Miny
Pravděpodobným vynálezcem námořních min a minových polí je nejspíš David Bushnel, který v průběhu americké války za nezávislost přišel s nápadem naházet do moře soudky se střelným prachem s jednoduchou nárazovou roznětkou. Aby soudky neplavaly kam neměly, byly jednoduše svázány lanem a ukotveny běžnou námořní kotvou. V průběhu 19. století prošly miny bouřlivým technickým vývojem a na začátku První světové měly oprávněnou pověst obávané a účinné zbraně. Ještě o nich bude řeč.
Protitorpédové sítě
Protitorpédové sítě byly vynalezeny prakticky ihned po vynálezu torpéda - už v roce 1873 je na některých lodích zavedlo britské královské námořnictvo. Jednoduchý vynález vypadal nějak takhle: z lodě se po celém obvodu vysunula břevna a přes ně se přehodila běžná rybářská síť. Smyslem tohoto poněkud neohrabaného zařízení bylo prachobyčejné chytání torpéd - podobně jako ryb. Používat se to ovšem dalo jen v přístavech nebo při velmi malých rychlostech (cca do šesti uzlů). To ale vůbec nevadilo; tehdejší torpéda byla tak pomalá, že pokud loď plula rychleji, stejně ji žádné nedohonilo. Spoluvynálezce torpéda – anglický inženýr podnikající v Rijece Robert Whitehead – však nelenil, pokračoval ve vývoji, svůj aparát stále zlepšoval a čile prodával patenty a licence každému, kdo byl ochoten platit. Tedy celému světu.
Na konci devatenáctého století bylo tedy jasné, že nová rychlá a těžká torpéda již rybářské sítě nezachytí, což mělo ten následek, že byly nahrazeny sítěmi ocelovými. Jejich úkolem už nebylo torpéda chytat, ale předčasně je přivést k explozi. Chytré hlavy spočítaly, že aby trup při explozi nepřišel k žádné úhoně, měla by stačit vzdálenost 8 – 10 metrů. Torpéda se však stále zvětšovala a zrychlovala a sítě se do nekonečné délky natahovat nedaly. Už takhle zatěžovaly každou loď několika metráky či tunami hmotnosti (podle velikosti lodě) a navíc se musela vzít v úvahu jiná otázka: Co když loď odolá torpédům, ale bude potopena jiným způsobem - třeba dělostřelbou? Pak se sítě stanou pastí, ze které se trosečníci nedostanou! Oba důvody měly ten následek, že sítě - které si mezi námořníky beztak velkou důvěru nezískaly – z lodí rychle zmizely.
Protitorpédové sítě


Protitorpédové sítě srolované

Takhle pěkně obalená byla HMS Hotspur. Pavouk by to nedokázal líp.

Komické pokusy Angličanů
Přibližně ve stejné době se už po světě začaly stavět skutečně použitelné ponorky. První housle v tomto snažení hráli Američané (konstruktéři Holland a Lake) a Francouzi (Goubet a Laubeuf), brzy se přidali Rusové (Bubnov a Naletov) a další. Avšak kupodivu jediní, kteří si lámali hlavy s tím, jak se proti ponorkám bránit a potápět je, byli Angličané. Není divu, vždyť investovali do svého námořnictva ohromné peníze a teď díky těm „zákeřným a zatraceně neanglickým“ ponorkám hrozilo, že by jejich loďstvo najednou nebylo nejsilnější na světě. Jako první čistě protiponorkovou „zbraň“ zkusili použít diplomacii. Na konferenci o odzbrojení v Haagu v roce 1899 navrhovali zakázat jak ponorky, tak torpéda, ale tvrdě narazili - především u Francouzů a Američanů. Královské námořnictvo se tudíž volky nevolky muselo s existencí ponorek smířit jako s faktem a když už to jinak nešlo, nějaké si i pořídilo. V letech 1901 – 02 Angličané v USA koupili pět Hollandových ponorek, dalších třináct si podle zakoupených patentů postavili sami a začali s testy. A hned jedno z prvních cvičení ukázalo, v čem je ponorková síla i slabina. 17. března 1904 na manévrech v Solentu dosáhly ponorky čtyř zásahů cvičných torpéd na bitevních lodích, což byl triumf. Jenže hned druhý den se ponorka A-1 (Loftus Mansergh) ponořila k útoku na křižník Juno. Za chvíli hlásil parník Berwick Castle „zásah cvičným torpédem“ po němž se ozvalo pod trupem několik tlumených výbuchů. Bylo jasné, že Berwick Castle A-1 omylem taranoval, z nešťastné posádky nepřežil nikdo.
Zkáza A-1

Britové se z však nehody poučili dost svérázně. Aby se předešlo podobným nešťastným náhodám, byly při dalších cvičeních ponorky doprovázeny hladinovou lodí, která přítomnost ponorky oznamovala červeným praporkem. To na jednu stranu zabránilo nehodám, ovšem na druhou stranu to ponorce vzalo „neviditelnost“ a tím účinnost při cvičných útocích. A to mělo ten konečný důsledek, že z ponorek se staly jacísi zbyteční sparingpartneři, úspěchy při flotilových manévrech neměly žádné a na způsoby protiponorkového boje se až do roku 1910 zvesela kašlalo.
Pak se ale začalo pěkně od podlahy. Admiralita zřídila výbor pro ponorky, jehož úkolem byl jak protiponorkový boj, tak zdokonalení vlastních zbraní. Do ponorek šlo už od roku 1906 pět procent námořního rozpočtu, což stačilo k tomu, že britská ponorková flotila byla v roce 1914 nejpočetnější na světě (75 člunů hotových, 28 ve stavbě). Ovšem s protiponorkovým bojem to bylo horší, nikdo totiž nevěděl, jak by měl vlastně vypadat. Admiralita tedy vyhlásila jakousi celonárodní soutěž, do které mohl každý občan Impéria přispět svým nápadem. A protože každý nápad byl honorován odměnou 5 – 15 liber (tehdy slušný peníz), tak se všelijakých blbostí sešlo opravdu hodně – čtrnáct tisíc! Pro zajímavost vypíšu ty nejveselejší:
- Loď by mohla vypouštět lepidlo, které by ponorce zalepilo periskop a šrouby („vynálezce“ bohužel nenapadlo, že první zalepené šrouby by byly asi ty vlastní).
- Loď by mohla nést pod trupem hák, kterým by kolem periskopu zavěsila výbušný náhrdelník (ponorka bohužel není ženská a náhrdelník se na ni navléká dost ztěžka).
- Loď by mohla vrhat síť do předpokládané dráhy ponorky, ta by do ní narazila a zamotala se. Pak by ze sítě na hladinu vystřelila bójka s červeným praporkem a následovala by další síť – tentokrát ověšená výbušninami (zdá se, že Angličané byli červenými praporky doslova posedlí).
- Loď by mohla nést hák bez výbušniny, kterým by ponorku zahákovala a zajala (vymyslel patrně ctitel pirátských filmů s Errolem Flynnem).
Errol Flynn

Do fáze opravdových pokusů se dostaly experimenty se zvířectvem, konkrétně s racky a lachtany. Speciálně vycvičení racci měli hledat periskopy a upozorňovat na ně kroužením. Pak měl být vypuštěn školený lachtan-kamikaze s minou na zádech a v koordinaci s rackem-průzkumníkem měl ponorku potopit. Tento nápad měl i dokonce jakýsi „apgrejd“, když v rámci usnadnění interanimální komunikace měl být z řetězce vypuštěn racek a nahrazen lachtanem-průzkumníkem, eventuálně měl všechnu práci zastat jen jeden nadaný lachtan-průzkumník-kamikaze. Z pokusů záhy sešlo, a to především z těchto důvodů:
- Na pobřeží žijí stovky a možná i tisíce racků. A všichni krouží nad mořem, je to vlastně činnost, kterou umí nejlépe, protože ji potřebují k obživě. A jak v té záplavě racků poznat toho svého, speciálně vycvičeného? Barevným nátěrem? To nejde, ptáci potřebují, aby jejich peří a kůže měly přístup ke vzduchu, jinak do několika minut chcípnou. Tento fakt experimentálně a nevědomky ověřila banda dělníků v továrně, kde jsem se coby student jakýmsi omylem pokoušel brigádně přijít k penězům. Chytili živého holuba, natřeli ho na žluto a na bílo, na křídla mu černě napsali „VB“ a těšili se, že ho po šichtě vypustí na náměstí. Dopadlo to tak, že nebohý opeřenec pošel dřív než na něm uschla barva. Leč i kdyby byl problém s barevným označením vyřešen, co když se racek na hledání periskopu vykašle, přidá se ke kamarádům a bude kroužit jen tak, protože dostal chuť na rybku?
- Lachtan je zvíře buď příliš blbé nebo příliš svobodomyslné. Ať tak či tak, nenašel se žádný, který by se uvolil cvičit něco jiného než žonglování s míčem.
- I kdyby se nějaký lachtan-génius našel, co když po vypuštění „dezertuje“, před službou vlasti dá přednost svobodnému životu v moři a bude ohrožovat všechny lodě včetně vlastních? Kdo by pak takové dezertéry chytal?
Nadějněji se jevila série experimentů z roku 1911, kdy byly na ponorku typu Holland II. vrhány ruční granáty v roli miniaturních hlubinných bomb. Pokusy úspěšné nebyly, ale aspoň se zjistilo, že ruční granát ponorce neublíží. Na tyto výzkumy navíc navázal Sir George Callaghan a v roce 1914 vynalezl první skutečně použitelné hlubinné bomby.
Ještě v lepším světě jevily pokusy z roku 1912. Šlo hledání ponorek hydroplány, jenže tento program byl brzy z nepochopitelných důvodů zastaven.
Když se to vezme kolem a kolem, vůbec není divu, že jedinými protiponorkovovými „zbraněmi“, kterými Královské námořnictvo v srpnu 1914 disponovalo, bylo doporučení, aby lodě pokud možno kličkovaly, o boj se měly starat hlídkové čluny, které „bránily“ základnu ve Scapa Flow. Posádky člunů byly narychlo „vyzbrojeny“ papírovými pytli a kladivy, přičemž způsob použití měl vypadat takhle: Na zpozorovaný periskop se nastrčí pytel a kladivem se do něj mlátí tak dlouho než bude periskop i pytel na cucky. Co však mají námořníci dělat v případě, že periskop zmizí pod vodou, či pokud se naopak ponorka vynoří a naštvaní ponorkáři dají drzounům přes hubu, to nevěděl nikdo a námořníci měli oprávněný pocit, že si z nich velení dělá srandu.
Jakkoli zní podobné metody směšně, faktem zůstává, že Angličané se snažili proti ponorkám vymyslet aspoň něco, zatímco všechny ostatní námořní mocnosti nedělaly vůbec nic.