Paul von Rennenkampf

[Ljubov]

Paul von Rennenkampf
(1854 - 1918)



Paul (poruštěno na Pavel Karlovič) von Rennenkampf se narodil 29. dubna roku 1854 na zámku Pankul nedaleko estonského Tallinnu do šlechtické rodiny. Jeho předci přišli do Ruska z Německa a dnešního severního Estonska v průběhu 17. století.

Roku 1870 vstoupil do armády, jak bylo v jeho rodině zvykem, a byl přiřazen k 89. Bělomořskému pěchotnímu pluku. Brzy zjistil, že pro dosažení důstojnické hodnosti je důležité mít patřičné vzdělání. V roce 1871 nastoupil na Helsinské pěchotní junkerské učiliště, které úspěšně zakončil o dva roky později.
Aby získal nejlepší možné vzdělání, jaké mu mohlo Rusko poskytnout, přihlásil se roku 1879 na nejprestižnější vojenské učiliště - Nikolajevskou akademii generálního štábu. Dostat se na tuto školu nebylo vůbec jednoduché. Z 1500 uchazečů vybrali pouze 147, mezi nimi i Paula von Rennenkampfa. Roku 1882 školu ukončil s výbornými výsledky a připojil se k 5. Litevskému hulánskému pluku. Věnoval se také psaní článků do novin, kde usiloval o návrat k časům generála Alexandra Suvorova, jehož způsob vedení boje a výcvikové metody považoval za nejlepší a nejvhodnější pro vojáky.

Mladého Paula von Rennenkampfa hnala před jeho vrozená ctižádostivost, za každou cenu prosazoval své názory (pokud nebylo jiné možnosti, i za použití síly) a nešetřil kritikou. Nebylo proto divu, že si hned v prvních měsících služby nadělal řadu nepřátel.

24. listopadu 1882 hulány opustil a zamířil ke 14. armádnímu sboru, kde byl přijat mezi štábní důstojníky. Působil zde do 25. září 1884. V roce 1885 byl pověřen vedením 12. Achtyrského husarského pluku (pro zajímavost: od roku 1877 u něj sloužil i pozdější Rennenkampfův konkurent - Alexander Vasiljevič Samsonov). Tento pluk, který měl již od svého založení roku 1651 velkou úctu společnosti, si svou skvělou pověst pod Paulovým vedením ještě vylepšil. Generál Dragomirov prohlásil: "Když jsem von Rennenkampfa viděl, napadlo mě jediné: Jednoho dne z něj bude velký vojevůdce. Možná jednou budeme jeho dovednosti ve válce potřebovat."
25. září roku 1886 byl Paul jmenován štábním důstojníkem Varšavského vojenského okruhu, 2. listopadu téhož roku byl přijat do štábu i v Kazani. 31. října 1889 znovu změnil místo, když byl zařazen do seznamu důstojnického štábu 2. armádního sboru. V následujícím roce byl povýšen na plukovníka a jmenovali ho náčelníkem štábu Osovecké pevnosti. Další pocty se mu dostalo 26. března 1891, kdy ho car Alexander III. učinil velitelem 14. jezdecké divize.

Zářivá hvězda Paula von Rennenkampfa však stoupala stále výš. Od dubna do října roku 1892 sloužil u 41. Jamburgského dragounského pluku, od 12. prosince 1895 vedl 36. Achtyrský dragounský pluk a 25. listopadu 1899 byl jmenován náčelníkem vojsk Zabajkalské oblasti a povýšen na generálmajora.
O rok později si mohl poprvé vyzkoušet boj v praxi, když jej Ruské impérium povolalo do Číny, aby pomohl potlačit Boxerské povstání.

Během Boxerského povstání Číňané bojovali proti světovým velmocím, které ovládaly čínské přístavy, řídily obchod a jejich vlivy postupně vytlačovaly tradiční kulturu. Když roku 1899 zemi postihla neúroda a vypukl hladomor, vzaly všechny pochybnosti za své. "Mořští ďáblové" musí okamžitě opustit Čínu. V červnu 1900 vzpoury a touha po nezávislosti zachvátily i hlavní město, Peking. Nespokojení rolníci ubili německého vyslance a ovládli zahraniční čtvrť města. Reakce mocností na sebe nenechala dlouho čekat, své vojáky vyslala Francie, Itálie, Japonsko, Německo, Rakousko-Uhersko, Rusko, Spojené státy americké a Velká Británie. Padesátitisícovému vojsku veleli Alfred von Waldersee a Edward Seymour. Špatně vyzbrojené a nejednotné čínské oddíly nepředstavovaly pro armádu osmi zemí velkou překážku. Již 14. srpna 1900 padl Peking.
Konflikt byl oficiálně ukončen 7. září 1901. Porážka měla pro Čínu katastrofální následky: vítězům vyplatila reparace ve výší 150 miliónů liber a musela se smířit s přítomností cizích vojsk v Pekingu.
Paul von Rennenkampf byl za svou účast v povstání oceněn Řádem sv. Georgije IV. a III. stupně. Ještě v průběhu války, 24. července 1901, byl jmenován velitelem 1. jezdecké divize.

O necelé tři roky později si Paul mohl znovu pocvičit své vojenské a velitelské schopnosti. 1. února 1904 přijal vedení Zabajkalské kozácké divize, s níž o sedm dní později vyrazil do boje proti Japonsku. Vztahy mezi oběma státy se zhoršovaly od posledních desetiletí 19. století, bájným "jablkem sváru" bylo území Korejského poloostrova a Mandžuska.
Se svými kozáky Paul prošel většinou pozemních bojů, včetně drtivé ruské porážky u Mukdenu. Názory na jeho působení ve válce se rapidně liší: pro cara Mikuláše II. byl von Rennenkampf hrdina, který si zaslouží úctu a obdaroval ho zlatou zbraní posázenou brilianty. Alexander Samsonov naopak tvrdil, že je to zrádce. Vytýkal mu, že mu nepřišel na pomoc, když se octil v obklíčení a místo se svými vojáky vyrazil do severovýchodní Koreje. Když se oba generálové setkali po bitvě u Mukdenu na místním nádraží, vzájemně si zanadávali a poprali se, jak zmiňuje Pátrač ve své skvělé práci o Tannenbergu.
31. srpna 1905 byl Paul von Rennenkampf jmenován hlavním velitelem všech ruských sil na Dálném východě a 9. listopadu přijal vedení 7. Sibiřského armádního sboru.

Počátkem roku 1905 začínalo být všem jasné, že válka na východě nevypadá pro Rusko vůbec dobře. Lidé byli s jejím průběhem nespokojeni a hledali viníka. Dlouho po něm nepátrali, za všechno může car. Jeho vinou není práce a ti, kteří jí mají, dřou v nesnesitelných podmínkách. Rusové už měli dost carského útlaku, chtěli změny, nezávislost a svobodu. Z hlavního města, Petrohradu, se revoluční ideje rozšířily do celé země. I na daleké Sibiři, kde pobýval von Rennenkampf, lidé vytáhli do ulic. Car si znovu vyžádal jeho služeb a pověřil ho, aby sibiřská povstání potlačil. Paul se spojil s generálem Alexandrem Nikolajevičem Meller-Zakomelským a pustili se co práce.
V lednu 1906 dostali za úkol dobýt odbojné město Čita, které využilo všeobecných zmatků a v prosinci 1905 vyhlásilo nezávislost. Svůj malý státeček nazvali Čitinská republika. 22. ledna dorazila kárná výprava von Rennenkampfa k městu, ovládla jej, pozatýkala revolucionáře a v následujících dnech je popravili. Čitinská republika přestala po několika týdnech existovat. Myšlenky na svržení carského režimu však přetrvaly.

3. června 1906 se von Rennenkampf stal velitelem Sibiřského armádního okruhu. Od svých vojáků získal přezdívku "Žlutá smrt" podle žlutých lampasů na uniformě kozáckého zabajkalského vojska, již generál s oblibou nosil.
6. října 1910 byl povýšen na generála kavalérie, radost mu kazilo pouze to, že ve stejném roce týž titul obdržel i Alexander Samsonov. O dva roky později Paul opustil Sibiř a 20. ledna 1913 přijal místo náčelníka štábu Vilenského vojenského okruhu s centrem v lotyšské Rize. Generál Vladimir von Dreyer na jeho pobyt v Pobaltí vzpomíná takto: "Za celý svůj život jsem nepotkal lepšího učitele a vychovatele našich důstojníků."

28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na Františka Ferdinanda d'Este, Rakousko-Uhersko vypovědělo válku Srbsku a celá Evropa se připravovala na ofensivu. Chystalo se i Ruské impérium, Mikuláš II. jmenoval svého bratrance Nikolaje Nikolajeviče vrchním velitelem vojsk a svolal vybrané generály, aby z nich vytvořil generální štáb. 19. července 1914 car von Rennenkampfa pověřil vedením 1. ruské armády. 30. července vyhlásila ruská vláda mobilizaci.

17. srpna 1914 vpadla 1. ruská armáda Paula von Rennenkampfa podporovaná 2. ruskou armádou do Východního Pruska a 20. srpna porazila německou 8. armádu pod vedením Maximiliana von Prittwitze u Gumbinnen. Nečekaný a rychlý útok vnesl do německých řad zmatek. Rusové využili své početní převahy a ovládli pás území u svých hranic. První dny války na východní frontě vypadaly pro cara a jeho vojsko velmi nadějně. Bohužel, brzy se mohli se svými úspěchy rozloučit.
Prittwitze nahradila dvojice Erich Ludendorff a Paul von Hindenburg. Jejich úkol zněl jasně: ruské armády se nesmí dostat k pobřeží Baltu a ovládnout hlavní město, Königsberg. Počáteční paniku vystřídalo pečlivé plánování. Nejprve si ujasnili, že nejdříve musí zastavit Alexandra Samsonova a společně s Maxem Hoffmanem vymysleli zničující plán. Byli si dobře vědomi, že vztahy mezi von Rennenkampfem a Samsonovem jsou na bodu mrazu. Naplánovali, že zároveň zaútočí na 2. ruskou armádu z obou křídel a pokusí se ji obklíčit. Díky neochotě vzájemně spolupracovat, již podněcoval i velitel Severozápadního frontu - Jakov Žilinskij - si 1 a 2. ruská armáda předávala informace se zpožděním a ztrácela přehled o situaci na bojišti.

23. srpna 1914 začala bitva u Tannenbergu, kterou skvěle popsal Pátrač ZDE. Nemá smysl ji tu rozebírat podruhé, takže raději pokročíme dále:
Poté, co se německá 8. armáda úspěšně vypořádala s Alexandrem Samsonovem, zaměřila své zbývající síly na von Rennenkampfovu 1. armádu, která se po bitvě u Tannenbergu stáhla na východ, do bažinaté oblasti Mazurských jezer. Žilinskij nařídil, aby raději ztratili všechny vojáky, ale nesmí ustoupit. Paul von Rennenkampf by jeho přání jistě rád vyhověl, ale brzy se ukázalo, že udržet Mazurská jezera není v jeho silách. 9. září Němci prolomili ruskou obranu a zaútočili na levé křídlo 1. r. armády. Druhý den Žilinskij pochopil, že si nesmí dovolit ztratit další desetitisíce mužů a nařídil okamžitý ústup z Východního Pruska. 13. září se Rusové stáhli za řeku Němen a ocitli se tak zpátky na svém území.

Po dvou porážkách se car rozhodl, že si von Rennenkampf zaslouží dostat ještě jednu šanci v bitvě o Łódź. 11. listopadu 1914 9. německá armáda Augusta von Mackensena zaútočila na von Rennenkampfovy oddíly rozmístěné jižně od řeky Vistula a zajala na 12 000 vojáků. Bleskový německý útok způsobil zmatek v ruském štábu a mezi 1. a 2. r. armáda (po sebevraždě Alexandra Samsonova ji převzal Sergej Michailovič Scheidemann) ztratila mezi sebou kontakt. 2. r. armádě hrozilo obklíčení a velkokníže Nikolaj Nikolajevič nechtěl dopustit, aby se opakoval scénář bitvy u Tannenbergu. Povolal si proto na pomoc 5. armádu Pavla von Plehve ze Slezska. 70 mil, které ji dělily od Łódźe, museli ujít za dva dny. 18. listopadu vyčerpaná 5. ruská armáda zaútočila, z jihu ji podporovala vojska von Rennenkampfa. Nyní to byli Němci, jimž hrozilo obklíčení. 26. listopadu si část 9. n. armády, jíž obklíčení hrozilo, za výrazné pomoci ruských zajatců probojovala cestu ven a ustoupila k Łódźi. Její zbývající část podporovaná 2. rakousko-uherskou armádou držela pozice. Boje pokračovaly do prosince 1914, ale žádné straně se nepodařilo prolomit nepřátelskou linii. 6. prosince byly boje ukončeny, Rusové se stáhli a vydali se budovat nové obranné valy k Varšavě.

Bitva o Łódź skončila nerozhodně, Paul von Rennenkampf tedy do třetice neprohrál, ale carovi i generálnímu štábu došla trpělivost. 18. listopadu 1914 ho zbavili vedení 1. ruské armády, 6. října 1915 byl z vojenské služby propuštěn úplně.

Během Únorové revoluce roku 1917 byl zajat a uvězněn v Petropavlovské pevnosti v Petrohradě, kde měl setrvat dokud speciální komise Prozatímní vlády neprošetří všechny okolnosti jeho případu. S vypuknutím VŘSR byl propuštěn a usadil se na pobřeží Azovského moře v Taganrogu. Když město dobyli bolševici přešel do ilegality a vydával se za řeckého obchodníka jménem Mandusakis.
V noci na 16. března 1918 jej bolševici objevili a znovu zatkli. Slíbili mu, že pokud se přidá na jejich stranu a zaujme místo velitele ve formující se Rudé armádě, nic se mu nestane. Paul von Rennenkampf však prohlásil: "Jsem starý, nebudu dlouho žít. Pro to, abych se zachránil, nezradím svou zem. Dejte mi dobře vycvičenou a vybavenou armádu a rád s ní půjdu bojovat proti Němcům. Vy ale takovou armádu nemáte. Vést vaše lidi k porážce nemohu.."

Koncem března 1918 podepsal Vladimir Alexandrovič Antonov-Ovsejenko, jeden z hlavních organizátorů převratu, nad von Rennenkampfem rozsudek smrti. V noci na 1. dubna ho odvezli z Taganrogu a vysadili nedaleko železniční trati. Zde ho přinutili si vykopat svůj vlastní hrob a podrobili ho krutému mučení. Podle jedné verse mu dokonce zaživa vypíchli obě oči než ho "konečně" zastřelili. Dlouhé utrpení prý generál nesl s noblesou, nedával najevo svou bolest..
Bylo mu šedesát tři let.

Paul von Rennenkampf byl třikrát ženatý, zůstaly po něm tři dcery - Iraida Erminia Edler(1885-1951), Lidia (* 1891) a Taťjana (* 1907). Matkou jeho nejstarší dcery Iraidy byla Adelaide Franciska Ottovna von Talberg (1859-1888). O dalších osudech jeho rodiny se mi bohužel nic vypátrat nepodařilo..

FOTOGRAFIE PAULA VON RENNENKAMPFA:



A ještě několik snímků z východní fronty roku 1914, více je jejich ke zhlédnutí tady:


..Ruská polní kuchyně ve Východním Prusku..


..Tábor v Haliči..


..Cesta Rusů na frontu..

ZDROJE:

http://www.hrono.ru
http://www.emc.komi.com
http://www.peoples.ru
http://ru.wikipedia.org
http://www.firstworldwar.com
http://www.grwar.ru
http://www.maison-russie.fr
______________________________
Přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod. Budu zároveň ráda za možnou opravu údajů v textu (nejsem žádný znalec WW1) a těším se na případnou diskusi..

[Pátrač]

Je to zajímavé čtení. Neměl ten generál lehký konec života. Bohužel nelze dohledt co se stalo s jeho dětmi. Myslím si ale, že je to jasné - pokud se nedokázali z Ruska dosat do emigrace, Čeka si je našla a jako děti mrtvého generála a navíc podle jména Němce, je zlikvidovala. Pokud bys na něco narazila byl bych rád. Jeho mučení pak plně odpovídá boleševickému divokému naturelu té doby. Chovali se jak zvířata a to je eufemismus, který zvířata vážně poškozuje.

Dále jsem se ztratil trochu v datumech. Úvádíš:

26. listopadu si 9. n. armáda za výrazné pomoci ruských zajatců probojovala cestu ven a ustoupila k Łódźi. Boje pokračovaly do prosince 1914, ale žádné straně se nepodařilo prolomit nepřátelskou linii. Krátce po uzavření míru (6. prosince) se Rusové stáhli a vydali se budovat nové obranné valy k Varšavě.

O jaký mír šlo? Já si myslel, že brest-litevský mír byl jediný na té frontě uzavřený.

Dále pak od zbavení velení 1. ruské armádě do propuštění uplynul rok. Nemáš tušení co v té době ten člověk dělal?

Na bitvu u Mazurských jezer mám málo znalostí a zdrojů. Na jeho třetí bitvu pak kupovivu nemám nic. Takže se pustím do bitvy u Lvova, kterou tento voják neabsolvoval. Ale nic není zraceno, až dodělám to co mám nyní rozjeto, tak se na to podívám.

Dobrá práce Ljubov- nezkusíš Brusilova? Nebo Děnikina?

[Ljubov]

Taky jsem hledala nějaké info o jeho rodině, ale skončila jsem tím, že jsem v soupisce slavných ruských rodin objevila, že měl tři dcery. Jména jeho manželek tam neuvedli. Ale nejspíš to bude tak, jak píšeš. Pokud neutekli, tak nový režim se s nimi vypořádal po svém. Navíc jim mohlo ještě uškodit, že von Rennenkampf pocházel z protestantské rodiny a pravoslaví přijal krátce před svou smrtí. Sice nevím, v jaké víře děti vychovával, ale pro ČEKu to byl další důvod k tomu, aby sáhli ke svým praktikám.

Jeho mučení pak plně odpovídá bolševickému divokému naturelu té doby. Chovali se jak zvířata a to je eufemismus, který zvířata vážně poškozuje

Nezbývá mi než souhlasit. Nevím, jak je vhodně označit. Máš pravdu, že pro zvířata je to urážka, protože všechna co znám, zabijí protože musí a žádný požitek z toho nejspíš nemají. Z postupů ČEKy a dalších organizací, které z ní vyšly, se mi chce zvracet.

Dále pak od zbavení velení 1. ruské armádě do propuštění uplynul rok. Nemáš tušení co v té době ten člověk dělal?

To bohužel nevím, ale taky by mě to zajímalo. Podobně jako bych ráda zjistila, co dělal roku 1916. Ve všech zdrojích, které jsem našla a použila, je uvedeno, že v říjnu 1915 byl definitivně propuštěn z armády a pak zmiňují až rok 1917 a jeho zatčení v Únorové revoluci. Rok 1916 je z nějakého mně neznámého důvodu vynechán.

Takže se pustím do bitvy u Lvova, kterou tento voják neabsolvoval

Paráda! Určitě to bude perfektní článek!

Nezkusíš Brusilova? Nebo Děnikina?

Spíše jsem se chtěla pustit do Michaila Alexejeva nebo Jurije Danilova, kteří nejsou tolik známí. Mám totiž obavu, že bych tak skvělého a důležitého generála jako byl Alexej Brusilov (případně Děnikin, Kolčak a jiní), svým psaním totálně zmršila.

Dále jsem se ztratil trochu v datumech. Uvádíš…

To je právě jeden z důvodů, proč se nepouštím do Brusilova. Špatně jsem to naformulovala až to působí jako děsný nesmysl. Nejspíš jsem přehlídla řádek. Toho 26. listopadu se část 9. n. armády, které hrozilo obklíčení, probojovala ven a zahájila ústup k Łódźi. Její zbývající část a 2. rakousko-uherská armáda držela pozice do prosince 1914, ale nepodařilo se jí prolomit obranu Rusů. Jinak jsem neměla napsat "mír", bylo to spíše uzavření příměří, oficiální konec bitvy.

EDIT: Původní článek upraven, snad to je nyní jasnější.

[Pátrač]

To jsem rád, že to byl jen informační šum. Já už si začal myslet, že spolu Rusko a Německo uzavřelo nějaký separátní mír a těšil jsem se na nějakou historickou vychytávku. Takto to sedí jak klobouk na hlavě.

Nejde mi do hlavy jedna věc. Proč byl Rennenkampf zatčen lidmi kolem únorové vlády. Proč ho zatkli a zlikvidovali bolševici, to je mi ak nějak jasné. A protože byli při pronásledování odpůrců jak skutečných tak těch co si vymysleli důslední jak Tovaryšstvo Ježížovo pro pronásledování kacířů, medělám si o osudech jeho rodiny žádné iluze. Zlikvidovat manželku - manžela a děti bylo potřeba - nebyl pak nikdo kdo by mohl žádat satisfakci.

Ale proč vadil Kerenskému to bych rád věděl.

Já tedy udělám ten Lvov. Ve světle profláknutých bitev na západě je to bitva velmi zajímavá. Alespoň palbáci uvidí jak Conrad von Hetzendorf pohazoval s vlastními armádami, až se mu je podařilo rozmetat

Admirál Kolčak - to by byl splněný sen. Danilov a Alexejev. To by byla už výprava do neznáma pro většinu lidí zde ale o to lépe. Takže udělej co můžeš.

Jejda děvče zlatý, ty ale máš práce!

[Ljubov]

To jsem rád, že to byl jen informační šum.

Omlouvám se, ale nějak jsem se do toho zamotala a pravděpodobně část textu přehlídla. Nechápu ale, že když jsem si to po sobě četla, tak mi nepřišlo divné, že to na sebe nenavazuje. Žádná historická vychytávka v tom opravdu není, jen to jen můj omyl.

Nejde mi do hlavy jedna věc. Proč byl Rennenkampf zatčen lidmi kolem únorové vlády

Pochopila jsem to tak, že byl zatčen jen preventivně a Prozatímní vláda si nebyla jistá, jestli ji nějak poškodil nebo ne. Když Mimořádná vyšetřovací komise po půl roce dospěla k názoru, že jí nemůže nijakým způsobem uškodit (nebo nenašla dost důkazů, pokud vůbec nějaké existovaly, k tomu, aby ho usvědčila), a pustila ho na svobodu. Rennenkampf poté odešel na jih, do Taganrogu.
Že ho zatkli bolševici se mi zdá celkem pochopitelné a když zjistili, že se k nim nepřidá, bylo o jeho dalším životě rozhodnuto. Škoda, že jsem o té jeho rodině nic nenašla. Možná, že se Rennenkampfovi podařilo děti a ženu dostat za hranice než ho chytli, ale spíše si myslím, že je zastřelili krátce poté. Rodina "zrádce" si slitování nezasloužila.

Já tedy udělám ten Lvov. Ve světle profláknutých bitev na západě je to bitva velmi zajímavá

Držím palce. Bitva o Lvov je zajímavá i v kontextu východní fronty. Moje znalosti o ní jsou poměrně bídné, takže budu moc ráda, že se něčemu novému přiučím.

Admirál Kolčak - to by byl splněný sen

I můj, myslím si, že článek by si určitě zasloužil, ale já jsem v otázce námořnictva jako bílý list papíru. Popis bitev, jimiž Kolčak prošel, by byl v mém podání dejme tomu "značně netradiční". Vůbec se v lodích nevyznám, snad ještě hůř v letectvu. Jen při myšlence na plavbu na lodi jsem zelená hrůzou a pokud mě na ni někdo dotáhne, tak naprostou většinu plavby jsem ohnutá před zábradlí..

Jejda děvče zlatý, ty ale máš práce!

Taky si říkám, když si představím, kolik článků jsem naslibovala a u 99% z nich nemám ani ten nadpis. Blbé je, že období flákání je skoro u konce a budu muset přepnout na školní režim. A to jsem si na konci května říkala, že tyto prázdniny budou jiné než všechny ostatní a budu se věnovat přípravě na školy. A samozřejmě jsem žádnou knihu ještě ani neotevřela.

[Pátrač]

Myslím si že osobnost admirála Kolčaka začala být skutečně zajímavá, až tehdy kdy se postavil proti bolševikům. A to i stím jak se čelem postavil své vlastní popravě na břehu jezera Bajkal bolševickou popravčí četou.

Takže to ze strany Kerenského byla obyčejná prevence? To je neuvěřitelné. Myslím, že se budu muset o Ruských dějinách ještě hodně naučit jen proto abych zjistil, že skoro ničemu nerozumím.

[Ljubov]

Něco na tom bude, uznání si získal už svou vojenskou kariérou během válek, ale teprve občanská válka dala naplno vyniknout jeho charakteru. Do té doby byl sice skvělým námořním důstojníkem, ale až boj proti bolševikům ho celosvětově proslavil.

A to i s tím jak se čelem postavil své vlastní popravě na břehu jezera Bajkal bolševickou popravčí četou

Vážně to bylo na břehu Bajkalu? Četla jsem, že ho zastřelili na zamrzlé řece Ušakovka, aby měl výhled na nedaleký ženský klášter. Tento klášter je od centra Irkutsku asi pět kilometrů a k Bajkalu je to myslím nějakých sedmdesát, takže by ho z jeho břehů nejspíš neviděl. Ale je klidně možné, že to bylo na Bajkalu, jenom se mi to nepozdávalo. Průběh jeho popravy není dodnes pořádně objasněn a asi nikdy nebude. Takže nemusí být pravda, že ho zastřelili na Ušakovce ani to, že si těsně před svou smrtí zazpíval písničku "Sviť má hvězdo."

Takže to ze strany Kerenského byla obyčejná prevence?

Domnívám se že ano. Podobně zatkli při Únorové revoluci třeba generála Michaila Alexejeviče Beljajeva a v červenci téhož roku ho propustili ze stejných důvodů jako von Rennenkampfa. V roce 1918 je stihl oba týž trest, jenom Beljajev unikl mučení a byl "pouze" zastřelen.

Porozumět ruským dějinám je složitý úkol, které je v mnohých případech prostě nemožný. Dějiny Ruska jsou podobně nevyzpytatelné jako jeho obyvatelé. Jejich jednání se někdy rozumně vysvětlit nedá, nebo alespoň já to neumím.

[Pátrač]

Myslím se že ano. Ale to nechám na Tobě až se do jeho osobnosti pustíš. A osud mnoha ruských generálů asi byl stejný. Jen bych to ze svého pohledu nenazýval trestem. Bylo to vraždění a v lepším případě to byli justiční vraždy.

Porozumět ruským dějinám se snažím dlouho a nikdy to nevzdám.

[Ljubov]

Zkoušela jsem najít pravděpodobné místo jeho smrti, kromě té Ušakovky uvádějí i samotný Irkutsk, Bajkal jsem zatím neobjevila. Ale asi to půjde zjistit jen těžko, bylo to zkrátka někde v okolí Irkutsku u nějaké řeky, do níž pak hodili jeho tělo spolu s tělem Viktora Pepeljajeva, kterého zastřelili spolu s ním. Kde přesně opravdu nevím.

Jistě, byla to vražda, zločin, ale pokud bychom to brali ze strany bolševiků, tak byli tito generálové potrestáni za zradu nového státu a režimu. A trest za zradu (i když, z našeho pohledu se samozřejmě zrady nedopustili a pouze plnili svůj slib věrnosti zemi) je většinou všude stejný.

Porozumění dějinám je záslužný úkol, za nějž máš můj obdiv. Já řadě věcí nerozumím, každá událost je provázána se stovkami dalších drobností a myslím si, že pochopit každý zlomek není v lidských silách. Já to beru tak, že se stalo to, co se mělo stát.

[Pátrač]

Právě jsem se vrátil z města a překvapeně i potěšeně jsem zjistil, že je natočen film se jménem Admirál. Má to být o životě a smrti právě admirála Kolčaka. tak jsem se rozhodl na něj zajít. Jsem velmi zvědavý. Ljubov neviděla jsi tento film náhodou?

[Julesak]

Ja som to pred časom videl na DVD.
http://www.csfd.cz/film/234479-admiral-admiral/
Nie je to zlý film, miera patriotizmu aký v týchto filmoch byť musí je presne ako má byť.
Kostýmy a vôbec výprava sú celkom fajn, na úrovni.
Niektoré scény sú trošku chaotické, ale to je možno len môj dojem, nakoľko som to sledoval s titulkami, ktoré na základe môjho laického názoru nie celkom sedeli.
Čo mi trošku vadilo, bolo že ak človek nie je oboznámený s historickým pozadím, v ktorom sa odohráva, nemusí celkom pochopiť, kto je kto. U teba to ale asi nebude problém. Ukáže sa tu aj napr. Sergej Vojcechovskij, ak si dobre pamätám.
Ďaľšou vecou, ktorá mi trošku vadila, bol spôsob akým bol vykreslený vzťah medz Kolčakom a hl. ženskou postavou, ale nechcem prezrádzať dej.

EDIT: nie je to vojnový film, ale skôr historicko-romantický.

[Pátrač]

Zdvořile děkuji za info. Tím že je to i romantické, tak zlákám i svého kocoura aby šla se mnou.

[Ljubov]

Na ten film mě vytáhli zrovna minulý týden ve středu, ale příliš nadšená jsem z něj nebyla. Moje nespokojenost je možná způsobena tím, že nemám ráda romantické filmy.

Výprava a kostýmy byly opravdu pěkné, dámy měly překrásné šaty i účesy, došlo i na mé milované bílé uniformy. Hudba byla zvolená dobře, hezky kopírovala dějovou linku. Nebyla nouze o ukázkové ruské plesy, spoustu šampaňského a záběry úchvatné zasněžené Sibiře. Námořní bitvy byly podle mého názoru taky zpracovány na výbornou, i k občanské válce přistoupili relativně zodpovědně. Sergej Vojcechovský tam opravdu je, velkou pozornost mu pochopitelně nevěnují, ale je tam.
Je to typický film "sovětského typu". Bolševici jsou všichni zlí a car je symbol dobra. Postavy jsou buď černé, nebo bílé. A jak je známo, v každém se míchají obě barvy.

Jediné, co mi opravdu vadilo, byl vztah mezi Kolčakem a jeho milenkou. Je na něj zaměřený celý děj, tak by podle mě měl být pojatý nejlépe. Nemůžu si pomoct, ale když si navzájem dokazují, jak je jejich láska nekonečná, tak to vypadá, že spolu mluví dva znudění celníci. Prostě to nemá jiskru. Když jsem příteli oznámila, že Alexander Kolčak má charisma asi jako celer, tak se strašně smál. Ale na Jelizavetu Bojarskou, která hraje jeho milenku Annu, se podle jeho slov dívat bezpochyby dá.
Připadá mi to jako něco mezi Vojnou a mírem a Doktorem Živagem s tím rozdílem, že Admirálovi chybí charismatická mužská postava, jako byl třeba Omar Sharif v roli Jurije Živaga. Na něj bych se koukala i celý den.

Eh, jak koukám, tak bych mohla vzít místo filmové kritičky. Není to vyloženě špatný film, jistě se najde řada lidí, kterým by se opravdu líbil. Je to každého názor.

[Julesak]

Vojcechovského som spomenul hlavne pre jeho význam pre Československo, ale mám pocit, že bežný divák nebude mať šajnu kto to je.

Mne na tom ich vzťahu vadilo, že ho ten film vykreslil ako úplne normálny. Nie som vôbec konzervatívny, ale on - má ženu a malé dieťa, a začne si zo ženou svojho priateľa. Ten je nakoniec ešte vykreslený ako boľševický komisár... obišiel asi najhoršie z celého filmu

Hlavná vec čo mi tam chýbala, že sa film vôbec nezaoberal jeho velením Čiernomorskej flote(tešil som sa na dobytie Trabzonu, a ono nič...)

[Pátrač]

Tedy jste vy ale dva spojleristi. Ale stejně na to půjdu. Potřebuji oddych - dneska jsem se pochlapil v ČSLA a beru si na pár dní tvůrčí odpočinek.

[Ljubov]

Sergej Vojcechovský byl opravdu úžasná osobnost, s jeho zásluhami o Československo máš samozřejmě pravdu. Je opravdu dobré mít nějaký přehled o průběhu občanské války, režisér filmu s tím asi počítal. Jinak bych na jeho místě situaci trochu vysvětlila, co se přibližně stalo a proč. Místo toho bych trochu ubrala z hlavní lovestory.

Taky jsem si říkala, že už konečně budou pořádné dlouhé bitvy v Černomoří a ono nic. Přitom ty boje v Baltu mi přišly nafilmované opravdu dobře. Sice nevím, na kolik jsou pro znalce reálné, ale mně se líbily. Jako nejpůsobivější scénu považuju postřílení carských důstojníků v Kronštadtu (alespoň myslím, že to bylo tam), to byl opravdu neuvěřitelný záběr. Klidně by podobných mohlo být víc.

Je fakt, že se Kolčak ke své ženě a synovi zachoval skutečně hnusně, ale alespoň jim zajistil cestu ze země. Být na místě Sofie Fjodorovny, tak bych to nedokázala snést s takovou noblesou a admirál neadmirál, jednu by dostal.

Doufám Pátrači, že se ti i přes mou rozsáhlou kritiku Kolčakova charismatu bude film líbit. Každému se líbí něco jiného. Spolužačka, která Admirála viděla, byla unesená a hned by si roli Anny s chutí zahrála. Ale zase je mi schopná do očí tvrdit, že Omar Sharif je suchar!

[Pátrač]

To by jeden vyskočil z okna. Že jo. Ale neva já na to zajdu. Já už nebyl v kině ani nepamatuju. Mě se líbí už jen to že takový film vznikne. TO vnímám jako jistý posun v myšlení.

Třeba se dočkáme i nějakého dobrého filmu o našich vojácích na Sočské frontě.

[Ljubov]

Je opravdu fajn, že skončily filmy o hrdinných Rudých a zlém carovi a začali se zabývat i druhou stranou. Příběhy Bílé armády mají v sobě tisíce nápadů na filmy i knížky. Stoprocentně kvalitní materiál, záleží na scénáři a režisérovi.

Jednu věc si na Admirálovi nemůžu vynachválit: když jsem sledovala, jak tam tančí na plesech, jsem si uvědomila, že už jsem zatraceně dlouho netancovala. Ale že mě to jedno tango v předsíni stálo přemlouvání.. Dobře, už definitivně mlčím.

[Pátrač]

Filmy o druhé staně nikdy nejsou moc populární pokud je to ta špatná strana. Ale vždy se objevovaly dobré filmy. Třeba Železný kříž se mi docela líbil.

Druhá stana. Rád bych věděl jestli s v Rusku dneska ví kdo je ta správná strana a kdo je ta špatná. Já bych stím měl docela problém.

[Ljubov]

Přečetla jsem si teď recensi na ten Železný kříž, vypadá to jako opravdu dobrý film, asi si ho zkusím někde opatřit. Nevím, jestli se mi to jenom nezdá, ale tyto starší filmy se mi zdají být mnohem lepší než ta současná vlna.

Zjistit, která strana je dobrá a která špatná je složitý. A v Rusku zvlášť. Podle mě se to ani přesně určit nedá, protože každá z nich měla část svých plánů dobrých a část špatných..
To mi právě vadí, že jsou ty postavy černobílé. Dobré nebo špatné, nic mezi tím. A takto zaškatulkovat nejde nikoho. Však ani Kolčak nebyl rozhodně žádný svatoušek, ani nemohl být, jinak by se moc daleko nedostal.