...tříčárková vintovka ..
Koncem 19. století se ve výzbroji armád objevují opakovací pušky s odsuvným závěrem, používající střelivo plněné bezdýmým střelným prachem. Francie, Německo, Anglie i Rakousko-Uhersko postupně zavádějí tyto opakovačky do výzbroje, nahrazují pušky na jednotný náboj, nabíjené po jednom náboji, případně používající zásobníky, plněné ručně po jednom náboji (trubicové pod hlavní). Moderní trend spěje k rychle plnitelnému zásobníku, používají se nábojové rámečky i nábojové pásky. Nabíjení těchto opakovaček již není otázkou desítek sekund, vycvičený střelec to zvládne za několik sekund. Moderní opakovačky pak společně s kulometem opanují bojiště na několik desítek let.
Pozornému čtenáři asi neuniklo, že mezi zmíněnými velmocemi není uvedeno Rusko. To mělo většinou poněkud skluz oproti konkurentům, již během krymské války (1853-56) byla carská armáda vyzbrojena puškami z hladkým vývrtem, zatím co protiruská koalice již měla k dispozici perkusní pušky s drážkovaným vývrtem. Proto nepřekvapí, že v době zavádění opakovaček je ruská armáda vyzbrojena jednotanou puškou Berdan 2, zavedenou v roce 1870. Když se ale podíváme na vývoj zavádění modernách pušek do výzbroje, bude nám jasné, že armáda nechtěla zbrkle přijmout do výzbroje. Rusové totiž před Berdanem 2 zavedli v troce 1866 perkusní pušky Terry-Norman, tu nahrazuje v roce 1867 jehlovka Carlé, ta je již o rok později nahrazena puškou Krnka na jednotný náboj, tu v roce 1869 přichází na scénu Berdan 1. A po ní je to již zmíněný Berdan 2...
Ale abychom rusům nekřivdili, v roce 1883 byla ustavena zkušební komise pro opakovačky, ta měla vybrat pro ruskou armádu nejen novou opakovačku, musela řešit i technologické změny, největší z nich byl přechod na bezdýmný prach. První opakovačky měly ještě čtyřčárkovou ráži (0,4“ - 10,16 mm), testovalo se několik zásobníkových systémů, nejhorším úskalím při zavedení opakovačky se ukázala neochota armády zavádět opakovačku, podle tehdejších konzervativních velitelů by při přezbrojení došlo k vysoké spotřebě střeliva... Proto dokonce pokračovala práce na nové jednoranné pušce, obrat nastal až po přezbrojení armád potencionálních protivníků (a spojenců) moderními opakovačkami. Komise nakonec vybrala do výzbroje opakovací pušku ráže 0.30 (7,62 mm), jejím konstruktérem byl kapitán Sergej Ivanovič Mosin. Puška byla do výzboje zavedena v roce 1891, její označení proto bylo „tříčárková puška vzor 1891“, daleko známější je ale na celém světě jako Mosin 1891.
pěchotní verzePo technické stránce se nová ruská puška nikterak neliší od svých vrstevníků. Otočný uzávěr je uzamýkán dvěma ozuby v přední části závěru, závěr sám se skládá z pouzdra, spušťadla a závěrnice. Pouzdro má vzadu nahoře výřez pro vodící nálitel kliky, na spodní straně pouzdra je upevněný zachycovač nábojů. Závěrnice se skládá ze závorníků, kliky, spojovací lišty, úderníku se spruhou a maticí. Klika má na pravé straně vodící nálitek, ten nese držadlo s hlavou. Mosin nemá pojistku jako třeba G98, coby pojistka slouží úderníková matice, stačí ji nastavit do určité polohy - matice se stáhla zpět a pootočila do leva. Charakteristickým rysem je viditelné spojení lučíku spouště a nábojové schránky, náboje jsou do zásobníku nabíjeny za pomoci nábojového pásku. Určitou nevýhodou u náboje 7,62x54R je právě to písmeno R, jde o náboj s okrajem. Náboje jsou v zásobníku poskládány pod sebou v jedné řádě, vlivem tvaru nábojnice je pouze horní náboj uložen vodorovně.
Pěchotní puška vzor 1891 měla poměrně dlouhou hlaveň, její délka byla 800 mm, celková délka bez bodáku byla 1306 mm. V roce 1893 je zavedena do výzbroje dragounská puška, ta má kratší hlaveň (731 mm) a liší se od pěchotní varianty pažbením a objímkami pažbení. Pěchotní puška měla objímky pažbení stažené šroubem, dragounská puška je měla zajištěné odpruženým záchytem (viz. foto). Kozácká varianta, přijatá do výzbroje o rok později (1894), je naprosto schodná s předchozí variantou, jediný rozdíl je v nastřelení pušek. Pěchotní a dragounská puška jsou nastřeleny s bodákem, kozácká je nastřelována bez něj.
dragounská verze
Aby nebyla puška tak fádní, dostala do vínku zajímavé hledí. Nebylo totiž ocejchováno v metrech či krocích, bylo ocejchováno v aršínech (1 aršín = 71cm), hledí rámečkové stupňovité, od 400 do 1200 aršínů bylo hledí sklopené a vzdálenost se nastavovala šoupátkem. Od 1300 do 2700 aršínů se rámeček odklopil (postavil) a šoupátkem se nastavovala vzdálenost pro střelbu.
Samozřejmosti byl v té době také bodák coby příslušenství, ruský čtyřhranný jehlový bodák se na pušku nasazoval pomocí tuleje na hlaveň pušky. Jak jsem již uvedl, počítalo se, že při střelbě bude bodák nasazený na hlavni. Ten ale prodlužoval již tak poměrně dlouhou pušku.
Technické data pušky Mosin 1891
ráže – 7,62x54R
délka – 1306/1734 mm
délka s bodákem – 1734 mm
délka hlavně – 800 mm
hmotnost – 3,99/4,3 kg
kalibrace hledí – 400 až 2700 aršínů
kapacita zásobníku – 5 nábojů
V roce 1907 se na scéně objevuje první karabina Mosin, její označení je 1891/1907 (Mosin 1907). Délka hlavně je 508 mm, délka pušky bez bodáku je 1016 mm, hmotnost bez bodáku 3,5 kg. Hledí je cejchované do 2000 aršínů.
První modifikace byla na pušce provedena ještě před první světovou válkou, v roce 1908 je to výzbroje zaveden nový typ náboje 7,62x54R se zahrocenou špičkou. Odlišná trajektorie těchto střel si vynutila úpravu hledí, od roku 1910 je na pušky montováno nové hledí, lišící se od starého prohnutým tvarem. Jeho konstruktérem byl V.P. Konovalov. Hledí je nyní kalibrováno až do 3200 aršínů.
Puška vzor 1891 prošla po svém zavedení do výzbroje bouřlivou „kariérou“, po Rusko – Japonské válce zabředla Evropa do světové války, v Rusku ještě prodlouženou o několikaletou občanskou válku. Rusko bylo sice schopno povolat „do zbraně“ obrovské množství vojáků, horší to ale bylo z jejich výzbrojí. Ruské zbrojovky (Tula, Iževsk, Sestroreck) nestačili vybavit armádu dostatečnou zásobou pušek, jejich nedostatek byl řešen výrobou v USA u firem Remington (840.310 pušek) a Westinghouse (770.000). Z rohoto počtu se ale Ruska dostalo jen
131.400 pušek od Remingtona a 225.260 od Westinghouse. Americká vláda potom odkoupila asi 600.000 pušek od Remingtona a 200.000 od Westinghouse, cena za kus byla 30 USD. Asi 208.000 pušek je posléze použito při výcviku amerických vojíků. Zbrojovka Wichchester navíc vyráběla pro Rusko pušku s odsuvným závěrem, samozřejmostí bylo použití ruského náboje 7,62x54R.
Winchester 1895Po skončení občanské války používá Rudá armáda pouze dragounskou variantu pušky (já bych tomu moc nevěřil), změna nastává až v roce 1930. Tehdy se objevuje nová modifikace pušky, označovaná jako vzor 1891/30. Jde o upravenou dragounskou pušku, důležitou změnou je zkrácení hlavně o 71 mm. Rámečkové hledí je nahrazeno moderním sektorovým hledím, konečně se na pušce objevuje hledí cejchované v metrech. Muška dostává chránítko, zprvu je umístěno na bodáku, později se montuje na základnu mušky. Puška má upravený tvar pouzdra závěru, další úpravy směřují k zjednodušení výroby. Puška je vyráběna státními zbrojovkami v Tule a Iževsku. Tato puška je základní pěchotní zbraní v průběhu druhé světové války, ve jejím průběhu je vyrobeno asi 12 miliónu pušek 1891/30. Celková produkce se pohybuje někde kolem 17.5 milionu pušek.
1891/30
Technické data pušky Mosin 1891/30
ráže – 7,62x54R
délka – 1232 mm
délka s bodákem – 1660 mm
délka hlavně – 729 mm
hmotnost – 4,00/4,5 kg
kalibrace hledí – do 2000 m
kapacita zásobníku – 5 nábojů
I když se u modelu 1891/30 zkrátila hlaveň, stále šlo o poměrně dlouhou pušku. Oficiálně tvořila výzbroj všech složek Rudé armády, jednoznačně však nevyhovovala jezdectvu, technickým jednotkám a obsluze těžkých zbraní. Karabina 1907 nebyla oficiálně zařazena do výzbroje Rudé armády, na svět proto přišla „nová“ karabina, označená jako Mosin vzor 1938.
Oproti dlouhému modelu se jednalo o relativně kompaktní opakovačku, jedinou výraznou změnou oproti 1891/30 bylo zkrácení hlavně o 212 mm. Takto zkrácená hlaveň ovšem přinesla jiný problém – díky výkonnému střelivu a nízké hmotnosti karabiny se zde projevuje citelný zpětný ráz při výstřelu. Docela zajímavá je absence bodáku, tulejový bodák nejde použít kvůli blízkosti mušky od ústní hlavně. Na druhé straně se ale neočekávalo, že by majitel/ka této karabiny útočil/a v bodákovém útoku...
Karabina vzor 1938 je opět vyráběna u starých známých firem, v Tule je jich vyrobeno cca 500.000, v Iževsku od roku 1939 do roku 1944 2.448.458.
Technické data karabiny Mosin 1938
ráže – 7,62x54R
délka – 1020 mm
délka hlavně – 512 mm
hmotnost – 3,5 kg
kalibrace hledí – do 1000 m
kapacita zásobníku – 5 nábojů
Karabinu vzor 1938 nahrazuje v koncem války ve výzbroji karabina vzor 1944. Ta již není určena pro specialisty a jízdu (ta jezdí leda tak ve filmu...), krátká puška nahrazuje dlouhou pušku 1891/30 ve výzbroji normální pěchoty (výroba 1891/30 je ukončena). Již na první pohled ji lze jednoduše odlišit od předchůdkyně, karabina je opět vybavena bodákem. Ten ale není klasický nasazovací, jde o bodák sklápěný na pravou stranu pušky, jeho tvar (jehlový) zůstává zachován.
Karabina vzor 1944 je poslední opakovačkou, zavedenou do výzbroje, na koncem 40. let minulého století ji ve výzboji nahrazuje samonabíjecí karabina Simonov – SKS, zároveň začíná éra asi nejslavnější zbraně všech dob – ano, přichází Avtomat Kalašnikova...
Technické data karabiny Mosin 1944
ráže – 7,62x54R
délka – 1020 mm
délka s bodákem – 1330 mm
délka hlavně – 517 mm
hmotnost – 3,9 kg
kalibrace hledí – do 1000 m
kapacita zásobníku – 5 nábojů
I když karabinou vzor 1944 končí výroba pušek a karabin Mosin, existuje ještě jedna modifikace této pušky, která si zaslouží několik vět. Rudá armáda používala ve větší míře odstřelovačů přímo na linii fronty, je proto vcelku logické, že tito střelci používají mimo automatické pušky také upravené pušky 1891/30. Ty se konstrukčně neliší od klasické pušky, jedinou změnou je zahnutá rukojeť závěru. Samozřejmostí je lepší kvalita zpracování těchto pušek, při výrobě jsou povoleny menší tolerance než u klasické pěchotní pušky.
Výroba je zahájena v roce 1932, na pušku se montuje zaměřovací dalekohled D.III (původně Carl Zeiss). Ten je nasazován na klapkovou montáž na hřbetu pouzdra závěru. Z D.III vychází model PT (zvětšení 4x), ten je během vojenských testů přeznačen na VT (používán 1932-35). U těchto dalekohledů však nastal jeden problém, jsou montovány nad výhozním okénkem a tato montáž znesnadňovala nabíjení pušky. Proto je zavedena do výroby nová boční montáž (na levé straně), dalekohled je mírně vyosen doleva. Upravený dalekohled má nyní označení PE, modernizovaná verze má označení PEM (zvětšení 4 x, používaný 1936-40). Od roku 1942 je ve výrobě zkrácená verze dalekohledu, označená jako PU (zvětšení 3,5 x, používaný 1940-47).
Tolik něco málo o legendární pušce, která přežila dvě světová války v téměř nezměněné podobě. Někdo by mohl jistě namítnout, že jde o starou vykopávku, já to ale vidím tak, že dobré věci přežijí dlouhou dobu bez úprav...
Použité zdroje:
A.B. Žuk – Pušky a Samopaly
David Miller - Encyklopedie Zbraní
Dolínek-Francev-Šach – Zbraně I. a II. světové války
Jan Wild – František Benák – Zbraně pěchoty, díl 1
http://world.guns.ru
http://www.russianwarrior.com
http://7.62x54r.net
