..První ruský car..
(1530 - 1584)

Snad žádný ruský vladař není ve světě tolik znám jako Ivan IV. přezdívaný Hrozný. Byl velmi schopným a mocným panovníkem, který správně pochopil, že velká moc soustředěná v rukou bojarů (nejvyšší ruské šlechty) a pravoslavné církve může jeho zemi uškodit. Ve své podstatě by z něj byl úžasný car, který by zaostalé Rusko dokázal vytáhnout z hlubin, ale duševní choroba způsobená komplikovaným dětstvím mu v tom zabránila. Zemřel v depresích a záchvatech bezmocného vzteku jako zlomený muž. Pro prosazování svých plánů si vybral špatnou metodu, řešil vše silou. Jeho krutá politika zastoupená především opričninou způsobila smrt několika tisíc lidí a vypálení řady historických měst. I když, nabízí se otázka, jestli se v Rusku dá řešit něco jinak než silou..
Ivan IV. byl vyjímečná osobnost, ať už je to vnímáno kladně nebo záporně. Proto se nyní pokusím jeho život trochu více nastínit.
Ivan se narodil ve městě Kolomenskoje 25. srpna 1530 moskevskému knížeti Vasiliji III. Ivanoviči a jeho druhé manželce (s první ženou, Solomoniou Jurjevnou Saburovovou se Vasilij rozvedl a poslal ji do kláštera, později byla svatořečena a dnes je známa jako sv. Sofie Suzdalská) Jeleně Vasiljevně Glinské. Jelena pocházela z bojarského rodu Glinských, jejími rodiči byli Vasilij Lvovič Glinskij a princezna Anna Srbská.
Rodinného štěstí si Vasilij III. příliš dlouho neužil. V listopadu 1533 se s družinou vypravil na lov nedaleko Volokamsku, po cestě ho začala bolet pravá kyčel a musel zastavit lov. Panovníka dopravili do vesnice Kolp, povolali k němu dva německé lékaře, kteří však nedokázali zastavit infekci a utlumit bolest (dnešní vědci se domnívají, že onou neznámou nemocí byl absces). Vasilij si uvědomoval, že jeho pozemský život se krátí a rozhodl se, že se před smrtí stane mnichem. 25. listopadu jeho průvod dorazil do Moskvy, Vasilij přijal kněžské jméno Varlaam a o půlnoci 4. prosince zemřel.


Vasilij III. Ivanovič a Jelena Glinská
Malému Ivanovi byly v době otcovy smrti jen tři roky, tudíž nemohl sám vládnout. Regentství se ujala Jelena Glinská, po její smrti 3. dubna roku 1538 (pravděpodobně ji otrávili bojaři rtutí), zorganizovali bojaři převrat a zmocnili se trůnu. Záhy se rozpoutal boj o moc mezi dvěma starobylými a bohatými bojarskými rody: rodem Šujských a rodem Bělských.. Na malého Ivana nikdo nedohlížel, toulal se po Kremlu bosý a často hladověl. Rád si četl liturgické texty z knihovny a sledoval lov. Neúspěšné a neoblíbené dvořany nechával rozsápat hladovými psy, říkalo se, že mu toto představení činilo velkou radost.
Vedle matky Ivan brzy ztratil i dva strýce, Jurije a Andreje, kteří byli na příkaz bojarů zatčeni a uvězněni v hladomorně. Když mladý následník viděl, jak šlechta zavraždila jeho drahou matku a mučila otcovy bratry, velmi jej to poznamenalo. Stopy, které v něm nešťastné dětství zanechalo, později zapříčinily duševní chorobu, podnítily v něm ustavičný strach o vlastní život a způsobily podezíravost vůči okolí i vlastní rodině. Ivan nikomu nevěřil, každého podezíral, že jej hodlá otrávit. Podle jedné pověsti si brával pravidelně malé dávky arsenu, aby se na něj jeho tělo zvyklo, sneslo stále větší množství a jemu propůjčilo nádech nesmrtelnosti.
Od roku 1546 mladý Ivan uvažoval o svém budoucím vládnutí na Rusi. Naplánoval si, jak ovládne Moskvu, skoncuje s mocichtivými bojary a nastolí ruskou formu absolutistické vlády - samoděržaví. 16. ledna následujícího roku byl z rukou metropolity Makaria korunován v Uspenském chrámu (také znám jako Chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice) v moskevském Kremlu. S nástupem na trůn začal využívat titulu "car a samovládce vší Rusi", slovo car bylo odvozeno z římského "caesar", čímž dal nový panovník najevo, jak si váží návaznosti na antiku. (Kdybychom se v historii použití slova car chtěli trochu více pitvat, tak jako první jej pronesl děd Ivana IV. – Ivan III. Veliký, ale používal jej pouze v diplomatických vztazích s některými zeměmi; jeho syn – Vasilij III. titul car pouze navrhoval a teprve jeho syn byl první, kdo se nechal carem oficiálně korunovat).
Krátce po korunovaci začal Ivan IV. hledat manželku. Pozval do Kremlu asi tisícovku krásných dívek z urozených rodin, aby si z nich vybral tu nejlepší. Po dlouhém výběru si vybral bojarku Anastázii Romanovnu Zacharinovou-Jurjevovou, dceru Romana Jurjeviče a jeho ženy Uljany Ivanovny. Na její počest se členové toto rodu přejmenovali na Romanovce a jednoho dne se dostali až na ruský trůn. Nyní však bylo těmto dnům daleko a 3. února roku 1547 se Anastázie stala v Chrámu Zvěstování Ivanovou ženou.
Mírná, laskavá Anastázie měla na Ivanovu nepředvídatelnou povahu uklidňující vliv, byla jeho nejmilovanější ženou. Ivan se po její smrti ještě sedmkrát oženil, ale žádná dívka nedokázala jeho Anastázii nahradit. Za třináct let manželství se první carevně narodilo šest dětí – Dmitrij (*1552), Ivan (*1554), Fjodor (*1557), Anna (*1549), Marie (1551) a Jevdokije (*1556). Velkého vlivu na panovníka, kterého by Anastázie při své věrné povaze nikdy nezneužila, se zlekli bojaři. Těkavého cara přešly chutě na zápasy s medvědy, opilství a mučení..
24. června 1547 roku vypukl v Moskvě velký požár, téměř celé město bylo vybudováno ze dřeva a snadno vzplálo jako jedna velká pochodeň. Oheň vnikl i do kamenného Kremlu, kde se vznítil střelný prach skladovaný v několika věžích. Během požáru uhořelo asi 80 000 lidí, zbývající dva tisíce obyvatel zůstaly bez prostředků a střechy nad hlavou. Zraněn byl i metropolita, když se na něj zřítila část zdi v Uspenském chámu.
Moskvané se shodli, že požár založili příbuzní carovy matky z rodu Glinských a začali je pronásledovat. Jurije Glinského dostihli v Uspenském chrámu a ukamenovali ho přímo před očima zraněného metropolity; jeho bratr Michail Glinskij se pokusil uprchnout do Litvy, ale byl chycen a dopraven do věznice. Anna Glinská, původem srbská princezna a matka Jeleny Glinské, byla obviněna z čarodějnictví. Rod Glinských byl tak během několika dní de facto vyhlazen a společnost nadšeně podporovala nového cara, jak se úspěšně se žháři vypořádal. Pouze někteří viděli ve velkém požáru zlé znamení a prorokovali Rusi smutnou budoucnost.

Známý obraz Ivana IV. od Viktora Vasněcova
Roku 1549 se Ivan pokusil o zformování prvního ruského parlamentu, nazval jej "Zemskij sobor" tedy Zemský sněm. Dělil se do tří částí: První tvořili zástupci ruské vyšší šlechty, druhou představovala pravoslavná církev a třetí část bohaté měšťanstvo, především kupci. Zemský sněm mohl svolat pouze car, patriarcha nebo Bojarská duma. Za Ivanovy vlády sněm schvaloval carova rozhodnutí, diskutoval o nich a probíral další kroky v modernizaci země. Časem se ukázalo, jak dobré bylo založení tohoto sněmu. Když roku 1598 vymřela Rurikovská dynastie, zvolil právě Zemský sněm za nového cara Borise Godunova a roku 1613 jednohlasně odhlasoval, že na trůn nastoupí šestnáctiletý Michail Romanov.
Prvním viditelným výsledkem jednání sněmu bylo vydání nového zákoníku nazvaného Suděbnik (roku 1550), který upravoval předešlý Suděbnik vydaný carovým dědem Ivanem III.. Suděbnik výrazně omezil výsady aristokracie a posílil význam soudních orgánů státu.
Sto článků, které Suděbnik obsahuje, se stalo jediným platným zákoníkem, veškeré předchozí přestávaly platit. Nejdůležitějším zákonem bylo, že rolník mohl opustit panství svého pána po zaplacení dvou pevně stanovených poplatků.
V letech 1545 až 1550 se Ivan zabýval reformou armády. Uvědomoval si, že stát, který nemá stálou a kvalitní armádu, se nemůže stát velmocí a vyhrávat války. V dobách, kdy byl ještě následníkem trůnu, stálou armádu považoval za jednu ze svých hlavních priorit a nyní, když byl konečně carem, se do její realizace mohl pustit naplno. Jednotce, jíž založil, dal název Střelci. Ze Střelců se časem staly nejelitnější ruské jednotky vyzbrojené, jak napovídá název, střelnými zbraněmi (v prvních letech hlavně arkebuzou). Předpokládalo se, že Střelci budou najímáni z řad obchodníků a svobodného městského obyvatelstva. Od 16. století se povolání Střelce stalo celoživotním a dědičným. Nejvyšší vojenskou správní jednotkou Střelců byl "Pribor" přejmenovaný roku 1681 na "Prikaz". Střelci se dělili do pluků, které vedl výhradně šlechtic jmenovaný Zemským sněmem. Moskevští Střelci byli pověření hlídáním Kremlu a pomáhali s hašením při požárech. Všechny pluky používaly stejnou uniformu, lišila se pouze barvami (nejobvyklejší byla červená, zelená a modrá) a nosily žluté boty. Později jim přibyla do výzbroje vedle arkebuzy šavle, mušketa, berdyš nebo lehké kopí.
Když si byl Ivan jistý, že jeho Střelci jsou dobře připraveni na boj, vytáhl s nimi do války proti chanátům Zlaté Hordy. Roku 1552 zahájil boj s Kazaňským chanátem. Po několikaměsíčních bojích Rusové porazili tatarská vojska a postupovali k hlavnímu městu chanátu - Kazani. Obléhali ji dva měsíce, ale město se stále nevzdávalo. Teprve, když 3. října 1552 Rusové prolomili obranný val, vzdalo se. Po pádu Kazaně okolní města pokojně kapitulovala a Ivan bez problémů ovládl celý chanát. Tatary, kteří nepadli v boji, nechal násilně pokřtít a rozšířil mezi nimi křesťanství. Na památku slavného vítězství u Kazaně nechal panovník zbudovat v Moskvě Pokrovský chrám na Rvu, po dostavení boční katedrály Vasilije Blaženého převzala celá stavba jeho jméno. Byl prý nádherou stavby natolik unesen, že dal oslepit architekta Postnika Jakovleva, aby nemohl postavit jinde ve světě obdobný skvost.
O tři roky později získal i Astrachaňský chanát a roku 1581 zahájil rozsáhlou expanzi na východ, do neprobádané sibiřské tajgy.. Velitelem dobyvačného tažení na Sibiř se stal kozák Jermak Timofejevič. Podle carského rozkazu měl se svými muži zbudovat síť pevností na ochranu před vpády Tatarů ze Sibiřského chanátu. V květnu 1582 se Kozáci střetli s chánovými vojáky u řeky Irtyš, porazili mnohonásobnou přesilu a dobyli hlavní město chanátu - Kašlyk. Tataři se skryli ve stepích, odkud podnikali výpady proti ruským vojskům. Při jednom takovém nájezdu se kozácký velitel utopil v řece Vagaj (levostranný přítok Irtyše). Ztráta vůdce a stále nepřicházející posily oslabily Kozáky natolik, že museli pracně dobytá území opustit. Car však byl s průběhem tažení velmi spokojen: Sibiřský chanát již nepředstavoval výraznější překážku a byla založena nová města: nejdříve Tjumeň, později také Krasnojarsk, Astana a Čita.

Kozáci pod vedením Jermaka dobývají Sibiř
Poté, co se tak úspěšně vypořádal s Tatary, se Ivan rozhodl, že je načase podpořit ruské kupce a navázat obchodní vztahy s Evropou. K tomu však bylo potřeba moře a přístavů, které Rusko nemělo. Ivan se rozhodl, že nepříznivý stav změní a získá pro svou zemi přístup k moři, navíc si tak splní i svůj dětský sen o dobytí Baltského moře. Roku 1558 zahájil Livonskou válku, během níž bojoval se Švédskem, Polskem, Velkoknížectvím litevským a řádem livonských rytířů. Počátek konfliktu byl velmi úspěšný, v témže roce, kdy konflikt vypukl, Rusové obsadili Narvu a Derpt (dnešní estonské Tartu). O rok později uzavřeli příměří s rytířským řádem a nastalo krátké období míru, které skončilo v roce 1560.
Koncem jara 1560 onemocněla Ivanova milovaná Anastázie a 7. srpna téhož roku zemřela. Její nečekaná smrt v panovníkovi vzbudila obavu, že jí otrávili závistiví bojaři. Žádný důkaz, který by jeho podezření potvrzoval, nenašel, ale musel se někomu pomstít za její smrt. Na jeho příkaz byly desítky bojarů dopravovány do věznic, kde je podrobili krutému mučení a ti, kteří měli "štěstí", skončili rovnou na popravišti.
Když rozzuřený Ivan zjistil, že se proti němu v Livonsku znovu chystají Litevci, vrhl se se zápalem do bojů. O rok později se mu zdařilo zlomit odpor a doslova smetl Livonsko z mapy. V roce 1563 dobyl město Polock a plánoval, jak se svým nepřátelům pomstí, ale zradila ho vlastní politika..

Ivan IV. truchlí nad smrtí své manželky Anastázie
Snad za to mohla právě Anastáziina nevyjasněná smrt, vzpomínky z dětství a častá bojarská povstání, že byla roku 1565 zavedena opričnina. Předcházela jí zajímavá událost: v roce 1564 Ivan náhle odjel z Moskvy, navštěvoval slavné kostely a kláštery a vzkázal své radě, že se vzdává trůnu. Nemůže prý vládnout obklopený zrádci a svěřuje svůj život do rukou věrného lidu. Rolníci a obchodníci se okamžitě sjeli a žádali po bojarech a církvi, aby hned vzkázali pro Ivana. Car dlouho váhal a teprve, když mu slíbili, že může popravit a zabrat majetek komukoli, koho uzná za zrádce vlasti, vrátil se zpátky a zřídil opričninu.
Opričnina znamená rozdělení říše a všech jejích orgánů do dvou částí. Tou první byla tzv. zemština, kterou svěřil sněmům a šlechtě a tou druhou vlastní opričnina, jež držel pevně v rukou on sám. Zároveň vytvořil speciální vojsko -opričníky- jakousi carskou stráž čítající několik tisíc mužů, kterým za dobrou službu (jejich hlavním úkolem byl dohled nad carovými nepřáteli a pokud se nějak provinili, mohli je ztrestat), přiděloval malá území ze své opričniny a finanční podporu.
Na carův rozkaz se stal jejich hlavním velitelem jeho přítel Grigorij Lukjanovič Skuratov-Bělskij, známý spíše pod svou přezdívkou Maljuta Skuratov. Skuratov se podílel na vraždě carova bratrance Vladimira Andrejeviče a jeho rodiny, zorganizoval též vraždu moskevského metropolity Filipa II., který si dovolil opričninu kritizovat.

Car rozmlouvá s Maljutou Skuratovem
V Rusku zavládla atmosféra strachu, nikdo si nemohl být jistý životem. Vraždění a věznění carových nepřátel dávno přerostlo v nekontrolovatelné masakry nevinných obyvatel. Místo slibované prosperity se země ocitla na pokraji zoufalství, státní pokladna zela prázdnotou a přestalo se jí dařit i na vojenském poli. K problémům v Livonsku se přidali Švédové, z jihu do země vpadli Krymští Tataři a roku 1581 zasáhli i Poláci, když podvedením Štěpána Báthoryho oblehli Pskov. Ivan musel chtě nechtě uzavřít mír. Roku 1582 se dohodl s Polskem, ale přišel o veškeré državy v Livonsku a Polocku. Když bylo o rok později sjednáno příměří se Švédskem, musel se vzdát Estonska i pobřeží Finského zálivu. Naděje na plánované přístavy se mu rozplynuly před očima..

Opričníci
Svého vrcholu opričnina dosáhla v roce 1570, kdy car vyhlásil trestnou výpravu k městu Novgorod, které si po staletí uchovalo nezávislost a nebylo nikdy dobyto. Cara doprovázel i jeho druhý nejstarší syn Ivan, kterému pohled na mučení přinášel podobnou radost jako jeho otci. Panovník město obvinil ze zrady a snahy se připojit k Polákům. Historik Nikolaj Karamzin Ivanův soud popisoval takto: "každý den k vládci a jeho synovi přivedli asi tisícovku obyvatel, které nejrůznějšími způsoby mučili, upalovali nebo je odvlekli k řece Volchov přivázané k saním a shazovali do vody. Kdo se hned neutopil, byl dobit vojáky plujícími na loďkách.". Podle zápisů v kronice plavalo ve Volchovu po šesti týdnech trvajícím masakru tolik mrtvých, že se vylil z břehů a zatopil pobořené městské hradby.
Ivanově zlobě neuniklo ani Novgorodské okolí, blízké kláštery a kostely byly vypáleny, mnichové povražděni. Celkově zemřelo okolo 30 000 lidí, ovšem někteří ruští historici se domnívají, že počet obětí bude minimálně dvojnásobný.
S cennou kořistí z bohatého Novgorodu se Ivan vrátil do Moskvy, kde pokračoval v čistkách zrádného obyvatelstva. Část své družiny obvinil, že chystá převrat a hodlá na jeho místo dosadit jeho bratrance Vladimira. Nechal postavit osmnáct šibenic a 25. července 1570 dal umučit na dvě stovky údajných vzbouřenců, z nichž některé dal uvařit zaživa. Jejich ženy byly následně i s dětmi utopeny v řece Moskva. Samotného Vladimira si pozval s ženou Jevdokijí Romanovnou a devítiletou dcerou Marjou do Kremlu, kde je přinutil vypít jed a sledoval, jak účinkuje. Vladimirovu matku Jefrosiňju Andrejevnu jeho opričníci udusili v klášterní cele a zabili i dvanáct jeptišek, s nimiž se modlila.
V roce 1572 dospěl panovník k názoru, že jeho opričníci nejsou nic jiného než hnízdo zrádců osnujících jeho smrt a systém zrušil. Od té doby se o něm nesmělo mluvit, vůdčí opričníci byli popraveni.
Ke krizi, v níž se Rusko v 70. letech 16. století ocitlo, se váže jedna pověst. Když umírala Ivanova první žena Anastázie, zapřísahala manžela, aby se nikdy neoženil s pohanskou ženou, že tím přivede zemi do záhuby. Roku 1561 mu jeho rádci představili dceru kabardinského knížete Temrjuka jménem Kučenej a panovník byl natolik okouzlen její krásou, že porušil slib daný Anastázii a s Kučenej se 21. srpna 1561 oženil. Dívka musela přijmout pravoslavnou víru a při křtu získala nové jméno Marja Temrjukovna.
Krátce po svatbě si Ivan zjistil, jakou chybu tímto sňatkem napáchal. Za pěknou tváří Marji Temrjukovny se ukrývala mstivá a krutá žena, která více než cokoli milovala mučení a popravy. Nikdy se plně nesžila s novým prostředím, nepřijala ruské zvyky a Moskvané svou carevnu nenáviděli a považovali ji za čarodějnici. O děti z Ivanova předchozího svazku Marja neprojevila sebemenší zájem a její jediný vlastní syn Vasilij zemřel ve věku tří měsíců roku 1563. Samotná Marja zemřela 1. září 1569 ve věku 25 let, pravděpodobně na otravu. Jestli ji otrávili bojaři nebo její muž se zatím nezjistilo.

Takto si současní umělci představují tvář Ivanovy druhé ženy - Kučenej
Po Marjině smrti si Ivan vybral za novou ženu Marfu Vasiljevnu Sobakinovou, dceru novgorodského obchodníka. Několik dní poté, co byla Marfa oficiálně prohlášena jako budoucí carevna, dívka záhadně onemocněla, hubla a sotva se udržela na nohou. Přesto se s ní Ivan 28. října roku 1571 oženil. 13. listopadu však Marfa zemřela a panovníkův hněv zasáhl celou její rodinu. Sobakinové byli popraveni, že cara neinformovali o dívčině nemoci, uvězněn byl i bratr Ivanovy druhé manželky, Michail Temrjuk, který se měl novou carevnu pokusit otrávit.
Nyní se Ivan ocitl ve složité situaci. Měl dva syny, Ivana a Fjodora, který trpěl duševní chorobou, a potřeboval minimálně ještě jednoho, aby zajistil zemi následníka, kdyby se Ivanovi něco stalo. Jenže pravoslavná církev povolovala jen tři sňatky a odmítla mu dovolit čtvrtý. 29. dubna roku 1572 se car bez jejího souhlasu oženil s Annou Koltovskou. Když se jí po dvou letech manželství nenarodilo žádné dítě, obvinil jí Ivan z neplodnosti a poslal do kláštera, kde roku 1626 zemřela pod řádovým jménem Darja.
Pátou Ivanovou ženou se stává Anna Vasiličikova. O jejím životě se nedochovaly téměř žádné informace, údaje o místu a době narození, jménech rodičů a době sňatku nejsou známy. Zemřela několik týdnů po svatbě, příbuzným odmítli ukázat její tělo a v noci ji odvezli z Kremlu do nejmenovaného kláštera, kde ji tajně pohřbili.
Krátce po Annině smrti se Ivan seznámil s Vasilisou Melentěvovou, vdovou po opričníkovi Nikitovi Melentěvovi. Když u ní jednoho dne objevil svého sluhu, domníval se, že je to Vasilisin milenec a vlastníma rukama ho uškrtil. Nešťastnou ženu dal zaživa pohřbít v klášterní stěně. V průběhu roku 1580 se Ivan oženil s Marjou Dolgorukou, o níž se ví jen to, že v témže roce zemřela a byla příbuznou Jurije Dolgorukého, zakladatele Moskvy.

Vasilisa Melentěva
Roku 1581 se Ivan oženil naposledy, vzal si bojarku Marju Nagaju. Zároveň zahájil jednání s anglickou královnou Alžbětou I., a poslal jí vzkaz, v němž žádal o ruku její neteře Marie Hastingsové. Marie jeho nabídku odmítla a důvtipná Alžběta prohlásila : "Jak se zdá, má ruský car rád hezké ženy, zatímco má příbuzná před nedávnem onemocněla neštovicemi a zůstaly jí jen zbytky původní krásy." K dalšímu jednání už nedošlo.
Tragédii Ivanova života dovršil 15. listopadu roku 1581, kdy car v hádce zabil svého syna a dědice říše, Ivana Ivanoviče. Možností, jak se vše událo, je několik. Která je správná, se zatím nezjistilo. První a nejčastěji uváděná varianta zní takto: Ivan na pochůzce po paláci potkal synovu třetí ženu, Jelenu Šeremetěvovou, jak se prochází po komnatě v nedostatečném oblečení, což car považoval za nepřístojné a rozhodl se, že to nevhodné chování ze snachy vytluče. Carevič se manželky zastal a vypukla hádka. Panovník syna obvinil ze vzpoury a neposlušnosti a svým žezlem ho několikrát udeřil do hlavy. Boris Godunov, carův oblíbenec z bojarských řad, celou scénu sledoval a rozběhl se carevičovi pomoct. Ivan IV. se vrhl i po Borisovi, ale bojar stačil utéct.
Nebo je možné, že se oba pohádali kvůli taktice v probíhající Livonské válce. Následník prý nesouhlasil s uzavřením míru s polským králem Štěpánem Báthorym a žádal, aby směl v čele vojsk vyrazit osvobodit město Pskov. Ivan bral synovu nabídku jako velezradu a vzteky ho praštil žezlem
Když si car uvědomil, co učinil, padl na kolena, sevřel dítě v náručí a neustále opakoval: "Jak rád bych se propadl do země, zabil jsem svého syna.." Následník se na chvíli probral z mdlob a odpověděl: "Zemřu jako tvůj oddaný syn a nejpokornější služebník,". Následující čtyři dny se car horoucně modlil k Bohu, v návalech pláče se plazil před oltářem aby jeho syna uzdravil a odpustil mu, ale všechno bylo marné. 19. listopadu Ivan svým zraněním podlehl.

Ivan IV. objímá svého umírajícího syna Ivana Ivanoviče
Jeho smrt cara zlomila, chtěl se vzdát trůnu a odejít do kláštera, aby se kál ze svých činů, ale synovi život nevrátil. Když si Ivan uvědomil, jaké problémy synovou smrtí Rusku způsobil, tloukl hlavou o jeho rakev a utápěl se v hlubokém žalu.
Zemský sněm mezitím bouřlivě diskutoval o novém následníkovi. Zůstával Anastáziin syn, duševně zaostalý Fjodor, a z osmého manželství narozený Dmitrij. Do sporu se vložila i církev, podle níž není osmí sňatek platný a všichni potomci z něho narození jsou označeni za nelegitimní.
Nakonec rozhodl sám car, když na smrtelné posteli předal vládu Fjodorovi a jmenoval tříčlennou skupinku, aby mu pomáhala s vládou, kontrolovala jeho rozhodnutí a řídila zemi.
V den smrti, 15. března 1584, Ivanovi bylo padesát tři let.

Ivanův syn - Fjodor I. - poslední car z Rurikovské dynastie
_______________________
Přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod.
Jinak, i když je tato biografie docela dlouhá, musela jsem ji trochu zkrátit, takže kdyby někomu v ní nějaká událost chyběla, pokusím se ji doplnit..