
V minulém dílu jsme si popsali historii Mikojanova Migu-23, počátky důvody a vývoj stíhacích verzí. To ale nebyly jediné modifikace této konstrukce. Koncepce letounu s měnitelnou geometrií křídel přímo vybízela k nasazení letounu jako útočného, pro operace v přízemních výškách nadzvukovou konstrukcí. Vývoj těchto verzí probíhal v podstatě hned po přijetí stíhací verze do výzbroje.
Původní, ještě Mikojanova koncepce

Vývoj byl zahájen v roce 1970. Původně Mikojan pracoval na koncepci Mig-27Š (Šturmovik), ale v roce 1970 byl Mig-23 použit pro zahájení vývoje verze Mig-23B (izd. 23-24), což je letoun postavený na základě verze Mig-23S. Bylo ale dost rozdílů, jednak měl motor AL-21F, což byl Ljukův motor, který proti původnímu R-27 měl menší spotřebu a byl optimalizován pro nízké výšky. Známe ho z Su-24 a Su-17. Zvětšil se obsah palivových nádrží, Kabina dostala ostřejší zasklení štítku, a příď byla celá nová. Protože nebylo třeba radiolokátor, příď byla „useknuta“ a zploštěna, aby se zlepšil výhled z kabiny směrem dolů dopředu. Už u této verze se počítalo s instalací laserového dálkoměru v „seříznuté“ přídi.
Změn se dočkal i podvozek. Jelikož se předpokládalo působení letounu prakticky pouze z nezpevněných ploch byly použity větší nízkotlaké pneumatiky a zvýšen zdvih tlumičů. Na boky kabiny byly přivařeny pancéřové desky, které měli chránit pilota před střelbou zespodu. Nádrže paliva dostaly systém kdy byly plněny inertním plynem (dusíkem) nad hladinou paliva.
Letoun dostal střelecko navigační komplet s Sokol-23S se zaměřovačem ASP-17B, systém navigace s možností letu po zadané trase. Výzbroj tvořil kanon GŠ-23L s 230 náboji a na 5 závesníků bylo možno zavěsit 3000kg výzbroje. První prototyp zalétl V.Fedotov 18.února 1971. První prototyp měl původní křídlo, ale druhý už dostal křídlo „se zubem“ z Migu-23. v letech 1972-1973 bylo v Moskevském závodě „Prapor práce“ postaveno 24 prvních sériových strojů, které se dostaly do výzbroje jednoho pluku, který sloužil pro výcvik a vojskové zkoušky. Výzbroj mohla tvořit v podstatě jakákoli protizemní neřízená výzbroj. Např 6ks pum 500kg, 8x250kg, 18x100kg. Z řízené munice pak 2xCh-66 s naváděcím kontejnerem Delta.
V roce 1973 došlo k rozvoji letounu. Změnou byl hlavně motor, konstruktéři se vrátili k motoru R-29-300 který známe ze stíhacích verzí. Důvodem byl nedostatek motorů AL-21 které byly přednostně pro letouny Su-17 a hlavně Su-24. Výsledkem bylo zvýšení měrné spotřeby. Byly výrazně zjednodušeny nasávací otvory vzduch a odstraněna regulace. Díky tomu byla maximální rychlost letounu ve výšce „pouze“ 1800km/h, při zemi pak 1350km/h (M=1,1) Dostal křídlo konstrukce shodné s Migem-23M. Příliš zásadních změn nebylo. K výzbroji přibyly ŘS Ch-23. Letoun dostal označení Mig-23BN (izd.23-24B). Písměno N v názvu znamenalo „Nositel“ nosič, protože se s ním počítalo jako s nosičem taktické jaderné pumy. Výroba byla zahájena v roce 1974 a vyrobeno bylo celkem 624 strojů Mig-23BN a to především na vývoz. Letadla byla vyvezena do států VS Bulharska, NDR, Československa. V jednodušší variantě, zbavené možnosti použití jaderných zbraní pak do Alžírska, Egypta, Indie, Iráku, Kuby, Líbie, Sýrie.
V době Irácko Iránské válce upravily Iráčané svoje Migy pro nošení ŘS Exocet a zařízením na přijímání paliva od letounu Mirage F1.
Mig-23BN

V roce 1998 vznikl projekt modernizace letounů podobně jako projekt Mig-23B-98, není známo jestli byl postaven vzorový letoun.
V letech 1971-72 probíhal projekt letounu Mig-23R na základě letounu BN. Měl to být taktický průzkumný letoun, přednost ale dostal letoun postavený na základě Su-17 a práce byly ukončeny.
Po zkušenostech s vývojem Migu-23BN bylo jasné, že letoun je pro úkoly vhodný, ale je potřeba dotáhnout avioniku. Prototyp upraveného letounu vzlétl 17.listopadu 1972 a nesl označení Mig-23BM (izd.32-25). Byl přestavěn z Migu-23B, čili měl motor AL-21, ale pro sériové stroje se počítalo s R-29, respektive pro letoun optimalizovanou variantou R-29BS-300 (78,4/112,7kN). Ještě víc vyly zjednodušeny nasávací otvory, respektive byly bez regulace zcela. Dostal zcela novou avioniku postavenou na digitálním počítači Orbita. Nový byl zaměřovací systém, PrNK-23, měl výrazně lepší hodnoty, nejen let po naprogramované trase s více body, a návrat na letiště, ale automatický výběr záložních letišť až ze tří ale třeba naprogramované obrané a útočné manévry výrazně zjednodušující život pilota a automatický odhoz zbraní nad cílem. Nový byl pilotáží a navigační komplex SAU-23B-1, laserový dálkoměr Fon. Nové systémy blízké i nově daleké navigace, doplerovský měřič rychlosti a snosu DISS-7. Výstražný systém SPO-10 Siréna, výletnice klamných cílů s tím, že mohly být doplněny raketnicemi UB-16, 32se střelami S-5P obsahující dipolové odražeče. Aktivní systém REB SPS-141 (142) (ty byly určeny proti RL systémú Hawk a Nike Herkules, a vůbec pozemním systémům) a systém REB SB-1 Barier proti palubním RL stíhacích letounů. 23mm GŠ-23L nebyl proti pozemním cílům vhodný, proto byl zvolen 30mm rotační šestihlavňový GŠ6-30A s výrazně vyšší sekundovou salvou. Teoretická rychlost střelby byla 4500 -5000 ran/min a palebný průměr byl 265 nábojů. Pilot volil délku salvy při střelbě a byly možní i velmi krátké salvy 8-11 výstřelů, obvykle ale 75 výstřelů. Nosnost výzbroje byla 4000kg a mohla sestávat z neřízené munice téměř jakéhokoli typu, neřízených střel, pum, kontejnerů, zápalných nádrží…Napevno byla instalována naváděcí soustava Delta takže při použití ŘS Ch-23 neblokovala závěsník. Pochopitelně zůstala možnost nošení jaderné pumy o ráži 10-30kt. Všechny letouny řady Mig-23B mohli nosit PLŘS R-13, později R-60 pro sebeobranu, ale nebyla to zřejmě častá varianta.Tak jak u Migu-23ML přibyly přídavné nádrže pod pohyblivou částí křídla. Byl změněn podvozek a letoun ztratil ten typický vzhled na zemi, jelikož byla zkrácena příďový noha a hlavní trochu zesíleny. Stroj pak nestál tak „přikleknutý“
Výroba se rozběhla v Irkutsku v roce 1972 a do roku 1976 bylo vyrobeno 560 strojů. Letoun byl po ukončení zkoušek přijat oficiálně do výzbroje v roce 1975 pod označením Mig-27 (izd.32-25), což bylo vojenské označení a pod ním letoun Mig-23BM známe.
Původní Mig-27

V roce 1974 byl jeden Mig-23BM přestavěn na verzi Mig-23BK (izd.32-26), vyráběný později od roku 1976 do 1982 v počtu 197 strojů. Když byl v roce 1980 oficiálně přijat do výzbroje dostal vojenské označení Mig-27K. Opět následovala nová avionika, navigační systémy, počítač… Co bylo ale zásadní, byla nová laserová a televizní stanice Kajra v přídi trupu. Umožňovala zaměřovat a sledovat cíle v rozsahu +/-35 stupňů v horizontále a +/-140 stupňů ve vertikále. Tím bylo umožněno použít řízené TV a laserové munice (do té doby letoun mohl nosit laserem naváděné pumy, ale cíl musel zasvěcovat jiný letoun, nebo pozemní stanice). Sortiment použité munice se rozšířil o ŘS Ch-25, Ch-29L a T, řízené pumy KAB-500L, KAB-500T. Výrazně se tím zvedla efektivnost letadla.
Mig-27K

Pozadí Migu-27K

Kaira, trochu pohled dovnitř

Mig-27K s ŘS Ch-31P

Na základě Migu-27 vznikl projekt Mig-27R (izd.32-35), ale opakovala se situace s Migem-23R, projekt nebyl realizován.
Mig-27K byl jistě díky systému Kajra velmi výkonný, ale systém byl drahý a i v podmínkách Sovětského svazu (nebo právě proto), bylo rozhodnuto stroj doplnit jednodušším, hlavně levnějším. V dubnu 1976 vznikl letoun označený jako Mig-27M (izd.32-29). Sériový stroj se vyráběl v Ulan-Ude a v letech 1978 – 1983 vzniklo 162 sériových strojů. Letoun v podstatě odpovídal Migu-27K, ale systém Kajra nahradil jednodušší systém Klon PM. Obsahoval laserový dálkoměr a ozařovač, s tím že zmizel velmi precizní televizní kanál. Možnost použití výzbroje zůstal zachován, ale snížil se rozsah zaměřování systému: +/- 12 stupňů horizontálně, +6 až -30 stupňů vertikálně. To velmi omezilo použít KAB-500L na cíl nasvícený vlastním letounem. Buď ho nasvěcoval jiný stroj, nebo musel být útok veden v dost střemhlavém letu. V praxi ale zůstaly KAB-500L pro Migy-27K a Mig-27M měl jako hlavní výzbroj ŘS Ch-25, Ch-29. V průběhu služby ve spolupráci s podvěšeným kontejnerem bylo možno použít protiradiolokační ŘS Ch-25P, Ch-27, a hlavně výkonně Ch-31P. Podle některých údajů byly letouny dislokovány do společných jednotek. Jinak se letouny obou verzí od sebe nelišily.
Mig-27M

Po skončení výroby Migu-27M byly původní Migy-27 modernizovány na standart M. Dostaly označení Mig-27D (izd.32-27) D= Dorabotanyj. Nijak se nelišily vybavením a možnostmi od verze Mig-27M. Na tuto verzi byly údajně přestavěny všechny stroje, které byly ve službě a které měli resurs. Přestavby probíhaly v Ulan-Ude v letech 1982-85.
Letouny Mig-27 nebyly exportovány, ovšem by roce 1985, po zkončení výroby pro letectvo Sovětského svazu byla podepsána dohoda o licenční výrobě v Indii. První stroj postavený z dílů dodaných z Irkutska byl v Indii zalétnut 11.ledna 1986, první celkově Indický stroj pak v roce 1988 s tím, že byly vyráběny i motory R-29B-300. Stý letoun opustil závod Koraput v roce 1992 a poslední za 165 kusů pak v roce 1997. Na letounech postupně probíhají modernizační práce. Verze nese označení Mig-27L (izd.32-29LK) a odpovídá krom drobných úprav verzi Mig-27M. Indické jméno letounu je Bahadur.
Indické Migy-27L

Podle technické zprávy CAGI z roku 1992 efektivnost strojů Mig-27 podle verzí následující: 10 strojům Mig-23BN odpovídá 7 Migů-27, 5 strojů Mig-27M a nebo 4 Mig-27K. Předpokládané ztráty na evropském válčišti u Migu-27 odpovídají 50% Migu-23BN, V případě Migů-27K, M, D pak 36%.
Na Evropské části Sovětského svazu bylo v roce 1991 360 strojů Mig-27 a podle odhadů jejich celkový počet dosahoval 500 kusů. Před rozpadem VS byla většina těchto strojů umístněna na území NDR(4pluky), PLR, ČSSR a sousedních Sovětských republik. V součastné době je podle odhadů do 200 kusů v rezervách.
Kody NATO:
Flogger D: Mig-27
Flogger F: Mig-23B
Flogger H: Mig-23BN, BK
Flogger J: Mig-27M, K, D.
TTD, Mig-27M:
Rozpětí max……………….………………..13,97m
Rozpětí min………………………………….7,78m
Nosná plocha……………………………….34,16 – 37,27m2
Délka……………………………………….....17,18m
Prázdná hmotnost……………………….11600kg
Maximální vzletová hmotnost…….20500kg
Max rychlost………………………………..1810km/h
Max rychlost ve výšce 0 m.n.m…1350km/h
Dostup………………………………………...15600m
Max. dolet…………………………………….2220km (se třemi PPN)
Max. bojový dosah………………………1000km
A zase dvě obligátní krátká videa:
Cca 10MB k Migu-27:
http://mu.baz.cz/download/MiG-27.avi
a 14MB k Migu-27K:
http://mu.baz.cz/download/MiG-27K.avi
Tím končí další můj popis dalších strojů byv SSSR vycházejících z Migu-23, letounu který byl hojně nasazen i exportován.
Děkuji za pozornost
redboy