VIII. díl. Francie 1940. Č 28.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 28.

Evropa v roce 1939 před útokem na Západ v roce 1940.




V roce 1938 německá vláda a vedení NSDAP , včetně Adolfa Hitlera, ze zpravodajských informací a informací a jednání diplomacie, velice dobře vyhodnocovali, reakce Francie na německý zásah v ČSR.
Němci věděli, že by Francie reagovala mobilizací a vyhlášením ultimata, které by zahrnovalo krátkodobou lhůtu na stažení německých jednotek z území ČSR – například 48 hodin – během kterých by bylo obtížné správně vyhodnotit, do jaké míry by v ozbrojeném konfliktu v ČSR šlo o účast pravidelných jednotek Wehrmachtu a do jaké míry by šlo o Sudeťáky a jejich bojůvky. Až by uplynulo nějaké to ultimatum, pokud by se je nepodařilo vyjednáváním prodloužit, nebo odvolat, teprve pak by následovalo vypovězení války Francií, které by snad skoro se 100% jistotou Velká Británie nenásledovala.
OKW předpokládalo, že v případě vypovězení války by první francouzské bojové akce proti Německu mohly začít až tak od 4. mobilizačního dne, a to nejvýše formou omezené činnosti před Maginotovou linií, které by doprovázela omezená činnost francouzského průzkumného (postaru řečeno – zpravodajského) letectva. Německý genštáb očekával, že skutečné francouzské bojové akce proti Německu lze očekávat nejdříve po třech týdnech (po 21 dnech) od vypovězení války.
V důsledku vyhlášení belgické neutrality (belgický parlament neutralitu schválil 28. října 1936 – zdrojem je zde: E. Wanty: „Le relations militaires france-belges de 1936 a‘ octobre 1939“. Revue d’Histoire de la Deuxiéme Guere Mondiale, Nr. 31, str. 12, 1958.) předpokládali Němci první nápor Francouzů proti Sársku, přesněji řečeno do prostoru jižně od řeky Mosely po Landau. OKW a OKH pevně věřilo, že Francie bude nucena vyčlenit i nějaké vojenské jednotky proti Itálii.
Německé velení tak s jistotou předpokládalo, že pokud Wehrmacht dosáhne během 14 dnů v útoku na Československo rozhodujících úspěchů, francouzská armáda se vzhledem k takovému vývoji situace vůbec k žádné větší ofenzívě neodhodlá a zůstane v Maginotově linii. Nacisti byli dokonce přesvědčeni, že osamocená Francie válku vůbec nevypoví a spokojí se jen s několika protesty, při kterých se tak maximálně odvolá k stále bezmocnější SN (Společnost Národů).
A i kdyby došlo k radikálnímu vnitropolitickému zvratu ve Velké Británii a k moci by se dostala opozice proti Chamberlainovi, jako například W. Churchill, nebo A. Eden, neměli Němci z britské podpory přílišné obavy. Němci dobře věděli, že britská pozemní armáda je slabá a k nasazení na evropském kontinentu nepřipravená. Němci také počítali, že ve Velké Británii bude vše tlumeno politiky věrnými Chamberlainovi a jeho appeasementu.
A i kdyby došlo k nepříliš pravděpodobnému britsko-francouzskému vyhlášení války, tak by tyto Spojenecké armády stejně zvolily defenzivní taktiku, při které by francouzská armáda jen obsadila Maginotovu linii, ve které by se připravovala na německý útok. No a britské válečné námořnictvo (Royal Navy), by se tak v nejhorším případě pokusilo o námořní blokádu Německa. Německé OKW a OKH velmi dobře vědělo, že Armée de l'Air – francouzské letectvo je slabé a vyzbrojené zastaralými letouny. Stejně tak Němci věděli, že britská RAF (Royal Air Force) se teprve přezbrojuje na moderní typy letadel, které budou určeny především k ochraně Velké Británie (stíhačky „Hurricane“
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=391
, „Spitfire“

Zde jsou Spitfire Mk.I. ze 65. squadrons v roce 1939.




http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2773

a „Boulton Paul Defiant“
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1045

) a že modernější bombardovací letouny určené i pro dálkové bombardování („Blenheim Mk.I.“,




„Wellington“




a „ Armstrong Whitworth Whitley“




) se teprve začínají vyrábět, takže z britského dálkového bombardovacího letectva zatím strach nešel. A vůbec, Hlavní štáb Luftwaffe nepředpokládal, že by RAF odeslalo v roce 1938 na evropský kontinent nějakou převážnou část svých stíhacích perutí, které budoval především k obraně Anglie. Podle německého Hlavního štábu Luftwaffe spojeneckou bombardovací činnost strašně omezovalo vyhlášení belgické, lucemburské a holandské neutrality. V roce 1938, při doletech tehdejších francouzských letadel, bylo z francouzských základen k závažnějším německým cílům příliš daleko a náletové trasy k nim přehrazovala již tehdy mohutná pásma německé PVOS (postaru OPL – Obrana Proti Letadlům). Tento důvod, vedle malého počtu francouzských letadel, zastaralého složení tak to považovalo německé OKW za hlavní důvod, proč není třeba mít z činnosti letectev (Armée de l'Air, a RAF) Spojenců žádné vážnější obavy.

Všechny prognózy OKW říkaly, že rozsáhlejší spojeneckou ofenzívu lze očekávat nejdříve za, a to považme – 2 roky – a to ještě pokud by se podařilo dobudovat jak Francii, tak Velké Británii, mechanizované a obrněné divize a podstatně zesílit jejich letectva!!!
Že by se nějak pronikavě změnilo spojenecké odhodlání k ofenzívě proti Německu, tak to Němci podmiňovali tím, že by se zásadně změnil postoj USA (IZOLACIONALISMUS) k válce v Evropě, nebo by se úplně zásadně změnilo v roce 1938 vystupňování amerických dodávek válečného materiálu Velké Británii a Francii. Němci v roce 1938 naprosto vylučovali přímé zapojení USA do války v Evropě.

Nějaké dřívější zahájení francouzské ofenzívy očekávali Němci jen v případě, že by sami udělali chybu. Němci by museli zahájit předčasný útok a vyčerpat se několikanásobnými marnými útoky proti Maginotově linii. Ale protože ofenzíva Němců proti Francii závisela jen na německém rozhodnutí a Československo by už dávno zaniklo, očekávali Němci spíše jednání o dosažení separátního míru s požadavkem obnovení určité, nepříliš výrazné, jenom tak nějaké formy Českého státu… A protože podobné smýšlení Němci znali z diplomatických jednání od Francouzů, předpokládali Němci, že si Francie své odhodlání k vypovězení války dobře rozmyslí.
Německý generální štáb, po pečlivém zpravodajském vyhodnocení (samozřejmě i z diplomatických kanálů), již v roce 1938 nepředpokládal, že by se do bojových akcí Spojenců zapojila Rudá armáda a SSSR jako celek. Především pak také vstup SSSR do války byl podmíněn válečným vystoupením Francie, jehož myšlení jsme si probírali, a pak - vystoupení SSSR stejně blokovaly zahraničně-politické a geografické aspekty. To vše by se pro Německo mohlo nepříznivě změnit jen v tom případě, že by francouzská armáda dosáhla proti Německu výrazných úspěchů, což bylo v počáteční fázi války téměř vyloučeno (francouzská armáda myslela většinou na obranu, a když myslela na útok, tak ten by začínala podle znalostí a směrnic z 1. světové války).
Také se vůbec neočekávala změna polského a rumunského postoje, čímž bylo uplatnění Rudé armády na protiněmecké frontě prakticky vyloučeno.
Aby mělo Německo ještě více volné ruce pro boje na východě, začalo na západě, aby je Francie nepřekvapila, na francouzské hranici, usilovně budovat opevnění. Ihned po obsazení Sárska (1935) a Porýní (1936), začali Němci horečným tempem stavět uzávěry údolí, budovali opevnění okolo vodních toků a některých horských hřebenů. Dále Němci velice rychle dokončili přípravy destrukcí všech komunikačních objektů (železničních i silničních mostů a některých silnic) ve směru kudy se předpokládal nápor francouzské armády a byly také připraveny plány na zničení všech velkých mostů přes řeku Rýn – veletok Evropy. Opevnění Němců, kterému se také říkalo Westwall byla forma souvislých několikanásobných linií lehkého opevnění (viz. M. John září 1938, 1. díl, kapitola Německá opevnění. Bonus A, Brno 1997). Největší stavební boom na výstavbě tzv. Westwallu začal na jaře 1937 a jeho bojová hodnota byla odborníky Spojenců posuzována velmi rozdílně.
Odborníci Francie, kteří byli zvyklí na svá těžká vícepodlažní opevnění s pancéřovými kopulemi a věžemi, hodně podceňovali Westwall – tento řetězec ultralehkých pevnůstek s primitivním vybavením.
A naopak – britský hlavní štáb měl o odolnosti Westwallu přehnané představy.
I o Westwallu se na konci dubna 1938 rozpoutala prudká výměna názorů mezi Daladierem a Chamberlainem na poradách v Londýně o Československu.

Tady ukončíme historické pojednání o plánech Francie do Mnichovské konference, neboť následovaly krize, které jsme si již popsali v V. díl. ČSR. Mnichov 1938 Č 33 až 40 a obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem a vytvoření Protektorátu viz odkaz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2727
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2740
a celé válečné běsnění 2. světové války pak začalo a je popsané na tomto odkaze:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196
v VI. díl. Polsko září 1939. Č 1 až Č 47.
Když nástup francouzské armády je popsán v Č 22. viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3228
, potom na konci Č 26. viz zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2879
a pak také VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 1 až Č 62. Je tam i o postupu francouzské armády po vyhlášení války Francií Německu dne 3. září 1940. Je tam i o bojích v této podivné válce ( nebo také válce vsedě), když se pak 27. září 1940 stáhnou francouzské jednotky ze Sárska za Maginotovu linii. Francouzská armáda si tehdy velice cenila, že ustoupila za Maginotovu linii takřka bez bojových ztrát.

Po skončení polské kampaně se Francie vrátila k „ Plán D“ viz zde Č 20.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3597
, který byl několikrát upravován. Dne 24. října 1939 vydal generál Gamelin k „ Plán D“ rozkazy pro postup na linii řeky Šeldy v Belgii pro ten případ, že by Německo začalo svůj útok na Severu – proti Holandsku, Belgii a Lucembursku. O tři týdny později – přesně 15. listopadu 1939, když průzkum dodal nevýhody takového postupu ( v některých místech úzké pásmo pro útok) - vydal Gamelin doplňkovou směrnici č 8. k „ Plán D“ , která stanovila linii postupu na řeku Dyle, což bylo sice o kratší frontě v dalším postupu, ale směrnice spojovala dvě velké belgické vodní překážky - ústí Šeldy a Másy. Odtud mohly Spojenecké jednotky a belgická armáda, které by se přepravily po vodních tocích, držet mezeru mezi touto celou Severní frontou a Maginotovou linií.
Tato doplňková směrnice č. 8 tak měla tu výhodu, že přeskupovala francouzsko-britské síly blíže k navrhovaným pozicím belgické armády. Belgická armáda měla mít po mobilizaci celkem 22 divizí a většina armád, včetně té německé, se o belgické armádě vyjadřovala kladně, výhrady měli jen jejich sousedé - Francie. Němci například považovali belgickou armádu za houževnaté protivníky již v roce 1914 a svůj názor nezměnili ani po debaklu, který následoval v květnu 1940 (Němci debakl přisuzovali horší výzbroji belgické armády, neboť ve střetném boji bojovali Belgičané statečně a zbůhdarma neustupovali).

My nyní budeme pokračovat ještě německým plánem „Fall Gelb“ – „Plán Žlutý“ a jeho vývojem až do 10. května 1940.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 29.

Vznik a vývoj Plánu - Fall Gelb - Plán Žlutý -útok Nacistického Německa na Belgii, Holandsko, Lucembursko a Francii – vývoj útočných plánů do 10. května 1940:

Triumfem „Plánu Fall Gelb“ – „Plán Žlutý“ měla být blesková válka – tzv. Blitzkrieg – což je německé slovo, které ještě v roce 1939 německá armáda neznala. Tehdy jej vlastně používali novináři Západu, kteří chtěli svým čtenářům alespoň nějak usnadnit pochopení rychlosti s jakou německé pozemní a letecké síly provedly ve třech týdnech bojovou operaci proti špatně vyzbrojené a početně daleko slabší polské armádě v září 1939. Tehdy, podle novinářů, plahočící se polské divize při svém želvím tempu nepředstavovaly rovnocenného soupeře Wehrmachtu, ale hlavně těžce zaostávaly za mechanizovanými předvoji Guderianových a Kleistových jednotek. Onen termín Blitzkrieg tehdy velice trefně vystihoval pohromu, která Polskou armádu postihla.
Pro senzacechtivé novináře pak bylo výzvou, zda Němci tento stejný, anebo zkušenostmi vylepšený Blitzkrieg použijí proti armádám Západu.

Skica plánů útoku na Francii 1914, dále skica útoku dle Fall Gelb a zároveň je tam i skica útoků dle Gamelina Plán D dle jeho posledních směrnic.




Již jsme si říkali, že Hitler vyslovil 6. října 1939 ve svém proslovu svou takovou vějičku k západním mocnostem Francii a Velké Británii, kde chtěl, aby velmoci uznaly jeho výboje v Evropě do té doby, a ani nepočkal jak odpoví jednotlivé země a již 9. října 1939 dává pokyn k vytvoření směrnice č. 6. Přesné znění, které bylo napsáno u VII. díl. Norsko, Dánsko 1940 viz zde:

„Takovým vůbec prvním spouštěcím mechanizmem, ve kterém dal Adolf Hitler najevo oč jemu a Říši nyní půjde (myšleno po dobytí Polska), je jeho vlastní projev, který přednese dne 6. října 1939 v Reichstagu.
V tomto projevu Adolf Hitler hovoří o „Své touze po míru s Velkou Británií a Francií“.
V zápětí pak říká, že doposud neudělal nic jiného (to po obsazení Porýní, Rakouska, rozbití ČSR a zničení Polska a jeho 4. dělení) než napravil chyby Versailleské smlouvy!!!
Dále pak Adolf Hitler ve svém projevu říká, že ve vztahu k Francii a Velké Británii „nemá žádné válečné cíle“.
Ze současné situace v Evropě pak obviňuje tzv. „Válečné štváče“, jako je Winston Churchill a zároveň jedním dechem žádá o svolání „Evropské konference“, která prý by vyřešila „několik zbývajících sporných bodů“.
No prostě „Adolfova paráda“ v překrucování faktů!!!
Samozřejmě ve dnech 10. a 12. října 1939, a to každý zvlášť, Daladier za Francii, a Chamberlain za Velkou Británii prohlašují, že odmítají přistoupit na Adolfovu (Her Hitlerovu) nabídku, neboť by to znamenalo prominout Her Hitlerovi, všechny jeho dosavadní výboje a jeho agresivní chování.
A hned si všimněme data.
Aniž Adolf Hitler vyčkává na Daladierovu a Chamberlainovu odpověď (10. a 12. října 1939), vydává Adolf Hitler dne 9. října 1939 „Směrnici č. 6“.
Tato „Směrnice č. 6“ ze dne 9. října 1939 má velice jednoduchý text, z něhož cituji:

„Pokud by se v nejbližší budoucnosti mělo prokázat, že Anglie a pod jejím vlivem také Francie nejsou odhodlány ukončit válku, rozhodl jsem se zahájit bez dalšího otálení ofenzívu.“
Adolf Hitler pak směrnici ofenzívy na Západ upřesňuje tak, že bude namířena proti Nizozemsku a jejím záměrem má být porážka silných uskupení francouzské a britské armády, jakmile tyto armády dorazí na pomoc Holandsku a Belgii. Zabraná území pak mají sloužit jako ochrana Porúří a zároveň mají tvořit základnu letecké války proti Velké Británii.“

Již 12. září 1939, ale Adolf Hitler řekl svému pobočníkovi Rudolfu Schmundtovi, že podle jeho názoru nebude dobytí Francie trvat dlouho a Velká Británie tak bude přinucena k jednání.
A již také dne 27. září 1939 (tedy v době kdy ještě jeho jednotky bojovaly v Polsku) upozorňuje Adolf Hitler velitele všech svých tří složek branné moci (OKH, OKL a OKM) – „OKH – Oberkommando Des Heeres“ – velitelství pozemních sil, když vrchním velitelem je zde Walter von Brauchitsch a náčelníkem generálního štábu Franz Halder – „OKL – Oberkommando Der Luftwaffe“, kde byl vrchním velitelem Hermann Göring a náčelník generálního štábu Hans Jeschonnek a „OKM – Oberkommando Der Kriegsmarine“ kde byl vrchním velitelem Erich Raeder a náčelníkem námořního štábu byl Otto Schniewind. Jak víme nadřízeno těmto třem složkám OKH, OKL a OKM bylo OKW – Oberkommando Der Wehrmacht kde náčelníkem štábu byl Wilhelm Keitel, náčelníkem operačního štábu byl Alfréd Jodl a zástupcem byl Walter Warlimont. OKW a z toho plynoucím velitelstvím, tedy všem těmto velitelstvím pak velel vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler, který byl pochopitelně nejvyšším a vrchním velitelem Wehrmachtu.

Hitler součastně s tím jak vydal směrnici č. 6, tak také vydal memorandum - mimochodem Hitlerovo memorandum bylo 58 stránek A 4 textu - ve kterém obviňoval Francii a Velkou Británii, že vlastně od Vestfálského míru z roku 1648 udržují Německo slabé a rozdělené (vidíte jak dobře uměl i historicky lhát), a zároveň oznámil, že mu nejde o nic menšího než konečně - „zničení nadvlády západních sil za účelem získání prostoru pro expanzi německého národa“.
Vůdcova směrnice č. 6 také popisovala jak se zničení dosáhne, cituji:

„Bude naplánována ofenzíva… územím Lucemburska, Belgie a Holandska /a/ musí být zahájena v nejkratším možném okamžiku /protože/ jakékoliv další zdržení bude… mít za následek konec belgické a patrně i holandské neutrality ve prospěch Spojenců. Účelem této ofenzívy bude co možná nejúplnější porážka francouzské armády a spojeneckých sil bojujících po jejím boku, a zároveň dobytí co možná největšího území Holandska, Belgie a severní Francie, jež bude sloužit jako základna pro úspěšné vedení letecké a námořní války proti Anglii a jako široký obranný prostor pro hospodářsky životně důležité Porúří.“

Tedy, jak vidíme, úplná porážka a útok do Francie tam ještě 9. října 1939 nebyl.
Takovýto plán směrnice č. 6 dostal název „Fall Gelb“ (přesnější překlad je – „Případ Žlutý“ – my budeme používat „Plán Žlutý“).
„Fall Gelb“ měl být podrobně rozpracován nejvyšším velením pozemního vojska – Oberkommando Des Heeres – OKH.
Přestože Adolf Hitler jako vrchní velitel OKW a všech podřízených složek nastínil široce pojaté strategické cíle „Fall Gelb“, přímo se v něm osobně nezabýval technicko-vojenskými záležitostmi. To však neznamená, že by Hitler neměl pevnou a vyhraněnou představu o tom co chce „Plánem Žlutý“ docílit. Takto však měl nechtěně vzniknout strategický propletenec, kvůli kterému si vůdce s nejvyššími představiteli německé armády vjížděl dalších 5 měsíců do vlasů.
Ona totiž německá armáda, a před ní to byla pruská armáda, se v historické perspektivě vždy podřizovala představě, že hlavou státu je vojenský vojevůdce – tedy „Feldherr“. Ale od doby kdy Bedřich Veliký vedl osobně své vojáky proti vojskům ruského cara a také císaře svaté říše římské, tak se nepletl ve skutečnosti představitel státu, svým vojenským generálům do jejich plánování (to samé si mysleli němečtí generálové, že se jim Hitler nebude plést do plánování).
Z historie Německa bylo známo, že císařové Vilém I. a Vilém II. sice přeměnili na začátku války s Francií, tedy v roce 1870 a na začátku 1. světové války, tedy v roce 1914, své císařské dvory na armádní Hlavní stany, ale oba dva císařové při tom přenechali detailní řízení bojových operací svým náčelníkům štábu – Moltkemu, Falkenhaynovi a Hindenburgovi.
Adolf Hitler jako vůdce nacistického Německa a vrchní velitel OKW by byl snad ochoten udělat totéž, kdyby jeho velitelé měli, jako tito u císařů jmenovaní vojenští činitelé, stejnou vizi jako on - tedy čeho může jeho nově zrozená německá armáda s tak ohromnou silou jako je Luftwaffe dosáhnout (Hitler nebyl přesvědčen, že štábní důstojníci OKH pochopili dobře význam Luftwaffe).
Hitler totiž u vrchního velitele Brauchitsche zjistil, byl přesvědčen, že je to pochybovač (o všech jeho rozkazech, ale i o nacismu a i o všem co se armády týče – i když o nacismu velice opatrně) a o náčelníku jeho štábu generálu Franzu Halderovi byl přesvědčen, že si libuje jen ve slovíčkaření. Generál Franz Halder byl ve skutečnosti inteligentní člověk, zběhlý a zkušený produkt bavorské akademie generálního štábu, jejíž absolventi byli považováni za duševně pružnější než byli absolventi pruské Kriegsakademie. Halder však měl válečné zkušenosti štábního důstojníka z 1. světové války, kde se uplatňovala krok za krokem taktika ze Západní fronty. Původní zbraní generála Haldera byla artilerie – dělostřelectvo a jeho velitelský sbor uvažoval ve stejném stylu, že nejdůležitější v nastálém boji bude dělostřelectvo. Navíc generál Halder byl oddaným příslušníkem státní luteránské církve - silně věřící člověk. Měl tím dány všechny předpoklady, aby odmítal Hitlerovu brutální filozofii a to jak státní, tak mezinárodní dominaci (tady samozřejmě dominaci Německa), ale bohužel - Halder nedokázal ustanovené autoritě Německa vzdorovat, nebo se jí dokonce přímo vzepřít.
A tak generál Halder, vzhledem k svým osobním vlastnostem, předložil svoji verzi „Fall Gelb“, která jak sám na jiném místě připustil, by odložila zahájení ofenzívy proti Francii na rok 1942. Podle Halderova konceptu z 19. října 1939 bylo jeho cílem „Fall Gelb“ - oddělit britské expediční síly od francouzské armády a obsadit terén v Belgii. Tento terén v Belgii měl Německu poskytnout letiště pro Luftwaffe a severomořské přístavy pro německou Kriegsmarine. To mělo sloužit k leteckým operacím proti Velké Británii, ale jak z tohoto Halderovo „Fall Gelb“ jasně plyne - Německu by to nezajistilo rozhodné vítězství na Západě a porážku Francie.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 30.

Vývoj plánů Fall Gelb od října 1939 do roku 1940.





Generál Franz Halder náčelník generálního štábu OKH svým konceptem „Fall Gelb“ z 19. října 1939 sice vyhověl vůdcově směrnici č. 6, ale zároveň se mu podařilo popřít jejího ducha. Byl to trik, který na okamžik Hitlera zmátl. Adolf Hitler z října roku 1939 ještě neměl mezi nejvyššími vojenskými kruhy spojence, kteří by mu mohli pomoci v argumentaci proti takové kapacitě té doby jako byl generál Franz Halder. Ale Hitler byl svůj a již 22. října 1939 vyvedl Haldera z míry požadavkem, aby byl „Plán Žlutý“ – „Fall Gelb“ zahájen již 22. listopadu 1939. Také maršála Brautchitsche, velitele OKH Hitler zaskočil dne 25. října 1939, když mu řekl, aby pozemní armáda zaútočila přímo do Francie, místo do severní Belgie, a pak 30. října 1939 navrhl Jodlovi, náčelníku operačního štábu OKW, aby tanky Wehrmachtu byly vrženy do ardénských lesů, kde je budou Francouzi nejméně očekávat. To byly jen takové výkřiky a návrhy Adolfa Hitlera, které nemohl bez kvalifikované vojenské podpory vysokých štábních důstojníků, nebo vysoké generality, spíše maršálů, prosadit, čímž by „Fall Gelb“ postrčil dopředu.
Totiž odpor generálního štábu OKH na podzim 1939 ( v říjnu a listopadu 1939) spočíval na solidních základech. On totiž pozdní podzim roku 1939 nebyl vhodným obdobím (my později uvidíme, že ani zima 1939-40 nebyla vhodná k ofenzívě – bude o tom několikrát řeč), aby se podnikaly ofenzivní operace, a už vůbec ne na rozmáčených pláních severní Evropy. Ardeny té doby, přestože jejich úzká údolí vedou přímo do otevřené francouzské krajiny severně od opevněné zóny Maginotovy linie, nebyly nikdy obvyklým terénem pro nasazení tanků.
Proto vysocí štábní důstojníci a také velící maršálové hleděli na Hitlerova přání jako „na přání chudáka, který hledá někoho, kdo by mu daroval koně“…, ale jak brzy uvidíme bylo to jen do doby, než nedokonalý Halderův plán dostali do rukou jeho kolegové, profesionální důstojníci, kteří začali odmítat slabé stránky plánu „Fall Gelb“, což se jak uvidíme, dostane samozřejmě i k uchu Adolfa Hitlera.
To si však vyžádalo čas a tak byl původní „Fall Gelb“ nějakou dobu bez revize a zatímní poznámky vyznívaly naprázdno, i když, jak si dál řekneme, i výsledek těchto poznámek vyústil v plodný výsledek. Totiž Franz Halder měl pravdu, když argumentoval, že sklonek podzimu 1939 není vhodným obdobím k útoku do Francie přes Ardeny, ale ten samý Franz Halder se mýlil, když se domníval, že nějaká smělá strategie by nepřinesla ohromné výsledky.

Těmi prvními profesionály, kteří se přidali na Hitlerovu stranu byli vrchní velitel Skupiny armád A, Gerd von Rundstedt a jeho náčelník štábu, Erich von Manstein.




To, že Rundstedt zběhl od Halderova plánu mělo velký význam. Rundstedt měl totiž vliv, neboť byl jedním ze služebně nejstarších generálů pozemního vojska a zároveň velitelem nejsilnější koncentrace sil na Západní frontě (Skupina armád A – složení později). Síla a význam Mansteinovy opozice proti Halderovu plánu pak spočívala v tom, že se Manstein těšil Rundstedtově podpoře a mimo toho vlastnil Manstein jeden z nejlepších vojenských mozků v celém Wehrmachtu. Tady si ještě povšechně řekněme, než začneme rozebírat vstup Mansteina do problému, že Mansteina urážel polovičatý přístup, který „Fall Gelb“, dle původního Halderova plánu nabízel a instinkt Mansteinovi napovídal, že „Fall Gelb“ – útok na Francii – v sobě skrývá plnokrevné moderní řešení. Všechny kritiky, které se v tomto pozdním podzimu a zimě 1939 – 1940 konaly, se vyznačovaly tím, že směřovaly k budoucímu plánu, který byl později historicky nazván „Mansteinův plán“.

A jak se tedy Erich von Manstein k problému „Fall Gelb“ dostal?
No to prostě tak, že dne 21. října 1939 projížděl Erich von Manstein, tehdy jako náčelník štábu Skupiny armád A Berlínem a pokračoval dál do Koblenze (česky Koblence), kde se tehdy zřizovalo velitelství Skupiny armád A. Při své zastávce v Berlíně se mu dostala do rukou kopie prováděcích plánů „Fall Gelb“ a u Mansteina žádné velké nadšení nevzbudily.
Vyplývalo z nich, že jestliže se Skupina armád B generála von Bocka dostane – po průchodu belgickým a nizozemským územím – na belgické rovině do čelního konfliktu se spojeneckými armádami, bude po první bitvě následovat dlouhá fáze „opotřebovací války“ – která by byla tak podobná Velké válce z let 1914 – 1918. V té době dokonce Manstein předpověděl, že vzniknou zákopové linie podél řeky Sommy, jako v 1. světové válce. Historicky je pak i v jeho knize zaznamenán výrok, který zde cituji:

„Připadalo mi mírně řečeno ponižující, že se naše generace nezmůže na nic jiného než omílání starých receptů.“

Tak tohle napsal Erich von Manstein s mrazivou objektivitou vojenského profesionála ve své knize – Verlorene Siege – Ztracená vítězství.

Německý generální štáb tak připravil v časové tísni a pod tlakem Hitlera takový plán bitvy, že podle něho by německé naděje na vítězství buď nebyly žádné, a nebo velice zdlouhavé.
V té době totiž Německu například chyběla motorová vozidla, čímž hrozily stejné potíže se zásobováním (logistika), jako v roce 1914. Naproti tomu francouzská armáda roku 1939 již motorizována byla. S ohledem na tyto problémy byl tak vlastně vytvořen jen plán na „částečné vítězství“ – jehož cílem nebyla porážka Francie, ale bylo to jen pouhé získání velké části lamanšského pobřeží jako základny pro vedení dlouhodobé války.
Manstein sice nebyl žádným tankovým specialistou v té době, ale bylo mu jasné, že Holandsko není pro tanky optimálním terénem.
Holandsko, to bylo příliš mnoho vodních toků a pokud by Holanďané otevřeli hráze, utopily by se německé tanky v moři bláta a vody. Mimo tohoto problému by Wehrmacht čekalo při jeho ofenzívě – a to celou Skupinu armád B – že by musela projíždět terénem, který byl v posledních dvaceti letech silně zastavěn městskou a průmyslovou zástavbou. V této oblasti byla v roce 1939 již v podstatě souvislá zástavba (například Belgie), kde se jednotlivá předměstí prakticky dotýkala, a to představovalo pro tanková vojska podobnou překážku, jakou vlastně byly protitankové zátarasy Maginotovy linie (později v roce 1944 to potvrdili i příslušníci spojeneckých tankových vojsk, kteří tudy v opačném směru procházeli).
On ale na podzim roku 1939 žádný z německých tankistů ještě nezapomněl, jak v září 1939 ztratila německá 4. td (tehdy postaru se značila 4. Pz.Div.) v Polsku za jediný den, celkem 57 tanků ze 120, které útočily. K té ztrátě tanků došlo právě v takovémto terénu – zastavěném terénu ve varšavském předměstí!!!
Erichu von Mansteinovi se v hlavě, při pročítání původního „ Fall Gelb“, rodila pro tanková vojska cesta nová - dramatičtější.
Manstein uvažoval o tom, že většina pancéřových jednotek – tankových divizí – musí být převelena ke Skupině armád A – a jestliže se jim podaří projít Ardénským lesem a překročit řeku Másu, ocitnou se v ploché, otevřené krajině, jakou mají tankisté nejraději a která odtud pokračuje až do Paříže, a nebo, jak my všichni víme a jak to pak ve skutečnosti bylo – přímo na pobřeží Lamanšského průlivu.
A Erich von Manstein ve svých úvahách pak plán „Fall Gelb“ doplnil o ještě jeden životně důležitý faktor. Manstein totiž tehdy věděl, že německá invaze již nemůže zabránit mobilizaci Francie tak, že by při rychlém útoku obsadila mobilizační centra (jako se to podařilo v Norsku a silné narušení se podařilo v Polsku) – to z toho důvodu, že Francie už mobilizaci provedla ( 1. září 1939 Francie vyhlásila Mobilizaci).
Manstein doplnil to, že rychle postupující německá armáda mohla obsadit oblasti, v nichž by se francouzská armáda soustřeďovala k protiútoku – Mansteinův navrhovaný plán tuto skutečnost dokonce zdůrazňoval a ona se potom ve skutečnosti potvrdila.
Manstein pak dál od počátku počítal s dlouhými denními pochody tankových a motorizovaných sil, které se svými rychlými přesuny odpoutají od svých podpůrných jednotek, které byly odkázány na koňské potahy. Tady v tomto odpoutání se lišily Mansteinovy, Guderianovy a posléze i Hitlerovy názory od názorů ostatních vojenských velitelů.

V příštím pokračování to bude o „Mansteinově plánu“ a jeho zásadním přínosu k „Fall Gelb“ a o celkovém zrození konečné verze „ Plán Žlutý „ a dalších problémech, a vše budeme směřovat k válce na Západě dne 10. května 1940.



Použitá literatura:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debatu a doplnění směřujte na tento odkaz, kde si přečtete co už tam je:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504

a pak pište sem:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=20