VIII. díl. Francie 1940. Č 40.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 40.

Rozestavění armád a B.E. F. ke dni 10. května 1940 – útoku Wehrmachtu na Západ.





K Britským expedičním silám (B. E. F.) neměli výhrady jenom britští důstojníci, ale výhrady měli i Francouzi. Francouzi totiž B. E. F. považovali za nedostatečný příspěvek do společného boje Spojenců. A byla to právě velikost B. E. F., na co si Francie stěžovala, když říkala, že Britové spoléhají, že válku za ně vybojují Francouzi. Vždyť Britské expediční síly – B. E. F. – byly slabší než holandská armáda a ve srovnání s armádou belgickou to bylo jenom 40%, zatímco francouzská armáda postavila do války 88 divizí a to navzdory tomu, že měla méně obyvatel než Velká Británie (viz tabulka v článku Č 4:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3503
).
Již jsme říkali, že oněch 150 000 britských vojáků B. E. F., které Velká Británie dala k dispozici Francii se rozvinulo podél hranice s neutrální Belgií (viz úvodní mapa), v místech kde po nějakém nepříteli, jemuž měli čelit, nebylo ani památky. Na druhé straně je však nutno říci, že nasazení Britů právě v této části severofrancouzské hranice svou logiku mělo, neboť se velmi zkracovaly přísunové linie pro logistiku. Cesta logistiky z Velké Británie procházela přes Arras. Víme již o tom, že nejen francouzské plány, ale i logika tehdejšího uvažování zněla, že nepřítel, v tomto případě německý útok na Francii, musel přijít právě z této strany – přes Belgii. Frontu jižně od B. E. F. chránila Maginotova linie. Úsek, který pokračoval podél Ardenského lesa byl v té době považován za neprůchodný pro tanky. Všichni vojenští experti (a nejen Spojenců) v té době tvrdili, že pokud Němci budou chtít udeřit na Francii, musí to udělat přes Belgii. K tomu generál Gamelin, který obrano-útočný plán sestavoval, prohlašoval, že spojenecké severní armády se jenom tak „zhoupnou“ dopředu, střetnou se s nepřítelem v Belgii a tam ho také zastaví. Severní část těchto „Dveří“ se měla „zhoupnout“ nejdále, k čemuž byly nejvhodnější právě zcela mechanizované Britské expediční síly – B. E. F.
Britové tehdy byli velice hrdi na to, že do boje postavili první zcela mechanizovanou armádu na světě. Na rozdíl od všech svých součastníků na ostrovech si B. E. F. ponechal koně jen pro ceremoniální účely a ve Francii chtěl jet do války na kolech a pásech.
Že to tak ideální nebylo, tak o tom nám říkal i generál Montgomery (Monty) a my jsme se s tím seznámili na konci Č 39 viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3684
Anglofoní historici pak ve svých studiích říkají, že britský generál Gort, velitel B. E. F., když ještě zastával funkci náčelníka Imperiálního generálního štábu, učinil jen velmi málo pro vybudování moderní armády, kterou Velká Británie pro střetnutí s Hitlerovským Německem potřebovala. Už jenom to, že „Obrněná divize“ na podzim 1939 nazvaná „Tanková divize“, nebyla ještě v září 1939 připravena (ale ani v květnu 1940) a britští tankoví odborníci nedostali příležitost, aby své názory sdělili hlavním plánovačům. Ale ani letecké podpoře armády nevěnoval Gort nějakou zvláštní pozornost. Perutě RAF, které se připravovaly pro spolupráci s pozemní armádou, byly zanedbávané a samotná pozemní armáda neměla do jejich použití co mluvit. Pozemní armáda nesměla mluvit ani do „Předsunutých úderných sil letectva“ a nesměla ani mluvit do užití perutí taktických bombardérů vyslaných do Francie k podpoře pozemních sil.
Bohužel je tady nepříjemnou skutečností, že stejně jako Velká Británie, tak i Francie měly čas.
Ano!
Měly čas od ostudné Mnichovské dohody, měly čas sjednat nápravu i od 1. září 1939 do 10. května 1940.
V době války s Polskem Němci soustředili úsilí na Polsko a s výjimkou několika průzkumných letů na Západní frontě nic nepodnikali. Tady je opět takovou ironie, na kterou anglofoní historici upozorňují:
Je skutečností, že spojenečtí politici, ale i jejich vojáci, se v této době snažili za každou cenu zajistit, aby své německé nepřátele neprovokovali. Dokonce Francie požádala Velkou Británii, aby Německo nebombardovala, protože by to mohlo vyvolat odvetné bombardování francouzských továren. A tak místo bomb, shazovaly bombardéry RAF propagandistické letáky, které , jak říkal Winston Churchill sarkasticky, měly leda tak Němce vyburcovat k vyšší morálce.
Válka, ta skutečná válka, tak ta probíhala fakt jenom na moři.
Optimisté Spojenců pak tvrdili, že čas je na jejich straně!!!
Kdyby v té době ti samí optimisté viděli statistiku německé výroby ( samozřejmě v té době byla „ Tajná“), mohli by být ještě spokojenější.
Totiž v kvantitě, nikoliv však v kvalitě, získávali Spojenci před Němci náskok.
V prvních měsících roku 1940 – leden až červen – vyrobily anglo-francouzské továrny 1 412 tanků, když Němci za tu samou dobu jich vyrobili 558.
I chaotický stav, který jsme říkali u francouzské výroby letadel, se v měsících 1. až 6. 1940 zlepšoval a pozdvihl spojeneckou, tedy anglo-francouzskou výrobu na 6 794 letadel, což byl dvojnásobek toho, co vyrobili Němci za stejné měsíce – zdrojem je zde – Parker, Struggle for Survival.
Skutečná změna ve výrobě, změna rytmu u Spojenců, byla vyvolána Mnichovskou krizí a plody se začaly ukazovat až v prvních měsících války na Západě.
Organizace vzdušné obrany Velké Británie (PVOS), zejména pak celý řetěz radarů, se neustále každým dnem vylepšoval. Velká Británie měla tehdy jen starosti s tím, že velké množství důležitých součástek k radarům, včetně švýcarských pojistek a holandských a amerických radiových lamp, které se právě na radarových stanicích Velké Británie používaly, se musely dovážet. Podobné to bylo i s mnoha díly k letadlům RAF, a Velká Británie musela také dovážet 25% oceli ze zámoří.
Bohužel, britská výroba oceli byla mizerná pokud šlo o kvalitu a chybělo i 25% spotřeby (Británie musela vyrábět pro armádu vše na co si člověk, v tomto případě voják, vzpomene).
Přestože domácí výroba oceli v Německu nebyla veliká, po výbojích se koncem roku 1940 zvýšila tak, že nacistické Německo mělo na konci roku 1940 k disposici i s ocelí z Protektorátu, Rakouska a Polska celkových 212 miliónů tun.
Velká Británie tehdy vyráběla pouhých 18 miliónů tun oceli – zdroj – Ponting 1940: Myth and Reality.

Na celkové politické dění u Spojenců měl vliv anglo-francouzský neúspěch v Norsku, v dubnu 1940, viz zde VII.díl Norsko, Dánsko 1940 Č 1 – 60:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196
Zvláště britská veřejnost zneklidnila a Chamberlainova konzervativní vláda dostala co proto i od vlastních stoupenců.
V britském Parlamentu byla Norsku věnována debata, která trvala 2 dny.
Někteří z Churchillových stoupenců si při své kritice nebrali servítky, ale zároveň si dávali úzkostlivý pozor, aby jejich ostré útoky na Chamberlainovo vedení války neuškodilo přímo Winstonu Churchillovi, šéfovi Admirality, když se ho však jeden z nich pokoušel omlouvat, Churchill vyskočil a sněmovně řekl, cituji:
„Přebírám veškerou zodpovědnost za vše, co bylo v Admiralitě učiněno špatně a přijímám svůj plný díl tohoto břemene.“
Tehdy se Labouristická strana bála prosadit rozdělení sněmovny, aby případný úspěch hlasování o důvěře neupevnil nakonec Chamberlainovu moc. Některé členky Parlamentu na samostatné schůzce na mezistranické bázi rozhodly, že prosadí hlasování, což přimělo labouristické předáky k souhlasu s rozdělením sněmovny – zdrojem je zde – Taylor, A. J. P., English History 1914 – 1945. Oxford University Press 1965.
Tím se stalo, že 8. května 1940 pronesl Winston Churchill projev, který ukončil debatu jménem vlády. Byla to pravděpodobně nejdůležitější role Churchillovy kariéry. Churchill byl do této doby, celý dosavadní život, oponentem Chamberlaina a teď najednou pronášel klíčový projev na obranu tohoto muže, na obranu jeho politiky, politiky, s kterou bytostně nesouhlasil. Jako 1. lord Admirality, byl však zodpovědný také sám za řadu chybných kalkulací, které přivodily fiasko v Norsku a ve veřejnosti i ve sněmovně vyvolaly bouři nevole, která hrozila svrhnout britskou vládu. Parlament ústy svých poslanců vypočítával po celé 2 dny německé válečné triumfy a Winston Churchill měl náhle tuto zhoubnou atmosféru napravit.
Povedlo se!
Dokonce, cituji:
„Okouzlil a nadchl všechny virtuozitou.“
Pramenem je zde: Channonův deník, viz Gilbert, Martin, Finest Hour, Winston S. Churchill 1939-1941, Minerva 1989.
Jeden z tajemníků Winstona Churchilla později napsal, cituji:

„Labouristická opozice ho neustále přerušovala a on je vehementně a často zlostně napadal… Věděl, že obhajuje stanoviska, která byla v mnoha ohledech neobhajitelná. Věděl, že jestliže se prosadí nejostřejší kritici, Chamberlain bude muset odejít. Věděl, že v tomto případě se pravděpodobně stane ministerským předsedou on sám. Během celé politické krize však nikdy nepronesl, ani neudělal nic, co by nebylo vůči ministerskému předsedovi absolutně loajální.“

Zdrojem je zde – Peck, John, „Bull & Benediction“, nepublikovaná magisterská práce, viz Gilbert, Finest Hour.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 41.

Když skončila debata v Parlamentu, kterou uťal Churchill, nastalo hlasování. Při tomto hlasování najednou klesla vládní většina pro Chamberlaina z 200 hlasů na 81 hlasů. To bylo i pro samotného Chamberlaina moc a přesvědčilo ho to o tom, že musí z postu ministerského předsedy Velké Británie odstoupit.
Labouristická strana tak dala jasně najevo, že rozhodně odmítá být zastoupena ve válečné radě pod Nevillem Chamberlainem. Mnozí lidé v Labouristické straně si mysleli, že jej ve funkci předsedy vlády nahradí lord Halifax. Většina si však všimla, že nálada ve sněmovně se obrací směrem k Winstonu Churchillovi, Chamberlain, jenž byl tolikrát cílem Churchillovi kritiky pak neměl také lorda Halifaxe ( svého dlouholetého rádce) rád.
A že to neměl Winston Churchill v zákulisí, ale i navenek, vůbec lehké, o tom svědčí následující skutečnosti:
Tak například Král Jiří VI., který se tak rád snažil plést do politických rozhodnutí, prohlásil, že dává přednost Halifaxovi. Kolegové z Konzervativní strany neměli Churchilla příliš v lásce zase z těch důvodů, že ne jenom jednou změnil politickou příslušnost a stále znovu a znovu na ně dotíral s nepříjemně přesnými výstrahami, že je třeba zbrojit, a ono se fakt ukazovalo, že má pravdu.
Členové (ti nevolení) Horní sněmovny mu (Winstonu Churchillovi) zase nemohli zapomenout prohlášení, že jejich sněmovna – Horní sněmovna – „Je plná vetchých lordů, protřelých finančních magnátů, mazaných manipulátorů, velkých pijanů s červenými nosy. Vesměs nepřátel pokroku.“
Pro socialisty byl Winston Churchill zase zloduch, protože při hornických stávkách ve Walesu v roce 1911 nasadil vojsko, a neodpustili mu ani roli, kterou sehrál při generální stávce v roce 1926, kdy brojil proti socialistům.
Ti, kdo pozorně sledovali debatu, museli vidět, že mnohé neúspěchy v Norském tažení padají na vrub právě Winstonu Churchillovi, jako 1. lordu Admirality.
Je pak samozřejmě na místě otázka – proč se dostal Winston Churchill na vrchol moci a stal se ministerským předsedou Velké Británie?
Prvotní a nejdůležitější odpověď na onu otázku, kterou anglofoní historici dávají je ta skutečnost, že Winston Churchill svým projevem poukázal na samostatnost Velké Británie v boji proti nacismu a fašismu!
Dále pak říkají, že to byla jeho chvályhodná loajálnost vůči tehdy už vyřízenému Chamberlainovi. To, že Winston Churchill ve svém vystoupením zuřivě bojoval vůči všem politickým protivníkům, přitom byl ochoten přiznat své vlastní chyby, tak zase na druhé straně -v zásadních věcech boje proti nacismu a fašismu byl neústupný – tady nechtěl ustoupit ani o krok.
Pro velkou část britské veřejnosti, která si myslela, že Winston Churchill je muž, který se ve 30. letech neúnavně stavěl proti Hitlerovi a přitom naléhal na znovuvyzbrojování Velké Británie, je tím mužem, který nacismus a fašismus zastaví.
My však víme, že v parlamentu mnoho nezáleží na tom, co si myslí lidé.
Jednu dobu se totiž říkalo, že lord Halifax, který by měl technické problémy při řízení země ze sněmovny lordů, byl natolik gentlemanem, že v této záležitosti Churchillovi ustoupil.
Později však anglofoní historici došli k přesvědčivějšímu vysvětlení, proč se tehdy Winston Churchill stal ministerským předsedou.
Historici říkají, že Chamberlain dal přednost Churchillovi, jako menšímu ze dvou zel. Říci to otevřeně by vzbudilo nelibost jeho strany a proto se uchýlil ke konspiraci, která vynesla do křesla Churchilla. Možná, že tehdy ještě Chamberlain doufal, že Churchillova vláda bude krátká, a on sám se za nedlouho do Downing Street č. 10 vrátí. Mnozí historici tvrdí, že nabídkou, která převážila bylo místo ve vládním kabinetu a post předsedy konzervativní strany, které Winston Churchill Chamberlainovi ponechal.
Sám odstupující Chamberlain se pak mezi svými kolegy nechal slyšet, že si uvědomuje, že Churchillův nástup do funkce ministerského předsedy od vypuknutí války v září 1939 byl jen otázkou času.
V jedné z nedávno publikovaných historických prací se tvrdí, že Chamberlain se obával, že jestliže se lord Halifax (byl známý jako hlavní představitel Appeasementu a příznivec Adolfa Hitlera) dostane k moci, okamžitě začne s Hitlerem jednat o příměří – zdrojem je zde – Costello, John, Ten Days That Schook the West, Bantam Press 1991.
Na podporu tohoto obvinění existuje dost důkazů. Byly to akutní finanční potíže Velké Británie, které způsobovaly, že pokračovat ve válce znamenalo obrátit se na Spojené státy Americké (USA) s čepicí v ruce ať přispějí. To vůbec nebyl úkol, který by se Halifaxovi zamlouval, zvlášť když vážně pochyboval, zda je vůbec moudré ve válce s Hitlerem pokračovat.

To druhé zlo pro Chamberlaina byl Winston Churchill, ten Winston Churchill, který nikdy ani na minutu nezapochyboval o tom (a to již od 30. let), že proti diktátorům se vždycky musí bojovat ať přijdou zleva, nebo zprava. Byl to Winston Churchill, který vždy chtěl bojovat za individuální svobodu do té míry, že vypadal jako nějaký podivín. To, že měl Winston Churchill americkou matku, dceru magnáta, to poskytlo Winstonu Churchillovi realistický pohled na postavení a sílu Spojených států Amerických (USA) v době, kdy většina lidí kolem něj zaujímala k této zemi shovívavé a nadřazené postoje.

Winston Churchill vedl do boje Velkou Británii od 10. května 1940, kdy nastoupil místo ministerského předsedy.
Je to rozporuplná, ale úžasná historická postava 20. století a já proto vidím důvod, než začneme další řádky o bojích, nejen ve Francii, ale i boji Velké Británie ve 2. světové válce, abychom si řekli jeho stručný životopis se základními informacemi.

Nečekejme nějaké libé čtení ladící oku a vnímání – takový životopis prostě Winston Churchill nemá.

Winston Churchill měl to jméno trošičku delší.
On se totiž celým jménem jmenoval Winston Leonard Spencer-Churchill a narodil se 30. listopadu 1874 v Blenheimském paláci ( + 24. ledna 1965), postaveném a pojmenovaném Churchillovým předkem, prvním vévodou z Marlborough, k oslavě bitvy, ve které zvítězil.
Otec Winstona byl cynický, popudlivý a nevypočitatelný politik, který trpěl většinu svého dospělého života agonií syfilidy, na níž také nakonec zemřel. Říkalo se, že Churchillova matka měla údajně 200 milenců, a že dokonce bratr Winstona Jack byl patrně synem jednoho z těchto milenců – mladší Churchill se jmenoval John Strange Churchill podle plukovníka Johna Strange Jocelyna. Pro počet milenců paní Churchillové uvádí Ted Morgan jako pramen irského spisovatele Georgie Moora. Viz Morgan Ted, Churchill, the Rise to Failure, Triad Granada 1984.
Sám Winston Churchill své rodiče často neviděl do doby, než ho v necelých osmi letech poslali do internátní školy, neboť se o něho starala v útlém věku chůva.
Při řazení podle abecedy v internátní škole v Harrow, jedné z nejexkluzivnějších anglických soukromých škol, si Winston všiml, že by byl mnohem více vepředu, kdyby jeho jméno začínalo na C. A protože byl velice rád všude v popředí, vynechal u svého jména pomlčku a nebyl tak Spencer-Churchill, ale byl Churchillem.
Výsledky ve škole měl velice mizerné, a to až tak, že ředitel školy v Harrow byl nucen Churchillově matce napsat, cituji:
„Jeho zapomnětlivost, nepořádnost, nedochvilnost a neuspořádanost ve všech směrech jsou opravdu tak vážné, že vás chci požádat, aby jste si s ním o této věci vážně pohovořila až bude doma.“
Zdrojem je zde – Randolph S. Churchill v souběžném 1. díle 1. části k 1. dílu oficiálního životopisu Winstona S. Churchilla Youth, 1874-1900, Heinemann 1967.

Právě kvůli jeho špatným školním výsledkům, ale také kvůli jeho zájmům o vojenské záležitosti, udělali rodiče rozhodnutí, že byl Winston Churchill poslán na vojenskou akademii do Sandhurstu.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 42.

Jako poručík elitního 4. husarského pluku s každoroční 5 měsíců trvající dovolenou vynikal Winston Churchill v pólu, jízdě na koni a lovu. Úplně do krajnosti využíval politického vlivu svého otce, byl přitom podporován finanční rentou od matky a tak se mohl honit po světě za válkami, kterých měla Velká Británie v té době na konci 19. století hojně a přitom se netajil svým odhodláním, že musí získat medaile.
A taky je získával.
Tak třeba v roce 1895 se na své 21. narozeniny dostal do palby místních rebelů na Kubě a získal přitom španělskou medaili. Kousavý (ironický) anglický plátek, kterým byly noviny „Newcastle Leader“ ze 7. prosince 1895 k tomu tehdy napsaly, cituji:
„Strávit dovolenou bojováním v bitvách jiných národů je podivné dokonce i pro Churchilla.“
Historicky se zachovalo – viz Morgan, Churchill.
Churchill velice toužil po vyznamenání, které se jmenovalo „Citace v hlášení“ a získal jej v boji proti afgánským kmenům v severní Indii. Účastnil se také posledního jezdeckého útoku britské armády „U Ommdurmánu na Nilu“.

Mladý poručík Winston Churchill v roce 1895.




Svůj vojenský plat si vylepšoval tím, že psal příspěvky do novin a knihy o svých dobrodružstvích. Při svém dobrodružném životě se nevyhýbal ani vystoupením na politických shromážděních.
Jenomže takový mladý poručík, který se plete do politiky a neustále kritizuje strategii a taktiku svých nadřízených, tak ten skutečně nebývá všeobecně populární.
Vše dospělo tak daleko, že nakonec odešel z armády a jako válečný zpravodaj odjel do jižní Afriky
( Winston Churchill v roce 1899 v jižní Africe jako válečný korespondent)




, kde byl v roce 1899 zajat Búry. Z burského zajetí uprchl a jeho zatykač nám charakterizuje jak Winston Churchill vypadal. Zatykač jej popisuje takto, cituji:

„Angličan ve stáří 25 let, přibližně 170 cm vysoké střední postavy, který chodí lehce nahrben, mluví nosem a neumí vyslovit hlásku es.“

Ale úplně stejně tak jej popisují a identifikují všichni lidé o půl století později. Jen k tomu dodávají, což v zatykači být nemohlo, že jeho zvykem bylo kouřit doutníky a popíjet v kteroukoli denní hodinu – nejlépe whisky.

Od roku 1900 se Winston Churchill vydává na dlouhou neklidnou politickou dráhu, která mu přinese mnoho bolestí, ale i také mnoho radostí.
Winston Churchill byl zvolen do britského Parlamentu jako konzervativec , o 4 roky později ho však jeho víra ve svobodu obchodu přivede do Liberální strany. Liberálové z něj v roce 1911 učinili 1. lorda Admirality (jak víme v roce 1939 ho konzervativci znovu ustanoví 1. lordem Admirality).
Ve funkci 1. lorda Admirality je velice chváleno to jeho rozhodnutí, že ponechal britské loďstvo po cvičení v létě 1914 zmobilizované ( bylo tak připraveno pro podzim, kdy začala 1. světová válka), ale naopak je velmi kritizován za pokus zmocnit se tureckého poloostrova Gallipoli v roce 1915, které skončilo pro Británii katastrofou. Tehdy se však Winstona Churchilla zastane pár skutečných odborníků, kteří potvrdili, že plán obsadit Gallipoli doznal příliš mnoho změn, takže celý nezdar nezavinil Winston Churchill, jako 1. lord Admirality. Vina však zůstala částečně i na něm a on sklíčen rezignoval na svou funkci a ve věku téměř 40. let odešel jako velitel pěšího praporu na Západní frontu.
Později po Velké válce (1. světové válce) zastával další důležité funkce, byl ministrem války a kolonií, a v roce 1922 znovu vstoupil do Konzervativní strany. Mezi roky 1924 až 1929 zastával funkci kancléře pokladu (ve Velké Británii se tak říkalo ministru financí). Potom však doplatil na svou politickou minulost a stal se takovým zatvrzelým politickým psancem, jehož kariéra jakoby v „Politice“ skončila.
Winston Churchill po celý svůj dospělý život trpěl záchvaty melancholie, kterou on sám nazýval „Černým psem“, ale ta mu vůbec nebránila hodně číst, hodně psát a hodně pracovat.
Neklidná politická kariéra a radikální názory Winstona Churchilla mu jako politikovi, přinesly mocné nepřátelé a velmi málo přátel.
Většina anglofóních historiků se však shoduje v tom, že v politickém smyslu nebyl Winston Churchill nikdy extrémistou, ale že naopak extremismus byl většinou později nalezen u jeho kritiků.
Jako liberální (socialistický) ministr zaútočil v roce 1909 na propast mezi bohatými a chudými když kritizoval, cituji:
„Nedostatek uznávaného minima životní úrovně a komfortu mezi dělníky a na druhé straně rychlý nárůst vulgárního, tupého luxusu.“
Winston Churchill byl jedním z mála britských politiků, kteří po 1. světové válce požadovali mírné podmínky pro poražené Německo.
Z oficiálního životopisu Winstona Churchilla pak cituje Len Deighton v knize – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války – tato slova, cituji:

„Nejzajímavější na kariéře Winstona Churchilla je způsob, jakým byl téměř každý jeho čin současníky interpretován v tom nejhorším možném světle.“

Pramenem zde je – Gilbert, Martin, „Churchill“: Voice in the Wilderness, ve sborníku History of the 20th Century, Purnell 1969.

V době mezi 1. a 2. světovou válkou, kdy většina lidí ve Velké Británii podléhala pasivitě, a to jak voliči, tak i politici, to byl právě Winston Churchill, jeho energie, která ve Velké Británii vzbuzovala strach a bránila mu vlastně zastávat nějaký úřad ( zvláště v 30. letech). Tak třeba v květnu 1936 se ve sněmovně ptal, cituji:

„Není zde žádná moc, žádná hybná síla, žádná duševní energie, žádná rozhodnost či záměr?“

Prostě provokatér Par excellence (ze slovníku cizích slov - především, hlavně, naprosto, v pravém smyslu slova).

V roce 1939 jej, tentokrát konzervativci, zvolili znovu 1. lordem admirality, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3047

Tak taková osoba byl Winston Churchill, osoba, která se podivuhodnou souhrou náhod, když byl nucen Chamberlain odstoupit, byla zvolena do funkce ministerského předsedy Velké Británie ve stejnou chvíli, v jakou začal německý útok na Francii, Holandsko, Lucembursko a Belgii.
Winston Churchill se k moci dostal ve věku 65 let, a to ve chvíli největšího ohrožení Velké Británie v jejích dějinách ( na obrázku je po 10 květnu 1940 už jako ministerský předseda v Downing Street č. 10).



.
Ten Winston Churchill, který ve svém projevu v Dolní sněmovně dne 13. května 1940 pronesl ona památná slova, cituji:

„Nemohu vám nabídnout nic než krev, dřinu, slzy a pot.
Ptáte se co je naším cílem? Mohu odpovědět jedním slovem: Vítězství, vítězství za každou cenu, vítězství bez ohledu na všechen teror, vítězství ať bude cesta k němu jakkoli dlouhá a těžká, neboť bez vítězství nepřežijeme.“

Trochu méně známo je to, co říká Len Deighton ve své knize, že když opustil sněmovnu, oči zarudlé slzami, měl k pobočníkovi prohodit – tím jsem ty blbce dostal, že… Ale ten samý Len Deighton pak říká, že rétorika Winstona Churchilla na kolegy v Dolní sněmovně mnoho nezapůsobila, a že jeden očitý svědek tvrdil, že dokonce Churchillův projev z 13. května 1940 nepřijali poslanci zrovna nejlépe a pak poznamenal, že ten den se mnohem vřelejšího přijetí dostalo Chamberlainovi. On totiž Churchill, přestože byl populární u velké části veřejnosti, měl chladné přijetí v Dolní sněmovně ( již jako ministerský předseda Velké Británie), což vyprovokovalo novináře ke stížnostem (adresovaným právě Chmberlainovi), že nepřátelství, které projevují poslanci Churchillovi dělá špatný dojem v zahraničí – podkladem je zde – Ponting, 1940: Myth and Reality.
Teprve po těchto stížnostech novinářů se podařilo přinutit poslance Dolní sněmovny, kteří sedávali v zadních lavicích, aby změnili své způsoby. A právě od této doby se Winstonu Churchillovi dostávalo patřičného jásotu a potlesku, který odpovídal jeho funkci - ministerského předsedy Velké Británie.

Někdy v roce 1940, se svým typickým doutníkem.





Někdy v září 1940 – Winston Churchill coby ministerský předseda Velké Británie, s králem Jiřím VI. a královnou Elizabeth, které se později také říkalo královna matka.





Příště ještě ve 2 pondělcích dokončíme 4/ Tajné služby a Enigma do 10. května 1940 a pak již začneme samotné boje proti Beneluxu a Francii – začneme pak totiž – 5/ Útok na Západě od 10. května 1940.


Použitá literatura:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.



Debatu a případná doplnění směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504&start=20