Obrněná technika z období 2. světové války
Americký stíhač tanků M10 Destroyer / Wolverine
Předmluva :
Když byly v první světové válce nasazeny první tanky, používaly se hlavně k podpoře pěchoty, kde prorážely v zátarasech průchody a ničily kulometná hnízda protivníka. Zřídka docházelo k boji tanku se shodným vozidlem nepřítele, tato bylo však zapříčiněno malým počtem těchto pancéřovaných strojů na bojišti. Později se k tomu uzpůsobily válečné doktríny, které řešily nasazení tanků jako podporu pěchoty nebo k boji s tanky protivníka. Jak bylo následně zjištěno, tyto úkoly si navzájem odporují, a armády požadovaly pro specifický požadavek odlišnou techniku. Pro podporu pěchoty by měly sloužit pomalé a těžce pancéřované stroje, vhodné k ničení opevněných bodů a hlavně aby jim pěšky jdoucí útočící vojáci stačili. K ničení nepřátelských tanků by byly vyrobeny rychlé, dobře manévrující vozidla, s dostačujícím pancéřováním a výkonnou výzbrojí. Armády to řešily různým způsobem, Britové vyvinuli pro každý úkol specifickou techniku, tak vznikly pěchotní tanky (např. Matilda) a pro boj s obrněnci tzv. křižníkové tanky (např. Crusader). Německá armáda zprvu použila tanky PzKpfw III jako protitankovou zbraň a stroje PzKpfw IV využívala na podporu pěchoty, aby později vyvinula speciální vozidla jako byly stíhače tanků, samohybná děla a těžké průlomové tanky. Pouze velení americké armády prosazovalo mylné názory, že tank má být nasazen na podporu pěchoty a k ničení tanků stačí protitankové dělostřelectvo. Sověti stíhače tanků nevyvíjeli vůbec, na tuto funkci používali převážně samohybná děla. Kromě letectva, které se také podílelo na likvidaci pancéřových vozidel, byly stíhače tanků zbraní vyvinutou speciálně pro tento účel. Tahle typová řada slabě pancéřovaných, ale rychlých a mohutně vyzbrojených strojů je nazývána příslovečně ,,destroyer" (ničitel). Americká armáda těmito vozidly nedisponovala, ale po zhodnocení bleskové německé kampaně ve Francii, pod kterou se podepsaly německé tankové sbory, rychle hledala řešení. V této situaci si americké velení uvědomilo, že nebude trvat dlouho a jeho armáda bude zatažena do toho konfliktu. Že k boji s tanky nebude stačit tažené dělostřelectvo, ale rychlý, útočný stroj s dostačující zbraní podtrhovala představa početného použití tanků nepřítelem. Používané střední tanky M3 Lee a nové tanky M4 Sherman svými parametry předběhly evropskou školu bitevních a pěchotních tanků a mohly by zastoupit zbraň se stávajícími pancéřovými stroji nepřítele, ale americké velení si dělalo obavy z prosakujících zpráv o nových středních a těžkých obrněných vozidlech nepřítele.
Část první : Vznik, vývoj a sériová výroba
Stíhač tanků M10 při provozních testech na polygonu.
Americký stíhač tanků M10 Destroyer / Wolverine
Předmluva :
Když byly v první světové válce nasazeny první tanky, používaly se hlavně k podpoře pěchoty, kde prorážely v zátarasech průchody a ničily kulometná hnízda protivníka. Zřídka docházelo k boji tanku se shodným vozidlem nepřítele, tato bylo však zapříčiněno malým počtem těchto pancéřovaných strojů na bojišti. Později se k tomu uzpůsobily válečné doktríny, které řešily nasazení tanků jako podporu pěchoty nebo k boji s tanky protivníka. Jak bylo následně zjištěno, tyto úkoly si navzájem odporují, a armády požadovaly pro specifický požadavek odlišnou techniku. Pro podporu pěchoty by měly sloužit pomalé a těžce pancéřované stroje, vhodné k ničení opevněných bodů a hlavně aby jim pěšky jdoucí útočící vojáci stačili. K ničení nepřátelských tanků by byly vyrobeny rychlé, dobře manévrující vozidla, s dostačujícím pancéřováním a výkonnou výzbrojí. Armády to řešily různým způsobem, Britové vyvinuli pro každý úkol specifickou techniku, tak vznikly pěchotní tanky (např. Matilda) a pro boj s obrněnci tzv. křižníkové tanky (např. Crusader). Německá armáda zprvu použila tanky PzKpfw III jako protitankovou zbraň a stroje PzKpfw IV využívala na podporu pěchoty, aby později vyvinula speciální vozidla jako byly stíhače tanků, samohybná děla a těžké průlomové tanky. Pouze velení americké armády prosazovalo mylné názory, že tank má být nasazen na podporu pěchoty a k ničení tanků stačí protitankové dělostřelectvo. Sověti stíhače tanků nevyvíjeli vůbec, na tuto funkci používali převážně samohybná děla. Kromě letectva, které se také podílelo na likvidaci pancéřových vozidel, byly stíhače tanků zbraní vyvinutou speciálně pro tento účel. Tahle typová řada slabě pancéřovaných, ale rychlých a mohutně vyzbrojených strojů je nazývána příslovečně ,,destroyer" (ničitel). Americká armáda těmito vozidly nedisponovala, ale po zhodnocení bleskové německé kampaně ve Francii, pod kterou se podepsaly německé tankové sbory, rychle hledala řešení. V této situaci si americké velení uvědomilo, že nebude trvat dlouho a jeho armáda bude zatažena do toho konfliktu. Že k boji s tanky nebude stačit tažené dělostřelectvo, ale rychlý, útočný stroj s dostačující zbraní podtrhovala představa početného použití tanků nepřítelem. Používané střední tanky M3 Lee a nové tanky M4 Sherman svými parametry předběhly evropskou školu bitevních a pěchotních tanků a mohly by zastoupit zbraň se stávajícími pancéřovými stroji nepřítele, ale americké velení si dělalo obavy z prosakujících zpráv o nových středních a těžkých obrněných vozidlech nepřítele.
Část první : Vznik, vývoj a sériová výroba
Stíhač tanků M10 při provozních testech na polygonu.
Tato nepříjemná situace dotlačila velení americké armády k vyhlášení soutěže výroby rychlého útočného stroje disponující mohutnou výzbrojí. Už předtím byly testovány přizpůsobené nákladní automobily s kanónem ráže 37 mm na korbě (samohybný kanón označený M6), ale po přehodnocení situace nebyly pro malou ráži schváleny. Řešení se nabízelo v použití polopásových lehce obrněných vozidel řady M3, kde na tyto stroje byly montovány upravené děla M1897 ráže 75 mm. Jejich nasazení při operaci "Torch" v severní Africe se nesetkalo s velkým úspěchem, hlavně samohybný kanón M6 velmi zklamal.Stroje M3 sice prokázaly určitou bojovou hodnotu, ale jejich vysoký profil a slabá průchodnost náročným terénem vzít vozidla M3 jako dočasné řešení. Tato situace donutila konstruktéry použít k výrobě zamýšleného stroje díly z již vyráběného tanku M4 Sherman.
V roce 1941 byl zahájen vývoj nového stíhače tanků na bázi lehkého tanku, později vznikl prototyp T67 a T70 ze kterého se vyklubal stíhač tanků M18. (to je však jiné téma)
V listopadu 1941 byl zahájen vývoj stíhače tanků, kde se počítalo s podvozkem verze M4A2 (jiný pramen informací uvádí verzi M4A1), s korbou téměř shodnou s danou verzí tanku. Jelikož vozidlo není určeno na dlouhodobé souboje s tanky, korba byla svařena s použitím slabších pancéřových desek než u tanku jmenované verze. Upravená věž z těžkého tanku T1/M6 s lafetovaným kanónem ráže 76,2 mm nebyla umístěna ve středu nástavby, ale posunuta částečně dozadu. Prototyp dostal označení T35 a byly s ním provedeny testy, které se podepsaly na změnách nástavby (snížení asi o 300 mm, s větším sklonem pancíře). Vylepšený prototyp obdržel označení T35E1 a firma Chrysler se v lednu 1942 pustila do výroby dvou kusů, které byly znovu zkoušeny na polygonu. Testy zapříčinily výměnu věže, původní odlévanou nahradila svařovaná, šestiúhelníková. Provozní armádní testy skončily v červnu 1942 a vozidlo označené ,,3inch Gun Motor Carriage M10" (GMC - Gun Motor Carriage : angl. překl. samohybný kanón, nebo samohybná lafeta) se začalo kompletovat ve velkém. Stíhač tanků později získal neoficiální vlastní jména "Destroyer" a "Wolverine". Destroyer byl název přidělený od amerických osádek a vyvážené vozidlo M10 do Velké Británie bylo pak označováno britskými vojáky jako Wolverine. Stíhači tanků vyvezenému na Britské ostrovy, později přezbrojeném 17liberním kanónem, byl propůjčen název "Achilles".
Stíhač tanků M10 je právě kompletován ve výrobní lince společnosti FTA (Fischer Tank Arsenal). Po rozjetí sériové výroby šestiúhelníková věž se ukázala jako výrobně náročná a tak byla změněna na pětibokou a do ní byly mimo hlavní zbraň umístěny dva velkorážní protiletadlové kulomety Browning ráže 12,7 mm. Jak bylo uvedeno, stíhač tanků M10 měl standardní podvozek a pohon z tanku M4 Sherman verze A2, kde byla obměněna nástavba na které stála nezakrytá věž. Věž byla v té době vybavena dlouhým silným kanónem s vysokou úsťovou rychlostí střely, který vyrovnávalo protizávaží uložené v zadní části věže. Modernější verze stíhače tanků disponovaly ještě těžší výzbrojí, M36 Jackson (Slugger) obnášel kanón ráže 90 mm a britská modifikace M10 pak 17liberním kanonem ráže 76,2 mm.
V období od září 1942 do listopadu 1943 vyrobila firma Fischer Tank Division (filiálka společnosti Chrysler) na 4993 strojů M10 a 375 strojů verze M10A1. Varianta M10A1 se odlišovala od varianty M10 tím, že byly postaveny na podvozku (i pohon) z tanku M4A3. K tomuto počtu lze přičíst ještě 1038 stíhačů tanků verze M10A1 ze společnosti Ford. Verze M10A1 proto, že Ford v té době produkoval Shermany verze M4A3, a tím použil v výrobě shodné díly. Protože americká armáda nepotřebovala takové množství stíhačů tanků M10 (M10A1), byly tyto "přebytečné" stroje nabídnuty spojeneckým tankovým jednotkám.
Technická data M10 (M10A1) :
> osádka : 5 mužů (velitel vozu, řidič, střelec, nabíječ a jeho pomocník)
> hmotnost : 29,6 t
> rozměry : délka (s kanónem) : 6830 mm, délka : 5970 mm, výška : 2890 mm, šířka : 3050 mm
> výzbroj : kanón M7 ráže 76,2 mm (54 nábojů), kulomet Browning M2HB ráže 12,7 mm (300 nábojů), některé sériové stroje měly úsťovou brzdu
> rychlost : silnice 51 km/h, terén 30 km/h
> dojezd : silnice 300 km
> pancéřování : vana čelo 51 mm, boky 25 mm/90°, korba čelo 38 mm/35, boky 19 mm/52°, věž čelo 57 mm/45, boky 25 mm/75°
> pohon : dva vznětové 6-ti válcové motory GM 6046, každý s výkonem 410 HP (M10A1 : zážehový 8-válec Ford GAA s výkonem 500 HP
> podvozek : typ VVSS
Část druhá : Služba stíhačů tanků M10 a jeho použití v boji
Stíhač tanků M10, záběr na jeho otevřenou věž, na zadní části upevněný protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm, na bocích uložená pohotovostní zásoba nábojů (6 kusů).
Stíhač tanků M10, záběr na jeho otevřenou věž, na zadní části upevněný protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm, na bocích uložená pohotovostní zásoba nábojů (6 kusů).
Když Němci v průběhu válečných let 1942 a 1943 začali používat ve svých tankových jednotkách nově vyvinuté střední a těžké tanky, Tigery a Panthery americké velení velmi rychle zjistilo, že stíhač tanků M10 vyzbrojený kanónem M7 ráže 76,2 mm na ně nestačí.
Britská armáda jakoby s něčím podobným počítala, začala osazovat dovezené stroje M10 již vyzkoušeným 17liberním kanónem, který používal také Sherman Firefly. Stíhače tanků M10 vyzbrojené tímto kanónem přijaly podle britské tradice oficiální jméno "Achilles". Podle verze (M10/M10A1) byly také náležitě označeny. Modifikované stroje v roce 1944 varianty M10 obdržely označení Achilles Mk. IC a vozidla původního označení M10A1 dostaly název Achilles Mk. IIC. Americká strana s vědomím výtečnosti těchto kanonů, požadovala dodávku, aby také mohla vyzbrojit tímto kanónem kompletované stroje M10. Britové s politováním odmítli, jelikož jejich malé výrobní kapacity nestačily přezbrojovat vlastní vozidla. Americké velení bylo nuceno tento problém řešit výměnou kanónu za M3 ráže 90 mm. Jelikož se nový kanón nemohl bez úpravy instalovat do stávající věže stíhače tanků M10, přešlo se k takovým změnám v konstrukci stroje, že vlastně vznikl úplně nový. Byla zhotovena prostornější zakulacená věž, nejen pro nový kanón, také pro uložení nábojů větší ráže. Modifikace se dotkla pouze varianty M10A1, kde došlo k instalaci silnějšího pancéřování korby. To, že modernizace započala až na jaře 1944 mělo na svědomí plnění důležitějších úkolů. Stíhač tanků pak převzal nový název, a to GMC M36 (Gun Motor Carriage) a podle spojeneckých jednotek Slugger či Jackson. (ale to je již jiné téma)
Stíhače tanků ze 77. Protitankového pluku 11. Pancéřové divize přejíždějí po provizorním mostě přes kanál Meuse-Escaut (Maas-Schelde) u Lille St Hubert (St Huibrechts), 20. září 1944 Nejen Velká Británie ale i Sověti převzali do června 1943 stíhače tanků M10. Bylo jich pravděpodobně 52 kusů, ale o jejich použití nejsou žádné zprávy. Z jiných pramenů bylo zjištěno, že stíhače tanků M10 v síle dvou protitankových pluků si zabojovaly proti německým tankům na domácí (východní) frontě až ke konci roku 1944.
Na britské ostrovy bylo celkově dovezeno na 1548 těchto samohybných lafet M10 (i tak byly tyto stroje označovány). Britské osádky je v duchu svých tradic pojmenovaly "Wolverine" (Rosomák) a tyto neupravované stroje spolu s přezbrojenými Achilly pak byly nasazeny na různých frontách ve Francii a Itálii.
Stíhače tanků M10 se také dostaly do stavu jednotek Svobodné francouzské armády, a to v počtu 443 kusů. Jeden ze strojů M10 pojmenovaný ,,Sirocco", v rámci pluku Blindé de Fusiliers Marins poskládaný z francouzských námořníků, postaral o tank Panther na Place de la Concorde v rámci osvobození hlavního města Fracie, Paříže.
Jako další vlastníci stíhačů tanků M10 byli také kanadské protitankové jednotky nebo polské zahraniční vojsko.
Stíhač tanků M10 při palbě nedaleko Saint Lo, červen 1944 Pro jejich slabější pancéřování taktika stíhačů tanků byla jednoduchá, rychlý a překvapivý útok, který předpokládal první a likvidační palbu a ještě rychlejší ústup. Samozřejmostí bylo nezaplést se do delších tankových přestřelek. Tak jak se ve válce stává a jednotky stíhačů tanků nevyjímaje, docházelo buď z nouze nebo z důvodu špatného velení, byly tyto nasazovány i k úkolům, než pro jaké byly sestaveny. Zastávaly funkci běžných tanků, nebo podporovaly pěchotu v útoku a také podle toho docházelo ke ztrátám. Slabý pancíř se nemohl odolávat palbě německých tanků a otevřená věž vyhovovala protivníkově pěchotě, nejvíce snad ostřelovačům. Otevřená věž sice měla plachtovou ochranu proti nepřízni počasí, ale tu pancéřovou dostala až na konci války, na důraznou urgenci velitelů protitankových jednotek.
I když ztráty tanků se nedaly porovnávat, německých tanků ubývalo. Na této situaci se podepisovala nejen početní převaha spojeneckých tanků, ale i činnost letectva a dělostřelectva. Mezi další prvky by se daly počítat spojenecké nálety a nedostatek surovin nejen k výrobě tanků. Němci omezili používání těžkých tanků a stíhače tanků zastupovaly při likvidaci opevněných bunkrů. Jejich nevyužívání se projevilo na rušení útvarů stíhačů tanků, a jejich osádky přecházely do tankových jednotek, nezřídka také k pěchotě. Vozidla verze M10A1 byly modifikovány na variantu M36, další pak odstraněním věže nastupovaly jako dělostřelecký tahač M35 k dělostřeleckým jednotkám pro tažení těžkých houfnic.
Část třetí : Zajímavosti a doplňující informace
Stíhač tanků varianty M10A1 předělaný na dělostřelecký tahač M35 k tažení těžkých houfnic.
Stíhač tanků varianty M10A1 předělaný na dělostřelecký tahač M35 k tažení těžkých houfnic.
Americké varianty :
prototypy T35 : stroje na podvozku M4A2, upravená věž T1/M6
prototypy T35E1: vznětový motor, podvozek M4A2, další úpravy, hlavně nástavba
verze :
M10 : vznětový pohon, podvozek M4A2 (rané verze ? M4A1)
M10A1 : zážehový motor, podvozek M4A3
Britské varianty :
M10 Wolverine : kanón M7 ráže 76,2 mm
M10 Achiles : 17liberní kanón ráže 76,2 mm
verze :
Achiles Mk IC : M10 se vznětovým motorem
Achiles Mk IIC : M10A1 se zážehovým motorem
další použití :
dělostřelecké tahače M35 : verze M10A1
prototyp na podvozku tanku Ram : jeden kus
Stíhač tanků M10 při nasazení v severní Africe. Muzea a památníky
Belgie: Brusel: V královském muzeu historie vojenství je na volné ploše umístěn M10 Achilles. V bruselském muzeu se nachází převážně základní typy amerických a britských tanků.
La Roche v Ardenách: Stíhač tanků M10 Achilles stojí na nízkém podstavci jako památník na kruté boje v Ardenách koncem roku 1944.
Bastogne: Před historickým centrem belgického města, stojí na památku stíhač tanků M10 Achilles.
Francie: Saumur: V Musée des Blindés ve městě na Loiře mezi Nantes a Le Mans je nejstarší verze M10 Destroyer s kanónem ráže 76,2 mm. Z amerických tanků jsou tu k vidění ještě Sherman M4 se 75mm kanónem a lehký tank M24 Chaffe. V Saumuru jsou také i sovětské tanky a samohybná děla a téměř úplná kolekce německých obrněnců z druhé světové války.
Spojené státy : Maryland: V armádním muzeu v Aberdeenu je vystaven M10 Destroyer se 76,2mm kanónem a také jeho mocnější nástupce M36 Slugger s 90mm kanónem. V marylandské muzeum může nabídnout téměř všechny základní typy amerických tanků z druhé světové války. Většina z 240 tanků, stíhačů tanků, samohybných i polních děl a další obrněné techniky je uložena pod širým nebem.
Modelářský koutek
Modely stíhačů tanků M10 Destroyer (Alessandro Della Casa, Greg Kostulski), Model dělostřeleckého tahače M35 (Konrad Schreier)
Kamufláže
Pár plků nakonec
> Skladba roty stíhačů tanků byla následující, velení roty, tři čety, každá se dvěma družstvy s bojovými stroji a zajišťovacím obrněným vozidlem M20. Rotu pak doplňovala sekce údržby a oprav.
> Po shrnutí všech dostupných faktů, vývoj amerických stíhačů tanků se nijak zvlášť nepodařil. Mělo jít o rychlý stroj s mohutnou hlavní zbraní, který si měl poradit se všemi obrněnci nasazenými ve druhé světové válce. Když nepočítáme pokusy s kanónem na polopásech, jeho první verze M10, byl něco jako standardní Sherman. Jeho následovník M36 byl sice vyzbrojen výkonným kanónem ráže 90 mm, který ničil i nejtěžší německá vozidla, ale nijak rychlostí nevynikal. Tou se mohl pochlubit speciálně vyvinutý stroj M18, nejrychlejší pásové vozidlo americké armády, ale jeho zbraň ráže 76 mm v roce 1944 toho moc nedokázala. Poslední dvě jmenovaná vozidla (M36, M18) jsou dokladem toho, co by bylo možné, kdyby se investované prostředky využily do vývoje lepších tanků, a ne v rámci šetření používat právě vyráběná vozidla.
Zdroje :
world war II, český rozhlas, vojsko.net,
battlefield.ru, wikipedie, navajo,,
kn. Tanky a bojová vozidla 2. světové války, nakl. Naše vojsko (Leland Ness),
kn. "Tanky" nakl. Naše vojsko, 2006 (aut. Chris Chant).
Foto : google image s.
Modely : http://www.track.link,
world war II, český rozhlas, vojsko.net,
battlefield.ru, wikipedie, navajo,,
kn. Tanky a bojová vozidla 2. světové války, nakl. Naše vojsko (Leland Ness),
kn. "Tanky" nakl. Naše vojsko, 2006 (aut. Chris Chant).
Foto : google image s.
Modely : http://www.track.link,
