(1843 - 1881)
Generál Michail Skobelev je bezesporu jednou z nejúžasnějších ruských osobností 19. století. Vyznamenal se v Rusko-turecké válce, prošel boji na Kavkaze a podílel se na obsazení území Střední Asie. Jeho velká vítězství však zůstala zapomenuta a události minulého století je definitivně odsunuly na druhou kolej. Myslím si, že stojí za to, si je dnes znovu připomenout..
Michail Dmitrijevič Skobelev se narodil 17. září 1843 v Petrohradě do rodiny, kde měla služba v armádě dlouholetou tradici. Jeho otcem byl generálporučík Dmitrij Ivanovič Skobelev a matkou šlechtična Olga Nikolajevna Poltavcevová. Rodiče dlouho nevěděli, jaké mají chlapci dát jméno. Nakonec se rozhodli pro Michaila, v měsíci září má dle pravoslavného kalendáře svůj svátek hned několik slavných Michailů. Jejich syn byl jmenovcem archanděla, prvního kyjevského metropolity nebo kupříkladu Michaila Tverského, ruského knížete, který padl v boji se Zlatou Hordou.
Chlapec byl pokřtěn v Petropavlovském chrámu v Petrohradě. Olze Nikolajevně se narodily ještě tři děti, dcery Naděžda, Olga a Zinaida.
Dmitrij Ivanovič Skobelev a Olga Nikolajevna Poltavcevová
Základní vzdělání Míša získal od domácího německého učitele, poté několik let studoval na pařížském penzionátu Girardet a roku 1858 nastoupil na matematickou fakultu univerzity v Petrohradě. Pod dohledem slavného pedagoga Alexandra Nikitěnka úspěšně složil všechny zkoušky.
22. listopadu 1861 Míša vstoupil do armády a byl přiřazen k jezdeckému gardovému pluku, který od roku 1881 nese jméno ruské carevny Marie Fjodorovny (manželky Alexandra III.)
V únoru 1864 kornet Michail Skobelev vyrazil s vojsky generála Eduarda Baranova na Varšavu, kde měl být oficiálně vyhlášen Manifest o zrušení nevolnictví. Spolu s osvobozením rolníků se do Polska roznesly i revoluční ideje, studentské nepokoje a touha svrhnout nepotřebné carství. Vypuklo povstání..
Pluk, u něhož Michail sloužil, neměl do konfliktu vůbec zasáhnout, ale mladý voják toužil po pořádném boji. Požádal proto o převelení ke Grodněnskému husarskému pluku. 19. března mu přání splnili a Michail se s chutí zapojil do bojů.
31. března 1864 se pod velením podplukovníka Zankisova účastnil bitvy v Radkovickém lese. Za svou odvahu byl později vyznamenán Řádem sv. Anny IV. stupně a 30. srpna 1864 povýšen do hodnosti poručíka.
Na podzim roku 1866 byl Michail přijat na prestižní Nikolajevskou akademii generální štábu, studia úspěšně zakončil o dva roky později. Mladý Michail vynikal ve vojenské strategii a geodézii, i v ostatních vyučovaných předmětech patřil mezi nejlepší studenty. Krátce po odchodu z univerzity byl vybrán mezi šestadvacet důstojníků, již se měli nově připojit ke generálnímu štábu.
Boris Vasiljev ve své knize charakterizoval mladého Michaila Skobeleva následovně: "Míša získal za svůj dvaadvacetiletý život perfektní vzdělání, hovořil plynně čtyřmi jazyky. Učitelé se mohli chlubit jeho znalostmi. Nemohli jsme proto pochopit, proč tenhle temperamentní husar se slabostí pro Lermontova a Balzaka dává přednost hazardním karetním hrám, pochybným dámám a soubojům před svými povinnostmi. Oplýval tolika talenty a přesto mu bylo úplně jedno, jak s nimi naloží!"
První setkání s Asií
V době, kdy Michail Skobelev trávil večery hraním karet, vrátil se car Alexander II. k myšlence obsazení celé Střední Asie. V 70. letech pro něj vojska generála Michaila Čerňajeva dobyla Samarkand, Bucharu a Kokand. Následujících deset let panovník uklidňoval roztrpčenou Anglii, která si tuto oblast nárokovala pro sebe. Nyní se mu zdálo, že nastal správný čas zaútočit na další chanát, tentokráte na Chivu.
Na žádost velitele Turkestánského vojenského okruhu, Konstantina Petroviče Kaufmana, byl Michail Skobelev povýšen na štábního rotmistra a v listopadu 1868 převelen do Střední Asie. Do Taškentu dorazil počátkem roku 1869 a těsně po příjezdu byl přijat do zdejšího štábu.
Generál Kaufman byl Skobelevovým vojenským uměním nadšen, ale zklamalo ho Michailovo chování. Jeho chráněnec se zapletl do konfliktu dvou taškentských rodin a rád se potuloval po městě s místní zlatou mládeží. V březnu 1871 byl Michail převelen ke Krasnovodskému oddílu, kde mu svěřili vedení jezdectva.
V Petrohradě se mezitím pokračovalo v horečnatém plánování. Nedočkavý car se už viděl jako pokořitel Chivy, generální štáb však žádal důkladné prozkoumání oblasti. Útok nemůže být zahájen dřív, než velitelé budou vědět, kam a jak mají postupovat. Když se požadavek na zmapování Chivinského chanátu donesl ke generálu Kaufmanovi, hned věděl, koho tímto úkolem pověřit.
Za několik dní Michail Skobelev v doprovodu tří kozáků a tří Turkménů vyrazil na cestu k jezeru Sarkamyš. Sedm hrdinů v převleku za místní kočovníky zvládlo 570 kilometrový pochod k jezeru a zpět za necelých čtrnáct dní. Po celou dobu bojovali s nedostatkem vody, horkem pouští a únavou. Když se slávou vrátili do Taškentu, Michail generálu Kaufmanovi představil do detailů propracovanou mapku včetně náčrtků zdrojů vody, jež během svého putování objevil.
Po svém návratu se Michail pustil do plánování tažení na Chivu a za několik dní předložil svůj plán generálnímu štábu. Důstojníci byli nemile překvapeni, když zpochybnil jejich versi a prosazoval svůj vlastní plán. Vyloučili ho z pluku a poslali na jedenáctiměsíční dovolenou, aby měl dost času přemýšlet o svém chování. Již v dubnu 1872 však byl zpátky ve službě a znovu zařazen do štábu. Kaufman nechtěl nadějného důstojníka ztratit, věděl, že ho bude i přes tu jeho drzost a přehnanou ctižádostivost ještě potřebovat. Ale rozhodl se, že bude lepší, když Skobelev opustí Střední Asii a zamíří zpátky do Ruska.
Na jaře 1872 Michail působil ve štábu Petrohradského vojenského okruhu a dohlížel na výcvik vojáků v Kovenské gubernii (v dnešní Litvě a přilehlé části Běloruska, centrum ve městě Kovno - dnes litevské Kaunas) a Kurlandské gubernii (Lotyšsko). 5. června 1872 ho povýšili na kapitána a jmenovali starším adjutantem štábu 22. pěchotní divize v Novgorodu. 30. srpna ho čekalo další povýšení, tentokrát na podplukovníka, a přeložení do štábu Moskevského vojenského okruhu. V Moskvě Michail dlouho nepobyl, brzy byl zařazen mezi vojáky 74. Stavropolského pěšího pluku a za dobré chování směl velet jednomu praporu.
Pochod na Chivu
Na jaře roku 1873 se Michail podruhé vypravil do Střední Asie, nyní jako štábní důstojník v Mangišlakském oddíle generála Nikolaje Lomakina. Rozradostněný Alexander II. zahájil své vysněné tažení na Chivu. Na toto nádherné historické město útočily z různých světových stran čtyři ruské oddíly - Turkestánský, Orenburský, Mangišlakský a Krasnovodský.
Trasa, po níž se k městu blížil Mangišlakský oddíl, nebyla nejdelší, ale pochodující vojáci byli vystaveni řadě překážek. Největším problémem byl nedostatek vody, od prvních dní pochodu vycházelo na každého vojáka jen půl vědra vody na den. Dále se ruská armáda potýkala s nedostatkem velbloudů. Na 2140 mužů jich připadalo jen 1500, takže nemohli nést všechen náklad. Generál Lomakin proto všem důstojníkům nařídil, aby sesedli z koňů a naložili na ně zbývající náklad.
Během cestu od jezera Kaudy ke studni Senek došla vojákům voda. Nyní mohl Michail naplno využít svých schopností a na základě zkoumání, jež provedl před dvěma lety, našel vodu. 18. dubna jednotka bez potíží dosáhla Seneku. Za své hrdinství byl Michail pověřen vedením dvou rot. Ve své skupině zavedl pevný pořádek a pečlivě kontroloval příděly vody. Dvousetkilometrový pochod z Biš-akty do Iltedže zvládl beze ztrát a 30. dubna dosáhl cíle.
5. května 1873 narazil u jezera Itybaja na karavanu ruských zběhů, kteří se připojili na stranu chivinského chána. Přesto, že ho doprovázelo jen deset mužů, pustil se s nimi do boje, v němž utržil sedm tržných ran. Přes početní nevýhodu se mu zdařilo zvítězit a navzdory četným zraněním pokračoval v pochodu.
20. května se Mangišlakský oddíl spojil s Orenburským u města Kungrad (SZ Uzbekistán) a pod velením generálmajora Nikolaje Alexandroviče Verjovkina mířil dále na Chivu. Týž den Michailovi řádně ošetřili jeho zranění a přidělili mu koně, aby nemusel jít pěšky. Krajina kolem pochodujících Rusů se rázem změnila. Místo pouští a slaných jezer se objevila země protkaná sítí kanálů, plná rákosí a močálů. Chivinci se pokusili Rusy zadržet u měst Chodžejli a Mangyta, ale neuspěli. Pomalu ustupovali k Chivě, kde měla proběhnout rozhodující bitva.
Chiva
Po jednodenní přestávce (20. května) byl Michail Skobelev již natolik v pořádku, že se mohl opět plně zapojit do tažení. Nechal postavit několik desítek dřevěných vozíků a s touto "vozovou hradbou" pokračoval vpřed. Hned 22. května byl jeho nápad podroben první zkoušce a uspěl. O dva dny později dosáhl vesnice Činakčika (vzdálené asi 10 kilometrů od Chivy). Její obránci dlouho přemýšleli, jak na Skobeleva vyzrát a rozhodli se, že proti jeho "hradbě" vyrazí na velbloudech a pokusí se ji prorazit. Michail rychle zvážil situaci, své muže rozdělil a s částí z nich napadl první voj Chivinců z boku. Jakmile se jejich vojáci objevili na obzoru, vyrazil ze svého úkrytu mezi ovocnými sady a hnal zmatené Chivince vstříc jejich vlastní jízdě. Z boje vyšel jako jasný vítěz a nový majitel čtyř stovek chivinských velbloudů.
28. května dorazily první ruské oddíly k hradbám Chivy a oblehly ji. Ve městě vypukl zmatek, část jeho obyvatel vypravila k Rusům mírovou delegaci a zbývající pokračovala v boji. 29. května dorazil k jižní bráně Chivy generál Kaufman a riumfálně vstoupil do města. Severní část Chivy neměla o kapitulaci ani tušení a zaútočila s plnou vervou na Rusy. Po dlouhých bojích se Chiva 10. června 1873 vzdala. Chán souhlasil s ruskou nadvládou a sám se nabídl, že na vše dohlédne. Za svou statečnost v bojích o Chivu byl Michail Skobelev 30. srpna vyznamenán Řádem sv. Georgije IV. stupně.
Zimu roku 1873 Michail strávil na dovolené v jižní Francii, kde se doslechl o probíhající občanské válce ve Španělsku. Sám se poté na straně Karlistů zúčastnil několika bitev (o které bitvy se jedná se mi zjistit nepodařilo, takže pokud k tomu máte nějaké informace, prosím sem s nimi). 22. února 1874 byl povýšen na plukovníka.
Válka s Kokandským chanátem
V dubnu 1875 se Michail Skobelev vrátil zpět do Taškentu, kde byl pověřen vedením poselstva mířícího do čínského Kašgaru. Jejich cesta vedla přes město Kokand, centrum stejnojmenného chanátu, který byl od roku 1868 pokojným ruským vazalem. Zavázal se k tomu chán Chudojar. V červenci roku 1875 však vypuklo proti tomuto krutému vládci povstání a Chudojar by nucen uprchnout z města a skrýt se ve městě Chodžent, kde se setkal s Michailem Skobelevem.
K moci se v Kokandu dostal afghánský emír Abdur-Rachman, který na chánův stolec dosadil Chudojarova poddajného syna Nasira-ud-Dina a přinutil ho, aby Rusům vyhlásil svatou válku, džihád. Generál Kaufman Michailovi nařídil, aby co nejrychleji opustil Chodžent a vrátil se do Taškentu, kde měli společně promyslet strategii nové války.
Počátkem srpna 1875 vtrhl kokandský chán na ruské území a oblehl Chodžent. 18. srpna k městu dorazil přední voj vojsk Konstantina Kaufmana, (velitelem jezdectva nemohl být nikdo jiný než Michail Skobelev) a město ovládl.
Chán Kokandu mezitím shromáždil ve městě Machram asi padesátitisícovou armádu vyzbrojenou čtyřiceti děly. Když se k Machramu probili Kaufmanovi vojáci, zaútočila na ně kokandská kavalerie. Po rychlém zásahu ruského dělostřelectva se chánovy oddíly stáhly do nedalekého kaňonu. 22. srpna Rusové město obsadili a Skobelev jeho obránce rozehnal do okolních stepí. Rusové ten den slavili velké vítězství, oslavoval i Michail, který byl při bojích lehce raněn do nohy.
29. srpna ruská vojska získala město Margelan a Michail vyrazil se šesti sty muži po stopách Abdura-Rachmana. Několikrát nad jeho vojáky zvítězil, ale emírovi se vždy zdařilo proklouznout. Kaufmanovi vyjednavači mezitím uzavřeli dohodu s chánem Nasirem-ud-Dinem a získali pro Alexandra II. území severně od řeky Syrdarja. Když Abdur-Rachman zjistil, že Nasir-ud-Din uzavřel bez jeho vědomí dohody s těmi ruskými psy, svrhl ho z trůnu a na jeho místo dosadil svého příznivce Pulat-beka. Za nové centrum své říše vyhlásil město Andižan.
Nečekaný převrat Rusy přinutil zastavit postup a promyslet novou strategii. Generál Vitalij Nikolajevič Trockij opustil město Namangan, 1. října 1875 zaútočil se všemi svými oddíly na Andižan a dobyl jej. Nutno dodat, že mu pomáhal skvělý Michail Skobelev a opět se vyznamenal. Při svém návratu do Namanganu, 5. října, Michail se dvěma stovkami svých vojáků narazil na tábor Abdur-Rachmanových mužů. Pustil se do boje s několikanásobnou přesilou a zvítězil. Za tento čin byl 18. října 1875 povýšen do hodnosti generálmajora.
Několik dní po jeho povýšení vypuklo v Namanganu nové povstání proti Rusům, které brzy zachvátilo i blízkou Tjurju. 23. října Michail potlačil nepokoje v Tjurji a 12. listopadu zlomil odpor i v Namanganu. Kokandský chán si pomalu začínal uvědomovat, že tato válka pro něj neskončí vítězstvím.
V zimě ruská vojska ovládla pravý břeh řeky Kardarji a rozmetala vzpouru v Ike-su-arasy. Do prosince Rusku patřilo téměř celé území Kokandského chanátu, zbývalo dobýt pouze město Andižan, jehož se opětovně zmocnil Abdur-Rachman, nashromáždil v něm asi 37 000 vojáků a připravoval se na poslední, rozhodující bitvu.
1. ledna 1876 Michail Skobelev přešel přes řeku Kardarju a pochodoval na Andižan. Mezi 4. a 6. lednem řádně prozkoumal okolí města a zmapoval rozmístění nepřátelských vojáků. 8. ledna vydal rozkaz k útoku, město kapitulovalo 10. ledna. Abdur-Rachman uprchl a dva týdny se skrýval. 26. ledna se i on vzdal.
Kokandský chanát byl natrvalo připojen k Ruskému impériu 19. února 1876 (stal se součástí nově vzniklé Ferganské oblasti) a dvaatřicetiletý generálmajor Michail Skobelev byl 2. března jmenován jejím gubernátorem a vrchním velitelem vojsk v oblasti. Dostalo se mu i dalších poct - byl vyznamenán Řády sv. Vladimira a sv. Georgije III. stupně a předali mu zlatou šavli posázenou brilianty s vyrytým nápisem "Za chrabrost"
Gubernátor Ferganské oblasti
Michail byl nejen geniálním vojevůdcem, ale i vynikajícím diplomatem. Dokázal najít společnou řeč se všemi porobenými středoasijskými národy. Sarti (společné označení pro Uzbeky a Tádžiky žijící na území Kokandského chanátu), vycházeli s Rusy velmi dobře (napřed jim byly odebrány všechny zbraně. Možná pokud by je měli, bylo by s nimi vyjednávání obtížnější). Odbojní Kipčakové (Rusové jim říkají Polovci, někteří Evropané zase Kumáni, ale jedná se o týž národ) dodrželi po pádu chána své slovo a přestali bojovat. Michail s nimi zacházel "tvrdě, ale se srdcem". A konečně kočovní Kyrgyzové žijící vysoko v horách. Skobelev se za nimi musel vypravit do nitra masívů Ťan-šan a Pamír, ale nakonec i oni souhlasili a podřídili se novému pánu. Cesta do hor přinesla vedle usmíření s Kyrgyzy i nové zeměpisné poznatky a obě pohoří byla podrobněji zmapována.
Jako ferganský gubernátor se Michail Skobelev snažil "měřit všem stejně" a tvrdě trestal sebemenší náznak zpronevěry. Svým chováním si však nadělal řadu nepřátel a stížnosti na jeho osobu se objevily až v dalekém Petrohradě. 17. března 1877 byl odvolán z místa gubernátora a převelen zpátky do Ruska. Návrat do světa smetánky byl pro něj velice obtížný. V očích petrohradských šlechticů byl stále tím karetním hráčem a svůdcem žen od husarského pluku. Jeho obrovské zásluhy na dobytí střední Asie najednou nikoho nezajímaly.
"Balkánská epopej"
Rusko-turecká válka (1877 - 1878)
Území Balkánského poloostrova a starověké Byzance mělo odedávna pro Rusko mystický význam. Už první rurikovská knížata v 9. století plánovala, že ovládnou Konstantinopol a založí na jejích základech nejmocnější říši na světě. Veliká carevna Kateřina II. snila, že vznikne jedna velká všeslovanská říše a porobené balkánské národy - bratři Slované - budou osvobozeni od turecké nadvlády. I Alexander II. Nikolajevič by rád dávný ruský sen naplnil.
Roku 1875 proběhlo povstání v Bosně a Hercegovině proti turecké nadvládě. Turecko na revoltu odpovědělo masakrem bosenských obyvatel a vypálením řady měst. O rok později se srbský kníže Milan Obrenovič postavil na stranu bratrů a vyhlásil válku Turecku. Podpořila jej i Černá Hora a Bulharsko. Slované už nemohou být dále zabíjeni! Ovšem jejich tradiční ochránce, ruský car, se do války nehrnul. "Veliký východní orel", jak nazval spisovatel Dostojevskij Rusko, nepospíchal. Ministři byli jednohlasně proti válce. Ministr financí carovi vysvětlil, že ruská ekonomika je stále natolik otřesena velkými reformami, že by válku neutáhla; ministr války rovněž nesouhlasil, vojenská reforma nebyla dosud dokončena a vojáci nebyli dostatečně připraveni; ministr zahraničních věcí Alexander Gorčakov prohlásil, že pokud by Rusové válku vyhráli, riskovali by konflikt se západem (zejména s Anglií, kde vládla královna Viktorie). Alexander se po dlouhé debatě rozhodl, že bude vyčkávat..
Na konferenci v Londýně a Konstantinopoli se evropské velmoci pokoušely přesvědčit sultána, aby slovanské zotročování zastavil, ale setkaly s neúspěchem. Alexander si uvědomil, že Anglie hraje na obě strany. Podporuje Turecko v boji proti Rusku a zároveň burcuje Evropu do zbraně. Přes svou dceru Marii, která byla provdaná za syna královny Viktorie, sdělil Anglii své stanovisko: "Nemůžeme, a ani nechceme, vstupovat do svárů s Anglií. V našem případě by bylo holé šílenství uvažovat o dobytí Indie případně Konstantinopole. Jediné, co chceme, je bránit a ochraňovat naše slovanské bratry". Na podzim 1876 se car sešel se svými ministry v krymské Livadiji, kde měl svou letní rezidenci, a přesvědčil je o nutnosti války. 12. dubna 1877 Rusko vypovědělo válku Turecku..
Do války se dobrovolně zapojil i Michail Skobelev, car ho jmenoval náčelníkem štábu Kozácké kavkazské divize, již vedl jeho otec - generál Dmitrij Ivanovič Skobelev. 14. až 15. června Michail pomáhal s přepravou vojsk generála Michaila Ivanoviče Dragomirova přes řeku Dunaj u města Zimnica. Během této akce zaútočil s vojáky 4. střelecké brigády na oddíl Turků a přinutil je k ústupu, za což si vysloužil Řád sv. Stanislava I. stupně.
Přechod Rusů přes Dunaj
25. června se Michail zúčastnil bojů o město Běla a poté se zapojil do 1. bitvy o Šipku. Průsmyk u Šipky představoval jednu z mála schůdných cest skrz masív Staré planiny, jeho dobytí by Rusům výrazně usnadnilo cestu do nitra Bulharska. Bylo třeba jej získat dřív, než zapadne sněhem, s čímž Turci počítali a řádně se na vojska Alexandra II. připravili.
Na Šipku pochodovaly čtyři ruské sbory vedené generálem Josifem Vladimirovičem Romejkem-Gurkem. Průsmyk bránily asi čtyři tisíce vojáků Sulejmana-paši. 17. července Gurko zaútočil se čtyřmi divizemi ze severu, dvě divize na křídlech prolomily tureckou obranou a zaujaly stanovené pozice. Zbývající divize měly prorazit na středu a poté se spojit se svými křídly, ale Turkům se je zdařilo odrazit. 18. července Rusové vyrazili z jihu, ale opakoval se scénář z předchozího dne. Gurko naplánoval na 19. červenec útok z obou stran - ze severu i z jihu. Krátce před tím, než se svými vojáky zahájil bitvu, Turci uposlechli příkaz svého velitele a Šipku vyklidili. Rusové tak snadno prošli přes průsmyk a postupovali dále.
Část ruské armády, jíž velel velkokníže Nikolaj Nikolajevič starší, směřovala po svém vítězství u Nikopole (16. července) stále hlouběji do vnitrozemí Bulharska. Ustupující Osman-paša shromáždil své vojáky u Plevna (asi dvacet kilometrů jižně od Nikopole), kde začal budovat mezi strmými stěnami hlubokého údolí pevnost a hloubit zákopy. Několik hodin po jejím dostavení se objevila první vlna ruských vojsk generála Jurije Ivanoviče Schildera-Schuldnera. 19. července byla zahájena 1. bitva u Plevna. Rusům se nejprve podařilo obsadit část tureckých zákopů, ale poté, co na ně Osman-paša zaútočil s čerstvými silami, museli své těžce vydobyté území opustit. Za jediný den bitvy ztratili na 2 800 mužů.
Michail Skobelev provedl průzkum okolí města Loveč, přes nějž vedla jedna z hlavních zásobovacích cest Osmana-paši. Naplánoval si, že jej obsadí před zahájením druhé bitvy o Plevno. Než stačil na město zaútočit, donesla se k němu zpráva, že i druhý ruský pokus dobýt Plevno skončil neúspěchem. Tato porážka jej donutila změnit plány a odsunula plány na ovládnutí Loveče. Podle rozkazu generála von Krüdenera dohlížel na levé křídlo ustupující ruské armády a hájil své pozice tak dlouho, než se poslední Rusové dostali do bezpečí.
19. srpna se Michail Skobelev s dvaceti tisíci vojáky konečně pustil do bitvy o Loveč. Boj trval tři dny a Michail během něj znovu prokázal svůj talent. 22. srpna vpochodoval slavnostně na hlavní náměstí. Za své zásluhy na dobytí Lovče byl Michail 1. září 1877 povýšen na generálporučíka.
Na poslední dny srpna 1877 byla naplánována 3. bitva o Plevno. Padesátitisícové ruské vojsko podpořilo na dvaatřicet tisíc Rumunů, turecká posádka Plevna čítala nyní asi čtyřiatřicet tisíc vojáků. Útok začal 30. srpna. Pravé křídlo (6 ruských praporů a rumunská pěchota) ztratilo na 3 500 vojáků při útoku na nejslaběji bráněný úsek turecké obrany. Velkokníže Nikolaj Nikolajevič nařídil v této části "frontu" zastavit boj, přestože mu zůstalo v záloze čtyřiadvacet kompletních rumunských praporů. Střední část ruských sil se šestkrát pokoušela prolomit linii Osmana-paši, ale pokaždé se musela stáhnout zpět. Její ztráty rychle rostly, k večeru se vyšplhaly na 4 500 vojáků. I zde byl proto útok pozastaven. Levé křídlo (16 praporů) generálů Michaila Skobeleva a Alexandra Imeretinského obsadilo dvě reduty bránící město. Cesta do nitra pevnosti se otevřela.
Jakmile Osman-paša rozeznal, že hlavní nebezpečí mu hrozí od oddílu Michaila Skobeleva, povolal poslední rezervy a 31. srpna na něj zaútočil z obou křídel. V rozpoutané krvavé řeži padlo na 6 000 Rusů a Rumunů, přesto měl Michail stále šanci zvítězit. Vše však zmařil velkokníže Nikolaj Nikolajevič, když se rozhodl ušetřit zálohy a raději vydal rozkaz ke stažení. Přitom se třetího boje u Plevna účastnila méně než polovina ruských sil. Těžce zkoušený Skobelevův oddíl musel opustit dobyté reduty a se značně prořídlým stavem se stáhnout. I třetí pokus ovládnout Plevno ztroskotal. Na bitevním poli zůstalo přes 12 000 ruských a rumunských vojáků, Osman-paša ztratil všehovšudy tři tisíce mužů. I on však potřeboval posily, které se k němu mohly dostat jen jedinou cestou -přes průsmyk Šipka, který naneštěstí pevně drželi Rusové.
Armáda Sulejmana-paši se na pochod k Plevnu vydala již koncem července, ale u Šipky narazila na houževnatý odpor pluku generála Orlova a pěti tisícovek vojáků bulharské domobrany. Boj o průsmyk trval několik týdnů, jeho obránci se dokázali ubránit pětinásobné turecké přesile. 11. srpna jim dorazila na pomoc vojska generála Dragomirova a společně dokázali držet průsmyk celý podzim. Koncem září začalo sněžit a Šipka brzy zapadla sněhem. Na obou stranách umrzali vojáci po stovkách, zcela chybělo teplé oblečení. Zima a sníh se brzy dostaly i do nížiny, kde Rusové stále obléhali Plevno.
Car Alexander II. se musel zabývat vážnou otázkou, co dělat dál. Velkokníže Nikolaj navrhoval se stáhnout za Dunaj a přezimovat tam, to by však znamenalo se vzdát Plevna a car nechtěl nechat nepříteli vše, co jeho vojáci draze zaplatili krví. Navíc by jeho armáda ztratila prestiž. Druhou možností bylo setrvat v obléhání, i to cara děsilo - po třech neúspěšných pokusech ztrácel naději a pokračování bojů by přineslo další vysoké ztráty.. Alexander váhal, obě možnosti mohly skončit katastrofou.
Situaci nakonec rozřešil Osman-paša, když se 28. listopadu pokusil proklouznout z obklíčení. Michail Skobelev v čele 16. pěchotní divize znovu obsadil strážní reduty a odřízl Turky od zásobování zvenčí. Vyhladovělí turečtí vojáci 10. prosince 1877 kapitulovali a poražený Osman-paša předal svou šavli caru Alexandrovi. Čekal, že bude v ruském zajetí popraven, ale car se zachoval jako gentleman a (podobně jako kdysi imámu Šámilovi v Kavkazské válce) mu šavli vrátil a udělil mu milost. Život dvaatřiceti tisícům svých vojáků, kteří našli pod Plevnem hrob, už pochopitelně vrátit nemohl.
Po pádu Plevna Rusové vtrhli do vylidněného bulharského vnitrozemí. Místní obyvatelé prchli v obavách před mstícími se Slovany. Přišla éra velkých vítězství. 23. prosince byla dobyta Sofie a Alexandrovi muži postupovali ke Konstantinopoli, car neodolal a pokusil se naplnit dávný ruský sen o obnovení velké Byzance. Vojska Michaila Skobeleva postupovala k druhému největšímu městu Turecka, Adrianopoli. Cestou rozmetala veškerý odpor, obsazovala turecké pevnosti, železnice a mosty. Rozprášila i oddíl egyptského princ Hassana mířícího k Adrianopoli. Michail se zmocnil celé egyptské karavany a ukořistil stovku velbloudů. 6. ledna byl Michail vyznamenán zlatou šavlí osázenou brilianty s vyrytým nápisem "Za přechod přes Balkán". 8. ledna padla Adrianopol, za devět dní pochodu už Skobelevovi vojáci stáli 80 kilometrů od Konstantinopole. Turecká vláda zažádala o příměří, jež bylo podepsáno 19. ledna. Rusové svůj pochod nepřerušili, Michail obsadil město San Stefano a dorazil k břehům Egejského moře. Do Konstantinopole zbývalo pouhých 12 kilometrů. Rusi se zmocnilo opojné šílenství. Hlavní město Byzance měla téměř ve svých rukách..
"Bílý generál"
V tento radostný okamžik zasáhla Anglie.. Vypravila lodě se vzkazem, že jakmile se jediný Rus objeví u městských zdí, celá zem bude odvracet anglickou invazi. Královna Viktorie oznámila, že "se raději vzdá trůnu, než by Rusům dovolila vstoupit do Konstantinopole." Velkokníže Nikolaj s generálním štábem cara přesvědčovali, aby město obsadil. Přísahali, že výhružky Anglie jsou jen plané řeči. Ministr zahraničí, Alexander Gorčakov, panovníkovi našeptával, aby nechal město být. Anglie by oslabené a vyčerpané ruské vojsko hladce porazila. A Rakousko by jí v tom rádo pomohlo. Alexander II. mu dal za pravdu, útok Anglie by zlomit nedokázal.
Po podpisu smlouvy v San Stefanu 3. března 1878 získaly Srbsko, Černá hora a Rumunsko nezávislost, Rusku vyplatili válečnou daň ve výši 310 miliónů rublů a přenechali mu jižní Besarábii. Angličany s Rakušany smlouva rozzuřila, svolali nový kongres do Berlína, kde se usnesli, že Rusko musí vrátit získanou pevnost Bajazet, Srbsku odebrali většinu území a Rakousku-Uhersku svěřili pod ochranu Bosnu a Hercegovinu. Ruský lid cara jednohlasně odsoudil, jaké državy získali a téměř všechny zase ztratili. Radovali se jen narodovolci - členové hnutí Narodnaja volja. Nyní jím přibyl do rukou další trumf, carova oblíbenost rapidně klesla.
Michail Skobelev byl 30. srpna 1878 povýšen na generál-adjutanta a získal si velkou popularitu mezi ruskou společností.
Boj s Turkmény (1880 - 1881)
V Achalsko-tekinském újezdě Zakaspické oblasti Ruského impéria, přibližně na území dnešního Turkmenistánu, žilo na osmdesát tisíc bojovných Turkménů, kteří odolávali všem ruským pokusům o kolonizaci jejich území a s železnou pravidelností napadali ruské karavany. Car Alexander II. zorganizoval několik válečných tažení do této oblasti, ale všechny skončily neúspěchem a vojáci se vraceli s nepořízenou.
Roku 1879 zkrachovala i výprava generála Lomakina, panovník se však nevzdal a na rok 1880 naplánoval nové tažení. V lednu 1880 pověřil jejím velením Michaila Skobeleva. Turkméni se ze strachu z Rusů stáhli do pevnosti Dengil-Tepe (známá též jako Geok-Tepe), kde budovali pevnou obrannou zeď.
7. května Michail dorazil do města Čekišljar a pustil se do plánování bojů. Uvědomoval si, že dlouhý pochod ke Dengil-Tepe vede nehostinnou pouští, kde není ani kapka vody. Bylo proto nutné zajistit dostatek zásob potravin a hlavně vody. Vojáků však bylo v Čekišljaru příliš mnoho. Část z nich Michail poslal na Kavkaz, aby ubylo hladových krků. Ani tak zásoby přivážené karavanami velbloudů nestačily. Brzy se začalo se stavbou železniční dráhy, která stála ruskou pokladnu deset milionů rublů.
V prvních dnech července 1880 se Michail s 655 vojáky vyzbrojenými deseti děly vydal na průzkum okolí Dengil-Tepe. S útokem plánoval začít co nejdříve, čekal pouze na dostatek zásob. V listopadu 1880 byla dostavena železnice, po níž se do oblasti dostaly desítky tun proviantu. Po zakoupení několika tisícovek velbloudů a příjezdu posil byl 21. listopadu boj o Dengil-Tepe zahájen.
Michail Skobelev v útoku
Město bránilo třicet tisíc Turkménů (z toho deset tisíc připadalo na kavalerii a zbývajících dvacet na pěchotu), oddíly Michaila Skobeleva pevně sevřely město v obklíčení a 12. ledna 1881 jej obsadily.
Po vítězství u Dengil-Tepe Michail rozdělil své síly do dvou skupin - první pod vedením plukovníka Alexeje Nikolajeviče Kuropatkina dobyla město Ašchabad, druhá vyrazila sto kilometrů severněji, aby zklidnila situaci v Achal-tekinské oáze. Brzy zavládl v Zakaspické oblasti mír.
Tažení proti Turkménům bylo nádhernou ukázkou Skobelevova mistrovství. Předvedl plně sílu své armády a připojil téměř celý Turkmenistán k Rusku. 14. ledna 1881 byl Michail povýšen na generála pěchoty a vyznamenán Řádem sv. Georgije II. stupně.
"Smrt Achillea"
Po návratu z "Turkménské války" zastihla Michaila těžká rána. Zjistil, že zemřela jeho milovaná matka Olga Nikolajevna. Její smrti by nebyla tak krutá, kdyby ji nezavinil Michailův přítel. Olga se vydala do války na Balkáně jako dobrovolnice a členka bulharského Červeného kříže. Na Balkáně zůstala i po konci konfliktu roku 1878. Založila zde několik útulků pro sirotky, plánovala postavit školy a nemocnice. 6. června 1880 ji ve vesnici Čirpak přepadli lupiči a chtěli ji okrást o peníze, jež vybrala na pomoc sirotkům, a cenné ikony. Loupež organizoval poručík Nikolaj Usazov, se svými společníky přepadli Olžin kočár a sebrali jí všechny cennosti. Sám Usazov poté Olgu zabil jednou ranou své šavle, jeho doprovod se postaral o její služebnou a důstojníka, který je doprovázel. Zpráva o Olžině smrti se rychle roznesla po okolí a místní policie zahájila vyšetřování. Nikolaj Usazov se v den, kdy svůj zločin spáchal, zastřelil.
1. března 1881 zemřel v Zimním paláci car Alexander II. na následky atentátu, jež provedla teroristická skupina Narodnaja Volja. Michaila Skobeleva carova smrt těžce zasáhla, nikdy nesouhlasil se studentskými nepokoji a myšlenkami na svržení samoděržaví. Nedařilo se mu ani v osobním životě, oženil se s kněžnou Marií Nikolajevnou Gagarinovou (*1850), ale brzy zjistil, že s ní nedokáže žít a rozvedl se.
Michail Dmitrijevič Skobelev zemřel 25. června 1882 v Moskvě ve věku třiceti devíti let. Příčinou smrti byla pravděpodobně srdeční mrtvice. Je pohřben v rodinném sídle ve vesnici Spassko-Zaborovskije (Rjazaňská gubernie) po boku svých rodičů.
Památník Michaila Skobeleva v Moskvě
Celé Rusko zasáhla zpráva o Michailově předčasné smrti, vojáci truchlili pro svého milovaného "Bílého generála". Brali jako čest, že mohou padnout pod jeho velením. Nedokázali si představit, že je v dalších válkách nepovede on, nezapomenutelná osobnost na bílém koni a v bílé uniformě.
O několik desetiletí později si na Michaila Skobeleva vzpomněl i britský polní maršál Bernard Law Montgomery, když prohlásil, že byl "pohotovým a inspirativním vojevůdcem a nejlepším samostatným velitelem let 1870 - 1914"
O Michailově životě bylo napsáno mnoho knih, rysy jeho osobnosti si vypůjčil i spisovatel Boris Akunin pro své dílo "Smrt Achillea". Roku 1954 byl také natočen slavný sovětský film "Hrdinové Šipky", kde si roli Michaila Skobeleva zahrál Jevgenij Samojlov.
Několik dalších obrázků z generálovy rodiny:
Ivan Nikitič Skobelev (Michailův dědeček, generál, spisovatel a přítel Alexandra Puškina) a Zinaida Dmitrijevna Skobelevová (Michailova sestra)
____________________
Poznámka na závěr:
U názvů míst ve Střední Asii jsem vycházela z jejich podoby v azbuce. Kromě několika větších měst a řek se mi nepodařilo dohledat jejich správné pojmenování v češtině. Za případné nepřesnosti se omlouvám.
Jinak samozřejmě uvítám jakékoli upřesnění a opravu textu, dotazy, obrázky a tak podobně; doufám, že jsem přinesla nějaké nové informace a těším se na případnou diskusi..
Já se na to to pousím zeptat tatíka, v sobotu k němu jedu. 
, mohl se Skobelev jistě zapojit do obléhání Bilbaa, které probíhalo od prosince 1873 až do května 1874. V rámci obléhání byly svedeny dvě tvrdé bitvy s vládními vojsky snažícími se prorazit blokádu: v únoru 1874 1. bitva u Somostrro, na konci března pak 2. bitva u Somostrro. V obou případech zvítězili karlisté, i přesto však Bilbao odolalo a obléhatelé se museli stáhnout. 
