Britské lehké bombardovací letadlo
nasazeno 1917 - 1918
WW1
VÝVOJ
Potřeba víceúčelového letounu ve vleklé První světové válce vedla ke snaze řady leteckých firem postavit stroj, který by byl vhodný provádět jak průzkumnou tak i bombardovací činnost a který by bylo možno vyrábět ve velkých sériích. Za tímto účelem navrhl hlavní konstruktér společnosti Aicraft Manufacturing Company, Geoffrey de Havilland letoun, který do historie vstoupil pod označením Airco D.H. 4. (zkratka DH v názvu bylo jméno konstruktéra de Havillanda).
Nový stroj byl de Havillandem navržen jako dvoumístný lehký denní bombardér, který bude schopen unést cca 200 kg pum. Aby byl schopen unést dva členy posádky a pumovou zátěž, musel být do draku zastavěn silný motor. Volba padla na právě vyvíjený motor Galloway Adriatic společnosti Galloway Engineering Company, který byl neustále vylepšován a tak z původních 200 k byl jeho výkon zvýšen na 230 k. Prototypový stroj (sériové číslo 3696) D.H.4 provedl svůj první vzlet v srpnu 1916 a byl poháněn jedním z prvních prototypů právě výše uvedeného motoru Galloway Adriatic o výkonu 200 k (149 kW). Letové zkoušky bombardéru D.H.4 byly úspěšné, ale spokojenost s výrobou BHP (Galloway Adriatic) byla nízká. Výroba nestačila plnit požadavky na konstrukční požadavky a úpravy prototypu letounu/motoru. Když se pak rozběhla sériová výroba, která měla v první fázi dát 560 motorů, stačil závod v Tongland Factory vyrobit v požadovaném termínu pouze 94 motorů. Skutečná sériová výroba se tak rozběhla až v roce 1918, ale to již se zdokonaleným motorem Siddeley-Deasy Puma. Vzhledem k těmto výrobním problémům bylo rozhodnuto zabudovat do D.H.4 motor Rolls-Royce Eagle III. První objednávka na 50 letounů tak mohla být plněna pouze s těmito motory Rolls-Royce, jejichž výkon byl 285 k a které začala firma vyrábět na objednávku na konci roku 1916.
Jelikož se stroj v bojových podmínkách osvědčil, nebylo potřeba na jeho konstrukci nic moc měnit. Pouze logicky vznikal vždy požadavek po ještě rychlejší verzi, která by mohla nést i větší pumový náklad. Což mohl zajistit výkonnější motor. Proto byla pohonná jednotka neustále předmětem vylepšování. Postupně tak byly u bombardérů Airco D.H.4 používány verze Eagle V., Eagle VI., Eagle VII., a Eagle VIII. Nejrozšířenější verzí pak byla posledně jmenovaná Eagle VIII., která měla již úctyhodný výkon 360 k a byla zamontována do většiny D.H.4 nasazených do konce roku 1917.
Ovšem výkonný motor Rolls-Royce Eagle (285 k) nebyl vždy po ruce v požadovaném množství a proto se do D.H.4 instalovaly i jiné typy slabších motorů jako například Galloway Adriatic 230 k, 200 HP RAF 3A (260 k), Siddeley-Deasy Puma (230 k), Fiat A.12 (260 k). Všechny tyto motory tak našly uplatnění i v sériové výrobě a například motory Fiat byly stavěny na základě objednávky z Ruska. Tyto ruské stroje se však do země ovládané bolševiky již nedostaly a byly později předány k užívání britskému letectvu. Později byly tyto stroje se slabšími motory staženy z bojišť ve Francii a Belgii a předány k výcviku nebo odepsány pro špatný technický stav.
Pokusně pak do D.H.4 byly instalovány i motory Renault 12Fe, RAF 4d a Sunbeam Matabele o výkonu 420 k. Ve Spojených státech amerických se do licenčních D.H.4 instaloval motor Liberty 12A, který měl sice o něco horší parametry než Rolls-Royce Eagle, ale nakonec právě motor Liberty byl pro svou spolehlivost a výrobní náklady použit u následníka, tj. Airco D.H.9.
VÝZBROJ
Aby letadlo splnilo to co bylo od něj v době války očekáváno, muselo být taky náležitě vyzbrojeno. Britský D.H.4 tak měl k dispozici jeden synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm umístěn na kapotě motoru a pak jeden nebo dva kulomety Lewis ráže 7,7 mm na oběžném kruhu typu Scarff, který ovládal v zadu umístěn pozorovatel/bombometčík. Pro účely bombardování byl k dispozici pumový náklad o celkové hmotnosti do 208,7 kg, který bylo možno různě kombinovat. Letoun tak mohl nést dvě 230liberní (2x104 kg), nebo čtyři 112 liberní pumy (51 kg za kus) nebo jednu 460 liberní (208,7 kg) pumu.
VÝROBA
Airco D.H.4 (britská verze)
V Británii vyráběly D.H.4 společnosti Airco (960 strojů), F. W. Berwick & Co. Ltd. (100), Waring and Gillow Ltd. (46 — ve skutečnosti byly dodány firmou Palladium Autocars), Palladium Autocars Ltd. (100), Vulcan Motor and Engineering Co. (100) a Westland Aircraft Works (155, přiděleny sériová čísla pro 167 letounů), tj. celkem 1461 (což nesouhlasí s počtem 1449 sériových strojů, to je dáno tím že 12 strojů bylo nebylo zkompletováno a byly uskladněny — později byly dodány na civilní trh, dalších 12 od firmy Westland navíc bylo přečíslováno, tj. bylo využito všech 167 přidělených sériových čísel). Belgická SABCA vyrobila 15 kusů. V Británii bylo vyrobeno celkem 1449 strojů pro RFC a RNAS.
Airco D.H.4A (verze pro USA)
Když v dubnu 1917 vstoupily USA do války, nedisponovalo jejich letectvo žádným podobným strojem schopným služby v první linii. Prakticky se dá říct, že USA, jakožto průkopní v letectví, zaspal dobu a jeho letouny se do války nehodily. Z tohoto důvodu si USA objednali několik typů strojů z Velké Británie a Francie a mezi nimi právě i Airco D.H.4A. V USA pak byla po zkouškách (první let 29.října 1917) zahájena licenční výroba ve firmách Boeing Airplane Corporation, Dayton-Wright Aero Company, Fisher Body Corporation a Standard Aircraft Corporation. Pro tato Americká letadla byl použit výše uvedený motor Liberty 12A. Stroje pak byly vyzbrojeny dvojicí synchronizovaných kulometů Marlin ráže 7,7 mm, dvojicí pohyblivých kulometů Lewis stejné ráže a celkem 146 kg pumového nákladu. Americký motor sice výkony zaostával za britským Rolls-Roycem Eagle VIII., ale i tak se v rukou Američanů stal D.H.4 pojmem a byl přezdíván „Liberty Plane“ (Letoun svobody). Koncem roku 1918 byl již ve výzbroji u 13 amerických letek. Celkem v USA bylo postaveno 4.846 letounů, přičemž 1.885 strojů bylo převezeno do Francie na bojiště. Původní objednávka zněla na 3.227 strojů a později byla dokonce zvýšena až na neuvěřitelných 9.500 letounů. Válečné příměří v listopadu 1918 pak ale vedlo ke zrušení většiny objednávek, včetně této. Pořizovací cena stroje postaveného v USA byla 11.250,- USD. Ze služby amerického letectva byl Airco D.H.4 vyřazen až roku 1932.
Po válce získala řada firem zakázky na přestavbu přebytečných strojů na civilní, kurýrní a další verze, jako například firma Boening, která přestavěla 111 letounů na verzi D.H.4B (též jako Model 16). Přestavba u Boeingu trvala od března do července 1920 a ještě o tři roky později bylo přestavěno dalších 50 strojů. V roce 1923 objednala armáda u Boeingu novou verzi D.H.4, jejíž největší změnou byla konstrukce trupové příhrady z ocelových trubek potažený plátnem místo původní dřevěné kostry. Tři prototypy byly označeny DH-4M-1 (M jako „modernized“, modernizovaný) a byla objednána jejich výroba stejně jako obdobné verze DH-4M-2 vyvinuté firmou Atlantic Aircraft. 22 letounů ze 163 DH-4M-1 bylo armádou přestavěno na cvičné letouny s dvojím řízením (DH-4M-1T) a několik dalších pro vlek rukávových terčů (DH-4M-1K). 30 letounů původně objednaných armádou nakonec obdržela námořní pěchota, jejich označení bylo O2B-1 u základního modelu a O2B-2 u modelu vybaveného pro noční lety a výcvik v navigaci.
Mezi civilní uživatele po válce patřili například tyto společnosti:
Aircraft Transport and Travel Limited, Handley Page Transport, Imperial Airways, Instone Air Line, SNETA, QANTAS, U.S. Post Office………..
BOJOVÁ SLUŽBA
Jako první obdržela nové Airca D.H.4 v lednu 1917 55.peruť RFC, která po přeškolení s nimi od 6.března 1917 vstoupila do bojů ve Francii. Jak výrobci postupně vyráběli více a více strojů, mohly být tyto zařazovány do většího počtu jednotek a tím se zvyšovala jejich úderná bombardovací síla. Do konce května 1917 tak mělo ve své výzbroji D.H.4 již šest perutí. Kromě RFC byly nové stroje zařazovány i k námořnímu letectvu (RNAS), které je používalo na svých letech nad Francií, Itálií i na balkánské frontě. U Royal Air Force sloužili D.H.4 u těchto perutí, 202, 205, 206 a 217. U Royal Fyling Corps se pak jednalo o 18, 25, 27, 49, 55, 57, 72 a 99 peruť. Námořní Royal Naval Air Service používali tyto stroje u perutí 2N, 5N a 6N. Američané pak stihli do konce války stroji vybavit svých šest perutí (11, 20, 22, 50 a 135).
U osádek byl D.H.4 velmi rychle populární, dobře se pilotoval a především pak v provedení s nejsilnějším motorem Rolls-Royce Eagle VIII. Ten dokázal i plně naloženému stroji poskytnout dostatek rychlosti, obratnosti a dostupu, že dokonce ani nevyžadoval během operačních letů stíhací doprovod. Německá letadla té doby se mu nemohla rovnat ani rychlosti ani dostupem a D.H.4 tak byl pro ně prakticky nedosažitelný. Ovšem bylo tu i několik nedostatků. Například rozměrná palivová nádrž byla umístěna mezi stanovišti pilota a pozorovatele/bombometčíka, což znesnadňovalo jejich vzájemnou komunikaci. Určité obavy tu byly také ze zasažení takto umístěné nádrže a jejímu vzplanutí v blízkosti osádky, ale samosvorné nádrže v té době ještě nebyly známé a křídla zatím po konstrukční stránce je nedokázala nést. U následovníka tj. D.H.9 (D.H.9A) již byl prostor osádky a nádrží přepracován.
Přestože byl D.H.4 ve své funkci více než úspěšným strojem, začal z frontové linie mizet na jaře 1918, kdy byl nahrazován modernějším typem D.H.9 (ten však nesplnil to, co bylo od něj očekáváno a v mnoha případech za výkony D.H.4 zaostával).
Mezi největší letecká esa, která létala na D.H.4 patřili Angličané Euan Dickson, Walter Naylor a David Arthur Stewart. Všichni na těchto strojích dosáhli shodně 14 vzdušných vítězství.
formace strojů D.H.4TTD – Airco D.H.4 (motor Rolls-Royce Eagle VIII)
----------------------------------------------------------------------------------------------------------
* Počet členů osádky: 2 muži (pilot a pozorovatel/bombometčík)
* Rozpětí: 12,905 m
* Délka: 9,347 m
* Výška: 3.353 m
* Nosná plocha: 40,32 m2
* Hmotnost prázdného letounu: 1.087 kg
* Vzletová hmotnost: 1.575 kg
* Maximální rychlost: 230 km/h (na úrovni vodní hladiny)
214 km/h (ve výšce 3.048 m)
* Výzbroj: 1x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm
1-2x kulomet Lewis ráže 7,7 mm
2x 104 kg (nebo 4x 51 kg)
* Dostup: 6.705 m
* Stoupavost: 3.048 m / 9 min
* Vytrvalost: 3 hod 45 min
* Motor / Výkon: vodou chlazený vidlicový dvanáctiválec
Rolls-Royce Eagle VIII / 360 k
* Vyrobeno kusů: 1.449 ks v Anglii + min. 4.846 v USA
* Uživatelé: Velká Británie , Belgie, Kanada, Chile, Irán, Jihoafrická republika, Kuba, Řecko, Španělsko, Nový Zéland, USA. Nikaragua, Mexiko
Zdroje:
Vojenská letadla 1 - Václav Němeček – 1989
www.century-of-flight.net
www.theaerodrome.com
www.earlyaviators.com
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
