečně jen krátký čas.
Již v 17 hodin zasáhl 280 mm granát přímo můstek a letadlová loď „Glorious“ se stala neovladatelnou. Pak přišly další ničivé zásahy na záď a letadlová loď „Glorious“ byla odsouzena k zániku.
Přišel rozkaz opustit loď a v 17 hodin 40 minut dne 8. června 1940 se letadlová loď „Glorious“ potopila ( v 16 hodin 30 minut byla zahájena palba – v 17 hodin 40 minut se letadlová loď potopila).
V době, kdy se snažili námořníci svou loď „Glorious“ zachraňovat, britské torpédoborce „Ardent“ a „Acasta“ pokračovaly v krytí letadlové lodě kouřem, kterým se snažily změnit toto jednostranné divadlo, tento jednostranný boj a zároveň zaútočily na německý svaz torpédy. Nejprve torpédoborec „Ardent“ proplul zpět svou kouřovou clonou a vypustil torpéda. To sice přinutilo „Gneisenau“ a „Scharnhorst“ k obratům, ale zároveň se na „Ardent“ snesla zničující záplava přesných zásahů. Torpédoborec byl roztrhán na kusy, převrátil se a klesl ke dnu.
Bylo to v době, kdy již bylo jasné, že se letadlová loď „Glorious“ potápěla.
V tuto dobu měl již velitel druhého torpédoborce „ HMS Acasty“
plné námořní právo, aby se pokusil ze šlamastiky uniknout!
Ale, fregatní kapitán C. E. Glasfurd, velitel „Acasty“ rozhodl jinak.
Rozhodl se tak, že se to zdá neuvěřitelné, ale jeho hrdinství a konečný výsledek uchránil Royal Navy před ještě větší katastrofou.
Celou akci pro britské historiky popsal jediný tehdy zachráněný člověk z torpédoborce „Acasta“, který onu celou tragédii viděl, přežil a zároveň se dostal zpět k Britům ( 2 další přeživší námořníci z torpédoborce „Ardent“ se dostali do německého zajetí – bude o tom řeč) - svobodník C. Carter, říkal, cituji:
„Na palubě vládlo mrtvé ticho, sotva kdo promluvil slovo: loď nyní plula plnou rychlostí od nepřítele (z TTD max. 35 uzlů). Pak přišlo několik rozkazů: připravit všechny kouřomety, zapojit požární hadice a provést celou řadu dalších příprav. Pluli jsme stále pryč od nepřítele a vyráběli kouř, všechny naše kouřomety byly zapnuty. Nakonec dal kapitán vzkázat na všechna postavení: myslíte si možná, že utíkáme před nepřítelem, ale neutíkáme; náš kolega se potopil, „Glorious“ se potápí, jediné, co můžeme dělat, je dát jim co proto, mnoho štěstí vám všem. Pak jsme změnily kurs do vlastní kouřové clony. Měl jsem rozkaz připravit k odpálení torpédomety 6 a 7. Když jsme vypluli z kouřové clony změnili jsme kurs napravo a vystřelili torpéda z levoboku. Tehdy jsem poprvé zahlédl nepřítele; abych se přiznal, zdálo se mi, že jeden je velký a druhý malý a pak jsme se dostali velmi blízko. Odpálil jsem 2 torpéda ze svých torpédometů, přední torpédomety vypálily také a všichni jsme sledovali jaký bude výsledek. Nikdy nezapomenu na jásot, který se ozval, když na levé přídi jedné lodi se objevil žlutý záblesk a zvedl se velký sloup kouře a vody. Věděli jsme, že jsme zasáhli osobně nevím, jak bychom mohli minout, když jsme byli tak blízko. Nepřítel na nás nevystřelil ani ránu, tuším, že museli být velmi překvapeni. Když jsme odpálili torpéda, vpluli jsme zpátky do vlastní kouřové clony a pak znovu změnili kurs napravo. Připravte se vystřelit zbylá torpéda. Jenže tentokrát, sotva jsme vystrčili nos z kouřové clony, nepřítel to do nás pustil. Granát zasáhl strojovnu, zabil obsluhu mého torpédometu a mě odhodil na zadní konec rour; byl jsem asi chvíli omráčen, neboť když jsem se probral bolela mě ruka; loď se zastavila a nakláněla na levobok. Teď mi věřte nebo nevěřte! Vylezl jsem zpět na sedadlo s mířidly, vidím ty dvě lodě, odpálil jsem zbývající torpéda, nikdo mi to nenařídil, myslím, že jsem byl vzteky bez sebe. Bůhví proč jsem je odpálil, ale udělal jsem to. Děla „Acasty“ střílela po celou dobu, střílela, i když se loď už nakláněla. Nepřítel nás pak několikrát zasáhl, jedna velká exploze byla přímo na zádi.
Často jsem přemýšlel, zda nás nepřítel zasáhl torpédem, v každém případě se mi zdálo, jakoby loď vyskočila z vody.
Konečně dal kapitán rozkaz opustit loď. Nikdy nezapomenu na lékaře H. J. Stammera z dobrovolné zálohy královského námořnictva, byla to jeho první loď, jeho první akce. Než jsem skočil přes palubu, viděl jsem ho, jak se stále sklání nad raněnými, což byl beznadějný úkol; když jsem byl ve vodě, uviděl jsem kapitána, jak se opírá o můstek, vytahuje cigaretu z pouzdra a zapaluje si ji. Křičeli jsme na něj, aby skočil na náš vor, zamával nám sbohem a mnoho štěstí – takový byl konec statečného muže.“
Boj těchto lidí, kteří všichni zahynuli, až na jednoho, je v britském námořnictvu velice ceněn, stejně jako čin fregatního kapitána C. E. Gasfurda, neboť málo kdy má zoufalá a beznadějná akce tak závažné důsledky, jako to bylo tady, vypuštění torpéd z torpédoborce „Acasta“.
Totiž z mnoha vypuštěných torpéd, jedno torpédo zasáhlo záď „Scharnhorstu“ (nikoliv tedy příď, jak to popisuje svobodník Carter). Výbuch torpéda zabil 2 německé námořní důstojníky a 46 námořníků. Vzniklým otvorem byla zaplavena střední a pravoboční strojovna, což omezilo rychlost „Scharnhorsta“ na 20 uzlů a z boje vyřadilo zadní dělovou věž 3 x 280 mm.
Německý admirál Marschall byl tak vyveden z míry, že dal pokyn okamžitě plout do Trondheimu, aby dostal bitevní loď „Scharnhorst“ do bezpečí, neboť se bál ztráty bitevní lodě v případném dalším konfliktu.
Odplutí bitevní lodi „Scharnhorst“ a „Gneisenau“ směrem do Trondheimu tak uvolnilo námořní cestu pro nesmírně cenné britské konvoje. Volnou cestu měla „Druhá skupina“ a pomalý konvoj, které tak mohly šťastně plout do Velké Británie. Pokud by „Acasta“ nezasáhla a tak nedonutila Němce odplout, mohlo být vše jinak.
Tady si ještě řekněme, že německá radiová služba tak úspěšně rušila vysílání letadlové lodě „Glorious“, že britské loďstvo stále ještě nemělo ani nejmenší tušení o německé eskadře, která operovala na moři.
Byl to jen britský těžký křižník „ HMS Devonshire“
, který byl od událostí vzdálen 100 námořních mil na západ, a zachytil zkomolené a útržkovité zprávy o dvou kapesních bitevních lodích (myslel si, že jsou to kapesní bitevní lodě). Velitel „Devonshire“ , viceadmirál Cunningham, který měl stále na paměti jaké veze pasažéry (norského krále, norskou vládu, velvyslance spojeneckých zemí), se rozhodl, že tato hlášení nejsou dostatečným důvodem, aby porušil radiové ticho a demaskoval tak případně pozici svého těžkého křižníku.
Britská Admiralita nevěděla nic až do rána 9. června 1940, to totiž potkala nemocniční loď „Atlantis“, britskou bitevní loď „Valiant“, která právě plula k severu na setkání s „Druhou skupinou“. Teprve tehdy dostal velitel Home Fleet admirál Forbes zprávu o činnosti německé eskadry. A tak jsou teprve později, když již vlastně hrozba od německých lodí pominula, poslány bitevní lodě Home Fleet ke krytí vracejících se konvojů.
Ano.
I admirál Forbes vyplul ze Scapa Flow na své vlajkové lodi, bitevní loď „Rodney“, ve společnosti bitevní lodi „Renown“, kterou 8. června 1940 večer konečně odvolal z honby za přízraky a nyní dostala rozkaz, aby zamířila k severu. Také bitevní loď „Repulse“, která dosud se dvěma křižníky a třemi torpédoborci křižovala v islandských vodách, dostala rovněž rozkaz, aby se přidala ke konvojům.
To už však skutečně nebezpečí pominulo, neboť celá německá eskadra, která se účastnila operace „Juno“ byla již 9. června 1940 v Trondheimu.
Teď takový malý paradox na vyhrávající straně, až 9. června 1940 v Trondheimu, získal admirál Marschall první určité zprávy o tom, že Britové evakuují Narvik a Tromsö. Nic to však neměnilo na tom, že německý admirál Marschall dostal rozkaz, aby s bitevní lodí „Gneisenau“ a těžkým křižníkem „Admiral Hipper“ znovu vyplul dne 10. června 1940 z Trondheimu a pokračoval dál v akci „Juno“. Jenomže admirál Marschall již měl o situaci jasnější představu, než celý námořní štáb Kriegsmarine. Byl přesvědčen, že všechny cíle pro jeho lodě již unikly z dosahu. A tak v akci pokračoval jen do noci 10. června 1940 a pak se vrátil zpět do Trondheimu.
