Pancéřový křižník Rjurik
Pod dojmem nezměrných lidských tragédií, k nimž došlo v roce 1905 v bitvě u Cušimy, se poněkud zapomnělo na smutný osud křižníku RJURIK, který byl potopen v předchozím roce poblíž místa téhle krvavé bitvy. V době kdy se v Rusku začala připravovat stavba tohohle prvního moderního pancéřového křižníku, už v loďstvu téhle námořní mocnosti sloužila řada jeho předchůdců, patřících mezi křižníky obrněné (belted cruiser), lodí GENERÁL - ADMIRÁL počínaje a PAMJAŤ AZOVA konče.
Pro novou loď požadovala admiralita dobré nautické vlastnost, lepší pancéřovou ochranu, vysokou rychlost, silnou výzbroj a velký akční rádius, protože tento křižník byl primárně určen k ničení nepřátelského obchodu, zejména na Dálném východě, což znamenalo, že bude dlouhodobě samostatně operovat na širém moři. Počítalo se s tím, že díky vysoké rychlosti, pancéřové ochraně a silné výzbroji, dokáže ničit slabší nepřátelské jednotky a před těmi silnějšími ustoupí.
Zpočátku byly podány dva návrhy na podobu nového křižníku. První vypracoval inženýr Rodionov z Baltského závodu a druhý předložil NTV (Námořní Technický Výbor) ale ani jeden přesně neodpovýdal požadavkům na nové plavidlo (zejména se zdály být příliš malé), takže realizovaná loď se nakonec od obou značně lišila.
Projekt křižníku RJURIK nakonec vypracoval inženýra Dolgorukov a jeho stavbu definitivně schválil admirál Šestakov. Koncem roku 1889 se začalo v Baltickém závodu se stavbou válečné lodi, jež byla pojmenována po polomýtickém zakladateli první ruské vládnoucí dynastie jménem Rjurik (často se píše jako rurik). Ovšem stavba ruských velkých válečných lodí měla svá specifika, mezi něž patřily neustálé změny projektu a nové zásahy do konstrukce vznikajících plavidel, které zpomalovaly jejich stavbu a často se i negativně podepsaly na celkovém výsledku.Tyhle průtahy se nevyhnuly ani realizaci tohohle plavidla, což samozřejmě zpomalovalo jeho realizaci. RJURIK byl nakonec slavnostně spuštěn na vodu v listopadu 1892, ale do služby vstoupil až v závěru roku 1895.
Výsledkem více než šestiletého úsilí ruských loděnic bylo plavidlo dlouhé 132,6 m, široké 20,4 m, s ponorem 8 m. Standardní výtlak činil 11 690 tun, což byly ve své lodní kategorii parametry dosud nevídané. RJURIK nesl tři stěžně s částečným oplachtěním (podstatně zredukováno v roce 1902), jež mělo prodloužit jeho akční rádius a dva komíny.
Boční pancéřování
Pancéřování bylo zhotovené z kompaundní oceli a skládalo se z ochranného pásu na bocích, který však nekryl křižník po celé délce, jenž byl na koncích zakončen podélnými pancéřovými přepážkami. Pás byl vysoký 2,5 m, dlouhý 87 m a jeho síla byla ve středu 254 mm, na koncích pouze 203 mm. Příčky byly silné 254 mm. Pancéřová paluba měla tlouštku 51-76 mm. Velitelskou věž kryl pancíř silný 152 mm.
Podle zadání měl mít RJURIK silnou výzbroj, což mělo zajistit velké množství děl dodaných domácí zbrojovkou Obuchov, kterými jej konstruktéři vybavili. Nejtěžšími byly čtyři kanóny ráže 203 mm o délce hlavně 35 ráží, které vystřelovaly granáty o hmotnosti 88 kg až do vzdálenosti 9,3 km. Střední dělostřelectvo tvořila děla dvou ráží, takže loď měla šestnáct kanónů kalibru 152 mm o délce hlavně 45 ráží, vystřelujících projektily těžké 41,5 kg do vzdálenosti až 9,8 km, a šest kalibru 120 mm s délkou hlavně 45 ráží, pálící náboje vážící 20,4 kg, do maximální vzdálenosti 8,8 km.
Celková hmotnost boční salvy z těžkých a středních děl činila 569,2 kg.
Na odrážení útoků torpédových plavidel nesla loď ještě lehká děla, na jejichž množství se prameny neshodují. Nejčastěji se udává tento počet: Deset děl ráže 47 mm a dvanáct ráže 37 mm.
RJURIK dostal také poměrně velký počet torpédometů ráže 381 mm - šest; z toho jeden na přídí a jeden na zádi.
Silné výzbroji odpovídala i vezená zásoba munice. Pro každé ráže 203 mm bylo v lodních skladech připraveno asi 100 kusů granátů, pro děla ráže 152 mm to bylo přibližně 170 kusů na hlaveň a konečně pro každé dělo ráže 120 mm disponoval křižník 200 kusy munice.
Dělo střední ráže na palubě RJURIKA
RJURIKOVO pohonné ústrojí sestávalo ze čtyř vertikálních trojčitých strojů otáčejících dvěma lodními vrtulemi. Páru vyrábělo osm válcových kotlů zastarávajícího plamencového typu, třebaže se v průběhu stavby vážně uvažovalo o jejich výměně za modernější vodotrubové, ale nakonec k tomu nedošlo, o což se pravděpodobně zasloužil negativní posudek, který k této změně vypracoval známý inžených Kutějnikov. Celkový výkon strojů činil 13 250 koňských sil a maximální rychlost byla 18 uzlů. Dojezd činil až 6700 námořních mil při rychlosti 10 uzlů. Vezená zásobě lodního uhlí byla 1663 tun, zvýšená 1933 tun.
RJURIK ještě s původním oplachtěním
Celkové hodnocení prvního ruského pancéřového křižníku vyznívá dosti rozporuplně. Dlouhá realizace způsobila, že technické parametry, které bylo možné v době kdy vznikal tento projekt hodnotit jako dobré, byly v čase vstupu do služby nanejvýš nadprůměrné a v době propuknutí rusko-japonské války mnohdy podprůměrné. Jako problematické se jevilo umístění přimárního dělostřelectva do čtyř otočných sponsonech podél lodních boků (dva na pravoboku a dva na levoboku). Nejenže tato děla neměla vůbec žádnou pancéřovou ochranu, ale zlovené rozmístění umožňovalo sice silnou palbu přes příď, ovšem pro eskadrový boj bylo zcela nevhodné, jelikož v boční salvě mohla pálit vždy pouze dvě děla.
Kanóny ráže 152 byly většinou umístěny v kasematách podél lodních boků, kde rovněž postrádaly jakékoliv pancéřování.
Mohutný trup s vysokými boky sice propůjčoval křižníku dobré nautické vlastnosti, ale nedostatečné pancéřované boky představovaly snadný cíl pro nepřátelské dělostřelce. Dá se říci, že v době vypuknutí rusko-japonské války bylo popisované plavidlo na plnění svého původního hlavního úkolu, který spočíval v ničení nepřátelského námořního obchodu, zbytečně silné a na eskadrový boj se svými moderními protějšky zase příliš slabé.
Ani předvedení dokončeného plavidla v zahraničí nevyvolala přílišné nadšení. Rusové technická data vznikajícího plavidla dlouho tajili, takže znepokojení Britové začali jako reakci na stavbu RJURIKA realizovat obrovské chráněné křižníky POWERFUL a TERRIBLE. Ovšem po důkladném seznámení s touhle ruskou lodí se v Británii měly údajně objevit názory, že RJURIK vlastně nepředstavuje přílišnou hrozbu, protože k vyřazení jeho děl z boje bude stačit několik granátů, které zničí jeho nekrytá děla. S tímto názorem bych si dovolil částečně nesouhlasit, jelikož při boji tří ruských pancéřových křižníků s jejich čtyřmi japonskými protějšky byl RJURIK sice vážně poškozen, ale i po odlákání japonských pancéřových křižníků z bojiště směrem k Vladivostoku, byl stále ještě schopen obrany a jeho děla definitivně zmlkla až po několika hodinovém boji.
Zkusme si představit jak by mohl dopadnout hypotetický souboj RJURIKA s POWERFULEM nebo TERRIBLEM. Tyto gigantické chráněné křižníky disponovaly boční salvou vážící 614,8 kg, která byla tvořeny dvěma kanóny ráže 234 mm a šesti ráže 152 mm, což znamenalo že britské lodě měly určitou převahu v těžkém dělostřelectvu, zatímco Rusové ve středním. Co se pancéřování týče, postrádaly britské křižníky boční pás a jejich trupy chránila pouze pancéřová paluba o síle 101 mm ve středu, a 76 mm na koncích. Je těžké odhadovat výsledek vzájemného souboje, ovšem já bych mírně favorizoval RJURIKA , který měl jistou výhodu díky své lepší pancéřové ochraně, a po případném zničení děl na jednom boku mohl manévrovat tak, aby zapojil do boje i děla na druhém boku. Pravděpodobně by se ovšem jednalo o Pyrrhovo vítězství, neboť ruský křižník by nepochybně utrpěl tak těžká poškození, že by se musel uchýlit do některého neutrálního přístavu, kde by byl internován do konce války.
RJURIK v Port Arturu
Služba a bojové nasazení:
RJURIK se zúčastnil slavnostního otevírání Kielského průplavu ale už koncem roku 1895 odplul na Dálný východ, odkud se již neměl nikdy vrátit. Účastnil se ruského záboru Port Arturu a pomáhal také potlačovat boxerské povstání v Číně. které tu vypuklo na přelomu 19. a 20. století.
Koncem roku 1903 byl společně s dalšími pancéřovými křižníky ROSSIJA a GROMOBOJ odvelen do Vladivostoku, kde měla tato eskadra narušovat japonskou námořní dopravu a velitelem křižníku se stal námořní kapitán Trusov. Po vypuknutí války vyplouvala zdejší eskadra na výpady do Japonského moře a jednou i do Tichého oceánu. Jejich akce byly poměrně úspěšné a Rusové při nich potopili nebo zajali větší množství japonských a neutrálních lodí, mezi nimiž nechyběly ani dva vojenské transporty a také dokázaly potopit plavidlo převážející Kruppovi obléhací houfnice. Zejména poslední výpad do Tichého oceánu způsobil znepokojení japonské veřejnosti a měl i jistý dopad na zahraniční rejdaře, kteří při něm ztratili několik parníků.
RJURIK se účastnil všech výpadů vladivostockého oddílu a jeho děla měla podíl na druhé nejznámější akci ruských křižníků, kdy 15. června 1904 potopily trojici transportních lodí převážejících japonské vojáky. To už se ovšem blížila zkáza křižníku, k níž došlo dne 14. srpna 1904. Všechny tři ruské křižníky byly poblíž Korejského průlivu zaskočeny japonskými pancéřovými křižníky AZUMA, TÓKIWA, IZUMO a IWATE. V následujícím boji byl RJURIK mnohokráte zasažen, měl poškozené ovládání kormidla a začal zaostávat. Velitel vladivostockého oddílu kontraadmirál Jessen se proto pokusil odlákat nepřátelské pancéřové křižníky směrem k Vladivostoku, což se mu sice podařilo, ovšem RJURIK později dorazily chráněné křižníky NANIWA a TAKAČIHÓ. Rusové křižník nakonec sami potopili otevřením zavodňovacích ventilů a přeživší námořníky později vylovili Japonci. Celkem z jeho posádky zahynulo přes 200 námořníků (včetně velitele) a zraněno bylo 305 mužů. Zbylé dvě ruské lodi unikly do Vladivostoku se ztrátami na posádce čítajícími dohromady 139 mužů. Ovšem beze ztrát nevyvázli ani Japonci, jejichž lodě inkasovaly přes 40 zásahů a na jejich palubách padlo více než 40 mužů.
Technické parametry:
Délka: 132,6 m.
Šířka: 20,4 m.
Ponor: 8 m.
Výtlak: 11 690 t.
Rychlost: 18 uzlů.
Výkon strojů: 13 250 koní.
Dojezd: 6700 námořních mil při rychlosti 10 uzlů.
Pancéřování:
Boční pás: 254 až 203 mm.
Paluba: 76 až 51 mm.
Velitelská věž: 152 mm.
Výzbroj: 4 x 203, 16 x 152 mm, 6 x 120 mm, 10 x 47 mm, 12 x 37 mm.
Posádka: 27 důstojníků a 692 lodníků; v době potopení křižníku už celkem 763 mužů.
Použité zdroje:
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 -1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 -1905; Válka začala v Port Arturu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Ivan Brož: Promarněné vítězství. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
http://www.battleships-cruisers.co.uk/
http://wunderwaffe.narod.ru/WeaponBook/ ... index.html
http://www.valka.cz/index.php
Ruská Wikipedia
