Britský stíhací letoun WW1
nasazeno 1917 – 1918
VÝVOJ
Jednalo se o britský jednomístný dvouplošný stíhací letoun, který sloužil za WW1 a krátce i po ní. Společnost Sopwith se svým šéfkonstruktérem Herbertem Smithem si vzala za úkol zkonstruovat letoun, který by měl silnější výzbroj než doposud používané SPADy S.VII a S.XIII, kde by byl vyřešen i lepší výhled pilota z pilotního prostoru a kde by se vyřešil gyroskopický moment rotačního motoru. V roce 1917 tak tým začal pracovat na stroji, kde se horní křídlo téměř dotýkalo trupu a bylo posunuto lehce k zádi oproti spodnímu křídlu (podobné provedení bylo u stroje Airco D.H.5). Toto řešení zlepšilo pilotovi výhled směrem nad sebe, odkud byl nejčastěji veden útok. Pro co nejlepší obratnost byla většina hmotnosti letounu posunuta co nejblíže k těžišti, což bylo stejné provedení jako o proslulého Sopwith Camelu. Oproti této mnohem známější stíhačce však Dolphin (Delfín) nepřebral její zákeřné letové vlastnosti. Podle pilotů se Dolphin příjemně pilotoval a motor Hispano-Suiza 8Ba o výkonu 200k mu dokázal poskytnout dostatek výkonu i ve výškách.
První prototyp, který byl zalétán 23.května 1917 měl ještě jeden rozměrný chladič umístěn na přídi stroje. Ten se však neosvědčil a pro sériovou výrobu byl nahrazen dvěma chladiči na bocích trupu na pilotním prostorem. Sopwith Doplhin byl první stíhačkou tohoto známého leteckého výrobce, kde byl použit motor chlazený vodou. Celkem nechala firma postavit na jaře 1917 čtyři prototypy se kterými prováděla během května a června tovární testy. Jeden z prototypů byl v červnu převelen ke generálnímu velitelství Royal Fyling Corps, kde se podrobil armádním zkouškám. Poté co i tyto zkoušky byly úspěšné, byla 29.června 1917 vystavena objednávka na 500 ks letounů. Všechny čtyři prototypy pak dostala 19.peruť, která operovala ve Francii a měla vyzkoušet horkou novinku v bojových podmínkách. Po pár drobných úpravách na základě zkušeností z provozu se pak mohla na podzim 1917 rozběhnout sériová výroba, která do konce roku dala 121 strojů. Celkem bylo postaveno 1.778 letounů ve všech verzích (podle jiných verzí bylo vyrobeno 1.532 ks – někdy je uváděno i 2.072 ks).
Co se výzbroje týče, tak Dolphin byl nejlépe vyzbrojenou stíhačkou své doby. Výzbroj byla soustředěna na přídi do dvou synchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7m. Kromě nich pak na horním křídle na předním nosníku byl umístěn pár kulometů Lewis ráže 7,7 mm, které mířily šikmo vzhůru. Tyto kulomety se daly dobíjet i za letu.
kokpit BOJOVÉ NASAZENÍ
Sériová výroba se rozběhla na podzim roku 1917 a v prosinci 1917 obdržela 19.peruť jako první nové stroje náhradou za francouzské SPADy. Další sériové letouny obdržela 79.peruť v únoru 1918 a postupně další. Z počátku byl nový stroj, ostatně jako většina novinek, přijímán u osádek a obsluhy s nedůvěrou. Vyskytly se jisté problémy s reduktorem motorů, ale jinak se nový model v bojových podmínkách osvědčil a nechal brzy zapomenout na neúspěch podobně řešeného stroje Airco D.H.5. Sopwith 5F.1 Doplhin byl díky své robustnosti a výkonu motoru často používán i v roli bitevního letounu, kdy byl vybaven čtyřmi 11 kg pumami se kterými ve velkých výškách pronikal za frontovou linií a bombardoval strategické cíle v týlu. Jeho velká rychlost mu pak umožňovala vrátit se zpět na svou stranu fronty. Výroba u Sopwithu běžela rychle, ale byl tu problém s přeškolením pilotů a přezbrojováním u perutí. Tak se stalo, že nešťastná Airca D.H.5 byla vyřazována až v lednu 1918.
Pokud byl Doplhin využíván v roli bitevníka jako například u 87.perutě, prováděli si piloti na něm vlastní úpravy. Například se zbavovali jednoho nebo obou kulometů Lewis umístěných na horním křídle, nebo je přemístily na spodní stranu křídla, což však znemožňovalo znovu nabití zbraně. V boji si nové stíhačky vedly dobře a byly oblíbené. Nejvíce sestřelů do konce války na Dolphinu dosáhl Američan Frederick Gillet (britská 79. peruť) - celkem 17 letadel a 3 balóny. Jako jednotka nejvíc skórovala 87. peruť - 89 vítězství. Letoun ve Velké Británii sloužil u těchto perutí: 19, 23, 79, 85, 87, 90, 91 a 141. Dalšími leteckými esy na Dolphinech byl Ronald Burns Bannerman (Nový Zéland), který na něm dosáhl 17 vzdušných vítězství, Brit Arthur Whitehair Vigers 14 vítězství.
Po válce našli své uplatnění ještě u polské armády, která je v roce 1920 nasadila proti bolševickému Rusku u čtyřech perutí. Po této válce byly vyřazeny.
DALŠÍ TYPY
Sopwith 5F.1 Dolphin Mk II – jednalo se o verzi s motorem Hispano-Suiza 8C o úctyhodném výkonu 300 k. Tuto verzi si v počtu pěti kusů objednal Americký expediční sbor
Sopwith 5F.1 Dolphin Mk III – tato varianta létala s motorem Hispano-Suiza 8B o výkonu 220 k. Otáčky vrtule byly v opačném směru a motor byl s přímým náhonem bez reduktoru. S reduktorem, který byl dodáván z Francie byly neustále problémy, což bylo u této verze vyřešeno. Tato verze se však dostala k jednotkám až po uzavření příměří v listopadu 1918. První let byl uskutečněn v říjnu 1918.
Delfín u 19.perutěTTD - Sopwith 5F.1 Dolphin Mk I
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 9,91 m
* Délka: 6,78 m
* Výška: 2,59 m
* Nosná plocha: 24,40 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 641 kg
* Vzletová hmotnost: 890 kg
* Maximální rychlost: 211 km/h (u hladiny moře)
* Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm, 2x kulomet Lewis ráže 7,7 mm, 4x 11 kg puma
* Dostup: 6.100 m
* Stoupavost: 2.000 m / 6,5 min
* Vytrvalost: 1,75 h (cca 315 km)
* Motor / Výkon: Hispano-Suiza 8Ba / 200 k (149 kW)
* Vyrobeno kusů: 1.778 ks (všech verzí včetně dvoumístných cvičných)
* Uživatelé: Velká Británie, Kanada, Polsko, Ukrajina (2 stroje)
Zdroje:
Vojenská letadla – Václav Němeček – 1989
www.internetmodeler.com
www.militaryfactory.com
www.theaerodrome.com
www.flugzeuginfo.net
www.wikipedia.org
Vskutku zajímavý kočkopes, u kterého se ovšem vůbec nedivím, že nebyl následován 
.