(1596 - 1645)
PRVNÍ CAR Z ROMANOVSKÉ DYNASTIE
Romanovci vládli v Rusku 304 let. Jejich zásluhou vznikla rozlohou největší říše na světě, s jedinečnou kulturou, zvyky a tradicemi. Země na pomezí mezi Evropou a Asií - Ruské impérium. Prvním panovníkem a zakladatelem této vládnoucí dynastie byl Michail Fjodorovič, jehož život a dobu, v níž žil, se nyní pokusím přiblížit.
Michail se narodil 12. července 1596 v Moskvě bojaru Fjodoru Nikitiči Romanovovi a jeho manželce Xenii Ivanovně Šestovové. Roku 1600 rod Romanovců upadl v nemilost cara Borise Godunova. Pokladník Michailova strýce Alexandra Romanova, jistý šlechtic jménem Berteněv, panovníkovi namluvil, že Alexander u sebe schovává nějaké tajemné bylinky, s jejichž pomocí chce svrhnout cara. 26. října 1600 do jejich sídla vtrhl oddíl moskevských střelců a bratry Alexandra a Nikitu dali uvěznit do Kremlu. Pět Nikitových synů - Fjodora, Alexandra, Michaila, Ivana a Vasilije dali ostříhat po mnišském způsobu, přinutili je složit řeholní slib a poslali i s jejich rodinami do vyhnanství na Sibiř, kde většina z nich zemřela.
Fjodora Nikitiče poslali pod kněžským jménem Filaret do Antonijevo-Sijského kláštera na severu Ruska (asi 160 km od Archangelska) a Xenii Šestovovou, nyní jeptišku Martu, do odlehlé vesnice Tolvuja u Oněžského jezera. Jejich děti, čtyřletého Michaila a jeho sestru Taťjanu, umístili do města Běloozersk. Vyrůstali bez rodičů, starala se o ně jejich teta.
Marta a Filaret
(Xenie Ivanovna Šestovová a Fjodor Nikitič Romanov)
Po smrti Borise Godunova roku 1605 jeho nástupce Lžidimitrij I. umožnil Romanovcům návrat zpět do Moskvy. Vrátil se Fjodor Nikitič s ženou a dvěma dětmi a jeho bratr Ivan. Klidného života si dlouho neužili, roku 1610 do něj znovu zasáhla politika. V tomto roce byl svržen car Vasilij IV. Šujskij a vydán na milost a nemilost Polákům. Rusko se tak znovu ocitlo bez panovníka, čehož chtěl využít polský král Zikmund III. Pokusil se vyjednávat s bojary, aby podpořili plán dosazení jeho syna, kralevice Vladislava, na ruský trůn. Do té doby nejednotní bojaři, kteří válčili mezi sebou o moc, se rázem pevně semkli a ostře vystoupili proti tomu, aby na Rusi vládl nějaký katolík.
Rozhněvaný Zikmund vytáhl se svými vojsky na Moskvu, aby těm pyšným bojarům ukázal, že urážet jeho syna se nevyplácí. Koncem roku 1610 oblehli Poláci Moskvu, město hladovělo a sláblo. Brzy Zikmundova vojska prolomila ruské obranné valy a vtrhla do centra. Nastalo několikaměsíční období drancování, plenění, rozšířila se epidemie moru a vypukl hladomor. Boje trvaly více než dva roky, postupně se Moskvanům začínalo dařit a vítězili. Roku 1611 zemřela vyčerpáním Michailova sestra Taťjana. V říjnu 1612, krátce před polskou kapitulací, se Xenii Šestovové a Michailovi podařilo z Moskvy uprchnout.
21. února 1613 se sešel Zemský sněm, aby zvolil nového panovníka. Jednohlasně odhlasovali, že to bude Michail Romanov. Jenže když chtěli jeho rodině tuto zprávu oznámit, zjistili, že Michail zmizel. Šestnáctiletý chlapec, který zdaleka netušil, že byl právě zvolen carem, se ukrýval v cele Ipaťjevského kláštera poblíž města Kostroma. Rusové tedy nevěděli, kde svého vládce mají, ale polské oddíly, které se stále nechtěly smířit se svou porážkou, to zjistily. Okamžitě se vypravily ke klášteru, aby Michaila zavraždily. A právě k této příhodě se váže příběh jednoho z nejslavnějších ruských hrdinů a často používaného nástroje carské propagandy - Ivana Osipoviče Susanina.
Poláci, chtiví Michailovy krve, neznali cestu do Kostromy a museli se vyptávat místních. Když tu narazili na dřevorubce Ivana Susanina. Když se ho zeptali, kudyže to vede cesta do Kostromy, Susanin pochopil, co chystají. Slíbil, že je rád dovede do města, ale musí se před tím na chvilku zastavit doma. Rychle vyslal svého zetě k Michailovi, aby ho varoval a odvedl do bezpečí. Sám se poté vrátil za Poláky, ale místo do Kostromy je zavedl hluboko do lesa, kde pravděpodobně do rána všichni umrzli. Respektive nikdo už o nich od té doby neslyšel.
Na motivy tohoto příběhu složil Michail Ivanovič Glinka svou operu Život za cara.
13. března se Michail doslechl o svém jmenování carem Rusi. Jeho matka se proti tomu ostře postavila. Prohlásila, že její syn je příliš mladý a nezkušený, jednoduše nemůže vládnout v tak složitých časech. Samotný Michail plakal a opakoval, že "se nechce stát carem". Z Kostromy se ke klášteru vypravilo procesí lidu - duchovní s pravoslavnými kříži a ikonami, honosně oblečení bojaři i chudý lid. Ti všichni kráčeli po zamrzlé Volze k branám kláštera prosit Michaila, aby se stal jejich pánem. Šestnáctiletý chlapec však stále odmítal, měl strach. Že by už tehdy rozpoznal, jak těžká bude čapka Vladimira Monomacha pro jeho potomky?
Nakonec ho přemluvili se slibem, že bude vládnout jako samoděržavný panovník a ze svých činů se bude zodpovídat pouze před Bohem. 19. března Michail odjel do Moskvy, cestou se zastavil v klášterech v Kostromě, Nižném Novgorodu, Suzdalu, Vladimiru, Jaroslavli a nakonec navštívil i Trojicko-Sergijevskou lávru u Moskvy.
11. července 1613 byl v Uspenském chrámu v Moskvě sedmnáctiletý Michail korunován carem.
Korunovace Michaila Romanova
V roce 1616 byly do Moskvy svolány vybrané dívky z nejbohatších ruských bojarských rodin, abych si z nich Michail vybral svou nevěstu. Zalíbila se mu Marie Ivanovna Chlopovová, dcera bojara Ivana Chlopova z Kolomny. Michail se s ní zasnoubil a laskavá dívka si brzy získala úctu Rusů. Jejího vlivu na cara se zalekla jeho matka Xenie. Obávala se, že by ji Marie mohla nahradit v roli hlavní Michailovy rádkyně. Několik týdnů po zasnoubení dívka "záhadně" onemocněla a sotva se držela na nohou. Pro Xenii už bylo snadné jí poslat z paláce do vyhnanství. Nevinná dívka poté několik let putovala z místa na místo. Roku 1623 Michailův otec Fjodor nařídil, aby dívku znovu vyšetřili. Když zjistili, že je naprosto zdravá, přivedli ji do Moskvy. Xenie však stále trvala na svém a Marii znovu vyhnala. Michail nyní pochopil, že si ji nikdy nevezme. Když bojarka podruhé opouštěla Moskvu, údajně Michailův rod proklela.
Car si vybírá svou nevěstu
Xenie slavila vítězství a zdrcenému Michailovi domluvila sňatek s Marií Vladimirovnou Dolgorukou, dcerou knížete Vladimira Timofejeviče Dolgorukého a Marie Vasiljevny Barbašinové-Šujské. Svatba se konala 19. října 1624. Pár týdnů poté carevna onemocněla a 26. ledna 1625 zemřela. Mezi lidem se začalo šeptat, že je to boží odplata za pošpinění Marie Chlopovové. Protože manželství zůstalo bezdětné, musel se Michail znovu oženit. Roku 1626 si na matčin popud vybral Jevdokiji Lukjanovnu Strešněvovou (Jevdokije byla dcera Lukjana Stěpanoviče Strešněva z města Možajsk a jeho ženy Anny Konstantinovny Volkonské). Skromný obřad proběhl 5. února 1626.
Jevdokiji se narodilo deset dětí - tři synové: Alexej (*1629 - †1676), Ivan (*1633 - †1639) a Vasilij (*1638/39 - †1639) a sedm dcer: Irina (*1627 - †1679), Pelagija (*1628 - †1629), Anna (*1631 - †1676), Marta (*1629 - 1676), Sofie (*1634 - †1636), Taťjana (*1636 - †1706) a Jevdokije (*1637 - †1637).
Jevdokije Lukjanovna Strešněvová
Carevna byla slabá a mírná žena, která neměla na Michaila žádný vliv. Byla zcela v moci Xenie Šestovové. Právě ona rozhodovala o vychovatelích carských dětí a měla velký podíl na nejdůležitějších carových rozhodnutích. Jen jednou se Jevdokije dokázala Xenii postavit, a to tehdy, když si Michailova matka přála, aby nevěsta přijala jméno Anastázie na památku první ženy z Romanovského rodu, která se kdy v Rusku dostala na trůn, manželky Ivana IV. - Anastázie Romanovny. Totéž jméno přijala po svém zasnoubení s carem i Marie Chlopovová. Ale Jevdokije měla na paměti, že obě Anastázie skončily špatně, a ponechala si své jméno do smrti.
POLITIKA, ČINY A REFORMY MICHAILA I. :
Před mladým carem stály dva těžké úkoly: dojednat mír s Polskem a Švédskem. 27. února roku 1617 byla ve vesnici Stolbovo (jižně od Ladožského jezera) popsána mírová smlouva (tzv. Stolbovský mír) se Švédy, která ukončila deset let trvající konflikt mezi oběma zeměmi. Výsledky, na nichž se Michail dohodl se švédským králem Gustavem II. Adolfem byly následující:
- Švédové získali pevnost Käkisalmi a provincii Ingrie se strategickou pevností Nöteborg (dnes Šlisselburg), jíž se přezdívalo "Klíč k Finsku"
- Ruští obyvatelé těchto území museli svá sídla opustit do čtrnácti dnů (zákon platil pouze pro horní třídu, netýkal se kněží a drobných zemědělců)
- Rusové se definitivně vzdali veškerých nároků na území Estonska a Livonska
- Rusko dále zaplatilo Švédsku reparace ve výši 20 000 rublů
- Novgorod a další původně ruská města, již Švédové za války získali, připadla zpět Rusku
- Švédové si mohli ponechat veškerou válečnou kořist, kterou získali před 20. listopadem 1616
- Město Gdov zůstalo Švédům do té doby, než byly s konečnou platností stanoveny hranice mezi Švédskem s Ruskem
- Švédové uznali Michaila Romanova právoplatným vládcem Rusi a vzdali se jakýkoliv nároků na ruský trůn
- Obě země nebudou bránit vzájemnému obchodu
- Rusové získali právo vybudovat obchodní síť ve městech Stockholm, Reval (dnešní Tallinn) a Vyborg; Švédové naopak mohli postavit své obchody v Moskvě, Novgorodu a Pskovu
Hranice stanovené Stolbovským mírem budou platit do roku 1700, kdy Petr I. Veliký rozpoutal Severní válku.
11. prosince 1618 byl podepsán mír s Polskem ve vesnici Deulino, ale vzájemné vztahy, které byly odjakživa na bodu mrazu, nevylepšil. Po smrti Zikmunda III. roku 1632 se novým králem měl stát jeho syn Vladislav. Michail Romanov se rozhodl, že Polsko - oslabené probíhající Třicetiletou válkou - napadne. Tak 20. června 1632 vypukla Smolenská válka.
9. srpna se vojska generála Michaila Borisoviče Šeina vydala k hranicím Polska. V říjnu téhož roku už Rusové obléhali Smolensk. Jejich podpůrné oddíly mezitím ovládly okolní pevnosti Bělaja, Nevel, Starodub a Serpejsk. Smolensk se však stále nevzdával. Na jaře 1633 Rusko podniklo dva rychlé útoky na město, ale pokaždé se muselo s těžkými ztrátami stáhnout. V září 1633 se Vladislav konečně chopil moci a s patnáctitisícovou armádou vyrazil podpořit obránce Smolensku. 3. října 1633 prolomil ruskou obranu a v prosinci Šeinovy vojáky obklíčil. Řada ruských šlechticů a žoldáků se dobrovolně vzdala, aby už nemusela déle snášet hladovění.
Šeinovi zůstalo všehovšudy 8 tisíc mužů. Tehdy se polský král ukázal jako gentleman. Umožnil Rusům se stáhnout do Moskvy, pokud v táboře zanechají všechna svá děla. Šein souhlasil, 1. března 1634 kapituloval a odtáhl domů. Jakmile vstoupil do Moskvy, Michail Romanov jej obvinil ze zrady a neplnění povinností a 28. dubna 1634 jej nechal popravit.
Smolenská válka skončila podpisem "věčného míru" na řece Poljanovka. Obě země se dohodly takto:
- Rusko vyplatilo Polsku reparace ve výši 20 000 rublů
- Vladislav IV. se vzdal veškerých svých nároků na ruský trůn
- V Rusku byly postaveny katolické kostely, které mohli Poláci žijící na území Ruska beztrestně navštěvovat
- Obě země si vyměnily své zajatce
- Poláci museli stáhnout veškerá vojska z Ruska
- Rusko se vzdalo všech území, která na Polsku získalo na počátku 17. století, zůstalo mu pouze město Serpejsk
- Polsko získalo Černigovskou zemi s městy Černigov a Novgorod-Severskij, Litvě zůstala Smolenská země a města Smolensk, Trubčevsk a Roslavl
Roku 1633 Michail vyhlásil novou dobyvačnou výpravu na Sibiř, jejím vedením pověřil kozáka Ilju Perfilijeva. Kozáci během svého putování na východ objevili řeku Janu a přilehlou Jansko-Indigirskou nížinu. Michail Staduchin s bratry Gerasimem a Tarasem poprvé spatřili řeku Lenu. Michail se o deset let poději vydal v člunu po toku řeky Indigirky až k jejímu ústí do Východosibiřského moře. Jeho dobrodružná cesta pokračovala podél pobřeží dále na východ, kde se do moře vlévá Kolyma. V blízkosti jejího ústí založil město Nižněkolymsk. Roku 1645 kozák Vasilij Pojarkov poprvé uviděl severní pobřeží ostrova Sachalin. Dále byla založena města Jenisejsk, Kuzněck, Krasnojarsk a Jakutsk.
1. května 1637 využila kozácká vojska toho, že Osmanská říše bojovala s Íránem, a oblehla strategickou pevnost Azov. Po dvouměsíčním dobývání se město vzdalo a kozáci jej s velkou slávou prohlásili za své. Osmané neměli dostatek sil, aby se jim pokusili vzdorovat. Teprve, když roku 1639 ukončili válku s Íránem, mohli s plnou vervou zaútočit na Azov. V létě 1641 k městu dorazila asi stotisícová armáda (některé údaje hovoří o 240 tisících, ale osobně se mi tato čísla zdají být trochu přehnaná). V Azově tou dobou pobývalo asi pět tisíc kozáků, včetně osmi set žen. Čtyřiadvacetkrát se ubránili obrovské přesile a 6. října 1641 se Osmané museli stáhnout.
V lednu 1642 se sešel ruský Zemský sněm, aby projednal otázku Azova. Michail I. nakonec prohlásil, že by jen zbytečně vyvolával další válku, již si stále rozvrácené a oslabené Rusko nemohlo dovolit. Kozáci museli své těžce ubráněné město v létě 1642 vyklidit.
Michail I. Romanov zemřel 13. července roku 1645 ve věku čtyřiceti devíti let. Pochovali ho v Chrámu archanděla Michaela v moskevském Kremlu. 18. srpna téhož roku zemřela i jeho druhá manželka Jevdokije Strešněvová. Novým carem se stal Michailův jediný přeživší syn Alexej, který byl korunován 14. července 1645 carem Alexejem I.
Pamětní rubl vyražený roku 1913 ku příležitosti 300 let vlády Romanovské dynastie
MICHAIL I. V OBRAZECH:
Neodpustím si ještě jeden malý dodatek ohledně Ivana Susanina: vedle toho statečného dřevorubce, který podle legendy zachránil cara Michaila, žil v Rusku i druhý Susanin, jmenoval se Osip Komissarov. Roku 1866 spáchal student Dmitrij Karakozov první z řady atentátů na Alexandra II., když na něj vystřelil během carovy tradiční procházky po Letním sadu. Osip Komissarov tehdy znuděně postával na ulici a sledoval, jak policie Karakozova chytá. Týž den byl zatčen a předveden k výslechu. Když obšírně vypověděl, co viděl, zeptal se ho šéf III. oddělení (nejtajnější z tajných policií), odkud pochází. Komissarov řekl, že z Kostromy jako hrdina Ivan Susanin. Tu se vedení oddělení rozhodlo, že z něj udělá nového Susanina. Jeho příběh upravilo tak, že Komissarov stál vedle atentátníka a v okamžiku, kdy vystřelil, strhl jeho ruku stranou. Lidé jásali a oslavovali nového hrdinu. V den atentátu byla v divadle na programu samozřejmě Glinkova opera Život za cara a oba pěvci, kteří se střídali v roli Susanina, se o ni málem servali. Komissarovi udělili šlechtický titul Komissarov Kostromský. Tento druhý Susanin zemře v zapomnění na chronickou otravu alkoholem. I takto mohou skončit ruští hrdinové..
___________________
Uvítám jakékoli doplnění, dotazy, obrázky a tak podobně; doufám, že jsem přinesla nějaké nové informace a moc neznudila; a těším se na případnou diskusi.
Kostroma sice patří do "Zlatého kruhu Ruska", ale pro většinu turistů je zatím neznámá. Někdy bych se tam ráda jela podívat, nejvíc by mě zajímal Ipaťjevský klášter, kde Michaila Romanova přesvědčili, aby se stal carem. Zdá se mi to jako docela důležitý milník ruské historie.