Fokker Dr.1 se stal pro laickou veřejnost asi nejznámějším letadlem 1.světové války, přestože jeho "kariéra" nebyla dlouhá a jeho výkony nikterak ohromující, v mnoha ohledech naopak na dobu nasazení již podprůměrné, ani to nebyl první bojový trojplošník na obloze. Můžete se ale vsadit, že uvidíte-li film z 1.světové války a mihne-li se v něm nějaké německé letadlo, bude to Fokkerův Dreidecker, s největší pravděpodobností celý červený. Toto letadlo se totiž stalo díky jeho nejslavnějším pilotům legendou.
Jak jsem již zmínil, Dr.1 nebyl první trojplošník na západní frontě, tím se stal Sopwith Triplane, který zapůsobil tak mocně, že i němečtí piloti chtěli svůj trojplošník. Výběrového řízení se zůčastnila většina leteckých továren, vyhrál Fokker a jeho konstruktér Reinhold Platz.
Ani tento typ nevybočoval svým provedením z řady Fokkerů, kostra trupu byla svařena z ocelových trubek různých průřezů (podle umístění a tím i různého stupně namáhání) a vyztužena drátěnými smyčkami, přechod od kruhového motorového krytu byl vytvořen pomocí překližkových plátů, které sahaly až ke konci kabiny, kapotáž horní i spodní části předku trupu byla z hliníkových plechů, které sahaly do poloviny úrovně kabiny. Až na plechové části bylo letadlo potaženo plátnem.
Tři samonosná křídla byla tvořena pomocí masivního skříňového průběžného nosníku, zesíleného příčnými přepážkami. Nosník také určoval profil křídla, na tehdejší dobu byl nezvykle tlustý. Kostra křídel byla z překližkových žeber, do nichž byly vyříznuty odlehčovací otvory, náběžná hrana pak z překližkového plátu. V zadní části křídel byla žebra pospojována tenkou latí, odtokovou hranu tvořil ocelový drát připevněný ke koncům žeber. Přesahující plátnem potažená křidélka byla umístěna na horním křídle.
Ocasní plochy byly, až na dřevěný nosník stabilizátoru, svařeny z trubek a potaženy plátnem. Vodorovné ocasní plochy byly podepřeny pomocí vzpěr z ocelových trubek.
Zajímavostí je, že Fokker neponechal nic náhodě co se vztlaku týkalo a i jinak standardně řešený podvozek měl svou odlehčovací plošku, která kompenzovala jeho váhu, toto opatření se setkalo u bojových jednotek s kladným ohlasem, v některých případech se však ještě přímo na frontě zesilovala její konstrukce, aby nedocházelo k občasným vibracím. Tato vymoženost byla použita i u dalších typů letadel firmy Fokker.
Standardním motorem byl rotační devítiválec Oberursel Ur.II o výkonu 110 koní, byla to vlastně kopie francouzského devítiválce Le Rhone. Cvičné Dr.1 měly rotační sedmiválce Goebel Goe.II o výkonu 1OO koní. Nemalá část letadel byla ale vybavena přímo kořistními motory Le Rhone, případně šlo o motory vyráběné v licenci firmou Thulin ze Švédska. Těmto motorům se dávala přednost před vlastními Oberursel Ur.II, protože byly vyrobeny z kvalitnějších materiálů.
Výzbroj se u Dr.1 skládala ze dvojice synchonizovaných kulometů Spandau LMG 08/15 s 500 náboji na hlaveň a počítadlem výstřelů, k nošení bomb nebyl tento typ uzpůsoben.
Bojové nasazení:
Dr.1 byl letoun určený primárně pro elitní jednotky a piloty, první dva kusy proto dostali (ještě označované jako F.I a ne Dr.I) ti největší z největších- Rittmeister Manfred von Richthofen a Leutnant Werner Voss, který se podílel již na jeho vývoji.
Richthofen na tomto prvním kusu získal své 60. a 61. vítězství, pak stroj předal veliteli Jasta 11 Oberleutnantu Kurtu Wolffovi (33 sestřelů). Ten byl však o pouhé 4 dny později sestřelen v souboji s přesilou námořních Camelů.
Ani druhý Dr.1 dlouho na obloze nevydržel, Werner Voss, vítěz 48 leteckých soubojů, totiž 23.září narazil sám na sedmičlenou skupinu SE5a od 56. perutě, jíž velelo známé eso James McCudden. Během divokého souboje dokázal Voss poškodit všechny nepřátelské letouny, dva dokonce těžce, sám byl až do osudného okamžiku jakoby nezranitelný, britští piloti nemohli ve svých letadlech následovat jeho prudké obraty. Voss měl několik šancí na stáhnutí se z boje a na záchranu života, ale neudělal to, bojoval nerovný souboj až do samého konce. Neví se přesně co byla hlavní příčina, zda únava z dlouhého boje, nedostatek paliva, problémy s motorem či se na konstrukci letadla projevila námaha z dlouhotrvajících prudkých manévrů, případně zda Voss prostě přecenil své síly a možnosti Dr.1, buď jak buď, jeho konečným přemožitelem se stal Lieutenant Arthur Rhys Davids, Vossův F.I 103/17 se zřítil v 19.35 hodin u Plum Farm severně od Frezenbergu, Werner Voss zde byl britskými vojáky pohřben, bez rakve a bez vojenských poct, tak jako mnoho dalších obyčejných vojáků uprostřed bitvy. Že tento nerovný boj není jen výmyslem propagandy (která v té době byla navíc téměř nulová v porovnání s pozdější dobou) dokazují sami zůčastnivší se britšťí piloti, neboť informace o tomto souboji a bravurním výkonu německého pilota pocházejí hlavně od nich samotných.
Koncem října bylo na frontu dopraveno 18 sériových Dr.1, nasazeno jich bylo však pouze 17, neboť 29. října 1917 byl ve svém trojplošníku sestřelen Vizefeldwebel Josef Lautenschlager od Jasta 11. Kuriózní je, že ho neměl na svědomý nepřátelský pilot, ale Vizefeldwebel od jiné německé stíhací jednotky, údajně šlo o záměnu s letounem Sopwith Triplane. "Vítěz" byl postaven před vojenský soud, avšak v případu se angažoval sám von Richthofen a poukázal na to, že jednotka, k níž Vizefeldwebel náležel, nebyla informována o nasazení nových německých trojplošníků v dané oblasti. Hříšník byl osvobozen a dokonce byl přeložen za Richthofenem k JG 1, kde se z něho stal později úspěšný stíhač. Jeho jméno se však v souvislosti s tímto incidentem na veřejnost nikdy nedostalo, takže můžeme pouze spekulovat, který slavný pilot se takto tragicky "sekl".
30.října přišla obdobná rána, která Fokkera čekala později u typu D.VIII, Staffelführer Jasta 15 Leutnant Heinrich Gontermann (39 sestřelů, z toho 18 balónů) se zabil při zkušebním letu, když se mu nad vlastním letištěm zbortila horní nosná plocha, a hned 31.října se za stejných okolností zabil Leutnant Günther Pastor od Jasta 11. K tomu zhruba ve stejnou dobu zničil svůj Dr.1 i von Richthofen, co bylo příčinou se neví, spekuluje se o selhání motoru.
Dreideckery dostaly zákaz letů a začala se hledat příčina, ačkoliv se snažil Fokker nařčení komise (poddimenzované závěsy křidélek, nedostatečná strukturální pevnost zadní části křídla) vyvrátil, musel provézt určité změny v konstrukci. Dále bylo poukázáno na špatné dílenské zpracování a zjistilo se, že lepené spoje špatně snášejí zkondenzovanou vlhkost uvnitř křídel. Problémy se podařilo vyřešit a tak od 10. listopadu mohly stroje opět operačně létat.
Díky tomuto problému se spojencům podařilo poměrně bezproblémově vyrovnat s nástupem nového stíhacího typu a připravit na něj své piloty. Další výrazný zásah do nasazení Dr.1 znamenal 13.leden 1918, při útoku na balóny byl zasažen palbou ze země stroj Leutnanta Eberharda Stapenhorsta z Jasta 11, pilot přistál nouzově za nepřátelskými zákopy a spojencům se tak dostal do rukou téměř nepoškozený nový Dr.1. Letoun byl důkladně prozkoumán a pilotům byla předána důkladná zpráva s doporučeními, jak se při setkání s Dreideckerem chovat. Spojenci se přestali snažit o manévrový boj a to byl hřebíček do rakve Dr.1, neboť manévrovatelnost byla v podstatě jediný klad, co mohl nabídnout, bez jejího využití byla jeho bojová hodnota proti o třídu rychlejším protivníkům takřka nulová a na tom nemohli nic změnit ani sebelepší piloti.
Rudý Baron:
Začněme od konce. Jeho poslední let se uskutečnil 21. dubna 1918, za dosud zcela nevyjasněných okolností byl zabit během leteckého boje, asi nejznámější verzí jeho smrti je ta, kdy se jeho přemožitelem stal Kanaďan Arthur Roy Brown na Sopwith Camel, druhá verze je, že byl sestřelen ze země. Existuje však i třetí, poměrně málo známá verze, že došlo k zastavení či poruše motoru letounu, von Richthofen přistál nezraněn za nepřátelskými zákopy, kde ho však v přílišné horlivosti zastřelil britský pěšák. Němečtí piloti však podle Udeta nevěřili, že by jejich Rittmeistera někdo mohl v souboji sestřelit a za pravdivou považovali verzi o sestřelení ze země.
Samotná postava Manfreda von Richthofena je natolik zajímavá, že vydá na samostatný obsáhlý článek (mám rozepsán), byl to člověk mnoha tváří, dokázal být pokorný žák, skvělý učitel a velitel, nadutec, který předváděl nabubřelost i ve své knize "Der rote Kampflieger", pilot vysmívající se nepřátelům a jakémukoliv nebezpečí, ale také člověk, který změnil po svém těžkém zranění (byl sestřelen střelcem R.E.8 ) přístup k leteckému boji, nepřátelům i k životu.
Kde se vzala ona pověstná rudá barva jeho letadla? Von Richthofen byl zastáncem boje ve velkých formacích, proto každá z jeho čtyř Jast měla jiný barevný vzor, aby se piloti lépe zorientovali. Kupříkladu letoun Ernsta Udeta (62 sestřelů) byl jistý čas celý modrý, Erich Löwenhardt (54 vítězství) zase sedlal kompletně "žluté" letadlo. Stejně tak se hojně používaly i osobní symboly. I v tomto ohledu možná hrálo roli pohrdání nebezpečím a nulovým respektem z nepřátel, zatímco spojenci se snažili svá letadla kamuflovat, von Richthofen je vystavoval jak na pouti. Velitelé u spojenců měli jen decentní stuhy na koncích křidel, případně jinou barvu motorového krytu, atd., jinak se skrývali v anonymitě (samozřejmě i zde existovaly výjimky), možná právě navzdory tomu si Richthofen vybral barvu na nebi nejagresivnější- krvavě rudou.
Zajímavosti:
Fokker Dr.1 byl původně stavěn jako dvouplošník s označením D.VI, během vývoje ale Fokker své plány změnil a letoun byl přepracován na trojplošník.
Werner Voss u jednoho z pokusných strojů zkoušel opěrku hlavy (jako u letounů SE5a či Nieuport 17), zřejmě se neosvědčila, protože na sériových strojích se s ní již nesetkáme.
Fokker Wernera Vosse byl vybaven ukořistěným motorem Le Rhone z britského Nieuportu 17 No.A6693, jehož pilotem byl Lieutenant Townsend od 60. perutě RFC, hlášený jako nezvěstný po akci provedené 5.dubna 1917.
Josef Jacobs, Staffelführer Jasta 7, používal po nějakou dobu motor Clerget i s původní britskou vrtulí, vše pocházelo z ukořistěného letounu Sopwith Camel.
Samotný Fokker byl velkým úspěchem Dreideckeru poměrně překvapen, podle něho šlo o pomalé a nestabilní letadlo s malým doletem, které ale bylo velmi agilní a tudíž se mohlo soupeřům zdát, že je prostě všude. Spojení tohoto psychologického efektu a pilotní bravury některých es bylo nejspíše hlavní příčinou slávy tohoto letadla.
Přístrojové vybavení Dr.1 bylo oproti konkurenci více než spartánské, letoun nebyl dokonce vybaven ani rychloměrem, piloti tedy museli mít velmi dobrý odhad a cit pro let, některá esa dokonce létala i bez výškoměru (byl příliš velký) a dávala přednost malému, který se nosil na ruce jako náramkové hodinky.[marq=right][/marq]
Technická data:
Rozpětí: 7,19 m
Délka: 5,77 m
Výška: 2,95 m
Prázdná váha: 405 kg
Vzletová váha: 585 kg
Max. rychlost: 165 km/h ve výšce 4000 m
Dostup: 6100 m
Dolet: 1,5 hodiny
Motor: Oberursel UR.II, rotační devítiválec o výkonu 110 koní
Počet vyrobených kusů: 320 ks
Fokker D.VI
havárie Heinricha Gontermanna
Jasta 1
H.Goering v kabině Dr.1
Vlastně proč se zatěžovat s osobním znakem, napsat rovnou jméno je jednodušší... Dr.1 Fritze Kempfa
Manfred von Richthofen a Erich Löwenhardt
Bratři Richtofenové
Erich Löwenhardt
.
