Brzy po vypuknutí rusko-japonský války se ukázalo, že ruské námořní síly na Dálném východě, jejichž jádro bylo dislokované v Port Arturu, jsou nedostatečné a bude je nutné posílit. Ovšem Japonci ovládali přístupové cesty k Port Arturu, takže každá ruská loď, která by se pokusila doplout k této námořní základně by si cestu musela nejprve probojovat. Bylo tedy nasnadě, že posilové loďstvo musí být natolik silné, aby mohlo riskovat střet s japonským Spojeným loďstvem (Rengó kantai).
Proto byla zastavena plavba Středomořské eskadry pod velením kontraadmirála A. A.Vireniuse, která se v době vypuknutí války nacházela v Džibuti, odkud měla pokračovat na Dálný východ. Tato eskadra se skládala z bitevní lodě OSLJABJA, obrněného křižníku DMITRIJ DONSKOJ, chráněného křižníků AVRORA, nechráněného křižníku ALMAZ a devíti torpédoborců. To opravdu nebyla síla, od níž by bylo možné očekávat úspěšný boj s jádrem nepřátelského loďstva, tudíž lze s rozhodnutím ruské Admirality jednoznačně souhlasit.
Středomořská eskadra tedy na místo do východoasijských vod odplula na Baltské moře kam dorazila v dubnu 1904, kde byla posléze začleněna do nově vznikající II. Tichomořské eskadry. Rusové měli v evropských vodách dvě silné flotily (Baltskou a Černomořskou), ovšem jako možná posila pro Tichomořskou eskadru přicházelo v úvahu pouze loďstvo na Baltském moři, jelikož Turecko nedovolovalo cizím válečným plavidlům průjezd Bosporem a Dardanelami, takže těmito úžinami proplula během rusko-japonské války pouze dílenská loď KAMČATKA, kterou Turci nepovažovali ze válečnou loď.
Odyssea admirála Rožestvenského
Na Baltu bylo značné množství ruských válečných plavidel, ale většinou se jednalo pouze o starší obrněnce, jelikož z pěti nově stavěných bitevních jednotek třídy BORODINO, s nimiž se pro nově vznikající loďstvo počítalo především, byla počátkem války hotová pouze jediná (IMPERATOR ALEXANDR III.), zatímco další tři vstupovaly postupně do služby teprve od srpna do října roku 1904 (pátá byla dokončena až o rok později a rusko-japonské války se nezúčastnila). Proto II. Tichomořská eskadra mohla vyplout právě až v říjnu 1904 a jako zajímavost uvádím, že všechna odplouvající plavidla navštívil i sám car Mikuláš II.
Car při návštěvě bitevní lodě Kňaz Suvorov
Tou dobou již bylo ruské loďstvo na Dálném východě blokováno v Port Arturu a nepřátelská vojska tuto základnu ohrožovala i z pevniny, takže i těm největším optimistům bylo jasné, že pád pevnosti je pouze otázkou času. Bylo tedy třeba spěchat, protože dobytí Port Arturu by automaticky znamenalo i zánik Tichomořské eskadry. Přesun loďstva z Baltu na Dálný východ byl časově náročný a díky válečnému stavu i obtížný, jelikož Rusko nemělo na plánované trase žádné vlastní uhelné stanice, což představovalo nesmírnou komplikaci, neboť tehdejší mezinárodní normy pobyt v neutrálních přístavech značně omezovaly.
II. Tichomořská eskadra v Libavě
Když tedy II. Tichomořská eskadra konečně vyplula 15. října z přístavu Libava čekala jí náročná plavba dlouhá 18 000 námořních mil (33 000 km), na jejímž konci mohla téměř jistě očekávat svedení bitvy se silným nepřítelem. Nově utvořené námořní uskupení se skládalo z nových bitevních lodí OREL, BORODINO, IMPERATOR ALEXANDR III. a KŇAZ SUVOROV, dále ze starších obrněnců OSLJABJA, SISOJ VELIKIJ a NAVARIN. Dvou obrněných křižníků, tří chráněných křižníků, jednoho nechráněného křižníku, sedmi torpédoborců a mnoha pomocných plavidel. Některé lodě nebyly ještě připravené k plavbě a doháněly II. Tichomořskou eskadru později pod velením námořního kapitána Dobrotvorského (dva chráněné křižníky, pět torpédoborců a několika pomocných plavidel). Velitelem II. Tichomořské eskadry byl jmenován viceadmirál Zinovij Petrovič Rožestvenkij (narozen roku 1848), jenž přímo velel divizi čtyř nových bitevních lodí třídy BORODINO; oddílu starších obrněnců velel kontraadmirál Dimitrij Gustavovič von Felkerzam (narozen roku 1846) a křižníkové divizi kontraadmirál Oskar Adolfovič Enkvist (narozen 1849).
Papírově tvořila II. Tichomořská eskadra značnou námořní sílu, ale její bojovou hodnotu citelně snižovala skutečnost, že ze sedmi bitevních lodí byly tři již zastaralé a ani nové obrněnce nebyly právě špičkové konstrukce, třebaže až tak špatné, jak se traduje v žádném případě nebyly a v bitvě u Cušimy prokázaly mimořádnou odolnost. Starší jednotky nesly děla s kratším dostřelem a menší kadencí palby, což v kombinaci s nepříliš účinnými granáty, které Rusové v té době měli ve výzbroji, tvořilo značný handicap oproti modernímu japonskému dělostřelectvu.
Další obrovskou nevýhodou byla skutečnost, že personál ruských lodí se sháněl doslova kde se dalo a značnou část posádek tvořili buďto staří vysloužilci nebo úplní nováčci, což bylo na pováženou, protože velení ruského námořnictva často povolávalo do služby i rolníky ze zaostalých vnitrozemských gubernií (tvořili téměř 50 % všech odvedenců), kteří nejenže nebyli zvyklí obsluhovat soudobou techniku, ale neznali ani ty nejzákladnější námořnické dovednosti, jelikož za celý svůj dosavadní život moře nikdy neviděli. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že v II. Tichomořské eskadře sloužila i řada námořníků z osádek křižníku VARJAG a dělového člunu KOREJEC, kterým po potopení jejich plavidel na samém počátku rusko-japonské války v korejském přístavu Čemulpcho, umožnili Japonci návrat do Ruska pod podmínkou, že se probíhajícího konfliktu již nadále nezúčastní, což stvrdili svým podpisem. Ruská Admiralita ovšem na jejich závazek nebrala ohledy a povolala je zpět do služby. Rovněž důstojnický sbor byl mnohdy tvořen pouze bývalými kadety předčasně vyřazenými z Námořní akademie, nebo důstojníky z obchodních lodí, kteří sice měli bohaté praktické zkušenosti s lodní navigací, ale nebyli zvyklí velet na válečných plavidlech
Námořníci z Varjagu
Také morálka ruských námořníků nebyla na výši, jelikož nepříznivý průběh války, která byla navíc vedena daleko od centrálního Ruska, jim nedával přílišnou důvěru v úspěch ruských zbraní ani ve schopnosti svých velitelů. Zatímco I. Tichomořská eskadra neměla s kázní žádné závažnější problémy, tak vztahy mezi mužstvem a velitelským sborem II. Tichomořské eskadry byly od samého počátku napjaté a později se ještě zhoršily. Předpokládalo se, že nezkušení nováčci projdou během dlouhé plavby potřebným výcvikem, ale ve skutečnosti se úroveň jejich dovedností příliš nezvedla, s výjimkou nakládání uhlí, v čemž se stali nepopiratelnými mistry, takže například posádka bitevní lodě KŇAZ SUVOROV dokázala během jedné hodiny naložit celých 120 tun uhlí.
Právě zásobování palivem bylo největším problémem, protože parní stroje dokázaly i při úsporném chodu spolykat obrovské množství uhlí, jež si Rusové opatřovali s velkými obtížemi, jelikož pouze několik neutrálních zemí umožnilo II. Tichomořské eskadře zauhlování ve vlastních přístavech, takže se překládání paliva často dělo na volném moři. V první fázi přesunu podali ruským lodím pomocnou ruku Dánové, později Portugalci, Němci a zejména Francouzi. Od německých paroplavebních společností si ruská Admiralita pronajala několik desítek uhelných parníků, které, jakožto neutrální, mohly bez omezení vplouvat do všech přístavů a zásobovat ruská plavidla. Jistě neuškodí podotknout že zauhlování tehdejších lodí bylo namáhavou záležitostí i v dobře vybavených přístavech a na širém moři představovalo vpravdě nelidskou dřinu. Můžeme tedy předpokládat, že tato nikdy nekončící, úmorná lopota také svým dílem přispěla ke zhoršení morálky a narušení vztahů mezi mužstvem a důstojníky.
Ve snaze zmenšit počet uhelných zastávek byla ruská plavidla neúnosně přetěžována, díky čemuž docházelo k rychlému opotřebení strojů a následnému citelnému snížení jejich výkonu. To vedlo k častým poruchám, protože II. Tichomořská eskadra měla pouze jednu dílenskou loď, která byla sice dobře vybavena, ale na údržbu všech plavidel prostě nestačila, takže bylo pochopitelné, že se technický stav ruských plavidel neustále zhoršoval.
Dílenská loď Kamčatka
Za těchto podmínek můžeme pokládat přesun početného uskupení válečných lodí z Evropy až na Dálný východ za opravdu pozoruhodný logistický výkon, jenž je hodný obdivu. Tento přesun kladl nesmírné nároky na posádky ruských plavidel, ale zároveň si vyžádal i obrovské množství peněžních prostředků. Je s podivem, že i v těchto krajně nepříznivých podmínkách se podařilo udržet jádro loďstva v bojeschopném stavu a v průběhu dlouhého přesunu od eskadry odpadlo pouze několik torpédoborců a pomocných plavidel!
Plavba II. Tichomořské eskadry se stala legendou a dnes je poměrně obtížné oddělit pravdu od nejrůznějších smyšlenek. Bez jakýchkoliv pochybností se opravdu odehrál takzvaný „hullský incident“, který se odehrál v noci z 21. na 22 října 1904, kdy si plavidla II. Tichomořské eskadry zaměnila skupinu anglických rybářských plavidel za japonské torpédovky a zahájila na ně palbu, která jedno rybářské plavidlo potopila, což zapříčinilo zbytečnou smrt dvou anglických námořníků. Nešťastná událost zapříčinila dramatické zhoršení vztahů s Velkou Británií, jejíž válečné loďstvo bylo uvedeno do bojové pohotovosti, a až do španělských vod se drželo na dohled ruských lodí.
Podle některých pramenů se podobných nedorozumění odehrálo ještě několik, což nemohu zcela vyloučit, ale dozajista při nich nedošlo ke střelbě a zranění, či dokonce úmrtí dalších civilistů. Za poměrně hodnověrnou naopak pokládám informaci, že ruské lodě přeťaly v marockém Tangeru podmořský telegrafní kabel, čímž přerušily spojení s Evropou. Z těchto trapných incidentů lze odvozovat, že plavba II. Tichomořské eskadry byla již od samého počátku bohatá na nepříjemné události, což jistě zvyšovalo nervozitu ruským námořníkům a důstojníků.
V Tangeru kotvily ruské lodě od 29. října do 6. listopadu, kdy se musely rozdělit na dvě eskadry. První pod velením admirála Felkerzama se vydala kratší cestou přes Středozemní moře a Suezský průplav, zatímco jádro II. Tichomořské eskadry muselo plout delší trasou kolem celé Afriky, jelikož bitevní lodě třídy BORODINO měly natolik velký ponor, že nemohly proplout Suezským kanálem. Felkerzamova divize se u řeckého ostrova Kréta spojila se zásobovacími plavidly, které tu zanechala bývalá Středomořská eskadra a přes Suez proplula do Rudého moře. V Džibuti naložily ruské lodě uhlí a s krátkým mezipřistáním v Dar es Saalamu pokračovaly až na Madagaskar, kam dorazily 28. prosince a v přístavu Nossi Bé se spojily s jádrem II. Tichomořské eskadry.
Admirál Rožestvenskij
Eskadra admirála Rožestvenského plula delší trasou, ale protože Felkerzamův oddíl se zdržel čekáním na zásobovací plavidla, nakonec dorazila na místo srazu pouze o den později. Cestou kolem Afriky učinila dvě zastávky ve francouzských koloniích (Dakar, Gabon) a po jedné v dnešní Angole a Namibii, které tehdy patřily Portugalsku a Německu. Na Madagaskar také dne 14. února 1905 připlul oddíl kapitána Dobrotvorského, takže II. Tichomořská eskadra již byla v plné síle.
Kapitán Dobrotvorskij
Během čekání na tento oddíl se Rusové snažili zvýšit bojovou připravenost lodních osádek a prováděli nácvik dělostřelby, který nedopadl právě nejlépe a eskadra brzy vyčerpala zásoby cvičné munice a zásobovací parník IRTYŠ na místo nových cvičných projektilů přivezl uhlí (podle jiných zdrojů zimní obuv a oblečení). Samozřejmě bylo možné pokračovat ve výcviku ostrou municí, ale to bylo poměrně drahé (jeden výstřel z děla ráže 203 mm stál přes 400 rublů) a představovalo by to zbytečné plýtvání cennými granáty, jichž nebylo nazbyt. Vzhledem k této situaci se dělostřelci při dalším výcviku pravděpodobně museli spokojit s výcvikovou metodou, která se v ruském loďstvu z úsporných důvodů často praktikovala již před válkou. Do hlavně těžkého, či středního kanónu bylo zabudováno malokaliberní dělo (někdy i obyčejná vojenská puška) a cvičné střelby se prováděly z této zbraně. Nejsem dělostřelecký odborník, tudíž si netroufám tuto výcvikovou metodu šmahem odsoudit, ale o její schopnosti zvýšit kvalitu lodních dělostřelců mám silné pochybnosti.
Počátkem roku 1905 kapitulovala pevnost Port Artur, což znamenalo i zánik celé Tichomořské eskadry s výjimkou několika lodí dislokovaných ve Vladivostoku. To radikálně změnilo situaci a bylo jasné, že II. Tichomořská eskadra je na souboj s celou Rengó kantai příliš slabá a bude nutné jí posílit. Ovšem skutečnost byla taková, že již téměř nebylo z čeho brát a bojová hodnota posilové eskadry byla pochybná. Jejím velitelem byl jmenován kontradmirál Nikolaj Ivanovič Něbogatov (narozen roku 1849) a tvořila jí starší bitevní loď IMPERATOR NIKOLAJ I., tři pobřežní obrněnce třídy ADMIRAL UŠAKOV, obrněný křižník VLADIMIR MONOMACH a několik pomocných plavidel.
Něbogatovova eskadra vyplula z Libavy 15. února 1905 a vydala se stejnou trasou jakou absolvoval o několik měsíců dříve Felkerzamův oddíl. O žádnou velkou posilu se nejednalo a ruské velení alespoň doufalo, že Něbogatovovy lodě na sebe v nadcházející bitvě stáhnou palbu části nepřátelského loďstva a tím umožní jádru II. Tichomořské eskadry proniknout do Vladivostoku. Zdá se tedy, že tyto lodě byly předem obětovány a s jejich návratem se jaksi nepočítalo.
Admirál Něbogatov
Admirál Rožestvenskij odplul z Madagaskaru 16. března a přes Indický oceán a Malacký průliv zamířil k pobřeží Indočíny, kde čekal na spojení s posilovou eskadrou, která dorazila 9. května. Velení II. Tichomořské eskadry nyní stálo před otázkou jak své lodě, jež s takovou námahou dokázalo dopravit až na Dálný východ, v probíhající válce vlastně použít. Po pádu Port Arturu se vlastně nabízely pouze dvě reálné možnosti Pokusit se proniknout do Vladivostoku, nebo zabrat nějaký vhodný přístav na pobřeží Číny a boj s Japonci vést z této provizorní základny. Samozřejmě tu byla ještě třetí alternativa a tou byl návrat na Balt, což by se ovšem rovnalo přiznání porážky v celé válce, k čemuž se ruské velení prozatím nechystalo, jelikož stále věřilo v konečné vítězství.
Nutno dodat, že tato víra nebyla tak úplně nepodložená, třebaže Rusové zatím šli od porážky k porážce. Ovšem díky prakticky neomezeným lidským a materiálním zdrojům mohli bez větších problémů doplňovat utrpěné ztráty a vlastně je omezovala pouze nízká dopravní kapacita Transsibiřské dráhy, po níž museli dopravovat veškerý vojenský materiál, a demoralizace vlastních vojsk. Naopak vítězící Japonci již utrpěli značné ztráty na živé síle, které mohly těžko adekvátně nahradit a předválečné materiální zásoby byly z velké části vyčerpány a celá japonská ekonomika neměla daleko ke kolapsu. Za této situace nastala na pozemní frontě patová situace a ovládnutí Východočínského a Žlutého moře, kudy vedly trasy japonských transportních plavidel, by opravdu mohlo způsobit zásadní obrat v celé válce, jelikož japonské armády by zůstaly odříznuty od domovských ostrovů a bez přísunu zásob by byly odsouzeny k porážce.
Ve světle těchto skutečností je rozhodnutí ruské Admirality pochopitelné, ovšem to by se II. Tichomořská eskadra musela svým složením svému protivníkovi přinejmenším vyrovnat a cíl plavby by nesměl být ve Vladivostoku, jelikož ten leží na pobřeží Japonského moře kudy Japonci žádné větší transporty neposílali. Pohled na mapu okamžitě prozradí skutečnost, že loďstvo mající základnu ve Vladivostoku by přísun válečného materiálu na pozemní válčiště mohlo ohrozit pouze tehdy pokud by obeplulo celý Korejský poloostrov, což by nepochybně znamenalo nutnost vybojovat další bitvu s celým Spojeným loďstvem.
Proto se jako rozumnější jeví druhá možnost, kdy by Rusové porušili neutralitu Číny a zmocnili se některého zdejšího příhodného přístavu, kde by si zřídili provizorní základnu, z níž by mohli narušovat japonskou námořní dopravu. Ovšem to by pravděpodobně bylo pouze krátkodobé řešeni, neboť Japonci by na novou nepřátelskou základnu jistě udeřili s plnou silou a ruské lodě by si pouze obtížně zajišťovaly zásoby uhlí a munice.
Zbývala tedy poslední možnost jak si zajistit námořní nadvládu a tou byla rozhodující bitva s japonským loďstvem. A nejjednodušší způsob jak si tuto bitvu vynutit byl pokus proniknout do Vladivostoku nejkratší cestou kolem ostrova Cušima. Byla to samozřejmě riskantní sázka, ale velení II. Tichomořské eskadry vlastně ani nic jiného nezbývalo. Admirál Rožestvenskij dostal od Admirality poměrně velkou volnost jednání a především na jeho bedrech tedy ležela celá tíže rozhodování o dalším postupu. Rožestvenskij se pokusil odlákat část japonských sil z oblasti předpokládané bitvy a vyslal některé pomocné křižníky do Tichého oceánu a na Žluté moře, kde měly narušovat japonský námořní obchod a ruské veleni rovněž za tímto účelem poslalo z Vladivostoku dva pancéřové křižníky k ostrovu Hokkaidó. Japonci se ale zmást nenechali a téměř celá Rengó kantai zůstala i nadále v korejském přístavu Mosampho a čekala na zprávu o připlutí II. Tichomořské eskadry. Ruské lodě provedly u břehů Indočíny ještě poslední cvičné střelby a poté admirál Rožestvenskij nařídil zvednout kotvy a 14. května vyplul vstříc svému osudu.
Srovnání plavidel a velitelů II. Tichomořské eskadry s Rengó Kankai
Za hlavní kritérium, podle něhož se posuzovala síla tehdejších flotil, byl považován počet bitevních lodí, kde měly Rusové značnou převahu, jelikož disponovali sedmi plavidly této kategorie (plus tři pobřežní obrněnce, které do tohoto srovnání nepočítám), zatímco Japonci pouze čtyřmi (beznadějně zastaralý ČINJEN operující mimo bitevní jádro eskadry rovněž nepočítám). Od toho se odvíjela i ruská převaha v počtu těžkých děl, kdy jejich bitevní lodě nesly celkem 26 děl ráže 305 mm, 4 děla ráže 254 mm a 4 kalibru 229 mm, zatímco jejich soupeř pouze 16 děl ráže 305 mm. Ovšem všichni ruští „broněnoscy“ měli mnoho handicapů. Moderní jednotky třídy BORODINO měly nezkušené osádky včetně dělostřelců a další slabinu představovala jejich střední děla umístěná v elektricky ovládaných věžích, což bylo sice řešení, jemuž měla patřit budoucnost, ovšem u Cušimy se projevily i jeho nedostatky mezi něž patřila především poruchovost celého systému v bojových podmínkách, kdy bylo mnoho středních děl vyřazeno z boje po zablokování otočného mechanismu věže. Těžká děla na starších plavidlech měla malou kadenci palby a jejich krátký dostřel již nevyhovoval potřebám moderní války. Obrovskou nevýhodou byl i špatný technický stav ruských plavidel, na němž se negativně podepsal dlouhý přesun a rychlost některých lodí citelně klesla (SISOJ VELIKIJ pouze 12 uzlů). Další komplikaci představovalo přetížení bitevních lodí, které musely vést obrovské zásoby paliva, aby mohly doplout až do Vladivostoku, což způsobovalo velký ponor a zvýšenou labilitu přetížených plavidel.
Bitevní loď Borodino
Naproti tomu čtveřice japonských bitevních lodí byla tvořena moderními jednotkami s kvalitním pancéřováním a dalekonosnými Armstrongovými děly s vysokou kadenci palby. Všechny prošly před bitvou u Cušimy důkladnou údržbou, takže byly v perfektním stavu. Nezanedbatelnou výhodou byl i typ používané munice, kdy japonské granáty ráže 305 mm měly vyšší hmotnost (386 kg oproti 332 kg) a obsahovaly i mnohem více trhaviny (19,3 kg oproti 4,3 kg). To bylo způsobeno tím, že Rusové používali klasické protipancéřové projektily, které však byly projektované pro střelbu na poměrně krátkou vzdálenost zhruba dvou námořních mil, zatímco Japonci používali granáty tříštivé a tříštivotrhavé, jenž potřebovaly větší výbušnou náplň. Ruské předpoklady o boji vedenému na krátkou vzdálenost se již brzy po vypuknutí války ukázaly jako zcela mylné a jejich granáty při střelbě na větší distanci často vybuchovaly již při nárazu na pancíř, popřípadě po jeho proražení neexplodovaly vůbec.
Bitevní loď Mikasa
Naopak v kategorii křižníků měli jasnou převahu Japonci disponující celkem osmi pancéřovými a šestnácti chráněnými křižníky, zatímco Rusové měli pouze tři beznadějně zastaralé obrněné a šest chráněných křižníků. Podobná situace panovala i u torpédových plavidel, kde Japonsko mělo celkem asi sedmdesát torpédoborců a torpédovek, proti nimž mohlo Rusko postavit pouze devět torpédoborců. V obou těchto kategoriích mělo tedy japonské Spojené loďstvo obrovskou převahu nad II. Tichomořskou eskadrou, jíž ještě zvýraznila skutečnost, že zastaralé stroje ruských obrněných křižníků byly ve velmi špatném stavu a rychlost těchto plavidel sotva přesahovala dvanáct uzlů.
Jak již bylo řečeno výše ruští námořníci nebyli dostatečně vycvičeni a jejich morálka byla velmi špatná. Naopak japonské posádky prošly dokonalým výcvikem a naprostá většina jejich členů nedávno získala bohaté bojové zkušenosti v bojích s I. Tichomořskou eskadrou. Také ruští důstojníci s výjimkou několika admirálů, kteří v mládí prodělali rusko-tureckou válku, neměli žádné bojové zkušeností a museli se spokojit s teoretickými znalostmi. Velkou komplikaci způsobila smrt kontraadmirála Felkerzama, jenž po těžké nemoci zemřel 23. května a velení oddílu starších bitevních lodí neoficiálně převzal velitel vlajkové bitevní lodě OSLJABJA, námořní kapitán Vladimír Josifovič Ber. Z těžko pochopitelných důvodů byla jeho smrt zatajována nejenom před posádkou vlajkové lodě, ale pravděpodobně o ní nevěděli ani ruští admirálové, s výjimkou admirála Rožestvenského, což mělo negativně ovlivnit průběh samotné bitvy. Naopak všichni japonští vyšší velitelé prodělali nejenom čínsko-japonskou válku, ale samozřejmě se aktivně účastnili i bojů vedených v první roce právě probíhajícího konfliktu s Ruskem, takže praktických zkušeností s vedením moderní války na moři měli na rozdávání. O ruských admirálech již byla řeč výše, takže se teď alespoň orientačně seznámíme i s jejich japonskými protějšky.
Admirál Tógó
Velitelem nejenom I. eskadry, ale i celé Rengó kantai byl viceadmirál Heiháčiró Tógó (narozen roku 1848), jehož zástupcem (pouze ve funkci velitele I. eskadry) byl kontraadmirál S. Misu. Viceadmirál Hikonódžó Kamimura (narozen roku 1849) velel II. eskadře a jeho zástupcem byl kontraadmirál H. Šimamura. Oddílům chráněných křižníků patřících k těmto seskupením veleli kontraadmirálové Sotokiči Urijú (narozen 1857) a Šigetó Dewa (narozen roku 1855). Dalším uskupením byla III. eskadra, které velel viceadmirál Situró Kataoka (narozen roku 1853), pod nimž sloužili kontraadmirálové Masamiti Tógó, Jamaga a Toketoma.
Admirál Kataoka
Složení II. Tichomořské eskadry.
První oddíl bitevních lodí:
Vlajková bitevní loď KŇAZ SUVOROV, velitel námořní kapitán V. V. Ignácius (В. В. Игнациус).
Bitevní loď OREL, velitel námořní kapitán N. V. Jung (Н. В. Юнг).
Bitevní loď BORODINO, velitel námořní kapitán P. I. Serebrennikov (П. И. Серебренников).
Bitevní loď IMPERATOR ALEXANDR III., velitel námořní kapitán N. M. Buchvostov (Н. М. Бухвостов).
Chráněný křižník ŽEMČUG, velitel fregatní kapitán P. P. Levickij (П. П. Левицкий).
Druhý oddíl bitevních lodí:
Vlajková loď OSLJABJA, velitel námořní kapitán V. I. Ber (В. И. Бэр).
Bitevní loď NAVARIN, velitel námořní kapitán B. A. Fitinhof (Б. А. Фитингоф).
Bitevní loď SISOJ VELIKIJ, velitel námořní kapitán M. V. Ozerov (М. В. Озеров).
Obrněný křižník ADMIRAL NACHIMOV, velitel námořní kapitán A. A. Rodionov (А. А. Родионов).
Chráněný křižník IZUMRUD, velitel fregatní kapitán V. N. Ferzen (В. Н. Ферзен).
Třetí oddíl bitevních lodí:
Vlajková bitevní loď IMPERATOR NIKOLAJ I., velitel námořní kapitán V. V. Smirnov (В. В. Смирнов).
Obrněnec pobřežní obrany GENĚRAL-ADMIRAL GRAF APRAXIN, velitel námořní kapitán N. G. Lišin (Н. Г. Лишин).
Obrněnec pobřežní obrany ADMIRAL SENJAVIN, velitel S. I. Grigorjev (С. И. Григорьев).
Obrněnec pobřežní obrany ADMIRAL UŠAKOV, velitel V. N. Miklucho-Maklaj (В. Н. Миклухо-Маклай).
Oddíl křižníků:
Vlajkový chráněný křižník OLEG, velitel námořní kapitán L. F. Dobrotvorskij (Л. Ф. Добротворский).
Chráněný křižník AVRORA, velitel námořní kapitán J. R. Jegorjev (Е. Р. Егорьев).
Obrněný křižník DMITRIJ DONSKOJ, velitel námořní kapitán I. N. Lebeděv(И. Н. Лебедев).
Obrněný křižník VLADIMIR MONOMACH, velitel námořní kapitán V. A. Popov (В. А. Попов).
Admirál Enkvist
Předzvědný oddíl:
Chráněný křižník SVĚTLANA, velitel námořní kapitán S. P. Šejn (С. П. Шеин).
Nechráněný křižník ALMAZ, velitel námořní kapitán I. I. Čagin (И. И. Чагин).
Pomocný křižník URAL, velitel fregatní kapitán M. K. Istomin (М. К. Истомин).
První oddíl torpédoborců:
Velitelský torpédoborec BĚDOVYJ, velitel torpédoborce a celého oddílu fregatní kapitán N. V. Baranov (Н. В. Баранов).
Torpédoborec BYSTRYJ.
Torpédoborec BRAVYJ.
Torpédoborec BUJNYJ.
Druhý oddíl torpédoborců:
Velitelský torpédoborec BLESŤAŠČIJ, velitel torpédoborce a celého oddílu fregatní kapitán A. S. Šamov (А. С. Шамов).
Torpédoborec BODRYJ.
Torpédoborec BEZUPREČNYJ.
Torpédoborec GROMKIJ.
Torpédoborec GROZNYJ.
Doprovodné lodě:
Zásobovací parník ANADYR.
Dílenská loď KAMČATKA.
Zásobovací parník IRTYŠ.
Zásobovací loď KOREJA
Remorkér RUS.
Remorkér SVIR.
Nemocniční loď OREL.
Nemocniční loď KOSTROMA.
Podotýkám, že jména velitelů mám k dispozici pouze v azbuce a je tudíž pravděpodobné, že při jejich převodu do češtiny jsem se dopustil několika chyb, proto je v závorkách uvádím ještě i v původním tvaru.
Spojené loďstvo.
Vzhledem ke skutečnosti, že bitvy u Cušimy se zúčastnilo prakticky celé japonské válečné loďstvo jsou zde jmenovitě uvedena pouze větší plavidla.
I. Eskadra.
První bojový oddíl:
Vlajková bitevní loď MIKASA, velitel námořní kapitán H. Izuči.
Bitevní loď ASAHI, velitel námořní kapitán Namoto.
Bitevní loď ŠIKIŠIMA, velitel námořní kapitán I. Teragaki.
Bitevní loď FUDJI, velitel námořní kapitán K. Macumotó.
Pancéřový křižník KASUGA, velitel námořní kapitán Kató.
Pancéřový křižník NISŠIN, velitel ?.
Třetí bojový oddíl:
Vlajkový chráněný křižník ČITOSE..
Chráněný křižník KASAGI..
Chráněný křižník OTOWA.
Chráněný křižník NIITAKA.
První torpédový oddíl tvořený pěti plavidly.
Druhý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
Třetí torpédový oddíl tvořený pěti plavidly.
Čtrnáctý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
II. Eskadra.
Druhý bojový oddíl:
Vlajkový pancéřový křižník IZUMÓ, velitel námořní kapitán K. Izuči.
Pancéřový křižník AZUMA, velitel námořní kapitán Murakami.
Pancéřový křižník TOKIWA, velitel M. Jóšimacu.
Pancéřový křižník JAKUMÓ, velitel námořní kapitán A. Macuči.
Pancéřový křižník ASAMA, velitel námořní kapitám R. Jaširó.
Pancéřový křižník IWATE, velitel námořní kapitán Kawašima.
Čtvrtý bojový oddíl:
Vlajkový chráněný křižník NANIWA.
Chráněný křižník CUŠIMA.
Chráněný křižník TAKAČIHÓ.
Chráněný křižník AKAŠI.
Čtvrtý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
Pátý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
Devátý torpédový oddíl tvořený čtyřmi plavidly.
Devatenáctý torpédový oddíl tvořený dvěma plavidly.
III. Eskadra.
Pátý bojový oddíl:
Vlajkový chráněný křižník ICUKUŠIMA.
Starší bitevní loď ČINJEN.
Chráněný křižník MACUŠIMA.
Chráněný křižník HAŠIDATE.
Šestý bojový oddíl:
Chráněný křižník SUMA.
Obrněný křižník ČIJÓDA.
Chráněný křižník AKICUŠIMA.
Chráněný křižník IZUMI.
Sedmý bojový oddíl:
Pancéřový dělový člun FUSÓ.
Nechráněný křižník TAKAO.
Dělový člun CUKÚBA
Dělový člun ČÓKAI.
Dělový člun MAJA.
Dělový člun UDŽI.
Součástí Spojeného loďstva bylo ještě devět oddílů torpédových plavidel, v nichž bylo celkem 34 torpédovek, flotila pomocných křižníků tvořená 22 plavidly a dvě nemocniční lodě.
