Československo vs. Maďarsko
14. - 18.března 1939
Česko-Slovensko dne 13.března 1939
Rozpad Rakousko-Uherské monarchie
Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie v říjnu 1918 se tzv. horní Uhry staly součástí nově vzniklého státu Čechů a Slováků. Nedávný majitel, Uherské království, na toto odtrženích „svých“ území, na které musel přistoupit po Trianonské mírové smlouvě, nikdy nezapomněl a vždy tento akt považoval za nespravedlivý. Vztahy Československa a Maďarska tak byly již od svých novodobých dějin znovu napjaté. Československo dokonce iniciovalo vznik tzv. Malé Dohody, což byl vojenský pakt tří států, Československa, Jugoslávie a Rumunska. Všechny tři zmíněné země po ukončení bojů v První světové válce a následném mírovém uspořádání (Trianonská smlouva – 4.června 1920) obdržely nemalé části území někdejšího Uherského království, které bylo stejně jako Rakousko uznáno z rozpoutání války a donuceno za to tedy i zaplatit. Po dvě desetiletí byly vzájemné vztahy napjaté, ale nikdy od roku 1920 nehrozil válečný konflikt. Celá mezinárodní situace se však změnila s nástupem Adolfa Hitlera k moci v Německu a s jeho požadavky na ochranu národnostních menšin. Když se pak celá situace vyhrotila v září 1938 do Mnichovské dohodě a Československa bylo donuceno odstoupit svá pohraniční území, přišlo se stejným požadavkem i Maďarsko.
Maďarsko v původních hranicích Uherského království s územím o obyvatelstvem, které muselo v roce 1920 odstoupit v důsledku Trianonské smlouvy
Rozpad Československa
Dne 2.listopadu 1938 se tak konala Vídeňská arbitráž, kde na základě arbitrážního rozhodnutí ministrů zahraničí Německa Joachima von Ribbentropa a Itálie Galeazza Ciana ve prospěch horthyovského Maďarského království bylo poškozeno tehdejší Československo. Podle protokolu o vídeňské arbitráži, podepsaného zástupci Německa, Itálie, Maďarského království a Československa, muselo Československo ve dnech 5.–10. listopadu 1938 odstoupit Maďarskému království značnou část území jižního a východního Slovenska, kterou získalo roku 1920 v důsledku Trianonské smlouvy a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi (celkem 11.927 km² s více než miliónem maďarských obyvatel). Vídeňská arbitráž tak byla přímým důsledkem mnichovské dohody. Další soused, Polsko, také nezahálel a přivlastnil si část Oravy a Spišskej Javoriny (226 km2).
Vznik Slovenského státu
Za těchto podmínek byl zbytek Československa prakticky neubránitelný proti vnějším nepřátelům. Možná i proto na Slovensku vznikla silná základna volající po vytvoření samostatného Slovenska, jejíž hlasy vyslyšel Adolf Hitler a rozhodl se tyto snahy podpořit a rozbít tak i poslední zbytky možné obrany Československa. Československo bylo sice přijetím Mnichova a Vídeňské arbitráže značně oslabeno, ale stále disponovalo silnou a moderní armádou.
Za této situace si dne 13.března 1939 Adolf Hitler do Berlína pozval Dr. Jozefa Tisa a Ferdinanda Ďurčanského. Nabídl slovenským představitelům vyhlášení samostatného státu výměnou za rozbití ČSR. Na výběr tak měli dvě varianty. Buď bude Slovensko i nadále jako autonomní oblast součást ČSR, čímž si však proti sobě poštve Hitlera, nebo vyhlásí samostatnost s vědomí, že zbytek Čech a Moravy bude obsazen Německem.
Po těchto rozhovorech v Berlíně byl Slovenský štát vyhlášen „Sněmem Slovenské země“ v Bratislavě dne 14.března 1939 ve 12:07 hod. Prvním a jediným prezidentem Slovenského štátu (Slovenská republika až od 21.června 1939) se stal dr. Jozef Tiso. Tak vznikl nový stát pár měsíců před zahájením Druhé světové války a několik měsíců po Mnichovské dohodě (září 1938) na troskách Česko-Slovenské republiky (tzv. druhá republika) jako přímý důsledek zhoršující se mezinárodní politické situace a na hrubý nátlak nacistického Německa. Nově vzniklý stát byl již dříve okleštěn o jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi, které zabralo v souladu s Mnichovskou dohodou a Vídeňskou arbitráží Německo a Maďarsko a dále pak o území Oravy a Spiše, které zabralo Polsko.
Ke vzniku Slovenské republiky přispěla mimo jiné i neochota, či další důvody, ze strany pražské vlády ohledně uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky podle původní Pittsburské dohody z roku 1918. Vyrovnání se Slovensko dočkalo až za Druhé republiky (1938 – 1939), kdy byla 6.října 1938 v Žilině zformována autonomní slovenská vláda v čele s dr. Jozefem Tisem (*1887 - +1947). Téměř všechna moc se na Slovensku soustředila do rukou politické strany HSĹS. Podobné autonomie se dočkala i Podkarpatská Rus.
Nový Slovenský stát byl uznán mezi prvními Německem a Maďarskem, poté se k uznání připojilo Polsko, Dánsko, Finsko, Chorvatsko, Itálie, Jugoslávie, Sovětský svaz, Bulharsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Vatikán. Velká Británie a Francie de facto také uznaly Slovenský stát (jakožto spojence Německa), ale USA nikoliv.
Obsazování Podkarpatské Rusi
Nutno poznamenat, že boje o Podkarpatskou Rus se vlekli již od první Vídeňské arbitráže v listopadu 1938. Maďarsko si na území celé Podkarpatské Rusi dělalo nárok od konce První světové války, protože toto území bylo celá staletí součástí Uherského království. Proto během Vídeňské armitráže probíhaly na tomto území především v říjnu a listopadu 1938 těžké boje. Maďarské nepravidelné jednotky Szabadcsapatok (v překladu nezávislá družstva) začaly pronikat přes hranice na sporná území s cílem narušovat zdejší poměry a připravit půdu pro vlastní armádu. Československá armáda v odvetu vyslala na ohrožená území své pravidelné vojenské jednotky včetně obrněné techniky. Boje pokračovaly až do března 1939. Dne 10.března pak maďarská vláda rozhodla o obsazení Podkarpatské Rusi a využití krize Československé republiky. Na tomto postupu se Maďaři dohodli i s polskou vládou, se kterou si odsouhlasili, že by bylo vhodné mít společné hranice.
Toto je úryvek ze vzpomínek kapitána Novosada.
- aneb když Maďaři vraždí Čechoslováky, tak proč jim to neoplatit -
"Druhého dne po pohřbu jsem sestavil družstvo z pomocných zřízenců strážní služby, a to takových, o nichž jsem se domníval, že budou dobře zabíjet Maďary. Jako velitele jsem jim určil strážníka Matouše Miška. Před odchodem jsem jim dal potřebné instrukce a nařídil, aby zastřelili každého teroristu, který padne do jejich rukou bez ohledu na to, zda je raněn, nebo se vzdal. Tito lidé pak vyměnili polní střáž strážmistra Černockého v Hořanech. Tak se stal pomocný zřízenec strážní služby, Matouš Mišek velitelem polní stráže.
Když později strážník Perenič z Miškova družstva zajal v Hořanech jednoho maďarského teroristu (byl to první úlovek), ptal se mne Mišek polním telefonem, co s Maďarem má dělat. Moje odpověď byla: "Dejte mu krumpáč a lopatu, zaveďte ho do lesa, tam ať si vykope hrob, pak ho zastřelte a zahrabte." To bylo v noci a druhý den mi přišel na SV. (stanoviště velitele) hlásit strážník Obruča vyplnění rozkazu. Když pak zajali druhého teroristu, neptal se mne již Mišek,co s ním má dělat, ale přišel sám a hlásil: "Dnes v 5 hodin ráno jsme měli zabíjačku." Kývnutím hlavy a otázkou: "Kde jste ho zahrabali?" byla věc vyřízena. Podotýkám, že o těchto případech neúředně věděl i náš vclih l praporu StOS podplukovník pěchoty Franci, jež měl SV. ve Velkém Berezném. Mišek a jeho podřízení vynaložili všechnu svoji mladou sílu, aby se na nebe/ pecnem místě udrželi. Nepožádali mne o směnu, kterou jsem jim po 14 dnech slíbil, a když jsem jim sám nabídl, zeje vyměním - odmítli. "
Poznámky: Míšek byl 15.března 1939 těžce zraněn, přesto s pomocí kolegy dostal skrz obsazené území až do Prešova, kde byl operován a nakonec převezen do Čech. Míšek a Novosad byli po válce v SNB, a tyto vzpomínky napsal Novosad v roce 1946.
Povstání nacionalistů
V té době vzniklo v noci z 13. na 14.března v Chustu otevřené povstání ukrajinských nacionalistů (jednotky Karpatské Siče) proti Československé republice. Situace byla kritická, protože v dané lokalitě (Podkarpatská Rus) byly slabé vojenské jednotky, které byly předtím na přelomu roku 1938/1939 odsunuty z větší části k hájení jižní slovenské hranici. Přestože přítomné vojenské československé jednotky nebyly dostatečné silně, podařilo se generálu Prchalovi povstání potlačit. Nicméně tou dobou se již rozpadal společný mnohonárodnostní stát Čechů, Slováků a Rusínů a tak mohla být 15.března vyhlášena nezávislost jak Slovenského, tak i Rusínského státu.
Z trilogie "Jednotka určení SOS" je citace bojů proti Rusínským nacionalistům v Chustu (Karel Vyoral - četnictvo, prapor StOS Chust):
Dne 14.března 1939 jsem se zúčastnil s ostatními příslušníky ČPO boje proti příslušníkům organizace Kapatská Sič, kteří v počtu asi 350 mužů měli v úmyslu náš oddíl odzbrojiti. Dne 13.března zrušil nově dosazený zemský četnický velitel pplk. Waka přísnou pohotovost celého ČPO. Tento oddíl byl ubytován ve dvoře vládní budovy v Chustu. Z tohoto důvodu odešli všichni instruktoři po delší době k rodinám a v kasárnách jsem zůstal s 35 četníky na zkoušku jen já. Náš oddíl měl za úkol střežiti vstup do vládní budovy a kromě toho nedaleké dřevěné výzbrojní a výstrojní skladiště ZČV.
Asi ve 23 hodin mi hlásil jeden četník, že mezi příslušníky organizace Sič je nějaký rozruch, ježto se soustřeďují a projíždějí na motorových vozidlech městem. Ve 2 hodiny mi hlásil četník střežící skladiště ZČV, že se dostavil zemský četnický velitel Waka a sám vydává ze skladiště sičovcům zbraně. Nato jsem nechal ihned celý ČPO nastoupiti a vydal jsem veškeré dostupné zbraně, tj. kulomety, granáty a všechno střelivo. Oddíl jsem pak rozdělil na několik skupin a obsadil všechny přístupy k vládní budově. Asi v půl třetí v noci počali sičovci za dvou stran na vládní budovu útočiti, přičemž používali všech možných druhů zbraní a křičeli, abychom se vzdali. Příslušníci ČPO palbu opětovali, ale když byli napadeni třetí skupinou asi 60 mužů z boku, byli nuceni se stáhnout do uzavřeného dvora, aby nebyli roztříštěni a byli schopni další obrany. Proti mým 35 četníkům útočilo celkem asi 350 sičovců.
Když po hodinu trvajícím boji sičovci seznali, že se jim ČPO odzbrojiti nepodaří, stáhli se do města, kde obsadili nádraží, křižovatky a další důležité doby, které pak v ranních hidinách muselo dobývati zpět vojsko pěšího pluku 45. Ztráty za nočního boje byly u nepřítele značné, protože ten útočil ve skupinách, na naší straně byl dvěma zásahy zraněn závodčí Petr Jahoda, kterému byla ihned poskytnuta pomoc a byl dopraven do nemocnice v Krivé u Chustu.
Výslechem zajatých sičovců bylo zjištěno, že měli v úmyslu nejdříve odzbrojit pohotovostní oddíl a se zbraněmi zde ukořistěnými dále postupovat proti českému obyvatelstvu a vojsku. Jak výslovně prohlásili, měli v úmyslu provésti na Češích „Bartolomějskou noc“. Když se jim však nepodařilo odzbrojit ani 36 četníků ve vládní budově, od dalších útoků upustili. Za správný postup a neohrožené chování proti přesile mi byla vyslovena pochvala velitelem praporu StOT pplk. Zemanem a českými četnickými představiteli.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Německo-maďarská spolupráce vůči zbytku (tehdy již) Česko-Slovenska se oživila opět v březnu 1939, kdy Hitler, který se aktivně pokoušel Česko-Slovensko rozdělit a následně obsadit zbytek českých zemí a ze Slovenska vytvořit satelitní stát, vyzval Horthyho k účasti při další dělbě Česko-Slovenska, resp. Slovenska. Horthy to přivítal a v dopise z 13. března 1939 Hitlerovi odpovídá (zde zkráceně s přeloženými citacemi): „Nemůžu ani vyjádřit, jak jsem šťastný. Přesto, že naši branci slouží pouze pět týdnů, do Česko-Slovenska vpadnou s dychtivým nadšením. V tomto směru již dostali instrukce, co mají dělat. Ve čtvrtek šestnáctého tohoto měsíce způsobí pohraniční incident, v sobotu bude následovat velký úder“. Svůj dopis Hitlerovi končí Horthy těmito slovy: „Nikdy nezapomenu na tento důkaz přátelství a Vaše Excelence se může spolehnout na moji neotřesitelnou věčnou vděčnost.“
Maďarská vláda byla neustále v pohotovosti a bedlivě sledovala, co se děje za hranicemi v Československu, lépe řečeno v tom, co z něj zbylo. Dne 12.března 1939 Hitler oznámil maďarské vládě, že může vyřešit otázku Podkarpatské Rusi v maďarském smyslu, tedy jeho obsazení (odpověď Horthyho je výše). Ale na adresu Slovenska řekl „k slovenské otázce se vrátíme později a Maďarsko ať proti Slovensku neútočí“. Tato slova nebyla přesně to, co chtěli v Budapešti slyšet, ale podřídili se rozhodnutí z Německa a čekali, kdy jim dá Hitler „zelenou“. Nicméně stejně to vládě v Budapešti nebránilo rozmístit na jižních hranicích Slovenska své jednotky. Když pak 14.března 1939 vrcholila krize druhé Československé republiky, rozhodlo se Maďarsko k zabrání Podkarpatské Rusi, které stejně jako Slovensko usilovala o samostatnost.
Československé jednotky na Podkarpatské Rusi
Ostraha hranic byla již zrušena 15.února 1939 a tak v krizové době března 1939 měla čs.armáda na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku k dispozici pouze jednotky 12.pěší divize. Ta měla pro svou podporu k dispozici i obrněnou techniku, kterou měla vrátit, ale nakonec si ponechala aspoń jednu rotu (9 tanků) LT vz.35 v Michalovcích a kombinovanou rotu LT vz. 35 (9 ks) v Chustu a Sevljuši doplněnou o 10 ks OA vz. 30 a 3 ks OA vz.27. V době bojů pak byly tyto jednotky posíleny o dva LT vz.35, které se vraceli ze zkoušek v Rusku přes Rumunsko do ČSR. Byl to tovární prototyp č.13620 a armádní tank č. 13903, jehož posádky včetně mechaniků okamžity nabídlo své služby čs.armádě.
Tou dobou se již na hranicích s Československem od rána 14.března soustřeďovali německé jednotky a to i ze vzdálenějších míst Třetí říše. Čs. zpravodajská služba zachytila i rozkaz o vyhlášení pohotovosti německých leteckých jednotek patřících do formace Luftflotte 3. Politickému i vojenskému velení v ČSR bylo jasné, k čemu se schyluje a více než pesimisticky se hodnotili šance k obraně. Vojenský odpor by byl díky ztrátě opevněného pohraničí spíše symbolický a časově velice krátký. Ostatně německé motorizované jednotky mohly dosáhnout řady ubytovacích prostorů čs. armády v Čechách a na Moravě během jedné hodiny a pěší jednotky během pár hodin pochodu. Navíc čs. armáda měla po propuštění předposledního vycvičeného ročníku k dispozici celkem jen cca 117.000 vojáků prezenční služby, 6.200 délesloužících poddůstojníků a 12.000 důstojníků (včetně jednotek na Slovensku a Podkarpatské Rusi). Jedinou šancí tak byl rychlý přesun všech jednotek na moravsko slovenskou hranici a zajistit si tak obranné pásmo a ústupový prostor na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Ale vyhlášením Slovenského štátu v odpoledních hodinách 14.března tuto variantu definitivně pohřbilo a to i včetně přesunu leteckých sil na východ.
Nový ministr národní obrany Slovenského štátu pplk. gšt. Ferdinand Čatloš vydal svůj první rozkaz vztahující se k současné situaci:
" ... v záujme každého jednotlivca je, aby čakal na rozkaz. Rozhodnutie bude urobené vzájemnou dohodou Prahy a Bratislavy. Cez hranice slovensko-moravské predbiežne sa nesmie prevážať nijaký vojenský transport ani personál, ani materiál, okrem žandárov, ktorí boli v poslednom čase poslaní na Slovensko ako posila. Slovenskí vojaci a Hlinkova garda, ani obyvatelstvo, nesmie sa dotýkať Čechov v ich vyčkávacom postavení, ak nezavdajú k tomu príčinu. Českí vojaci a gážisti nesmú zasahovať do vecí slovenského vnútorného poriadku. Službu predbežne koná každý podľa rozkazov predstavených, bez ohľadu na národnost. Slováci budú podľa osobitého nariadenia oddelení od Čechov. Budú konať postupným prevzatím služby stráženie a výcvik podľa rozkazov, ktoré dostanú. Češi, ktorí neodídu zo Slovenska, budú sa pripravovať na odchod. Pre tých Čechov, ktorí sa na Slovensku aklimatizovali, majú rodinný, duševný a myšlienkový vztah k Slovákom a rozumejú im, bude usporiadaný súpis a o každej osobnej veci rozhodne slovenské MNO v dohode s českým MNO. Najtužšia disciplína ve vojsku na Slovensku bude vecou zrejmou a bezpodmienečnou. Češi, ktorí ste vykonali pre Slovensko záslužnú prácu, buďte ujistení, že vám Slovensko bude navždy povďačné ..."
Čechy a Morava tak byli kompletně v obklíčení vojenském i politickém a Podkarpatská Rus byla také zcela izolovaná až na pár kilometrů hranic se spřáteleným Rumunskem. Československé velení si bylo vědomo bezvýchodné situace a tak začalo se likvidací tajných materiálů (část se jich ale podařilo letecky na poslední chvíli dopravit do Anglie, kde tento materiál o Německu nashromážděný za posledních několik let posloužil britským zpravodajcům).
finanční stráž hlídá most přes řeku BoržavaTak jak se rozpadalo 14.března Československo, začali se o jeho území rvát další státy jako Polsko a Maďarsko. Maďarsko již v ranních hodinách 14.března 1939 pod velením generála Bély Novakovitse zahájilo obsazování Podkarpatské Rusi, v té době autonomní Zakarpatské Ukrajiny, která ale stále byla součástí československého státu. Maďarsko na obsazení Podkarpatské Rusi použilo svůj 6. a 7. sbor Honvédségu, který byl posílen o elitní jednotky Gyorshadtestu (mobilní oddíly jízdy, motorizované pěchoty a cyklistů). Tyto síly následovaly také nepravidelné vojenské jednotky Szabadscapatok, které již na území ČSR působily. Postupující maďarské jednotky (honvédi) ihned narazili na tvrdý odpor československých provosledových jednotek 12.pěší divize brigádního generála Josefa Olega Svátka. Nejprve došlo k pokusům o vyjednávání, ale po neúspěchu se rozpoutal pravidelný boj. Boj byl veden odhodlaně, ale prakticky ihned po vyhlášení Slovenské štátu v odpoledních hodinách začalo docházet u bojujících jednotek k dezercím rusínských, maďarských a slovenských vojáků. Bojují československé jednotky (nebo spíše jen České) byly na Podkarpatské Rusi od sebe komunikačně odděleny a tak nemohli koordinovat své kroky. Navíc Maďaři zahájili svůj útok se silnou leteckou podporou, proti kterým omezené čs.jednotky neměli adekvátní protiváhu. Generál Svátek tak v poledních hodinách vyslal na Slovensko žádost o posily, ale tato zůstala již bez jakékoliv odezvy. Slováci již tou dobou měli pár hodin svůj tolik vytoužený samostatný stát a nějaké bojující české jednotky na Podkarpatské Rusi je nezajímali. Jediná kdo projevil určitou snahu bylo Rumunsko, které hned v ranních hodinách 14.března, když Maďarsko zahájilo svůj útok, dodrželo jako signatář Malé dohody (Československo, Rumunsko a Jugoslávie) své závazky a provedlo částečnou mobilizaci. K večeru 14.března tak první rumunské jednotky v počtu 40.000 vojáků zaujali své pozice n rumunsko-maďarských hranicích. Další postup Rumunské vlády a armády zastavila zpráva o vyhlášení Slovenského štátu a obsazování Československa v ranních hodinách 15.března 1939.
Maďarskou dělostřelbou zničený čs.tank LT vz.35Již v 16:30 hod (14.března) Maďaři obsadili hlavní město okleštěné (po Vídeňské arbitráží z listopadu 1938) Zakarpatské Ukrajiny, Chust, které před tím čs. jednotky opustily. Maďarský postup byl i nadále silný a podařilo se mu rozkládající se čs. jednotky od sebe rozdělit na tři části. Tvrdé boje pokračovali až do 17.března, kdy se podařilo střední čs.skupině se spojit se západní skupinou a s veškerým státním majetkem se probojovaly na Slovensko. Během maďarského postupu došlo k drobným bojům s jednotkami právě vzniklého samostatného státu (Podkarpatské Rusi), Karpatské Siče. Tyto jednotky samozřejmě nemohly maďarské přesile vzdorovat. Do bojů s útočníky se dostaly kromě 12.pěší divize i části 3.rychlé divize. Dne 16.března byla například na ustupující československou kolonu svržena bomba a následně jí maďarský letec ostřeloval z palubních zbraní. Při maďarské protiútoku u Fančíkova se útočníkům podařilo ukořistit lehký tank LT vz.35 (zničen dělostřelbou). Zatímco západní a střední část čs.jednotek se podařilo ustoupit na Slovensko, část 12.pěší divize na východě byla zcela odříznuta a neměla nejmenší naději projít přes těžko průchodná pásma navíc pod neustálým maďarským tlakem. Proto ustoupili směrem na Tiačevo k rumunským hranicím. Za účelem evakuace zbytku čs.vojsk z Podkarpatské Rusi byla ze železniční stanice Latinské Doly vypravena vlaková souprava, jejíž cílem bylo Rumunsko a jeho železniční stanice Marmathiei (Marmarošská Sihoť). Evakuace probíhala od poledních hodin 16.března až do večerních hodin. Odjezd posledního transportu byl zdržován na poslední přijatelný čas a byl jištěn ze vzduchu jedním letounem Letov Š-328 s posádkou npor.Hrubeše a čet. Mikuleckého. Při odjezdu kolony ze železniční stanice se skutečně staly české jednotky terčem maďarského útoku, který byl ale právě za pomoci letadla odražen. Vlak tedy dorazil na místo určení, do Rumunska. Letadlo s posádkou přistálo na nedalekém rumunském letišti, přičemž posádka i letadlo byly zajištěni. Poté však Rumuni posádku propustili. Četař Mikulecký se vrátil s repatriačním transportem do již vzniklého Protektorátu Čechy a Morava. Později ale přes Polsko a Sovětský Svaz utekl do Velké Británie, kde zůstal i po skončení Druhé světové války. Většina vojenského materiálu a osob pak byla na německý nátlak z Rumunska zaslaná zpět do Protektorátu. Zabavené letadlo však i přes slovenské protesty zůstalo. Poslední jednotky prchající k Rumunům překročily rumunskou hranici ve 22:30 hod 16.března, kdy mezi nimi bylo i osobní auto vezoucí předsedu autonomní vlády Zakarpatské Ukrajiny dr. Vološina. Spolu s těmito jednotkami ustoupilo na území Rumunska také 9 obrněných automobilů OA vz.30 a 3 OA vz.27, kde je rumunská vláda zabavila pro svou potřebu.
Západní a střední část 12.pěší divize při svém ústupu na Slovensko kladla odpor Maďarům až do 18.března 1939. Většině se podařilo ustoupit do Perečína směrem k Malému Berežnému. Jim v patách postupující Maďaři ráno 17.března obsadili Perečín, ale dál je zbytky ustupujících československých vojsk nepustily až do 13 hodiny druhého dne, kdy většina z této části 12.divize přešla přes hranice na Slovensko. Maďarské vojsko pak rychle postupovalo směrem na sever a 17.března večer jeho předsunuté hlídky dosáhly polských hranic. Generálovi Lvu Prchalovi se podařilo se skupinou obrněných automobilů probít se na Slovensko. Tímto byl dne 18.března 1939 ukončen rozpad Československa.
poškozený OA vz.30. Posádka stačila odmontovat kulomety
ZÁVĚR
Boje na Podkarpatské Rusi byly tvrdé, především pak v prvním dni, a vyžádali si dosti lidských životů. Na straně Československa padlo 16 vojáků a 86 raněných. Maďarská strana přiznala 72 mrtvých a 244 raněných. Maďarské ztráty jsou však zřejmě podhodnocené a již tehdejší dopisovatelé západních agentur, kteří se dostali až do míst bojů je označili za příliš nízké. Při bojích byl ztracen jeden československý tank LT vz.35 (č. 13903). Stalo se to na křižovatce k obci Fančíkovo, jednalo se o velkou planinu v nížinách Podparpatské Rusi. V terénu tam nebyly stromy a maďarské dělo vz.35/37 se mohlo bez problémů zaměřit už na velkou dálku. Celkem tank dostal 3 zásahy a padl jeden z členů posádky, montér Antonín Seidler. Tento tak se dostal do míst bojů z Ruska, od kud se vracel z testů a byl včetně techniků ihned "zapůjčen" armádě spolu s druhým tankem (prototyp č. 13620). Ovšem i maďarské obrněné jednotky nezůstaly bez poškození. Palbou z kulometů se pěchotě podařilo z bojů vyřadit dva maďarské lehké tanky (asi Fiat3000B).
Do Rumunska ustoupila část čs.jednotek, která s sebou vzala i 9 OA vz.30 a 3 OA vz.27 z kombinované roty z Chustu a Sevljuši, kde je Rumunska armáda zabavila. Na Slovensku se pak dne 18.března 1939"vzdala" část 2.pluku útočné vozby s 9 tanky LT vz.35, což byla tím pádem poslední československá jednotka již neexistujícího státu, která se vzdala. Devět tanků se Slovákům náramně hodilo, protože jejich 9 LT vz.35 bylo tou dobou na opravách v Čechách a jako takové je zabrala německá armáda. Početní stav lehkých tanků tak i po osamostatnění Slovenska zůstal u nich 52 kusů.
Maďarsko svým zabráním Podkarpatské Rusi kromě jiného převzalo původně československý majetek v hodnotě tehdejších 345,897 Mio Kč.
Ohlasy z demokratického světa byly většinou v duchu, že se jednalo o vědomé a násilné porušení mnichovské smlouvy. Oslavný tón měla naopak část médií v Polsku, samozřejmě v Maďarsku a Itálii. Maďarské království si k svému území mohlo připojit dalších 12.171 km2 Podkarpatské Rusi s cca 670.000 obyvateli (z toho 12,7% maďarské národnosti).
území zabrané Maďarskem 18.března 1939Zdroje:
Slovenská armáda 1939 – 1945 - Ch.K.Kliment, B.Nakládal - 2007
Maďarská armáda 1919-1945- Ch.K.Kliment, D.Bernád – 2007
http://mujweb.cz/spolecnost/1900/malavojna.htm
http://surfcity.kund.dalnet.se/cr32_hungary.htm
http://www.comrad.cz/item480.htm
www.druhasvetovavalka.nazory.cz
www.wwiivehicles.com
www.malavojna.szm.sk
www.globalpolitics.cz
www.druhasvetova.sk
www.wikipedia.org
www.vojna.net
www.fronta.cz
www.army.cz
www.valka.cz
Zvláštní poděkování Martanovi za kontrolu pravopisu
