březen 1939
I. část
- červená barva - území zabrané Maďarskem po Vídeňské arbitráži v listopadu 1938
- modrá barva - území zabrané Maďarskem po Malé válce
Rozpad Rakousko-Uherské monarchie
Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie v říjnu 1918 se tzv. horní Uhry staly součástí nově vzniklého státu Čechů a Slováků. Nedávný majitel, Uherské království, na toto odtrženích „svých“ území, na které musel přistoupit po Trianonské mírové smlouvě, nikdy nezapomněl a vždy tento akt považoval za nespravedlivý. Vztahy Československa a Maďarska tak byly již od svých novodobých dějin znovu napjaté. Československo dokonce iniciovalo vznik tzv. Malé Dohody, což byl vojenský pakt tří států, Československa, Jugoslávie a Rumunska. Všechny tři zmíněné země po ukončení bojů v První světové válce a následném mírovém uspořádání (Trianonská smlouva – 4.června 1920) obdržely nemalé části území někdejšího Uherského království, které bylo stejně jako Rakousko uznáno z rozpoutání války a donuceno za to tedy i zaplatit. Po dvě desetiletí byly vzájemné vztahy napjaté, ale nikdy od roku 1920 nehrozil válečný konflikt. Celá mezinárodní situace se však změnila s nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu a s jeho požadavky na ochranu národnostních menšin. Když se pak celá situace vyhrotila v září 1938 do Mnichovské dohodě a Československa bylo donuceno odstoupit svá pohraniční území, přišlo se stejným požadavkem i Maďarsko.
Rozpad Československa
Dne 2.listopadu 1938 se tak konala Vídeňská arbitráž, kde na základě arbitrážního rozhodnutí ministrů zahraničí Německa Joachima von Ribbentropa a Itálie Galeazza Ciana ve prospěch horthyovského Maďarského království bylo poškozeno tehdejší Československo. Podle protokolu o vídeňské arbitráži, podepsaného zástupci Německa, Itálie, Maďarského království a Československa, muselo Československo ve dnech 5.–10. listopadu 1938 odstoupit Maďarskému království značnou část území jižního a východního Slovenska, kterou získalo roku 1920 v důsledku Trianonské smlouvy a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi (celkem 11.927 km² s více než miliónem maďarských obyvatel). Vídeňská arbitráž tak byla přímým důsledkem mnichovské dohody. Další soused, Polsko, také nezahálel a přivlastnil si část Oravy a Spišskej Javoriny (226 km2).
Vznik Slovenského státu
Za těchto podmínek byl zbytek Československa prakticky neubránitelný proti vnějším nepřátelům. Možná i proto na Slovensku vznikla silná základna volající po vytvoření samostatného Slovenska, jejíž hlasy vyslyšel Adolf Hitler a rozhodl se tyto snahy podpořit a rozbít tak i poslední zbytky možné obrany Československa. Československo bylo sice přijetím Mnichova a Vídeňské arbitráže značně oslabeno, ale stále disponovalo silnou a moderní armádou.
Za této situace si dne 13.března 1939 Adolf Hitler do Berlína pozval Dr. Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského. Nabídl slovenským představitelům vyhlášení samostatného státu výměnou za rozbití ČSR. Na výběr tak měli dvě varianty. Buď bude Slovensko i nadále jako autonomní oblast součást ČSR, čímž si však proti sobě poštve Hitlera, nebo vyhlásí samostatnost s vědomí, že zbytek Čech a Moravy bude obsazen Německem.
Po těchto rozhovorech v Berlíně byl Slovenský štát vyhlášen „Sněmem Slovenské země“ v Bratislavě dne 14.března 1939. Prvním a jediným prezidentem Slovenského štátu (Slovenská republika až od 21.června 1939) se stal dr. Jozef Tiso. Tak vznikl nový stát pár měsíců před zahájením Druhé světové války a několik měsíců po Mnichovské dohodě (září 1938) na troskách Česko-Slovenské republiky (tzv. druhá republika) jako přímý důsledek zhoršující se mezinárodní politické situace a na hrubý nátlak nacistického Německa. Nově vzniklý stát byl již dříve okleštěn o jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi, které zabralo v souladu s Mnichovskou dohodou Maďarsko a dále pak o území Oravy a Spiše, které zabralo Polsko.
Ke vzniku Slovenské republiky přispěla mimo jiné i neochota, či další důvody, ze strany pražské vlády ohledně uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky podle původní Pittsburské dohody z roku 1918. Vyrovnání se Slovensko dočkalo až za Druhé republiky (1938 – 1939), kdy byla 6.října 1938 v Žilině zformována autonomní slovenská vláda v čele s dr. Jozefem Tisem (*1887 - +1947). Téměř všechna moc se na Slovensku soustředila do rukou politické strany HSĹS. Podobné autonomie se dočkala i Podkarpatská Rus.
Nový Slovenský stát byl uznán mezi prvními Německem a Maďarskem, poté se k uznání připojilo Polsko, Dánsko, Finsko, Chorvatsko, Itálie, Jugoslávie, Sovětský svaz, Bulharsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Vatikán. Velká Británie a Francie de facto také uznaly Slovenský stát (jakožto spojence Německa), ale USA nikoliv.
Jozef Tiso a Adolf Hitler_1942
VZÁJEMNÝ POMĚR SIL (papírové předpoklady)
Slovenský stát
Obyvatelstvo
V původních hranicích před Vídeňskou arbitráží (2.listopadu 1938) mělo Slovensko rozlohu 49.885 km2 a více jak 3,514 Mio obyvatel. Z tohoto počtu však bylo cca 752.000 obyvatel maďarské národnosti (v oblastech, které poté připadly Maďarsku) s jejichž loajalitou se rozhodně v případě válečného konfliktu počítat nedalo. Po Vídeňské arbitráži a v důsledku Mnichovské dohody pak Slovensko v historických hranicích přišlo v listopadu 1938 na úkor Maďarska, Polska a Německa o území o celkové ploše 10.570 km2 (Maďarsko 10.307 km2, Polsko 226 km2, Německo 37 km2. Kromě toho přišla Podkarpatská Rus, jako součást Československé republiky, o svá jižní území o ploše 1.357 km2 na úkor Maďarska (78 měst a vesnic, včetně Užhorodu a Mukačeva). Nový Slovenský stát tak měl výměru 38.315 km2. Co se obyvatelstva týče, tak z více jak 3,5 Mio klesl v důsledku ztrát území, stěhování národnostních menších atd. počet obyvatel na 2,772 Mio; z toho bylo:
Slováků - 2.290.000
Němců - 128.346
Čechů - 93.688
Židů - 87.487
Rusínů - 79.000
Maďarů - 67.000
Romů - 27.000
------------------------------------------------
Celkem: cca 2.772.000 obyvatel
Armáda
Zastoupení Slováků v Československé armádě během Mnichovské krize bylo jen cca 25%. Celkem v září 1938 Československá armáda kromě svých mírových stavů mobilizovala 1.250.000 vojáků, což celkem představovalo 17 prvosledových pěších divizí, dalších 17 záložních pěších divizí, 4 motorizované rychlé divize, dělostřelecké útvary, pevnostní posádky a hraniční jednotky. Dle vojenských plánů byla hlavní síla armády soustředěna na Moravě (60%), v Čechách pak 25% (pro zadržení prvotního německého náporu). Na nejméně ohroženém Slovensku bylo soustředěno 15% z celkových sil.
Většina výzbroje pocházela z výbavy původní Československé armády, která byla ve třicátých letech považovaná za jednu z nejlépe vyzbrojených a mobilních armád světa. Po rozpadu republiky zůstalo na území Slovenska velké množství vojenského materiálu, včetně tanků a letadel. Paradoxně tak měl nový Slovenský stát k dispozici obrovské množství vojenského materiálu včetně nejmodernějších tanků a letadel, ale díky odsunu českých vojáků chyběla dostatečná lidská síla a odborníci na tuto techniku (na 50 českých vojáků zůstalo i nadále ve slovenské armádě). Na území Slovenska po rozpadu Československa zůstalo kromě bojové techniky i velké množství logistické techniky (více jak 1.900 nákladních vozů, téměř 200 ks motockylů, více jak 500 osobních automobilů atd.). Celkově na Slovensku zůstal vojenský materiál v hodnotě 9,253 miliard Kč (v hodnotě z roku 1939). Pokud by někoho zajímal přepočet na současnou měnu, tak by si tu částku měl vynásobit 70x.
V březnu 1939 tak mohlo Slovensko disponovat touto výzbrojí (*bez záruky):
obrněný automobil - OA vz. 27 - 3 ks
obrněný automobil - OA vz. 30 - 18 ks (podle jiných zdrojů jen 10 strojů)
tančík - Tančík vz. 33 - 30 ks
lehký tank - LT vz. 34 - 27 ks
lehký tank - LT vz. 35 - 52 ks
stíhací letoun - Avia B-534 - 81 ks (z toho 66 ks B-534, 15 ks Bk-534)
bombardovací letoun - Letov Š-328 - 101 ks
bombardovací letoun - B-71 - 1 ks
bombardovací letoun - Aero MB-200 - 1 ks
bombardovací letoun - Aero 100 - 14 ks
dělo - 20 mm Oerlikon - 62 ks (vz. 36 CA)
dělo - 75 mm vz. 15 - 85 ks
dělo - 80 mm vz. 5/8 - 15 ks
dělo - 80 mm vz. 17 - 74 ks
dělo - 80 mm vz. 30 - 13 ks
dělo - 83,5 mm vz. 22 - 24 ks
dělo - 100 mm vz. 14/19 - 146 ks
dělo - 100 mm vz. 16/19 - 38 ks
dělo - 100 mm vz. 30 - 30 ks
dělo - 105 mm vz. 35 - 36 ks
dělo - 150 mm vz. 14/16 - 54 ks
dělo - 150 mm vz. 25 - 72 ks
Mírový stav armády
V březnu 1939 disponovalo Slovensko celkem 25.000 vojáky na mírových stavech. To představovalo 950 důstojníků, 150 délesloužících poddůstojníků, 4.800 poddůstojníku a 19.000 mužstva.
Válečný stav armády
V případě válečného konfliktu bylo Slovensko schopno v prvním sledu postavit celkem 52.000 mužů tvořených 1.700 důstojníky, 300 délesloužícími poddůstojníky, 7.000 poddůstojníky a 43.000 členy mužstva. Kromě toho jako každý stát mohlo Slovensko mobilizovat záložní ročníky, jako tomu bylo v případě útoku na Polsko v září 1939. Tehdy ze 160.000 záložníků povolaných do 20.září 1939 nastoupilo 115.000 osob rozdělených do tří pěších divizí a jednoho motorizovaného oddílu (1.pěší divize „Jánošík“, 2.pěší divize „Škultéty“, 3.pěší divize „Rázus“ a motorizovaný oddíl „Kalinčák“).
Závěr
Slovenská armáda tak v době vznik Slovenského státu disponovala značnou a moderní vojenskou technikou, kde především lehké tanky byly na světové úrovni. Také letectvo a další složky armády byly na tak malý stát značně početné a dobře zásobené. Paradoxem doby (březen 1939) tak zůstává, že Slováci disponovali podstatně větším počtem techniky a výzbroje než lidskými zdroji, které by tuto techniku dokázali ovládat. Velitelsky na tom byla nově vzniklá armáda velice špatně, protože odsun českých vojáků, důstojníků a techniků zasáhl slovenskou armádu od nejnižších míst až po důstojnický sbor. Nicméně se Slovensko dokázalo s touto situací rychle vyrovnat a během krátké doby zabezpečit svoje nově vzniklé hranice profesionální a moderní armádou. V daném regionu tak v porovnání k počtu obyvatelstva a výzbroje nemělo Slovensko až na Německo konkurenci.
Maďarské království
Obyvatelstvo
Trianonskou smlouvou, která byla podepsána 4.června 1920, byly stanoveny nové hranice Maďarska, jakožto nástupnického státu Uherského království. Maďarsko v důsledku prohrané První světová války a rozpadu Rakousko-Uherské monarchie přišlo o 71,5% svého území (z původních 325.111 km2 na 92.963 km2), které bylo rozděleno mezi sousední země (Československo, Rumunsko, Jugoslávie, Polsko a Rakousko). Podpisem smlouvy se Maďarsko zavázalo platit válečné reparace, dále se již nikdy nesmělo spojit s Rakouskem a jeho armáda byla omezena na 35.000 mužů (celkový počet obyvatel v roce 1920 byl po Trianonské smlouvě 7.615.117, (pro srovnání, v roce 1910 mělo Uherské království 18.264.533 obyvatel). V roce 1938 ale Maďarsko ucítilo šanci si výrazně polepšit co se územních zisků a obyvatelstva týče. V důsledku Mnichovské dohody a Vídeňské arbitráže tak mohlo ke svému území připojit v listopadu 1938 jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi o 11.927 km2, na kterých žilo 892.080 obyvatel maďarské národnosti.
Tím vzrostla velikost Maďarského království z původních (od roku 1920) 92.963 km2 na 104.890 km2 a počet obyvatel na konci roku 1938 byl cca 11,5 Mio. Maďarsko kromě měst a vesnic, kde byla maďarská národnost ve většině, získalo i 182 obcí výlučně slovenských nebo s maďarskou menšinou, mezi nimi i Košice. Mezi 15. až 18.březnem 1939 pak Maďarsko obsadilo Podkarpatskou Rus, čímž vzrostla rozloha království o dalších 12.171 km2 a cca 670.000 obyvatel na 117.061 km2. Ovšem s loajálností tohoto obyvatelstva se mnoho počítat nedalo, protože pouze 12,7% bylo Maďarské národnosti (cca 85.000 lidí).
Maďarsko v původních hranicích Uherského království s územím o obyvatelstvem, které muselo v roce 1920 odstoupit v důsledku Trianonské smlouvyArmáda
Ve třicátých letech se Maďarsko sblížilo s nacistickým Německem a jeho spojencem Itálií, která nebyla po První světové válce omezována ve zbrojení a mohla tak na začátku třicátých let svým spojencům poskytnout požadovanou výzbroj. Kromě letadel vyráběla Itálie ve velkých sériích také tančíky Ansaldo CV, které vyvážela do mnoha zemí světa. Mezi lety 1934-38 zakoupilo Maďarsko 150 těchto tančíků s kulometnou výzbrojí. Co se armády a jejich počtů týče, tak Maďarsko mohlo od roku 1920 držet maximálně 35.000 armádu. V případě války však mohlo, stejně jako jakýkoliv jiný stát mobilizovat. Například v době Mnichovské krize v září 1938 Maďarsko mobilizovalo na 200.000 až 350.000 mužů na československo – maďarských hranicích. Dne 1.října 1938 ministerský předseda Kálmán Darányi vyhlásil armádní program Huba I-III, jehož součástí bylo navýšení vojenských složek z dosavadních 35.000 mužů na 80.000 mužů. V březnu 1939 tedy mohlo Maďarské království počítat kromě mobilizačních možností především s pravidelnou armádou o síle 80.000 mužů.
V březnu 1939 tak mohlo Maďarsko disponovat touto výzbrojí (*bez záruky):
tančík - Carden-Loyd Mk.VI- 2 ks
tančík - Ansaldo CV35 - 150 ks (z toho 1 ks pro chemický boj)
tančík - Ansalso CV33 - 1 ks
tančík - PzKpfw I. Ausf.A - 1 ks (na testování)
lehký tank - Fiat 3000B - 5 ks (děla nebyla namontována)
obrněný automobil - AC.II - 2 ks
obrněný automobil - Crossley M29 - 3 ks (?)
obrněný automobil - Rába Vr. 4x2 - 20 ks
stíhací letadlo - Fiat CR.30 (30B) - 17 ks (z toho 5 ks CR.30B)
stíhací letadlo - Fiat CR.32 - 76 ks
stíhací letadlo - Fiat CR.32 bis - 36 ks
stíhací letadlo - Fiat CR.32ter (quat) - 36 ks
stíhací letadlo - Heinkel He 45C - 6 ks
stíhací letadlo - Ro.41 - 9 ks
bombardovací letoun - Ca.101/3m - 17 ks (z toho 2x verze Ca.101/Bi)
bombardovací letoun - Ca.310 - 35 ks
bombardovací letoun - Junkers Ju 86K - 65 ks (z toho 3 ks cvičné)
bombardovací letoun - Junkers Ju 52/3m - 30 ks ???
dělo - 40 mm 36M - 534 ks (?)
dělo - 75 mm 15 M - 52 ks
dělo - 75 mm 13/35 - 137 ks
dělo - 76,2 mm 05/08 - 92 ks
dělo - 76,6 mm 5/8M - 24 ks
dělo - 76,5 mm 18M - 119 ks
dělo - 80 mm 29M - 197 ks (102 ks 29M, 95 ks 29/38M)
dělo - 100 mm 14M - 180 ks (typy 14M, 14/aM, 14/cs)
dělo - 105 mm 37M - 128 ks
dělo - 105 mm 31M - ?
dělo - 150 mm 14M - 76 ks
dělo - 150 mm 31M - 30 ks
dělo - 150 mm 14/35M - 24 ks (?)
dělo - 210 mm 39M - 8 ks (?)
dělo - 305 mm 16M - 5 ks
Závěr
Maďarské království se tak po desetiletích, kdy byla jeho vojenská moc značně omezena kapitulací v roce 1918, snažilo o znovuvyzbrojení svých armád především pak díky svým spojencům – Itálii a Německu. Především letecké síly tvořené převážně italskými stroji se staly v regionu značně početné a budily jisté obavy ze stran zemí Malé dohody (Československo, Rumunsko a Jugoslávie), jakožto potencionální síly určené k likvidaci ambiciózního Maďarského království. Jeho ostatní složky armád pak byly již jen průměrné a co se obrněné techniky týče, tak zde Maďaři doslova zaspali dobu. Jejich pouhých pět lehkých tanků (navíc bez dělové výzbroje) bylo vhodných tak maximálně k výcviku a přehlídkám, než k nějaké bojové činnosti. Maďarsko se tak nikdy nestalo důstojným soupeřem Československé armády a své ambice tak mohlo začít uskutečňovat až s pádem Československé republiky a s ujištěním pomoci ze strany Německa.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ZHODNOCENÍ
Při „papírovém“ hodnocení poměru vojenských sil obou rivalu budeme hodnotit jak jejich lidský tak i materiálový potenciál. Slovensko svým územím o výměře 38.000 km2 bylo více jak třikrát menší oproti Maďarskému království (117.000 km2 po zabrání Podkarpatské Rusi) a ztráta jeho původních přirozených obranných hranic (hory, řeky…) měla velký vliv na obranyschopnost celé země. Především pak jižní hranice tvořena řekami Dunaj a Ipeľ se po listopadovém (1938) zabrání Maďarskem v důsledku Vídeňské arbitráže, dala těžko bránit. Navíc připojením jižní části Podkarpatské Rusi (listopad 1938) hrozil maďarský útok i z tohoto prostoru. Na druhou stranu zbytek Slovenska je převážně hornatý se spoustou horských bystřin, řek a příkrých roklí, kde se s minimem sil dá postavit i mnohem početnějšímu nepříteli, jak ostatně ukázaly závěrečné boje Druhé světové války (např. Dukelský průsmyk). Ovšem z maďarského směru bylo Slovensko lépe dosažitelné než ze severu přes Tatry a Karpaty.
Většina válečných konfliktů ve skutečnosti není nic jiného než opotřebovací válka a mezi zdroji, které jsou nezbytně nutné k vedené bojů, jsou i ty lidské zdroje. Slovenský stát měl v březnu 1939 celkem 2,772 Mio obyvatel, ale z toho jen 2,290 Mio Slováků. S téměř 130.000 Němci, 67.000 Maďary a 79.000 Rusíny se moc počítat nedalo. Ani českou populací zastoupenou 93.000 lidí se nedalo moc do branné moci počítat, protože Češi dávali velkou vinu Slovákům za rozpad společného státu. Naproti tomu Maďarské království mělo v březnu 1939 více jak 11,5 Mio obyvatel a tak na každého Slováka připadalo 5 Maďarů. Určitá šance tu přeci jenom na straně Slovenska byla a to, že mělo bohatou vojenskou tradici ve společném Československu, zatímco Maďarsko mohlo po První světové válce disponovat pouze 35.000 vojáky. Znovu vyzbrojování a výcvik v Maďarsku probíhal postupně a pomalu a tak kromě mobilizačních sil mohlo království postavit v inkriminované době do pole 80.000 vojáků pravidelné armády. Slovenská armáda pak disponovala 25.000 vojáky v mírových stavech a 52.000 vojáky v době války (opět bez záložních posil).
Výsledky válek do velké míry ovlivňuje taktika, organizace, velení a technická nadřazenost nad protivníkem. Nicméně i vlastní výzbroj do značné míry může být vypovídající o síle armády. Na papíře vypadala síla Slovenska na tak malý stát úctyhodně - 81 moderních stíhacích dvouplošníků, 101 lehkých bombardovacích letounů, celá řada starších cvičných a lehkých bojových letadel (Š.16 - 10 ks, Š.218 – 10 ks, E.39 – 34 ks, E.241 – 14 ks atd.), 79 lehkých tanků s dělem ráže 37 mm, 30 tančíků a dvě desítky obrněných automobilů. Naproti tomu Maďarsko mohlo postavit 148 stíhacích letadel Fiat CR.32 (všech provedení), 62 moderních bombardérů Junkers Ju 86K a 35 Caproni Ca.310 a řadu dalších strojů, jejichž bojová hodnota však již je diskutabilní. V letectvu tedy mělo jasnou převahu Maďarsko a to především co se bombardérů týče. Slovenské Š-328 se nemohly maďarským bombardérům rovnat ani rychlostí ani nosností ani pasivní ochranou. Naproti tomu stroje Ju 86K a Ca.310 svou rychlostí 420 km/h (respektive 365 km/h u Ca.310) byly pro slovenské stíhače prakticky nedosažitelné. U stíhacích strojů mělo Maďarsko téměř jednou tak více strojů, ale Avie B-534 byla rychlejší, lépe vyzbrojena a v rukou dobrého pilota při vhodné taktice mohl být lépe využit její silnější motor (632 kW ku 445 kW u CR.32) oproti obratnějším CR.32. Navíc Slovensko mělo k dispozici mnoho náhradních dílů a další bylo možno snadno získat od výrobců z Protektorátu. Nakonec největší slabinou Slovenského letectva v březnu 1939 byl odliv pilotů a personálu české národnosti, kteří se museli vrátit do Protektorátu Čechy a Morava.
Zcela opačná situace pak panovala na poli obrněné techniky. Zde Slovensko se svými 79 lehkými tanky LT vz. 34 a především LT vz. 35 (52 ks) zcela deklasovalo pouhých pět strojů Fiat 3000B, který se jim nemohl postavit ani počty, ani pancéřováním a už vůbec ne rychlostí a pohyblivostí (podle určitých zdrojů tyto Maďarské tanky ani neměly dělovou výzbroj). Také v počtu a kvalitě obrněných automobilů na tom bylo Slovensko lépe. Početnější převahu pak mělo Maďarsko pouze v tančících (150 : 30), ale jak následující válečné roky ukázaly, bojová hodnota tančíků byla téměř nulová a byla to tak slepá ulička ve vývoji obrněné techniky. V březnových bojích dva ukořistěné tanky LT vz.35 udělaly na Maďary velký dojem a tak požádali českého výrobce o jejich opravu a následně byla zahájena jednání o licenční výrobě českých středních tanků známých v maďarském prostředí jako Túran.
Slovenské dělostřelectvo se mohlo pyšnit množstvím kvalitních a těžkých děl, kterých mělo všech typů od ráže 100 mm do 150 mm celkem 376. Kromě toho mělo 211 děl ráže 75 – 83,5 mm a celou řadu protitankových zbraní. Na poměry Slovenska a jeho armády to bylo až zbytečně početné dělostřelectvo a proto pak v průběhu existence „štátu“ docházelo k jeho zeštíhlení a ponechání pouze části ze zděděného arzenálu po Československu. Maďarsko pak disponovalo cca 438 děly ráže 100 – 150 mm, což nebyla nijak výrazná převaha. U děl menší ráže (75 – 80 mm) pak již mělo Maďarsko převahu 621 : 211 kusů. Navíc mělo k dispozici i několik těžkých obléhacích zbraní ráže 210 – 305 mm, ale jejich nasazení v případě bleskové války by bylo nepravděpodobné.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
SITUACE V BŘEZNU 1939
Maďarské vojsko mezi 15. a 23.březnem 1939
Oproti Slovenské, de facto Československé armádě bylo Maďarsko v protikladu. Po První světové válce, jakožto jeden z jejich viníků, bylo Maďarsko omezováno co se počtu a výstroje armády týče. Proto se Maďarsko muselo soustředit na neustále zlepšování svých malých bojových složek. Proto maďarská armáda na jaře roku 1939 byla sice nepočetná, ale její všechny složky (letectvo, pěší divize, motorizované a jízdní brigády) byly na vysoké úrovni. Jejich výstroj pak byla hodně ovlivněna a zásobena ze spřátelených zemí jako bylo Německo a Itálie.
Dne 16.března Maďarsko uvedlo v pohotovost tři bombardovací letky, každou s devíti bombardovacími letadly Junkers Ju-86K s nosností 800 kg pumového nákladu na letoun.
Rozmístění, obrněná a letecká technika maďarských vojsk připravených k útoku:
část 9.brigády (Velký Berežnyj)
1.jízdní brigáda (Velký Berežnyj) – 24x tančíků Ansaldo CV35
část 9.brigády (Malý Berežnyj)
7.brigáda (severně od Užhorodu)
24.brigáda (severně od Užhorodu)
2.motorizovaná brigáda (severně od Užhorodu) – 5x lehkých tanků Fiat 3000B, 22x tančíků Ansaldo CV35, 3x obrněné automobily Crossley M29
8.brigáda (jižně od Užhorodu)
2.jízdní brigáda (jižně od Užhorodu) – 24x tančíků Ansaldo CV35
stíhací letadlo – 27x Fiat CR-32
bombardovací letadlo – 36x Ju-86K
průzkumná letadlo - ?x He 170A
pozorovací letadlo - 8x WM-21 Sólyom
pozorovací letadlo - 8x WM-16 Budapest
Slovenské vojsko mezi 15. a 23.březnem 1939
Na Slovensku byla situace s armádou mnohem složitější než u skoro profesionálních maďarských vojenských složek. Před rozpadem republiky bylo na Slovensku soustředěno cca 15% sil Československé armády včetně její výzbroje. To počátkem března 1939 představovalo tři armádní sbory (V, VI a VII), které byly tvořeny z pěších divizí 9, 10, 11, 15, 16 a 17, dále z 3.rychlé divize. Po odchodu českých důstojníků a mužstva z armády po vzniku Slovenského státu a po stáhnutí se československých jednotek i s technikou z Podkarpatské Rusi, vznikla v právě vznikající slovenské armádě velká mezera (početní stavy armádních sborů a jejich jednotek nebyly na ani zdaleka na plných stavech), kterou bylo potřeba co nejdříve zacelit a celou armádu přeorganizovat.
Za obranu východních hranic zodpovídal velitel 6.sboru pplk. Augustín Malár, který tuto funkci zdědil po odchodu československých jednotek (po českém divisním generálovi Ondřeji Mézlovi). Obrany schopnost tohoto 6.sboru byla snížena již dříve, když pod tlakem Vídeňské arbitráže museli jednotky opustit opevnění v původním československém pohraničí a přesunout se více do vnitrozemí. Velitelství obrany východních hranic bylo rovněž nuceno se přemístit z Košic do Prešova. Součástí obrany východních hranic byla i 12.divize, která byla dislokovaná na území Podkarpatské Rusi. Poté, co bylo toto území od 15.března 1939 obsazováno Maďarskými jednotkami, nacházela se 12.divize prakticky v rozkladu, protože ji museli opustit čeští vojáci. Podobně na tom byly další pluky, které byly součástí 11. a 17.divize. Z jejich původních 2.000 až 3.000 vojáků po odlivu české části zůstalo jen 70 až 400 slovenských vojáků. Takto zůstala východní hranice nově vzniklého Slovenska prakticky nechráněna. Proto se Malár rozhodl rychle použít rezervní jednotky záloh posledních pěti ročníků povolaných po 15.březnu 1939. Ve stejnou dobu ale Jurech a Imro na západní česko-slovenské hranici začali rychle formovat jednotky pro východní obranu, které byly tvořeny ze slovenských vojáků a důstojníků přicházejících ze svých jednotek z Čech a Moravy. Jejich přesun na východ byl ale komplikován českými jednotkami, které se pro změnu přesouvali po železnici na západ do svých domovů. Poslední železniční transport s českými vojsky prošel skrz Slovensko 22.března, tedy pouze jeden před maďarským útokem.
Samozřejmě rozpad Československa a odsun českých vojáků na západ a slovenských na východ se neobešel bez emocí na obou stranách. Někteří čeští vojáci navíc úmyslně poškozovali techniku a materiál, který zůstal na Slovensku z důvodu rozpadu milované vlasti. Na druhou stranu jich nemalou část Malár přemluvil ke spolupráci proti Maďarům.
Všechny výše uvedené problémy s přesuny jednotek měly asi největší dopad na 3.rychlou divizi, která byla dislokovaná na západě Slovenska a měla být přesunuta (tedy to co z ní zbylo) na obranu východních hranic. Z původního 3.tankového pluku po odchodu Čechů zůstalo ve stavu 10 důstojníků (místo 60) a 220 poddůstojníků a mužstva (místo 821). Zásadním problémem tak bylo, jak co nejrychleji doplnit početní stavy a jak přesunout množství techniky, která v početním i kvalitativním množství převyšovala útočníka. Rychlá divize měla k dispozici 70 lehkých tanků (LT-34 a LT-35), 30 tančíků vz.33, 3 obrněné automobily OA vz.27 a 10 OA vz.30. Naproti tomu Maďaři měli k dispozici pouze 5 lehkých tanků Fiat 3000B, 70 tančíků Fiat Ansaldo CV35 a 3 obrněná auta Crossley M29.
Velitel obrany východních hranic Malár tak měl v kritické době k dispozici pouze 8 obrněných automobilů OA vz. 30 a 9 lehkých tanků LT-35, které byly evakuovány z Podkarpatské Rusi do Humenného a Prešova (dalších 10 strojů LT-35 bylo údajně poškozeno českými jednotkami ustupujícími z Podkarpatské Rusi a ponecháno napospas Maďarům). Dne 23.března 1939, v den útoku, tak Malár neměl k dispozici žádnou obrněnou techniku. Stroje v Humenném a Prešově byly včleněny do skupiny obrněných vozidel pod velením dělostřeleckého důstojníka por. Daxnera. Posádky byly narychlo vybrané ze spojovacího praporu a neměly žádné zkušenosti s opravou a provozem obrněné techniky. Naštěstí poručík Potočný, který právě přišel k jednotce, měl výcvik na LT-35 a tak se stal jediným expertem, kterého celá skupina měla k dispozici. Por. Potočný začal organizovat opravy vozidel v Prešově a začal sestavovat posádky na základě jejich zkušeností. Do 24.března se mu tak podařilo sestavit rotu pěti obrněných automobilů OA vz. 30.
Slovenské letecké síly v březnu 1939
Slovenský štát v březnu 1939 disponoval na východním Slovensku jediným významnějším letištěm a to Spišskou Novou Vsí. Letky měly v důsledku odchodů příslušníků české národnosti nedostatek létajícího personálu, k dispozici bylo původně jen asi 12 stíhacích pilotů, z nichž zkušená byla asi polovina. Letouny byly stále ještě v původní kamufláži československého letectva, tj. horní plochy kryla barva khaki, spodní plochy byly natřeny tzv. hliníkovým bronzem, výsostné znaky byly v obvyklých pozicích.
Pozorovací letka 12 - 10x letoun Letov Š-328, 5x Aero Ap-32
Pozorovací letka 13 - 10x letoun Letov Š-328
Stíhací letka 45 - 10x letoun Avia B-534
Stíhací letka 49 - 10x letoun Avia B-534
Augistín Malár
Slovenský stát ve svých nových hranicích po březnu 1939
