Mapa míst světa, kde byla Velká Británie uznávána – Commonwealth před 2. světovou válkou.
3/ Politická a hospodářská situace ve Francii a Velké Britanii v době mezi válkami se zaměřením k 10. květnu 1940.
O politické, hospodářské a vojenské situaci ve Francii od konce 1. světové války do roku 1940 hovoříme prakticky ve všech pojednáních Č 1 – 33.
Nyní tedy alespoň to nejdůležitější o tom, jak to v onu dobu vypadalo ve Velké Británii.
Řekněme si, že na konci 1. světové války byla Velká Británie vyčerpaná, finančně zruinovaná a strašně zadlužená v USA. Velká Británie – toto Světové Impérium, o kterém britští historici, včetně Len Deighton, hovoří jako o velmoci, která nesobecky a spontánně přispěla k válečnému úsilí – tak toto Impérium nechtělo, aby mu nadále vládli muži, kteří vládli celou 1. světovou válku. Oni se totiž ti britští představitelé, a to jak civilní, tak vojenští ukázali být neschopnými vést jakoukoliv válku a tady to byla 1. světová, kterou, nebýt vstupu Spojených států amerických (USA) do ní - mohlo Německo klidně vyhrát!!!
A že to s nespokojeností Britů skutečně tak bylo se ukazuje již v roce 1922, kdy Velká Británie formálně uznala, že její moc upadá.
Ukázalo se to i v oblasti, na kterou jsou Britové nejvíce hrdi – u Royal Navy (Královské námořnictvo).
Royal Navy a Velká Británie totiž od dnů admirála Nelsona stále dodržovala zásadu, že Královské námořnictvo bylo vždy tak silné – jako 2 jiná námořnictva, která by mohla případně proti Velké Británii válečně vystoupit.
I v 90. letech 19. století věnovala Velká Británie na svou Royal Navy 2x víc peněz, než jakákoliv jiná země na světě.
Když však byla v roce 1922 přijata Washingtonská smlouva, byl těmto dnům náhle konec. Tam se totiž zúčastnění politici shodli, že poměr válečných loďstev Velké Británie, USA a Japonska měl být nadále 5 : 5 : 3. Velká Británie tak vlastně přijala omezení, která se týkala parametrů bitevních lodí, dále pak slíbila, že nebude budovat v Hongkongu námořní základnu a zcela se stáhne z čínského Wej-chaj-wej. Takto, v souladu s Washingtonskou smlouvou, poslalo Royal Navy do šrotu 657 lodí – včetně 26 bitevních lodí a bitevních křižníků.
O stručném vývoji Kriegsmarine zde na Palbě viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1864
Jedna z příruček dějin britského Impéria pak říká, cituji:
„Tak skončila absolutní nadvláda Británie nad moři a oceány, pilíř a v určitém smyslu i raison d’étre jejího Impéria.“
Citováno z James Morris ve „Farewell the Trumpets, třetím díle vynikajícího Pax Britannica, Faber 1968.“
Když skončila 1. světová válka, loďstvo císařského Německa se vzdalo a odplulo do Scapa Flow mezi Orknejskými ostrovy a Skotskem. Tam se na důkaz vzdoru samo potopilo.
Samozřejmě ve stylu – „všechno špatné je pro něco dobré“ – taková situace poskytla Německu šanci, že mohlo začít budovat Kriegsmarine znovu, s pečlivě vybraným personálem a moderními loděmi, které nepostrádaly nejnovější prvky vědeckých objevů doby vzniku, zatímco vítězné státy Velká Británie, Francie a USA si, aby ušetřily peníze - ošetřovaly lodě staré.
Jak víme - Versailleská smlouva pak stanovila, že německé loďstvo muselo zůstat velmi malé, ale již v červnu 1935, aniž to Velká Británie - její vláda - konzultovala s kýmkoliv z přátel i nepřátel - podepsala s Německem anglo-německou námořní dohodu, která povolila Hitlerovi, jeho Říši, postavit značné loďstvo, až do síly 35% Royal Navy – včetně bitevních lodí. A prakticky neomezené množství ponorek a když na to Němci budou mít tak i křižníků a bitevních lodí.
Tehdy byl 1. lordem Admirality Eyre-Monsell. Počáteční podnět k takové dohodě vyšel od ministra zahraničí Velké Británie sira Samuela Hoara – zdrojem je zde Lamb, Richard – The Drift to War, W. H. Allen 1989.
Byl to právě tento anglický neuvážený ústupek Hitlerově bojechtivosti, který Hitlerovo Německo povzbudil k ještě větším „neuváženým krokům“ (výstavba a ohlášení Wehrmachtu).
A právě tento krok Velké Británie hluboce ranil nejbližšího britského spojence, kterým byla Francie. Právě tento krok byl v rozporu s nejen veškerým britským mezinárodním snažením, ale zároveň popíral to nejzákladnější ustanovení Versailleské smlouvy, a to dokonce tak, že prakticky vlastně Versailleskou smlouvu anuloval.
Bohužel tehdy 1. lord Admirality řekl, že, cituji:
„Námořní štáb byl spokojen a velmi si přál dosáhnout dohody.“
Ona si totiž britská Royal Navy, její Admiralita, tehdy bláhově myslela, že stabilizace anglo-německého námořního soupeření uvolní válečné lodě Royal Navy pro vzdálené vody kolonií.
Tehdy si totiž britští politici a muži z Admirality, kteří vládě radili, mysleli, že když prokáží dobrou vůli nacistům, přinesou světu trvalý mír ( Appeasement nejhoršího možného…).
Len Deighton – význačný, kriticky píšící britský historik ( fotografie je z ledna 2009)
, stejně jako mnozí další britští historici k tomu říkají, že se však vnucovalo podezření, že anglo-německá námořní dohoda je smlouva, která je výrazem jisté kalkulace britských politických představitelů v tom smyslu – „když bude silné nacistické Německo, omezí to sílu komunistického Ruska – SSSR.“
V té době bylo Reichsmarine přejmenováno na Kriegsmarine a okamžitě přistoupilo ke stavbě lodí. A nebyly to malé lodě. Postupně se rodily 4 největší německé bitevní lodě – „Scharnhorst“, „Gneisenau“, „Bismarck“ a „Tirpitz“ – tyto lodě jsou přímým důsledkem právě anglo-německé námořní smlouvy.
Již v září 1936, tedy následujícího roku, souhlasilo Německo s tím, že bude přísně dodržovat mezinárodní kořistní právo, které zaručovalo bezpečnost cestujících a posádek obchodních lodí v době války….
A v roce 1937 pak následoval dodatek ke smlouvě z roku 1935. O tomto dodatku řekl německý námořní historik Edward P. von der Porten, že je to, cituji:
„Německý pokus přesvědčit Brity o upřímnosti.“
Němci se podepsali pod to, že nebudou stavět žádnou větší bitevní loď, než je výtlak 35 000 tun.
No a ta upřímnost?
Všichni přece víme, že „Bismarck“ a „Tirpitz“, které byly tehdy již ve výstavbě, počítaly, že budou mít 41 700 a 42 900 tun.
Zajímavá je výmluva Karla Dönitze, velitele německých ponorek a pozdějšího nástupce Hitlera na konci 2. světové války – vyšší tonáž byla důsledkem, a teď citováno:
„Dodatečných obranných opatření.“
Ve skutečnosti to však bylo tak, že nejenže Němci tonáž dodržet nechtěli, ale především Adolf Hitler nechtěl děla 280 mm, ale děla 380 mm.
No a abychom nakoukli do anglického průmyslu, řekněme si, že v době kdy se v modernizovaných německých loděnicích vyrábějí takto mohutné válečné lodě s nejmodernějšími vynálezy – je britský loďařský průmysl zastaralý a neefektivní.
A nejen to. Britský loďařský průmysl utrpěl stávkami, které s sebou nesou výpadky ve výrobě a stejně tak tomu je i v ostatních odvětvích britského válečného průmyslu.
Tady se britští historici hlouběji zabývají tím, že v době kdy britské vojenské i obchodní loďstvo (1935, 36 a 37) upadalo, byrokracie ve vládních úřadech bujela. Srovnávají, že v roce 1914, kdy měla Royal Navy 62 bitevních lodí, tak v tuto dobu měla britská Admiralita 2 000 úředníků. Porovnejme, že v roce 1928, kdy zůstalo ve službě 20 bitevních a letadlových lodí, poklesl počet důstojníků a mužů Královského námořnictva ze 146 000 na 100 000 - Admiralita zaměstnává 3 569 úředníků.
A úplný vrchol pak je, že v době, kdy Washingtonská smlouva zabraňuje jakémukoliv růstu britských námořních sil – v roce 1935 – dosahuje stav placených zaměstnanců Admirality počtu 8 118 osob (pro další porovnání ještě tato čísla – do roku 1954 narostl personál Admirality na 33 788 lidí – viz Parkinson, C. N., Parkinson’s Law, Penguin Books 1970.
U toho popisu stavu Německa to chce ještě říci, že přestože Německo nemělo po 1. světové válce ani lodě, ani kapacity k jejich stavbě, bylo již v době Výmarské republiky připravováno vytvoření silného válečného námořnictva a obchodního loďstva (nejen, že si lodě nechaly vyrábět v loděnicích jiných států, ale kreslily se i výkresy do šuplíku) a to dávno předtím než Hitler nastoupil k moci.
Pro ilustraci uvádí Len Deighton a další historici i o době Výmarské republiky, cituji:
„Již v létě 1929 přinesly německé námořní plány první ovoce. Zaoceánská pasažérská loď ‚Bremen‘ sebrala atlantickou ‚Modrou stuhu‘ postarší britské pasažérské lodi ‚Mauretánia‘. Následujícího roku, tedy 1930, připravila ‚Bremen‘ o rekord její sesterská loď ‚Europa‘. Obě německé lodě měly přibližně 50 000 tun (výtlak) a nejvyšší rychlost cca 27 uzlů. A nacistická propagandistická mašinérie věnovala těmto výrobkům německých loděnic mohutnou publicitu (to přesto, že nacisti ještě nebyli u moci).
Německo ( ještě stále Výmarská republika) vzneslo svůj nárok na atlantické námořní trasy a hodlalo na nich zůstat.“
