[align=center]Přísaháme slavně Bohu Všemohoucímu, že budeme Jeho Apoštolskému Veličenstvu, svému nejjasnějšímu knížeti a pánu[/align]
[align=center]Františkovi Josefovi Prvnímu[/align]
[align=center]z Boží milosti císaři rakouskému, králi českému, atd. atd. a apoštolskému králi uherskému[/align]
věrni a poslušni, že budeme také jenerálův Jeho Veličenstva a vůbec všech svých představených a vyšších poslouchati, je ctíti, a chrániti, jejich nařízení a rozkazů ve všech službách plniti, proti každému nepříteli, buď on kdo buď a kdekoliv toho požádá vůle Jeho císařského a královského Veličenstva, na vodě a na zemi, ve dne i v noci, v bitvách, útocích, zápasech i v jakýchkoliv jiných podnicích vůbec, na každém místě, každého času, při každé příležitosti udatně a zmužile bojovati, že svých vojsk, praporů, korouhví a děl neopustíme, s nepřítelem nikdy ani v nejmenší srozumění nevejdeme, vždy tak se chovati budeme, jak toho vojenské zákony žádají a hodným vojákům přísluší a tímto spůsobem že chceme se ctí žíti a zemříti; tak nám dopomáhej Bůh. Amen !
►☼◄ ►☼◄►☼◄►☼◄
DVA VOJÁCI - DŮSTOJNÍCI RAKOUSKO-UHERSKÉ MONARCHIE A TROCHU HISTORIE SPJATÉ S JEJICH ŽIVOTY.
Když jsem po tom, co do mě drcnul Destroyman, dal dohromady všechna pro mě dostupná data a vypracoval práci o pěším pluku číslo 28., tedy o „pražských dětech“, byl jsem překvapen a velmi potěšen zájmem, který vyvolal. V diskusi zaznělo, že by bylo možná dobře se podívat na některé výrazné osobnosti českého původu, které se nějakým způsobem zapsaly do dějin rakousko-uherské armády. Konkrétně byl citován generál Alois Podhajský. Jelikož jsem něco o této osobnosti, kterou považuji za prototyp rakousko-uherského vojáka a vlastence, měl již něco málo nalezeno, rozhodl jsem se tímto způsobem na práci o „pražských dětech“ navázat. Ale nebude to jen o tomto vojákovi. Takže se pokuste prokousat další mojí prací o vojácích a armádách.
Generál zeměbranců a podmaršálek ALOIS PODHAJSKÝ.
Občan, voják a důstojník rakousko-uherské armády Alois Podhajský byl v období první světové války nesporně nejvýraznějším divizním velitelem české národnosti v rakousko-uherské armádě. Představuje v jistém smyslu prototyp českého generála moderního věku a je ztělesněním těch českých vojáků, kteří dobojovali válku v rakousko-uherské uniformě. N8sleduje jeho fotografie.
Narodil se 18. února 1864 v Blatné v rodině četnického strážmistra Františka Podhajského a byl to jeho jediný syn. Jeho otec byl po jeho narození přeložen do Jablunkova, kde jeho syn Alois prožil rané dětství. Zde navštěvoval německou školu. V deseti letech jej otec přihlásil na kadetku v Sankt Pölten, ale zranění jej vyřadilo z přijímacích zkoušek. Ve studiu pak pokračoval na německém gymnáziu v Těšíně, ale po incidentu s profesorem zpěvu musel školu v tercii opustit a nastoupil jako telegrafista ke dráze. Táhlo ho to však do armády a díky šťastné shodě okolností byl jako šestnáctiletý v únoru 1881 přijat do kadetní školy v Košicích; studium ukončil o čtyři roky později v Bratislavě – tehdy v Prešburku a podle archivů ukončil školu jako nejlepší v ročníku.
Následovala první služební léta mladého kadeta a důstojníka. Nastoupil k pěšímu pluku č. 98. Tento pluk byl dislokován v Josefově. Byl to poměrně mladý útvar. Byl založen v roce 1883. V době, kdy sem Podhajský nastoupil, byl vlastně ještě ve stadiu zrodu. Jeho dobré výsledky při výcviku a vysoce ceněná osobní integrita zajistily, že jeho kariéra nabrala správný směr a on postupoval v hodnostech přiměřeně meziválečné době. Poté, co Podhajský prošel s velmi dobrým ohodnocením různými velitelskými funkcemi v Josefově, složil zkoušku a na doporučení velitele pluku byl přijat na další vojenská studia a v letech 1890-1892 úspěšně absolvoval Válečnou školu.
Tím se mu otevřela cesta do prestižního stavu důstojníků generálního štábu, jež však zároveň znamenala životní pouť mnoha posádkami habsburské monarchie. Volně řečeno to znamenalo, že generální štáb opouštěl Alois Podhajský jen když byl pověřen povinnou praxí u jednotek Namátkou bych chtěl uvést, že ve štábních funkcích sloužil:
- v Levoči,
- s Vojenským zeměpisným ústavem mapoval v Bukovině,
- poté se vrátil na sborové velitelství v Košicích,
- v roce 1897 byl na čas přeložen do 5. oddělení ministerstva války,
- odkud odcestoval do Krakova a
- na funkci šéfa štábu zeměbranecké divize ve Lvově.
- jako výtečný důstojník se vrátil opět do Vídně.
V roce 1910 dosáhl hodnosti plukovníka a stal se velitelem vídeňského pěšího pluku číslo 24. Zdá se, že mu jak bude vidět dále, byly zeměbranci souzeni po celou zbývající službu v řadách rakousko-uherské armády. Služba u 24. zeměbraneckého pluku byla ctí, jaké se nedočkal jen tak někdo. Tento pluk byl považován za elitní a jako jednu z povinností měl nástupy jako čestná jednotka při vítání významných návštěv a hlav států, které často přijížděly do Vídně na oficiální návštěvy. Tyto ceremonie se odehrávaly za přísného dohledu panovníka, který svému reprezentačnímu pluku nikdy nic neodpustil. Podhajský a jeho vojáci vždy dokonale obstáli. A že je Čech, nikomu nevadilo.
Jinak vyučoval v kursu štábních důstojníků zeměbrany a shodou okolností byl velitelem zeměbranecké pěší brigády č. 42 v Praze, když jej v hodnosti plukovníka zastihla světová válka.
Mnou zmiňovaný Výkazník c. a k. vojska, c. a k. a válečného loďstva, c. k. zemské obrany a královské uherské zemské obrany, uvádí, že v den vypuknutí nepřátelství 21. zeměbranecká pěší divize Praha, byla tvořena 41. zeměbraneckou pěší brigádou s velitelstvím v Plzni. Brigádě velel generálmajor Otomar Panesch. Dále byla tvořena 42. zeměbraneckou pěší brigádou s velitelstvím v Praze a velitele známe. Divizi velel podmaršálek Artur Przyborski.
Ve službě u zeměbraneckých svazků, které byly v roce 1917 přejmenovány na střelecké, již setrval až do zániku habsburské armády. V srpnu 1914, ve svých padesáti letech, byl povýšen na generálmajora a odjel s českými landveráky do pole. Zde jeho brigáda byla vyslána v sestavě VIII. sboru 5. armády na srbskou frontu. Úspěšně překročila řeku Drinu, ale po oslabení fronty byli Rakušané nuceni ustoupit. Podhajský se vyznamenal jako velitel zadního odřadu a zásluhou jeho pevného velení a tomu, že dokázal uvést rozbité ustupující jednotky do pevné organizace, se dostaly zbytky ustupujících vojsk do bezpečí. Obdobně vynikl i při ústupu za řeku Sávu. Krátce nato zde převzal velení pražské 21. zeměbranecké divize. S ní prošel srbskou frontou.
Je zajímavé, že první úspěchy tedy Podhajský zaznamenal jako velitel, který zachraňoval zbytky poražených rakousko-uherských sil před totálním zničením. Je totiž naprostá pravda, že rakousko-uherská armáda se v prvních bojích se Srby v první fázi nijak nevyznamenala. Srbové měli za sebou čerstvé bojové zkušenosti, které získali ve dvou Balkánských válkách. Šlo o dva válečné konflikty v předvečer 1. světové války, motivované úsilím balkánských národů o konečnou likvidaci turecké nadvlády v této časti Evropy.
V první balkánské válce, která trvala od října 1912 do května 1913, se proti Osmanské říši sjednotily země tzv. Balkánského svazu, tj. Bulharsko,Srbsko, Řecko a Černá Hora. Turci byli poraženi a na základě Londýnské mírové smlouvy, která byla uzavřena 30. května 1913, ztratili všechna svá evropská území s výjimkou nejbližšího okolí Istanbulu. Dobyté území Makedonie a Thrákie připadlo Srbsku, Bulharsku a Řecku. Na Balkáně vznikl zároveň nový stát Albánie. Spory mezi vítězi o rozdělení dobytého území, především Makedonie, vedly ke
Druhé balkánské válce. Ta byla krátká a poměrně ostrá. Trvala od června do srpna 1913 a střetlo se v ní Bulharsko se svými někdejšími spojenci a s Rumunskem a Tureckem. Bulharsko bylo nakonec donuceno kapitulovat a Bukurešťským mírem ztratilo značnou část svého území ve prospěch Srbska, Řecka, Rumunska a Turecka. Balkánské války zostřily mezinárodní vztahy a to hlavně mezi posíleným Srbskem a rakousko-uherskou monarchií.
Srbská armáda měla dohromady asi 300 tisíc bojovníků takzvané první výzvy, druhé a třetí výzvy. První výzva byli zkušení válečníci a s druhu výzvou, která byla tvořena vycvičenými záložníky, tvořili pravidelnou armádu o 10 divizích pěchoty a 3 divizích jízdy. Třetí výzva tvořila početně asi 15 pluků a byla určena k rychlému výcviku a doplňování ztrát bojující armády.
Na straně Srbska také stály velmi dobré přírodní podmínky, které obranu srbského území velmi vyztužovaly. A na všech místech se objevovali speciálně cvičení „komite“, příslušníci srbských nepravidelných guerill, vedené majorem Tankosičem, která bojovala v Makedonii proti osmanským jednotkám. Tankosič byl členem ústředního výboru Černé ruky, oficiálně zvané Jednota nebo smrt. Na jejich činnost vzpomínali všichni, kdo se s nimi setkali a to i Podhajský, který zaznamenal do hlášení že: „ tito lidé se odmítají vzdát, bojují až do své smrti a jejich jediným cílem je zabít co nejvíce protivníků“.
Válka začala 12. srpna 1914 přechodem 5. armády přes řeku Drinu a postupem 5. armády od Saraje. 5. armáda neuspěla a byla poražena. 6.armáda uspěla, ale dostala se pod těžký tlak. Velící důstojník 5. armády měl snahu napravit to co se stalo. Nařídil obnovit útok. Srbské síly nečekaly a zahájily útok na postupující rakouské síly. Jejich Timocká divize způsobila rakušanům vážné potíže, ale na bojišti se objevila rakousko-uherská 29. pěší divize, která rozhodným útokem zastavila srbský postup. Zde se se ctí boje zúčastnily i 4 pluky z Čech a Moravy.
Koncem září válka nabyla poziční charakter. Třetí kolo úporného boje začalo 6. listopadu. Rakousko-uherské síly přešly do útoku a zdálo se, že konečně vítězí rozhodným způsobem. Padl i Bělehrad. Jenže síly se vyčerpaly a začalo chybět vše. Srbové to vycítili a sebrali, co se dalo a zahájili nový útok.13. prosince 6. armáda ustoupila za Sávu a 5. armáda 15 prosince ustoupila za Dunaj. Ztráty na obou stranách byly velmi vysoké a výsledek byl jen ten, že Srbská armáda se vyčerpala natolik, že v dalším průběhu války nemohla své bojové výsledky opakovat. Začal klid, který trval 10 měsíců.
Není mým cílem popisovat podrobně bojovou činnost Podhajského v této kampani. Stačí když uvedu, že bylo uznáno, že bojoval dobře. Zde v porážkách a drobných úspěších vyrostly bojové zkušenosti Podhajského i jeho vojáků. Byly zaplaceny tvrdě a myslím si, že byly základem jeho úspěchů v obranných bojích na Soči v pozdějších fázích války.
V roce 1915 byl vyslán na ruskou frontu a ještě v tomto roce nakonec na frontu italskou. Zde všude osvědčil své schopnosti polního velitele a byl za své výkony několikrát vyznamenán. Nastala velmi těžká doba. Rakousko-uherská armáda byla vyčerpaná a ekonomika země se těžce rozbíhala do válečných podmínek. Armáda trpěla nedostatkem všeho co bylo potřeba. Přesto ale bojovala dobře a přes dílčí neúspěchy dokázala to hlavní - nepřátelské armády se nedokázaly nikde probojovat na historické území říše. Na východní frontě to až tak neplatilo, ale šlo pouze o pohraniční území. Zde opět vystupuje jeden z rysů Podhajského – říká vždy co si myslí a nikdy své úspěchy nezveličuje a neúspěchy nezmenšuje. Drží se zásady, že pravdivé informace z boje jsou jedinou cestou, jak dobré vylepšit a špatné napravit. O těžkých chvílích bojů s ustavičnou početní přesilou, vzhledem k rozptýlení rakousko-uherských sil na několika válčištích, i rostoucích potížích, věštících nadcházející krizi, se ve svých záznamech vyjadřuje přímočaře a otevřeně.
Musíme si uvědomit, že rakousko-uherská armáda v té době bojovala na několika válčištích, což koncentraci sil a prostředků armády nepřispívalo a bylo to problémem pro ekonomiku a vojenskou infrastrukturu. Dnes bychom řekli pro logistiku.
Nedopouští se však odsuzovaní nebo politikářského posuzování. Jako voják staré školy se stranil politiky, na niž se ostatně díval se značným nadhledem. Je zajímavé, že nikde a nikdy se nevyjádřil k československé tzv. zahraniční akci, tedy československému odboji vedeného Masarykem a jeho lidmi. Na druhou stranu po celou válku rozhodně a hlasitě odsuzoval dezerce a to jak spontánní tak i organizované za pomoci legionářů. Považoval to za zradu a věděl, že díky těmto dezertérům, nepřítel získával informace, které potom vedly ke ztrátám mnoha životů vlastních vojáků. Tato trvalá kritika, kterou neukončil ani po skončení války způsobila, že vracející se legionáři v něm viděli protivníka a zařadili ho do kategorie „rakušáků“, tedy nepřátel.
Dne 10. srpna 1917 byl povýšen na podmaršálka a povolán z fronty ke službě na ministerstvu zeměbrany do Vídně. Nevyužil však dlouho možnosti vyměnit zákopy za vídeňskou kancelář – na svoji žádost se na jaře 1918 vrátil zpět na italské bojiště. Zde převzal velení litoměřické 26. střelecké divize, zasazené do bojů v horách u Asiaga. S touto divizí se pak v říjnu 1918, po průlomu rakousko-uherské fronty na Piavě, zúčastnil bojů na zdrženou v Monticanu. Nejtvrdší boje jeho vojáci svedli o most přes Monticano u Vazzoly, ze kterého Britové vytlačili Podhajského střelce po dvoudenních bojích.
Obrázek který vidíte zde, zobrazuje ten most o který vojáci gnerála Podhajského svedli svoji slavnou bitvu.
V těchto bojích vedených především proti jednotkám britského XIV. armádního sboru si Podhajský získal respekt i u protivníků který přetrval dlouho po válce. Při odchodu vojsk z italského území provedl své divize bezpečně chaosem příhraničního italsko-rakouského prostoru a předešel tak jejich zajetí při zmatcích za vyhlašování příměří ve dnech 3. a 4. listopadu 1918.
Po návratu do Vídně složil Podhajský přísahu mladé Československé republice a stal se vojenským velitelem pro Moravu a Slezsko se sídlem v Brně. Podařilo se mu tady stabilizovat vojenskou situaci, ale odmítl sloužit na Slovensku pod vrchním italským velením koneckonců před pár dny proti Italům bojoval. Teprve po příchodu francouzské vojenské mise se ujal velení armádního sboru proti bolševickým Maďarům. Sbor musel nejprve sestavit, a při tom i při následné vojenské činnosti projevil velkou zběhlost. Válka s Maďary však brzy skončila, a Podhajský byl přijat do čs. armády jako generál ve výslužbě a teprve později jako armádní generál. Jako jediný čs. generál, který prošel celou válkou v generálské hodnosti a funkci, navíc typizován jako „rakušák“, měl proti sobě celou řadu protivníků. Jejich závist a zloba se těžko smiřovala s jeho profilem zkušeného válečného velitele, nepostradatelného při výstavbě nového vojska mladé republiky a ceněného i jeho protivníky z války – členy francouzské vojenské mise.
Pověřován byl hlavně reprezentačními úkoly, neboť trval spor mezi důstojníky z legií a tzv. rakušáky. Až po vypuknutí Gajdovy aféry v r. 1926 byl dočasně postaven do čela Hlavního štábu, ale funkci předal po několika měsících generálu Syrovému. Ministr národní obrany Udržal jej pověřil vypracováním nového statutu generálního inspektora armády, úřadu již dříve zavedeného a pak zrušeného. Generál Podhajský statut zpracoval a byl v květnu přes nesouhlas hlavního štábu a bez vědomí prezidenta jmenován do čela inspektorátu. Prezident po několika měsících toto rozhodnutí potvrdil.
Generál Podhajský pak přes své žádosti o odchod do výslužby setrval ve funkci do počátku r. 1934, kdy byl odvolán v souvislosti s reorganizací armády. Žil poté v naprostém ústraní v Praze.
Nadále se penzionovaný sedmdesátník Podhajský do politiky nepletl.
Nebyl ani zatažen do odboje. Přesto byl po válce obviněn ze spolupráce s agrárníky a z přijetí německé penze za dosažená vyznamenání. Po druhé světové válce, 12. května 1945, po příjezdu vlády prezidenta Beneše, byl vzat spolu s řadou dalších bývalých vojáků do vazby, z níž byl po měsíci bez vysvětlení propuštěn. Začátkem dubna 1946 byl degradován – teprve nyní mu byl sdělen důvod: byl přece nositelem rakousko-uherských a německých vyznamenání z první světové války, „tedy od našich nepřátel“. Národní soud jej degradoval a zbavil vyznamenání, ale tento krok již generál nevnímal, neboť mu to kritický zdravotní stav nedovoloval. Dne 24.prosince, tedy o Vánocích 1946 zemřel. Bylo mu 82 let.
Během své služby v rakousko-uherské armádě prokázal Podhajský nejen profesionální zdatnost velitele, ale i své lidské a morální kvality, především svůj vztah k prostým vojákům. Vždy se hlásil ke své národnosti a čeští vojáci ho považovali za svého. Velmi si ho cenil i císař Karel, jenž mu při svých pobytech na frontě opakovaně vyslovil své uznání.
Jeho hodnocení z dob služby první republice je rozporné. Já v něm vidím pořád toho čestného a zkušeného muže. Do služby Československé republice přešel až potom, co císař Karel dne 5. listopadu 1918 vydal dnes už jen málo známý:
Mimořádný rozkaz.
Přišel k rakousko-uherským jednotkám ten samý den a v chaosu rozpadající se armády a celé říše skoro zapadl. Tento rozkaz, už téměř nevyvolal pozornost, ačkoliv neoznamoval nic menšího než rozhodnutí o rozpuštění starobylé armády:
[align=center]NEJVYŠŠÍ ROZHODNUTÍ JEHO VELIČENSTVA Z 1. LISTOPADU 1918 Č. 746 MK. S.M.:
„Národní státy Rakouska a jihoslovanských zemí si vytvoří vlastní armády. - Všechny dosavadní orgány nezbytné k provedení přechodu na národní armády zůstanou prozatím v činnosti až do úplného předání všech agend národním vládám. Armádní vrchní velení dotud, než se polní vojsko vrátí do vlasti. Všechny vojenské osoby, a to v zázemí ihned, v poli po návratu do vlasti, se ohlásí u svých nadřízených velitelství v souladu s tím, do které vytvářené národní armády hodlají vstoupit. Pokud se ke vstupu do národní armády vyžaduje složení přísahy, pak složení takové přísahy povoluji.“ - Karel, vlastní rukou. Přísahu které je císař zbavil jsem umístil do úvodu této práce.
Pro značný počet vojáků dosud přežívajícího vojska, vychovaných v přesvědčení, že porušení platné vojenské přísahy je jedním z nejzavrženíhodnějších činů, mělo uvedené Karlovo sdělení značný význam. Zejména důstojníci, kteří následně vstoupili do armád nově vzniklých států, si zakládali na tom, že tak učinili až poté, co je císař zprostil tohoto výsostného závazku. Generál Podhajský patřil mezi ně.
Ještě pro to, abychom viděli jeho osobnost komplexněji, musím uvést, že mezi největší úspěchy tohoto muže patří i jeho rodina a manželství. Manželství které Podhajský uzavřel, bylo pevné. Ke své manželce získal hlubokou citovou vazbu , která ho doprovázela celý jejich společný život.
Jeho dcera, Zdenka Podhajská se narodila z manželství, které uzavřel se sólistkou Státní opery ve Vídni a opery v Brně Jóžou Podhajskou. Narodila se v Brně a už od mládí byla obklopena uměním a živým společenským děním. Svá studia v Brně a Vídni ukončila na filozofické fakultě pařížské Sorbonny.
Svůj zájem obrátila poté k tanečnímu umění. Byla členkou a později sólistkou známých tanečních souborů, např. Rythme et Couleur a Theatre de la Pantomime futurisme. Brzy se stala osobností, která mnohokrát přispěla k uskutečnění velkých světových uměleckých událostí a k navázání přátelství mezi četnými významnými světovými umělci.
Mezi její přátelé patřili Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Oskar Kokoschka, Jan Zrzavý, J. Urzidil, Erich Kleiber, Sir Charles Mackerras, Jessye Norman a mnozí další. Nevím jak kdo, ale já si myslím, že na takovou dceru musí být hrdý každý otec.
Generál pěchoty RUDOLF KRÁLÍČEK
Na tomto rakousko – uherském důstojníkovi si ukážeme tak trochu jak se tvořila a tvoří i dnes legenda o legiích a jak se provádí jistá denunciace nepohodlných lidí ještě dnes i přesto, že jsou již desítky let po smrti.
U nás na jižní Moravě je vesnice Hustěňovice. Sapík bude vědět o čem mluvím, je jen pár kilometrů od Otrokovic.
Ve Velké válce jak je I. Světová válka nazývána, padlo nemálo jejích občanů.A nemálo jich bojovalo a válku přežilo. Obec si váží své minulosti a občany, kteří se nějak do dějin byť jejich místních zapsali, vede v patrnosti. I na oficiálních stránkách obce se o nich píše. Takže i když se kapitola jmenuje po svém protagonistovi, začneme jinou osobností této obce. Je jim československý legionář Antoním Směták, takže se na jeho život a bojovou cestu podíváme.
Antonín Směták se narodil v Huštěnovicích 11. března 1890. Po absolvování nižšího gymnázia na Obchodní akademii v Brně, kterou vystudoval v letech 1907 až 1911, konal vojenskou službu u pluku řadové pěchoty 49. v Brně a tu zahájil v roce 1912. Po ukončení vojenské služby nastoupil místo v Kojetíně jako úředník městské elektrárny. Při mobilizaci v roce 1914 odešel do pole s prvními vojáky. Na nic nečekal a dne 13. září 1914 přešel k Rusům u městečka Němirova v Haliči. Prošel různými zajateckými tábory mimo jiné byl v Taškentu nebo v Revalu u Finského zálivu. Po dvou letech zajetí se rozhodl a v říjnu 1916 odejel s několika druhy do budované zahraniční československé armády.
Dne 8. listopadu 1916 byl jako dobrovolník zařazen do l. čs. střeleckého pluku a přidělen k náhradní rotě v Borispolu. Po přeměně l. náhradní roty v prapor dne 2. prosince 1916 byl přidělen do l. roty náhradního praporu. Dne 17. května 1917 odejel s pochodovou rotou k l. střeleckému pluku, kde byl 24. května 1917 zařazen do 9. roty.
S l. plukem se zúčastnil bitvy u Zborova dne 2. července 1917. Tato bitva by si zasloužila důkladný rozbor. Ale není to můj cílem v této práci.
Dne 26. května 1917 byl povýšen na svobodníka a 20. června na desátníka. Po bitvě u Zborova byl 8. srpna 1917 jmenován do důstojnické školy. Dne 11. listopadu byl jmenován důstojnickým zástupcem a převeden do 4. čs. střeleckého pluku Prokopa Velikého. Dne 16. prosince byl povýšen na četaře a 20. června 1918 jmenován praporčíkem. V druhé polovici února 1918 odešel se 4. plukem na Východ přes Kyjev a po bojích u Bachmače dále na Penzu a Samaru. Z této cesty je zachován stručný zápisník.
Za bojů s bolševiky byl s 6. rotou poslán na Nikolajevskou frontu, kde byl v boji pod Nikolajevskem těžce raněn do lokte pravé ruky. Zemřel 12. srpna 1918. Příčina smrti byla sepse která se do těla rozšířila z rány kterou nebylo možno řádně ošetřit. Pohřben byl v Samaře 13. srpna 1918. Osobním věstníkem ministerstva národní obrany z 21. července 1923 byl pro memoria povýšen na nadporučíka dnem 12. srpna 1918.
K uctění památky Antonína Smětáka sestavil jeho stručný životopis bratr legionář Cyril Kunštátský. Na popud místního vlastence pana řídícího Františka Valenty a některých jiných zájemců byl vytvořen přípravný výbor pro vytvoření a zasazení pamětní desky. Bylo rozhodnuto, že pamětní deska bude umístěna na rodném domě s číslem popisným 64.
Dne 9. června 1935, v neděli svatodušní se konala v Huštěnovicích slavnost odhalení pamětní desky Antonínu Smětákovi, praporčíku 4. pluku Prokopa Velikého, ruskému legionáři. V době války byla pamětní deska uschována a znovu odhalena 12. srpna 1945 před slavností dožínek.
Tolik podrobností místní občané dokázali shromáždit a dát na vědomí zbytku světa o svém bývalém spoluobčanovi, účastníku zahraničního odboje Antonínovi Smětákovi. Tento člověk byl na světě 28 let. A nyní se podíváme na jiného občana této obce. Je jím osobnost, o kterou mi jde v této kapitole jako o nosnou.
Než se pokusím dát dohromady mnou shromážděná data, musíme si sem umístit to, jak oficiální stránky obce hodnotí další osobnost s vojenským životopisem, která se v obci Hustěnovice narodila. Aby bylo jasné, že to je převzato, bude to odlišným písmem, a to stejným jako životní cesta legionáře Smětáka.
Oficiální stránky obce uvádí o Rudolfovi Králíčkovi toto:
Generál Rudolf Králíček se narodil v roce 1862 v Huštěnovicích a zemřel v roce 1946. Byl jedním z průměrných rakousko-uherských sborových velitelů. Gen. Rudolf Králíček začal válku vedením 28. pěšího pluku. V listopadu 1914 byl Gen. Králíčkovi udělen příkaz IX. sboru důstojníků, aby nahradil krátce trvající vedení FZM Johanna von Friedela. V této funkci Králíček zůstal dva služební roky.
Na italskou frontu přišel z Ruska. Gen. Králíček nalezl velící pozici v XVI. sboru důstojníků v březnu 1917 na Soče a na Piavě a tuto pozici si udržel do roku 1918. Gen. Králíček byl stižen nemocí a od října 1918 jej nahradil ve funkci Gen. Otto Ritter von Berndt a tak to zůstalo do konce války.
A to je všechno. Legionáři, který přeběhl na stranu nepřítele, nechal se přesvědčit a podílel se na zabíjení vlastních lidí, se věnuje značná pozornost. Důstojníkovi, který čestně a věrně sloužil své vlasti, za kterou zcela jistě monarchii považoval, se pak věnuje pár - navíc jak uvidíme dále - naprosto nesmyslných řádků.
Jak to tedy bylo s jeho životopisem? Tak se na to podívejme.
Tento generál se skutečně narodil 19. ledna roku 1862 - a také v obci Hustěnovice. Jeho otec byl rakousko-uherský železničář. Když mu bylo 18 let, zahájil svoji vojenskou kariéru tím, že nastoupil do kadetní školy. Po vyřazení, kdy bylo konstatováno, že je schopný a je u něj zaručena vzorná služba, postupně postupoval ve služební kariéře.
Vypuknutí velké války jej zastihlo ve funkci velitele 28. pěší divize v Lublani v hodnosti podmaršálka. Divize byla součástí III. sborového velitelství ve Štýrském Hradci. Byl určen pro Štýrsko, Korutany, Goricko a Gradisku. Velitelem sboru byl generál pěchoty Emil Colerus. Byla to silná divize - vzhledem k prostoru, kde byla cvičena a předpokládaným úkolům. Byla tvořena 55. pěší brigádou v Terstu, 56. pěší brigádou v Gorici a domnívám se, že v ní byla zařazena i 94. pěší brigáda v Tolmeinu.
S divizí odešel na východní frontu a velel jí až do konce listopadu, kdy ji předal Alfredu Edler von Hinke. Králíčkovi bylo na počátku prosince 1914 uděleno velení IX. sboru, kde nahradil krátce velícího Johanna von Friedela. IX. armádní sbor patřil do sestavy 3. armády. Koncem prosince byl sbor převelen, a na konci roku 1914 sváděl v čele armádní skupiny „Králíček“ spolu se 4. armádou těžké boje s Rusy o přístupy do Karpat. V průlomu ruské fronty u Gorlice v květnu 1915 dobyl jeho IX. sbor Rzeszów a pronikl k Sanu.
V roce 1916 se na východní frontě odehrálo střetnutí, které v historii zůstalo pod názvem Brusilovova ofenziva. Tento vojenský počin vycházel z momentu překvapení a Jihozápadní front, kde Brusilov velel čtyřem armádám, měl 573 tisíc pěšáků a 60 tisíc jezdců. Dále měl 1770 polních děl a 168 děl velké ráže. Proti němu stojící rakousko-uherské jednotky, posílené německými, měly 620 tisíc mužů pěchoty, 38 tisíc jezdců a 2770 děl všech ráží. Takže Brusilov vlastně měl útočit proti přesile. 4. června 1916 zaduněla ruská děla a začal boj, jaký východní fronta doposud nezažila. První den se podařilo Rusům vyhladit překážky a vlomit se do obrany na mnoha místech. Ale zdálo se, že protiútoky přináší ovoce a že fronta se brzy stabilizuje. Nestalo se. 5. června po prudkých palebných přepadech došlo k mohutným průlomům do hloubky. Mnoho jednotek bylo nachytáno v krytech, a pokud se nevzdaly, byly zavaleny výbuchy nebo pobity. Do zajetí padlo velké množství jednotek všech národností. Fronta se bortila. Ale opravdová katastrofa nastala 6. června u Lucku. Její obětí se stala 4. rakousko-uherská armáda arcivévody Josefa Ferdinanda. Tři dny trvaly boje na velké ploše a některé divize bojovaly do úplného zničení, zatímco jiné ustupovaly. Výsledkem byl totální rozvrat fronty a ústup vojsk za řeku Styr.
Na druhou stranu se objevily úseky, kde se ruské síly neprosadily a utrpěly těžké ztráty. Je ale nesporné, že ruská armáda dosáhla velký úspěch. 9. ruská armáda se dostala až k rumunským hranicím. Vojska rakousko-uherských a německých spojenců musela ustoupit místy o 60 až 120 kilometrů. Ztráty byly mimořádné. Od 4.června do 31. srpna padlo, bylo zajato nebo se stalo nezvěstnými 327 000 trojspolkových vojáků, celkové ztráty byly 614 000 vojáků. Ruské armády přišly o více než 800 000 mužů.
Generál Králíček se svými vojáky v této gigantické bitvě bojoval a obstál. Se svým sborem v červnu 1916 udržel ve svém sborovém pásmu linii obrany na řece Sereti v těžkých bojích s ruskou přesilou. V následující červencové operaci, kdy jeho sbor působil v rámci Bothmerovy německé Jihozápadní armády, vynikl při odrážení ruského úderu ke Lvovu, u Brzezan, a poté při obraně Lvova v srpnu a září. Králíčkovo nepochybně úspěšné vystoupení na ruské frontě krátce poté skončilo, neboť vážně onemocněl a byl delší dobu hospitalizován.
Po vyléčení, v únoru 1917, byl poslán na italskou frontu, kde se stal velitelem XVI. armádního sboru Boroevićovy 5. armády o Gorice. Zde se osvědčil jako organizátor spolehlivé obrany zejména při italských útocích v desáté a jedenácté sočské bitvě. V květnu 1917 byl povýšen na generála pěchoty. Jaká zde byla situace?
Dva roky se Italové pokoušeli probít podél pobřeží severního jadranu do vnitrozemí svého nepřítele. Vybojovali 9 tvrdých bitev a ani v jedné nedosáhli úspěchu, který by odůvodnil ztráty, které utrpěli. Terst, jehož dosažení by vše omluvilo nebo alespoň umožnilo pokrčit rameny a říci, že to jinak nešlo, byl stále v nedohlednu. Statečnost a disciplinovanost italských vojáků, kteří znovu a znovu vyráželi do útoků a sváděli se svými protivníky urputné palebné srážky, často přerůstající do boje zblízka, je příslovečná - stejně jako statečnost a odhodlání jejich protivníků, vojáků c.a k. armády.
Bylo tedy rozhodnuto vybojovat poslední, desátou bitvu. Aby byl dosažen cíl – dobití Terstu, bylo rozhodnuto, že nejsilnější armáda, jakou kdy Italové postavili, tedy 3. armády vévody z Aosty, povede hlavní úder na jihu. Ve středu fronty konsolidovala svoje síly nově vytvořená Gorická armáda pod velením generála Capelly a na severu se připravovala 2. italská armáda, která se útoku účastnit neměla, ale byla připravena pomoci podle potřeby. Ve výchozích postaveních se mělo shromáždit 59 divizí členěných do 110 brigád, což představovalo celkově 850 praporů, 22 pluků bersaglierů a 88 praporů elitních alpinů. U 8 200 kulometů a 5 100 děl se připravovaly dávky munice. Díky pomoci Britů zde bylo připraveno i 1500 velkorážových minometů.
5. rakousko-uherská armáda pod velení skvělého generála Boroeviće měla frontu rozdělenu do 4 bojových pásem:
Tato fotografie ukazuje jednoho znejlepších rakousko-uherských generálů, Sočského lva, Boroevice
- úsek I. začínal u Krnu a končil u Auzzu. Byl dlouhý 24 kilometrů a bránil ho XV. armádní sbor podmaršálka Scottiho. Byl tvořen 50. a 1. pěší divizí s 19 pěšími prapory a 44 čtyřdělovými bateriemi.
- úsek IIa. měřil 20 kilometrů a bránil ho XVII. armádní sbor podmaršálka Fabinniho. Měl v sestavě 62. a 57. pěší divizi, složené převážně z domobranců, které měly i s pěšími celkem 21 praporů. Boj mělo podpořit 42 dělostřeleckých baterií.
- úsek IIb. měřil pouhých 11 kilometrů a ležel mezi říčkou Vipapou a Salcanem. Bránil ho XVI. armádní sbor pod velením muže, kterému je tato část věnována. Byl to náš generál pěchoty Králíček. Jeho sbor tvořila 58. a 14. pěší divize, celkově 35 praporů a 85 dělostřeleckých baterií. Sestava byla hlubší a vyztuženější než jinde - zde totiž očekával velitel armády Boroević soustředěný tlak Italů.
- úsek III. měřil 19 kilometrů a velel mu polní zbrojmistr Wurm. Zde měl dopadnout hlavní úder. Byly zde usazeny dva armádní sbory:
-- VII. armádním sborem generála Scharitzera, který tvořila 44., 17. a 41. pěší divize.
-- XXIII. armádním sborem generála Schenka, který tvořila 10., 28. a 9. pěší divize. Ta prostřední, 28. pěší divize byla ta, které Králíček velel před válkou a se kterou absolvoval první boje na ruské frontě.
12. května 1917 začala italská dělostřelecká příprava. Trvala tři dny a byla to netvrdší zkouška, jakou do té doby rakousko-uherská armáda na tomto bojišti musela strpět. Ale nepoddala se a už 14. května začala ožívat poté, co vlastní dělostřelecké jednotky začali bojovat s italskými. A v té době vyrazila do prvních útoků italská pěchota. Rozhořela se urputná bitva.
Po počátečních bojích ve středu fronty se hlavní tlak italského útoku přenesl na jižní křídlo, do třetího úseku rakousko-uherské obrany. Jeho linie vedla od ústí říčky Vipavy nedaleko Gorice až k moři a bránila především přístupy k Terstu. Velel zde polní zbrojmistr Wurm, pražský Němec z Karlína; sešlo se u něj sedm českých pluků, k nimž na závěr bitvy přibyl ještě chebský 73. s mužstvem německé národnosti.
Jak jsem již uvedl, proti nim stály hlavní síly 3. armády, jíž velel člen italské královské rodiny, vévoda z Aosty. Jeho divize měly postoupit z úpatí Krasu a ovládnout masív Hermady, poslední překážku k prolomení fronty před Terstem. Významu, jaký Aosta přikládal tomuto úkolu, odpovídala i dělostřelecká příprava. Za desetihodinové palby 23. května, od úsvitu do čtyř odpoledne, dopadlo do Wurmova obranného úseku více než půl miliónu granátů a min. Celé jižní křídlo fronty zmizelo v hustých sloupech dýmu, v nichž jako by ustal život.
Poté se italská pěchota zvedla do masového útoku. Po překonání mrtvého prostoru narazily její rojnice na přeživší obránce. Pro české vojáky tak nastaly perné chvíle. První italská vlna udeřila na tři české pluky - u Hudi Logu na čáslavský 21. pěší pluk, nedaleko od něj, u Lukatiče, na vysokomýtský 98. pěší pluk a za nimi, u Veršiče, na část píseckého 11. pěšího pluku.
Mohutné přesile se je podařilo vytlačit ze zbytků první linie a vznikajícími mezerami začal protivník pronikat do hloubky obrany. V kritické situaci nastoupili u Lukatiče vysokomýtští pěšáci do protizteče; jejich statečný zásah donutil Italy k ústupu a pluk se opět zmocnil ztracených pozic. Zároveň zabránil tomu, aby protivník vpadl do boku čáslavského pluku, který se stále bil u Hudi Logu. V následujícím dni se po několikahodinové italské dělostřelbě boje postupně soustředily do "flondarského" postavení nazvaného podle kopce Flondar, asi patnáct kilometrů východně od Monfalcone, nástupního prostoru k výšině Hermady. Odehrály se zde desítky urputných bojů zblízka, v nichž se uplatnily především bodáky a ruční granáty.
Na severní hranici úseku, u Hudi Logu, se stále s obdivuhodnou vytrvalostí držel ve svém postavení čáslavský 21. pěší pluk. Poválečná oficiální rakouská monografie z roku 1936 „Poslední válka Rakousko-Uherska“ (Österreich-Ungarns letzter Krieg) o něm píše, že se držel jako skála v moři ("wie ein Fels im Meere"). Teprve po setmění se na rozkaz velitele divize stáhl na obranné postavení u Veršiče.
Na různých místech přehradila postup italské pěchoty k Hermadě palba těžkých moždířů. Deset těchto škodováckých monster ráže 30,5 cm vytvořilo mohutnou clonu - exploze jejich čtyřmetrákových granátů hřměly nad Krasem. Dvě postupující italské brigády byly doslova smeteny ze zemského povrchu.
Mezitím sem přibyl ze zálohy další český útvar - českobudějovický 91. pěší pluk. Jeho první prapor nastoupil k dokončení díla moždířových baterií. Postoupil do území pokrytého železem a rozbitými těly útočníků, kde odpor téměř ustal a hroutící se linie obrany byla rychle obnovena. I den poté, 26. května, zde budějovický pluk, již v plné síle, mimořádně vynikl. Jednadevadesátníci, známí u nás po válce naneštěstí pouze z Haškova románu, zde prokázali zcela jiné vlastnosti než Švejk nebo jednoročák Marek. Jejich bojové ztráty o tom svědčí zcela výmluvně.
Po celý den pokračovaly boje i na nejjižnějším úseku, kde se protivník tlačil k Hermadě podél pobřežní silnice. Zde se v boji, dle zmíněného rakouského díla, zvláště vyznamenal III. prapor píseckého 11. pěšího pluku. Neméně statečně pak bránily Hermadu i hlavní síly tohoto starobylého císařského pluku, jehož tradice sahala až do třicetileté války. V těchto výkonech (v rakouském díle nadlidských) pokračoval poté i v jedenácté bitvě.
Severně, k posílení obrany před Iamianem, byl nasazen po nočním pochodu od Terstu benešovský 102. pěší pluk. Přes nesmírnou únavu mužstva vstoupil úspěšně do boje. Benešovští a budějovičtí pěšáci tím vytvořili před Selem "české" křídlo obrany na Krasu, doplněné ještě částí kroměřížského 3. pěšího pluku. Koncem května síla útočníka vyprchala a jeho postup se opět zastavil. Toho využil Boroević na jižním křídle k protiútoku. Hlavní tíhu protiútoku nesla dvě uskupení.
První tvořila posílená horská brigáda generálmajora prince Schwanzerberga.
Druhé pak pražský 28. pěší pluk. Přibyl krátce předtím z Karnských Alp a zde se k němu připojil jeho IV. prapor, působící na sočské frontě již od jara 1916. Aniž bych chtěl jakkoliv snížit bojové úsilí Schwanzerbergovi horské brigády, podíváme se pár řádky na boj našich vojáků.
V protiútoku 4. června 1917 dostal 28. pěší pluk za úkol postoupit od úpatí Hermady, S. Giovanni a Medeazzy k západu a dobýt část flondarské linie, obsazené protivníkem. Od páté ráno až do setmění se úderné skupiny "Pražských dětí" probíjely terénem, který Italové proměnili v opevněný prostor. K tomu využili především náspy železniční trati, dva tunely a kamennou drážní budovu. Poté, co úderníci umlčeli italské kulomety, mohly prapory postoupit ke svému cíli. Až po těžkém boji, v němž zajal 900 mužů, téměř za tmy, vyšel pluk na určenou čáru. V boji ztratil dvě třetiny svého stavu; více než 300 mužů padlo, téměř 800 jich bylo raněno. Boje se v prvním sledu účastnilo několik českých pluků:
- benešovský 102., českobudějovický 91., kroměřížský 3.pěší pluk a v záloze za nimi pak
písecký 11., čáslavský 21., a vysokomýtský 98. pěší pluk
Protiútokem dozněla 10. bitva, v níž za zisk dvou mělkých pruhů krajiny zaplatilo italské velení 36 tisíci padlých, 96 tisíci raněných a téměř 27 tisíc zajatých. Bestia - jak nazvali italští pěšáci Hermadu - zůstala pevně v rakouskouherských rukou. Avšak ani u obránce nebyl důvod ke spokojenosti. Boroevićova Sočská armáda přišla celkem o 75 700 mužů, tj. 46 procent svého stavu.
Vojáci generála Králíčka svedli rozhodující boje u města Gorice.Obě strany se nelítostně bily a došlo i na bojové plyny. Když 14. května zaútočila italská pěchota, hlavní úder dopadl a 58. pěší divizi generála Zeidlera. V její sestavě bojoval i 4. prapor 28. pěšího pluku a královehradecký 2. prapor polních myslivců. Obránci se zde drželi s houževnatostí, která došla mnoha ocenění i po válce, bohužel ne u nás a našich historiků. Opřela se o výhodná postavení a opěrné body, kterými byly S. Katarina na úpatí Monte S.Gabiele, gorický hřbitov, kóta 171 v Růžovém údolí a sousední vršek S. Marco. V noci z 18. na 19. května byl 4. prapor 28. pěšího pluku posílený tyroláky a pěšáky od 96. pěšího pluku a navíc divizní údernou rotou určen k likvidaci italských postavení v Růžovém údolů. V 10 hodin začala bitva. Posilová rota se ztratila v palbě ale úderníci, rota tyroláků a hlavně 4. prapor osmadvacátníků nezaváhali a obsadily italská postavení. Prapor vydržel i několik těžkých protiútoků a následující den byl vážně poničen dělostřeleckými přepady. Nakonec musel být vystřídán a odsunut do zápolí.
Zdá se tedy, že generál Králíček a jeho muži v této bitvě obstáli se ctí. Udrželi svá postavení a aktivní činností dokázali podpořit protiútok vybraných sil na jihu. Celkově se dá říci, že vojáci rakousko-uherské monarchie pocházející z Čech snesou jakoukoliv kritiku svého bojového nasazení.
Nebudu se dále probírat činností generála Králíčka a jeho vojáků boji v jedenácté bitvě na Soči. Ale protože nemám v plánu se moc často k první světové válce vracet, udělám zde jakýsi průřez touto bitvou, ve které se pokusím popsat více boj jedné rakousko-uherské divize a to 21. střelecké divize, bývalé pražské 21. zeměbranecké divize.
Ještě jednou se italský generál Cadorna pokusil prorazit na území rakousko-uherské monarchie. Jedenáctá bitva na Soči vybojovaná v srpnu a září 1917, byla do značné míry opakováním předchozí a jen potvrdila italský neúspěch. I její obdobné ztráty se ukázaly zbytečné. Hlavní úsilí v ní vynaložilo Comando supremo na horní Soču, s cílem proniknout do nitra habsburské monarchie přes planinu Banjšic a Trnovski Gozd. Cestu měl probít generálporučík Capello se svou 2. armádou a jejími 19 prvosledovými divizemi, 900 dělostřeleckými hlavněmi a četnou leteckou podporou.
Dlouhou řadu srpnových dní zde rostla palba italského dělostřelectva a leteckého bombardování do naprostého inferna. V noci z 19. na 20. nastoupila do útoku italská pěchota, jejíž značné síly překonaly Soču u Kanalu a udeřily na obranu pražské 21. střelecké divize. To byla ta 21. zeměbranecká divize které dlouhou dobu vele výše citovaný generál Podhájský.
Tato (zeměbranecká) divize sem přibyla počátkem června z Ukrajiny a zaujala obranu podél východního břehu řeky od Deskle k Logu. Ve svém třináct kilometrů dlouhém obranném pásmu - podle bojových řádů c. a k. armády byla normovaná délka šířky divizní obrany byla šest až 8 kilometrů - mohla vytvořit jen řídkou sestavu ze dvou střeleckých pluků - 7. plzeňského a 28. píseckého. Svou bližší zálohu - pražský 8. střelecký pluk rozmístila na Bělém brdu, poslední, tedy chebský 6. střelecký pluk pak na dvou banjšických dominantách - Jeleniku a Golku, kde se též rozvinula většina dělostřelectva.
Obránci za řekou se ocitli v kritické situaci. Sotva italská dělostřelba polevila, začaly se na písecké střelce hrnout husté pěchotní sledy. Pluku se za velkých ztrát dařilo držet obranná postavení do rána 20. srpna, slíbené posily se však nedočkal. Dočasný velitel divize generálmajor Haas za ním sice poslal pražský 8. střelecký pluk, avšak již za bílého dne, kdy se jeho proudy, sestupující od Kanalského Vrhu, staly snadným cílem italského dělostřelectva a byly téměř zdecimovány. Přechodně se poté podařilo italskou přesilu zastavit u Morska, Vrhu a Bělého brdu. Za nebývalých ztrát se obrana divize skládala jen z provizorních opěrných bodů a ohnisek odporu. Za bití italských baterií, postřelujících celé Banjšice, poslal nyní Haas do boje svou poslední zálohu - chebský střelecký pluk.
Jednadvacátého srpna nastala krize obrany na celém úseku. Za mohutným palebným valem sem přicházely další prapory italské pěchoty; na bojišti vládl neuvěřitelný chaos. Viditelnost se v dýmu a zvířeném prachu měřila na desítky metrů, obránci bojovali bez spojení a vzájemného dotyku, docházelo střelivo a ruční granáty, terén byl poset padlými a raněnými. V dalším dni padl Jelenik i Golek a ústup celé rakousko-uherské obrany pokračoval. Bubnová palba těžkých děl se vystupňovala k nesnesitelnosti. Za této situace zamýšlelo rakousko-uherské velení Banjšickou planinu vyklidit. Avšak 25. srpna postihla krize i italskou stranu. Úderná síla útočníků ochabla, zapůsobilo krajní vyčerpání, nesčíslné ztráty a nedostatek munice. Postup se zastavil a Capellovy jednotky začaly přecházet do obrany. To umožnilo vyvést těžce postiženou 21. střeleckou divizi z boje. Byl to už jen stín statečného vojenského tělesa, u rot zůstaly pouze desítky střelců. Svůj úkol však divize splnila. Protivník byl zastaven, aniž dosáhl operačního průlomu fronty.
Tak mohl konečně Boroević uskutečnit svůj vysněný přechod do rozhodující ofenzívy. Za pomoci šesti německých divizí ze západní fronty začal dne 24. října 1917 průlom italské fronty, vstoupivší do válečných dějin pod italským jménem města, kam směřoval jeho hlavní úder - Caporetto. Od Soče se vojska valila do nitra Benátska, k řece Piavě a masívu Monte Grappy. Byla to poslední vítězná ofenziva rakousko-uherské armády v této válce.
A jaké byly osudu generála Králíčka?
V červnu 1918, v poslední ofenzívě rakousko-uherské monarchie, útočil jeho XVI. armádní sbor na Piavě v mimořádně obtížném úseku říčního ostrova Papadopoli. Jádro první útočné vlny bylo tvořeno 58. pěší divizí, v jejíž sestavě postupoval též opavský 1. pěší pluk a elitní královehradecký 2. prapor polních myslivců. Z počátku, protože dělostřelecká podpora byla na potřebné úrovni se jeho jednotky přepravily úspěšně. Na pontonech přešla těžší technika, velká část mužstva dokonce přebrodila. Bylo vytvořeno předmostí a jednotky začaly pronikat do hloubi prostoru. Bohužel to byl terén pokrytý kukuřičnými poli a vinicemi. V tomto prostředí vojska nebyla vidět a proto dělostřelectvo z obavy zabíjení vlastních vojáků ostřelovalo jen ta místa, které dobře vidělo. Tím přišla Králíčkova pěchota o většinu palebné podpory a zbytek řídké dělostřelby byl veden do okrajových prostorů s malou účinností.
Brzy dorazily zprávy že je zle. Palba je slabá a protivník se vzpamatoval. Italské baterie nelze umlčet a kulometná stanoviště začala těžce decimovat stále ještě postupující pěchotu. Nejhorší ale bylo, že neumlčená italská děla zabránila přísunu posil přes řeku. Útok ztratil tempo. Přesto se útočné čelo udrželo na protivníkově břehu více než pět hodin. Nakonec ale pod tlakem silných a energicky vedených protiztečí zkušené italské pěchoty a pod vlivem nedostatečné podpory vlastního dělostřelectva musely jeho jednotky za značných ztrát ustoupit zpět za řeku. XVI. sbor utrpěl vážné ztráty. Když se v noci 16. června 1918 soustředily jednotky 58. pěší divize v oblasti Tempia, bylo shledáno, že divize ztratila 66 důstojníků a 1889 vojáků. Čelní 106. pluk sám o sobě ztratil něco kolem 1200 mužů. Do dalších bojů už XVI. sbor zasáhl sporadicky a na počátečních úspěších celé ofenzivy a následné porážce se už podíle jen okrajově.
Pro nás je z hlediska tématu hlavní to, že v říjnu 1918, ještě před zahájením dohodové ofenzívy, která vedla k průlomu rakousko-uherské fronty na Piavě, se opět ozvala jeho nemoc a Králíček musel být odsunut do nemocnice, odkud se již na frontu nevrátil. Velení jeho XVI. sboru se ujal generál Otto Ritter von Berndt .
O tom, že Králíček platil za zkušeného, spolehlivého a uvážlivého velitele svědčí i skutečnost, že se v roce 1918, po odvolání Conrada, ocitl v širším výběru na šéfa rakousko-uherského generálního štábu. Mohlo to být na popud císaře Karla, který při svých častých návštěvách na frontě nikdy nezapomněl věnovat čas Králíčkově návštěvě.
Po válce byl Králíček penzionován jako armádní generál československé armády. Několikrát nabídl československému státu své služby, ale pokaždé byl odmítnut. Zpočátku pod tlakem příslušníků italské vojenské mise, která neměla jediný důvod k němu cítit sympatie a později pod tlakem příslušníků legií, které přišly z Ruska. Myslím si, že na tomto stavu mělo svůj podíl i zajetí části italských legionářů od 6. roty 39. střeleckého pluku. Vinou rychlého útěku italských sil zůstali tito muži v zemi nikoho a byli obklíčeni a zajati západně od obce Conegliatio. Tato rota zajišťovala na frontě výzvědnou službu, a pokoušela se přimět české a slovenské vojáky k dezerci. 18 legionářů padlo a 15 jich bylo zajato. Druhý den byli popraveni jako vlastizrádci. Králíček s tím neměl nic společného, ale je možné, že v jeho osobě si legionáři příchozí z Itálie našli svého viníka. Myslím, že už to není až tak důležité.
Zbytek života prožil v ústraní a zemřel 4. ledna 1946 v Českém Těšíně.
Takže více nemám co bych dodal.
Snad nyní po přečtení všeho, co jsem napsal o těchto dvou mužích, vojácích, kteří až do zbavení povinnosti plynoucí pro ně ze složené přísahy sloužili své vlasti rakousko-uherské monarchii, zjistíte, že příběh rakousko-uherské monarchie a mužů, kteří jí dlouhá staletí sloužili, stojí za to, aby se mu dostalo objektivnějšího pohledu. Za objektivní rozhodně nepovažuji to, co jsem se dočetl na oficiálních stránkách obce Hustěnovice. Snad je po této rozsáhlé práci jasné proč.
Legionářská legenda stojí na mnoha letech zkreslování a účelového výkladu dějin. Tím nechci tvrdit, že legionáři v našich dějinách nemají své místo a že nemají významnou zásluhu na vzniku samostatného československého státu. To zcela jistě mají. Desítky let je malá skupina lidí popisována jako elita naší země a našich dějin. Já to vidím tak, že se ve svých myslích rozešli s tím, co měli, a po spálení všech mostů šli za svým cílem, svojí ideou. Byli to zcela jistě stateční a dobří lidé. Věděli, že při zajetí jejich mateřskou armádou je čeká téměř zcela jistě smrt od popravčí čety.
Při vší úctě k jejich činu bychom však neměli zapomínat, že mnohonásobně větší počet vojáků pocházejících z území budoucího Československa nikdy neodhodil rakouskouherský mundúr a bojoval se za monarchii na Balkáně, v Haliči, na Piavě, Soči, Jadranu, ale i na západní frontě a Blízkém východě. Téměř v každé vesnici jsou pomníky obětem první světové války jako němí svědkové do té doby nejkrvavějšího konfliktu historie. Přesto se seriózní, tedy objektivní práce na toto téma u nás objevují teprve v posledních letech. A tak se objevuje i mnoho doposud „nežádoucích“ faktů.
Podle nejnovějších údajů Vojenského ústředního archívu sloužilo v československých legiích 128 741 osob. Nicméně v rakousko-uherských ozbrojených silách působilo za Velké války jenom Čechů na milión. Jde o největší ozbrojené vystoupení našeho národa v dějinách. Zkusíme si pár našich lidí – vojáků vyjmenovat:
- podmaršálek Alois Podhajský,
- generál pěchoty Rudolf Králíček,
- ponorkáři Rudolf Singule, Zdenko Hudeček, Karel Strnad a Josef Holub
- letci Otto Jindra, Jindřich Kostrba a
- velitel rakousko-uherského námořního letectva kontradmirál Bořivoj Radoň
Mně osobně stereotypní představě českého vojáka, který nenáviděl svoji říši a kterého vnímáme jako ulejváckého Švejka, rozhodně neodpovídají. I pro mě ale je malou záhadou, proč se Čechům nechtělo bojovat proti „slovanským bratrům“ - Rusům a Srbům - když naopak na italské frontě patřili k nejlepším.
Nástupnické státy po válce pochopitelně oslavovaly ty, kdo jim vydobyli nezávislost, a ne vojáky bojující „za Boha, císaře a vlast“ do své smrti, zranění nebo konce války. Myslím si, že je dost dlouhá doba od těchto událostí a že je už doba kdy je potřeba připomenout si i jejich oběti, tím spíše, že mužů v produktivním věku pocházejících z československého teritoria zahynulo ve Velké válce víc než ve druhé světové.
Pokud bych chtěl tuto práci ukončit trochu provokativně, pokládal bych za nutné si připomenout objektivní skutečnost, že tradice legionářská je tradice spolupráce s nepřítelem. Stát založený na této tradici a na tradici porušení přísahy nutně stál na vodě a není divu, jaká ho čekala další historie. Během následujících tří generací byl 2x obsazen cizí mocností "bez jediného výstřelu" a 2x se rozpadl. To v porovnání s předchozí téměř čtyřsetletou historií habsburské monarchie není moc impozantní výsledek... ale snad mě za tato slova někdo neukřižuje.
Použitá literatura:
Libor Nedorost: Češi v I. světové válce, díl I., II., III., Libri 2006
Liddell Basil Hart: Historie I. světové války, Papermac 1992
Martin Gilbert: První světová válka, úplná historie, BB/art, 2005
Kolektiv autorů: Pod císařským praporem – historie habsburské armády 1526 – 1918, Křížek 2003
Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa – II. díl, Naše vojsko 1986
Fučík, výpis ze dvou článků v časopise Respekt. Mezi námi - skvělé práce.
19 výtisků časopisu ATM
http://www.franzferdinand.cz/cz/Cisarsk ... ke-vojsko/
A jako vždy: za velkou pomoc s touto prací musím vyslovit poděkování mému Kocourovi, tedy manželce za redakční úpravu a Pozorovateli-signalistovi, mému pobočníkovi za pomoc při tvorbě textu.
).
